JOANNE KATHLEEN ROWLINGOVÁ

JOANNE KATHLEEN ROWLINGOVÁ

HARRY POTTER A OHNIVÝ POHÁR

Petru Rowlingovi

na památku pana Ridleyho

a Susan Sladdenové,

která Harrymu pomohla

z jeho přístěnku.

1 / Raddleův statek

Lidé z Malého Visánku tomu stavení dosud říkali Raddleův statek, i když od časů, kdy tam Raddleovi opravdu žili, uplynula spousta let. Stál na kopci nad vesnicí a několik oken měl zabedněných, na střeše chyběly tašky a po průčelí se nezadržitelně rozrůstal břečťan. Kdysi to býval krásný panský dům, nejspíš největší a nejhonosnější budova na míle daleko; teď však byl vlhký, zpustlý a neobydlený.

Všichni z Malého Visánku svorně tvrdili, že starý dům jim nahání husí kůži. Před půl stoletím se tam stalo něco podivného a hrůzného a starší vesničané to pořád s oblibou přetřásali, když neměli o čem jiném tlachat. Probírali tu starou událost tolikrát a v tolika věcech ji vylepšili, že už nikdo s určitostí nevěděl, jak to vlastně bylo doopravdy. Všechny ty historky ovšem začínaly stejně: před padesáti lety, kdy byl Raddleův statek ještě udržovaný a vzhledný, vstoupila za úsvitu jednoho krásného letního dne do salonu služebná a našla všechny tři Raddleovy mrtvé.

S vřískotem vyběhla ven a cestou dolů do vesnice zburcovala kdekoho.

„Oni tam všichni tři leží s otevřenýma očima! Jsou studený jako led, tak jak se oblíkli k večeři!“

Zavolali policii a šokovaný Malý Visánek ovládla zvědavost a špatně skrývané vzrušení. Nikdo se nenamáhal předstírat, že by Raddleovy nějak zvlášť litoval, poněvadž byli víc než neoblíbeni. Staří manželé Raddleovi byli bohatí, povýšení a hrubí, a o Tomovi, jejich dospělém synovi, to platilo dvojnásob. Vesničany zajímalo jediné – kdo je zavraždil. Bylo jasné, že tři očividně zdraví lidé ten večer nezemřeli přirozenou smrtí.

V místním hostinci U Oběšence bylo ten večer nabito. Celá vesnice se sešla, aby ty mordy náležitě probrala, a nikdo nelitoval, že nezůstal sedět doma. Znenadání mezi ně přiběhla kuchařka od Raddleů, a když všichni ztichli, jako když utne, oznámila jim, že policie právě zatkla Franka Bryce.

„Franka?!“ vykřiklo několik vesničanů. „To snad ne!“

Frank Bryce byl zahradník Raddleových. Bydlel sám ve zchátralé chalupě u Raddleova statku. Z války se vrátil s pochroumanou nohou a s hlubokým odporem ke každé větší sešlosti a hluku, a od té doby u Raddleových zahradničil.

Všichni se div nepřetrhli, aby kuchařce zaplatili skleničku a mohli si vyslechnout podrobnosti.

„Vždycky jsem říkala, že je divnej,“ vykládala dychtivým posluchačům po čtvrtém kalíšku sherry. „Byl takovej netýkavej. Vím dobře, kolikrát jsem mu nabídla šálek čaje, a on dělal, jako bych ho kdovíjak obtěžovala. Prostě o nás vůbec nestál.“

„Ale jděte,“ namítla nějaká žena u nálevního pultu. „Frank za války setsakra zkusil, takže si potrpí na klid. To přece ještě není důvod…“

„A kdo jiný než on měl ještě klíč k zadním dveřím?“ odsekla kuchařka. „Co já pamatuju, záložní klíč vždycky visel u něho v chalupě! Včera večer nikdo nevylomil dveře, ani žádný okno nerozbil! Frankovi úplně stačilo, aby se přikrad k panskýmu domu, když už jsme všichni spali…“

Vesničané si mezi sebou vyměnili ponuré pohledy.

„Mně se ten člověk nikdy nezdál, to je pravda,“ zamručel jeden muž u nálevního pultu.

„To s ním udělala ta válka, řek bych,“ prohlásil hostinský.

„Vidíš, Dot? Neříkala jsem ti, že bych si Franka rozhodně nechtěla znepřátelit?“ ozvala se rozrušená žena v koutě.

„Vždycky byl hroznej prudina,“ přisvědčila Dot horlivě. „Pamatuju, že když byl ještě malej…“

Druhý den ráno už v Malém Visánku málokdo pochyboval, že Frank Bryce Raddleovy zabil.

Zato v sousedním městě, ve Velkém Visánku, Frank v temné a špinavé policejní stanici znovu a znovu tvrdošíjně opakoval, že je nevinný a že toho dne, kdy Raddleovi zahynuli, zahlédl v okolí domu akorát nějakého výrostka, černovlasého a bledého, který určitě nebyl zdejší. Nikdo z vesnice však žádného takového chlapce neviděl, takže policisté byli přesvědčeni, že si to Frank vymyslel.

A potom, když už to s ním vypadalo hodně zle, přišla pitevní zpráva a všechno změnila.

Podivnější zprávu policisté nikdy v životě nečetli. Tým lékařů ohledal těla mrtvých a seznal, že nikdo z Raddleových nebyl otráven, proboden, zastřelen, uškrcen ani zardoušen a že (pokud to mohli posoudit) jim nikdo nezkřivil ani vlásek. Všichni tři – konstatovala zpráva v neklamně zmateném tónu – vypadali naprosto zdravě, až na to, že byli po smrti. Lékaři samozřejmě postřehli (jako by na mrtvých chtěli za každou cenu něco najít), že měli ve tváři zděšení – ale jak řekli zklamaní policisté, kdo to kdy slyšel, aby tři lidi vyděsil někdo až k smrti?

Jelikož neexistoval žádný důkaz, že se jednalo o vraždu, museli policisté Franka propustit. Raddleovy pochovali na hřbitově v Malém Visánku, a zvědavci ještě nějaký čas vyhledávali jejich hroby. Frank Bryce se k všeobecnému překvapení vrátil do své chalupy u Raddleova statku, podezření se ovšem nezbavil.

„Podle mě je určitě zabil on, ať si policie říká, co chce,“ prohlašovala Dot U Oběšence. „A kdyby v sobě měl špetku slušnosti, odstěhoval by se někam pryč. Musí přece vědět, že my víme, že to udělal.“

Jenže Frank se neodstěhoval. Zůstal ve Visánku a staral se o zahradu další rodině, která se usadila na Raddleově statku, a pak ještě další – nikdo tam totiž dlouho nevydržel. Možná za to zčásti mohl i Frank: každý nový majitel říkal, že na něj statek působí tísnivě, a tak panský dům, v kterém se přestalo bydlet, začal chátrat.

Zámožný muž, kterému teď Raddleův statek patřil, tu ani nebydlel ani ho nijak nevyužíval. Ve vsi se říkalo, že si ho drží „z daňových důvodů“, i když nikdo neměl valnou představu, co to má znamenat. Zámožný majitel Frankovi nadále platil za to, že se stará o zahradu – tomu ovšem táhlo už na pětasedmdesát, byl skoro hluchý a na bolavou nohu pajdal stále víc. Přesto ho vídali, jak se rýpá v květinových záhonech, i když ho plevel pomalu, ale jistě zmáhal.

Plevel ostatně nebyl jediný nepřítel, s kterým se Frank musel potýkat. Kluci z vesnice si zvykli házet do oken Raddleova statku kameny a taky jezdili na kolech po trávníku, jejž starý muž s takovou námahou udržoval. Jednou či dvakrát se dokonce odvážili vloupat do starého statku: věděli, jak Frankovi na domě i na pozemcích záleží, a bavili se, když kulhal po zahradě, hrozil jim holí a skřehotavým hlasem na ně křičel. Frank sám byl přesvědčen, že ho takhle týrají, protože si o něm stejně jako jejich rodiče a prarodiče myslí, že je vrah. A když se jedné srpnové noci probudil a spatřil ve starém domě něco velice podivného, domníval se prostě, že kluci ho jako vždy chtějí potrápit a zašli zas o kousek dál.

Vlastně ho probudila nemocná noha; bolela ho víc než bylo obvyklé v jeho stařeckosti. Vstal a dobelhal se po schodech dolů do kuchyně s tím, že si znovu naplní ohřívací láhev, aby bolest v zatuhlém koleně aspoň trochu polevila. Jak stál u dřezu a naléval vodu do konvice, podíval se k Raddleovu statku a spatřil, že v hořejších oknech blikají světélka. Ihned mu bylo jasné, co se stalo: kluci se už zas vlámali do domu, a podle toho, jak světélka třepetavě poskakovala, nejspíš zapálili oheň.

Frank neměl telefon a k policii beztak cítil hlubokou nedůvěru od dob, kdy ho kvůli smrti Raddleových zatkli a vyslýchali. Teď honem postavil konvici zpátky a vystoupal po schodech tak rychle, jak mu to nemocná noha dovolovala. Zanedlouho byl znovu v kuchyni, teď už oblečený, a z háčku u dveří sundal rezavý starý klíč. Vzal si hůl, kterou měl opřenou o zeď, a vydal se do tmy.

Hlavní vchod do Raddleova statku ani žádné okno zřejmě nikdo nevypáčil. Frank se dobelhal dozadu, až našel dveře skoro úplně zarostlé břečťanem, vytáhl starý klíč, zastrčil ho do zámku a potichu otevřel.

Stál teď v prostorné kuchyni. Nebyl tu už kolik let, přesto však si i v té tmě dokázal vybavit, kde jsou dveře do předsíně, a tápavě se tím směrem vydal. Při každém nadechnutí cítil pach hniloby a rozkladu, a napínal sluch, aby postřehl jakýkoli zvuk, kroky nebo hlasy shora. Došel do předsíně, kde bylo díky velikým děleným oknům po obou stranách předních dveří vidět o trochu líp, a začal vystupovat po kamenných schodech; byl rád, že na nich je důkladná vrstva prachu, poněvadž jeho kroky ani klapot hole nebylo tolik slyšet.

Na odpočívadle se pustil doprava a okamžitě zjistil, kde vetřelci jsou: úplně na konci chodby byly pootevřené dveře a mihotavé světlo, které jimi přeskakovalo ven, vrhalo na černou podlahu dlouhý zlatý stín. Frank se opatrně kradl blíž a blíž a pevně přitom svíral hůl. Když byl ode dveří jenom pár stop, uviděl úzký pruh místnosti před sebou.

Jak teď zjistil, oheň hořel v krbu. To ho překvapilo. Zůstal stát na místě a bedlivě naslouchal mužskému hlasu z pokoje; zněl bázlivě a ustrašeně.

„V láhvi určitě trochu zbylo, můj Pane, jestli ještě máte hlad.“

„Až později,“ odpověděl druhý mužský hlas – ten ale byl podivně vysoký a chladný jako náhlý poryv ledového větru, a jakmile ho Frank uslyšel, hned se mu těch pár vlasů, co mu zbývaly v zátylku, úplně zježilo. „Přisuň mě blíž k ohni, Červíčku.“

Frank se natočil ke dveřím pravým uchem, aby líp slyšel. Ozvalo se cinknutí láhve postavené na něco tvrdého, a potom neurčitý, skřípavý zvuk, jak kdosi táhl po podlaze těžké křeslo. Na okamžik zahlédl Frank malého muže, otočeného zády ke dveřím, který strkal křeslo ke krbu. Měl na sobě dlouhý černý plášť a vzadu na hlavě lysinu, a hned mu zase zmizel z očí.

„Kde je Nagini?“ zeptal se chladný hlas.

„Já – já nevím, Pane,“ řekl první hlas nervózně. „Nejspíš si to tu trochu obhlíží…“

„Nezapomeň ho podojit, než půjdeme spát, Červíčku,“ přikázal druhý hlas. „V noci mi musíš dát ještě najíst – ta cesta sem mě strašně vyčerpala.“

Frank svraštil obočí, naklonil se lépe slyšícím uchem ještě blíž ke dveřím a usilovně naslouchal. Na okamžik bylo ticho, potom však muž, kterému ten druhý říkal Červíček, znovu promluvil.

„Můj Pane, smím se zeptat, jak dlouho se tu zdržíme?“

„Asi týden,“ odpověděl chladný hlas. „Možná i déle. Je to tu poměrně pohodlné, a k našemu plánu ještě přikročit nemůžeme. Bylo by pošetilé podnikat cokoli, dokud mistrovství světa ve famfrpálu neskončí.“

Frank si strčil zkřivený prst do ucha a zakroutil s ním. Nejspíš tam měl moc mazu, protože zaslechl slovo famfrpál, a to přece vůbec nic neznamenalo.

„Cože – mistrovství světa ve famfrpálu?“ podivil se Červíček, a Frank si zabořil prst do ucha ještě hlouběji. „Promiňte, můj Pane, ale – já vůbec nechápu – proč bychom měli čekat až po mistrovství?“

„Protože právě teď se sem sjíždějí kouzelníci z celého světa, ty hlupáku, a každý čmuchal z ministerstva kouzel bude ve střehu. Budou dávat pozor na všechno, co je jen trochu podivné, a důkladně si ověřovat totožnost každého, koho potkají. Budou posedlí bezpečností, jen aby si mudlové ničeho nevšimli. Takže musíme počkat.“

To už si Frank ucho čistit přestal. Zřetelně slyšel slova ministerstvo kouzel, kouzelníci a mudlové. Každý z těch pojmů očividně znamenal něco tajného a Franka napadaly jen dvě skupiny lidí, kteří by mohli používat smluvené výrazy – špioni a zločinci. Znovu pevně stiskl hůl a naslouchal ještě bedlivěji.

„Můj Vznešený pán tedy trvá na svém záměru?“ zeptal se Červíček tiše.

„Ovšemže na něm trvám, Červíčku!“ V chladném hlasu teď zazněl výhružný tón.

Na chvilku se oba odmlčeli, potom však promluvil Červíček – a spěšně ze sebe vychrlil, co ho tížilo, jako by se nutil vyslovit to dřív, než ztratí odvahu.

„Zvládli bychom to i bez Harryho Pottera, můj Pane.“

Následovala další odmlka, delší než ta předchozí, a potom…

„Bez Harryho Pottera?“ zašeptal druhý hlas potichu. „Vida…“

„Můj Pane, to neříkám proto, že by mi na něm nějak záleželo!“ A Červíček zvýšil hlas, až téměř pištěl: „Na tom chlapci mi ani trochu nesejde! Jedná se jen o to, že kdybychom použili nějakou jinou čarodějku nebo kouzelníka – kteréhokoli kouzelníka – mohli bychom to zvládnout daleko rychleji! Kdybyste dovolil, abych vás nakrátko opustil – přece víte, že se umím velice dobře přeměnit, aby mě nikdo nepoznal – mohl bych se za pouhé dva dny vrátit s vhodnou osobou…“

„Nějaký jiný kouzelník by se mi docela hodil,“ řekl první hlas potichu, „to je pravda…“

„Je to rozumné řešení, můj Pane,“ řekl Červíček, kterému slyšitelně spadl kámen ze srdce, „zmocnit se Harryho Pottera by bylo velice obtížné, protože mu poskytují ochranu na každém kroku…“

„Takže mi nabízíš, že místo něj obstaráš nějakou náhražku? Pak ovšem nevím… možná tě to už nebaví, když mě pořád musíš krmit, Červíčku. Co jestli tvůj návrh, abych se vzdal svého plánu, neznamená nic jiného, než že bys mě nejradši opustil?“

„Můj Pane! Ani ve snu mě nenapadlo, abych vás opustil, to opravdu ne…“

„Nelži!“ zasyčel druhý hlas. „Já to poznám, Červíčku! Lituješ toho, že ses ke mně vůbec vrátil. Hnusím se ti! Vím, jak sebou trhneš, kdykoli se na mě podíváš, a jak se ti třesou ruce, když se mě máš dotknout…“

„Ne! Moje oddanost k vám,Vznešený pane…“

„Tvoje oddanost není nic jiného než zbabělost. Nebyl bys tady, kdybys měl kam jít. Jak mám bez tebe zůstat naživu, když potřebuji každých pár hodin nakrmit? A kdo by dojil Nagini?“

„Přece už vypadáte o tolik silnější, můj Pane…“

„Lháři!“ šeptl druhý hlas. „Vůbec nejsem silnější, a pár dnů o samotě by mě stačilo připravit i o tu špetku zdraví, kterého jsem díky tvé neobratné péči nabyl. Ztichni!“

Červíček, který ještě něco nesouvisle drmolil, v tu ránu zmlkl. Několik vteřin neslyšel Frank nic jiného než praskání ohně. Pak znovu promluvil druhý hlas a šeptal tak, že spíš jen syčel.

„Mám k tomu své důvody, abych použil právě jeho, jak jsem ti ostatně už vysvětlil, a o nikoho jiného nestojím. Čekal jsem třináct let; několik měsíců navíc pro mě nic neznamená. Vím, že ho hlídají na každém kroku, přesto však věřím, že můj plán bude mít úspěch. Jediné, co potřebuji, je trochu odvahy z tvé strany, Červíčku – odvahy, kterou jistě najdeš, pokud nechceš vrchovatou měrou pocítit hněv lorda Voldemorta…“

„Můj Pane, musím vám něco říct!“ ohradil se Červíček a v jeho hlasu teď zněl panický strach. „Celou cestu jsem si ten plán probíral zas a znova… můj Pane, oni co nevidět přijdou na to, že zmizela Berta Jorkinsová, a jestli budeme pokračovat, jestli vyšlu svoji kletbu…“

„Cože jestli?“ zašeptal první hlas. Jestli budeš postupovat podle plánu, Červíčku, na ministerstvu se nikdy nemusí dozvědět, že zmizel ještě někdo. Provedeš to potají a ve vší tichosti. Přál bych si ovšem, abych to mohl udělat sám, jenže v tomhle stavu… Vzmuž se, Červíčku, stačí už odstranit jedinou překážku a naše cesta k Harrymu Potterovi bude volná. Nežádám po tobě, abys to udělal sám. V té době už se k nám připojí i můj věrný služebník…“

„Já jsem váš věrný služebník,“ namítl Červíček a v jeho hlasu se zachvělo něco málo zatrpklosti.

„Červíčku, potřebuji někoho, kdo má v hlavě mozek a kdo ve své oddanosti nikdy nezakolísal, a o tobě bohužel neplatí jedno ani druhé.“

„Ale já jsem vás našel!“ Červíčkův hlas teď zněl skoro vzdorovitě: „Přece jsem to byl já, kdo vás našel. A já jsem vám přivedl Bertu Jorkinsovou.“

„To je pravda,“ přisvědčil druhý muž pobaveně. „Tak skvělý nápad bych od tebe nikdy nečekal, Červíčku – ačkoli sis po pravdě řečeno vůbec neuvědomil, jak nám může být užitečná, když ses jí zmocnil, přiznej se.“

„Myslel jsem – myslel jsem, že by mohla být užitečná, můj Pane…“

„Lháři,“ ozval se znovu druhý muž, a krutá pobavenost z něj teď čišela víc než předtím. „Nepopírám ovšem, že to, co jsem od ní vyzvěděl, mělo nesmírnou cenu. Bez toho bych náš plán nikdy nevymyslel, a jednoho dne se ti za to odměním, Červíčku. Dovolím ti, abys pro mě vykonal důležitý úkol, pro který by mnoho mých stoupenců obětovalo ruku, jen aby ho směli provést…“

„Opravdu, můj Pane? A c-co?“ Červíček se znovu vyděsil.

„No tak, Červíčku, nechceš přece, abych tě připravil o překvapení? Tvá chvíle přijde až úplně na konci… ale ujišťuji tě, že budeš mít tu čest a prokážeš mi stejně dobrou službu jako Berta Jorkinsová.“

„Vy… Vy…“ Červíček náhle mluvil ochraptěle, jako by mu úplně vyschlo v ústech. „Vy mě… chcete… taky zabít?“

„Ale Červíčku,“ pronesl chladný hlas úlisně, „proč bych tě měl zabíjet? Bertu jsem zabil proto, že jsem musel. Když jsem skončil s jejím výslechem, vážně se už nehodila k ničemu. A kromě toho, kdyby se vrátila na ministerstvo s tím, že se o dovolené setkala s tebou, někdo by určitě měl všetečné otázky. Kouzelníci, o kterých si ostatní myslí, že jsou po smrti, by si měli dávat dobrý pozor, aby v hospodách u silnice nenarazili na nějakou čarodějku z ministerstva kouzel…“

Červíček něco zamumlal tak potichu, že to Frank nemohl pochytit, zato druhý muž se při jeho slovech rozesmál; ten smích však byl zcela neveselý, chladný jako jeho hlas.

„Co říkáš – že jsme jí mohli změnit paměť? Jenže opravdu mocný kouzelník dokáže paměťová kouzla prolomit, jak jsem sám dokázal, když jsem ji vyslýchal. Urazili bychom její věčnou paměť, kdybychom nevyužili toho, co jsem z ní dostal, Červíčku.“

Venku na chodbě si Frank najednou uvědomil, že pořád svírá svoji hůl a dlaň že má úplně kluzkou potem. Onen muž s chladným hlasem zabil nějakou ženu, a mluvil o tom bez nejmenších výčitek – mluvil o tom pobaveně. Je nebezpečný – je to šílenec. A má v plánu další vraždy – ten chlapec, Harry Potter, ať už to je kdokoli, je v nebezpečí…

Frank věděl, co musí udělat. Jestli se kdy v životě měl obrátit na policii, bylo to teď. Vykrade se z domu a pospíší si přímo k telefonní budce ve vsi… jenže chladný hlas promluvil znovu a Frank zůstal, kde byl, jako když ho přimrazí, a natahoval uši, aby mu neuniklo jediné slůvko.

„Stačí jediná kletba… můj věrný služebník v Bradavicích… a Harry Potter bude můj, Červíčku. Už jsem se rozhodl a nebudeme se k tomu vracet. Ale teď mlč… Myslím, že slyším Naginiho…“

A vtom druhý muž úplně změnil hlas. Začal vydávat zvuky, jaké Frank ještě nikdy neslyšel: syčel a prskal, aniž se vůbec nadechl. Frank si pomyslel, že musí mít nějaký záchvat.

Pak náhle uslyšel, jak se ve tmě za jeho zády cosi pohybuje. Otočil se, aby se podíval, a doslova strnul hrůzou.

Temnou chodbou se k němu něco plazilo, a ve chvíli, kdy se to přiblížilo k pruhu světla z krbu, uvědomil si vyděšený Frank, že to je obrovský had, dlouhý přinejmenším dvanáct stop. Samou hrůzou nebyl s to pohnout ani prstem a jenom zíral, jak rozvlněné hadí tělo vyrývá v husté vrstvě prachu na podlaze širokou, křivolakou brázdu a blíží se čím dál víc – ale co si měl počít? Utéci mohl jedině do pokoje, kde ti dva domlouvali vraždu, pokud by ale zůstal tam, kde právě byl, had ho určitě zabije…

Než se však stačil rozhodnout, had už se k němu doplazil, a potom – Frank tomu zázraku sotva dokázal uvěřit – se proplazil kolem něj. Mířil za prskavými, syčivými zvuky, které vydával chladný hlas v místnosti, a za několik vteřin už konec hadího ocasu s kosočtverečným vzorem zmizel za pootevřenými dveřmi.

Frankovi vyrazil na čele pot a ruka s holí se mu třásla. Uvnitř v místnosti nepřestával onen chladný hlas syčet a starého zahradníka napadla podivná, neuvěřitelná myšlenka… Ten člověk dokáže mluvit s hady.

Frank vůbec nechápal, co se děje. Ze všeho nejvíc si v tu chvíli přál ležet ve své posteli s ohřívací láhví. A zatímco tam stál, chvěl se po celém těle a snažil se ovládnout, onen chladný hlas náhle znovu promluvil lidskou řečí.

„Nagini přináší zajímavé zprávy, Červíčku,“ ohlásil.

„O-opravdu, můj Pane?“ zakoktal Červíček.

„Opravdu,“ přisvědčil chladný hlas. „Podle Naginiho tu stojí za dveřmi nějaký starý mudla a hltá každé naše slovo.“

Frank už se nestačil schovat. Zaslechl jenom kroky a pak se dveře pokoje rozletěly dokořán.

Na prahu stál muž malé postavy, s prošedivělými vlasy a začínající pleší, špičatým nosem a maličkýma, uslzenýma očima, a v jeho tváři se mísil úlek a strach.

„Pozvi ho přece dovnitř, Červíčku. Co to máš za způsoby?“

Chladný hlas bylo slyšet ze starého křesla před krbem, Frank však neviděl, kdo to vlastně mluví. Zato had ležel stočený na předložce před krbem jako děsivá napodobenina domácího mazlíčka.

Červíček kývnutím pozval Franka do pokoje a ten, ačkoli se dosud třásl hrůzou, stiskl pevněji svoji hůl a vbelhal se dovnitř.

Oheň v krbu byl jediným světlem v místnosti a vrhal na stěny dlouhé stíny podobné pavučinám. Frank se upřeně zahleděl zezadu na křeslo; muž, který v něm seděl, byl zřejmě ještě menší než jeho služebník, poněvadž z něj nebyl vidět ani zátylek.

„Takže tys slyšel všechno, mudlo?“ zeptal se chladný hlas.

„Heleďte, jak mi to říkáte?“ ohradil se Frank vzdorně. Teď, když byl v místnosti a nastal čas, aby něco podnikl, byl rázem o mnoho statečnější; za války to tak s ním bylo vždycky.

„Říkám ti mudla,“ odpověděl hlas chladně. „To znamená, že nejsi kouzelník.“

„Nevím, co tím myslíte,“ prohlásil Frank a hlas měl stále pevnější. „Vím jenom, že jsem toho tady dnes večer vyslechl dost, aby to zajímalo policii, to tedy ano. Spáchali jste vraždu a připravujete další! A ještě něco vám povím,“ dodal, co ho právě napadlo. „Moje žena ví, že jsem tady nahoře, a když se nevrátím…“

„Žádnou ženu nemáš,“ pronesl chladný hlas s neochvějným klidem. „A nikdo neví, že jsi tady. Nikomu jsi neřekl, že sem jdeš. Nelži vznešenému lordu Voldemortovi, mudlo, on totiž ví… ví vždycky a všechno…“

„No ne – vážně?“ ohradil se Frank drsně. „Vy jste opravdu lord? Tak abyste věděl, o vašich způsobech nemám valné mínění, vznešený pane. Jestli jste muž, otočte se a podívejte se mi do tváře.“

„Ale já nejsem muž, mudlo,“ řekl chladný hlas, který teď přes praskot plamenů bylo sotva slyšet. Jsem víc, daleko víc než pouhý člověk. Ale koneckonců… proč ne? Podívám se ti do tváře… Červíčku, pojď a otoč to křeslo.“

Jeho služebník jen něco zakňučel.

„Slyšel jsi, co jsem říkal, Červíčku?“

Pomalu, se zkřiveným obličejem, jako kdyby raději udělal cokoli na světě, jen aby se nemusel přiblížit ke svému pánovi a k předložce, na níž ležel had, přistoupil mužík blíž a začal lenoškou otáčet. Jakmile nohy křesla zavadily o předložku, had zvedl svou ošklivou trojúhelníkovou hlavu a tiše sykl.

A pak už bylo křeslo otočené k Frankovi a starý zahradník spatřil, co v něm sedí. Hůl mu vyklouzla z ruky a spadla na podlahu. Z otevřených úst se mu vydral výkřik. Staroch ječel tak hlasitě, že vůbec neslyšel, co TO v křesle vyslovilo, když zvedlo svoji hůlku. Vyšlehlo z ní zelené světlo, cosi prosvištělo vzduchem – a Frank Bryce se zhroutil. Byl mrtev dřív, než klesl k zemi.

Na dvě stě mil daleko od Malého Visánku se probudil chlapec Harry Potter a hlasitě vyjekl.

2 / Jizva

Harry ležel na zádech a lapal po dechu, jako kdyby dlouho utíkal. Právě se probral z živého snu a obě ruce si tiskl k obličeji. Stará jizva na čele, která svým tvarem připomínala blesk, ho pálila pod prsty, jako kdyby se jí někdo právě dotkl doběla rozpáleným drátem.

Posadil se na posteli; jednou rukou si dosud tiskl jizvu, a druhou tápal ve tmě po brýlích na nočním stolku. Jen co si je nasadil, uviděl svoji ložnici. Záclonami do ní pronikalo mdlé, nejasně oranžové světlo pouliční lampy za oknem.

Ještě jednou si přejel prsty po jizvě, jež ho nepřestávala bolet. Rozsvítil lampičku, vyhrabal se z postele, přešel přes pokoj, otevřel skříň a upřeně se zahleděl do zrcadla na vnitřní straně dveří. Spatřil v něm hubeného čtrnáctiletého kluka, který měl v zářivě zelených očích pod rozcuchanou černou čupřinou zmatený výraz. Prohlédl si důkladněji jizvu ve tvaru blesku, která mu opět dala o sobě vědět: vypadala jako jindy, pořad v ní však pociťoval palčivou bolest.

Snažně si vybavoval, co se mu zdálo, než se probudil. Působilo to tak skutečně… ty dva, kteří tam byli, znal, ale toho třetího muže nikdy předtím neviděl… Soustředil se, jak nejvíc dokázal, a svraštil čelo, aby se rozpomenul…

Před očima mu nejasně vytanula temná místnost… na předložce u krbu ležel had… byl tam muž malé postavy, který se jmenoval Petr, ale přezdívali mu Červíček… a chladný, vysoký hlas… hlas lorda Voldemorta. Při pouhém pomyšlení na něj měl Harry pocit, jako kdyby spolkl kostku ledu…

Zavřel pevně oči a snažil se rozpomenout, jak vlastně Voldemort vypadal, ale nepodařilo se mu to. Věděl jedině, že ve chvíli, kdy Červíček otočil křeslo a on spatřil, co v něm sedí, zmocnila se ho nenadálá hrůza a probudila ho… Nebo za to mohla jizva, která ho v tu chvíli rozbolela?

A kdo vlastně byl ten stařec? Rozhodně tam nějaký starý muž byl: Harry přece viděl, jak se skácel na zem. Všechno se mu to mátlo čím dál víc; zakryl si rukama tvář, aby žádnou ložnici neviděl a podržel si v mysli co nejdéle obraz oné chabě osvětlené místnosti, ale bylo to, jako by se pokoušel udržet vodu v nastavených dlaních. Podrobnosti se vytrácely stejně rychle, jak se je snažil uchovat… Voldemort a Červíček mluvili o někom, koho zabili, jenže jeho jméno si Harry nebyl s to vybavit… A domlouvali se, že zabijí někoho dalšího… že zabijí jeho…

Harry spustil ruce, otevřel oči a upřeně se rozhlédl po ložnici, jako by čekal, že spatří něco zvláštního. Po pravdě řečeno tam zvláštních věcí byly spousty. V nohách postele stál otevřený velký dřevěný kufr a v něm byl kotlík, koště, černé hábity a několik příruček kouzelných slov a zaklínadel. Většinu psacího stolu zabírala velká prázdná klec, v níž obvykle hřadovala Hedvika, jeho sněžná sova, a zbytek pokrývaly rozházené svitky pergamenu. Na podlaze u postele ležela otevřená kniha, kterou četl večer před usnutím. Všechny obrázky v ní byly pohyblivé a muži v zářivě oranžových hábitech se na nich hned objevovali, hned zase mizeli, všichni seděli na košťatech a házeli si červený míč.

Harry ke knize zamířil, zvedl ji a díval se, jak jeden z kouzelníků dal úžasný gól, když prohodil míč obručí padesát stop nad zemí. Potom však knihu zaklapl. Dokonce ani famfrpál – podle Harryho mínění ten nejlepší sport na světě – ho v tu chvíli nedokázal zaujmout. Odložil Létání s Kanonýry na noční stolek, došel k oknu a roztáhl záclony, aby viděl dolů.

Zobí ulice vypadala přesně tak, jak by počestná předměstská ulice v sobotu časně ráno měla vypadat. Všechny záclony byly zatažené. Kam až Harry mohl ve tmě dohlédnout, nikde nebylo vidět jediné živé stvoření, dokonce ani kočku ne.

A přesto… přesto… Harry se nervózně vrátil k posteli, posadil se na ni a znovu si přejel prstem po jizvě. Kvůli bolesti si však hlavu nelámal, vždyť s bolestí i zraněními už měl jisté zkušenosti. Když svého času přišel o všechny kosti v pravé paži a během jediné noci mu pak znovu narostly, zkusil opravdu hodně. Zanedlouho mu pak tutéž paži probodl jedovatý zub, dlouhý dobrou stopu, a loni zas pro změnu spadl z výšky padesáti stop z koštěte, na kterém letěl. Na prapodivné nehody a úrazy byl už zvyklý: ostatně kdo chodil do Školy čar a kouzel v Bradavicích a šel z jednoho maléru do druhého, s tím prostě musel počítat.

Trápilo ho něco jiného: když ho jizva na čele bolela naposled, byl lord Voldemort nablízku… teď a tady však přece být nemohl… Představa, že by číhal někde v Zobí ulici, byla absurdní, to prostě nebylo možné.

Harry se bedlivě zaposlouchal do ticha kolem. Vážně napůl očekával, že uslyší zaskřípat schody nebo zašustit kouzelnický plášť? A pak málem nadskočil, když jeho bratránek Dudley v sousedním pokoji zničehonic strašlivě zachrápal.

Hned si v duchu vyčetl, že se chová jako hlupák: vždyť v domě kromě něj nebyl nikdo jiný než strýc Vernon, teta Petunie a Dudley, a ti bezpochyby spali klidným, nerušeným spánkem.

Byl vlastně rád, když Dursleyovi spali; i kdyby byli vzhůru, stejně by od nich nemohl čekat žádnou pomoc. Strýc Vernon, teta Petunie a Dudley byli jeho jediní žijící příbuzní. Byli to mudlové (lidé, kteří neumějí kouzlit), jakékoli čáry nesnášeli a opovrhovali jimi, a Harryho ve svém domě viděli přibližně stejně rádi jako houbu dřevomorku. Aby nějak vysvětlili jeho dlouhodobou nepřítomnost v posledních třech letech, kdy studoval v Bradavicích, tvrdili každému, že je v Polepšovně svatého Bruta pro nenapravitelné mladistvé provinilce. Věděli dobře, že Harry jako nezletilý kouzelník nesmí kouzlit jinde než v Bradavicích, přesto mu však rádi přičetli na vrub vše, co se v domě pokazilo a přestalo fungovat. Harry se jim nikdy neuměl s ničím svěřit, ani jim nevypravoval o svém životě mezi kouzelníky. Už pouhá představa, že by za nimi zašel, až se probudí, a řekl jim, že ho bolí jizva na čele a že má kv ůli Voldemortovi jisté obavy, mu připadala směšná.

A přitom Voldemort způsobil, že Harry musel u Dursleyových žít. Nebýt Voldemorta, neměl by na čele jizvu ve tvaru blesku. A nebýt Voldemorta, měl by rodiče…

Onoho večera, kdy Voldemort – nejmocnější zlý černokněžník za celé století, jenž po jedenáct let získával stále větší moc – vnikl do domu Potterových a zabil Harrymu otce i matku, byl chlapci teprve rok. Voldemort nakonec obrátil svou hůlku i proti němu; zlé kouzlo, kterým na své cestě k moci připravil o život mnoho dospělých čarodějek i kouzelníků, však na Harryho neúčinkovalo. Bylo to k nevíře, ale místo aby kletba chlapce zabila, obrátila se proti Voldemortovi. Harry z toho vyvázl s pouhou řeznou ránou ve tvaru blesku na čele, zatímco Voldemort se scvrkl na cosi, co sotva skomíralo. Přišel o všechnu svou sílu a zbyla v něm jen nepatrná jiskřička života, takže se dal na útěk. Hrůzovláda, pod níž tajné společenství čarodějek a kouzelníků tak dlouho žilo, konečně pominula, Voldemortovi stoupenci se rozprchli a Harry Potter se stal slavným.

Bylo to pro něj dost šokující, když se o svých jedenáctých narozeninách dozvěděl, že je kouzelník. A ještě víc ho vyvedlo z míry, když zjistil, že v utajovaném světě čarodějek a kouzelníků ho každý zná. Když poprvé přijel do Bradavic, viděl, že se za ním všichni otáčejí a v jednom kuse si něco šuškají. Teď tomu však už přivykl; na konci léta ho čekal čtvrtý ročník v Bradavicích a on už odpočítával, za kolik dnů se na hrad vrátí.

Do odjezdu do školy zbývalo ovšem ještě čtrnáct dnů. Znovu se nešťastně rozhlédl po pokoji a pohledem utkvěl na dvou blahopřáních, která mu jeho nejlepší kamarádi poslali na konci července k narozeninám. Co by asi řekli, kdyby jim teď napsal, že ho jizva na čele zase bolela?

V tu chvíli se mu v hlavě rozezněl hlas Hermiony Grangerové, ostrý a poděšený:

„Cože, ta jizva tě začala bolet? To je opravdu vážné, Harry… Napiš profesoru Brumbálovi! A já se půjdu podívat do Běžných kouzelnických chorob a onemocnění… Možná tam najdu něco o jizvách způsobených zlými kouzly…“

Ano, to by mu poradila Hermiona: obrátit se přímo na ředitele bradavické školy, a mezitím hledat radu v knížkách. Harry se upřeně zahleděl na inkoustovou, modročernou oblohu venku, velice však pochyboval, že by mu nějaká kniha teď mohla pomoci. Pokud věděl, byl jediný na světě, kdo přežil takovou kletbu, jakou vůči němu Voldemort použil, takže bylo krajně nepravděpodobné, že by v Běžných kouzelnických chorobách a onemocněních našel příznaky, které u sebe zjistil. A psát řediteli školy? Vždyť neměl sebemenší tušení, kam Brumbál o letních prázdninách jezdí. Chvilku si ho pobaveně představoval, jak leží se svým dlouhým stříbrným plnovousem, v kouzelnickém hábitu až po paty a se špičatou čapkou na hlavě někde na pláži a natírá si dlouhý křivý nos opalovacím krémem. Ať ovšem Brumbál byl, kde chtěl, Harry si byl jistý, že by ho Hedvika našla; ještě nikdy se nestalo, že by někomu nedokázala do pis doručit, dokonce i když neznala adresu. Ale co by Brumbálovi napsal?

Vážený pane profesore! Promiňte, že Vás tím obtěžuji, ale dnes ráno mě bolela ta moje jizva. Srdečně zdraví Váš Harry Potter.

Nemusel to ani vyslovit nahlas, tak hloupě to znělo.

Zkusil si tedy představit, co by mu řekl jiný jeho dobrý kamarád, Ron Weasley – a za okamžik jako by se už před ním vznášel Ronův pihovatý obličej s dlouhým nosem. Vypadal zmateně.

„Cože, bolí tě ta jizva? Ale… ale Ty-víš-kdo přece nemůže být nablízku, nebo snad ano? To bys přece věděl, Harry… Určitě by se tě zase pokoušel zabít, nemyslíš? Já nevím, možná že jizvy po zlých kouzlech se nikdy nepřestanou ozývat… Zeptám se na to taťky…“

Pan Weasley byl svou odbornou kouzelnickou průpravou expert a pracoval v odboru zneužívání mudlovských výtvorů na ministerstvu kouzel, pokud však Harry věděl, se zlými kouzly žádné zvláštní zkušenosti neměl. Kromě toho vůbec nestál o to, aby se všichni Weasleyovi dozvěděli, jak ho vyplašilo, že ho ta jizva na chviličku rozbolela. Paní Weasleyové by to nadělalo ještě víc vrásek než Hermioně, zato Ronovi šestnáctiletí sourozenci, dvojčata Fred a George, by si nejspíš řekli, že mu prostě povolily nervy. Harry měl rodinu Weasleyových nejraději na světě. Doufal, že ho v nejbližších dnech pozvou na návštěvu (Ron něco říkal o mistrovství světa ve famfrpálu), a proto si nepřál, aby měl pobyt u nich pokažený ustaranými otázkami, jak to s tou jizvou bylo.

Chvíli si ještě mnul klouby prstů čelo. Po pravdě mu teď chyběl (a skoro se zastyděl, když si to připustil) někdo jako otec: dospělý kouzelník, kterého by mohl požádat o radu, aniž by si připadal jako hlupák, někdo, komu by na něm záleželo, a kdo by přitom měl zkušenosti s černou magií…

A pak ho to napadlo. Bylo to tak prosté, že nedokázal pochopit, proč na to nepřišel dávno – napíše samozřejmě Siriusovi.

Vyskočil z postele, přeběhl přes pokoj a posadil se k psacímu stolu. Přitáhl si kus pergamenu, namočil svůj orlí brk do inkoustu a napsal Milý Siriusi. Pak na chvilku zaváhal, jak by svůj problém nejlépe vyjádřil, a ještě pořád žasl, jak to, že si na Siriuse nevzpomněl hned. Tak zarážející to ovšem zas nebylo – že je Sirius jeho kmotr, se přece dozvěděl před pouhými dvěma měsíci.

Důvod, proč mu Sirius o sobě nikdy dřív nedal vědět, byl velice prostý – celou tu dobu pobýval v Azkabanu, strašlivém kouzelnickém vězení střeženém stvůrami bez očí, kterým se přezdívalo mozkomorové a které z každého vysály duši. Mozkomorové také přišli hledat Siriuse až do Bradavic, když se mu podařilo uprchnout. Byl však nevinný – vraždy, za které byl odsouzen, spáchal ve skutečnosti Červíček, stoupenec lorda Voldemorta, o němž si téměř všichni mysleli, že je už dávno po smrti. Harry, Ron i Hermiona ovšem věděli, že to není pravda – v minulém školním roce se s Červíčkem setkali tváří v tvář, i když profesor Brumbál byl jediný, kdo jejich vyprávění uvěřil.

Nakrátko se Harry ocitl na vrcholu blaha, že už konečně nebude muset bydlet u Dursleyových, protože Sirius mu nabídl, aby žil s ním, jakmile ho z těch nepravdivých nařčení očistí. Hned vzápětí bylo po naději – Červíček uprchl dřív, než ho stačili předat ministerstvu kouzel, a Sirius se musel znovu dát na útěk, aby si zachránil holý život. Harry mu pomohl uniknout na hřbetě hipogryfa jménem Klofan, a Sirius od té doby žil jako psanec. Vidina, že mohl mít opravdový domov, kdyby jim Červíček tenkrát neutekl, trápila Harryho celé léto; při pomyšlení, že se Dursleyových mohl zbavit navždy, mu bylo dvojnásob zatěžko znovu se k nim vrátit.

Přesto mu Sirius aspoň v něčem pomohl, i když u něj nemohl bydlet: jeho zásluhou směl teď mít v ložnici všechny své školní věci. To mu Dursleyovi nikdy dřív nedovolili; dělali vždycky vše pro to, aby Harry žil jako ten největší ubožák, a protože měli strach z jeho čarodějných schopností, vždycky mu o všech předchozích prázdninách zamykali školní kufr do přístěnku pod schody. Ve chvíli, kdy se dozvěděli, že jeho kmotrem je nebezpečný vrah, se vše změnilo – a Harry jim samozřejmě ve vlastním zájmu opomněl říci, že Sirius je nevinný.

Od svého návratu do Zobí ulice dostal od Siriuse už dva dopisy. Nedoručily mu je sovy (jak to mezi kouzelníky bylo zvykem), nýbrž velicí, pestrobarevní tropičtí ptáci. Hedvice se ti honosní vetřelci nezamlouvali a jen velice nerada jim dovolila napít se z její misky, než zase odletěli. Zato Harrymu se líbili; při pohledu na ně si představoval palmy a bílý písek a doufal, že ať už je Sirius kdekoli (nikdy se o místě svého pobytu nezmínil, pro případ, že by jeho dopis zachytil někdo nepovolaný), vede se mu dobře. Harry si ani neuměl dost dobře představit, že by mozkomorové z Azkabanu dokázali dlouho žít v jasné záři slunce – a to možná byl důvod, proč Sirius zamířil na jih. Jeho dopisy, které měl Harry schované pod velice užitečným uvolněným podlahovým prknem pod postelí, vyznívaly vesele, a Sirius mu v obou dvou připomínal, aby se na něj obrátil, kdyby cokoli potřeboval. Takže teď ona chvíle opravdu nastala

Jak se do ložnice pozvolna vkrádalo chladné šedé světlo, jež předchází úsvitu, Harryho lampa svítila jako by stále chaběji. Když slunce opravdu vyšlo, stěny pokoje se rozzářily do zlatova a z ložnice strýce Vernona a tety Petunie bylo slyšet, že také vstávají, posbíral Harry z psacího stolu zmuchlané kusy pergamenu a znovu si přečetl hotový dopis.

Milý Siriusi,

děkuji ti za tvé poslední psaní. Ten pták byl obrovský, sotva se dostal oknem dovnitř.

Tady je všechno jako obvykle. S Dudleyho dietou to nevypadá nijak valně. Včera ho teta přistihla, jak si do ložnice potají odnáší koblihy. Pohrozili mu, že nebude dostávat kapesné, jestli s tím nepřestane, a on se velice rozčilil a vyhodil z okna svou Hernu. To je takový počítač, na kterém se dají hrát hry. Vlastně to od něj bylo dost hloupé, poněvadž teď už nemá ani svoje Megamrzačení, díl třetí, při kterém by nemusel myslet na nic jiného.

Já se mám fajn – hlavně proto, že Dursleyovi mají strach, aby ses tu neobjevil a všechny je neproměnil v netopýry, kdybych tě o to požádal.

Dnes ráno se ovšem přihodilo něco zvláštního: ta jizva na čele mě znovu rozbolela. Naposled se to stalo, když se Voldemort objevil v Bradavicích, nemyslím ale, že by teď mohl být někde nablízku – co myslíš? A nevíš, jestli jizvy způsobené zlým zaklínadlem nebolí někdy i několik let?

Pošlu ti tenhle dopis po Hedvice, jen co se vrátí, teď je někde na lovu. Pozdravuj ode mne Klofana.

Harry

Hmm, řekl si v duchu, takhle to zní dobře. Vážně nemělo smysl, aby se zmiňoval o tom snu; nechtěl, aby si Sirius myslel, že je kdovíjak vystrašený. Složil pergamen a nechal ho na psacím stole, že ho pošle hned, jakmile se Hedvika vrátí. Potom vstal, protáhl se a znovu otevřel šatník. Do zrcadla se už ani nepodíval a začal se oblékat, aby mohl sejít dolů na snídani.

3 / Pozvání

Když Harry přišel do kuchyně, všichni tři Dursleyovi už seděli u stolu. Nikdo z nich se na něj ani nepodíval, když vstoupil, ani když se posadil. Velký brunátný obličej strýce Vernona se skrýval za ranními novinami a teta Petunie s pusou našpulenou na koňských zubech právě krájela na čtvrtky grapefruit.

Dudley se tvářil navztekaně a vzdorovitě a působil dojmem, že zabírá ještě víc místa než obvykle. To bylo opravdu výmluvné, protože si pro sebe i tak vždycky stačil zabrat celou jednu stranu čtvercového stolu. Když mu teta Petunie položila na talíř čtvrtku nepocukrovaného grepu a třaslavě řekla „Tady máš, drahoušku“, Dudley se na ni jen nasupeně podíval. Ode dne, kdy přijel domů na prázdniny s vysvědčením, nastal v jeho životě krajně nepříjemný zvrat.

Za špatné známky ho strýc Vernon ani teta Petunie zpravidla nijak neplísnili: teta Petunie jako vždy tvrdila, že Dudley je velice nadaný hoch, kterému učitelé nerozumějí, a strýc Vernon zase prohlašoval, že nikdy nestál o to, aby jeho syn byl baba a šprt. Obvinění, že šikanuje mladší spolužáky, také nebrali vážně. „No co, bujnější, to on tedy je, ale kuřeti by neublížil!“ zajíkala se teta Petunie v slzách.

Na konci výroční zprávy k vysvědčení však stálo ještě několik trefných poznámek školní zdravotní sestry, a ty ani strýc Vernon a jeho žena nedokázali vyvrátit. Teta Petunie hořekovala, že Dudley má těžké kosti a všechna jeho nadváha je jenom dětské sádlíčko, a protože chlapec pořád ještě roste, musí hodně jíst. Jedno však bylo jisté: v celém školním skladu pro něho nenašli tak velké pumpky, do kterých by se vešel. Zdravotní sestra ze Smeltings prostě viděla to, co tetiny bystré oči – které u ní doma postřehly jindy každý otisk prstu na zářivě čistých stěnách a bedlivě sledovaly, kdy kdo ze sousedů přišel nebo odešel – vidět odmítaly: že totiž Dudley nejen nepotřebuje jíst víc než ostatní, ale že už měří a váží skoro tolik jako mladá kosatka.

A tak po mnoha záchvatech vzteku, po hádkách, při nichž se v Harryho ložnici třásla podlaha, a po moři slz, které teta Petunie prolila, zavládl u Dursleyových nový režim. Kalorníček, který jim zdravotní sestra ze Smeltings poslala, vylepila teta na dvířka lednice, ze které zmizelo všechno, co měl Dudley rád – a šumivé limonády a dortíčky, čokoládové tyčinky a hamburgry nahradilo ovoce, zelenina a všechno to, čemu strýc Vernon říkal krmení pro králíky. Aby to Dudleymu nepřišlo tak kruté, teta Petunie vyhlásila, že stejnou dietu bude držet celá rodina. Podala teď čtvrtku grepu i Harrymu, a ten si všiml, že je o dost menší než ta, kterou dostal jeho bratránek. Teta byla zřejmě přesvědčená, že nejlepší způsob, jak Dudleyho povzbudit na duchu, je dbát o to, aby přinejmenším dostával větší porce než Harry.

Teta Petunie ovšem neměla tušení, co se skrývá pod uvolněným podlahovým prknem v Harryho pokoji. Nevěděla, že její synovec žádnou dietu nedrží. Jakmile vytušil, že by celé léto měl žít jen o mrkvi, vyslal ke svým kamarádům Hedviku s úpěnlivou prosbou o pomoc – a všichni se zachovali mnohem líp, než očekával.

Od Hermiony se Hedvika vrátila s velikou krabicí napěchovanou pamlsky bez cukru (Hermionini rodiče byli zubaři). Hagrid, bradavický hajný, mu poslal sáček domácích griliášových hrudek (těch se Harry ani nedotkl, poněvadž s Hagridovým kuchařským uměním měl svoje zkušenosti). Zato paní Weasleyová poslala Errola, jejich rodinnou sovu, s obrovským biskupským chlebíčkem a hromadou nejrůznějších paštiček zapečených v těstě. Nebožák Errol, který už byl v letech a síly mu valem ubývaly musel v Zobí ulici zůstat pět dnů, aby se po té cestě zotavil. A potom k narozeninám (na které si Dursleyovi vůbec nevzpomněli) dostal Harry hned čtyři fantastické dorty – ty mu poslali Ron, Hermiona, Hagrid a Sirius. Dva z nich ještě nedojedl, a tak se teď bez protestů pustil do grepu a těšil se přitom na opravdovou snídani, až se vrátí k sobě nahoru.

Strýc Vernon odložil noviny, znechuceně ohrnul nos a podíval se na svou čtvrtku grepu.

„To má být všechno?“ zeptal se nevrle tety Petunie.

Jeho choť se na něj podívala nesmírně příkře a potom kývla hlavou směrem k Dudleymu, který už svou porci zhltnul a teď se zakyslým výrazem upíral svá prasečí očka na Harryho příděl.

Strýc Vernon vzdychl tak hlasitě, až se mu zježil mohutný, hustý knír, a chopil se své lžičky.

Vtom venku někdo zazvonil. Strýc Vernon se ztěžka zvedl a zamířil do předsíně. Dudley se bleskurychle natáhl, a zatímco teta dolévala z konvice vodu do čajníku, ukradl otci z talířku zbytek grepu.

Harry slyšel, jak strýc u dveří s někým mluví; pak se kdosi hlasitě rozesmál a strýc Vernon ho stroze odbyl. Vzápětí domovní dveře zaklaply a z předsíně bylo slyšet, jak strýc roztrhl nějaký papír.

Teta Petunie postavila čajník na stůl a hořela zvědavostí, kam její manžel zmizel. Nemusela čekat dlouho, v minutě byl nazpátek a tvářil se nepříčetně.

„Ty kluku!“ vyštěkl na Harryho. „Okamžitě pojď se mnou do obývacího pokoje!“

Harry zkoprněle přemýšlel, co zase proboha provedl. Vstal, vyšel za ním z kuchyně ven a zamířil do sousední místnosti. Strýc Vernon hlučně přibouchl dveře.

„Takže,“ zahřměl, došel ke krbu a otočil se k Harrymu, jako by mu chtěl oznámit, že ho zatýká.. „Takže…“

Takže co? řekl by mu Harry s největší radostí, vycítil ale, že by strýcovu výbušnou povahu neměl hned po ránu vystavovat tak náročné zkoušce, obzvlášť když byl už zmožený tím, že nedostal pořadně najíst. Proto raději nasadil zdvořile rozpačitý výraz.

„Tohle právě teď přišlo,“ strýc před ním zamával červeno-fialovým psaním. „A týká se to tebe.“

Harry zrozpačitěl ještě víc. Kdo o něm mohl strýci Vernonovi psát? A kdo z těch, které znal, posílal dopisy obyčejnou mudlovskou poštou?

Strýc ho probodl zlobným pohledem, potom se podíval na dopis a začal číst nahlas:

Vážení pane a paní Dursleyovi,

neměli jsme dosud příležitost seznámit se osobně, jsem ale přesvědčená, že vám Harry o našem Ronovi už nejednou vyprávěl.

Možná vám už taky řekl, že příští pondělí večer se hraje finále mistrovství světa ve famfrpálu – a Arturovi (to je můj manžel) se díky jeho konexím v oboru kouzelných her a sportů podařilo zajistit ty nejlepší vstupenky.

Pevně věřím, že Harrymu dovolíte, aby jel s námi, poněvadž je to jedinečná životní příležitost. Británie naposled mistrovství pořádala před třiceti lety, a sehnat lístky je mimořádně obtížné. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby pak už u nás mohl Harry zůstat do konce prázdnin. Postarali bychom se, aby v pořádku odjel školním vlakem do Bradavic.

Bylo by nejlepší, kdyby nám Harry poslal odpověď co nejdřív, a to normálním způsobem, protože zdejší mudlovský pošťák k nám ještě nikdy nic nedoručoval a nejsem si jistá, jestli vůbec ví, kde náš dům je.

Už se na Harryho moc těšíme!

Se srdečným pozdravem

Molly Weasleyová

P.S. Snad jsem na ten dopis nalepila dost známek.

Když strýc Vernon dočetl, sáhl znovu do náprsní kapsy a něco z ní vytáhl.

„Jen se na to podívej,“ zavrčel.

Třímal v ruce obálku, ve které dopis od paní Weasleyové přišel, a Harry se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Z obou stran ji odshora až dolů pokrývaly poštovní známky, až na malý čtvereček na přední straně, kam paní Weasleyová maličkými písmeny vtěsnala adresu pana Dursleyho.

„No, těch známek tam dala opravdu dost,“ podotkl Harry a snažil se, aby to vyznělo v tom smyslu, že takovou chybu jako paní Weasleyová může udělat každý. Strýci Vernonovi šlehaly z očí blesky.

„Pošťák si toho samozřejmě všiml,“ pronesl se zaťatými zuby. „A moc ho zajímalo, odkud ten dopis přišel; proto zazvonil. Nejspíš mu to připadalo legrační.“

Harry na to neřekl nic. Stejně by sotvakdo pochopil, proč jeho strýc tak vyvádí jen kvůli tomu, že paní Weasleyová nalepila na dopis tolik známek. On už však u Dursleyových žil příliš dlouho na to, aby věděl, jak přemrštěně reagují na všechno, co se jen malinko vymyká běžnému pořádku. Největší hrůzu jim nahánělo, aby se někdo nedozvěděl, že mají něco společného (třeba jen vzdáleně) s lidmi, jako je paní Weasleyová.

Strýc Vernon po něm ještě pořád loupal očima, ale Harry se tvářil, jako by se nic nedělo. Pokud teď neřekne ani nevyvede nějakou hloupost, může se těšit na zážitek, který mu zůstane na celý život. Čekal, jestli se strýc nějak vyjádří, ten však jej dál jen provrtával pohledem, a tak Harry promluvil jako první.

„A smím tedy jet s nimi?“ zeptal se.

Ve strýcově velkém, brunátném obličeji to křečovitě zaškubalo a naježil se mu knír. Harry si uvědomil, co to znamená: za strýcovým knírem zuřila úporná bitva, při níž se navzájem potírala dvě základní nutkání. Pokud Harrymu dovolí, aby na ten zápas jel, udělá mu radost – a právě tomu se celých třináct let vzpouzel. Ovšem na druhé straně, pokud mu dovolí strávit zbytek prázdnin u Weasleyových, zbaví se toho kluka o celých čtrnáct dnů dřív, než mohl doufat – a strýci Vernonovi byla na obtíž každá hodina, kterou u nich strávil. Nejspíš proto, aby získal čas na rozmyšlenou, se znovu zahleděl na dopis od paní Weasleyové.

„Kdo to vůbec je?“ znechuceně si prohlížel její podpis.

„Už jsi ji viděl,“ vysvětloval mu Harry. „Je to maminka mého kamaráda Rona, na konci školního roku na něho čekala na nádraží, když přijel vlak z Bra… když přijel školní vlak.“

Málem už řekl spěšný vlak z Bradavic, a to by strýce Vernona určitě rozčililo. Jméno Harryho školy u Dursleyových ještě nikdo nevyslovil nahlas.

Strýc Vernon zkřivil svůj obrovský obličej, jako by si usilovně vybavoval něco velice nepříjemného.

„Myslíš tu macatou?“ zabručel nakonec. „Co má tu spoustu zrzounů?“

Harry se zamračil. Zrovna od jeho strýce znělo dost legračně, když o někom říkal, že je při těle. Vždyť jeho vlastní syn Dudley právě dosáhl toho, co mu hrozilo už od tří let – byl teď širší než delší.

Strýc mezitím dopis znovu pročítal.

„Famfrpál,“ mručel si potichu. „Co je zas tohle za nesmysl?“

Během nedlouhé chvíle už to bylo podruhé, co se jeho otázka Harryho dotkla.

„To je sport,“ odsekl. „Létá se při něm na košťatech…“

„Dobrá, dobrá!“ zesílil strýc hlas a Harry s jistým zadostiučiněním postřehl, že se tváří poněkud vylekaně. Zřejmě na něj bylo příliš, aby si někdo v jeho obývacím pokoji dovolil pronést nahlas slovo košťata. Vyřešil to tím, že se znovu začetl do dopisu, a Harry mu viděl na rtech, jak si pro sebe opakuje „poslal nám odpověď normálním způsobem“. Strýc Vernon se zakabonil.

„Co tím myslí, normálním způsobem?“ utrhl se.

„Normálním pro nás,“ řekl Harry, a než ho pan Dursley stačil zarazit, dodal na vysvětlenou: „Soví poštou, víš. Ta je pro kouzelníky normální.“

Strýc Vernon se zatvářil tak rozhořčeně, jako kdyby Harry vypustil z úst nějaké hodně sprosté slovo. Třásl se vzteky a nervózně vyhlédl z okna, jako by očekával, že za ním spatří některého souseda s uchem přitisknutým ke sklu.

„Kolikrát ti mám říkat, že se o té své zvrácenosti nesmíš v našem domě ani slovem zmínit?“ zasyčel a tvář mu zmodrala jako švestka. „Stojíš si tu, ty jeden nevděčníku, na sobě máš šaty, do kterých jsme tě Petunie a já oblékli…“

„Ovšem až potom, co je Dudley donosil,“ namítl Harry chladně. Tričko, které měl právě na sobě, mu opravdu bylo tak velké, že si musel pětkrát přehrnout rukávy, aby vůbec měl volné ruce, a sahalo mu až pod kolena těch nejpytlovatějších džínsů, jaké kdy kdo viděl.

„Tak takhle se mnou mluvit nebudeš!“ zaburácel strýc Vernon a bylo vidět, jak s ním cloumá vztek.

Harry si ovšem nemínil dát něco takového líbit. Časy, kdy musel trpně přijímat každé nesmyslné pravidlo, které si Dursleyovi vymysleli, byly už pryč. Dudleyho dietu také nedodržoval, a pokud se mu to podaří, nehodlal připustit, aby mu strýc zabránil jet na mistrovství světa ve famfrpálu.

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a pak řekl: „Co se dá dělat, takže na mistrovství světa nepojedu. Můžu už jít nahoru? Mám totiž rozepsaný dopis pro Siriuse, který chci poslat. Přece víš – pro mého kmotra.“

A dosáhl svého: bylo to, jako kdyby vyslovil nějaké zaříkadlo. Viděl, jak se nachová barva ze strýcovy tváře vytrácí a zůstávají po ní jen tmavé skvrny, takže vypadala jako špatně promíchaná zmrzlina s černým rybízem.

„Takže – ty mu píšeš?“ zeptal se pan Dursley rádoby klidným hlasem, Harry však viděl, jak se mu zorničky malých oček stáhly nenadálým strachem.

„No jistě,“ přisvědčil Harry, jako by na tom nic nebylo. „Už je to dost dlouho, co jsem mu psal naposled, a to víš, kdybych se neozval, ještě by si mohl myslet, že něco není v pořádku.“

Odmlčel se a s potěšením sledoval, jak jeho slova na strýce Vernona zapůsobila. Div že opravdu neviděl, jak se mu v hlavě pod hustými tmavými vlasy a pečlivě učesanou pěšinkou horečně otáčejí ozubená kolečka. Kdyby svému synovci zabránil, aby Siriusovi napsal, ten by si určitě pomyslel, že s Harrym špatně zacházejí; a kdyby mu řekl, že na mistrovství světa ve famfrpálu jet nesmí, Harry by to Siriusovi napsal a ten by věděl, že s ním špatně zacházejí. Strýci Vernonovi zbývalo jen jediné řešení – a Harry sledoval, jak k němu postupně dochází, jako kdyby ten velký kníratý obličej měl průhledný. S největším úsilím potlačil úsměv, aby si před strýcem zachoval co možná nejlhostejnější tvář. A potom…

„Tak dobrá, jeď si na to zatracené… na to vaše hloupé mistrovství… nebo co. Hlavně ale napiš – napiš těm Weasleyovým, ať si pro tebe přijedou: nemám čas na to, abych tě vozil, kam si zrovna usmyslíš. Můžeš u nich zůstat až do konce prázdnin. A taky můžeš napsat tomu svému kmotrovi… můžeš mu napsat, že tam pojedeš.“

„Tak fajn,“ přikývl radostně Harry.

Potom se otočil, zamířil ke dveřím z obývacího pokoje a jen stěží v sobě potlačoval touhu vyskočit do vzduchu a hlasitě si zavýsknout. Přece jen pojede… Pojede k Weasleyovým – a uvidí mistrovství světa ve famfrpálu!

V předsíni málem vrazil do Dudleyho, který poslouchal za dveřmi a zřejmě se těšil, že uslyší, jak to Harry schytá. Když viděl, že se jeho bratranec zubí od ucha k uchu, úplně ho to šokovalo.

„Že jsme dnes ale měli vynikající snídani, co říkáš?“ šklebil se na něho Harry. „Opravdu jsem se nacpal, a ty jistě taky, viď?“

Užaslý výraz v Dudleyho tváři ho rozesmál. Schody nahoru bral po třech a do své ložnice se doslova vřítil. Ze všeho nejdřív si povšiml, že Hedvika se už vrátila. Seděla ve své kleci, koukala na něho obrovskýma, jantarově žlutýma očima a cvakala zobákem přesně tím způsobem, který znamenal, že ji něco rozčiluje: Co to bylo, vyšlo najevo vzápětí.

„AU!“ vyjekl Harry.

Něco jako malý, šedivý opeřený tenisový míč mu ze strany narazilo do hlavy. Harry si úporně mnul skráň a rozhlížel se, co ho to vlastně uhodilo, až spatřil maličkou sovu. Byla tak nepatrná, že by se mu klidně vešla do dlaně, a vzrušeně svištěla po místnosti kolem dokola jako vystřelená raketa. Teprve teď si všiml, že mu k nohám upustila dopis. Sehnul se, poznal Ronovo písmo a roztrhl obálku, ve které byl narychlo načmáraný vzkaz.

Harry, TAťKA SEHNAL LíSTKY! Na pondělí večer, Irsko proti Bulharsku. Mamka napsala těm tvým mudlům, aby ti k nám dovolili přijet. Možná už ten dopis dostali, ale nevím, jak rychlá je mudlovská pošta, takže ti pro jistotu posílám ještě Pašíka.

Harry vytřeštil oči na jméno Pašík a podíval se na sovičku, která zrovna kroužila u stropu kolem stínidla. V životě neviděl nic, co by tak málo připomínalo prasátko. Možná to po Ronovi jen špatně přečetl, takže se znovu zahleděl do jeho dopisu:

Přijedeme pro tebe, ať už s tím tvoji mudlové budou souhlasit, nebo ne. Mistrovství světa si přece nenecháš ujít! Ale mamka i taťka říkají, že radši budeme dělat, jako že je prosíme o souhlas. Pokud ti to dovolí, pošli Pašíka hned zpátky s odpovědí, a v neděli v pět si pro tebe přijedeme. Pokud řeknou, že ne, pošli Pašíka hned zpátky, a v neděli v pět si tě stejně vyzvedneme.

Hermiona přijede dnes odpoledne. Percy už pracuje – je v odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci. Nevyslovuj před ním slovo cizina, jestli nechceš, aby tě svými žvásty unudil k smrti.

Brzy ahoj!

Ron

„Uklidni se!“ vyzval Harry malou sovičku, která mu přeletěla nízko nad hlavou a ztřeštěně šveholila; nejspíš byla pyšná, že dopis doručila tomu, komu patřil. „A pojď sem, potřebuji, abys Ronovi zanesla odpověď!“

Sovička se snesla na vršek Hedvičiny klece, ale ta na ni jen chladně zírala, jako by ji vyzývala, ať jen to zkusí ještě blíž, jestli si troufne.

Harry znovu uchopil svůj orlí brk, vzal kus prázdného pergamenu a napsal na něj:

Rone, všechno je v pořádku! Mudlové říkají, že s vámi smím. Tak ahoj zítra v pět! Už se nemůžu dočkat.

Harry

Složil vzkaz tak, aby byl co nejmenší, a přivázal ho sovičce na maličkou nožku. Měl s tím ale obrovské potíže, poněvadž pořád vzrušeně poskakovala. Jakmile si byla jistá, že lístek drží pevně, vyrazila na zpáteční cestu; vyletěla oknem a v tu chvíli byla pryč.

Harry se otočil k Hedvice.

„Co bys řekla na dlouhou cestu?“ zeptal se jí.

Hedvika jen důstojně zahoukala.

„Mohla bys tohle zanést Siriusovi?“ řekl a zvedl svůj dopis. „Ale počkej… Ještě to dopíšu.“

Znovu pergamen rozvinul a spěšně připsal doušku:

P. S.

Jestli mi budeš chtít napsat ještě teď o prázdninách, budu až do jejich konce u svého kamaráda Rona Weasleyho. Jeho taťka nám sehnal lístky na mistrovství světa ve famfrpálu!

Jakmile dopis dopsal, přivázal ho Hedvice na nohu. Seděla naprosto nehybně, jako by mu hodlala ukázat, jak se má chovat opravdová poštovní sova.

„Až se vrátíš, budu u Weasleyových, jasné?“ řekl jí Harry.

Něžně ho ždibla do prstu a pak už roztáhla svá obrovská křídla a s tichým svistem vyletěla otevřeným oknem ven.

Harry se za ní díval, dokud nezmizela; potom zalezl pod postel, zvedl uvolněné prkno a vzal si pořádný kus narozeninového dortu. Seděl na podlaze, pomalu z něj ukusoval a vychutnával všechno to štěstí, které v tu chvíli pociťoval. Měl dort, a Dudley dostal k snídani jenom grapefruit; byl nádherný letní den a zítra už ze Zobí ulice odjede; s jeho jizvou už je zase všechno v pořádku, a uvidí mistrovství světa ve famfrpálu. Jen stěží si v tu chvíli dokázal připustit nějaké starosti – i kdyby se měly týkat lorda Voldemorta.

4 / Zpátky do Doupěte

V neděli v poledne měl už Harry složené v kufru všechny školní věci i svůj nejcennější majetek – neviditelný plášť, který zdědil po otci, koště, jež dostal od Siriuse, a kouzelnou mapu Bradavic, kterou mu loni dali Fred a George Weasleyovi. Ze skrýše pod uvolněným prknem v podlaze vybral všechny své jídelní zásoby, několikrát prohledal v ložnici každou škvíru a skulinu, aby mu tam nezůstala nějaká kouzelnická příručka nebo brky, a sundal ze stěny odpočítávadlo, ve kterém si s potěšením odškrtával den po dni, jež mu zbývaly do prvního září, kdy se vrátí do Bradavic.

Ovzduší v domě číslo čtyři v Zobí ulici bylo mimořádně napjaté. Představa, že jim akutně hrozí vpád nějakých kouzelníků, Dursleyovy znervózňovala a dráždila, a když Harry oznámil strýci Vernonovi, že Weasleyovi přijedou ještě téhož dne v pět hodin, strýc se zatvářil přímo vyděšeně.

„Doufám, že jsi jim napsal, aby se pořádně oblékli!“ utrhl se na něj okamžitě. „Já to viděl, co ten váš spolek nosí. Měli by mít aspoň tolik slušnosti a vzít si normální šaty, o nic víc mi nejde.“

Harry pocítil neurčitou, neblahou předtuchu. Málokdy viděl manžele Weasleyovy v něčem, co by jeho strýc a teta považovali za normální. Jejich děti se o prázdninách občas oblékaly do mudlovských šatů, ale rodiče obvykle nosili dlouhé hábity, víc nebo míň odřené a obnošené. Harrymu bylo jedno, co si pomyslí sousedé, dělalo mu však starosti, jak hrubě by se Dursleyovi k návštěvníkům mohli chovat, kdyby už svým zevnějškem potvrdili jejich nejhorší mínění o kouzelnících.

Strýc Vernon si vzal svůj nejlepší oblek. Někdo by si to mohl vykládat jako projev zdvořilosti, Harry však věděl, že chce vypadat důležitě a nahnat Weasleyovým strach. Naopak Dudley najednou působil jako úplný drobeček. Ne snad že by jeho dieta konečně začala účinkovat, ale dostal strach. Ze svého posledního setkání s dospělým kouzelníkem si odnesl zakroucený prasečí ocásek, který mu vzadu čouhal z kalhot, a za to, aby mu ho v jedné soukromé londýnské nemocnici uřízli, museli rodiče zaplatit. Nebylo tedy nijak překvapující, že si bratránek každou chvíli nervózně přejížděl rukou po zadku a z pokoje do pokoje chodil pro jistotu bokem, aby nepříteli nenabízel lákavý cíl jako minule.

Oběd snědli téměř mlčky. Dudley se dokonce zdržel svých obvyklých protestů (měli domácí sýr se strouhaným celerem). Teta Petunie nejedla vůbec. Seděla se založenýma rukama, rty našpulené, a vypadala, že si žvýká jazyk, jak v sobě dusila potoky zlostných slov, kterými by Harryho nejraději zahrnula.

„Samozřejmě přijedou autem?“ vyštěkl strýc Vernon přes stůl.

„Ehm…“ ozval se Harry.

Na tohle nepomyslel. Jak vlastně ho Weasleyovi hodlají vyzvednout? Auto už přece nemají; starý Ford Anglia, který jim kdysi patřil, se teď potuloval na vlastní pěst po Zapovězeném lese v Bradavicích. Loni si pan Weasley ovšem vypůjčil auto od ministerstva kouzel; možná že to dnes vyřeší stejně.

„Myslím, že ano,“ přisvědčil nakonec.

Strýc Vernon cosi zafuněl do svého kníru. Jindy by se určitě zeptal, jakým vozem pan Weasley jezdí. Měl sklon posuzovat lidi podle toho, jak velká a drahá mají auta, Harry však pochyboval, že by se mu pan Weasley zamlouval, i kdyby jezdil s Ferrari.

Většinu odpoledne strávil Harry u sebe v pokoji; nedokázal se dívat na tetu, která každých pět vteřin vyhlédla tylovými záclonkami ven, jako kdyby v rádiu varovali před uprchlým nosorožcem. Ve tři čtvrti na pět se vrátil dolů do obývacího pokoje.

Teta Petunie urovnávala polštáře, jako by ji k tomu cosi neustále znovu nutkalo. Strýc Vernon předstíral, že si čte noviny, jeho malá očka se však ani nepohnula a Harry si byl jist, že ve skutečnosti špicuje uši, jak nejvíc může, aby zaslechl přijíždějící auto. Dudley se zavrtal do křesla a baňatýma rukama si pevně tiskl zadek. Harry to napětí nevydržel; vyšel z obýváku a posadil se na schody v předsíni. Oči měl na stopkách a srdce mu prudce bušilo vzrušením a nervozitou.

Už bylo pět hodin, a pořád nic. Strýc Vernon, který se v obleku poněkud potil, otevřel domovní dveře, rozhlédl se po ulici na obě strany a hned zase stáhl hlavu zpátky.

„Už tady měli být!“ osopil se na synovce.

„Já vím,“ řekl Harry. „Třeba je moc velký provoz nebo tak něco.“

Pět hodin deset… potom čtvrt na šest… Také on si už začal dělat starosti. O půl šesté zaslechl, jak spolu strýc a teta v obývacím pokoji polohlasem mluví.

„Neberou vůbec žádné ohledy!“

„Přece jsme se mohli na něčem konkrétně dohodnout.“

„Třeba si říkají, že je pozveme na večeři, když přijedou pozdě.“

„To tedy rozhodně ne,“ prohlásil strýc Vernon a Harry slyšel, jak vstal a přechází po pokoji. „Kluka si vezmou a pojedou, žádné vysedávání. Pokud ovšem vůbec přijedou. Nejspíš si popletli den. Myslím, že ten jejich spolek na přesnosti moc nebazíruje. Buď to, anebo jedou nějakou kraksnou, která se jim cestou roz… AAAARRRGH!“

Harry nadskočil. Z obývacího pokoje se ozval dupot, jak se všichni tři Dursleyovi polekaně hnali na druhou stranu, a vzápětí Dudley vyběhl zděšeně ven.

„Co se děje?“ zeptal se Harry. „Co se stalo?“

Dudley se však nezmohl na slovo. S rukama pořad přitisknutýma na zadku se odkolébal do kuchyně, jak nejrychleji dokázal. Harry se vřítil do obývacího pokoje.

Z krbu, který pan Dursley kdysi zatloukl prkny a před nímž stálo elektrické ohniště zapojené do zásuvky a napodobující hořící uhlí, se ozývalo hlasité bouchání a škrabavé zvuky.

„Co je to?“ vyjekla teta Petunie, která se tiskla zády ke zdi a zděšeně třeštila oči na oheň. „Co to je, Vernone?“

Ani ne za vteřinu však jejich nejistota byla tatam. Ze zabedněného krbu zaslechli hlasy.

„Au! Ne, Frede, ne, vrať se – to je nějaký omyl – a pověz Georgeovi, ať se – AU! Ne, Georgi, sem se nevejdeš, rychle se vrať a řekni Ronovi…“

„Možná nás Harry slyší, tati – třeba nás dokáže pustit ven…“

Do prken za elektrickým ohništěm začal někdo hlasitě bušit pěstmi.

„Harry? Harry, slyšíš nás?“

Dursleyovi se postavili vedle Harryho jako dva rozzuření rosomáci.

„Co to má znamenat?“ zavrčel strýc. „Co se to děje?“

„Chtěli – chtěli se k nám dostat pomocí prášku Letax,“ vysvětlil Harry a potlačoval touhu bláznivě se rozchechtat. „Dovedou cestovat z jednoho krbu do druhého – jenže vy jste ho zabednili – počkejte…“

Přistoupil ke krbu a zavolal dovnitř.

„Pane Weasleyi! Slyšíte mě?“

Lomození ustalo. „Sst!“ sykl kdosi uvnitř krbu.

„Pane Weasleyi, to jsem já… Tohleto ohniště je zabedněné, tudy se dovnitř nedostanete.“

„Krucinál fagot!“ ozval se hlas pana Weasleyho. „Co je to proboha za nápad, zatloukat krb prkny?“

„Mají elektrické ohniště,“ vysvětloval Harry.

„Opravdu?“ vyhrkl pan Weasley vzrušeně. „Oni mají eklektické topení? Na zástrčku? Proboha, to musím vidět… moment… AU, Rone!“

Ronův hlas se teď připojil k ostatním.

„Co tady děláme? My jsme něco popletli?“

„Ne, Rone, vůbec ne,“ ozval se Fredův hlas velice uštěpačně. Jsme právě tam, kam jsme se chtěli dostat.“

„Jo, vysloveně si tu lebedíme,“ Georgeův hlas zněl přidušeně, jako by byl přimáčknutý na zeď.

„No tak, chlapci…“ řekl pan Weasley neurčitě. „Přemýšlím, co bychom měli podniknout… ano… to je jediný způsob… uhni trochu, Harry.“

Harry ustoupil k pohovce, zato strýc Vernon vyrazil vpřed.

„Počkejte!“ zařval do krbu. „Co vlastně chcete udě…“

PRÁSK!

Elektrické ohniště vystřelilo na druhou stranu místnosti, jak se zabedněný krb roztrhl, a ve smršti rozbitých cihel a dřevěných štěpin z něj vyletěli pan Weasley, Fred, George a Ron. Teta Petunie zavřeštěla a kácela se po zádech přes konferenční stolek k zemi. Strýc Vernon ji ještě stačil zachytit, než sebou žuchla na podlahu, a němě zíral na Weasleyovy. Všichni byli zářivě rudovlasí a Fred s Georgem navíc byli od sebe až po tu poslední pihu zcela k nerozeznání.

„To už je lepší,“ zasupěl pan Weasley, vysoký, hubený a napůl plešatý. Oprašoval si dlouhý zelený hábit a narovnával si brýle. „Vy jste určitě Harryho teta a strýc!“

Vykročil ke strýci Vernonovi a podával mu ruku, ten však o několik kroků ucouvl a tetu Petunii táhl s sebou. Úplně ztratil řeč. Svůj nejlepší oblek měl plný bílého prachu, který se mu usadil i ve vlasech a v kníru, takže vypadal, jako by najednou zestárnul o třicet let.

„Ach tak… hm… za tohle se ovšem omlouvám,“ řekl pan Weasley, spustil ruku a podíval se přes rameno na rozvalený krb. „Vinu za to beru na sebe, prostě mě nenapadlo, že bychom se na druhé straně nedostali ven. Dal jsem totiž váš krb připojit k letaxové síti – jenom na dnešní odpoledne, rozumíte, abychom si mohli vzít Harryho s sebou. Správně se mudlovské krby připojovat nemají – můj dobrý známý v ústředně letaxové sítě mi to ovšem zařídil. Vůbec si ale nedělejte starosti, za moment dám všechno do pořádku. Nejdřív rozdělám oheň a pošlu hochy zpátky, a pak vám ten krb opravím a přenesu se pryč.“

Harry byl ochoten vsadit se, že Dursleyovi z toho nepochopili ani slovo. Pořád jen na pana Weasleyho ohromeně zírali. Teta Petunie se vrávoravě postavila a schovala se strýci za záda.

„Ahoj, Harry,“ usmál se na něj pan Weasley. „Už máš sbalený kufr?“

„Je nahoře,“ odpověděl a také se zazubil.

„Dojdeme ti pro něj,“ nabídl se pohotově Fred, zamrkal na Harryho a vyběhl s Georgem z pokoje. Věděli, kde má svoji ložnici, protože ho z ní už jednou uprostřed noci vysvobodili. Harry si domyslel, že oba doufají, že cestou zahlédnou Dudleyho; o jeho bratránkovi už toho slyšeli opravdu hodně.

„Takže,“ řekl pan Weasley a mírně zamával rukama, jak se snažil najít slova, jimiž by prolomil nepříjemné ticho. „Ehm – máte to tady opravdu pěkné!“

Obývací pokoj, jindy úzkostlivě čistý, byl v tu chvíli plný prachu a rozbitých cihel, takže jeho poznámka se Dursleyovým nemohla příliš líbit. Strýcův obličej opět zbrunátněl a teta Petunie si znovu začala žvýkat jazyk. Oba však byli očividně příliš zděšení, než aby cokoli dokázali říct.

Pan Weasley se zvědavě rozhlížel. Měl totiž slabost pro všechno, co jakkoli souviselo s mudly. Harry na něm viděl, že má sto chutí jít si prohlédnout televizor a video.

„To všechno je na ekletřinu, že ano?“ podotkl znalecky. „No, ovšem, už vidím zástrčky. Já je totiž sbírám,“ obrátil se teď k panu Dursleymu. „A baterie taky. Těch mám opravdu velikou sbírku. Moje žena si o mně myslí, že jsem blázen, ale víte přece, jak to chodí.“

Na strýci Vernonovi bylo vidět, že si o něm myslí totéž. Celou tu dobu se opatrně přesouval doprava a vlastním tělem přitom chránil tetu Petunii, kdyby náhodou pan Weasley náhle vyrazil a vrhl se na ně.

V tu chvíli se v pokoji znovu objevil Dudley. Harry slyšel kodrcat svůj kufr po schodech dolů a pochopil, že bratránka ty zvuky z kuchyně vyhnaly. Dudloušek se plížil při zdi, zděšeně zíral na pana Weasleyho a pokusil se schovat za svými rodiči. Neměl ale štěstí: mohutný pan Dursley sice zvládl zakrýt kostnatou tetu Petunii, synáčka však opravdu schovat nemohl.

„Tak tohle je tvůj bratranec, že ano, Harry?“ pan Weasley se znovu pokusil navázat rozhovor.

„Jo,“ přikývl Harry. „To je Dudley.“

Podívali se s Ronem na sebe a vzápětí honem uhnuli očima jinam. Měli co dělat, aby nevyprskli smíchy. Dudley si pořád přidržoval zadek, jako by měl strach, aby mu neupadl. Naopak v panu Weasleym vzbudilo Dudleyho podivné chování upřímnou starost. Když znovu promluvil, Harry s určitostí poznal, že pan Weasley považuje Dudleyho za stejně pomateného, jak si to Dursleyovi mysleli o něm. V panu Weasleym však bratránek vzbuzoval spíš soucit než strach.

„Tak co, Dudley, jak sis užil prázdniny?“ zeptal se přívětivě.

Tlouštík jen něco zakňučel a Harry viděl, jak si rukama ještě pevněji stiskl mohutný zadek.

To už se vrátili Fred a George s Harryho školním kufrem. Hned ve dveřích se rozhlédli po místnosti, a když spatřili Dudleyho, oba se úplně stejně zlomyslně zašklebili.

„Á, výborně,“ řekl pan Weasley. „Takže jdeme na to.“

Vyhrnul si rukávy hábitu a vytáhl svoji hůlku. Harrymu neušlo, jak se všichni tři Dursleyovi rázem přitiskli ke zdi.

„Incendio!“ řekl pan Weasley a namířil hůlkou do prasklé stěny za sebou.

V tu chvíli v krbu vyšlehly plameny a vesele praskaly, jako by hořely už kolik hodin. Pan Weasley vytáhl z kapsy malý váček stažený zdrhovadlem, rozvázal ho, vzal zevnitř špetku prášku a hodil ho do plamenů, které najednou dostaly smaragdově zelenou barvu a vyšlehly ještě výš.

„První půjdeš ty, Frede,“ vyzval svého syna.

„Už jdu,“ řekl Fred. „Ne, počkejte…“

Z kapsy mu vypadl sáček s cukrovím a to se rozkutálelo na všechny strany – veliké, tlusté mléčné karamely v pestrých obalech.

Fred lezl po čtyřech po podlaze a strkal si je zpátky do kapsy; potom všem Dursleyovým vesele zamával, vykročil vpřed, zvolal „Doupě!“ a vstoupil přímo do ohně. Teta Petunie potichu, ustrašeně vyjekla. Následoval svištivý zvuk a Fred zmizel.

„Teď ty, Georgi,“ řekl pan Weasley, „a kufr vezmi s sebou.“

Harry mu pomohl odnést kufr až do plamenů a obrátit ho nastojato, aby se mu líp držel. Hned nato uslyšeli další zasvištění, George vykřikl „Doupě!“ a byl v tahu.

„Teď ty, Rone,“ řekl pan Weasley.

„Tak nashle,“ zahlaholil Ron na Dursleyovy. Ještě se zeširoka usmál na svého kamaráda, potom vkročil do ohně, křikl „Doupě!“ a zmizel také.

Teď už v obývacím pokoji zůstal s panem Weasleym jen Harry.

„No tak… sbohem,“ obrátil se na své příbuzné.

Nikdo z nich ani nehlesl. Vykročil ke krbu, ale když užuž vstupoval dovnitř, pan Weasley natáhl ruku a zadržel ho; užasle přitom zíral na Dursleyovy.

„Harry vám přece řekl sbohem,“ připomenul jim. „Copak jste to neslyšeli?“

„Na tom nesejde,“ zamumlal Harry. Je mi to úplně jedno, namouduši.“

Pan Weasley však nespustil ruku z jeho ramene. „Vždyť svého synovce uvidíte zase až napřesrok,“ řekl jeho strýci poněkud rozhořčeně. „Přece se s ním rozloučíte, nebo snad ne?“

Strýci Vernonovi se zkřivila tvář vztekem. Představa, že ten, kdo mu před chvílí v obývacím pokoji vyboural půlku stěny, by ho teď chtěl učit slušnému chování, mu zřejmě působila hotová muka.

Pan Weasley však ještě stále držel v ruce svou hůlku a strýcova malá očka k ní na chvilku zabloudila. Hned nato nasupeně řekl: „Dobrá, tak tedy sbohem.“

„Na shledanou v létě,“ dodal Harry a jednou nohou stoupl do zelených plamenů. Jako kdyby ho ovanul příjemný, vlahý vánek. Vtom se však za jeho zády ozvalo cosi jako strašlivé dávení a teta Petunie začala ječet.

Harry se prudce otočil. Dudley se už neschovával rodičům za zády. Klečel teď vedle konferenčního stolku, prskal kolem sebe zvratky a z úst mu viselo cosi tmavočerveného a slizkého, co měřilo dobrou stopu. Po chvíli si užasle uvědomil, že to dlouhé je Dudleyův jazyk a na zemi před ním že leží pestrobarevný obal z karamely.

Teta Petunie se vrhla na podlahu vedle syna, chytila ho za špičku oteklého jazyka a snažila se vykroutit mu ho z úst; Dudley samozřejmě vřeštěl a prskal ještě víc a pokoušel se ji odstrčit. Strýc Vernon hulákal a mával rukama, a tak se pan Weasley musel rozkřiknout, aby ho vůbec slyšeli.

„Žádný strach, já to hned napravím!“ křičel a blížil se k Dudleymu s napřaženou hůlkou. Teta Petunie se však rozječela ještě víc a padla na Dudleyho, aby ho zaštítila vlastním tělem.

„Ale no tak!“ zvolal pan Weasley zoufale. „Je to docela prosté – hoch zřejmě spolkl tu karamelu – to náš Fred, na takové fórky si ho člověk užije – ale jde o prachobyčejné vykrmovací kouzlo, aspoň si myslím – to dokážu napravit, spolehněte se…“

Dursleyovy však jeho slova neuklidnila ani v nejmenším, naopak jančili strachy ještě víc. Teta Petunie hystericky vzlykala a tahala Dudleyho za jazyk, jako by mu ho chtěla vytrhnout; Dudley se zřejmě dusil, jak mu opuchlý jazyk i vlastní matka bránily dýchat, a strýc Vernon, který se úplně přestal ovládat, popadl jednu z porcelánových sošek na příborníku a vší silou ji mrštil po panu Weasleym. Ten ale stačil uhnout, takže soška dopadla do rozvaleného krbu a roztříštila se na kusy.

„Prosím vás, co to děláte?“ rozzlobil se pan Weasley a oháněl se hůlkou. „Já se vám přece snažím pomoct.“

Strýc Vernon však řičel jako poraněný nosorožec a chňapl po další sošce.

„Dělej, Harry! Už ať jsi pryč!“ křikl pan Weasley a zamířil hůlkou na pána domu. Já to tu všechno dám zase do pořádku!“

Harry o tu legraci nechtěl přijít, ale další soška, kterou strýc Vernon mrštil, jen těsně minula jeho levé ucho, a tak usoudil, že opravdu udělá nejlépe, když to nechá na panu Weasleym. Vkročil do ohně, vyslovil „Doupě!“ a naposledy se ohlédl přes rameno. Letmo ještě zahlédl pana Weasleyho, jak svou hůlkou vyrazil strýci Vernonovi z ruky třetí sošku, tetu Petunii, která vřeštěla a ležela Dudleymu na zádech, a dlouhý bratránkův jazyk vlnící se na podlaze jako veliká slizká krajta. V příštím okamžiku se s ním všechno zatočilo a obývací pokoj u Dursleyových mu zmizel v záplavě smaragdově zelených plamenů.

5 / Kratochvilné kouzelnické kejkle

Harry se točil stále rychleji, lokty těsně přitisknuté k bokům, a blikající krby, které míjel, vnímal jen rozmazaně; pak se mu začal zvedat žaludek a raději zavřel oči. Teprve když ucítil, že pomalu klesá, rozpřáhl ruce a zastavil se právě včas, aby ze sporáku v kuchyni paní Weasleyové nevypadl po hlavě.

„Tak co, spolkl ji?“ vyzvídal Fred vzrušeně a podával Harrymu ruku, aby mu pomohl na nohy.

„Jo,“ přisvědčil Harry a vzpřímil se. „Prosím tě, co to bylo?“

„Speciální karamela Jazyk jako jelito,“ řekl Fred spokojeně. „Vymysleli jsme to s Georgem a celé léto jsme hledali někoho, na kom bychom ty karamely vyzkoušeli…“

Všichni v maličké kuchyni vyprskli smíchy. Harry se rozhlédl a viděl, že Ron a George sedí u pečlivě vydrhnutého dřevěného stolu se dvěma rudovlasými mladíky, které ještě nikdy neviděl. Okamžitě si však domyslel, že to jsou Bill a Charlie, nejstarší z bratří Weasleyových.

„Tak co, Harry, jak to jde?“ zeptal se ten, který seděl blíž, zeširoka se na něj usmál a podal mu velkou ruku; když ji Harry stiskl, ucítil pod prsty mozoly a puchýře. To musel být Charlie – ten, který v Rumunsku pracoval s draky. Byl stejné postavy jako dvojčata: menší a podsaditější, na rozdíl od Percyho a Rona, kteří byli vysocí a hubení. Měl širokou, dobromyslnou tvář ošlehanou větrem a tak pihovatou, že vypadal spíš jako opálený. Paže měl svalnaté a na jedné z nich měl obrovskou lesklou spáleninu.

Také Bill s úsměvem vstal a stiskl Harrymu ruku. Svým způsobem ho překvapil; Harry o něm věděl, že pracuje pro Gringottovu kouzelnickou banku a v Bradavicích že býval primusem, a vždycky si ho představoval jako starší vydání Percyho: nedůtklivého na sebemenší přestupek proti školnímu řádu a se sklonem všem poroučet. Bill se však choval – žádné jiné slovo se pro to nehodilo – jako pohodář. Byl vysoký a dlouhé vlasy nosil vzadu stažené do koňského ohonu. V uchu měl náušnici, na které viselo cosi jako kančí zub, a svým oblečením by absolutně zapadl mezi účastníky rockového koncertu. Až na ty vysoké boty – Harry si povšiml, že nejsou ušité z obyčejné, ale z dračí kůže.

Dřív než se stačili kloudně rozpovídat, něco tiše zapraskalo a vzápětí se vedle George objevil pan Weasley. Tvářil se tak rozzlobeně, jak ho Harry dosud nikdy neviděl.

„To nebyla žádná legrace, Frede!“ rozkřikl se. „Pro všechno na světě, cos tomu mudlovskému chlapci dal?“

„Já jsem mu přece nic nedal,“ bránil se Fred a znovu se zlomyslně ušklíbl. „Mně to jen upadlo… byla to jeho chyba, že tu karamelu snědl, já mu ji nenabízel.“

„Jenže jsi ji upustil schválně!“ zahřímal pan Weasley. „Věděl jsi, že ji sní, věděl jsi, že drží dietu…“

„A jak moc mu ten jazyk narostl?“ vyzvídal George dychtivě.

„Než jeho rodiče dovolili, abych mu ho zase zmenšil, měl už ho dlouhý metr dvacet!“

Harry a Weasleyovi hoši se znovu hlasitě rozřehtali.

„To vůbec není k smíchu!“ okřikl je pan Weasley. „Právě takové chování vážně narušuje vztahy mezi kouzelníky a mudly! Polovinu svého života vedu boj proti špatnému zacházení s mudly, a mí vlastní synové…“

„My jsme mu ji ale nedali proto, že je mudla!“ ohradil se Fred dotčeně.

„Jasně – dali jsme mu ji proto, že to je hajzlík, který šikanuje všechny kolem sebe,“ přidal se George. „Že je to tak, Harry?“

„Ano, je to tak, pane Weasleyi,“ přisvědčil Harry vážně.

„O to teď vůbec nejde!“ vztekal se pan Weasley. Jen počkejte, až to povím vaší matce…“

„Copak mi chceš povědět?“ ozvalo se jim za zády.

Paní Weasleyová právě vešla do kuchyně. Byla to malá, buclatá ženuška s velice laskavou tváří, i když v tu chvíli podezíravě mhouřila oči.

„Nazdar, drahoušku Harry,“ usmála se na něj, jakmile ho zahlédla, potom však znovu probodla pohledem svého manžela. „Co jsi mi to chtěl povědět, Arture?“

Pan Weasley zaváhal. Harry se dovtípil, že ať už se na Freda a George zlobí sebevíc, ve skutečnosti nehodlal manželce říct, co se stalo. Chvíli bylo ticho a pan Weasley na svou ženu jenom nervózně zíral. Potom se na prahu za ní objevily dvě dívky. Jedna z nich, se střapatou hnědou kšticí a dost velikými předními zuby, byla Harryho a Ronova kamarádka Hermiona Grangerová; ta druhá, drobná rudovláska, byla Ronova mladší sestra Ginny. Obě se na Harryho usmály a on se na ně zazubil také. Ginny vzápětí úplně zrudla – měla ho plnou hlavu už od jeho první návštěvy v Doupěti.

„Copak to je, co mi chceš povědět, Arture?“ opakovala paní Weasleyová nebezpečným hlasem.

„Ale nic, Molly,“ zamumlal její manžel. „Fred a George se jenom – víš, já už jsem si to s nimi vyříkal…“

„Co zase provedli?“ zeptala se paní Weasleyová. „Jestli to má něco společného s Kratochvilnými kouzelnickými kejkly…“

„Proč nejdeš Harrymu ukázat, kde bude spát, Rone?“ zeptala se ode dveří Hermiona.

„Vždyť to ví,“ řekl Ron. „V mém pokoji, spal tam už minule…“

„Můžeme jít ostatně všichni,“ řekla Hermiona důrazně.

„No jasně,“ přisvědčil Ron, kterému to konečně došlo.

„Jo, my půjdeme taky,“ řekl George.

„Vy dva zůstanete tady!“ vyštěkla paní Weasleyová na dvojčata.

Harry a Ron vycouvali z kuchyně a spolu s Hermionou a Ginny prošli úzkou chodbou a potom zamířili vzhůru po rozviklaném schodišti, které se cikcak kroutilo do horních pater.

„Co jsou to Kratochvilné kouzelnické kejkle?“ zeptal se Harry, když se drápali nahoru.

Ron a Ginny se rozesmáli, zato Hermiona ne.

„No víš, když mamka u Freda a George uklízela, našla tam stoh objednávek,“ vysvětloval Ron pobaveně. „A dlouhé ceníky na všechny ty legrácky, co si vymysleli. Falešné hůlky a kouzelné cukroví, samé ztřeštěnosti. Bylo to úžasné; nikdy jsem netušil, že si toho tolik vymysleli…“

„Věčně jsme sice slyšeli, jak u nich něco bouchá, nikdy nás ale nenapadlo, že by něco mohli doopravdy vytvořit,“ řekla Ginny. „Mysleli jsme, že prostě jen rádi rámusí.“

„Jenže většina těch věcí, spíš úplně všechny, jsou dost nebezpečné,“ pokračoval Ron, „a oni je chtěli v Bradavicích prodávat, aby si vydělali nějaké peníze. Mamku to hrozně dohřálo. Řekla jim, že už nic takového dělat nesmějí, a všechny objednávky jim spálila… A doteď se na ně zlobí. Nedostali tolik NKÚ, s kolika počítala.“

NKÚ znamenalo Náležitou kouzelnickou úroveň, zkoušky, které žáci bradavické školy skládali v patnácti letech.

„A pak se ještě strhla ta hrozná hádka,“ dodala Ginny. „Mamka by totiž ráda, aby šli na ministerstvo kouzel jako taťka, ale oni jí řekli, že si chtějí otevřít obchod s žertovnými rekvizitami a že nic jiného je nezajímá.“

V tu chvíli se na druhém odpočívadle otevřely dveře a vyhlédla z nich něčí tvář v brýlích s kostěnou obroučkou a s velice rozmrzelým výrazem.

„Ahoj, Percy,“ řekl Harry.

„Nazdar, Harry,“ pozdravil ho Percy. „Říkal jsem si, kdo tady tropí takový rámus. Já se tu snažím pracovat – musím totiž dokončit zprávu pro náš odbor – ale je opravdu těžké se soustředit, když věčně někdo dupá po schodech jako slon.“

„My nedupáme,“ odsekl Ron podrážděně. „Prostě jen jdeme nahoru. Ovšem pokud jsme ohrozili nějaký přísně tajný program ministerstva kouzel, samozřejmě se ti omlouváme.“

„Na čem teď pracuješ?“ zeptal se Harry.

„Na zprávě odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci,“ vysvětlil Percy nadutě. „Snažíme se stanovit normu pro tloušťku stěny kouzelnických kotlíků. Některé výrobky dovážené ze zahraničí je totiž mají o něco slabší – a počet proděravělých kotlíků se nám ročně zvyšuje skoro o tři procenta…“

„Tak tahle zpráva určitě způsobí ve světě převrat,“ mínil Ron. „Vsadím se s tebou, že Denní věštec ji přinese na první straně – pánové, kotlíky tečou!“

Percy mírně zčervenal.

„Samozřejmě si z toho můžeš dělat legraci, Rone,“ pronesl dotčeně, „ovšem pokud neprosadíme nějaký mezinárodní zákon, mohou náš trh už brzy zaplavit mělké kotlíky se dnem jako z papíru, které vážně ohrozí…“

„To jistě, to máš pravdu,“ řekl Ron a vydal se po dalších schodech nahoru. Percy hlučně přibouchl dveře svého pokoje. Harry, Hermiona a Ginny vystoupali za Ronem ještě o tři patra výš, a tam k nim dolehl křik zdola z kuchyně. Vše nasvědčovalo tomu, že pan Weasley přece jen řekl své ženě, jak to s těmi karamelami bylo.

Ložnice úplně nahoře, kde spal Ron, vypadala skoro stejně, jako když tu Harry byl minule: na stěnách a na šikmém stropě byly tytéž plakáty, na kterých kroužilo vzduchem a nadšeně mávalo Ronovo oblíbené famfrpálové družstvo, Kudleyští kanonýři, v akváriu na okenním parapetu, kde tenkrát byl žabí potěr, byla teď jediná mimořádně veliká žába. Prašivka, Ronova stará krysa, už tu nebyla, místo ní však Harry uviděl malou šedou sovičku, která mu nedávno přinesla do Zobí ulice Ronův dopis. Poskakovala ve své klícce nahoru a dolů a ztřeštěně pohoukávala.

„Zavři zobák, Pašíku,“ napomenul ji Ron a protáhl se mezi dvěma ze čtyř postelí, které do jeho ložnice vměstnali. „Budou tu s námi spát i Fred a George, protože u nich v ložnici teď bydlí Bill a Charlie,“ vysvětlil Harrymu. „Percy má svůj pokoj jenom sám pro sebe, protože musí pracovat.“

„Ehm – a proč té sově říkáš Pašíku?“ zeptal se ho Harry.

„Prostě z hlouposti,“ řekla Ginny. „Doopravdy se jmenuje Papušík.“

„Jo, a to nezní ani trochu hloupě, viď,“ řekl Ron uštěpačně. „To jméno jí totiž dala Ginny,“ vysvětloval Harrymu, „a myslí si, kdovíjak není roztomilé. Snažil jsem se to ještě změnit, ale bylo pozdě – ta sova už na nic jiného neslyší. Takže je z ní Pašík. Musím ji mít tady, protože Errola i Hermese rozčiluje. Koneckonců, mě rozčiluje taky.“

Papušík nadšeně kroužil po kleci a ječivě houkal. Harry znal Rona příliš dobře, než aby jeho slova bral vážně. Na Prašivku, svou starou krysu, si také neustále stěžoval, ale když si myslel, že Hermionin kocour Křivonožka mu ji sežral, nesmírně ho to naštvalo.

„A kde je vůbec Křivonožka?“ zeptal se.

„Nejspíš venku na zahradě,“ odpověděla Hermiona. „Rád loví trpaslíky, ještě nikdy totiž žádné neviděl.“

„Takže Percymu se v práci líbí?“ vyptával se Harry, posadil se na jednu postel a zadíval se na Kudleyské kanonýry, jak sviští z jednoho plakátu na druhý.

„Líbí?“ opakoval po něm Ron ponuře. „Myslím, že kdyby na něj taťka nedohlédl, vůbec by nechodil domů. Je úplně posedlý. Hlavně si dej pozor, aby nezačal o svém šéfovi. Podle pana Skrka… jak jsem říkal panu Skrkovi… Pan Skrk je toho názoru… pan Skrk mi vysvětlil… Počítám, že ti dva co nejdřív oznámí, že se zasnoubili.“

„A jak sis užil léto?“ zeptala se Hermiona. „Dostal jsi od nás balíčky s jídlem a to ostatní?“

„Ano, a moc děkuji,“ řekl Harry. „Ty dorty mi zachránily život.“

„A víš něco o…“ začal Ron, ale když postřehl Hermionin pohled, v polovině věty zmlkl. Harry si domyslel, že se chtěl zeptat na jeho kmotra. Ron i Hermiona stejně jako on pomáhali Siriusovi tak usilovně, aby unikl ministerstvu kouzel, že jim na něm záleželo téměř tak jako jemu. Mluvit o Siriusovi před Ginny se ovšem nehodilo; jak se mu vlastně podařilo uprchnout, věděli jen oni tři a profesor Brumbál, a nikdo jiný nevěřil v jeho nevinu.

„Zdá se, že se už přestali hádat,“ řekla Hermiona, aby nějak zamluvila tu rozpačitou zámlku. Ginny totiž klouzala zvědavým pohledem hned na Rona, hned na Harryho. „Co kdybychom zase šli dolů a pomohli vaší mamce s večeří?“

„Jo, to bude nejlepší,“ přisvědčil Ron. A tak všichni čtyři opustili jeho pokoj a seběhli dolů. Paní Weasleyová byla teď v kuchyni sama a tvářila se rozladěně.

„Jíst budeme na zahradě,“ oznámila jim, když je uviděla ve dveřích. „Sem se jedenáct lidí prostě nevejde. Děvčata, vezměte prosím ven talíře. Bill a Charlie už tam chystají stoly. A vy dva tam zanesete příbory,“ řekla Ronovi a Harrymu. Pak namířila hůlkou na hromadu brambor ve dřezu, ale poněkud důrazněji, než měla v úmyslu, takže se vyřítily ze slupek takovou rychlostí, až se rozlétly po stěnách a po stropě.

„Panenko skákavá,“ zabručela paní Weasleyová a zamířila hůlkou na lopatku na smetí, která okamžitě sklouzla dolů a začala jezdit po podlaze a brambory zase shrabovat. „Holomci jedni!“ vybuchla najednou, zatímco vytahovala z kredence nádobí, a Harry věděl, že má na mysli Freda a George. „Nevím, nevím, jak ti dva jednou skončí, opravdu nevím. Vůbec na ničem jim nezáleží, leda snad na tom, aby nadělali co nejvíc lumpáren…“

Hodila na kuchyňský stůl veliký měděný kastrol a začala v něm kroužit hůlkou; jak s ní míchala, ze špičky vytékala hustá smetanová omáčka.

„Ne že by snad měli v hlavě piliny,“ pokračovala podrážděně, odnesla kastrol na sporák a dalším máchnutím hůlkou pod ním zapálila, „ale myslí jen na hlouposti, a jestli hodně rychle nepřijdou k rozumu, dostanou se opravdu do maléru. Z Bradavic mně kvůli nim poslali víc sov než předtím u všech ostatních dohromady. Pokud takhle budou pokračovat, oba skončí před odborem nepatřičného užívání kouzel.“

Šťouchla hůlkou do zásuvky s příbory a ta rázem vyjela ven. Harry a Ron spěšně uskočili před několika noži, které přeletěly přes kuchyni a začaly krájet brambory, jež lopatka na smetí právě vysypala zpátky do dřezu.

„Nevím, kde jsme u těch dvou udělali chybu,“ řekla paní Weasleyová, odložila hůlku a začala vytahovat z kredence další kastroly. „Už to takhle trvá kolik let, jdou z maléru do maléru, a oni si prostě nedají – NE, UŽ ZASE – TO NE!“

Zvedla totiž ze stolu hůlku a ta se s hlasitým zapištěním proměnila v obrovskou gumovou myš.

„Zas už jedna z těch jejich hůlek!“ rozkřikla se. „Kolikrát jsem jim říkala, ať je nenechávají nikde povalovat!“

Rázně popadla svou pravou hůlku, ale když se otočila, zjistila, že se jí omáčka na sporáku připaluje.

„Radši pojď,“ řekl Ron Harrymu chvatně a vytáhl z otevřené zásuvky hrst nožů a vidliček. „Půjdeme pomoct Billovi a Charliemu.“

Nechali paní Weasleyovou v kuchyni a vyšli zadními dveřmi na dvůr. Ušli však jen několik kroků, když se proti nim ze zahrady vyřítil Hermionin zrzavý křivonohý kocour s vysoko zdviženým ocasem, který připomínal štětku na čištění lahví, a pronásledoval něco, co vypadalo jako špinavý brambor na nožičkách. Harry okamžitě poznal, že je to trpaslík. Měřil sotva čtvrt metru a pleskal svými malými chodidly, tvrdými jako roh, jak nejrychleji mohl. Tryskem přeběhl dvůr a střemhlav se vrhl do jedné z holínek rozházených kolem dveří. Harry zaslechl, jak se ztřeštěně hihňá, když Křivonožka strčil do holínky tlapku a pokoušel se ho vytáhnout. Vtom se k nim z opačné strany domu doneslo hlasité rachtání, jako když do sebe něco naráží. Hned jak vešli do zahrady, zjistili, že ten rámus tropí Bill a Charlie: stáli tam s napřaženými hůlkami a na jejich povel se vysoko nad trávníkem vznášely dva otlučené staré s
toly a prudce narážely jeden do druhého; každý z bratrů se snažil srazit stůl toho druhého dolů. Fred a George je nadšeně povzbuzovali; Ginny se velice bavila a Hermiona stála vedle živého plotu a očividně nevěděla, jestli se má smát nebo strachovat, jak to dopadne.

Billův stůl s hlasitým zapraštěním zachytil bratrův a urazil mu nohu. Potom nahoře něco klaplo, a když vzhlédli, spatřili Percyho, který vystrčil hlavu z okna ve druhém poschodí.

„Musíte opravdu dělat takový kravál?“ křikl na ně.

„Promiň, Percy,“ zašklebil se Bill. „A co dna kotlíků, už to s nimi vypadá líp?“

„Čím dál tím hůř,“ prohlásil Percy nevrle a zase okno přibouchl.

Rozesmátí Bill a Charlie teď nasměrovali oba stoly bezpečně dolů a postavili je vedle sebe do trávy. Bill ještě mávl hůlkou, aby připevnil zpátky uraženou nohu, a odněkud ze vzduchu vykouzlil ubrusy.

V sedm hodin večer se oba stoly doslova prohýbaly pod všemi vynikajícími jídly, které připravila paní domu, a devět Weasleyových spolu s Harrym a Hermionou zasedlo pod čistou, temně modrou oblohou k večeři. Pro Harryho, který se celé léto živil ztvrdlým pečivem a okoralými dorty, to bylo hotové blaho, a tak zpočátku spíš poslouchal než mluvil a pilně si nakládal na talíř kuřecí a šunkovou roládu, vařené brambory a salát.

Na opačném konci stolu Percy zevrubně líčil otci, jak je na tom se svou zprávou o dnech kotlíků. „Slíbil jsem panu Skrkovi, že mu ji v úterý odevzdám,“ prohlašoval nabubřele. „To je o něco dřív, než počítal, ale já si to radši udělám s předstihem. Určitě ho potěší, že jsem ji dokončil tak rychle. Náš odbor teď totiž má strašnou spoustu práce se vším, co se musí připravit na mistrovství světa, a odbor kouzelných her a sportů nám ani zdaleka nepomáhá tak, jak bychom potřebovali. Ludo Pytloun…“

„Já s Ludem vycházím dobře,“ řekl pan Weasley mírně. „To on nám sehnal tak dobré lístky na mistrovství. Svého času jsem mu prokázal laskavost, když se jeho bratr Otto dostal do maléru kvůli sekačce na trávu s nadpřirozenými schopnostmi – ovšem podařilo se mi to ututlat.“

„Ano, je to docela příjemný člověk, to je pravda,“ prohlásil Percy přezíravě, „ale jak se vůbec mohl stát vedoucím odboru… když ho porovnám s panem Skrkem! Nedokážu si představit, že by pan Skrk přišel o některého ze svých pracovníků a nesnažil se zjistit, co se s ním stalo. Přece jsi slyšel, že o Bertě Jorkinsové už víc než měsíc nikdo nic neví? Že odjela na dovolenou do Albánie a dosud se nevrátila?“

„Ano, na to jsem se Luda už ptal,“ zakabonil se pan Weasley. „Řekl mi, že Berta se takhle neztratila poprvé – musím ovšem přiznat, že kdyby šlo o někoho z mého odboru, dělalo by mi to starosti…“

„Samozřejmě, Berta je beznadějný případ, to jistě,“ přisvědčil Percy. „Co já vím, celá léta ji překládali z jednoho odboru na druhý a starali se o ni daleko víc, než si zasloužila… ale přesto, Pytloun by se měl snažit, aby ji našel. Pan Skrk se o to osobně zajímal – Berta totiž kdysi pracovala v našem odboru a myslím, že ji měl docela rád – ovšem Pytloun se tomu pořád jen směje a říká, že se nejspíš špatně podívala do mapy a skončila v Austrálii místo v Albánii. A koneckonců,“ Percy působivě vzdychl a zhluboka si zavdal vína z bezových květů, „vůbec nejsme povinni hledat pracovníky z jiných odborů, v našem odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci máme i tak práce až nad hlavu. Víš přece, že hned po mistrovství světa musíme zajistit další velkou akci.“

Významně si odkašlal a podíval se na opačnou stranu stolu, kde seděli Harry, Ron a Hermiona. „Ty přece víš, kterou mám na mysli, otče,“ a mírně zvýšil hlas. „Tu přísně tajnou!“

Ron chvíli koulel očima a pak zašeptal Harrymu a Hermioně: „Od té doby, kdy začal chodit do práce, dělá vše pro to, abychom se ho začali vyptávat, jaká akce to bude. Nejspíš výstava kotlíků se silným dnem.“

Uprostřed stolu se paní Weasleyová přela s Billem kvůli jeho náušnici, kterou si zřejmě pořídil teprve nedávno.

„…a ještě ten hrozný zub, co na ní máš, Bille! Copak tomu říkají v bance, prosím tě?“

„Mami, v bance je každému úplně fuk, co mám na sobě, jen když jim nosím hodně peněz,“ uklidňoval ji Bill trpělivě.

„A vlasy už máš jako kašpar, drahoušku,“ paní Weasleyová zálibně stiskla svou hůlku. „Kdybys mi dovolil, abych ti je zastřihla…“

„Mně se Bill takhle líbí,“ namítla Ginny, která seděla vedle něj. „Ty jsi strašně staromódní, mami. Vždyť je ani zdaleka nemá tak dlouhé jako profesor Brumbál…“

Vedle paní Weasleyové se Fred, George a Charlie zaníceně bavili o mistrovství světa.

„Určitě vyhraje Irsko,“ Charlie huhlal, protože měl ústa plná brambor. „V semifinále Peru úplně převálcovali.“

„Jenomže Bulhaři mají Viktora Kruma,“ namítl Fred.

„To je jejich jediný hráč, který za něco stojí, zato Irsko jich má sedm,“ odsekl Charlie. „Byl bych ovšem uvítal, kdyby postoupila Anglie. Ta to opravdu prošvihla.“

„A co se stalo?“ zeptal se Harry dychtivě. Víc než jindy teď litoval, že v Zobí ulici byl tak odříznutý od kouzelnického světa. Famfrpál totiž upřímně miloval: už od prvního ročníku v Bradavicích byl chytačem v družstvu nebelvírské koleje a vlastnil Kulový blesk, jedno z nejlepších závodních košťat na světě.

„Prohrála s Transylvánií tři sta devadesát k deseti,“ vysvětlil Charlie truchlivě. „Na to se prostě nedalo koukat. Wales prohrál s Ugandou, a Skoty úplně rozstřílelo Lucembursko.“

Než se pustili do posledního chodu (domácí jahodové zmrzliny), pan Weasley vykouzlil svíce, které ozářily setmělou zahradu, a když dojedli, poletovaly už nízko nad stolem můry a vlahý vzduch voněl travou a zimolezem. Harry se opravdu báječně najedl a cítil se naprosto pohodově, když teď pozoroval několik trpaslíků, kteří se ztřeštěně pochichtávali, uháněli mezi růžovými keři a Křivonožka jim byl v patách.

Ron se opatrně rozhlédl kolem stolu, aby se ujistil, že celý zbytek rodiny je plně zaujat řečmi, které se vedly, a pak se úplně potichu zeptal: „Tak co – máš nějaké zprávy od Siriuse?“

Hermiona se k nim otočila a natahovala uši.

„Jo,“ šeptl Harry, „poslal mi dva dopisy. Vypadá to, že je v pořádku. Předevčírem jsem mu zase napsal. Možná mi ještě odpoví, co budu tady.“

Naráz se mu vybavilo, proč vlastně Siriusovi psal, a málem už se Ronovi a Hermioně svěřil, že ho znovu bolela jizva na čele, i s tím snem, který ho probudil… Nechtěl jim však dělat starosti právě teď, když si sám připadal tak šťastný a klidný.

„Podívejte se, kolik je hodin,“ řekla znenadání paní Weasleyová a dívala se na své náramkové hodinky. „Už byste měli být v posteli, všichni, jak tu sedíte. Musíte vstávat hned za svítání, abyste to na mistrovství stihli. Harry, jestli mi dáš svůj seznam, zítra ti na Příčné ulici nakoupím všechno do školy. Ostatním nakoupím taky; po mistrovství světa už možná nebude čas, posledně se to protáhlo na pět dnů.“

„Juj – doufám, že tentokrát potrvá taky tak dlouho!“ prohlásil Harry nadšeně.

Já tedy doufám, že ne,“ řekl Percy svatouškovsky. „Když si představím, jak by vypadala má složka s došlou poštou, kdybych celých pět dnů nebyl v práci, jímá mě hrůza.“

„Ano, někdo by ti do ní zase mohl podstrčit dračí trus, viď, Percy?“ nadhodil Fred.

„To byl vzorek hnojiva z Norska!“ ohradil se Percy a celý zrudl. „To nebylo nic osobního!“

„Ale bylo,“ pošeptal Fred Harrymu, když vstávali od stolu. „Ten jsme mu poslali my.“

6 / Přenášedlo

Harry měl pocit, že sotva se v Ronově pokoji uložil k spánku, už s ním paní Weasleyová třásla, aby ho probudila.

„Vstávej, musíte jet, drahoušku Harry,“ zašeptala a šla vzbudit také Rona.

Harry tápavě nahmatal brýle, nasadil si je na nos a posadil se. Venku byla ještě tma. Ron jen nezřetelně mumlal, když ho matka probudila, a v nohách své matrace Harry uviděl dvě velké rozcuchané postavy, jak vylézají ze zmuchlaných přikrývek.

„To už vážně máme vstávat?“ zaskuhral Fred.

Mlčky se ustrojili, příliš rozespalí, než aby se zmohli na slovo, a pak všichni čtyři zamířili dolů do kuchyně. Cestou ještě zívali a protahovali se.

Paní Weasleyová stála u sporáku a něco míchala ve velkém hrnci, její manžel seděl u stolu a znovu kontroloval hromádku velkých pergamenových vstupenek. Jakmile chlapci vešli, vzhlédl a rozpřáhl ruce, aby líp viděli, co má na sobě. Oblékl si na cestu cosi jako golfový svetr a velice staré džínsy, které mu byly poněkud velké a přidržoval je silný kožený opasek.

„Co tomu říkáte?“ vyhrkl dychtivě. „Máme se přestrojit, aby nás nikdo nepoznal – vypadám jako mudla, Harry?“

„Jo,“ usmál se Harry, „určitě.“

„A kde jsou Bill, Charlie a Per-Per-Percy?“ zeptal se George, kterému se nepodařilo potlačit hlasité zívnutí.

„Ti se tam přece přemístí,“ vysvětlila paní Weasleyová, přinesla velký hrnec na stůl a sběračkou jim nakládala do misek ovesnou kaši. „Proto si můžou ještě chvíli poležet.“

Harry věděl, že kouzlo přemisťování je velice obtížné; znamenalo to odněkud zmizet a téměř okamžitě se objevit jinde.

„Takže oni jsou ještě v posteli?“ dotazoval se Fred nevrle a přitáhl si misku s kaší. „A proč se nemůžeme přemístit taky?“

„Poněvadž ještě nejste dospělí a nesložili jste zkoušku,“ odsekla paní Weasleyová. „A kam se poděly ty holky?“

Vyřítila se z kuchyně a slyšeli ji, jak jde po schodech nahoru.

„Aby se někdo mohl přemisťovat, musí napřed složit zkoušku?“ zeptal se Harry.

„Jistě,“ přisvědčil pan Weasley a pečlivě si zastrčil vstupenky do zadní kapsy džínsů. „Odbor pro kouzelnou přepravu musel nedávno uložit pokutu dvěma mladým lidem za to, že se přemisťovali bez povolení. Přemisťování není totiž nijak snadné, a když se neprovede tak, jak se patří, může to mít ošklivé následky. Ti dva, o kterých mluvím, se rozlomili.“

Až na Harryho sebou všichni u stolu trhli.

Jak – rozlomili?“ nechápal Harry.

„Polovička jejich těla zůstala na místě,“ vysvětlil mu pan Weasley a lžící si nakládal na kaši vrchovatě sirupu. „Takže byli v pěkné bryndě, to je jasné. Nemohli sem ani tam. Museli čekat na útvar pro nápravu nevydařených kouzel, aby je z toho dostal. A řeknu vám, bylo s tím strašně moc papírování, protože spousta mudlů viděla, co po nich zbylo.

Harry si náhle zřetelně představil pár nohou a oční bulvu, jak leží opuštěně na chodníku v Zobí ulici.

„A zachránili je?“ zeptal se poděšeně.

„Ano, jistě,“ řekl pan Weasley věcně. „Dostali ovšem velikou pokutu, a myslím, že to hned tak nebudou zkoušet znovu. S přemisťováním si člověk nesmí zahrávat. Spousta dospělých kouzelníků se s přemisťováním vůbec nenamáhá. Dávají přednost košťatům – jsou pomalejší, ale bezpečnější.“

„Ale Bill, Charlie a Percy se přemisťovat umějí?“

„Charlie na zkoušku z přemisťování musel dvakrát,“ zašklebil se Fred. „Napoprvé se mu to nepovedlo. Přemístil se o pět mil jižněji, než měl v úmyslu, a rovnou na záda nějaké staré nebožačky, která šla na nákup, pamatujete?“

„Napodruhé ale zkoušku udělal,“ prohlásila paní Weasleyová, která se vrátila do kuchyně, právě když se rozesmáli.

„Percy ji složil teprve před čtrnácti dny,“ podotkl George. „A od té doby se každé ráno přemisťuje dolů, jen aby dokázal, že to umí.“

Z chodby se ozvaly kroky a do kuchyně vešly Hermiona a Ginny, obě ještě bledé a ospalé.

„Proč vlastně musíme vstávat tak brzy?“ reptala Ginny, protírala si oči a posadila se ke stolu.

„Protože kus musíme jít pěšky,“ vysvětlil jí otec.

„Pěšky?“ podivil se Harry. „My na to mistrovství půjdeme pěšky?“

„Ne, to je příliš mnoho mil odtud,“ usmál se pan Weasley. „Nás čeká jenom krátká cesta. Je totiž velice těžké, aby se takové množství kouzelníků shromáždilo na jednom místě a nevzbudilo přitom pozornost mudlů. Dokonce i za těch nejpříhodnějších okolností musíme být velice opatrní, když někam cestujeme, a když se nás má sejít tolik jako na mistrovství světa ve famfrpálu…“

„Georgi!“ vyjela náhle jeho žena, až všichni nadskočili.

„Co je?“ zeptal se George nevinným hlasem, který nikoho neoklamal.

„Co to máš v kapse?“

„Nic!“

„Nelži mi tady!“

Paní Weasleyová namířila hůlkou na synovu kapsu a pronesla: „Accio!“

V tu ránu Georgeovi vyletělo z kapsy několik malých, pestrobarevných předmětů. Chňapl po nich, ale nechytil je, takže přistály přímo v matčině nastavené ruce.

„Přece jsme vám řekli, ať je dáte pryč!“ vztekala se paní Weasleyová. To, co teď měla v dlani, byly nepochybně další karamely Jazyk jako jelito. „Říkali jsme vám, ať je všechny vyhodíte! Všechno z kapes ven, oba dva, a rychle!“

Byl to nepříjemný výstup: dvojčata se očividně pokoušela propašovat těch karamel z domu co možná nejvíc, a paní Weasleyová je všechny dokázala objevit, protože použila přivolávací kouzlo.

„Accio! Accio! Accio!“ vykřikovala znovu a znovu, a karamely vyletovaly z těch nejnetušenějších míst, třeba i z podšívky Georgeovy bundy a ze záložek Fredových džínsů.

„Trvalo nám půl roku, než se doopravdy povedly!“ zařval na ni Fred, když karamely vyhodila.

„To je mi pěkné, strávit takovým způsobem půl roku!“ vřeštěla jeho matka. „Teď už se nedivím, že jste nedostali víc NKÚ!“

Při odchodu nepanovala v domě právě nejvlídnější nálada. Paní Weasleyová byla ještě nasupená, když líbala manžela na tvář, ale rozhodně míň než oba kluci, kteří si hodili batohy na záda a vyšli ven, aniž se s ní rozloučili.

„Tak si to užijte,“ popřála dvojčatům paní Weasleyová, „a chovejte se slušně!“ křikla ještě za nimi. Viděla z nich už jen záda, oni se však po ní neohlédli ani jí neodpověděli. „Billa, Charlieho a Percyho za vámi pošlu kolem poledne,“ řekla manželovi, který se už spolu s Harrym, Ronem, Hermionou a Ginny vydal přes temný dvůr za oběma kluky.

Bylo chladno a dosud svítil měsíc. Jedině neurčitý, zelenavý nádech vpravo na obzoru ohlašoval, že už se blíží úsvit. Harry, který myslel na tisíce kouzelníků, kteří v tu chvíli spěchají na mistrovství světa ve famfrpálu, přidal do kroku, až se octl po boku pana Weasleyho.

„A jak se tam všichni dostanou, aniž by to mudlové postřehli?“ zeptal se.

„To byl obrovský organizační problém,“ vzdychl pan Weasley. „Na mistrovství světa totiž přijede na sto tisíc kouzelníků, a my prostě nemáme tak velké utajené prostranství, aby se tam všichni vešli. Samozřejmě jsou místa, kam se mudlové nedostanou, ale představ si, že bys chtěl směstnat sto tisíc kouzelníků na Příčnou ulici nebo na nástupiště devět a tři čtvrtě. Museli jsme tudíž najít pěkné opuštěné vřesoviště a všemožně ho zajistit proti mudlům. Celé ministerstvo se tím zabývalo pěkných pár měsíců. Především jsme museli zařídit, aby nedorazili všichni najednou: ti, kteří mají levnější vstupenky, museli přijet už čtrnáct dnů předem. Určitý počet našich lidí dokonce používá mudlovské dopravní prostředky, nemůžeme ovšem připustit, aby jejich vlaky a autobusy kvůli tomu byly najednou přecpané – nezapomeň, že kouzelníci se sjíždějí z celého světa. Někteří samozřejmě po
užijí kouzlo přemisťování, ovšem i pro ně jsme museli zřídit bezpečná stanoviště, kde se objeví, patřičně daleko od mudlů; myslím, že pro ně k tomu účelu našli příhodný les. Těm, kteří nechtějí nebo nemohou použít kouzlo přemisťování, poslouží Přenášedla: to jsou předměty, kterých se používá k přepravě kouzelníků z jednoho místa na druhé v předem stanovenou dobu. Pokud je to potřeba, je možné přepravit i velké skupiny najednou. Takže jsme na strategických bodech po celé Británii rozmístili celkem dvě stě Přenášedel, a to nejbližší je na Kolčaví hůrce, kam právě teď jdeme.“

A pan Weasley ukázal dopředu, kde se nad vesnicí Vydrník svatého Drába zvedal mohutný temný kopec.

„A jak ta Přenášedla vypadají?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Vlastně to může být cokoli,“ vysvětloval pan Weasley. „Samozřejmě nic, co by budilo pozornost, aby to mudlové nesebrali a nehráli si s tím… zkrátka takové věci, o kterých si mohou myslet, že je někdo zahodil…“

Klopýtali temným úvozem, kde nebylo vidět ani na krok, až dolů do vsi, a do ticha se rozléhaly jen jejich kroky. Když šli přes vesnici, obloha začala pozvolna světlat a nebyla už černá jako inkoust, nýbrž sytě modrá. Harryho zábly nohy i ruce a pan Weasley se pořád díval na hodinky.

Při výstupu na Kolčaví hůrku nepromluvili ani slovo, aby vystačili s dechem; navíc každou chvíli šlápli do skryté králičí díry nebo uklouzli po tmavém, hustém trsu trávy. Vždycky když se Harry nadechl, pocítil na prsou řezavou bolest, a nohy se mu užuž začínaly podlamovat, než se zas konečně octl na rovné půdě.

„Uf,“ zasupěl pan Weasley, sundal si brýle a otíral si je o svetr. „Ale stihli jsme to – máme ještě deset minut…“

Hermiona se vyškrábala nahoru jako poslední a držela se za bok, ve kterém ji píchalo.

„Teď už jen musíme najít Přenášedlo,“ řekl pan Weasley, nasadil si brýle a zašilhal po zemi kolem sebe. „Nebude to nic velkého… no tak, do toho…“

Rozptýlili se po vrcholu hůrky a dali se do hledání. Rozhlíželi se však sotva minutu nebo dvě, když do ticha někdo zakřičel:

„Pojďte sem, Arture! Pojď, kamaráde, už ho máme!“

Na opačném konci vrcholu se proti hvězdné obloze rýsovaly dvě vysoké postavy.

„Nazdar, Amosi!“ řekl pan Weasley a s úsměvem vykročil k muži, který na něj zavolal. Ostatní mu šli v patách.

Pan Weasley potřásal rukou jakémusi kouzelníkovi s brunátným obličejem a ježatou hnědou bradkou, který v druhé ruce držel starou holínku, jež držela jen taktak pohromadě.

„Představuji vám Amose Diggoryho,“ oznámil pan Weasley. „Pracuje v odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. Jeho syna Cedrika nejspíš všichni znáte?“

Cedric Diggory byl neobyčejně hezký chlapec. Mohlo mu být přibližně sedmnáct a v Bradavicích byl kapitánem a chytačem famfrpálového družstva mrzimorské koleje.

„Ahoj,“ řekl Cedric a rozhlížel se po příchozích. Všichni mu odpověděli „Ahoj“ až na Freda a George, kteří jen kývli hlavou. Ještě pořád mu neodpustili porážku svého nebelvírského kolejního družstva v prvním famfrpálovém zápasu v minulém školním roce.

„Měli jste to daleko, Arture?“ zeptal se Cedrikův otec.

„Nebylo to nic hrozného,“ odpověděl pan Weasley. „Bydlíme hned na druhé straně tamhleté vesnice. A co vy?“

„My jsme museli vstávat už ve dvě hodiny, viď, Cede? Řeknu ti, že budu rád, až složí zkoušku z přemisťování. Ne že bych si chtěl stěžovat… mistrovství světa ve famfrpálu bych si nedal ujít ani za celý váček galeonů, a ty lístky stály skoro tolik. Hm, teď ale mám dojem, že jsem to ještě pořídil lacino…“ a Amos Diggory se dobromyslně rozhlédl po třech Weasleyových chlapcích, Harrym, Hermioně a Ginny. „To jsou všechno tvoje. Arture?“

„Ne, jen ty rudovlasé,“ a pan Weasley mu ukázal své děti. „Tohle je Hermiona, Ronova kamarádka – a Harry, další jeho kamarád…“

„Při bradě kouzelníka Merlina!“ Amos Diggory vytřeštil oči. „Harry? Myslíš Harry Porter?“

„Ehm – ano,“ přisvědčil Harry. Už si zvykl na to, že si ho všichni zvědavě prohlíželi, když se s ním seznámili, i na to, jak okamžitě sklouzli pohledem k jizvě ve tvaru blesku, kterou měl na čele, vždycky se však přitom cítil nesvůj.

„Cedric o tobě samozřejmě mluvil,“ přikývl Amos Diggory. „Vypravoval nám, jak proti tobě loni hrál… a já mu na to řekl, takhle jsem to řekl – Cedě, o tom jednou budeš vyprávět svým vnoučatům, to rozhodně… že jsi porazil Harryho Pottera!“

Harryho nenapadlo nic, co by odpověděl, a raději mlčel. Fred a George se znovu zaškaredili. Cedric se tvářil poněkud rozpačitě.

„Harry tenkrát spadl z koštěte, tati,“ zamumlal. „Přece jsem ti to říkal… byla to nešťastná náhoda.“

„Jistě, ale ty jsi nespadl, že ne?“ zahalekal Amos bodře a popleskal syna po zádech. „Vždycky je tak skromný, ten náš Ced, a vždycky ohleduplný… Ale vyhrál ten lepší a Harry by to jistě potvrdil, že? Jeden spadne z koštěte, a druhý na něm zůstane. Není zas až tak těžké posoudit, kdo z těch dvou létá líp!“

„Už je skoro čas,“ řekl pan Weasley spěšně a znovu vytáhl hodinky. „Nevíš, jestli čekáme ještě na někoho, Amosi?“

„Ne, Lovegoodovi už jsou týden tam, a Fawcettovi nesehnali lístky,“ řekl pan Diggory. „A nikdo další už tu snad nebydlí?“

„Co já vím, nikdo,“ přisvědčil pan Weasley. „Ano, zbývá už jen minuta… musíme se připravit…“

Podíval se na Harryho a na Hermionu. „Prostě se musíte dotýkat Přenášedla, to je všechno, stačí jen jedním prstem…“

Objemné batohy jim sice dost překážely, nakonec se jich však shluklo všech devět kolem staré holínky, kterou Amos Diggory držel před sebou.

Stáli v sevřeném kruhu na vrcholu kopce, kde vál chladný vítr. Nikdo nepromluvil ani slovo a Harryho náhle napadlo, jak by se asi té podívané podivil nějaký mudla, kdyby sem teď vkročil… Devět lidí, z toho dva dospělí, a všichni se v pološeru drží ubohé staré holínky a čekají…

„Tři…“ zamumlal pan Weasley a jedním okem stále hleděl na hodinky, „dva… jedna…“

Odehrálo se to v mžiku: Harry měl pocit, jako kdyby mu těsně za pupíkem zarazili hák, a někdo s ním náhle nesmírnou silou trhl. Vznesl se do vzduchu; po jednom boku měl Rona, po druhém Hermionu, oba do něj vráželi rameny a všichni se řítili vpřed, v kvílení větru a ve víru barev. Ukazováček měl jako přibitý k holínce, která ho jako by magneticky táhla vpřed, a potom…

Prudce dopadl nohama na zem. Zároveň do něj narazil Ron a Harry upadl. Přenášedlo hlasitě žuchlo vedle něj, těsně u jeho hlavy.

Podíval se, jak jsou na tom ostatní: pan Weasley, pan Diggory a Cedric ještě stáli na nohou, i když vypadali, jako by se přes ně právě přehnala smršť; všichni ostatní leželi na zemi.

„Pět hodin sedm minut – z Kolčaví hůrky,“ pronesl čísi hlas.

7 / Pytloun a Skrk

Harry se vyprostil z Ronova sevření a zvedl se. Byli na jakémsi opuštěném vřesovišti, utopeném v mlze. Před nimi stáli dva kouzelníci, unavení a nevrlí. Jeden z nich držel v ruce velké zlaté hodinky a druhý silný svitek pergamenu a brk. Oba byli oblečení jako mudlové, i když bylo vidět, že se v tom vůbec nevyznají: muž s hodinkami měl tvídový oblek a k němu rybářské boty až po kolena, a jeho kolega zase skládanou skotskou sukni a pončo.

„Dobrýtro, Basile,“ řekl pan Weasley, zdvihl holínku a podal ji kouzelníkovi ve skotské sukni, který ji hodil do velké krabice s použitými Přenášedly vedle sebe. Harry v ní zahlédl staré noviny, prázdnou plechovku od limonády a píchlý fotbalový míč.

„Nazdar, Arture,“ pozdravil ho Basil vyčerpaně. „Ty tu nejsi služebně, viď? Někdo si to dokáže zařídit… my tady trčíme celou noc… radši jděte hned dál, čekáme velkou výpravu, která přiletí z Černého lesa v pět patnáct. Okamžik, hned ti najdu, v kterém jste kempu… Weasley… Weasley…“ podíval se do seznamu na svém pergamenu. „Asi tak čtvrt míle pěšky tímhle směrem, první úsek, na který narazíte. Správce se jmenuje Roberts. Diggory… druhý úsek… ptej se na pana Payna.“

„Díky, Basile,“ řekl pan Weasley a kývl na ostatní, aby šli za ním.

Vydali se přes opuštěné vřesoviště, i když v mlze málem nic neviděli. Asi po dvaceti minutách chůze se před nimi vynořil malý kamenný domek a vedle něj brána, za kterou Harry jen s námahou rozeznal přízračné obrysy stovek stanů postavených na rozlehlé louce, která se mírně zvedala k temnému lesu na obzoru. Rozloučili se s Diggoryovými a zamířili ke dveřím domku.

Na prahu stál jakýsi muž a díval se směrem ke stanům. Harry na první pohled poznal, že je to jediný opravdový mudla široko daleko. Když zaslechl jejich kroky, otočil se a prohlédl si je.

„Dobrýtro!“ pozdravil pan Weasley vesele.

„Dobrýtro,“ odvětil muž.

„Vy nejspíš budete pan Roberts?“

„Ano, to jsem já,“ potvrdil mudla. „A kdo jste vy?“

„Já jsem Weasley – zamluvili jsme si u vás před několika dny místo pro dva stany.“

„Jo,“ řekl pan Roberts a zadíval se do seznamu připíchnutého na dveřích. „Máte ho zajištěný nahoře u lesa. Jenom na jednu noc?“

„Přesně tak,“ přisvědčil pan Weasley.

„Takže zaplatíte rovnou, že?“ zeptal se správce.

„Ano – ovšem – jistě…“ řekl pan Weasley. Ustoupil o několik kroků a kývnutím k sobě přivolal Harryho. „S tímhle mi musíš pomoct,“ zamumlal, vytáhl z kapsy svazek mudlovských peněz a začal rozkládat jednotlivé bankovky. „Tohle je – co je to – desetilibrovka? Ano, už vidím to malé číslíčko… takže tohle je pět liber?“

„Ne, dvacet,“ opravil ho Harry co nejtišeji. Rozladilo ho, že se pan Roberts snaží zachytit každé jejich slovo.

„Aha, dvacet… Ach jo, tyhle mrňavé papírky.

„Vy jste cizinec?“ zeptal se ho pan Roberts, když se vrátil se správnými bankovkami.

„Cizinec?“ opakoval pan Weasley rozpačitě.

„Nejste první, kdo nepozná kloudně peníze,“ poznamenal správce a zkoumavě si ho prohlížel. „Před deseti minutama jsem tu měl dva, ty mi chtěli platit zlatýma mincema velkýma jako hlava u kola.“

„Vážně?“ zeptal se pan Weasley nervózně.

Pan Roberts se přehraboval v plechovce a hledal drobné.

„Takhle plno jsme tu ještě neměli,“ prohlásil najednou a znovu se rozhlédl po louce, po které se převalovala mlha. „Celý stovky lidí si objednaly nocleh předem. Obvykle prostě přijedou jen tak…“

„Opravdu?“ zeptal se pan Weasley a natahoval ruku, ale správce mu nazpátek nevrátil.

„Jo,“ řekl zamyšleně. „Sjíždějí se ze všech stran a je mezi nima spousta cizinců. A kdyby jenom cizinců! Spousta jako by jich měla o kolečko víc. Jeden chlápek tu chodí ve skotský sukni a v ponču.“

„A to by neměl?“ zeptal se pan Weasley úzkostně.

„Dělá to dojem… já nevím, jak to říct… jako kdyby tu měli nějakej sraz,“ mínil správce. „Poněvač všichni se spolu znají; jako by se tu konalo nějaký velký shromáždění.“

Vtom se u vchodu do domku objevil jakýsi kouzelník v pumpkách.

„Obliviate!“ křikl ostrým hlasem a zamířil hůlkou na pana Robertse.

Vzápětí jako by správci padla do očí vlčí mlha – přestal vraštit obočí a ve tváři se mu rozhostil zasněný, netečný výraz. Harry hned poznal, že jde o obvyklé příznaky, když člověku změní paměť.

„Tady máte plán kempu,“ řekl panu Weasleymu zklidněle, „a tady nazpátek.“

„Děkuji velice,“ odvětil pan Weasley.

Kouzelník v pumpkách je doprovodil až k bráně kempu. Vypadal vyčerpaně: na bradě měl modré strniště a pod očima hluboké červenofialové stíny Jakmile se vzdálili a měli správce z doslechu, zamumlal panu Weasleymu: „Jsou s ním hrozné potíže. Musíme na něj desetkrát za den použít paměťové kouzlo, aby se hloupě nevyptával. A Ludo Pytloun nám to navíc komplikuje: chodí z jednoho kempu do druhého a nahlas vykládá o Potloucích a Camrálech. Vůbec si nepřipouští, že si musíme dávat na mudly pozor. Namouduši budu rád, až to všechno skončí. Ještě se uvidíme, Arture.“

A přemístil se pryč.

„Myslela jsem, že pan Pytloun vede odbor kouzelných her a sportů,“ řekla udiveně Ginny. „Přece by měl vědět, že před mudly o Potloucích nemůže mluvit?“

„To by opravdu měl,“ přisvědčil pan Weasley s úsměvem a vedl je branou do kempu. „Ale pokud jde o bezpečnost, Ludo se k tomu vždycky staví… ehm… poněkud vlažně. Zapálenějšího šéfa sportovního odboru byste ovšem nenašli: jak jistě víte, hrával famfrpál za Anglii, a byl to ten nejlepší odrážeč, kterého Wimbournské vosy kdy měly.“

Ztěžka se plahočili mlhou vzhůru, mezi dlouhými řadami stanů. Většinou vypadaly úplně obyčejně: jejich majitelé se očividně snažili dát jim co nejvíc mudlovský ráz a chybovali jen v tom, že k nim přidali komínky, klepadla nebo korouhvičky. Tu a tam ovšem některý stan už na první pohled vypadal tak nemudlovsky, že Harryho vlastně ani trochu nepřekvapovalo, když to v panu Robertsovi vzbudilo podezření. V polovině cesty narazili na výstřední výtvor z proužkovaného hedvábí na způsob maličkého paláce, u jehož vchodu bylo uvázáno několik živých pávů. Jen o něco výš minuli třípatrový stan s několika věžičkami a nedaleko od něj byl další stan s předzahrádkou, ve které nechybělo vůbec nic – bylo tam koupátko pro ptáky, sluneční hodiny i kašna.

„Je to pořád stejné,“ řekl pan Weasley s úsměvem. Jakmile se někde sejdeme, nedá nám to a začneme se vytahovat. Á, už jsme na místě – podívejte, tady to je pro nás.“

Dorazili až k samému okraji lesa, na horní konec louky, kde byla na prázdném prostranství zaražená do země malá tabulka s nápisem VÍZLY.

„Lepší místo jsme si nemohli přát!“ řekl pan Weasley nadšeně. „Hřiště je hned na druhém konci lesa, blíž jsme to snad ani nemohli mít.“ Shodil z ramen batoh. „Ano,“ prohlásil vzrušeně, „a pokyny jsou jasné – žádná kouzla a čáry, když je nás mezi mudly tolik najednou. Musíme si ty stany postavit sami! Nemělo by to být tak těžké… mudlové to dělají běžně… Co myslíš, Harry, čím bychom měli začít?“

Harry v životě nestanoval. Dursleyovi ho s sebou nikdy na dovolenou nebrali, nechávali ho u své staré sousedky paní Figgové. Navzdory tomu brzy přišel s Hermionou na to, kam většina kolíků a tyčí patří, a i když jim pan Weasley víc překážel než pomáhal, protože byl vzrušením celý bez sebe, když měl vzít do ruky paličku, nakonec postavili dva stany – každý pro dvě osoby. Vyhlížely ovšem dost uboze.

Všichni od nich poodstoupili a s neskrývanou pýchou je obdivovali. Nikdo by neuhodl, že ty stany patří kouzelníkům, říkal si v duchu Harry. Jeden háček to ovšem mělo – jakmile dorazí i Bill, Charlie a Percy bude jich celkem deset. Hermiona si ten problém zřejmě uvědomila také a tázavě se na něj podívala, to však už se pan Weasley spustil na všechny čtyři a vlezl do prvního stanu.

„Budeme to tu mít trochu těsné,“ volal na ně, „ale myslím, že se vejdeme všichni. Pojďte se podívat!“

Harry se shýbl, protáhl se dovnitř a rázem mu poklesla brada. Octl se v něčem, co vypadalo jako staromódní třípokojový byt, ve kterém nechyběla ani koupelna a kuchyně. Kupodivu byl zařízený v úplně stejném stylu jako byt paní Figgové; na židlích, které se vůbec nehodily jedna k druhé, byly háčkované potahy a páchlo to tu po kočkách.“

Koneckonců tu nebudeme dlouho,“ řekl pan Weasley, otřel si kapesníkem lysinu a zadíval se na čtyři palandy, které stály v ložnici. „Mám ten stan půjčený od Perkinse z naší kanceláře. On už stanovat moc nejezdí, chudák, protože ho trápí houser.“

Zvedl zaprášenou konvici a podíval se do ní. „Budeme potřebovat vodu…“

„Na plánku, co nám dal ten mudla, je vyznačený vodovodní kohout,“ ozval se Ron, který prolezl do stanu za Harrym a zřejmě ho ani trochu neudivilo, jak je uvnitř prostorný. Je to na opačné straně louky.“

„Pak asi ty, Harry a Hermiona uděláte nejlíp, když půjdete a trochu vody přinesete…“ podal jim konvici a několik kastrolů, „a my ostatní zatím nasbíráme dříví na oheň.“

„Ale vždyť máme kamna,“ namítl Ron, „proč bychom prostě nemohli…“

„Protože mudlové se o nás nesmějí dozvědět, Rone!“ řekl pan Weasley a tvář mu zářila nadšeným očekáváním. „Když někde táboří opravdoví mudlové, vždycky vaří na ohni pod širým nebem, to jsem viděl už mnohokrát!“

Po rychlé obhlídce dívčího stanu, který byl o něco menší než ten jejich, ale nepáchlo to v něm po kočkách, se Harry, Ron a Hermiona vydali s konvicí a kastroly na druhou stranu kempu.

Teď, když vyšlo slunce a začala se zvedat mlha, spatřili stanové městečko celé – prostíralo se všemi směry. Pomalu kráčeli mezi jednotlivými řadami a zvědavě se rozhlíželi. Harrymu teprve nyní docházelo, kolik čarodějek a kouzelníků musí na světě být. O těch, kteří žili v jiných zemích, po pravdě řečeno nikdy moc nepřemýšlel.

Pomalu se začali probouzet i ostatní obyvatelé kempu. Jako první byly vzhůru rodiny s malými dětmi: tak mladé čarodějky a kouzelníky Harry ještě nikdy neviděl. Před velkým stanem ve tvaru pyramidy dřepěl malý chlapec, kterému nemohlo být víc než dva roky, v ruce držel hůlku a nadšeně s ní šťouchal do slimáka v trávě, který byl pořád objemnější a vypadal spíš jako šiška salámu. Právě když k němu došli, vyběhla ze stanu chlapcova matka.

„Kolikrát ti to mám říkat, Kevine? Taťkovy – hůlky – se nesmíš – ani – dotknout – mankote!“

Šlápla na obrovského slimáka a ten pukl. V tichu za nimi ještě doznívalo matčino hubování, do kterého se mísil chlapečkův vřískot: „Ty jsi ho rozšlápla! Tys ho zabila!“

Chvíli nato spatřili dvě malé čarodějky, jen o málo starší než Kevin; létaly na maličkých košťatech, která se vznesla do vzduchu jen tak vysoko, že děvčata brouzdala prsty v orosené trávě. Těch už si všiml i nějaký kouzelník z ministerstva. Když Harryho, Rona a Hermionu míjel, mumlal si rozčileně: „A tohleto dělají za bílého dne! Rodiče si nejspíš přispali…“

Tu a tam už vycházeli ze stanů i dospělí kouzelníci a čarodějky a začínali chystat snídani. Někteří se kradmo rozhlédli kolem dokola a pak raději vykouzlili oheň hůlkou. Jiní škrtali zápalkami, ale tvářili se pochybovačně, jako by předem věděli, že to nepůjde. Tři afričtí kouzelníci byli zabraní do vážného rozhovoru: na sobě měli dlouhé bílé hábity a na zářivě rudém ohni si opékali něco jako králíka. Výprava amerických čarodějek ve středních letech spokojeně tlachala pod hvězdnatou vlajkou, kterou si napjaly mezi stany a na níž stálo: Salemská škola pro čarodějky. Ze stanů, kolem nichž procházeli, zaléhaly k Harrymu útržky rozhovorů v cizích jazycích, a i když nerozuměl ani slovu, ze všech těch hlasů mluvilo vzrušení.

„Ehm – to mám něco s očima, anebo všechno zezelenalo?“ zeptal se Ron.

Oči měl ovšem v pořádku. Vešli jen do shluku stanů, které byly hustě porostlé jetelem, takže to vypadalo, jako by ze země vyrůstaly malé kopečky roztodivných tvarů. Tam, kde už zvedli vchodové plachty, viděli rozesmáté tváře. Vtom uslyšeli, jak na ně někdo vzadu volá:

„Harry! Rone! Hermiono!“

Byl to Seamus Finnigan, jejich nebelvírský spolužák ze čtvrtého ročníku. Seděl před svým jetelovým stanem s nějakou ženou s pískově žlutými vlasy, což zřejmě byla jeho matka, a se svým nejlepším kamarádem Deanem Thomasem, který také studoval v Nebelvíru.

„Jak se vám líbí naše výzdoba?“ zakřenil se Seamus, když ho všichni tři šli pozdravit. „Ministerstvu se to valně nezamlouvá.“

„Ale proč bychom nemohli vystavit naše barvy?“ řekla paní Finniganová. „To byste koukali, čím si Bulhaři ověsili svoje stany. Vy budete fandit Irsku, samozřejmě?“ dodala a upřela na ně oči jako trnky.

Když ji ujistili, že opravdu hodlají fandit Irsku, vydali se dál. „Copak jsme mohli říct něco jiného, když jich kolem nás bylo tolik?“ podotkl ovšem Ron.

„Stejně bych ráda věděla, čím si Bulhaři ty svoje stany ověsili,“ nadhodila Hermiona.

„Tak se tam pojďte podívat,“ navrhl Harry a ukázal na políčko stanů postavených ve svahu, nad nimiž v mírném vánku povlávala bulharská vlajka, červená, zelená a bílá.

Bulhaři neměli stany ozdobené žádnými rostlinami, zato na každém visel úplně stejný plakát a na něm zarputilá tvář s huňatým černým obočím. Byl to samozřejmě pohyblivý obraz, tvář však jenom pomrkávala a kabonila se.

„To je Krum,“ poznamenal Ron klidným hlasem.

„Kdo?“ zeptala se Hermiona.

„Přece Krum!“ odsekl Ron. „Viktor Krum, chytač bulharského družstva!“

„Vypadá dost nerudně,“ mínila Hermiona, když si prohlížela ty stovky Krumů, kteří na ně pomrkávali a zakaboněně si je měřili.

„Co – nerudně?“ a Ron obrátil oči k nebesům. „Komu záleží na tom, jak vypadá? Hraje fantasticky! A přitom je mladý. Je mu teprve osmnáct nebo tak nějak. Je to prostě génius, jen počkejte, večer to poznáte sami.“

U kohoutku v cípu louky čekalo v tu chvíli několik zájemců o vodu. Harry, Ron a Hermiona se postavili do fronty za dva muže, kteří se kvůli něčemu vzrušeně dohadovali. Jeden z nich byl velice starý kouzelník v dlouhé květované noční košili. Ten druhý, očividně z ministerstva, držel v ruce kalhoty s úzkým proužkem a ze samého rozhořčení mluvil zvýšeným hlasem.

„Prostě měj rozum, Archie, a natáhni si je! Takhle tu nemůžeš chodit, dokonce i ten mudla u brány už má podezření…“

„Tu košili jsem koupil v mudlovském obchodě,“ bránil se starý kouzelník tvrdohlavě. „Mudlové takové nosí.“

„Nosí je jejich ženy, Archie, ale muži ne, ti nosí tohle,“ prohlásil kouzelník z ministerstva a mával proužkovanými kalhotami.

„Ty si na sebe nevezmu,“ řekl starý Archie pobouřeně. „Mám rád, když mi kolem franty pěkně fouká.“

V tu chvíli se Hermiona tak strašně rozhihňala, že musela z fronty vyběhnout a vrátila se teprve, až když si Archie nabral vodu a zamířil pryč.

Nazpátek šli o dost pomaleji, voda se jim pronesla. Tu a tam potkávali známější tváře, většinou bradavické žáky a jejich rodiny. Oliver Wood, bývalý kapitán nebelvírského kolejního družstva, zatáhl Harryho k sobě do stanu, aby ho představil svým rodičům, a vzrušeně se mu svěřil, že právě podepsal smlouvu a bude hrát za záložní družstvo Puddlemerských spojenců. Chvíli poté jim zamával Ernie Macmillan, který se chystal do čtvrtého ročníku v Mrzimoru, a o kousek dále uviděli Cho Changovou, půvabnou dívku, která hrála na postu chytače za Havraspár. Zamávala jim a usmála se na Harryho, a ten se polil vodou, když jí chtěl taky zamávat. Aby se mu Ron kvůli tomu nepoškleboval, Harry honem ukázal na početnou skupinu výrostků, které v životě neviděl.

„Co myslíte, odkud jsou?“ zeptal se.

„Z Bradavic přece nejsou, nebo snad ano?“

„Nejspíš budou z nějaké cizí školy,“ mínil Ron. „Vím, že takové existují, ale ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by do nějaké takové školy chodil. Bill si kdysi dopisoval s jedním studentem v Brazílii, to už je dávno… a chtěl tam jet na výměnný zájezd, jenže mamka a taťka na to neměli. Ten kluk se hrozně urazil, když mu Bill napsal, že nepřijede, a poslal mu kouzelnou čapku, pod kterou se bráchovi scvrkly uši, když si ji nasadil.“

Harry se rozesmál, nedal však najevo, jak ho ohromilo, když se Ron zmínil o jiných kouzelnických školách. Když teď v kempu uviděl čaroděje tolika národností, došlo mu, že od něj byla hloupost, když si nikdy nepřipustil, že Bradavice nejsou a nemohou být jediná kouzelnická škola na světě. Podíval se na Hermionu, kterou to zřejmě v nejmenším nepřekvapilo. Bezpochyby už se o jiných kouzelnických školách dávno dočetla v nějaké knize.

„Vám to ale trvalo,“ uvítal je George, když se konečně objevili u jejich stanů.

„Potkali jsme pár známých,“ vysvětloval Ron a postavil konvici s vodou na zem. „Copak vy jste ještě nerozdělali oheň?“

„Taťka si hraje se sirkami,“ poznamenal Fred.

Panu Weasleymu se opravdu ještě nepodařilo oheň zapálit, rozhodně však ne proto, že by se o to nesnažil. Všude kolem ležela spousta zpřelámaných zápalek a bylo na něm vidět, jak úžasně to prožívá.

„Jéminku!“ vykřikl, když se mu jednu zápalku podařilo rozškrtnout, jenže ji samým překvapením hned zas upustil.

„Ukažte, pane Weasleyi,“ řekla Hermiona ochotně, vzala si od něj krabičku a ukazovala mu, jak se to dělá.

Konečně se jim oheň podařilo rozdělat, ale trvalo to ještě další hodinu, než se natolik rozhořel, aby na něm mohli vařit. Během čekání se měli nač dívat. Jejich stan zřejmě stál u jakési hlavní cesty na hřiště, protože po ní neustále spěchali sem i tam kouzelníci z ministerstva a pana Weasleyho přitom srdečně zdravili. Pan Weasley o každém z nich vykládal, kdo to je, především Harrymu a Hermioně. Jeho děti toho o ministerstvu věděly až moc na to, aby je to doopravdy zajímalo.

„To byl Cuthbert Jakopec, vedoucí odboru pro styk se skřety… a tohle je Gilbert Wimple z výboru pro pokusná kouzla – ty rohy má na hlavě už dost dlouho… Nazdar, Arnie… To je Arnold Hrachorád, ten vymazává paměť – patří k útvaru pro nápravu nevydařených kouzel, o kterém jsem vám už říkal… a tohle jsou Bode a Krákora… z oddělení, o kterém se nemluví…“

„Z jakého oddělení?“

„Z odboru záhad. Ten je totiž tak přísně utajovaný, že nikdo nemá tušení, co tam vlastně dělají…“

Mezitím se oheň konečně rozhořel, a právě když začali smažit párky a vejce, vynořili se z lesa Bill, Charlie a Percy a zamířili k nim.

„Přemístění dokončeno, tati,“ ohlásil Percy nahlas. „Senzace – akorát bude oběd!“

Byli s jídlem asi tak v polovině, když pan Weasley najednou vyskočil a začal nadšeně mávat na mohutného kouzelníka, jenž dlouhými kroky mířil k nim. „Výborně!“ zajásal. „Ten, na kterém dnes všechno stojí! Vítám tě, Ludo!“

Ludo Pytloun byl bezpochyby nejnápadnější kouzelník, které tu Harry do té chvíle potkal, včetně starého Archieho v květované noční košili. Měl na sobě dlouhý famfrpálový hábit se širokými, zářivě žlutými a černými vodorovnými pruhy a na hrudi předváděl světu obrovskou vosu. Býval zřejmě urostlý a samý sval, teď však už zakládal na sádlo. Přes veliké břicho, jaké určitě nemíval v dobách, kdy hrával famfrpál za Anglii, mu už hábit byl opravdu těsný. Nos měl rozpláclý (Harry si domyslel, že mu ho nejspíš zlomil zbloudilý Potlouk) a díky kulatým modrým očím, krátkým světlým vlasům a růžovým tvářím vypadal jako hodně přerostlý školák.

„Ahoj, vy tam!“ křikl na ně rozjařeně. Pohyboval se, jako kdyby měl na bříškách palců u nohou připevněná pérka, a očividně byl krajně rozrušený.

„Arture, kamaráde,“ zafuněl, když dorazil k ohništi, „to se nám to vydařilo, viď? Takový krásný den! Lepší počasí jsme si ani nemohli přát, a noc má být také jasná… a hlavně všechno jde jako po másle… nemám skoro nic na práci!“

Za jeho zády se právě mihnul hlouček kouzelníků z ministerstva, kteří vypadali k smrti unavení a ukazovali na jakýsi kouzelný oheň v dáli, který vysílal fialové jiskry do výše dvaceti stop.

Mezitím se k Pytlounovi přihrnul Percy a podával mu ruku. Přestože měl výhrady ke způsobu, jakým řídil svůj odbor, zřejmě na něj chtěl udělat dobrý dojem.

„Hmm – ano,“ usmál se pan Weasley, „to je můj syn Percy – právě nastoupil na ministerstvu – a to je Fred – ne, promiň, George; Fred je tenhle. A to jsou Bill, Charlie, Ron – má dcera Ginny – a Ronovi kamarádi, Hermiona Grangerová a Harry Potter.“

Pytloun na okamžik zaváhal, když uslyšel Harryho jméno, ale opravdu jen na okamžik. Pak už mu pohled jako obvykle sklouzl k jizvě na jeho čele.

„Takže,“ pokračoval pan Weasley, „tohle je Ludo Pytloun. Všichni víte, kdo to je, a že díky němu máme takové skvělé lístky…“

Pytloun se zářivě usmál a mávl rukou, jako by tím chtěl vyjádřit, že to byla maličkost.

„Máš chuť si na ten zápas vsadit, Arture?“ zeptal se dychtivě a zacinkal mincemi v kapsách svého černožlutého hábitu. Znělo to, jako když tam má celou hromadu zlata. „Roddy Pontner už se vsadil, že Bulharsko dá gól jako první – počítal jsem mu velice dobrý poměr, protože irská útočná trojice je nejsilnější, jakou jsem za celá léta viděl – a malá Agáta Timmsová vsadila polovinu akcií své úhoří farmy na to, že utkání potrvá celý týden.“

„Hmm – koneckonců, proč ne,“ řekl pan Weasley. „Co říkáš… galeon na to, že Irsko vyhraje?“

„Jeden galeon?“ Ludo se zatvářil poněkud zklamaně, okamžitě se však vzpamatoval. „Výborně, výborně… má snad ještě někdo zájem?“

„Jsou na to ještě mladí, aby hráli o peníze,“ namítl pan Weasley. „Molly by se to určitě nelíbilo…“

„Vsadíme třicet sedm galeonů, patnáct srpců a tři svrčky,“ prohlásil Fred, když s Georgem nakvap schrastili všechno, co měli. „A sázíme na to, že vyhraje Irsko, ale Viktor Krum chytí Zlatonku. Jo, a ještě k tomu přidáme falešnou hůlku.“

„Snad byste panu Pytlounovi nechtěli ukazovat takové hlouposti,“ zasyčel Percy. Ludo si však zřejmě nemyslel, že by ta hůlka byla nějaká hloupost. Naopak, ve chvíli, kdy mu ji Fred podal, se jeho chlapecká tvář vzrušeně rozzářila, a když hůlka hlasitě kvikla a proměnila se v gumové kuře, upřímně se rozřehtal.

„Výtečně! Něco tak povedeného jsem už dlouho neviděl! Za tu bych zaplatil i pět galeonů!“

Percyho obličej ztuhl nesouhlasným úžasem.

„Hoši,“ řekl pan Weasley potichu, „nechci, abyste se sázeli… Vždyť jsou to všechny vaše úspory… a vaše matka…“

„Nekaž jim hru, Arture!“ zahřímal Ludo Pytloun a vzrušeně cinkal penězi. „Přece už jsou dost velcí, aby věděli, co chtějí! Takže vy říkáte, že Irsko vyhraje, ale Krum že získá Zlatonku? To vám nemůže vyjít, chlapci, opravdu nemůže… na tohle vám dám ten nejlepší poměr… a přidáme ještě pět galeonů za tu legrační hůlku, co říkáte…“

Pan Weasley jen bezmocně přihlížel, jak Ludo vytáhl z kapsy zápisník a brk, aby si jména obou dvojčat zapsal.

„Díky,“ řekl George, vzal si útržek pergamenu, který mu Pytloun podal, a zastrčil si ho do kapsy.

Ludo se mezitím obrátil znovu k panu Weasleymu; dobrá nálada z něj přímo sršela. „Myslíte, že bych mohl taky dostat šálek čaje? Já vlastně čekám, jestli se tu neukáže Barty Skrk. Můj bulharský protějšek totiž dělá nějaké potíže, a já mu nerozumím ani slovo. Barty bude schopen zjistit, o co mu vůbec jde. Ten snad umí sto padesát řečí.“

„Cože, pan Skrk?“ řekl Percy. Ledový, nesouhlasný výraz v jeho tváři naráz vystřídalo takové nadšení, až se mu doslova zkřivila. „Umí jich přes dvě stě! Umí i jezersky, hudrovsky a trollsky…“

„Trollsky umí každý,“ mínil Fred přezíravě, „stačí ukazovat prstem a vrčet.“

Percy ho probodl ošklivým pohledem a rázně prohrábl oheň, aby voda v konvici začala znovu vřít.

„Máte už nějaké zprávy o Bertě Jorkinsové?“ zeptal se pan Weasley, když se Pytloun uvelebil do trávy vedle nich.

„Pořád ani slůvko,“ řekl Ludo klidně. „Ale ona se objeví. Chudák stará Berta… paměť má jako děravý kotlík a smysl pro orientaci žádný. Prostě zabloudila, jak vám říkám. Počítám, že někdy v říjnu se sama od sebe vrátí do kanceláře a bude přesvědčená, že máme ještě červenec.“

„Nemyslíš, že už je načase někoho poslat, aby se po ní podíval?“ poznamenal pan Weasley rozpačitě, zatímco Percy podával Ludovi šálek čaje.

„Barty Skrk to taky pořád říká,“ přiznal Pytloun a nevinně vyvalil kulaté oči, „jenže my teď skutečně nemůžeme nikoho postrádat. No ne – my o vlku a vlk za humny! Barty!“

Právě v tu chvíli se totiž k jejich ohništi přemístil další kouzelník – ovšem od Luda Pytlouna, který se rozvaloval v trávě ve svém starém hábitu Wimbournských vos, se už snad víc lišit nemohl. Barty Skrk byl odměřený, upjatý starší muž v bezvadném nažehleném obleku a s kravatou. Pěšinku v krátkých šedivých vlasech měl až nepřirozeně rovnou a úzký knírek, připomínající kartáček na zuby, působil dojmem, že si ho snad přistřihuje podle pravítka. Boty měl vyleštěné jako zrcadlo. Při pohledu na něj Harry ihned pochopil, proč ho Percy tak zbožňuje. Percy byl hluboce přesvědčen, že řády a pravidla se mají přísně dodržovat, a pan Skrk tak dokonale dodržoval pravidla, podle nichž se mudlové oblékali, že by se mohl vydávat za ředitele banky. Harry dokonce zapochyboval, zda by ho prohlédl strýc Vernon.

„Zkus, jak se tu bezvadně sedí, Barty,“ řekl Ludo vesele a poklepal do trávy vedle sebe.

„Ne, děkuji, Ludo,“ odmítl pan Skrk a z jeho hlasu zaznělo trochu netrpělivosti. „Hledám tě všude už kdovíjak dlouho. Bulhaři se dožadují, abychom přidali do nejvyšší lóže ještě dvanáct křesel.“

„Tak o to jim jde?“ podivil se Pytloun. „Myslel jsem, že si ten chlápek chce vypůjčit kleště. On má opravdu silný přízvuk.“

„Pane Skrku!“ vymáčkl ze sebe Percy bez dechu a s jakousi úklonou, při které vypadal jako hrbáček. „Vezmete si s námi šálek čaje?“

„Ach,“ řekl pan Skrk a s jistým překvapením se na něj podíval. „Ano – děkuji vám, Weatherby.“

Fred a George vyprskli do svých šálků smíchem. Percy, kterému úplně zčervenaly uši, měl plné ruce práce s konvicí.

„Ostatně s vámi jsem chtěl mluvit taky, Arture,“ řekl pan Skrk a upřel svůj ostrý pohled na pana Weasleyho. „Ali Bašír se vydává na válečnou stezku. Chce s vámi mluvit o tom zákazu létajících koberců.“

Pan Weasley zhluboka vzdychl. „O tom jsem mu poslal sovu právě minulý týden. Vážně nevím, kolikrát mu to ještě mám vysvětlovat: podle Soupisu zakázaných kouzelných předmětů se koberce považují za mudlovský výtvor, ale on to prostě nechce slyšet.“

„Nejspíš opravdu nechce,“ přisvědčil pan Skrk a vzal si od Percyho šálek s čajem. „Za každou cenu by je k nám chtěl vyvážet.“

„Jenomže košťata stejně nikdy nenahradí, co říkáte?“ zeptal se Pytloun.

„Ali je přesvědčený, že na trhu je místo pro rodinné vozidlo,“ řekl pan Skrk. „Pamatuji, že můj dědeček míval Axminster, tam se nás vešlo dvanáct – to ovšem bylo před tím, než koberce zakázali.“

Řekl to, jako by nemínil připustit sebemenší pochybnost o tom, že všichni jeho předkové přísně dodržovali zákony.

„Tak co, Barty, měl jsi hodně práce?“ zeptal se Pytloun bodře.

„Poměrně dost,“ řekl pan Skrk úsečně. „Zajistit Přenášedla na pěti světadílech nebyla žádná maličkost, Ludo.“

„Počítám, že oba budete rádi, až to všechno skončí?“ podotkl pan Weasley.

Pytlouna jeho otázka ohromila. „Rádi? Už dlouho jsem se tak dobře nebavil… ale koneckonců, pořád se ještě máme na co těšit, viď, Barty? Co říkáš? Ještě toho budeme zajišťovat až až!“

Pan Skrk jen povytáhl obočí. „Přece jsme se dohodli, že to neoznámíme, dokud se všechny podrobnosti…“

„Co, podrobnosti!“ řekl Pytloun a mávl nad tím slovem rukou, jako kdyby to bylo hejno mušek. „Všechno je přece dohodnuté a podepsané, nebo snad ne? Vsadím se s tebou, oč chceš, že tyhle děti se to stejně zakrátko dozvědí. Když to bude v Bradavicích…“

„Ludo, nezapomeň hlavně, že se máme sejít s těmi Bulhary,“ přerušil ho pan Skrk ostře. „Děkuji vám za čaj, Weatherby.“

Odstrčil nevypitý šálek k Percymu a čekal, až se Ludo zvedne; Pytloun se s námahou postavil na nohy a dopil poslední zbytek čaje. Zlato v kapsách mu vesele cinkalo.

„Brzy na shledanou!“ řekl. „Sejdeme se nahoře v nejvyšší lóži – já ten zápas budu komentovat!“ Zamával jim, zatímco Barty Skrk jenom odměřeně kývl hlavou. Poté se oba přemístili pryč.

„Co se bude v Bradavicích dít, tati?“ vyhrkl Fred okamžitě. „O čem to mluvili?“

„To se brzy dozvíte,“ usmál se pan Weasley.

„Dokud se ministerstvo nerozhodne, že tu informaci zveřejní, platí, že je tajná,“ pronesl Percy škrobeně. „Pan Skrk udělal dobře, když ji neprozradil.“

„Zavři zobák, Weatherby, buď tak laskav,“ vybídl ho Fred.

Jak odpoledne pozvolna míjelo, narůstalo v kempu vzrušení, jež nad ním nakonec viselo jako mrak. S přicházejícím večerem už se nedočkavě tetelil i vzduch, ještě pořád letní a teplý, a když se pak nad tisíci čekajících kouzelníků rozprostřela tma, nikdo už se nenamáhal nic předstírat: pracovníci ministerstva nejspíš uznali, že nic nezmohou, a přestali bránit dokonce zjevným kouzlům a čárům, jež zachvátily celý kemp.

Téměř na každém kroku se po použití kouzla přemisťování objevovali prodavači s podnosy a s ručními vozíky plnými roztodivného zboží. Nabízeli svítící růžice – zelené pro irské fanoušky a červené pro bulharské – které vykřikovaly jména hráčů, špičaté zelené čapky porostlé roztančenými trojlístky jetele, bulharské šály ozdobené lvy, kteří opravdu řvali, a irské a bulharské vlaječky, které začaly hrát národní hymnu, když se jimi zamávalo; prodávaly se tu maličké modely Kulových blesků, jež doopravdy létaly, a pro sběratele byly k mání figurky slavných hráčů, které s nadutým výrazem dokázaly přecházet po dlani sem tam.

„Na tohle jsem si celé léto šetřil kapesné,“ přiznal Ron Harrymu, když s Hermionou procházeli mezi prodavači a vybírali si. Ron si koupil čapku s tančícími trojlístky a velkou zelenou růžici, ale také figurku Viktora Kruma, bulharského chytače. Maličký Krum mu chodil po ruce dopředu dozadu a kabonil se na zelenou růžici nad sebou.

„Juj, podívejte na tohle!“ vykřikl Harry a spěchal k vozíku vrchovatě naloženému něčím, co vypadalo jako mosazné dalekohledy; byly však plné nejrůznějších podivných tlačítek a volicích kotoučů.

„To jsou všechnohledy,“ vysvětloval jim ochotně kouzelník, který je prodával. „Můžete si přehrát, co jste právě viděli… můžete se na cokoli podívat zpomaleně… a ukážou vám všechno hod po hodu, pokud budete potřebovat. A ještě k tomu jsou za babku – pouhých deset galeonů za kus.“

„Tak teď mě mrzí, že jsem si koupil tohle,“ Ron ukázal na svou čapku s roztančenými trojlístky a toužebně zíral na všechnohledy.

„Dejte mi tři,“ řekl Harry kouzelníkovi odhodlaně.

„To ne – s tím si nedělej starosti,“ zrudl Ron. Vždycky byl velice citlivý na to, že Harry, jenž po rodičích zdědil malé jmění, má daleko víc peněz než on.

„Už vám nedám nic k Vánocům,“ prohlásil Harry a vtiskl každému do ruky všechnohled. „Asi tak deset let, aby bylo jasné.“

„To beru,“ řekl Ron a zašklebil se.

„Juj, Harry, děkuju ti!“ přidala se Hermiona. „A já zas koupím nějaké programy, podívejte…“

Jejich váčky s penězi byly o hodně lehčí, když se vrátili ke stanům. Bill, Charlie i Ginny měli také zelené růžice a pan Weasley třímal irskou vlaječku. Fred a George si nic na památku nekoupili, protože všechno své zlato dali Pytlounovi.

A potom někde za lesem dunivě zahřímal gong a mezi stromy se jako na povel rozsvítily zelené a červené lucerny, jež osvětlovaly cestu ke hřišti.

„Už to začne!“ řekl pan Weasley a vypadal stejně vzrušeně jako všichni ostatní. „Honem, půjdeme!“

8 / Mistrovství světa ve famfrpálu

Vyrazili svorně do lesa v čele s panem Weasleym. Kráčeli po stezce osvětlené lucernami a pevně k sobě tiskli své nákupy. Všude kolem slyšeli tisíce lidí, křik a smích a chvílemi i zpěv. Ovzduší horečného vzrušení bylo nesmírně nakažlivé, Harry se pořád musel zeširoka usmívat. Nějakých dvacet minut šli lesem a hlasitě se spolu bavili a vtipkovali, až se konečně vynořili na opačné straně a před sebou spatřili obrovský stadion. I když Harry viděl jen nepatrnou část obrovitých zlatých stěn, jež obklopovaly hřiště, bylo mu jasné, že dovnitř by se pohodlně vešlo deset katedrál.

„Je tu sto tisíc míst k sezení,“ sdělil mu pan Weasley, když postřehl výraz posvátné úcty v jeho obličeji. „Vyčleněná brigáda ministerstva – pět set lidí – na něm pracovala celý rok. Na každém centimetru se použila kouzla na odpuzování mudlů. Jakmile se sem během té doby některý třeba jen přiblížil, vzpomněl si najednou, že má nějakou schůzku, a honem pádil pryč… Pánbůh jim požehnej,“ dodal laskavě a vedl svou výpravu k nejbližšímu vchodu, kolem něhož se už hemžil houf křičících čarodějek a kouzelníků.

„Máte ta nejlepší místa!“ řekla čarodějka z ministerstva u vchodu, když jim zkontrolovala vstupenky. „Nejvyšší lóže! Tady po těch schodech, Arture, a až úplně nahoru.“

Schodiště na stadion pokrýval těžký rudý koberec. Namáhavě vystupovali vzhůru spolu s davem dalších, ti ovšem postupně odbočovali nalevo i napravo do vstupů na tribuny. Pan Weasley se svou výpravou pokračoval výš a výš, až dorazili úplně nahoru a octli se v nevelké lóži na nejvyšším místě celého stadionu, umístěné právě uprostřed mezi zlatými brankami. Ve dvou řadách tu stálo na dvacet nachových a pozlacených křesel, a když Harry s Weasleyovymi usedl v první řadě a pohlédl dolů, naskytla se mu podívaná, jakou by si nikdy v životě nedokázal představit.

Sto tisíc čarodějek a kouzelníků se v tu chvíli usazovalo na sedadlech, která se v řadách zvedala výš a výš kolem dlouhého oválného stadionu. Vše zalévalo tajuplné nazlátlé světlo, které jako by vycházelo ze samotného hřiště; z jejich vznosné lóže jeho plocha vypadala hladká jako samet. Na obou koncích stadionu stály tři sloupy s obručemi, vysoké padesát stop: to byly branky. Přímo proti nim, téměř v úrovni Harryho očí, byla obrovská tabule, po které neustále běžela zlatá písmena, jako by na ni psala ruka neviditelného obra a napsané po sobě hned zase mazala: když se na ni Harry soustředěně zahleděl, zjistil, že po stadionu vysílá reklamy.

· MASAřKA: KOšTě PRO CELOU RODINU. BEZPEčNé, SPOLEHLIVé A SE ZABUDOVANýM ALARMEM NA OCHRANU PROTI ZLODěJůM ·

· UNIVERZáLNí čISTIč KOUZELNýCH NEčISTOT PANí SKOWEROVé: KDE NEJSOU SKVRNY NEJSOU ANI PROBLéMY ·

· KOUZELNICKé GALA OBLEčENí – LONDýN, PAříž, PRASINKY ·

Harry odtrhl oči od nápisů a přes rameno se podíval, kdo ještě je s nimi v lóži. Do této chvíle byla prázdná, až na malé stvořeníčko, které sedělo v zadní řadě na třetím sedadle zkraje. Mělo tak krátké nožky, že mu přes židli trčely dopředu, na sobě mělo ubrousek, jakým se přikrývá čajník (ovšem nařasený jako tóga), a tvář mělo zabořenou v dlaních. Ony dlouhé, netopýří uši připadaly Harrymu podivně známé…

„Jsi to ty, Dobby?“ zeptal se nevěřícně.

Stvořeníčko zvedlo hlavu a roztáhlo prsty a Harry uviděl veliké hnědé oči a nos, který vypadal jako rajské jablíčko a byl právě tak velký. Dobby to nebyl – bez nejmenší pochyby to však byl domácí skřítek, podobně jako jeho někdejší přítel, kterého vysvobodil od jeho dřívějších majitelů, rodiny Malfoyových.

„Pán mi řekl Dobby?“ vypískl skřítek zvědavě přes prsty. Měl ještě vyšší hlas než jeho přítel. Spíš jenom slabounce, třaslavě pištěl, a Harry si pomyslel – i když u domácích skřítků to bylo velice těžké posoudit – že to spíš může být skřítka. Ron i Hermiona se spěšně otočili a podívali se také; o Dobbym toho od něj slyšeli spoustu, v životě se s ním však nesetkali. Dokonce i pan Weasley se zvědavě ohlédl.

„Promiň,“ řekl Harry skřítkovi. „Myslel jsem totiž, že je to někdo, koho znám.“

„Ale já přece Dobbyho znám taky, pane!“ zapištěla skřítka. Zakrývala si obličej, jako kdyby ji ta nazlátlá záře oslepovala, ačkoli nejvyšší lóže nebyla nijak jasně osvětlená. „Jmenuji se Winky, pane – a vy,“ pohlédla na jizvu na jeho čele a tmavohnědé oči se jí roztáhly, až byly velké jako talířky, „vy jste určitě Harry Potter, pane!“

„Ano, to jsem já,“ přisvědčil Harry.

„Ale Dobby o vás mluví od rána do večera, pane!“ řekla, spustila ruce trochu dolů a hleděla na něj s posvátnou hrůzou.

„Jak se mu vede?“ zeptal se Harry. Jak se mu líbí na svobodě?“

„Ach, pane,“ zavrtěla hlavou Winky, „neberte to jako opovážlivost, pane, ale nejsem si jistá, jestli jste Dobbymu prospěl, pane, když jste ho osvobodil.“

„Ale proč?“ užasl Harry. „Má snad nějaké potíže?“

„Svoboda mu stoupla do hlavy, pane,“ řekla Winky smutně. „Chtěl by víc, než odpovídá jeho postavení, pane. Nemůže sehnat jiné místo, pane.“

„Proč ne?“ zeptal se Harry.

Winky o půl oktávy snížila hlas a zašeptala: „Chce za svou práci dostávat zaplaceno, pane.“

„Zaplaceno?“ opakoval Harry nechápavě. „Ale proč – proč by mu za práci neměli platit?“

Winky se při té představě zatvářila zděšeně a mírně sevřela prsty, takže už jí do obličeje viděl zas jenom napůl.

„Domácím skřítkům se přece neplatí, pane!“ vypískla potichu. „Fakt, nic takového se nedělá, pane. Říkala jsem mu kolikrát, opravdu jsem mu to říkala – najdi si nějakou slušnou rodinu a usaď se, Dobby. Jenže on má plnou hlavu ztřeštěných nápadů, pane, jaké se na domácího skřítka ani trochu nepatří. Ještě chvíli si budeš takhle vymýšlet, Dobby, říkám mu pořád, a jednoho krásného dne se dozvím, že si tě předvolalo oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory, jako nějakého obyčejného skřeta.“

„Počkej, snad už je načase, aby si užil trochu legrace,“ namítl Harry.

„Domácí skřítkové tu nejsou od toho, aby si užívali legrace,“ prohlásila Winky důrazně a nepřestávala si rukama zakrývat obličej. „Domácí skřítkové dělají, co se jim řekne. Tak třeba já nemám vůbec ráda výšky, Harry Pottere…“ podívala se na zábradlí a naprázdno polkla, „ale můj pán mě poslal do nejvyšší lóže, a tak jsem tady, pane.“

„Ale proč tě sem poslal, když ví, že nemáš ráda výšky?“ zeptal se Harry a zamračil se.

„Můj pán – můj pán chce, abych mu držela místo, Harry Pottere, poněvadž má spoustu práce,“ vysvětlila Winky a ukázala hlavou na prázdné místo vedle sebe. „Winky by nejradši už byla zase zpátky v pánově stanu, Harry Pottere, ale Winky dělá, co jí řeknou. Winky je dobrá domácí skřítka.“

Znovu se ustrašeně podívala na zábradlí lóže a pak si úplně zakryla oči. Harry se obrátil k ostatním.

„Tak takhle vypadá domácí skřítek?“ zamumlal Ron. Jsou to dost podivná stvoření, že ano?“

„Dobby byl ještě podivnější,“ řekl Harry upřímně.

Ron vytáhl svůj všechnohled, aby ho vyzkoušel, a zahleděl se do davu na protější straně stadionu.

„To je síla!“ řekl a kroutil přehrávacím knoflíkem po straně. „Když chci, začne se ten starý chlápek tam dole vždycky šťourat v nose… a znovu… a ještě jednou…“

Hermiona mezitím dychtivě listovala v programu v sametových deskách se střapcem.

„Před zápasem se uskuteční přehlídka maskotů obou družstev,“ četla nahlas.

„Ta vždycky stojí za to,“ přisvědčil pan Weasley. „Národní mužstva si totiž pokaždé přivezou roztodivné tvory ze své rodné země a uspořádají s nimi malou podívanou.“

Během následující půlhodiny se lóže kolem nich postupně zaplňovala. Pan Weasley si neustále podával ruce s dalšími příchozími; zřejmě to byli velice významní kouzelníci. Percy vyskakoval z křesla tak často, až se zdálo, že se pokouší sedět na ježkovi, a když pak dorazil sám ministr kouzel Kornelius Popletal, uklonil se před ním tak hluboko, až mu spadly brýle a rozbily se. Uvedlo ho to do rozpaků, a když si je hůlkou opravil, zůstal už konečně sedět a vrhal závistivé pohledy na Harryho, s nímž se ministr pozdravil jako se starým přítelem. Znali se spolu zdřívějška a Popletal otcovsky potřásl Harrymu rukou, zeptal se, jak se mu daří, a představil ho kouzelníkům, kteří přišli s ním.

„Seznamte se, tohle je Harry Potter,“ vysvětloval bulharskému ministrovi, který měl na sobě nádherný hábit z černého sametu lemovaný zlatem a zřejmé mu nerozuměl ani slovo. „Harry Potter… ale no tak, víte přece, kdo to je… ten chlapec, co zůstal naživu, když Vy-víte-kdo… přece to znáte…“

Bulharský kouzelník najednou postřehl Harryho jizvu, ukázal na ni prstem a začal něco hlasitě a vzrušeně drmolit.

„Věděl jsem, že mu to nakonec dojde,“ řekl Popletal unaveně Harrymu. „Když mluvím s nějakým cizincem, nejsem žádná hvězda; na cizí řeči potřebuji Bartyho Skrka. Á, jak vidím, jeho domácí skřítka mu hlídá křeslo… to dobře udělal, protože ti bulharští chachaři by nám nejradši zabrali všechna nejlepší místa… á, už je tu i Lucius!“

Harry, Ron i Hermiona se rychle otočili. Ke třem dosud volným křeslům hned za panem Weasleym se kolem zadní řady právě snažili protáhnout někdejší majitelé domácího skřítka Dobbyho – Lucius Malfoy, jeho syn Draco a nějaká žena, o níž se Harry domyslel, že to bude Dracova matka.

Harry a Draco Malfoy byli nepřátelé hned od první cesty do Bradavic. Bledý Draco se špičatou tváří a úplně světlými vlasy se velice podobal svému otci. Jeho matka, vysoká a štíhlá, byla také plavovlasá a vypadala by docela hezky, kdyby svými pohledy nedávala všem najevo, že nad nimi ohrnuje nos.

„Á, Popletale, dobrý večer,“ řekl pan Malfoy a podával mu ruku, když se k ministrovi kouzel dostal. Jak se máte? Mou ženu Narcisu tuším ještě neznáte? A našeho syna Draca také ne?“

„Velice mě těší, opravdu mě velice těší,“ Popletal se usmíval a ukláněl se paní Malfoyové. „Dovolte, abych vám představil pana Oblanskyho… Obalonskyho… pana… prostě tohle je bulharský ministr kouzel a stejně nerozumí ani slovo, co říkám, takže na tom nesejde. A koho tady ještě máme – s Arturem Weasleym se určitě znáte, že?“

Byla to napjatá chvilka: Pan Weasley a pan Malfoy zírali jeden na druhého a Harry si živě vybavil, jak se ti dva naposled setkali tváří v tvář v knihkupectví Krucánky a kaňoury a poprali se tam. Pan Malfoy si teď chladnýma šedýma očima přeměřil pana Weasleyho a potom přeletěl pohledem po řadě, ve které seděli.

„Můj ty bože, Arture,“ pronesl potichu. „Co všechno jste musel prodat, abyste měl na lístky do nejvyšší lóže? Za ten váš dům byste přece tolik nedostal?“

Popletal, který je neposlouchal, řekl: „Lucius právě přispěl velice štědrým obnosem na Nemocnici svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, Arture. Je tu jako můj host.“

„To je od něj hezké,“ přisvědčil pan Weasley s nuceným úsměvem.

Pan Malfoy teď sklouzl očima na Hermionu, která mírně zrudla, umíněně však na něj koukala dál. Harry dobře věděl, proč Dracův otec tak stáhl rty: Malfoyovi se pyšnili tím, že jsou z čistokrevného kouzelnického rodu. Jinými slovy řečeno – považovali všechny, kteří měli mudlovské předky jako Hermiona, za jakási podřadná stvoření. Před ministrem kouzel se však pan Malfoy neopovážil nic říct. Pokynul posměšně panu Weasleymu a postupoval dál k volným křeslům. Draco vrhl na Harryho, Rona a Hermionu jediný pohrdavý pohled a potom usedl mezi matku a otce.

„Pakáž jedna slizká,“ zamumlal Ron a pak se s Harrym a Hermionou odvrátili a znovu se zadívali na hřiště. V příštím okamžiku se do lóže vřítil Ludo Pytloun.

„Můžeme začít?“ zeptal se a kulatý vzrušený obličej se mu leskl jako veliký eidamský sýr. „Pane ministře – začneme?“

„Záleží jedině na vás, Ludo,“ odpověděl Popletal klidně.

Ludo vytáhl hůlku, namířil jí na vlastní hrdlo, pronesl „Sonorus!“ a rázem přehlušil hukot, který zaplňoval nabitý stadion. Jeho hlas zahřímal nad hlavami diváků a dolehl až do nejzazších koutů všech tribun: „Dámy a pánové… vítejte! Vítejte na finále čtyřstého dvacátého druhého mistrovství světa ve famfrpálu!“

Diváci začali jásat a tleskat. Ve vzduchu zavlály tisíce vlajek a k všeobecnému kraválu a zmatku přispěly ještě dvě národní hymny, které zazněly zároveň. Z obrovité tabule proti nim zmizela poslední reklama (Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak – každá z nich v ústech znamená riziko!) a objevilo se na ní počáteční skóre:

BULHARSKO……0

IRSKO………0

„A teď, beze všech odkladů, dovolte, abych vám představil… maskoty bulharského družstva!“

Pravá strana tribun, která vypadala jako souvislý zářivě červený blok, nadšeně zaburácela.

„To jsem zvědav, koho si přivezli,“ řekl pan Weasley a naklonil se dopředu. „Ach!“ Náhle si sundal brýle a honem si je leštil o hábit. „Víly!“

„Co jsou to Ví…“

To však už na hřiště neslyšně vplulo snad sto vil, a tak se Harrymu na jeho otázku dostalo náležité odpovědi. Víly byly ženy… nejkrásnější ženy, jaké kdy v životě viděl… až na to, že nebyly… že vůbec nemohly být lidského rodu. Na okamžik ho to zmátlo a snažil se jen odhadnout, co vlastně mohou být: jak může jejich pleť vydávat takovou měsíční záři a jak jim plavé vlasy mohou vlát za hlavou, když nefouká žádný vítr… ale pak spustila hudba a on si přestal lámat hlavu, zda jsou lidské nebo ne – po pravdě totiž přestal uvažovat o čemkoli.

Víly začaly tančit, a jemu se v hlavě úplně zatmělo blahem. V tu chvíli mu nezáleželo na ničem, jen si přál dívat se na ně pořád, protože kdyby přestaly tančit, určitě by se stalo něco strašného…

A jak víly tančily rychleji a rychleji, začaly se Harrymu honit obluzenou myslí divoké, nerozumné nápady. Toužil udělat něco, co by na všechny zapůsobilo hlubokým dojmem, tady a hned teď. Co kdyby například skočil z lóže dolů na stadion… nevymyslí ale ještě něco lepšího?

„Harry, co to děláš?“ zaslechl Hermionin hlas odněkud z veliké dálky.

Hudba umlkla a Harry zamrkal. Během vystoupení víl se zvedl z křesla a jednou nohou se ocitl na zábradlí lóže. Ron vedle něj ztuhl, jako by se chystal skočit z trampolíny.

Celý stadion se naplnil nespokojeným pokřikem: diváci si přáli, aby víly ještě nepřestaly tančit. Harry si to přál také; teď hodlal samozřejmě fandit Bulharsku a nechápavě se podivoval, proč má na prsou připíchnutý velký zelený trojlístek. Ron vedle něj si nepřítomně strhával z čapky jetelové lístky. Pan Weasley se tomu jen mírně pousmál, natáhl se k synovi a vytrhl mu čapku z rukou.

„Za chvíli si tam ty trojlístky zase rád připíchneš,“ řekl, „jen co uvidíme irské vystoupení.“

„Cože?“ podivil se Ron a s otevřenou pusou civěl na víly, které se teď seřadily na jedné straně hřiště.

Hermiona na Harryho rozhořčeně křikla: „Ty máš ale nápady!“ Natáhla ruku a strhla ho zpátky do křesla.

„A teď,“ zaburácel hlas Luda Pytlouna, „zvedněte prosím hůlky… a přivítejte maskoty irského národního mužstva!“

V příštím okamžiku se na stadion svištivě vřítilo cosi jako veliká zelenozlatá kometa. Když obletěla jednou celé hřiště, rozdělila se na dvě menší komety, které okamžitě vyrazily k brankám. Nad stadionem se náhle rozklenula duha a obě světelné koule spojila. Diváci obdivně óchali a áchali jako při ohňostroji. Pak duha zmizela, obě světelné koule se opět spojily a splynuly a vzápětí vytvořily veliký mihotavý trojlístek, který se vznesl k obloze a plul nad tribunami. Vypadalo to, jako by z něj padal zlatý déšť…

„Výborně!“ vykřikl Ron, když trojlístek doplul nad ně. Pršely z něj těžké zlaté mince a odrážely se jim od hlav i od křesel. Harry rychlým pohledem zjistil, že ve skutečnosti sestává z tisíců malých vousatých mužíčků v červených vestách, z nichž každý drží v ruce maličkou zlatou nebo zelenou svítilnu.

„To jsou leprikóni, ostrovní skřítkové!“ vysvětloval pan Weasley přes bouřlivý potlesk diváků. Mnozí diváci se teď navzájem strkali nebo horečně hledali pod sedadly, aby jim neunikla ani jediná mince.

„Tady máš!“ halekal šťastně Ron a vtiskl Harrymu do ruky plnou dlaň zlata. „To je za ten všechnohled! A teď už to neplatí, že mi nebudeš muset koupit dárek k Vánocům, chacha!“

Pak se veliký trojlístek rozplynul, leprikóni se snesli na opačnou stranu hřiště, než stály víly, a usedli se zkříženýma nohama, aby sledovali zápas.

„A nyní, dámy a pánové, prosím, uvítejte je – famfrpálové národní družstvo Bulharska! Nastupuje – Dimitrov!“

Ze vchodu hluboko dole vyrazil na hřiště hráč v ohnivě červeném hábitu, který se na koštěti pohyboval tak rychle, až vypadal jako rozmazaná šmouha. Uvítal ho bouřlivý potlesk bulharských fanoušků.

„Ivanovová!“

Nad hřiště se strmě vznesla další hráčka v ohnivě červeném hábitu.

„Zograf! Levski! Vulčanov! Volkov! A a a a… a Krum!“

„To je on, to je on!“ zavřeštěl nadšeně Ron a sledoval ho všechnohledem. Harry si spěšně zaostřil svůj, aby se také podíval.

Viktor Krum byl hubený a černovlasý a měl sinalou pleť, velký křivý nos a husté černé obočí. Vypadal jako přerostlý dravý pták. Dalo se těžko uvěřit, že je mu teprve osmnáct.

„A nyní prosím pozdravte – famfrpálové národní družstvo Irska!“ křičel Pytloun. „Nastupují – Connolly! Ryan! Troy! Mulletová! Moranová! Quigley! A a a a a Lynch!“

Nad hřištěm se přehnalo sedm rozmazaných zelených skvrn. Harry otočil kotoučkem po straně svého všechnohledu a zpomalil si hráče natolik, že na košťatech dokázal přečíst Kulový blesk a viděl jména, která měli hráči stříbrem vyšitá na zádech.

„A nyní rozhodčí, který k nám vážil cestu až z Egypta – proslulý předseda Mezinárodního famfrpálového svazu, kouzelník Hasan Mustafa!“

Na hřiště rázným krokem vešel malý, vychrtlý kouzelník, úplně holohlavý, zato však s knírem, s nímž by mohl soutěžit i se strýcem Vernonem, a v hábitu z ryzího zlata, který ladil s barvou stadionu. Zpod kníru mu vyčuhovala stříbrná píšťalka a pod paží držel velkou dřevěnou bednu; v druhé ruce si nesl koště. Harry přetočil kotouč na všechnohledu na normální rychlost a bedlivě sledoval, jak se Mustafa vyhoupl na koště a kopnutím otevřel bednu, z níž okamžitě vyrazily vzhůru čtyři míče: ohnivě červený Camrál, dva černé Potlouky a maličká, okřídlená Zlatonka; tu však zahlédl jenom na zlomek vteřiny, než závratnou rychlostí zmizela z dohledu. Mustafa hlasitě pískl a vznesl se vzhůru za míči.

„A už jsou ve vzduchůůůů!“ křičel Pytloun. „Camrál má Mulletová! Troy! Moranová! Dimitrov! Znovu Mulletová! Troy! Levski! Moranová!“

Takový famfrpál Harry v životě neviděl. Tiskl si všechnohled k očím, až se mu brýle zařezávaly do kořene nosu. Hra byla neuvěřitelně rychlá – střelci házeli Camrál jeden druhému tak bleskově, že Pytloun stačil vykřikovat jen jejich jména. Harry znovu otočil kotoučem vpravo na Pomalu a nahoře stiskl tlačítko Hod po hodu. Od té chvíle viděl vše zpomaleně: zatímco po objektivu letěla zářivě rudá písmena, ušní bubínky mu div nepraskly, jak diváci křičeli.

Útočná formace Jestřábí hlava – přečetl si a sledoval tři irské střelce, kteří se řítili vpřed těsně vedle sebe, Troy uprostřed a trochu před Mulletovou a Moranovou, a střemhlav zaútočili na Bulhary. Chitin chyták – ohlásil další nápis, když Troy naznačil, že s Camrálem poletí vzhůru. Odlákal tak bulharskou střelkyni Ivanovovou a pak míč upustil, aby ho mohla chytit Moranová. Volkov, jeden z bulharských odrážečů, svou malou pálkou s rozmachem udeřil do Potlouku, který letěl kolem, a srazil ho Moranové do cesty; ta se přikrčila, aby se mu vyhnula, a Camrál upustila, takže ho chytil Levski, který letěl pod ní…

„TROY DÁVÁ GÓL!“ zařval Pytloun a stadion zaburácel potleskem a nadšeným křikem. „Deset nula pro Irsko!“

„Cože?“ vyjekl Harry a divoce se rozhlížel všechnohledem. „Camrál měl přece Levski!“

„Harry, jestli to budeš sledovat ve zpomalených záběrech, nejspíš ti leccos ujde!“ křikla na něj Hermiona, poskakovala nahoru dolů a mávala rukama, zatímco Troy obletěl čestné kolo. Harry spustil všechnohled po nose, kvapně se podíval přes něj a viděl, že leprikóni, kteří utkání sledovali za postranní čarou, se znovu vznesli do vzduchu a vytvořili veliký, zářivý trojlístek; na protilehlé straně hřiště víly jen rozmrzele přihlížely.

Harry na sebe dostal vztek a otočil kotoučem na normální rychlost; už se zase hrálo. O famfrpálu toho věděl dost, aby mu bylo jasné, že irští střelci jsou opravdu vynikající. Byli dokonale sehraní a podle toho, jak si nalétávali, budili dojem, že si snad navzájem čtou myšlenky. A tak růžice, kterou měl Harry na prsou, neustále kvikavě opakovala jejich jména: Troy – Mulletová – Moranová! Během deseti minut Irsko vstřelilo ještě dva góly, takže už vedlo třicet nula a stadion se otřásal hromovým řevem a potleskem zeleně oděných fanoušků.

Hrálo se ještě rychleji než předtím, ale také surověji. Volkov a Vulčanov, bulharští odrážeči, odpalovali Potlouky proti irským střelcům tak prudce, jak jen mohli, a několikrát Irům zabránili uplatnit jejich nejlepší nacvičené akce. Dvakrát se museli rozlétnout, až konečně Ivanovová přece jen mezi nimi pronikla, oklamala brankáře Ryana a vstřelila první gól Bulharů.

„Zacpěte si uši!“ křikl pan Weasley, když se víly pustily do oslavného tance. Harry dokonce zamhouřil i oči; nechtěl myslet na nic jiného než na zápas. Když se po několika vteřinách odvážil pohlédnout na hřiště, víly už tančit přestaly, a Camrál měli znovu Bulhaři.

„Dimitrov! Levski! Dimitrov! Ivanovová – no tohle!“ hřímal Pytloun.

Sto tisíc kouzelníků a čarodějek užasle vyjeklo, když oba chytači, Krum i Lynch, proletěli mezi střelci střemhlav dolů takovou rychlostí, jako kdyby právě vyskočili bez padáku z letadla. Harry všechnohledem sledoval, jak padají, a šilhal po Zlatonce…

„Vždyť se rozmlátí o zem!“ zaječela vedle něj Hermiona.

Měla napůl pravdu – Viktor Krum v poslední vteřině svůj střemhlavý let srovnal a zamířil pryč; stoupal přitom a klesal jako ve spirále. Lynch však narazil na zem, až to zadunělo na celý stadion, a irské tribuny svorně zaúpěly.

„Hlupák jeden!“ zabědoval pan Weasley. „Krum to na něj nahrál!“

„Oddechový čas!“ zařval Pytloun. „Školení lékouzelníci okamžitě na hřiště – prohlédněte Aidana Lynche!“

„Bude zas v pořádku, jenom se potloukl!“ uklidňoval Charlie malou Ginny, která visela přes okraj lóže celá vyděšená. „I když právě o tohle Krumovi šlo…“

Harry spěšně stiskl tlačítka Přehrávání a Hod po hodu, otočil kotoučem rychlosti a znovu přiložil všechnohled k očím.

Ve zpomaleném záběru znovu sledoval, jak Krum a Lynch padají dolů. Vronského finta neboli nebezpečný chytačský úskok – sdělovala zářivě rudá písmena na objektivu. Viděl, jak se Krumovi samým soustředěním zkřivil obličej, když svůj střemhlavý let v posledním okamžiku vyrovnal, zatímco Lynch se rozplácl na zemi, a pochopil – Krum Zlatonku vůbec neviděl a nešlo mu o nic jiného, než aby ho Lynch napodobil. Harry ještě nikoho takhle létat neviděl: Krum jako by ani na koštěti neseděl a pohyboval se vzduchem tak lehce, jako kdyby nic nevážil a nic ho nemuselo nést. Přepnul si všechnohled zpátky na normální chod a zaostřil na Kruma. Létal teď v kruzích vysoko nad Lynchem, kterého lékouzelníci křísili šálky lektvarů. Harry zaostřil ještě víc, přímo na Krumův obličej, a viděl, jak bulharský chytač tmavýma očima těká po zemi sto stop pod sebou. Využíval chvíle, kdy Lynche křísili, aby se nerušeně mohl rozh lédnout po Zlatonce.

Lynch se za hlasitého jásotu fanoušků v zeleném konečně postavil na nohy, nasedl na Kulový blesk, odrazil se a znovu se vznesl do vzduchu. Jeho návrat irskému družstvu dodal na odhodlanosti. Jakmile Mustafa odpískal znovuzahájení hry, vrhali se střelci do akcí s takovým nasazením, že Harry dosud nikdy nic tak úžasného neviděl.

Během patnácti ještě dynamičtějších a zuřivějších herních minut dokázalo Irsko vstřelit dalších deset gólů. Irové teď vedli sto třicet bodů proti deseti, ale hrálo se čím dál nečistěji.

A pak ve chvíli, kdy Mulletová opět vyrazila proti brankám, s Camrálem pevně pod paží, rozlétl se bulharský brankář Zograf proti ní. Ať už se stalo cokoli, událo se to tak rychle, že to Harry nepostřehl, ale podle vzteklého řevu irských diváků a Mustafova dlouhého, pronikavého písknutí bezpečně poznal, že to byl faul.

„A Mustafa teď právem napomíná bulharského brankáře za strkání – příliš si pomáhal lokty!“ ohlašoval Pytloun hlučícím divákům. „Ale počkat – no ano, opravdu, bude to trestné střílení pro Irsko!“

Leprikóni, kteří se po nedovoleném zákroku na Mulletovou vznesli do vzduchu jako roj třpytivých sršňů, se teď zformovali do posměšného HA-HA-HA! Na protilehlé straně hřiště víly vyskočily, zlobně potřásly vlasy a znovu se roztančily.

Harry i Weasleyovi chlapci si v tu ránu svorně zacpali uši. Hermiona to jediná neudělala, avšak za chvilku zatahala Harryho za ruku, a když se k ní otočil, netrpělivě mu odtrhla prsty z uší.

„Podívej se na rozhodčího!“ vybídla ho a hihňala se.

Harry pohlédl dolů na hřiště. Hasan Mustafa se snesl na zem přímo před tančící víly a počínal si věru podivně: protahoval si svaly a vzrušeně si uhlazoval mohutný knír.

„To tedy ne, takhle to nepůjde!“ prohlásil Ludo Pytloun, i když z jeho hlasu bylo slyšet, že se dobře baví. „Vražte mu někdo jednu, ať se vzpamatuje!“

Nějaký lékouzelník hbitě přeběhl hřiště, prsty si nechal jako ucpávku v uších, a důkladně kopl Mustafu do holeně. Rozhodčí jako by v tu chvíli přišel k sobě. Harry, který se opět chopil všechnohledu, na něm viděl, že vypadá velice rozpačitě a něco na víly křičí. Ty právě přestaly tančit, ale tvářily se vzpurně.

„A pokud se příliš nemýlím, Mustafa se pokouší vykázat maskoty bulharského týmu ze hřiště!“ slyšel Pytlounův hlas. „Něco takového jsme tu ještě neměli… To by mohlo být dost ošklivé…“

Měl pravdu: bulharští odrážeči, Volkov a Vulčanov, zrovna přistáli vedle rozhodčího, jeden zleva, druhý zprava, a pustili se s ním do zuřivé hádky. Posunky přitom ukazovali na leprikóny, kteří se teď zformovali do škodolibého HI-HI-HI. Na Mustafu však argumenty Bulharů očividně nezapůsobily: ukazoval prstem do vzduchu, aby se vznesli vzhůru, a když odmítli uposlechnout jeho výzvu, vzal píšťalku a dvakrát krátce pískl.

„Dvě trestná střílení pro Irsko!“ hulákal Pytloun a bulharští fanoušci zařičeli vzteky. „A Volkov s Vulčanovem by udělali líp, kdyby konečně nasedli na ta svoje košťata… ano… Už je tady máme… Camrál drží Troy…

Hra se teď rozjela s neuvěřitelnou zuřivostí, něco takového ještě nikdy nikdo neviděl. Odrážeči na obou stranách neznali v akcích slitování: zejména Volkov a Vulčanov se rozháněli pálkami tak divoce, jako by jim bylo lhostejné, zda zasáhnou jeden z Potlouků nebo některého z protihráčů. Dimitrov vyrazil přímo proti Moranové, která svírala Camrál, a málem ji shodil z koštěte.

„Faul!“ zaburáceli irští fanoušci jako jeden muž, a jako veliká zelená vlna se zvedli ze sedadel.

„Faul!“ jako ozvěna opakoval Ludo Pytloun hlasem, jenž čarovně získal na síle. „Dimitrov div nesrazil Moranovou dolů – úmyslně letěl tak, aby se s ní střetl – vypadá to na další trestné střílení – ano, soudce to už odpískal!“

Leprikóni se znovu vznesli do vzduchu a tentokrát se zformovali v obrovskou ruku, která přes hřiště udělala na maskotky Bulharska velice neslušný posunek. To už se víly přestaly ovládat: vyrazily přes hřiště ke skřítkům a začaly po nich házet něčím, co vypadalo jako plné hrsti ohně. Harry, který to vše pozoroval všechnohledem, zjistil, že krásné víly už nejsou ani trochu krásné: obličeje se jim tak protáhly, že připomínaly špičaté ptačí hlavy s krutými zobany, a z ramen jim vyrůstala dlouhá, šupinatá křídla.

„Vidíte to, chlapci?“ pan Weasley překřikoval vřavu, která k nim doléhala zdola. „Právě proto byste nikdy neměli soudit jenom podle vzhledu!“

To už se na hřiště vyhrnuli kouzelníci z ministerstva a pokoušeli se víly a leprikóny od sebe oddělit, ale příliš se jim to nedařilo. Navíc bitka dole na hřišti se vůbec nedala srovnat s tím, co se dělo nahoře. Harry otáčel všechnohledem hned sem, hned zase tam, jak Camrál šel z ruky do ruky rychle jako kulka…

„Levski – Dimitrov – Moranová – Troy – Mulletová – Ivanovová – znovu Moranová – Moranová – MORANOVÁ DÁVÁ GÓL!“

Jásot irských fanoušků však bylo sotva slyšet přes kvílení vil, proti nimž teď z hůlek ministerských kouzelníků sršely plameny, a přes zuřivý řev Bulharů. Hrálo se okamžitě dál: Camrál měl Levski, po něm Dimitrov…

Irský odrážeč Quigley se mocně rozmáchl po Potlouku letícím kolem a vší silou ho odpálil proti Krumovi, který už nestačil dost rychle uhnout, takže ho míč prudce zasáhl do obličeje.

Tribuny ohlušivě zaúpěly: vypadalo to, že Krum má zlomený nos, všude bylo plno krve, Hasan Mustafa však faul neodpískal. Jeho pozornost odvedlo cosi jiného, a Harry mu to nevyčítal: jedna z vil po něm totiž mrskla hrstkou ohně a zapálila mu proutí koštěte.

Harry si přál, aby někdo konečně pochopil, že Krum je zraněný; přestože fandil Irsku, byl to pro něj nejúžasnější hráč na hřišti. Ron na to měl zřejmě stejný názor.

„Vyhlašte oddechový čas! Dělejte, v tomhle stavu přece nemůže hrát, podívejte se na něj…“

„Koukni se na Lynche!“ zaječel Harry.

Chytač irského družstva totiž zamířil náhle střemhlav dolů a Harry si byl jistý, že to není žádná Vronského finta. Tohle bylo doopravdy…

„Uviděl Zlatonku!“ křikl Harry. „Určitě ji viděl! Podívej se na něj!“

Polovina diváků si zřejmě uvědomila, co se děje – irští fanoušci se zvedli jako veliká zelená vlna a povzbuzovali svého chytače pokřikem… Krum mu ale byl v patách. Harry neměl tušení, jak vidí, kam vlastně letí, vždyť ve vzduchu za ním zůstávaly krvavé cákance. Krum však už Lynche doháněl a oba se řítili dolů…

„Vždyť se rozmlátí o zem!“ vřískla Hermiona.

„To víš, že ne!“ zařval Ron.

„Lynch ano!“ vyjekl Harry.

Měl pravdu – Lynch už podruhé v šílené rychlosti dopadl na hřiště a hned poté se přes něj přehnal houf rozběsněných vil.

„A co Zlatonka, kde je Zlatonka?“ zařval kousek dál v řadě Charlie.

„Chytil ji – Krum ji chytil – je konec utkání!“ hulákal nadšeně Harry.

Krum v červeném hábitu skropeném krví, jež mu tekla z nosu, pomalu stoupal vzhůru. Zvedal přitom pěst a v dlani se mu lesklo něco zlatého.

B U L H A R S K O 160

I R S K O 170

Takové skóre právě ohlašovala světelná tabule divákům, kteří jako by si neuvědomovali, co se vlastně stalo. Potom se pomalu, jako když túruje motory obří tryskové letadlo, řev irských fanoušků rozburácel, nabýval víc a víc na síle a proměnil se v radostný jekot.

„IRSKO VÍTĚZÍ!“ vykřikl Pytloun, kterého stejně jako Iry nečekaný konec zápasu očividně zaskočil. „KRUM CHYTIL ZLATONKU – ALE ZVÍTĚZILO IRSKO – můj ty Bože, tak s tímhle nikdo z nás určitě nepočítal!“

„Prosím tě, proč ji ale chytil?“ zařval Ron mezi poskoky a tleskáním s rukama nad hlavou. „Vždyť ten zápas ukončil ve chvíli, kdy Irsko vedlo o sto šedesát bodů, blbec jeden!“

„Věděl, že nemají šanci nás dohnat,“ snažil se Harry překřičet všechen ten kravál a také hlasitě tleskal. „Irští střelci byli příliš dobří… chtěl prostě, aby zápas skončil po jeho, o nic jiného už mu nešlo…“

„Byl opravdu statečný, že?“ řekla Hermiona a vykláněla se z lóže, aby viděla Kruma, jak přistane, a celý houf lékouzelníků, jak se prodírají mezi zápasícími leprikóny a vílami, aby se ke Krumovi dostali. „Podívejte se, jak je zřízený…“

Harry si znovu přitiskl k očím všechnohled. Nebylo snadné zjistit, co se dole děje, protože leprikóni rozjařeně létali nad celým hřištěm, přece však se mu Kruma, obklopeného lékouzelníky, podařilo najít. Vypadal ještě nevrleji než obvykle, a nedovolil, aby mu z obličeje otřeli krev. Jeho spoluhráči ho obklopili, kroutili hlavami a vypadali sklesle. Sotva několik kroků od nich irští hráči vesele tančili v záplavě zlata, kterým je zasypávali jejich maskotové. Po celém stadionu vlály vlajky a ze všech stran se halasně ozývala irská národní hymna. Také vílám se už vracel do tváří jejich obvyklý půvab, i když vypadaly zdrceně a zoufale.

„Nó, bójovali sme státečně,“ ozval se za Harryho zády zasmušilý hlas. Ohlédl se: to promluvil bulharský ministr kouzel.

„Vy umíte po našem?“ zeptal se Popletal dotčeně. „A celý den jste mě nechal, abych vám všecko vysvětloval posunky!“

„Jó, byla to docéla psína,“ řekl bulharský ministr a pokrčil rameny.

„A zatímco irské družstvo, doprovázeno svými maskoty, oblétá čestné kolo, do nejvyšší lóže už přinášejí pohár pro mistry světa ve famfrpálu!“ ryčel Pytloun.

Harryho najednou oslnilo oslepující bílé světlo: to se nejvyšší lóže zázračně rozzářila, aby všichni na tribunách viděli dovnitř. Okosem pohlédl ke vchodu a spatřil dva zadýchané kouzelníky, kteří přinesli do lóže obrovský zlatý pohár a předali ho Korneliusovi Popletalovi, pořád ještě nazlobenému, protože celý den zbytečně používal posunkovou řeč.

„A teď – opravdu upřímně zatleskejme těm, kdo sice prohráli, ale prohráli chrabře a se ctí – potlesk pro Bulharsko!“ křikl Pytloun.

Po schodech vzhůru vystoupilo do lóže sedm poražených bulharských hráčů a zástupy diváků jim uznale tleskaly. Harry viděl, jak nejvyšší lóži zabírají tisíce blikajících všechnohledů.

Bulhaři procházeli jeden po druhém mezi řadami křesel v lóži a Pytloun uváděl jméno každého z nich, když si podávali ruce se svým bulharským ministrem a potom s Popletalem. Krum šel poslední, a ačkoli vypadal opravdu zle, v zakrváceném obličeji mu jasně zářily černé oči. Zlatonku stále držel v ruce. Harry si všiml, že se na zemi nepohybuje zdaleka tak ladně jako ve vzduchu: měl trochu kachní chůzi a dost kulatá záda. Když však Pytloun ohlásil jeho jméno, celý stadion zabouřil mocným, ohlušujícím pokřikem.

Potom bylo představeno irské družstvo. Aidana Lynche podpírali Connolly a Moranová: po svém druhém pádu na zem vypadal Lynch dosud jako v mrákotách a očima těkal sem tam. I on se však šťastně usmíval, když Troy a Quigley zdvihli pohár nad hlavu a zástupy diváků zaburácely nadšením. Harry už od samého tleskání necítil ruce.

A na závěr, když irští hráči lóži opustili, aby na košťatech obletěli ještě jedno čestné kolo (Aidan Lynch seděl za Connollym, pevně se ho držel kolem pasu a nepřítomně se usmíval), zamířil Pytloun hůlkou na své hrdlo a zamumlal „Quietus“.

„O tomhle zápasu se bude mluvit hodně dlouho,“ řekl chraplavě, „takový zvrat jsem vážně nečekal… Škoda jen, že to netrvalo déle… Ach ano… ano, kolik jsem vám to dlužen?“

V tu chvíli totiž přelezli svá křesla Fred s Georgem a postavili se před Ludem Pytlounem s širokým úsměvem ve tváři a s nastavenými dlaněmi.

9 / Znamení zla

„Ne abyste řekli matce, že jste se vsadili o peníze,“ zapřísahal pan Weasley Freda a George, když všichni společně pomalu scházeli po schodišti pokrytém rudým kobercem.

„Tak s tím si nedělej starosti, tati,“ řekl Fred se škodolibým úsměvem. „Máme s těmi penězi velké plány a nestojíme o to, aby nám je mamka zabavila.“

Chvíli to vypadalo, že se jich otec zeptá, o jaké plány jde, po krátké úvaze se však očividně rozhodl, že se o to raději nebude zajímat.

Zakrátko uvázli v davu, který se valil ze stadionu zpátky do kempu. Vraceli se stejnou cestou osvětlenou lucernami, po které sem přišli. Nočním vzduchem k nim doléhal obhroublý zpěv a nad hlavami jim poletovali leprikóni, kteří hlasitě klábosili a mávali lucerničkami. Když konečně dorazili ke stanům, nikomu se nechtělo spát, a protože všude bylo dosud plno lomozu, pan Weasley nakonec souhlasil, že než půjdou na kutě, dají si ještě šálek kakaa. Za chvíli už se spokojeně bavili o právě zhlédnutém utkání. Pan Weasley se dostal do sporu s Charliem, jak že to vlastně je se strkáním, a teprve když Ginny usnula, zavadila hlavou o maličký stolek a rozlila horké kakao po celé podlaze, pan Weasley debatu o zápasu rázně ukončil s tím, že je opravdu čas zalehnout. Hermiona a Ginny odešly do vedlejšího stanu a Harry s ostatními Weasleyovými si oblékli pyžama a vylezli na palandy. Z opačného konce kempu k nim dosud doléhal mno hohlasý zpěv a podivné dunivé rány, jež se s ozvěnou vracely zas a znovu.

„Ještě že nejsem ve službě,“ zamumlal pan Weasley rozespale. „Vůbec by mě nebavilo umravňovat teď Iry, aby těch oslav už nechali.“

Harry ležel na horním lůžku nad Ronem, upíral oči na plátěnou střechu stanu, sledoval zářící lucerničky leprikónů, kteří nad nimi občas přeletěli, a v duchu si znovu promítal některé z obdivuhodných zásahů Viktora Kruma. Nejraději by už seděl na Kulovém blesku a tu Vronského fintu si vyzkoušel sám… Oliver Wood jim totiž se všemi těmi pohyblivými grafy nikdy nedokázal vysvětlit, jak se to vlastně dělá… Harry viděl sám sebe v hábitu se jménem Potter vyšitým na zádech a představoval si ten úžasný pocit, jak sto tisíc diváků huláká, když po celém stadionu zazní hlas Luda Pytlouna: „Nastupuje… POTTER!“

Později mu nikdy nebylo jasné, jestli doopravdy usnul – vždyť jeho fantazírování o tom, že jednou bude létat jako Krum, se mu vážně mohlo zdát ve spánku – s jistotou věděl jen to, že pan Weasley začal zničehonic křičet.

„Vstávejte! Rone, Harry – no tak, vstaňte, ale honem!“

Harry se posadil tak prudce, až vrazil temenem do stanového plátna.

„Co se děje?“ zeptal se.

Nejasně si uvědomoval, že něco je v nepořádku. Hluk venku zněl jinak než předtím: nikdo už nezpíval, zato bylo slyšet ječivé výkřiky a dupot běžících lidí.

Sjel z palandy dolů a sáhl po oblečení, ale pan Weasley, který si natáhl džínsy přes pyžamo, mu v tom zabránil: „Na to není čas, Harry – prostě popadni bundu a ven – rychle!“

Harry udělal, co mu řekl, a vyřítil se ze stanu; Ron mu byl v patách.

V záři několika ohňů, které dosud hořely, viděl, jak všichni běží do lesa a že prchají před něčím, co po louce mířilo k nim a vydávalo to podivné záblesky a zvuky, jež zněly jako výstřely. Dolehly k nim i hlasité posměšky, hlučný smích a opilý vřískot a vzápětí vyšlehlo prudké zelené světlo, jež ozářilo vše kolem.

Po louce pomalu postupoval semknutý dav kouzelníků, kteří svorně mířili hůlkami vzhůru… Harry se na ně zadíval přimhouřenýma očima… jako by vůbec neměli obličeje… a pak si uvědomil, že mají na hlavách kápě a na tvářích masky. Vysoko nad nimi se vznášely čtyři postavy zkroucené do pitvorných tvarů a úporně se bránily. Budilo to dojem, jako by maskovaní kouzelníci na zemi byli loutkáři a lidé nad nimi loutky, ovládané neviditelnými nitkami vysílanými z kouzelných hůlek. Dvě vznášející se postavy byly ještě malé děti.

K valícímu se davu se přidávali stále další kouzelníci, smáli se a ukazovali si na ubožáky nad sebou. Jak pochodujících přibývalo, okolní stany se hroutily a padaly. Jednou dvakrát Harry zahlédl, jak někdo z průvodu zbořil svou hůlkou stan, jenž mu stál v cestě. Několik stanů začalo hořet. Vřískot nabýval na síle.

Když Harry s Ronem procházeli kolem jednoho hořícího stanu, oheň na okamžik ozářil postavy ve vzduchu a Harry jednu z nich poznal – byl to pan Roberts, správce kempu. Takže ty zbývající byly jeho žena a děti. V tu chvíli jeden kouzelník převrátil paní Robertsovou hůlkou, noční košile se jí vyhrnula a odkryla její obrovské spodní kalhotky. Zatímco se je nešťastnice všemožně snažila zakrýt, zástup dole hýkal smíchy.

„Tak tohle je hnus,“ zamumlal Ron a zíral na nejmenší mudlovské dítě, které se šedesát stop nad zemí začalo točit jako káča a hlava mu bezvládně klinkala ze strany na stranu. „To je ten nejhnusnější hnus…“

To už k nim doběhly i Hermiona a Ginny které si cestou natahovaly kabátky přes noční košile, a hned za nimi dorazil také pan Weasley. Zároveň se z chlapeckého stanu vynořili Bill, Charlie a Percy úplně oblečení, s vyhrnutými rukávy a s napřaženými hůlkami.

„Půjdeme pomoct těm z ministerstva!“ překřikoval pan Weasley všeobecnou vřavu a také si vyhrnoval rukávy. „A vy ostatní jděte do lesa a držte se pohromadě. Přijdu si pro vás, až tady zjednáme pořádek!“

Bill, Charlie i Percy už tryskem hnali k blížícímu se davu a pan Weasley vyrazil za nimi. K hrozivému průvodu pod rodinou Robertsových se teď ze všech stran sbíhali ministerští kouzelníci a pochodující se semkli ještě těsněji.

„Pojďte!“ Fred chytil Ginny za ruku, zamířil s ní k lesu a Harry, Ron, Hermiona a George vykročili za nimi. Když dorazili na okraj lesa, ohlédli se. Dav pod rodinou Robertsových se ještě víc rozrostl. Viděli, jak se jím kouzelníci z ministerstva snaží prorazit a dostat se k zakuklencům uprostřed, moc jim to ale nešlo. Očividně se báli použít jakékoli kouzlo, při kterém by Robertsovi mohli sletět na zem.

Barevné lucerny, které předtím osvětlovaly cestu ke stadionu, byly už zhasnuté. Mezi stromy klopýtaly temné postavy, děti plakaly, v chladném nočním vzduchu kolem se ozývaly úzkostné výkřiky a polekané hlasy. Do Harryho každou chvíli strčil někdo, komu neviděl do tváře. Pak uslyšel, jak Ron zaječel bolestí.

„Co se stalo?“ vykřikla Hermiona úzkostně a zastavila se tak prudce, až do ní Harry narazil. „Rone, kde jsi? Tohle je ale hloupé – Lumos!“

Když z její hůlky vytryskl úzký kužel světla, posvítila si na stezku. Ron ležel na zemi rozplácnutý jak žába.

„Zakopl jsem o kořen,“ vysvětloval rozzlobeně a vstával.

„Když má někdo takové hnáty, musí s tím počítat,“ protáhl za jejich zády nějaký hlas.

Harry, Ron i Hermiona se prudce otočili: jen pár kroků od nich stál Draco Malfoy, úplně sám a očividně v pohodě. Se založenýma rukama se opíral o kmen za sebou a průhledem mezi stromy sledoval, co se v kempu děje.

Ron mu sdělil, co si může – a Harry si byl stoprocentně jistý, že před matkou by se nic podobného nikdy neodvážil vyslovit.

„Dávej si pozor na jazyk, Weasley!“ varoval ho Malfoy a v bledých očích mu zajiskřilo. „Neměli byste radši utíkat dál? Nechtěl bys přece, aby objevili i tuhletu, nebo snad ano?“ pohodil hlavou směrem k Hermioně.

V téže chvíli k nim z kempu dolehla hromová rána, jako když vybuchne bomba, a okolní stromy na okamžik ozářil záblesk zeleného světla.

„Jak to myslíš?“ zeptala se Hermiona vyzývavě.

„Tamti jdou po mudlech, Grangerová,“ vysvětlil jí Malfoy. „Chceš nám tu ve vzduchu předvést, jaké máš kalhotky? Jestli ano, tak si tu klidně zůstaň… míří totiž sem, a my se aspoň budeme mít čemu zasmát.“

„Hermiona je čarodějka!“ vyštěkl Harry.

„Jak si přeješ, Pottere,“ ušklíbl se jízlivě Malfoy. „Jestli si myslíš, že nepoznají mudlovskou šmejdku, klidně si zůstaňte, kde jste.“

„Na jazyk si dej pozor spíš ty!“ rozkřikl se Ron. Všichni, jak tu stáli, věděli, že mudlovský šmejd nebo šmejdka je krajně urážlivý výraz pro kouzelníka nebo čarodějku pocházející z mudlovské rodiny.

„Vykašli se na něj, Rone,“ řekla honem Hermiona, chytila ho za ruku a zabránila mu, aby se na Malfoye vrhl.

Vzadu za stromy zaburácela další rána, silnější než všechny předchozí. Několik lidí kolem zaječelo.

Malfoy se tiše uchechtl. „Polekají se dost snadno, co?“ protáhl líně. „Váš taťka vám nejspíš řekl, ať se všichni jdete schovat, viďte? A co on sám – pokouší se ty mudly zachránit?“

„A kde jsou tvoji rodiče?“ vzkypěla Harrymu žluč. „Tamhle na louce a s maskami na tvářích, že ano?“

Malfoy se k němu obrátil a usmíval se. „I kdyby tam třeba byli… sotva bych ti to asi vykládal, nemyslíš, Pottere?“

„Nechte toho,“ ozvala se Hermiona a znechuceně sjela Malfoye pohledem. „Pojďte, ať najdeme ostatní.“

„Radši tu svou chundelatou hlavu moc nevystrkuj, Grangerová,“ ušklíbl se Malfoy jízlivě.

„Říkám vám, pojďte,“ opakovala Hermiona a táhla Harryho a Rona zpátky na stezku.

„Vsadím se, oč budete chtít, že jeho táta je mezi těmi zakuklenci!“ rozčiloval se Ron.

„S trochou štěstí by ho ti z ministerstva mohli chytit,“ řekla Hermiona s nadějí v hlasu. „To snad není možné, kam se poděli ostatní?“

Po Fredovi, Georgeovi a Ginny nebylo ani stopy, ačkoli cestou potkávali spoustu lidí, kteří se pořád ohlíželi dozadu po kempu, odkud se ozýval řev, kravál a výbuchy.

Nedaleko stezky se halasně dohadoval hlouček výrostků v pyžamech. Když zahlédli Harryho, Rona a Hermionu, jedna dívka s hustými, vlnitými vlasy se k nim otočila a vyhrkla: „Ou est Madame Maxime? Nous l’avons perdue…“

„Ehm – cože?“ užasl Ron.

„Ah…“ Dívka, která je oslovila, se k nim otočila zády, a když se vzdalovali, zaslechli ještě zřetelně, jak říká: „Les Bradavises.“

„Krásnohůlky,“ zamumlala Hermiona.

„Prosím?“ zeptal se Harry.

„Určitě chodí do Krásnohůlek,“ řekla Hermiona. „Víš přece… na Akademii čar a kouzel v Krásnohůlkách… četla jsem o ní v Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě.“

„Ach tak… ano, ovšem,“ přisvědčil Harry.

„Takhle daleko Fred a George určitě nedošli,“ řekl Ron, vytáhl hůlku, posvítil si s ní jako předtím Hermiona a rozhlížel se po stezce. Také Harry zalovil v kapsách bundy po své hůlce – ale nebyla tam. Jediné, co nahmatal, byl všechnohled.

„To snad není možné… Ztratil jsem hůlku!“

„To nemyslíš vážně?!“

Ron s Hermionou zvedli své hůlky tak vysoko, až úzké kužele světla, které z nich vycházely, ozařovaly o dost větší okruh než předtím. Harry se rozhlížel na všechny strany, ale svou hůlku nikde neviděl.

„Třeba ji máš ve stanu,“ mínil Ron.

„Možná ti vypadla z kapsy, když jsme utíkali?“ nadhodila Hermiona ustaraně.

„To je možné,“ přisvědčil Harry, „snad ano…“

V kouzelnickém světě byl zvyklý nosit hůlku neustále s sebou, a když zjistil, že ji právě v takové nebezpečné chvíli nemá, připadal si velmi zranitelný.

Vtom za nimi něco zašustilo, až všichni tři polekaně nadskočili. Z křovisek pár kroků od nich se prodírala domácí skřítka Winky. Pohybovala se prapodivně – jako by ji to stálo největší úsilí a někdo neviditelný se ji pokoušel zadržet.

„Jsou tady zlí černokněžníci!“ zakvílela zděšeně, sklonila se a urputně se snažila utíkat dál. „Zvedají lidi do vzduchu, vysoko! Winky jim půjde z cesty, a hodně rychle!“

Zmizela mezi stromy na protější straně stezky a přitom supěla a pištěla, jak zápasila s neviditelnou silou, která jí v tom bránila.

„Co to s ní je?“ divil se Ron a zpytavě se za ní ohlédl. „Proč neutíká normálně? Copak to nedokáže?“

„Určitě nepožádala o dovolení, aby se směla schovat,“ poznamenal Harry. Vzpomněl si na Dobbyho: pokaždé, když se pokoušel udělat něco, co by se Malfoyovým nezamlouvalo, musel se sám zbít.

„Řeknu vám, že s domácími skřítky se zachází opravdu hrozně!“ prohlásila Hermiona pobouřeně. „Jako kdyby byli úplní otroci! Předtím ji ten pan Skrk přinutil, aby na stadionu vystoupila až do té nejvyšší lóže, i když má z výšek hrůzu, a očaroval ji tak, že nedokáže pořádně utíkat, když někdo kolem boří stany! Proč s tím nikdo nic neudělá?“

„Protože skřítkům to tak vyhovuje, copak to nechápeš?“ namítl Ron. „Slyšela jsi, co malá Winky říkala na stadionu: Domácí skřítkové nejsou od toho, aby si užívali legrace… Ji totiž těší, když jí někdo od rána do večera poroučí…“

„Právě takoví, jako jsi ty, Rone,“ rozdurdila se Hermiona, „udržují při životě prohnilé a nespravedlivé pořádky jen proto, že jsou příliš líní, než aby…“

Ozvěnou se z okraje lesa několikrát do všech stran odrazila další rána jako hrom.

„Pojďme radši dál, co říkáte?“ navrhl Ron a Harry si povšiml, jak nervózně se přitom podíval na Hermionu. Možná že to, co říkal Malfoy, je pravda, a Hermioně skutečně hrozí větší nebezpečí než jim. A tak znovu vyrazili. Harry si ještě prohledával kapsy, i když věděl, že tam hůlku nemá.

Šli po temné stezce stále hlouběji do lesa a rozhlíželi se po Fredovi, Georgeovi a Ginny. Minuli hlouček skřetů, kteří se kdákavě chechtali nad pytlem zlata (bezpochyby to byla výhra v sázkách na výsledek zápasu) a pozdvižení v kempu si vůbec nepřipouštěli. O něco dál je stezka přivedla do oparu stříbrného světla, a když se podívali mezi stromy, uviděli na mýtině tři vysoké spanilé víly obklopené mladými kouzelníky, kteří se strašně hlasitě vychloubali.

„Beru takových sto váčků galeonů ročně,“ vykřikoval jeden z nich. Jsem zabíječem draků ve službách výboru pro likvidaci nebezpečných tvorů.“

„To tedy nejsi!“ zaječel jeho přítel. „Vždyť myješ nádobí u Děravého kotle… Zato já jsem lovec upírů. Dodneška jsem jich zabil asi devadesát.“

Do toho mu skočil třetí mladý kouzelník, který měl v obličeji tolik uhrů, že byly vidět i v nejasné, stříbrné záři víl. „To já se brzo stanu nejmladším ministrem kouzel v dějinách, to si pište.“

Harry vyprskl smíchy, protože uhrovatého kouzelníka poznal: jmenoval se Stan Silnička a ve skutečnosti byl řidičem třípodlažního záchranného autobusu.

Otočil se, aby to řekl Ronovi, ten však měl ve tváři podivně prázdný výraz a v příštím okamžiku zařval: „Říkal jsem vám už, že jsem vynalezl koště, které doletí až na Jupiter?“

„Co to do něj vjelo?“ vyjekla Hermiona a pak ho s Harrym popadli pevně za ruce, otočili ho a odvedli z mýtiny. Když hlasy víl a jejich obdivovatelů konečně zanikly, ocitli se přesně uprostřed lesa. Vypadalo to, že jsou v něm úplně sami, všude panovalo ticho.

Harry se rozhlédl kolem dokola. „Myslím, že tady můžeme prostě počkat. Každého uslyšíme na míli předem.“

Sotva to dořekl, vynořil se za stromem přímo před nimi Ludo Pytloun.

Dokonce i v mdlém světle hůlek Harry viděl, jak velice se změnil. Už to nebyl ten rozjařený a růžolící kouzelník a vůbec se nepohyboval svižně. V obličeji byl mrtvolně bledý a vypadal uštvaně.

„Kdo jste?“ mžoural na ně a snažil se rozpoznat jejich tváře. „Co tu děláte takhle sami?“

Harry, Ron a Hermiona na sebe užasle pohlédli.

„Totiž – v kempu došlo k nějakým nepokojům,“ vysvětloval Ron.

Pytloun na něj vytřeštil oči: „Cože?“

„Dole v kempu – nějací čarodějové se tam zmocnili jedné rodiny mudlů…“

„Aby je čert vzal!“ zaklel hlasitě. Rázem vypadal, že je skoro šílený strachy, a bez jediného slova se s tichým plesknutím přemístil.

„Ne že by pan Pytloun měl věci zrovna pod kontrolou, co říkáte?“ zamračila se Hermiona.

„Ale odrážeč byl výborný, to se musí nechat,“ řekl Ron, odvedl je ze stezky na malou mýtinu a tam se usadil na trs suché trávy pod stromem. „Když hrál za Wimbournské vosy, vyhrály ligu třikrát za sebou.“

Vytáhl z kapsy malou figurku Viktora Kruma, postavil ji na zem a chvíli se díval, jak popochází sem tam. Figurka měla stejně jako živý Krum poněkud kachní chůzi a kulatá záda, a na ploských chodidlech ani zdaleka nepůsobila tak úžasně jako na koštěti. Harry se zaposlouchal, jestli je z kempu ještě něco slyšet, ale všude bylo ticho: možná už to pozdvižení skončilo.

„Doufám, že se těm třem nic nestalo,“ ozvala se Hermiona po chvíli.

„Určitě ne,“ mínil Ron.

„Představ si, že by váš taťka chytil Luciuse Malfoye,“ řekl Harry, přisedl si k němu a sledoval maličkou figurku Viktora Kruma, jak se prodírá spadaným listím. „Přece už tolikrát říkal, že by proti němu rád něco našel.“

„To by se náš milý Draco přestal tak hloupě culit,“ přisvědčil Ron.

Jenže co ti chudáci mudlové,“ řekla Hermiona nervózně. „Co když je nedokážou dostat dolů?“

„Ale dokážou,“ uklidňoval ji Ron. „Nějak si už poradí.“

„Stejně je od nich šílené něco takového provádět, když tu dnes večer je celé ministerstvo kouzel!“ řekla Hermiona. Jak vůbec můžou doufat, že jim to projde? Myslíte, že se opili, nebo prostě jenom…“

Náhle však zmlkla a zadívala se přes rameno. Harry a Ron se také rychle ohlédli. Znělo to, jako by někdo vrávoral k mýtině, na které seděli. Čekali a naslouchali potácivým krokům za temnými stromy. Pak se kroky znenadání zastavily.

„Haló?“ křikl Harry.

Žádná odpověď. Vstal a podíval se za strom. Byla však příliš velká tma, než aby viděl dál než na několik kroků. Přesto cítil, že právě tam, kam už nedohlédl, někdo stojí.

„Kdo je tam?“ zeptal se.

Vtom protrhl ticho hlas, jenž se lišil ode všech, které do té chvíle v lese slyšeli. Nebyl to výkřik strachu; spíš to znělo jako kouzelné zaklínadlo.

„MORSMORDRE!“

Z temnoty, do níž se Harry snažil proniknout pohledem, vyrazilo cosi obrovského, zeleného a třpytivého, vzneslo se to nad koruny stromů a stoupalo výš a výš k obloze.

„Co tohle…?“ vyjekl Ron, zprudka se postavil a upřeně tu vznášející se věc pozoroval.

Maličký zlomek vteřiny si Harry myslel, že jde o další živý obraz leprikónů. Pak si uvědomil, že je to obrovská lebka složená z něčeho, co vypadalo jako smaragdové hvězdy, které místo jazyka vyčníval z úst veliký had. Dívali se, jak lebka stoupá v závoji zelenavého kouře výš a výš a září na černé obloze tak oslnivě, jako by to bylo nové souhvězdí.

Vtom celý les kolem propukl v jekot a vřískot. Harry nechápal proč, jedinou příčinou však mohlo být právě to náhlé zjevení lebky, která už vystoupala dost vysoko, aby ozářila celý les jako nějaká hrůzná neonová reklama. Pátral očima ve tmě, aby našel toho, kdo lebku vykouzlil, ale nikoho nespatřil.

„Je tu někdo?“ zvolal znovu.

„Harry, pojď, honem poběž!“ Hermiona ho držela za bundu a snažila se ho odtáhnout.

„Co se děje?“ zeptal se a užasle zíral na její zděšený obličej, bílý jako stěna.

„To je Znamení zla, Harry!“ zaúpěla Hermiona a vší silou ho táhla pryč. „Znamení Ty-víš-koho!“

„Voldemortovo…“

„Harry, tak už pojď!“

Harry se otočil – Ron ještě honem zvedl svého maličkého Kruma – a pak se všichni tři rozběhli přes mýtinu. Udělali však sotva pár chvatných kroků, když ze všech stran zazněly pleskavé zvuky a ohlásily přílet dvaceti kouzelníků, kteří je obklíčili.

Harry se prudce otočil a ve zlomku vteřiny zjistil to nejdůležitější: všichni kouzelníci měli v rukou hůlky a mířili jimi přímo na něj, na Rona a na Hermionu. Nepřemýšlel už o ničem, zařval jen „K ZEMI!“, popadl oba kamarády a strhl je dolů.

„MDLOBY NA VÁS!“ zahřmělo dvacet hlasů, všude kolem vyšlehly oslňující záblesky a Harry cítil, že má najednou rozcuchané vlasy, jako kdyby se po mýtině přehnal prudký vítr. Opatrně zvedl hlavu a spatřil paprsky ohnivě rudého světla, které tryskaly z hůlek kouzelníků, přeletovaly jim nad hlavami, křižovaly se, odrážely od stromů a vracely se do tmy…

„Přestaňte!“ ozval se známý hlas. „PŘESTAŇTE S TÍM! Mám tam syna!“

V tu chvíli Harrymu přestal vítr čuchat vlasy. Zdvihl hlavu o trochu výš. Kouzelník, který stál před ním, sklonil svou hůlku. Harry se převalil a spatřil pana Weasleyho, jak se dlouhými kroky blíží k nim a tváří se zděšeně.

„Rone – Harry…“ ptal se roztřeseně. „Hermiono – jste v pořádku?“

„Uhni z cesty, Arture,“ řekl chladný, odměřený hlas.

Byl to pan Skrk. On a další kouzelníci z ministerstva je teď úplně obstoupili. Harry se jim postavil tváří v tvář. Z očí pana Skrka sršely blesky.

„Kdo z vás to udělal?“ vyštěkl a probodával jednoho po druhém očima. „Kdo z vás vykouzlil Znamení zla?“

„My jsme to nebyli!“ řekl Harry a posunkem ukázal k obrovské lebce.

„My jsme nic neprovedli!“ ohradil se Ron, mnul si loket a pohoršené zíral na otce. „Proč jste nás takhle přepadli?“

„Nelžete, mladý muži!“ rozkřikl se pan Skrk. Ještě stále mířil hůlkou přímo na Rona a oči mu vylézaly z důlků. Vypadal napůl šíleně. „Přistihli jsme vás na místě činu!“

„Barty,“ domlouvala mu šeptem čarodějka v dlouhém vlněném županu, „vždyť jsou to ještě děti, ty by přece nedokázaly…“

„Poslechněte, vy tři, odkud se to Znamení vynořilo?“ zeptal se pan Weasley pohotově.

„Tamhle odtud,“ odpověděla Hermiona roztřeseně a ukázala jim směr, „tam za těmi stromy někdo stál a křičel… znělo to jako nějaké zaklínadlo…“

„Takže stáli tamhle, říkáte?“ zeptal se pan Skrk a upřel vypoulené oči na Hermionu; v jeho tváři se zračila nedůvěra. „A pronesli nějaké zaklínadlo? Zdá se, že moc dobře víte, jak se Znamení přivolává, slečinko…“

S výjimkou pana Skrka však zřejmě nikdo z ministerských kouzelníků nebyl sebemíň ochoten uvěřit, že by tu lebku vykouzlili Harry, Ron nebo Hermiona. Ti naopak po jejích slovech znovu zvedli hůlky, namířili je směrem, kterým ukazovala, a snažili se proniknout mezi temné stromy pohledem.

„Přišli jsme pozdě,“ zavrtěla hlavou čarodějka ve vlněném županu. „Určitě se už stačili přemístit.“

„Myslím, že ne,“ mínil kouzelník s ježatou hnědou bradkou. Byl to Amos Diggory, Cedrikův otec. „Naše omračovací paprsky mířily právě tam… existuje naděje, že jsme je zasáhli…“

„Opatrně, Amosi!“ vykřiklo hned několik kouzelníků varovně, když se pan Diggory napřímil, zvedl hůlku, přešel přes mýtinu a ztratil se ve tmě. Hermiona se dívala, jak zmizel, a zakrývala si rukama ústa.

Několik vteřin poté už ho slyšeli, jak křičí.

„Je to tak! Dostali jsme je! Někdo tady leží! Je v bezvědomí! Je to – ale to není možné – hrom do toho…“

„Našel jsi někoho?“ křikl pan Skrk, jako když tomu vůbec nevěří. „A koho? Kdo je to?“

Slyšeli praskám větviček, šustění listí a potom těžké kroky – to se pan Diggory znovu vynořil mezi stromy. V náručí nesl maličkou, bezvládnou postavu. Ubrousek, jakým se přikrývá čajník, už Harry viděl a okamžitě ho poznal. Byla to Winky.

Pan Skrk nehnul brvou a nepromluvil ani slovo, když mu pan Diggory složil k nohám jeho vlastní skřítku. Ostatní kouzelníci z ministerstva na něj teď upřeně zírali. Několik vteřin stál jako přimrazený, a jak se díval na Winky, oči v mrtvolně bledém obličeji mu žhnuly. Nakonec se přece jen vzpamatoval.

„To – není – možné,“ vypravil ze sebe s námahou. „Přece ne…“

Kvapně obešel pana Diggoryho a dlouhými kroky zamířil k místu, kde Amos skřítku Winky našel.

„To je zbytečné, pane Skrku,“ křikl za ním pan Diggory. „Nikdo jiný tam není.“

Pan Skrk však zřejmě nebyl ochoten uvěřit mu jen tak. Slyšeli jeho kroky mezi stromy a šustění listí, když rozhrnoval křoví a usilovně hledal.

„Jsem z toho trochu rozpačitý,“ řekl zachmuřeně pan Diggory a díval se na bezvědomou Winky. „Domácí skřítka Bartyho Skrka… abych pravdu řekl…“

„Počkej, Amosi,“ ozval se rozvážně pan Weasley, „přece si vážně nemyslíš, že to mohla udělat skřítka? Znamení zla dokáže přivolat jediné kouzelník. Musí k tomu mít hůlku.“

„To jistě,“ řekl pan Diggory, „Winky ji totiž měla.“

„Cože?“ ztuhl pan Weasley.

„Podívej se sám,“ pan Diggory zvedl kouzelnickou hůlku a ukázal ji panu Weasleymu. „Držela ji v ruce. Takže pro začátek bychom tu měli přestupek proti článku tři Zákona o používání hůlek: Žádné stvoření, jež není lidského původu, nesmí u sebe mít ani používat hůlku.“

Právě v tu chvíli se ozval další pleskavý zvuk a přímo vedle pana Weasleyho se přemístil Ludo Pytloun. Sotva popadal dech a tvářil se zmateně. Otočil se kolem dokola a vyjeveně zíral na smaragdově zelenou lebku.

„To je přece Znamení zla!“ zasupěl a málem šlápl na Winky, když se tázavě otáčel ke svým kolegům. „Kdo to udělal? Chytili jste ho? Barty! Co se to tu děje?“

Pan Skrk se vrátil s prázdnýma rukama. Obličej měl bílý jako duch, a ruce i knírek, připomínající kartáček na zuby, mu nervózně škubaly.

„Kde jsi byl celou dobu, Barty?“ zeptal se Pytloun. „Proč jsi nepřišel na zápas? Ta tvoje skřítka ti přece držela místo… U všech chrličů!“ Teprve teď si všiml Winky, která mu ležela u nohou. „Co se jí proboha stalo?“

„Měl jsem spoustu práce, Ludo,“ řekl pan Skrk; stále ze sebe soukal každé slovo a sotva přitom pohyboval rty. „A moji skřítku tu omráčili.“

„Omráčili? Chceš říct, že to udělal někdo z vás? Ale proč…“

V kulatém, lesklém obličeji mu najednou svitlo: podíval se nahoru na lebku, pak dolů na Winky a nakonec na pana Skrka.

„To snad ne!“ namítl. „Že by Winky vykouzlila Znamení zla? To by přece nedokázala! A napřed by musela mít hůlku!“

„Tu právě měla,“ vysvětlil mu pan Diggory. „Když jsem ji našel, držela ji v ruce. Pokud s tím souhlasíte, pane Skrku, myslím, že bychom si měli poslechnout, co nám o tom řekne sama.“

Pan Skrk nedal najevo, že by ho slyšel, pan Diggory si však jeho mlčení vyložil jako souhlas. Zvedl proto hůlku, namířil s ní na Winky a pronesl: „Enervate!“

Winky se chabě pohnula. Otevřela velké hnědé oči a několikrát obluzeně zamrkala. Potom se roztřeseně posadila, obklopená mlčícími kouzelníky, kteří z ní nespouštěli oči. Spatřila před sebou nohy pana Diggoryho a pomalu, bázlivě mu pohlédla do tváře; pak ještě pomaleji zdvihla oči a podívala se na oblohu. Harry viděl vznášející se lebku, jak se jí hned dvakrát odráží v obrovských skelnatých očích. Winky zalapala po dechu, divoce se rozhlédla po mýtině plné kouzelníků a zděšeně se rozvzlykala.

„Skřítko!“ prohlásil pan Diggory přísně. „Víš, kdo já jsem? Jsem pracovník oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory!“

Winky se začala pohupovat dozadu a dopředu a přerušovaně oddechovala. Harrymu připadala úplně jako Dobby ve chvílích, kdy se choval proti vůli svých pánů a sám se toho děsil.

„Jak vidíš, skřítko, někdo tu před chvílí vykouzlil Znamení zla,“ řekl pan Diggory. „A tebe jsme našli krátce nato, přímo pod ním! Buď tak laskavá a vysvětli nám to!“

„Já – já to neudělala, pane!“ vyjekla Winky. Já bych ani nevěděla jak, pane!“

„Ale našli tě s hůlkou v ruce!“ vyjel na ni pan Diggory a zamával jí hůlkou před očima. Ve chvíli, kdy na hůlku dopadlo zelené světlo z lebky nahoře, jež ozařovalo celou mýtinu, ji Harry poznal.

„Počkejte – ta je moje!“ ozval se.

Rázem se zraky všech kouzelníků na mýtině upřely na něj.

Jak prosím?“ zeptal se Cedrikův otec nevěřícně.

„To je má hůlka!“ řekl Harry. „Někde mi vypadla!“

„Vypadla ti?“ opakoval pan Diggory užasle. „To má být přiznání? Vykouzlil jsi Znamení zla a pak jsi ji zahodil?“

„Amosi, nezapomínej, s kým mluvíš!“ řekl pan Weasley pobouřeně. „Ty si vážně myslíš, že zrovna Harry Potter by vykouzlil Znamení zla?“

„Ehm – ovšemže ne,“ zamumlal pan Diggory. „Promiň – nejspíš jsem se dal strhnout.“

„Ostatně tamhle mi určitě nevypadla,“ pokračoval Harry a ukázal mezi stromy pod lebkou. „Zjistil jsem, že ji nemám, hned jak jsme přišli do lesa.“

„Dobrá tedy,“ řekl pan Diggory a jeho pohled ztvrdl, když znovu pohlédl na Winky, jež se mu choulila u nohou. „A tys ji našla, skřítko, že? Sebrala jsi ji a řekla sis, že si s ní užiješ trochu legrace, viď?“

„Já s ní nedělala žádná kouzla, pane!“ zaječela Winky a podél baňatého, rozplesklého nosu se jí řinuly slzy. „Já jsem… Já… Já ji jen sebrala, pane! Já to Znamení zla neudělala, pane, já bych ani nevěděla jak!“

„Ona to neudělala!“ ozvala se Hermiona. Vypadala velice nervózně, když se rozhodla vyslovit svůj názor před všemi těmi kouzelníky z ministerstva, ale na odhodlání jí to neubralo. „Winky má slabý, pisklavý hlásek, a ten hlas, který jsme slyšeli říct to zaklínadlo, byl mnohem hlubší!“ Obrátila se k Harrymu a Ronovi, jako by se dovolávala jejich svědectví. „Že ten hlas vůbec nezněl jako hlásek Winky?“

„To tedy nezněl,“ pokýval hlavou Harry. „Určitě nezněl jako hlas domácího skřítka.“

„To určitě ne, byl to lidský hlas,“ podpořil ho Ron.

„To se brzy dozvíme,“ zavrčel pan Diggory, na kterého jejich tvrzení zřejmě nijak nezapůsobila. Je totiž docela jednoduché zjistit, jaké kouzlo hůlka dělala naposled, skřítko. To jsi nevěděla, co?“

Winky se zachvěla, zděšeně zavrtěla hlavou a uši jí hlasitě pleskaly, když se pan Diggory znovu chopil hůlky a zvedl ji tak, aby se špičkou dotýkala té, kterou u skřítky nalezli.

„Prior incantato!“ zahřměl pan Diggory.

Harry slyšel, jak Hermiona zděšeně vyjekla, když se ve vzduchu, kde se hůlky dotýkaly, náhle objevila obrovitá lebka s hadím jazykem. Byl to však jen odraz zelené lebky vysoko nad jejich hlavami a vypadal, jako by byl z hustého šedého kouře: pouhý stín původního kouzla.

„Deletrius!“ vykřikl pan Diggory, a stínová lebka zmizela v obláčku kouře.

„A máme to,“ pronesl dále s jakousi krutou vítězoslávou a hleděl přitom na Winky, jež se mu pořád křečovitě zmítala u nohou.

„Já to neudělala!“ vřeštěla a zděšeně koulela očima. „Já ne, já ne, já nevěděla jak! Já dobrá skřítka, pane, já nepoužívám hůlky, já nevím jak!“

„Přistihli jsme tě přímo při činu, skřítko!“ obořil se na ni pan Diggory. „Přistihli jsme tě s hůlkou, která to vše způsobila!“

„Amosi,“ ozval se pan Weasley hlasitě, „uvažuj přece… jen velice málo kouzelníků ví, jak to kouzlo provést… kde by se mu mohla naučit?“

„Možná chce Amos naznačit,“ řekl pan Skrk s chladným hněvem v každé slabice, „že běžně učím své služebníky, jak se vyvolává Znamení zla.“

Po jeho slovech zavládlo na mýtině trapné ticho.

Amos Diggory se zatvářil zděšeně: „To ne, pane Skrku… nic takového…“

„Mnoho nechybělo, abyste tu obvinil hned dva lidi, u nichž se nejmíň dá předpokládat, že by Znamení vykouzlili!“ vyštěkl pan Skrk. „Harryho Pottera – a mě! Životní příběh toho chlapce snad znáte, Amosi?“

„Samozřejmě… ten přece zná každý…“ zamumlal pan Diggory a tvářil se nanejvýš rozpačitě.

„Doufám, že si stejně dobře pamatujete, kolikrát už jsem za ta dlouhá léta, co na ministerstvu pracuji, prokázal, že hluboce opovrhuji černou magií a všemi, kdo ji používají?“ křičel pan Skrk a oči mu div nevylezly z důlků.

„Pane Skrku… nikdy jsem ani slovem nenaznačil, že byste s tím měl něco společného!“ zamumlal Amos Diggory, který teď pod ježatou hnědou bradkou zrudl.

„Pokud obviňujete mou skřítku, obviňujete i mě, Diggory!“ vykřikl pan Skrk. „Kde jinde by se mohla naučit, jak Znamení vyvolat?“

„Co já vím – mohla to objevit bůhvíkde…“

„Naprosto správně, Amosi,“ řekl pan Weasley, „mohla to objevit bůhvíkde… Winky?“ otočil se vlídně ke skřítce. Ta sebou však cukla, jako kdyby na ni křičel také. „Pověz nám přesně, kde jsi našla Harryho hůlku.“

Winky žmoulala lem svého ubrousku na čajník tak úporně, že se jí třepil v prstech.

„Já – já ji našla… já ji našla tamhle, pane…“ zašeptala, „tamhle… mezi stromy, pane…“

„Už chápeš, Amosi?“ řekl pan Weasley. „Ten, kdo vykouzlil Znamení zla, ať už to byl kdokoli, se nejspíš ze všeho hned potom přemístil jinam a Harryho hůlku tam nechal ležet. Byl natolik mazaný, že nepoužil svou vlastní hůlku, poněvadž by se tím prozradil. A tady Winky měla tu smůlu, že na ni jen chvilku nato narazila a sebrala ji.“

„To ovšem znamená, že byla jen několik kroků od skutečného viníka!“ prohlásil pan Diggory netrpělivě. „Řekni nám, skřítko, zahlédla jsi někoho?“

Winky se začala třást ještě víc než předtím a obrovskýma očima těkala od pana Diggoryho k Ludovi Pytlounovi a potom k panu Skrkovi.

Pak naprázdno polkla a řekla: „Já neviděla nikoho, pane… vůbec nikoho…“

„Amosi,“ řekl pan Skrk úsečně, „plně si uvědomuji, že za normálních okolností byste si Winky chtěl odvést k výslechu do vašeho oddělení. Přesto bych vás rád požádal, abych to s ní mohl vyřídit sám.“

Na panu Diggorym bylo vidět, že tím nápadem není ani trochu nadšen, Harrymu však bylo jasné, že pan Skrk zastává na ministerstvu příliš důležité místo, než aby se odvážil jeho návrh zamítnout.

„Můžete se spolehnout, že ji potrestám,“ dodal pan Skrk chladně.

„Pa-pane,“ koktala Winky a vzhlížela na pana Skrka s očima plnýma slz, „pa-pane, p-prosím, prosím…“

Pan Skrk se na ni také upřeně zahleděl; rysy mu ztvrdly a každou vrásku v obličeji měl o dost hlubší. V jeho očích nebylo ani trochu slitování. „Winky se dnes večer zachovala způsobem, jaký bych od ní nikdy nečekal,“ pronesl pomalu. „Nakázal jsem jí, aby zůstala ve stanu. Nakázal jsem jí, aby tam zůstala, po tu dobu, kdy budu venku zjednávat pořádek. Vidím, že mě neposlechla, takže dostane něco na sebe.“

„To ne!“ zakvílela Winky a vrhla se mu k nohám. „To ne, pane, to ne, ne něco na sebe!“

Harry věděl, že jediný způsob, jak propustit domácího skřítka, je darovat mu něco z vlastního oblečení. Když viděl, jak Winky křečovitě svírá svůj ubrousek na čajník a panu Skrkovi vzlyká u nohou, přišlo mu jí upřímně líto.

„Jenomže Winky byla vystrašená!“ vybuchla Hermiona a probodla pana Skrka zlobným pohledem. „Vaše skřítka se bojí výšky, a ti zakuklení kouzelníci drželi ty lidi ve vzduchu nad sebou! Nemůžete jí vyčítat, že před nimi chtěla utéct!“

Pan Skrk ustoupil o krok dozadu a Winky už na něho nedosáhla. Díval se na ni jako na něco zkaženého a odporného, co by mu mohlo ušpinit naleštěné boty.

„Domácí skřítku, která mě neposlouchá, jednoduše nemohu potřebovat,“ pronesl ledově a díval se přitom na Hermionu. „Nemohu potřebovat služebnou, která zapomíná, čím je povinována svému pánovi a jeho pověsti.“

Winky plakala tak zoufale, až její vzlyky naplnily celou mýtinu.

Na chvíli zavládlo rozpačité ticho, které ukončil pan Weasley, když rozšafně navrhl: „Ehm… myslím, že ty tři odvedu zpátky do stanu, pokud proti tomu nikdo nic nemáte. Amosi, ta hůlka už nám prozradila vše, co mohla – kdybys byl tak laskav a zas ji Harrymu vrátil…“

Pan Diggory mu ji podal a Harry si ji zastrčil do kapsy.

„Tak pojďte, vy tři,“ vybídl je pan Weasley klidně. Hermiona jako by se však nechtěla pohnout z místa – nemohla odtrhnout oči od vzlykající skřítky. „Hermiono!“ vybídl ji pan Weasley důrazněji. Otočila se tedy a spolu s Harrym a Ronem odcházela z mýtiny.

„Co se teď s Winky stane?“ zeptala se, jakmile měli mýtinu za sebou.

„To nevím,“ přiznal pan Weasley.

„Nechápu, jak se k ní mohou takhle chovat!“ řekla Hermiona rozzlobeně. „Pan Diggory jí celou dobu neřekl jinak než skřítka… a co teprve pan Skrk! Ví dobře, že to neudělala, a stejně ji vyhodí! Je mu úplně jedno, jestli byla vyděšená nebo jestli byla rozrušená – jako by to ani nebylo lidské stvoření!“

„Ale vždyť není,“ namítl Ron.

Hermiona se k němu otočila: „To ještě neznamená, že nemá cit, Rone, a je to nechutné, jak…“

„Já s tebou souhlasím, Hermiono,“ řekl pan Weasley pohotově a kýval na ni, aby si pospíšila. „Teď ale není vhodná chvíle, abychom debatovali o právech domácích skřítků. Chci, abychom se vrátili do stanu co nejdřív. Kde zůstali ostatní?“

„V té tmě jsme je ztratili,“ řekl Ron. „Tati, proč se kvůli té lebce všichni tak vyděsili?“

„Až se vrátíme do stanu, všechno vám vysvětlím,“ řekl pan Weasley nervózně.

Když však došli na kraj lesa, narazili na nečekanou překážku.

Shromáždil se tam početný dav čarodějek a kouzelníků, kteří se vesměs tvářili polekaně, a když uviděli pana Weasleyho, nemálo se jich k němu vrhlo.

„Co se to tam děje?“

„Kdo to vykouzlil Znamení?“

„Arture, řekni – není to on sám?“

„Samozřejmě že to není on,“ řekl pan Weasley netrpělivě. „Nevíme, kdo to udělal – vypadá to, že se hned někam přemístili. A teď mě prosím omluvte, rád bych si šel lehnout.“

Provedl Harryho, Rona i Hermionu zástupem a zamířili do kempu. Všude už zavládl klid a po zakuklených kouzelnících nebylo ani stopy, jen několik zničených stanů ještě doutnalo.

Z chlapeckého stanu vystrčil hlavu Charlie.

„Co se děje, tati?“ křikl do tmy. „Fred, George a Ginny se v pořádku vrátili, ale ostatní…“

„Ti přišli se mnou,“ řekl pan Weasley, shýbl se a vlezl do stanu. Harry, Ron a Hermiona ho následovali.

Bill seděl u malého kuchyňského stolku a tiskl si prostěradlo k paži, která mu dosud krvácela. Charlie měl roztrženou košili a Percy rozbitý nos. Fredovi, Georgeovi ani Ginny se zřejmě nic nestalo, ale vypadali vyděšeně.

„Chytili jste je, tati?“ zeptal se Bill ostře. „Toho, kdo vykouzlil Znamení zla?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Weasley. „Našli jsme skřítku Bartyho Skrka s Harryho hůlkou v ruce, ale v tom, kdo Znamení opravdu vyvolal, nejsme o nic moudřejší.“

„Cože?“ vyhrkli svorně Bill, Charlie i Percy.

„S Harryho hůlkou?“ zeptal se Fred.

„Skřítku pana Skrka?“ do Percyho jako když uhodí blesk.

S jistým přispěním Harryho, Rona a Hermiony pan Weasley všem vylíčil, co se v lese stalo. Když Percy vyslechl historku s Winky, pobouřeně se nafoukl.

„Pan Skrk udělal dobře, když se takové skřítky zbavil!“ mínil. „To přece nejde, aby utekla pryč, když jí výslovně řekl, že nesmí… aby ho přivedla do rozpaků přede všemi z ministerstva… A jak by to vypadalo, kdyby ji předvolali na oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory…“

„Ale vždyť ona nic neudělala – prostě jen byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě!“ vyjela na něj Hermiona, až to Percyho zarazilo. Hermiona s ním vždycky vycházela docela dobře – po pravdě řečeno líp než všichni ostatní.

„Hermiono, kouzelník v postavení pana Skrka prostě nemůže mít domácí skřítku, která začne řádit jako posedlá, když se jí dostane do ruky hůlka!“ prohlásil nabubřele Percy, který se už zase vzpamatoval.

„Winky přece vůbec neřádila!“ rozkřikla se Hermiona. Jenom tu hůlku sebrala ze země!“

„Heleďte, můžete mi někdo konečně vysvětlit, co znamená ta lebka?“ zeptal se Ron netrpělivě. „Vždyť nikomu nic neudělala… proč je kvůli ní takový poprask?“

„Už jsem ti říkala, že je to symbol Ty-víš-koho, Rone,“ řekla Hermiona dřív, než stačil odpovědět někdo jiný. „Četla jsem to ve Vzestupu a pádu černé magie.“

„Tu lebku třináct let nikdo neviděl,“ dodal pan Weasley klidným hlasem. „Není divu, že se všichni vyděsili… To je málem totéž, jako kdyby se vrátil Vy-víte-kdo.“

„Tomu nerozumím,“ svraštil čelo Ron. „Koneckonců, pořád je to jen znak na obloze…“

„Rone, Ty-víš-kdo a jeho stoupenci vypouštěli Znamení zla do vzduchu vždycky, když někoho zabili,“ řekl pan Weasley. „Nemáš tušení, jakou budilo hrůzu… na to jsi ještě příliš mladý. Představ si ale, že by ses vracel domů, spatřil bys Znamení zla, jak se vznáší nad tvým domem, a už bys věděl, co najdeš uvnitř…“ Pan Weasley zamrkal. „To, čeho se každý nejvíc bojí… čeho se bojí opravdu ze všeho nejvíc…“

Na chvíli zavládlo ve stanu ticho.

Potom si Bill sundal prostěradlo z paže, podíval se, jestli už nekrvácí, a řekl: „Dnes večer nám tedy nepomohlo, ať už ho vykouzlil kdo chtěl. Jakmile ho Smrtijedi spatřili, dali se na útěk. Než jsme dorazili tak blízko, abychom třeba jedinému mohli strhnout masku, stačili se všichni přemístit pryč. Aspoň Robertsovy jsme ale chytili dřív, než dopadli na zem. Právě teď jim pozměňují paměť.“

„Smrtijedi?“ zeptal se Harry. „Kdo jsou Smrtijedi?“

„Tak si říkali přívrženci Ty-víš-koho,“ vysvětlil mu Bill. „Myslím, že jsme tu dnes večer viděli všechny, kteří zbyli – rozhodně všechny, kterým se podařilo vyhnout se Azkabanu.“

„Nemůžeme dokázat, že to byli oni, Bille,“ řekl pan Weasley. „I když nejspíš ano,“ dodal sklesle.

„Vsadím se s vámi, že ano!“ ozval se najednou Ron. „My jsme totiž v lese potkali Draca Malfoye, tati, a on nám víceméně řekl, že jeho táta je jeden z těch cvoků v maskách! A všichni přece víme, že Malfoyovi patřili k nejbližším Vy-ví-te-koho!“

„Ale co Voldemortovi přívrženci?“ začal Harry. Všichni sebou ihned trhli – stejně jako téměř všichni ostatní kouzelníci, i Weasleyovi Voldemortovo jméno raději nikdy nevyslovovali. „Co Voldemortovi přívrženci měli v úmyslu, když ty mudly zvedli do vzduchu? Co tím sledovali?“

„Co tím sledovali?“ opakoval pan Weasley a dutě se zasmál. „Harry, takhle si totiž představují legraci. Polovinu mudlů, které připravili o život, když Ty-víš-kdo byl u moci, zabili jen tak pro legraci. Počítám, že dnes večer vypili pár skleniček a nedalo jim to: museli nám všem připomenout, že spousta z nich je pořád ještě na svobodě. Prostě si tu dali sraz,“ skončil rozhořčeně.

„Ale jestli to opravdu byli Smrtijedi, proč se přemístili jinam, když uviděli Znamení zla?“ namítl Ron. „Spíš by měli mít radost, že ho zase vidí?“

„Mysli trochu, Rone,“ řekl Bill. „Jestli to skutečně byli Smrtijedi, museli vynaložit to největší úsilí, aby unikli Azkabanu, když Ty-víš-kdo ztratil moc, a navykládali nejrůznější lži o tom, jak je nutil mučit a zabíjet. Kdyby se opravdu vrátil, vsadím se, že by je to vyděsilo ještě víc než nás ostatní. Když Ty-víš-kdo přišel o svou moc, popřeli, že by s ním kdy měli něco společného, a vrátili se ke svému všednímu životu… Nemyslím, že by je teď měl zrovna v oblibě, co říkáš?“

„Takže… ať už Znamení zla vykouzlil kdokoli,“ shrnula Hermiona pomalu, „udělal to proto, aby Smrtijedy podpořil, nebo aby jim nahnal strach?“

„To se oba můžeme jen domýšlet, Hermiono,“ odpověděl pan Weasley. „Ale jedno ti povím… nikdo jiný než oni nikdy Znamení vykouzlit neuměl. Velice by mě překvapilo, kdyby ten, kdo to udělal, v minulosti nebyl Smrtijed, i kdyby k nim teď nepatřil… Poslyšte ale, už je opravdu pozdě, a jestli se vaše matka dozví, co se stalo, bude celá vyděšená. Na pár hodin si teď zdřímneme a pak se pokusíme sehnat nějaké ranní Přenášedlo, abychom se dostali domů.“

Harry si vylezl nahoru na palandu a cítil, jak mu to všechno pořád víří hlavou. Věděl, že by měl být unavený; byly skoro tři hodiny ráno, on však byl úplné svěží – svěží a velmi neklidný.

Před třemi dny – zdálo se mu, že to bylo mnohem dřív, byly to však pouhé tři dny – se probudil s tím, že ho pálí jizva na čele. A dnes večer se poprvé po třinácti letech na obloze objevilo znamení lorda Voldemorta. Co to má všechno znamenat?

Vzpomněl si na dopis, který napsal Siriusovi, než odjel ze Zobí ulice. Jestlipak ho Sirius už dostal – a kdy mu na něj odpoví? Ležel a díval se na stanové plátno nad sebou. Teď však nepropadl žádným fantaziím o létání, které by mu pomohly usnout, a Charlieho chrápání se už drahnou dobu rozléhalo po celém stanu, než i on začal konečně klímat.

10 / Poprask na ministerstvu

Sotva na pár hodin usnuli, už je pan Weasley probudil. Pomohl si kouzly, aby sbalil stany co nejrychleji, a urychleně opustili kemp. Ve dveřích kamenného domku narazili na pana Robertse. Měl ve tváři podivný, omámený výraz a rozloučil se s nimi roztržitým „Veselé Vánoce.“

„Z toho se dostane,“ řekl pan Weasley uklidňujícně, když kráčeli přes vřesoviště. „Někteří lidé bývají nějakou dobu zmatení, když jim změní paměť… a pan Roberts musel zapomenout na opravdu silný zážitek.“

Když se blížili k místu, kde ležela Přenášedla, slyšeli už naléhavé hlasy, a když tam došli, spatřili početný zástup kouzelníků a čarodějek, shromážděný kolem Basila, který je měl na starosti. Všichni se hlučně dožadovali okamžitého odbavení, aby byli co nejrychleji odtud. Pan Weasley s ním bleskově prohodil pár slov; potom se zařadili do fronty a na Kolčaví hůrku se jim podařilo odletět se starou pneumatikou, ještě než vyšlo slunce. V mdlém světle úsvitu prošli Vydrníkem svatého Drába a zamířili k Doupěti. Cestou téměř nepromluvili, jak byli unavení, a toužebně mysleli na snídani. Jakmile prošli zatáčkou a vynořilo se před nimi Doupě, rozlehlo se mokrým úvozem hlasité zvolání:

„Zaplať pánbůh, zaplať pánbůh!“

Paní Weasleyová, která na ně zřejmě čekala na předním dvorku, jim vyběhla vstříc. Byla jen v trepkách, tvář měla bledou a zkřivenou napětím a v ruce tiskla pomačkaného Denního věštce. „Arture – já jsem o vás měla takovou starost – takovou starost…“ Vrhla se mu kolem krku a noviny spadly na zem. Harry se sehnul a přečetl si titulek

ÚDĚSNÉ SCÉNY NA MISTROVSTVÍ SVĚTA VE FAMFRPÁLU!

Byl doplněn mrkajícím černobílým snímkem Znamení zla nad korunami stromů.

„Takže jste se mi všichni v pořádku vrátili,“ zamumlala paní Weasleyová rozrušeně, vyvinula se svému muži z objetí a zarudlýma očima si všechny přeměřila. „Jste naživu… vy moji kluci…“

Potom se k všeobecnému překvapení vrhla k Fredovi a k Georgeovi a přitiskla je k sobě tak vroucně, až se dvojčata srazila hlavami.

„Auu! Mami, vždyť nás uškrtíš…“

„Křičela jsem na vás, když jste odjížděli!“ rozvzlykala se. „Celou tu dobu jsem nestála za nic! Co kdyby vás Vy-víte-kdo zabil, a poslední, co byste ode mě v životě slyšeli, by byla výčitka, že jste dostali málo NKÚ? Frede… Georgi…“

„No tak, Molly, uklidni se, vždyť jsme všichni v pořádku,“ konejšil ji pan Weasley, odtrhl ji od dvojčat a odvedl do domu. „Bille,“ dodal přitom tlumeně, „vezmi ty noviny, chci si přečíst, co tam píšou…“

Když se pak všichni směstnali v maličké kuchyni a Hermiona uvařila paní Weasleyové šálek hodně silného čaje, do kterého jí pan Weasley přes její námitky přilil skleničku Ogdenské starorežné, Bill podal otci noviny. Pan Weasley zběžně přeletěl titulní stranu, do které mu přes rameno nahlížel také Percy.

„Já to věděl,“ poznamenal pan Weasley ztěžka. „Hrubé chyby ministerstva… pachatelé nebyli zadrženi… nedostatečná bezpečnostní opatření… Zlí černokněžníci se pohybují zcela bez překážek… Celonárodní ostuda… Kdo to napsal? No samozřejmě… Rita Holoubková.“

„Ta ženská je proti ministerstvu kouzel zaujatá!“ rozvzteklil se Percy. „Minulý týden napsala, že ztrácíme čas hašteřením o tloušťce stěny kotlíků, zatímco bychom měli hubit upíry! Jako by v dvanáctém článku Směrnic pro zacházení s nekouzelnickými, částečně lidskými stvořeními výslovně nestálo, že…“

„Prokaž nám laskavost, Percy,“ zívl Bill, „a zavři zobák.“

„Tady píše o mně,“ řekl pan Weasley a doširoka otevřel oči za brýlemi, když dospěl na konec článku v Denním věštci.

„Kde, prosím tě?“ vyprskla paní Weasleyová, jak se zakuckala čajem se starorežnou. „Kdybych si toho všimla, věděla bych aspoň, že jsi naživu!“

Jméno tam neuvádí,“ vysvětlil pan Weasley. „Ale poslechni si to: Pokud zděšení kouzelníci a čarodějky, kteří na okraji lesa napjatě čekali, kdy se něco dozvědí, očekávali od ministerstva kouzel ujištění, že má události pod kontrolou, trpce se zklamali. Nedlouho poté, co se na obloze objevilo Znamení zla, dorazil k nim jeden z vedoucích pracovníků ministerstva a tvrdil, že se nikomu nic nestalo; jakékoli další informace však odmítl poskytnout. Zda zmíněné prohlášení dokáže umlčet šířící se pověsti, že hodinu poté vynesli z lesa několik mrtvých těl, to se teprve ukáže. – To už přestává všechno!“ rozhořčil se pan Weasley a podal noviny Percymu. „Vždyť se opravdu nikomu nic nestalo, tak co jsem měl říct? Pověsti, že z lesa vynesli několik mrtvých těl… Když tohle otiskla v novinách, budou se takové pověsti šířit bez jakýchkoli pochybností.“

Mohutně si povzdechl. „Musím jet do kanceláře, Molly, budeme mít spoustu práce, abychom to nějak urovnali.“

„Pojedu s tebou, tati,“ prohlásil Percy důležitě. „Pan Skrk bude potřebovat každou ruku a svou zprávu o kotlících mu přitom mohu předat osobně.“

A spěšně vyběhl z kuchyně.

Paní Weasleyová se rozčilila: „Máš přece dovolenou, Arture! A s tvým odborem to nemá vůbec nic společného, určité to dokážou zvládnout i bez tebe!“

„Musím tam jet, Molly,“ trval na svém pan Weasley. „Mou vinou je to ještě horší, pochop mě… Jenom si vezmu hábit a pojedu…“

„Paní Weasleyová,“ vmísil se do toho Harry, který už nevydržel déle čekat. „Nevrátila se Hedvika a nepřinesla mi nějaký dopis?“

„Hedvika, drahoušku?“ zeptala se paní Weasleyová roztržitě. „Ne, to ne… vůbec žádná pošta nepřišla.“

Ron i Hermiona byli zvědavost sama.

Harry se na ně významně podíval a řekl: „Nebude ti vadit, když teď půjdu a dám si věci k tobě do pokoje, Rone?“

„Ehm… myslím, že půjdu taky,“ zareagoval pohotově Ron. „A co ty, Hermiono?“

„Půjdu s vámi,“ přidala se honem a všichni tři vyšli z kuchyně a zamířili po schodech nahoru.

„Co se děje, Harry?“ zeptal se Ron, jakmile za sebou zavřeli dveře podkrovního pokoje.

„Něco jsem vám totiž neřekl,“ přiznal Harry a ztišil hlas. „V sobotu ráno, když jsem se probudil, mě zase bolela ta jizva na čele.“

Ron i Hermiona zareagovali téměř úplně stejně, jak si to Harry v duchu představoval u sebe v ložnici v Zobí ulici. Hermiona vyjekla a okamžitě na něj vychrlila celou řadu návrhů, co by měl udělat, vyjmenovala spoustu příruček, do kterých se určitě musí podívat, a doporučila mu poradit se s každým od Albuse Brumbála až po madame Pomfreyovou, vedoucí ošetřovny.

Ron se prostě jen tvářil ohromeně. „Ale – Ty-víš-kdo tam nebyl, nebo snad ano? Když tě ta jizva bolela naposledy, to přece v Bradavicích doopravdy byl?“

„Jsem si jistý, že nebyl v Zobí ulici,“ řekl Harry. „Ale zdálo se mi o něm… o něm a o Petrovi – víš přece, o Červíčkovi. Teď si to nedokážu všechno vybavit, ale smlouvali se, že… že někoho zabijí.“

Malou chvíli měl na jazyku „že mě zabijí“, nakonec se však neodvážil Hermionu vyděsit ještě víc.

„Byl to jen sen,“ pokusil se ho povzbudit Ron. „Nějaká noční můra.“

„Možná – ale byl to opravdu jenom sen?“ namítl Harry a vyhlédl z okna na oblohu, která byla každým okamžikem jasnější. „Všechno je to takové podivné… Zničehonic mě rozbolí jizva, a tři dny nato už táhnou po kempu Smrtijedi a na obloze se znovu objeví Voldemortovo znamení.“

„Krucinál – nevyslovuj – to – jméno!“ procedil Ron skrze zaťaté zuby.

„A vzpomínáte si, co říkala profesorka Trelawneyová?“ pokračoval Harry. „Myslím na konci minulého školního roku…“

Profesorka Trelawneyová vyučovala v Bradavicích jasnovidectví.

Hermiona se v tu ránu přestala tvářit zděšeně a posměšně si odfrkla: „No tak, Harry, přece bys nebral vážně, co řekne taková stará šarlatánka?“

„Ty jsi tam nebyla,“ namítl Harry. „A neslyšela jsi ji. To, co mám na mysli, bylo něco jiného. Říkal jsem ti, že se octla v transu – v opravdovém transu. A tvrdila, že Pán zla znovu povstane – silnější a děsivější než kdy dřív… a dokáže to proto, že se k němu vrátí jeho služebník… a právě tehdy v noci Červíček uprchl.“

Na chvíli se všichni tři odmlčeli; Ron nervózně roztahoval prsty díru ve své pokrývce s Kudleyskými kanonýry.

„Proč ses ptal, jestli už Hedvika přiletěla, Harry?“ ozvala se pak Hermiona. „Čekáš nějaký dopis?“

„Napsal jsem o té jizvě Siriusovi,“ pokrčil rameny Harry. „Čekám na jeho odpověď.“

„To byl dobrý nápad!“ řekl Ron a tvář se mu rozjasnila. „Vsadím se, že Sirius ti dokáže poradit!“

„Doufal jsem, že mi odpoví co nejdřív,“ poznamenal Harry.

„Ale vždyť nevíme, kde teď je… může být třeba v Africe nebo kdovíkde jinde, co ty víš?“ namítla Hermiona rozumně. „Tak dlouhou cestu nemohla Hedvika za několik málo dnů zvládnout.“

„Máš pravdu, já vím,“ souhlasil Harry, ale když vyhlédl z okna na oblohu, na které nebylo po Hedvice ani stopy, měl žaludek jako z olova.

„Víš co, Harry, pojďme ven, zahrajeme si famfrpál,“ navrhl Ron. „Pojď, tři proti třem – Bill, Charlie, Fred i George si s námi určitě zahrají… můžeš si třeba vyzkoušet tu Vronského fintu…“

„Rone,“ ozvala se Hermiona tónem, kterým mu jednoznačně dávala najevo, že není právě citlivý, „Harry teď určitě o žádný famfrpál nestojí… je unavený a má starosti… všichni si potřebujeme odpočinout…“

„Ale ano, famfrpál bych si zahrál docela rád,“ řekl však Harry nečekaně. „Počkej, dojdu si pro Kulový blesk.“

Hermiona odešla z místnosti a mumlala si pro sebe něco jako „Co můžete od kluků čekat“.

Ani pan Weasley, ani Percy se příští týden doma příliš neohřáli. Oba ráno odcházeli dřív, než ostatní vstali, a každý den se vraceli až dlouho po večeři.

„Takový blázinec jste ještě neviděli,“ sdělil jim Percy důležitě v neděli večer, když se chystali na cestu do Bradavic. „Celý týden nedělám nic jiného než hasím. Lidé nám v jednom kuse posílají Huláky, a když některý okamžitě neotevřete, samozřejmě že za chvilku vybuchne. Celý psací stůl mám propálený a můj nejlepší brk mi shořel na škvarek.“

„A proč vám všichni posílají Huláky?“ zeptala se Ginny, která si na koberci před krbem v obývacím pokoji spravovala izolepou svých Tisíc kouzelnických bylin a hub.

„Stěžují si na nedostatečná bezpečnostní opatření během mistrovství světa,“ řekl Percy. „Požadují náhradu za zničený majetek. Mundungus Fletcher tvrdí, že přišel o stan s dvanácti ložnicemi a zabudovanými vodními masážemi, jenže já jsem si zjistil jeho číslo a vím s určitostí, že spal pod pláštěm, pověšeným na kolíky.“

Pan Weasley se podíval na vysoké stojací hodiny v koutě. Harrymu se velice líbily. Byly úplně k ničemu, pokud jste chtěli zjistit, kolik je hodin, ovšem jinak toho pověděly spoustu. Měly devět zlatých ručiček a na každé z nich bylo vyryté jméno někoho z Weasleyových. Na ciferníku nebyly žádné číslice, nýbrž sdělení, kde kdo z rodiny v tu chvíli je. Stálo tam doma, ve škole, v práci, ale i zmizel, v nemocnici, ve vězení, a na místě, kde by na obyčejných hodinách byla číslice dvanáct, bylo dokonce ve smrtelném nebezpečí.

Osm ručiček v tu chvíli ukazovalo doma, jedině ručička pana Weasleyho, nejdelší ze všech, ještě ukazovala v práci. Paní Weasleyová si povzdechla.

„Od té doby, co Vy-víte-kdo ztratil moc, nemusel váš otec v sobotu a v neděli nikdy do kanceláře,“ řekla. „Zato teď toho po něm chtějí až příliš. A jestli nedorazí co nejdřív, ta večeře už vůbec nebude k jídlu.“

„Otec si zřejmě myslí, že musí napravit tu chybu, které se během mistrovství dopustil,“ namítl Percy. „Abych pravdu řekl, bylo to od něj poněkud neuvážené, když učinil veřejné prohlášení, aniž si ho předem odsouhlasil s vedoucím odboru…“

„Neopovažuj se obviňovat svého otce z toho, co napsala ta nemožná Holoubková!“ vzplanula paní Weasleyová okamžitě.

„I kdyby taťka neřekl ani slovo, tak by naše drahá Rita nepochybně napsala, jaká to je ostuda, že se k tomu nevyjádřil nikdo z ministerstva,“ mínil Bill, který hrál s Ronem šachy. „Rita Holoubková v životě o nikom nenapsala ani řádku dobrou. Pamatujete se, jak kdysi dělala interview se všemi, kteří dokázali zlomit zaklínadlo u Gringottových, a napsala o mně, že jsem dlouhovlasý mamlas?“

„Trochu delší je ale máš, drahoušku,“ řekla paní Weasleyová laskavě. „Kdybys mi dovolil…“

„Ne, mami.“

Do okna obývacího pokoje šlehal déšť. Hermiona byla pohroužená do Příručky kouzelných slov a zaklínadel (4. ročník), kterou paní Weasleyová koupila Harrymu, Ronovi i jí na Příčné ulici. Charlie si zašíval ohnivzdornou kuklu. Harry si leštil Kulový blesk – soupravu na údržbu košťat, kterou dostal od Hermiony k třináctým narozeninám, měl otevřenou u nohou. Fred a George seděli s brky v ruce vzadu v koutě a něco si šuškali, skloněni nad kusem pergamenu.

„Co tam vy dva zase vymýšlíte?“ zeptala se paní Weasleyová a upřela na ně ostrý, zpytavý pohled.

„Píšeme domácí úkoly,“ odpověděl Fred neurčitě.

„Nedělejte si legraci, přece máte ještě prázdniny,“ napomenula ho matka.

„To máš pravdu, pustili jsme se do nich dost pozdě,“ prohlásil George.

„Poslyšte, nesestavujete vy náhodou nový objednací list?“ poznamenala paní Weasleyová bystrozrace. „Neuvažujete takhle, že byste znovu začali s těmi svými Kratochvilnými kouzelnickými kejkly?“

„No tak, mami,“ řekl Fred a podíval se na ni dotčeně a bolestně. „Kdyby spěšný vlak do Bradavic zítra vykolejil a my s Georgem bychom to nepřežili, jak by ses cítila při pomyšlení, že poslední, co jsme od tebe v životě slyšeli, bylo bezdůvodné obvinění?“

Všichni se tomu zasmáli, dokonce i paní Weasleyová.

„Zaplať pánbůh, váš otec je konečně na cestě!“ řekla nečekaně, když znovu pohlédla na hodiny.

Ručička se jménem pana Weasleyho najednou přeskočila z polohy v práci do polohy na cestě; v příštím okamžiku se třaslavě zastavila na doma a pak už slyšeli, jak na ně z kuchyně volá hlava rodiny.

„Už běžím, Arture,“ křikla paní Weasleyová a vyběhla z pokoje.

Zakrátko pan Weasley přišel do vyhřátého obývacího pokoje a na podnosu si přinesl večeři. Vypadal úplně vyčerpaný.

„Takže teď je opravdu oheň na střeše,“ sděloval paní Weasleyové, když se posadil do křesla u krbu a bez nadšení se nimral v poněkud vysušeném květáku. „Rita Holoubková celý týden pilně slídila po něčem dalším, co ministerstvo zpackalo, aby o tom mohla napsat. A teď se dozvěděla, že chudák stará Berta se ještě pořád pohřešuje, takže o tom bude úvodník v zítřejším Věštci. Říkal jsem Pytlounovi, že už dávno měl někoho poslat, aby po ní pátral.“

„Pan Skrk to říká už kolik týdnů,“ přispíšil si s poznámkou Percy.

„Skrk má náramné štěstí, že se Rita nedozvěděla o Winky,“ odsekl pan Weasley podrážděně. „To, že jeho domácí skřítku přistihli s hůlkou, která vykouzlila Znamení zla, by jí vystačilo na úvodníky na celý týden.“

„Přece jsme se shodli na tom, že ta skřítka se sice zachovala nezodpovědně, ale Znamení že nevykouzlila?“ namítl prudce Percy.

„Jestli chcete něco vědět, pan Skrk má hlavně štěstí, že nikdo v Denním věštci o něm neví, jak hanebně se chová ke skřítkům!“ vyhrkla Hermiona rozzlobeně.

„Tak počkej, Hermiono!“ okřikl ji Percy. „Ministerský činitel v tak vysokém postavení jako pan Skrk si od svých služebníků zaslouží bezvýhradnou poslušnost…“

„Chceš říct od svých otroků!“ zaječela Hermiona. „Protože on přece Winky nic neplatil, nebo snad ano?“

„Myslím, že byste všichni radši měli jít nahoru a přesvědčit se, zda máte s sebou všechno, co potřebujete!“ přerušila jejich spor paní Weasleyová. „No tak, zvedněte se…“

Harry si složil soupravu na údržbu košťat, přehodil si Kulový blesk přes rameno a odešel nahoru s Ronem. V hořejších patrech domu bylo bubnování deště o dost silnější a doprovázelo ho hlasité hvízdání a sténání větru; do toho všeho občas zavyl ghúl, který tu žil v podkroví. Sovička Papušík začala znovu houkat a kroužit po kleci, když vešli do místnosti. Pohled na napůl sbalené kufry ji zřejmě rozrušil natolik, že málem šílela.

„Dej Pašíkovi nějaké Soví mlsky,“ řekl Ron a hodil Harrymu přes pokoj celý balíček, „třeba zavře na chvíli zobák.“

Harry do klece prostrčil skrz mříže několik Sovích mlsků a pak se otočil ke svému kufru. Hedvičina klec byla pořád prázdná.

„Už je pryč víc než týden,“ řekl a díval se na Hedvičino opuštěné bidýlko. „Rone, pověz mi upřímně – nemyslíš si, že Siriuse chytili?“

„Ne, to by to už bylo v Denním věštci,“ mínil Ron. „Ministerstvo by se chtělo pochlubit, že vůbec někoho chytilo, to je přece jasné.“

„Hm, to máš asi pravdu…“

„Koukni, tohle ti mamka koupila na Příčné ulici. Taky ti vyzvedla z trezoru nějaké zlato… a vyprala ti všechny ponožky.“

Vysypal na Harryho skládací lůžko hromadu balíčků a potom k ní ještě přihodil váček s penězi a spoustu ponožek. Harry začal nákupy rozbalovat. Kromě Příručky kouzelných slov a zaklínadel (4. ročník) tu měl hrst nových brků, tucet svitků pergamenu a nové zásoby na přípravu lektvarů – už mu totiž docházely trny z perutína a rulíková tresť. Právě si rovnal do kotlíku spodní prádlo, když Ron za jeho zády znechuceně zařval.

„Co má být proboha tohle?“

Držel před sebou cosi, co Harrymu připadalo jako dámské večerní šaty z kaštanově hnědého sametu. Nahoře měly značně otřepaný krajkový límec a na rukávech stejné krajkové manžety.

Vtom někdo zaklepal a vešla paní Weasleyová s náručí plnou vypraných a vyžehlených bradavických hábitů.

„Tady máte,“ řekla a rozdělila je na dvě hromádky. „A koukejte si je pořádně uložit, ať se vám nezmačkají.“

„Mami, tys mi dala omylem Ginniny nové šaty,“ ozval se Ron a ukazoval jí je.

„To víš, že ne,“ řekla mu matka. „To je tvůj společenský hábit.“

„Cože?“ zatvářil se Ron zděšeně.

„Společenský hábit!“ opakovala paní Weasleyová. „Na vašem školním seznamu stojí, že letos máte mít společenské hábity… oblečení na slavnostní příležitosti.“

„Ty si snad děláš legraci,“ řekl Ron nevěřícně. „Tohle si na sebe nevezmu, ani nápad.“

„Společenské hábity přece nosí všichni!“ ohradila se Ronova matka. „A všechny vypadají takhle! I tvůj otec má takové, na slavnostní večírky!“

„To radši půjdu nahatý, než bych si tohle oblékl,“ protestoval dál Ron.

„Nemluv hlouposti,“ domlouvala mu matka, „společenský hábit mít musíš, máš ho na seznamu! Ostatně Harrymu jsem ho koupila taky… Víš co, ukaž mu ho…“

Harry poněkud rozechvěle otevřel poslední balíček na svém lůžku. Nebylo to však tak strašné, jak se obával: jeho společenský hábit neměl žádné krajky a vypadal skoro stejně jako ty, které nosil do školy, až na to, že nebyl černý, nýbrž lahvově zelený.

„Říkala jsem si, že ti půjde k očím, drahoušku,“ vysvětlila paní Weasleyová laskavě.

„Jo, tenhleten hábit je normální!“ řekl Ron vztekle, když si ho prohlédl. „Proč ale nemůžu mít taky takový?“

„Protože… tobě jsem ho musela koupit z druhé ruky a neměla jsem moc na vybranou!“ zrudla jeho matka.

Harry honem uhnul očima jinam. Býval by se s Weasleyovými ochotně podělil o všechny peníze, které v trezoru u Gringottových měl, věděl však, že by to nikdy nepřijali.

„V životě tohle na sebe nevezmu,“ opakoval Ron zarputile. „Ani za nic!“

„Tak si choď nahý,“ utrhla se na něj paní Weasleyová. „A ty, Harry, mi ho přitom pěkně vyfotografuješ. Ví Bůh, že s radostí uvítám něco, čemu se budu moct zasmát.“

Vyšla z pokoje a bouchla za sebou dveřmi. Najednou zaslechli za zády podivný, prskavý zvuk: Papušík se dusil příliš velkým Sovím mlskem.

„Proč všechno, co mám, musí být samé šunty?“ zuřil Ron a dlouhými kroky přešel přes pokoj, aby sovičce rozlepil zobák.

11 / Spěšný vlak do Bradavic

Když se Harry příští den ráno probudil, okamžitě vycítil sklíčenost, která v domě zavládla – prázdniny definitivně skončily. Do okna vytrvale bubnoval déšť, když vstal a oblékal si džínsy a tričko; do školních hábitů se hodlali převléknout až ve vlaku.

Scházel s Ronem, Fredem a Georgem dolů na snídani, a právě když dorazili na odpočívadlo v prvním patře, objevila se pod schody paní Weasleyová. Vypadala uštvaně.

„Arture!“ křikla nahoru. „Arture! Máš tu naléhavou zprávu z ministerstva!“

Harry se honem přitiskl ke zdi, protože se vyřítil pan Weasley v hábitu oblečeném zády dopředu, produpal kolem nich – a rázem byl pryč. Když vstoupili do kuchyně, spatřili paní Weasleyovou, jak se horečně přehrabuje v zásuvkách příborníku – „Tady jsem nějaký brk přece měla!“ – a pana Weasleyho, skloněného ke krbu, jak mluví…

Harry pevně semkl oční víčka a vzápětí oči rychle otevřel, aby se ujistil, že ho nešálí zrak. Uprostřed plamenů totiž seděla hlava Amose Diggoryho jako veliké, vousaté vejce. Mluvila velice rychle a ani v nejmenším se nedávala rušit jiskrami, jež kolem ní létaly, ani plameny, které jí olizovaly uši.

„…mudlové ze sousedství slyšeli rámus a křik, takže zavolali ty – jak-se-jim-říká – strašníky. Musíš tam okamžitě zajet, Arture…“

„Tady máš,“ zasupěla paní Weasleyová a podávala manželovi kus pergamenu, lahvičku s inkoustem a polámaný brk.

„…opravdu z pekla štěstí, že jsem se to dozvěděl,“ řekla hlava pana Diggoryho. „Musel jsem přijít do kanceláře brzy, abych stačil poslat pár sov, a potkal jsem ty z odboru nepatřičného užívání kouzel, zrovna když šli domů – kdyby se tohle doneslo Ritě Holoubkové, Arture…“

„A co vlastně Pošuk říká, že se stalo?“ zeptal se pan Weasley, odšrouboval víčko z lahvičky s inkoustem, namočil brk a chystal se psát.

Hlava pana Diggoryho zakoulela očima. „Tvrdí, že slyšel u sebe na dvoře někoho cizího. Tvrdí, že se ti vetřelci plížili k domu, ale jeho popelnice že je napadly ze zálohy.“

„A co ty popelnice provedly?“ zeptal se pan Weasley a horečně si psal poznámky.

„Co já vím? Nadělaly šílený rachot a všude rozházely spoustu odpadků,“ řekl pan Diggory. Jedna z nich zřejmě létala ještě ve vzduchu, když tam strašníci dorazili…“

Pan Weasley zaúpěl. „A jak to dopadlo s tím vetřelcem?“

„Arture, přece znáš Pošuka,“ řekla hlava pana Diggoryho a znovu zakoulela očima. „Vážně si myslíš, že by se někdo uprostřed noci vkradl na jeho dvorek? Spíš se tam jen toulala nějaká lekavá kočka, od hlavy až po ocas polepená bramborovými slupkami. Ale kdyby se Pošuk dostal do rukou těm z odboru nepatřičného užívání kouzel, byl by s ním amen – vždyť víš, jakou má minulost – musíme ho z toho vysekat, přišít mu nějaké malicherné obvinění, něco z vašeho odboru – co by mu vynesly třeba ty popelnice, které kolem sebe rozhazují odpadky?“

„Možná by stačilo napomenutí,“ přisvědčil pan Weasley a se svraštěným obočím rychle psal dál. „Takže hůlku přitom nepoužil? A nikoho nenapadl?“

„Vsadím se s tebou, že vyskočil z postele a začal zaklínat všechno, co v tu chvíli viděl z okna,“ mínil pan Diggory, „ale to mu sotva dokážou, když se nikomu nic nestalo.“

„Dobrá, hned tam jedu,“ řekl pan Weasley, strčil si pergamen s poznámkami do kapsy a vyřítil se z kuchyně.

Hlava pana Diggoryho se obrátila k paní Weasleyové.

„Opravdu mě to mrzí, že vás obtěžuji takhle časně zrána a vůbec, Molly…“ pronesl už klidněji. „Ovšem jedině Artur z toho může Pošuka dostat – a on přitom má dneska nastoupit na nové místo. Proč jen si musel vybrat zrovna včerejší noc…“

„To nic, Amosi,“ řekla paní Weasleyová. „Nedáš si kousek topinky nebo něco jiného k zakousnutí, než se přemístíš?“

„Když jinak nedáš,“ svolil pan Diggory.

Paní Weasleyová vzala na kuchyňském stole jednu z hromady topinek namazaných máslem, přidržela ji krbovými kleštěmi a vložila ji panu Diggorymu do úst.

„Dík,“ řekl tlumeným hlasem, načež s tichým plesknutím zmizel.

Harry slyšel pana Weasleyho, jak se nakvap loučí s Billem, Charliem, Percym a s děvčaty. Během pěti minut byl v kuchyni zpátky; hábit už měl oblečený správně a projížděl si hřebenem vlasy.

„Raději si pospíším – mějte se ve škole dobře, chlapci!“ popřál pan Weasley Harrymu, Ronovi i dvojčatům, přetáhl si přes ramena plášť a chystal se přemístit. „Molly, zvládneš to, když s nimi na nádraží pojedeš sama?“

„To víš, že ano,“ ujistila ho manželka. „Ty se postarej o Pošuka, my už si poradíme.“

Jen co pan Weasley zmizel, vstoupili do kuchyně Bill a Charlie.

„Tady někdo mluvil o Pošukovi,“ nadhodil Bill. „Copak tentokrát vyvedl?“

„Tvrdí, že včera v noci se k němu chtěl někdo vloupat,“ vysvětlila mu matka.

„Pošuk Moody?“ řekl George zamyšleně a natíral si topinku marmeládou. „Není to ten cvok, který…“

„Váš otec má o Pošukovi Moodym vysoké mínění,“ prohlásila paní Weasleyová přísně.

„No tak jo… náš taťka zase sbírá zástrčky, že ano?“ řekl Fred rozšafně, když paní Weasleyová vyšla z kuchyně. „Jak se říká, vrána k vráně…“

„Moody kdysi býval velký kouzelník,“ prohlásil Bill.

„A je to starý přítel Albuse Brumbála, že?“ podotkl Charlie.

„Jenže Brumbál taky není úplně normální, nemyslíte?“ řekl Fred. „Já vím, že je génius a tak dále…“

„Kdo je to, ten Pošuk?“ zeptal se Harry.

„Pracoval na ministerstvu, ale už je v penzi,“ řekl Charlie. „Jednou jsem se s ním setkal, když mě taťka vzal s sebou do práce. Byl to bystrozor – jeden z nejlepších… lovec černokněžníků,“ dodal, když postřehl rozpačitý výraz v Harryho tváři. „Polovinu těch, co sedí v Azkabanu, tam dostal on. Nadělal si ovšem spoustu nepřátel… především z rodin těch, které dopadl… a slyšel jsem, že na stará kolena začíná opravdu trpět bludnými představami. Nevěří už vůbec nikomu, a všude kolem sebe vidí zlé černokněžníky.“

Bill a Charlie se rozhodli, že bradavické studenty vyprovodí na nádraží King’s Cross, kdežto Percy se jim mnohomluvně omluvil, že už opravdu musí do práce.

„Nedokázal bych zdůvodnit, proč nepřijdu,“ vysvětlil jim. „Pan Skrk se na mne opravdu začíná spoléhat.“

„Nejspíš máš pravdu, Percy,“ prohlásil George vážně. „Myslím, že co nevidět si už zapamatuje, jak se jmenuješ.“

Paní Weasleyová sebrala odvahu, zatelefonovala na místní poštu a objednala tři obyčejné mudlovské taxíky, aby je odvezly do Londýna.

„Artur se pokoušel vypůjčit pro nás auta z ministerstva,“ šeptla Harrymu, když stáli na rozmoklém dvoře a dívali se na taxikáře, s jakou námahou do svých vozů dostávají šest velikých bradavických kufrů, „jenže neměli ani jedno volné… Ti šoféři z nás nevypadají dvakrát šťastní, že?“

Harry neměl chuť paní Weasleyové vysvětlovat, že mudlovští taxikáři jen zřídka převážejí rozrušené sovy, a Papušík vyváděl tak, že všem div nepraskly bubínky. Situaci moc neuklidnily ani Báječné rachejtle doktora Raubíře (které se vznítí i za vlhka a nevydávají teplo), jež nečekaně vybuchly ve chvíli, kdy se otevřel Fredův kufr. Taxikář, který ho nesl, zaječel bolestí a zděšením, protože vylekaný Křivonožka se mu drápal po noze nahoru.

Byla to velice nepohodlná cesta, protože byli i s kufry směstnaní na zadních sedadlech. Křivonožka se z toho nečekaného ohňostroje dost dlouho vzpamatovával, a tak než dorazili do Londýna, byli Harry, Ron i Hermiona celí poškrábaní. Když konečně vystoupili na nádraží King’s Gross, opravdu se jim ulevilo, třebaže lilo ještě víc, a než odnesli své kufry přes rušnou ulici do nádražní budovy, byli zmáčení až na kůži.

Dostat se na nástupiště devět a tři čtvrtě už nepřipadalo Harrymu nijak těžké: bylo prostě nutné projít zdánlivě pevnou přepážkou, která oddělovala nástupiště devět a deset, a muselo se to udělat nenápadně, aby to nevzbudilo pozornost mudlů. Tentokrát se rozdělili do skupinek: jako první šli Harry, Ron a Hermiona, kteří byli nejnápadnější, protože s sebou měli Papušíka a Křivonožku. Opřeli se o přepážku, jako by se tam zastavili spíš náhodou, chviličku bezstarostně tlachali, pak bokem prošli na druhou stranu – a nástupiště devět a tři čtvrtě měli před sebou.

Nablýskaná zářivě červená lokomotiva spěšného vlaku do Bradavic už tam stála a z komína vystupovala oblaka dýmu, takže studenti i rodiče na nástupišti vypadali jako nějací temní duchové. Sovička Papušík začala vyvádět ještě víc, když se k ní mlhou doneslo houkání tolika jiných sov. Harry, Ron a Hermiona začali hledat volná místa a zanedlouho si už ukládali zavazadla do kupé v polovině vlaku. Pak seskočili zpátky na nástupiště, aby se rozloučili s paní Weasleyovou, Billem a Charliem.

„Možná se uvidíme dřív, než si myslíte,“ zašklebil se Charlie, když objal Ginny na rozloučenou.

„Jak to?“ zeptal se Fred zvědavě.

„To se dozvíte,“ mávl Charlie rukou. „Hlavně neříkejte Percymu, že jsem o tom mluvil… koneckonců – ‚dokud se ministerstvo nerozhodne, že je načase tu informaci zveřejnit, platí, že je tajná‘.“

Jo, letos bych si docela přál být zpátky v Bradavicích,“ přisvědčil Bill s rukama v kapsách a díval se na vlak skoro toužebně.

„Ale proč?“ zeptal se George netrpělivě.

„Čeká vás zajímavý rok,“ řekl Bill a v očích mu zajiskřilo. „Možná si dokonce vezmu volno a na pár dnů se přijedu podívat…“

„Na co se přijedeš podívat?“ přidal se i Ron.

V tu chvíli se však ozvala píšťalka a paní Weasleyová je postrkovala ke dveřím vagónu.

„Bylo to u vás pěkné, děkujeme,“ řekla Hermiona, když nastoupili do vlaku, zavřeli dveře a vyklonili se z okna, aby s ní ještě promluvili pár slov.

„Ano, děkujeme za všechno,“ připojil se Harry.

„Nemáte zač, drahouškové, byla jsem ráda, že jste přijeli,“ řekla paní Weasleyová. „Pozvala bych vás na Vánoce, ale… myslím, že budete chtít všichni zůstat v Bradavicích, být při tom… při tom, co se tam bude dít.“

„Mami!“ frkl Ron podrážděně. „Co to vy tři víte, a my ne?“

„Myslím, že se všechno dozvíte už dnes večer,“ řekla paní Weasleyová s úsměvem. „Bude to ohromně vzrušující – řeknu vám, že jsem moc ráda, že změnili pravidla…“

„Jaká pravidla?“ zeptali se Harry, Ron, Fred i George najednou.

„Profesor Brumbál vám to určitě poví… a chovejte se slušně, slyšeli jste? Slyšel jsi, Frede? A ty taky, Georgi?“

Brzdy hlasitě zasyčely a vlak se dal do pohybu.

„Tak už nám někdo konečně řekněte, co se v Bradavicích bude dít!“ křikl ještě Fred z okna, ale to už se od matky a bratrů Billa i Charlieho rychle vzdalovali. Jaká pravidla se mění?“

Jeho matka se jen usmála a zamávala jim. Ještě než vlak projel první zatáčkou, Bill, Charlie i ona se přemístili.

Harry, Ron a Hermiona se vrátili do kupé. Kvůli hustému dešti, který šplíchal do oken, nebylo venku skoro nic vidět. Ron otevřel kufr, vytáhl z něj svůj kaštanově hnědý společenský hábit a přehodil ho přes Papušíkovu klec, aby nebylo slyšet, že pořád houká.

„Pytloun nám chtěl říct, co se v Bradavicích bude dít,“ pronesl nerudně a posadil se vedle Harryho. „Když s námi mluvil na mistrovství světa, vzpomínáte si? Zato vlastní máma nám neřekne nic. To bych rád věděl…“

„Ssst,“ šeptla najednou Hermiona, přitiskla si prst ke rtům a ukázala na sousední kupé. Harry i Ron napjali sluch a skrz otevřené dveře uslyšeli známý hlas, jenž protahoval každé slovo.

„…otec skutečně uvažoval, jestli mě nemá poslat do Kruvalu místo do Bradavic. Zná se totiž s ředitelem, rozumíte, a víte taky, jaké má mínění o Brumbálovi – studenti z mudlovských rodin byli odjakživa jeho miláčkové – kdežto v Kruvalu takovou chamraď nepřijímají. Matce se ovšem nezamlouvalo, že bych chodil do školy, která je tak daleko. Otec říká, že v Kruvalu přistupují k černé magii mnohem rozumněji než v Bradavicích. Studenti v Kruvalu se ji totiž doopravdy učí, nikdo je nekrmí těmi nesmysly o obraně proti ní, které si vymýšlejí tady…“

Hermiona vstala, po špičkách došla ke dveřím kupé a zavřela je, takže Malfoyův hlas už slyšet nebylo.

„Tak on si myslí, že by mu víc vyhovoval Kruval, slyšeli jste?“ řekla rozzlobeně. „Škoda že tam doopravdy nešel, aspoň bychom ho měli z krku.“

„Kruval je jiná kouzelnická škola?“ zeptal se Harry.

„Ano,“ ohrnula nos Hermiona, „a má příšernou pověst. Podle Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě tam kladou mimořádný důraz na černou magii.“

„Mám dojem, že jsem o ní už slyšel,“ řekl Ron nejistě. „Kde vůbec je? Myslím v které zemi?“

„To samozřejmě nikdo neví, pochop,“ a Hermiona povytáhla obočí.

„Ehm – ale proč?“ zeptal se Harry.

„Mezi všemi kouzelnickými školami odjakživa vládla velká řevnivost. Krásnohůlky i Kruval se vždycky snažily utajit, kde jsou, aby jim nikdo nemohl uloupit jejich tajemství,“ řekla Hermiona věcně.

„Prosím tě, co to povídáš?“ rozesmál se Ron. „Kruval musí být přibližně stejně velký jako Bradavice! Jak bys asi chtěla utajit tak ohromný hrad?“

„Ale Bradavice utajené jsou,“ řekla Hermiona překvapeně, „to přece ví každý… tedy aspoň každý, kdo četl Dějiny bradavické školy.“

„Takže jsi z nás jediná, kdo to ví,“ řekl Ron. „A můžeš nám to prozradit – jak utajíš něco tak velikého jako Bradavice?“

„Jsou prostě začarované,“ odpověděla Hermiona a vysvětlila jim, že pokud hrad spatří nějaký mudla, uvidí jenom zříceniny a nad vchodem veliký nápis:

NEVSTUPOVAT, NEBEZPEČÍ ÚRAZU!

„Takže místo Kruvalu by nezasvěcení také viděli jen rozvalinu?“

„Nejspíš ano,“ pokrčila rameny Hermiona. „Nebo tam možná používají nějaká kouzla na odpuzování mudlů, jako na stadionu při mistrovství světa. A aby ho nenašli ani cizí kouzelníci, postarali se, aby se nedal zakreslit…“

„Cože?“

„Přece je možné začarovat nějakou budovu, aby ji nikdo nemohl zanést na mapu, to jste nevěděli?“

„Ehm… když to říkáš,“ přisvědčil Harry.

„Myslím ale, že Kruval musí být někde daleko na severu,“ mínila Hermiona zamyšleně. „A musí tam být opravdu zima, protože k jejich stejnokrojům patří taky kožešinové kapuce.“

„Představte si, jaké by to mělo výhody!“ řekl Ron zasněně. „Shodit Malfoye z některého ledovce a postarat se, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda, to by byla hračka… Jediná potíž je, že jeho matka ho má ráda…“

Jak vlak ujížděl na sever, déšť houstl a houstl. Obloha byla tak temná a okna tak zapocená, že v pravé poledne rozsvítili světla. Potom po chodbě přidrkotal vozík se svačinou a Harry koupil obrovskou hromadu kotlíkových keksů, aby stačily pro všechny.

Během odpoledne se za nimi přišla podívat spousta kamarádů, mezi nimi i Seamus Finningan, Dean Thomas a Neville Longbottom, mimořádně zapomnětlivý chlapec s kulatým obličejem, kterého vychovala jeho babička, sama vynikající čarodějka. Seamus měl na bundě ještě pořád irskou růžici, ale její kouzelné schopnosti už braly dost zasvé: kvikavě vykřikovala „Troy! Mulletová! Moranová!“, avšak jen chabě a unaveně. Asi za půl hodiny přestaly Hermionu nekonečné debaty kluků o famfrpálu bavit. Zahloubala se do Příručky kouzelných slov a zaklínadel pro 4. ročník a snažila se naučit přivolávací kouzlo.

Neville žárlivě poslouchal, jak si jeho kamarádi znovu vybavovali své zážitky z mistrovství.

„Babička totiž nechtěla jet,“ řekl nešťastně. „Nekoupila nám lístky. Ale zní to všechno úžasně, to ano.“

„Taky to úžasné bylo,“ zdůraznil Ron. „Podívej se na tohle, Neville…“

Natáhl se k síťce na zavazadla a chvilku se přehraboval v kufru, než našel maličkou figurku Viktora Kruma.

„Teda,“ vydechl Neville závistivě, když si ji Ron postavil na baculatou dlaň.

„A dokonce jsme ho viděli úplně zblízka,“ pokračoval Ron. „Byli jsme v nejvyšší lóži…“

„Taky jsi tam byl poprvé a naposled, Weasley.“

Ve dveřích se objevil Draco Malfoy. Za ním stáli Crabbe a Goyle, jeho obrovití a zákeřní kumpáni, kteří vypadali, že během léta každý aspoň o čtvrt metru povyrostl. Zřejmě vyslechli jejich rozhovor skrze dveře kupé, které Dean a Seamus nechali otevřené.

„Nevzpomínám si, že bych tě sem zval, Malfoyi,“ řekl Harry chladně.

„Weasley… copak má být tohle?“ a Malfoy ukazoval na Papušíkovu klec, z níž visel rukáv Ronova společenského hábitu, a jak vlak drkotal, houpal se sem tam. Na krajkové manžetě bylo na první pohled vidět, jak je otřepaná.

Ron se pokusil hábit schovat, Malfoy však byl rychlejší: zmocnil se rukávu a zatáhl za něj.

„Páni, podívejte se na to!“ řekl málem u vytržení, zvedl Ronův hábit a ukazoval ho Crabbemu a Goylovi. „Weasley, tohle si chceš vážně vzít na sebe? Myslím, že to bylo v módě asi tak v roce 1890.“

„Jdi se vycpat, Malfoyi!“ vykřikl Ron a vytrhl mu hábit z ruky; ve tváři měl teď stejnou barvu. Malfoy řičel jízlivým smíchem a Crabbe s Goylem se připitoměle chechtali.

„Takže… ty se chystáš přihlásit, Weasley? Chceš to zkusit a ověnčit vaši rodinu trochou slávy? Přitom jde taky o peníze, to přece víš… Mohl by sis dopřát nějaký slušný hábit, kdybys vyhrál…“

„O čem to vlastně mluvíš?“ vyjel na něj Ron.

„Chystáš se přihlásit?“ opakoval Malfoy. „Ty se přihlásíš určitě, Pottere, viď? Ty si přece nenecháš ujít jedinou příležitost, aby ses mohl předvádět!“

„Buď nám vysvětli, o čem mluvíš, nebo vypadni, Malfoyi,“ vyštěkla podrážděně Hermiona zpoza své příručky.

V Malfoyově bledém obličeji se rozhostil škodolibý úsměv.

„Neříkejte mi, že to nevíte,“ pokračoval potěšeně. „Máte na ministerstvu otce a bratra a vůbec nic nevíte? Můj ty bože, otec mi o tom řekl už kdovíjak dávno… dozvěděl se to od Korneliuse Popletala. Je ovšem pravda, že otec se vždycky stýká s nejvyššími činiteli ministerstva… možná tvůj otec je v příliš nízké funkci, než aby o tom věděl, Weasley… to bude ono… nejspíš před ním o důležitých věcech nemluví…“

Malfoy se znovu dal do smíchu, kývl na Crabbeho a na Goyla a všichni tři zmizeli.

Ron vyskočil a zabouchl za nimi posuvné dveře tak prudce, až z nich vypadlo sklo a rozbilo se.

„Rone!“ napomenula ho Hermiona, vytáhla hůlku a zamumlala „Reparo!“ Střepy se vzápětí znovu spojily v jedinou tabuli skla a vrátily se zpátky do dveří.

„Nemůžu za to, že dělá, jako když ví všechno a my ne!“ vztekal se Ron. „Otec se vždycky stýká s nejvyššími činiteli ministerstva… Taťku by kdykoli povýšili, kdyby chtěl… ovšem jemu vyhovuje to, co dělá.“

„Samozřejmě že mu to vyhovuje,“ řekla Hermiona klidně. „Nedej se od Malfoye vytočit, Rone…“

„Tak já se od něj nemám dát vytočit? To se ti povedlo!“ odsekl Ron, zvedl jeden z posledních kotlíkových keksů a rozmačkal ho na kaši.

Špatná nálada ho držela po celý zbytek cesty. Téměř nepromluvil, ani když se převlékali do školních hábitů, a dál se tvářil nasupeně, i když už spěšný vlak konečně začal zpomalovat. Potom zastavil na nádraží v Prasinkách, kde byla tma jako v ranci.

Ve chvíli, kdy se dveře vagónu otevřely, zaburácel jim přímo nad hlavami hrom. Hermiona schovala Křivonožku pod plášť a Ron nechal svůj společenský hábit Papušíkovi na kleci. Z vlaku vystoupili se skloněnými hlavami a mhouřili oči, aby tu průtrž nějak přestáli. Lilo tak hustě a úporně, jako by jim někdo bez přestání vyléval na hlavy kbelíky ledové vody.

„Ahoj, Hagride!“ vykřikl Harry, když spatřil na opačném konci nástupiště jeho obrovitou postavu.

„Jak se máš, Harry?“ zahulákal Hagrid a zamával mu. „Uvidíme se na slavnosti, esli se ovšem neutopíme!“

Žáci prvního ročníku se vždycky dopravovali do bradavického hradu na lodích přes jezero a Hagrid je vedl.

„Řeknu vám, že plavit se v tomhle počasí přes jezero by se mi ani trochu nelíbilo,“ přiznala Hermiona upřímně, když se s ostatními krok za krokem sunuli po setmělém nástupišti. Venku před nádražím na ně čekala stovka kočárů bez koní. Harry, Ron, Hermiona a Neville vděčně do jednoho z nich nasedli, dveře se s cvaknutím zavřely, a za okamžik už sebou kočár prudce trhl a celý ten dlouhý průvod s kodrcáním a šplícháním vyrazil vzhůru k bradavickému hradu.

12 / Turnaj tří kouzelnických škol

Kočáry projely branami ozdobenými sochami okřídlených kanců a potom pokračovaly po strmé příjezdové cestě a nebezpečně se kymácely v prudkém větru, který rychle přerůstal ve vichřici. Harry přitiskl obličej ke sklu a viděl, jak se Bradavice přibližují; za hustou clonou deště se však většina osvětlených oken jen rozmazaně mihotala. V okamžiku, kdy kočár zastavil před velkou dubovou hlavní branou, k níž vedlo kamenné schodiště, rozčísl oblohu mohutný blesk. Studenti z kočárů, které jely před nimi, už spěchali po kamenných schodech do hradu. Také Harry, Ron, Hermiona a Neville vyskákali z kočáru a vyběhli nahoru, kolem sebe se však rozhlédli, až když bezpečně stáli v rozlehlé vstupní síni ozářené pochodněmi a s nádherným mramorovým schodištěm.

„Krucinál,“ řekl Ron, potřásl hlavou a cákal na všechny strany vodu, „jestli takhle bude pršet ještě dlouho, jezero se vylije z břehů. Já jsem úplně – UÁÁRR!“

Od stropu mu spadl na hlavu veliký červený balon naplněný vodou a praskl. Promočený Ron, z kterého teď voda úplně chlístala, zavrávoral a bokem vrazil do Harryho, právě když dopadla druhá vodní bomba. Ta těsně minula Hermionu, roztrhla se mu u nohou a studená voda mu natekla do bot a promáčela ponožky. Studenti kolem ječeli a strkali se, aby unikli z dostřelu. Harry zvedl hlavu a viděl, jak se dvacet stop nad nimi vznáší ve vzduchu bradavické strašidlo Protiva, drobný mužíček v čapce s rolničkou a s oranžovým motýlkem. Širokou, zlomyslnou tvář měl úplně zkřivenou soustředěním, jak znovu zamířil.

„PROTIVO!“ rozkřikl se rozhněvaný hlas. „Protivo, už ať jsi dole, slyšíš?“

Z Velké síně se řítila profesorka McGonagallová, ředitelka nebelvírské koleje a zástupkyně ředitele školy, a uklouzla po mokré podlaze. Aby neupadla, chytila se Hermiony za krk. „Ach… promiňte, slečno Grangerová…“

„To nic, paní profesorko!“ zalapala Hermiona po dechu a mnula si krk.

„Protivo, dolů, OKAMŽITĚ!“ vyjela profesorka McGonagallová, urovnávala si špičatou čapku a zlobně hleděla vzhůru přes brýle s hranatými obroučkami.

„Vždyť já nic nedělám,“ zakdákal Protiva a vysokým obloukem hodil vodní bombu na několik studentek z pátého ročníku, které jen zavřískly a vrhly se do Velké síně. „Ti špuntové jsou už stejně mokří, tak co má být? Jupííííí!“ a hodil další bombu na hlouček studentů z druhého ročníku, kteří právě vcházeli.

„Zavolám pana ředitele!“ křikla profesorka McGonagallová. Jestli toho hned nenecháš, Protivo…“

Mužíček na ni vyplázl jazyk, vyhodil do vzduchu poslední vodní bombu a s kdákavým chichotem vyrazil nad mramorovým schodištěm strmě vzhůru.

„Tak pojďte, pojďte!“ rázné vyzvala profesorka McGonagallová promáčené studenty. „Všichni do Velké síně, už ať jste tam!“

Harry, Ron a Hermiona klouzali a smekali se přes celou vstupní síň k dvojitým dveřím napravo; rozzuřený Ron pořád ještě potichu bručel a odhrnoval si mokré vlasy z čela.

Velká síň, vyzdobená ke slavnostní hostině na zahájení školního roku, vypadala jako vždy nádherně. V záři stovek svící, které se vznášely ve vzduchu nad stoly, se třpytily zlaté talíře a číše. Kolem čtyř dlouhých stolů, vyhrazených jednotlivým kolejím, seděli studenti a mluvili jeden přes druhého; v čele síně a tváří v tvář žákům seděli za pátým stolem učitelé. Tady už bylo mnohem tepleji. Harry, Ron a Hermiona prošli kolem studentů ze Zmijozelu, Havraspáru a Mrzimoru a usadili se k ostatním nebelvírským na vzdálenější straně síně, vedle Skoro bezhlavého Nicka. Duch jejich koleje, perleťově bílý a napůl průsvitný, si na dnešní večer vzal svůj obvyklý kabátec s mimořádně vysokým okružím, které nejen vyhlíželo svátečně, ale navíc sloužilo i tomu, aby se mu hlava na téměř přeťatém krku příliš nekinklala.

„Dobrý večer!“ uvítal je zářivým úsměvem.

„Jak pro koho,“ řekl Harry, sundal si boty a vylil z nich vodu. „Doufám, že si s tím Zařazováním pospíší. Mám hlad jako vlk.“

Zařazování nových studentů do jednotlivých kolejí se konalo na začátku každého školního roku, neblahou shodou okolností se ho však Harry nezúčastnil od té doby, co jím prošel sám, a docela se na něj těšil.

V tu chvíli se z opačného konce stolu ozval velice vzrušený hlas: „Nazdar, Harry!“

Byl to Colin Creevey z třetího ročníku, který v Harrym viděl bezmála hrdinu.

„Nazdar, Coline,“ odpověděl mu Harry opatrně.

„Harry, víš, co je nového?“ a Colin sotva popadal dech. „To bys neuhodl! Můj bratr tu letos taky začíná, studovat! Můj bratr Dennis!“

„Hm… bezva,“ kývl Harry.

„Je z toho úplně vedle!“ řekl Colin a doslova nadskakoval na židli. „Doufám jen, že se dostane do Nebelvíru! Drž nám palce, Harry, prosím tě!“

„Jo, určitě budu,“ přisvědčil Harry a obrátil se k Hermioně, Ronovi a Skoro bezhlavému Nickovi. „Bratři a sestry obvykle přijdou do stejné koleje, že ano?“ Soudil tak podle sedmi sourozenců Weasleyových, které Moudrý klobouk všechny poslal do Nebelvíru.

„Vždycky to tak nemusí být,“ namítla Hermiona. „Sestra Parvati Patilové je v Havraspáru, a přitom jsou to dvojčata. Člověk by předpokládal, že budou pohromadě, ne?“

Harry se podíval k učitelskému stolu. Zdálo se mu, že je tam víc volných míst než obvykle. Hagrid samozřejmě s žáky prvního ročníku ještě zápasil se vzdutými vlnami na jezeře a profesorka McGonagallová nejspíš dohlížela na to, aby podlaha ve vstupní síni byla vytřená do sucha, u stolu však byla ještě další prázdná židle a on nemohl přijít na to, kdo jiný chybí.

„A kde je nový učitel obrany proti černé magii?“ zeptala se Hermiona, která se také dívala k učitelskému stolu.

Až dosud u nich žádný učitel obrany proti černé magii neobstál déle než rok. Harry si nejvíc ze všech oblíbil profesora Lupina, který se vzdal svého místa v minulém školním roce. Znovu přeletěl pohledem po učitelském stole, žádnou novou tvář však nespatřil.

„Třeba nikoho nesehnali!“ řekla Hermiona znepokojeně.

Harry si teď učitelský stůl prohlédl bedlivěji. Maličký profesor Kratiknot, který je učil kouzelným formulím, seděl na pořádné hromadě polštářů vedle profesorky Prýtové, učitelky bylinkářství, s čapkou posazenou nakřivo na rozcuchaných šedých vlasech. Bylinkářka se o něčem bavila s profesorkou Sinistrovou z oddělení astronomie. Vedle ní z druhé strany seděl muž se sinalou pletí, hákovitým nosem a mastnými vlasy – to byl Snape, učitel lektvarů, kterého Harry z celých Bradavic nejvíc nesnášel. Nechuti, kterou k němu cítil, se mohla vyrovnat jedině Snapeova nenávist vůči němu, a ta se ještě prohloubila (pokud to vůbec bylo možné) v minulém školním roce, když Harry pomohl Siriusovi uprchnout přímo před Snapeovým dlouhým nosem: Snape a Sirius byli totiž nepřáteli už z od studentských let v Bradavicích.

Prázdná židle vedle Snapea, jak si Harry domyslel, patřila profesorce McGonagallové. Vedle ní uprostřed stolu seděl profesor Brumbál, ředitel školy; velice dlouhé stříbrné vlasy a plnovous se mu leskly v záři svící, a na nádherném tmavozeleném hábitu měl vyšit bezpočet hvězd a měsíců. Bradou se opíral o sevřené konečky dlouhých, tenkých prstů a přes půlměsícové brýle hleděl do stropu, jako by o něčem soustředěně uvažoval. Harry vzhlédl ke stropu také. Byl očarovaný, aby vypadal stejně jako obloha venku, a Harry ho ještě nikdy neviděl tak rozbouřený. Vířily po něm černé a nachové mraky, a když se zvenčí ozvalo další zahřmění, sjel i po něm klikatý blesk.

„Hlavně si pospěšte!“ zaúpěl vedle něj Ron. „Z hladu bych snědl celého hipogryfa.“

Sotva to dořekl, dveře Velké síně se otevřely a všichni rázem zmlkli. Profesorka McGonagallová přiváděla k učitelskému stolu dlouhý zástup žáků prvního ročníku. Harry, Ron a Hermiona sice byli zmáčení, ovšem s tím, jak vyhlíželi prváci, se to nedalo srovnat: vypadali, jako by jezero spíš přeplavali než přepluli. Všichni se klepali zimou a nervozitou, a když husím pochodem dorazili k učitelskému stolu, postavili se v řadě proti ostatním studentům – všichni až na nejmenšího chlapce s vlasy myší barvy, zachumlaného do něčeho, v čem Harry poznal Hagridův spratkový kožich. Byl chlapci tak velký, že to vypadalo, že je zabalený do chlupatého černého stanu. Přes límec vykukoval drobný obličejík, v tu chvíli až bolestně rozrušený. Když se hoch konečně zařadil mezi své vyděšené spolužáky, zachytil pohled Colina Creeveyho a zvednutými palci na rukou mu nehlasně sdělil:

„Spadl jsem do jezera!“ Vypadal, že z toho má vysloveně radost.

Profesorka McGonagallová právě postavila na podlahu před žáky prvního ročníku třínohou stoličku a položila na ni velice starý, špinavý a záplatovaný kouzelnický klobouk. Na chvilku se v síni rozhostilo ticho. Potom se vedle krempy otevřela trhlina podobná ústům a klobouk začal zpívat:

„Za časů, kdy mne ušili,

už je to tisíc let,

žili tu čtyři mágové,

jež doposud zná svět.

Udatný Godric Nebelvír,

jenž cestou svou vždy šel,

a z temných blat a močálů

zchytralý Zmijozel

Pak z Havraspáru Rowena,

zrozená v lůně hor,

a krásná Helga z údolí,

kde stojí Mrzimor.

Spojil je sen a smělý plán

a v Bradavicích, v touze

vychovat svoje nástupce,

zřídili školu kouzel.

Každý z těch čtyř tam ovšem měl

svou vlastní kolej čárů,

neb u těch, jež si vyvolil,

si jiných cenil darů.

Nebelvír nejvíc ze všeho

vždy hledal statečnost,

a v Havraspáru chytrost zas

bývala první ctnost.

V Mrzimoru víc vážilo,

jak se kdo práce zhostí,

a mocichtivý Zmijozel

si cenil ctižádosti.

Pokavad byli naživu

každý si vedl svou;

ale co pak, až jedenkrát

už tady nebudou?

Zas vyřešil to Nebelvír;

tak padla volba na mě

a nadali mě moudrostí

abych vybíral za ně.

Naraz si mě až po uši,

abych tvou duši spatřil:

Já, jenž se nikdy nemýlím,

ti řeknu, kam teď patříš!“

Velká síň zaburácela potleskem, když Moudrý klobouk dozpíval.

„Tenkrát, když zařazoval nás, zpíval něco jiného,“ poznamenal Harry, když tleskal spolu s ostatními.

„Mění to každý rok,“ řekl Ron. „Musí to být zatracená nuda, být takový klobouk, nemyslíš? Počítám, že si celý rok připravuje, co bude zpívat příště.“

Profesorka McGonagallová v tu chvíli rozvinula dlouhý svitek pergamenu.

„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk na hlavu a sednete si na stoličku,“ oznámila žákům prvního ročníku. „A až rozhodne, do které koleje patříte, půjdete se posadit k jejímu stolu.

Ackerley, Stewart!“

Chlapec, jenž vystoupil z řady, se třásl od hlavy až k patě; zvedl Moudrý klobouk, nasadil si ho a sedl si na stoličku.

„Havraspár!“ vykřikl klobouk.

Stewart Ackerley si ho spěšně sundal a zamířil k havraspárskému stolu, kde mu všichni tleskali. Harry letmo zahlédl Cho, chytačku havraspárského družstva, jak ho radostně vítá, když si k ní přisedl. Na zlomek vteřiny zatoužil k vlastnímu údivu přisednout si tam také.

„Baddock, Malcolm!“

„Zmijozel!“

Stůl na protější straně Velké síně vybuchl nadšením. Harry viděl, jak Malfoy tleská, když se k nim Baddock připojil. Na chvíli zauvažoval, jestli nováček ví, že ze zmijozelské koleje vzešlo víc černokněžníků a čarodějnic než z kterékoli jiné. Fred a George Baddocka vypískali, když si sedal.

„Branstoneová, Eleanor!“

„Mrzimor!“

„Cauldwell, Owen!“

„Mrzimor!“

„Creevey, Dennis!“

Maličký Dennis Creevey dovrávoral ke stoličce (škobrtal totiž přes mohutný spratkový kožich) právě ve chvíli, kdy majitel kožichu pokradmu vstoupil do síně dveřmi za učitelským stolem. Hagrid byl přibližně dvakrát vyšší než normální lidé a přinejmenším třikrát tak široký a se svými dlouhými, divokými a ježatými černými vlasy a vousy vzbuzoval trochu strach. Byl to však mylný dojem a Harry, Ron i Hermiona věděli, že ve skutečnosti má obr dobré srdce. Hagrid na ně zamrkal, když si sedal na kraj učitelského stolu a díval se, jak si Dennis Creevey nasazuje Moudrý klobouk. Hned vedle krempy se rozevřela veliká trhlina.

„Nebelvír!“ křikl klobouk.

Hagrid se přidal k potlesku nebelvírského stolu, když si Dennis Creevey s širokým úsměvem klobouk sundal, položil ho zpátky na stoličku a pospíšil si za bratrem.

„Coline, já jsem spadnul do jezera!“ zaječel a vrhl se na volnou židli. „Byla to prostě nádhera! A něco ve vodě mě chňaplo a strčilo mě to zpátky do člunu!“

„Fantastické!“ řekl Colin stejně vzrušeně. „Nejspíš to byla obrovská sépie, Dennisi!“

„Páni!“ vykřikl Dennis obdivně, jako by si nikdo ani v těch nejdivočejších snech nemohl přát víc než spadnout do rozbouřeného jezera, hlubokého bůhvíkolik sáhů, a dostat se z vody jen díky obrovité vodní nestvůře.

„Dennisi! Dennisi! Vidíš tamhletoho kluka? Toho černovlasého a v brýlích? Vidíš ho? Víš, kdo to je, Dennisi?“

Harry se honem odvrátil a upřeně se zahleděl na Moudrý klobouk, jenž právě zařazoval Emmu Dobbsovou.

Zařazování pokračovalo: chlapci i děvčata po jednom přistupovali s více nebo méně vystrašeným výrazem k třínohé stoličce, a jakmile profesorka McGonagallová přešla jména od L, začala se řada pomalu krátit.

„Proboha, pospěšte si!“ zasténal Ron a mnul si hladové břicho.

„Tak počkej, Rone. Zařazování je mnohem důležitější než jídlo,“ řekl Skoro bezhlavý Nick ve chvíli, kdy „Madleyová, Laura“ zamířila do Mrzimoru.

„Pro vás jistě, když jste po smrti,“ odsekl Ron. „Doufám, že se letošní ročník Nebelvíru vyvede,“ řekl Skoro bezhlavý Nick a tleskal, když si „McDonaldová, Natálie“ přisedla k jejich stolu. „Chceme přece vyhrávat dál, že ano?“

Nebelvír totiž ve školním přeboru zvítězil už třikrát za sebou.

„Pritchard, Graham!“

„Zmijozel!“

„Quirkeová, Orla!“

„Havraspár!“

Pak konečně přišel na řadu i „Whitby, Kevin“ a Zařazování skončilo. Profesorka McGonagallová zvedla klobouk i stoličku a odnesla je pryč.

„Už bylo načase,“ podotkl Ron, uchopil vidličku a nůž a pohlédl v napjatém očekávání na svůj talíř.

Profesor Brumbál se postavil, usmíval se na studenty a široce rozpřáhl paže na uvítanou.

„Chci vám říct jen jednu větu,“ prohlásil a jeho hluboký hlas se rozezněl po celé síni. „Dejte si do nosu.“

„To si dáme líbit!“ zajásali Harry s Ronem, když se jim prázdné mísy čarovně naplnily před očima.

Skoro bezhlavý Nick jen truchlivě přihlížel, jak si Harry, Ron a Hermiona nakládají na talíře.

„Mňam, to je bašta!“ pochvaloval si Ron s pusou plnou bramborové kaše.

„Tak abyste věděli, máte velké štěstí, že nějaká hostina vůbec je,“ řekl Skoro bezhlavý Nick. „V kuchyni navečer měli dost velké potíže.“

„Ale proč? Co se stalo?“ zahuhlal Harry s pořádným soustem bifteku v puse.

„Samozřejmě za to mohl Protiva,“ odpověděl Skoro bezhlavý Nick, potřásl hlavou, která se nebezpečně zakymácela, a povytáhl si okruží o trochu výš. „Přišel jako obvykle s nápadem, že by se chtěl taky zúčastnit hostiny. To ovšem vůbec nepřipadá v úvahu, víte přece, jaký je, vůbec se neumí chovat, a jakmile uvidí talíř s jídlem, nejradši by ho po někom hodil. Svolali jsme radu duchů – Tlustý mnich se přimlouval, ať mu dáme příležitost, ovšem Krvavý baron si prosadil svou, a podle mne to bylo jen rozumné.“

Krvavý Baron, vychrtlé a zamlklé strašidlo v oděvu potřísněném stříbrnou krví, byl duch zmijozelské koleje. V celých Bradavicích byl jediný, kdo si s Protivou opravdu věděl rady.

„No jo, nám se taky zdálo, že ho něco pořádně naštvalo,“ přisvědčil Ron. „A co vlastně v kuchyni vyváděl?“

„Jako obvykle,“ pokrčil rameny Skoro bezhlavý Nick. „Jenom zmatek a spoušť. Rozházel po celé kuchyni nádobí a všude stály kaluže polévky. Domácí skřítky vyděsil málem k smrti…“

Cink! Hermiona převrhla svou zlatou číši. Dýňová šťáva se roztékala po ubrusu na všechny strany a zbarvila několik stop bělostného plátna do oranžova. Hermiona si toho však ani nevšimla.

„Copak tady jsou domácí skřítkové?“ zeptala se a zděšeně vytřeštila oči na Skoro bezhlavého Nicka. „Tady, v Bradavicích?“

„No ovšem,“ řekl Nick, kterého její údiv překvapil. „Nejspíš je jich tu nejvíc na jednom místě v celé Británii, určitě víc než stovka.“

„Ale já jsem nikdy žádného neviděla!“ namítla Hermiona.

„Protože přes den jsou vlastně pořád v kuchyni,“ vysvětloval jí duch. „Ven vycházejí jen v noci, aby poklidili… postarali se o krby a tak… správně je nikdo ani vidět nemá, nemyslíš? Dobrý domácí skřítek se přece pozná podle toho, že o něm vůbec nevíš.“

Hermiona na něj třeštila oči dál.

„Ale dostávají přece plat?“ zeptala se. „A mají dovolenou, že? A – a nemocenskou, starobní důchody a to všechno?“

Skoro bezhlavý Nick se rozchechtal tak upřímně, až se mu okruží svezlo a hlava mu div neupadla, jak se kinklala na jednom jediném palci kůže a svalů, který mu ji ještě přidržoval ke krku.

„Nemocenskou a důchody?“ opakoval po ní, posadil si hlavu zpátky na ramena a znovu si ji zajistil okružím. „Skřítkové přece o nemocenskou a důchody nestojí!“

Hermiona se podívala na svůj talíř. Do té chvíle se jídla sotva dotkla, teď však na něj položila příbor a odstrčila talíř od sebe.

„Ale no tak, Hermi,“ řekl Ron a nechtě Harryho zasypal drobty vaječného svítku, „mm – promiň, Arry…“ a spolkl, co měl v ústech. „Přece jim nechceš zajistit nemocenskou tím, že sama umřeš hlady?“

„Otrocká práce,“ prohlásila Hermiona a usilovně dýchala nosem. „Takže teď už víme, co tuhle večeři vykouzlilo. Otrocká práce.“

A odmítla vzít do úst jediné sousto.

Déšť pořád úporně bubnoval do vysokých, temných oken. Pak jimi otřásl další hrom a po rozbouřeném stropě sjel blesk a ozářil zlaté talíře právě ve chvíli, kdy zmizely zbytky prvního chodu a okamžitě je nahradily moučníky.

„Sirupové košíčky, Hermiono!“ popichoval Ron a natočil svůj talíř, aby cítila, jak voní. „Podívej, nákyp s hrozinkami! A čokoládový dort!“

Hermiona ho však probodla pohledem, který natolik připomínal profesorku McGonagallovou, že toho radši nechal.

Když snědli i moučníky a z talířů zmizely poslední drobty, takže byly opět zářivě čisté, Albus Brumbál se znovu postavil. Brebentění, jež do té chvíle naplňovalo síň, téměř okamžitě ustalo, bylo slyšet jen skučení větru a hlomoz deště.

„Nuže!“ řekl Brumbál a na všechny se usmál. „Teď, když jsme se dosyta najedli a napili („Hmh!“ ozvala se Hermiona), „musím vás ještě jednou požádat o pozornost, abych vám oznámil několik věcí.

Školník pan Filch mne požádal, abych vám sdělil, že do seznamu předmětů, které jsou na hradě zakázány, byla letos navíc zařazena ječivá joja, hryzavá házedla a bezcitné bumerangy. Pokud vím, úplný seznam nyní obsahuje přibližně čtyři sta třicet sedm položek, a pokud by si ho někdo chtěl přečíst, lze do něj nahlédnout v kanceláři pana Filche.“

V koutcích úst mu při těch slovech zacukalo.

„Tak jako každý rok bych vám chtěl připomenout,“ pokračoval, „že do lesa na školních pozemcích je studentům vstup zakázán, právě tak jako do vesnice Prasinky, a to všem až do třetího ročníku.

Musím vám rovněž s politováním oznámit, že školní pohár ve famfrpálu se v tomto školním roce neuskuteční.“

„Cože?“ vyjekl Harry a podíval se přitom na George a na Freda, své spoluhráče z famfrpálového družstva. Ti na Brumbála jen zírali s otevřenými ústy, očividně příliš ohromení, než aby ze sebe dostali jedinou hlásku.

„Důvodem k tomu,“ pokračoval Brumbál, „je soutěž, která začne v říjnu a potrvá po celý školní rok, takže si vyžádá mnoho času a úsilí našich učitelů. Jsem si však jist, že to pro vás pro všechny bude zcela mimořádný zážitek. Je mi opravdovým potěšením vám oznámit, že v letošním roce se v Bradavicích…“

Vtom venku zaburácel ohlušující hrom a dveře Velké síně se rozletěly dokořán. Na prahu stál muž zahalený do černého cestovního pláště a opíral se o dlouhou hůl. Všichni ve Velké síni se otočili k příchozímu, kterého zčistajasna ozářil klikatý blesk ze stropu. Neznámý si sundal kápi, potřásl dlouhou hřívou kdysi tmavých, teď už dost prokvetlých vlasů, a zamířil k učitelskému stolu.

Při každém druhém kroku, který udělal, se síní rozléhalo ponuré klap, klap. Neznámý došel k čestnému stolu, otočil se vpravo a ztěžka kulhal k Brumbálovi. Když sjel ze stropu další blesk, Hermiona hlasitě vyjekla.

V jeho ostrém světle zřetelně spatřili cizincův obličej – a byla to tvář, jakou Harry dosud neviděl: jako kdyby ji z omšelého dřeva vyřezal někdo, kdo měl jen matnou představu o tom, jak má lidská tvář vypadat, a v práci s dlátem se dvakrát nevyznal. Celý obličej byl jakoby samý šrám, ústa ze všeho nejspíš připomínala sečnou ránu a navíc chyběl pořádný kus nosu. Opravdový strach však naháněly cizincovy oči.

Jedno z nich, malé a černé, vypadalo jako korálek. Druhé bylo veliké, kulaté jako mince a zářilo ocelovou modří. Neustále se pohybovalo, aniž jedinkrát mrklo, a cizinec jím koulel nahoru dolů a ze strany na stranu, nezávisle na normálním, černém oku – až se úplně převrátilo a upřelo se někam do jeho hlavy, takže viděli jen cosi bílého.

Cizinec se dobelhal k Brumbálovi. Natáhl ruku, kterou měl stejně zjizvenou jako obličej, a Brumbál ji stiskl; zamumlal přitom cosi, co Harry neslyšel. Vypadalo to, že se příchozího na něco vyptává, ten však bez úsměvu zavrtěl hlavou a tlumeně mu odpověděl. Brumbál přikývl a ukázal mu na volné místo po své pravé ruce.

Cizinec se posadil, odhrnul si z obličeje hřívu prostříbřených vlasů, přitáhl si talíř s párky, zvedl ho ke zbytku svého nosu a přičichl si k nim. Potom vytáhl z kapsy malý nožík, jednu nožičku na něj nabodl a pustil se do jídla. Normální oko přitom upíral na talíř, modré oko se však bez přestání otáčelo v důlku sem tam a sledovalo síň a studenty.

„Dovolte, abych vám představil našeho nového učitele obrany proti černé magii,“ pronesl do ticha zvučným hlasem Brumbál. „Profesor Moody.“

Nové členy učitelského sboru obvykle vítali potleskem, tentokrát se k tomu však neměl nikdo z učitelů ani ze studentů, až na Brumbála a Hagrida. Ti jediní tleskali, v zamlklé síni však to znělo tak zasmušile, že dost rychle přestali. Všechny ostatní Moodyho pitvorný vzhled natolik ohromil, že na něho jen vytřeštěně zírali.

„Moody?“ pošeptal Harry Ronovi. „Že by to byl Pošuk Moody? Ten, co mu tvůj taťka dnes ráno spěchal na pomoc?“

„Určitě to je on,“ přisvědčil Ron tlumeným hlasem, v kterém se mísil strach s úctou.

„Ale co se mu stalo?“ zamumlala Hermiona. „Co se mu stalo v obličeji?“

„To nevím,“ odpověděl jí Ron šeptem a zaujatě na nového profesora zíral.

Nepříliš vlídné uvítání ve Velké síni se Moodyho zřejmě ani trochu nedotklo. Džbánu s dýňovou šťávou před sebou si vůbec nevšímal; místo toho znovu sáhl do svého cestovního pláště, vytáhl z něj placatku a pořádně si z ní lokl. Jak pohnul paží, aby se napil, plášť se mu trochu nadzvedl a Harry pod stolem zahlédl kus Pošukovy dřevěné nohy, zakončené chodidlem s velkými drápy.

Brumbál si znovu odkašlal.

„Jak už jsem říkal,“ pokračoval a usmíval se na síň plnou studentů, kteří dosud ohromeně civěli na Pošuka Moodyho, „v příštích měsících budeme mít tu čest, že se právě u nás uskuteční velice vzrušující soutěž, která se nekonala už víc než sto let. Je mi opravdovým potěšením vám oznámit, že v Bradavicích se letos uskuteční turnaj tří kouzelnických škol.“

„To má být VTIP?“ ozval se Fred Weasley nahlas.

Napětí, které v síni zavládlo, jakmile se Moody objevil, rázem polevilo. Skoro všichni se dali do smíchu, dokonce i Brumbál se uznale uchechtl.

„To není žádný vtip, pane Weasleyi,“ řekl, „ačkoli, když už jste na to narazil, letos v létě jsem slyšel jeden opravdu dobrý – to spolu jdou zlý troll, ježibaba a vykuk leprikón do hospody…“

Profesorka McGonagallová hlasitě zakašlala.

„Ehm… teď pro to nejspíš není vhodná chvíle… to je pravda…“ řekl Brumbál. „Kde jsem to přestal? Ano, ovšem, u turnaje tří kouzelnických škol… Totiž, někteří z vás možná nevědí, co takový turnaj obnáší, takže ti, co to vědí, mi doufám prominou, že to napřed stručně vysvětlím, a dovolí své ctěné pozornosti, aby se zatím toulala, kde jí bude libo.

Turnaj tří škol se poprvé uskutečnil přibližně před sedmi sty lety jakožto přátelské utkání mezi třemi největšími školami čar a kouzel v Evropě – Bradavicemi, Krásnohůlkami a Kruvalem. Každá škola si vybrala šampióna, který ji reprezentoval, a ti tři šampióni se utkali ve třech kouzelnických úkolech. Turnaje se konaly každých pět let a střídavě je pořádaly jednotlivé školy. Vládl obecný názor, že je to ten nejlepší způsob, jak navázat vztahy mezi mladými čarodějkami a kouzelníky různých národností – aspoň do té doby, než úmrtnost začala být tak vysoká, že od nich raději upustili.“

„Úmrtnost?“ opakovala šeptem Hermiona a zatvářila se zděšeně. Nezdálo se však, že by většina studentů ve Velké síni její znepokojení sdílela. Mnozí z nich si mezi sebou vzrušeně šuškali, a Harry sám měl daleko větší zájem dozvědět se víc o turnajích, než aby si dělal starosti kvůli tomu, že před bůhvíkolika sty lety někdo přišel o život.

„Během staletí došlo k několika pokusům turnaje obnovit,“ pokračoval Brumbál, „žádný z nich však neměl valný úspěch. Naše dva odbory – kouzelných her a sportů a pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci – dospěly ovšem k závěru, že dozrál čas znovu se o to pokusit. Celé léto jsme usilovně pracovali na tom, abychom zajistili, že tentokrát se žádný šampión neoctne ve smrtelném nebezpečí.

Ředitelé Krásnohůlek a Kruvalu k nám přijedou s užším výběrem uchazečů v říjnu a volba tří šampiónů se uskuteční v předvečer Všech svatých. Nestranný soudce rozhodne, kteří studenti si nejvíc zaslouží utkat se o Pohár tří kouzelníků, k větší slávě své školy, a také o cenu tisíc galeonů, která připadne jim osobně.“

„Tak to se přihlásím!“ sykl o několik židlí dál Fred Weasley, s tváří celou rozpálenou při pomyšlení na tolik slávy a bohatství. Nebyl jediný, kdo už sám sebe viděl v úloze bradavického šampióna: Harry pozoroval, jak studenti u všech kolejních stolů buď upřeně hledí na Brumbála, nebo něco vzrušeně šuškají svým sousedům. Brumbál se však znovu ujal slova a Velká síň opět ztichla.

„Chápu, jak velice byste si všichni přáli získat Pohár tří kouzelníků pro Bradavice,“ řekl, „ovšem ředitelé účastnických škol se spolu s ministerstvem kouzel dohodli, že letos pro závodníky stanoví věkovou hranici. Do výběru se mohou přihlásit pouze studenti, kteří jsou již plnoletí, to jest od sedmnácti let. Tuto zásadu…“ a Brumbál mírně zvýšil hlas, protože několik studentů nato velmi pobouřeně zahučelo a Weasleyova dvojčata se okamžitě zatvářila zuřivě, „považujeme za nutnou. Ať přijmeme jakákoli bezpečnostní opatření, turnajové úkoly bezesporu budou obtížné a nebezpečné a je velice nepravděpodobné, že studenti z nižších ročníků než šestý a sedmý by je dokázali zvládnout. Já osobně dohlédnu na to, aby žádný nezletilý student neoklamal našeho nestranného soudce ve snaze stát se bradavickým šampiónem.“ Ve světlemodrých očích mu zajiskřilo, jak přeletěl pohledem vzpurné
tváře obou dvojčat. „Žádám vás, abyste zbytečně neplýtvali časem a nehlásili se, pokud vám ještě není sedmnáct. Delegace z Krásnohůlek a Kruvalu k nám přijedou v říjnu a zůstanou tu po většinu školního roku. Jsem plně přesvědčen, že našim zahraničním hostům během jejich pobytu vyjdete ve všem vstříc a že plně podpoříte bradavického šampióna nebo šampiónku, až je nestranný soudce vybere. A nyní už je pozdě a vím, jak vám všem záleží na tom, abyste byli odpočatí a čilí, až zítra ráno přijdete na vyučování. Proto všichni do postele, a honem!“

Brumbál se znovu posadil, otočil se k Pošukovi Moodymu a dal se s ním do řeči. Ze všech stran se ozývalo šoupání židlí a dupání, jak studenti naráz vstali a hrnuli se k dvojdílným dveřím do vstupní síně.

„To nám přece nemůžou udělat!“ prohlásil George Weasley, který se k zástupu nepřipojil, zůstal stát na místě a nasupeně zíral na Brumbála. „V dubnu už nám sedmnáct bude, tak proč to nemůžeme zkusit taky?“

„Stejně se přihlásím a nikdo mi v tom nezabrání,“ řekl Fred zarytě a také zamračeně hleděl k učitelskému stolu. „Šampióni budou muset dělat celou spoustu věcí, které nám normálně nikdy nedovolí. A k tomu cena tisíc galeonů, představ si!“

„No právě,“ přisvědčil Ron s nepřítomným výrazem. „Ach jo, tisíc galeonů…“

„Pojďte už,“ vybídla je Hermiona, „jestli se nepohnete, zbudeme tady jediní.“

A tak jich všech pět zamířilo do vstupní síně a Fred s Georgem se cestou ještě dohadovali, jak asi Brumbál hodlá zabránit těm, kterým ještě není sedmnáct, aby se do turnaje přihlásili.

„A kdo bude ten nestranný soudce, který vybere šampióny jednotlivých škol?“ nadhodil Harry.

„To nevím,“ přiznal Fred, „ale právě na toho to musíme nahrát. Počítám, že by to spravilo pár kapek postaršovacího lektvaru, co říkáš, Georgi…“

Jenže Brumbál ví, že plnoletí nejste,“ namítl Ron.

„To ví, ale on přece nebude rozhodovat, kdo bude šampiónem, nemyslíš?“ prohlásil vychytrale Fred. Jestli tomu rozumím, až se ten soudce dozví, kdo se chce zúčastnit, vybere nejlepšího z každé školy, ať mu bude kolik chce. Proto nám Brumbál hodlá zabránit, abychom se vůbec přihlásili.“

„Ale někteří šampióni přišli o život!“ varovala je Hermiona úzkostně, když prošli dveřmi ukrytými za čalouněním na další, užší schodiště.

„Jo,“ přisvědčil Fred bezstarostně, „ale to se stalo už tak dávno! A žádná vzrušující zábava se přece bez rizika neobejde. Hele, Rone, jestli přijdeme na to, jak Brumbála přelstít, přihlásíš se taky?“

„Co tomu říkáš?“ zeptal se Ron Harryho. „Byla by to senzace, kdybychom se toho mohli zúčastnit, viď? Počítám ale, že budou chtít někoho staršího… nevím, jestli jsme se už naučili dost…“

„Já tedy určitě ne,“ ozval se za Georgem a Fredem zasmušile Neville. „Ačkoli myslím, že babička by si určitě přála, abych to zkusil. Věčně mi vykládá, jak bych měl pozvednout rodinnou čest. Budu prostě muset – no nazdar, ještě tohle…“

V tu chvíli se jednou nohou probořil schodem v polovině schodiště. Na hradě byla takových záludných schodů spousta a většina starších studentů už byla zvyklá automaticky je přeskočit, Neville však byl pověstný svou špatnou pamětí. Harry a Ron ho uchopili v podpaží a vytáhli ho, zatímco brnění nahoře nad schodištěm skřípalo a řinčelo sípavým smíchem.

„Hele, sklapni,“ křikl Ron, a když šli kolem něj, přibouchl mu hledí.

Pak už dorazili ke vchodu do nebelvírské věže, ukrytému za velkou podobiznou Buclaté dámy v růžových hedvábných šatech.

„Heslo?“ zeptala se jich, když přistoupili blíž.

„Třesky plesky,“ odpověděl George, „to mi dole řekl jeden prefekt.“

Obraz se vyklonil dopředu a odkryl otvor ve zdi, kterým prolezli na druhou stranu. Kruhovou společenskou místnost příjemně vyhříval praskající oheň v krbu, kolem něhož stála pohodlná křesla a stoly. Hermiona vrhla na vesele tančící plameny ponurý pohled a Harry zřetelně zaslechl, jak mumlá otrocká práce. Potom jim popřála dobrou noc a zmizela dveřmi, jež vedly k dívčím ložnicím.

Harry, Ron a Neville vystoupili po posledním točitém schodišti a konečně se octli ve své ložnici úplně nahoře ve věži. U stěn bylo pět postelí s nebesy s tmavočervenými závěsy a v nohách každé z nich stál kufr jejího majitele. Dean a Seamus se už chystali na kutě; Seamus si na pelest připíchl svou irskou růžici a Dean si na noční stolek připevnil připínáčky plakát s Viktorem Krumem. Starý plakát s fotbalovým mužstvem West Hamu měl připíchnutý hned vedle.

„On je snad cvok,“ vzdychl Ron a zakroutil hlavou při pohledu na fotbalové hráče, kteří se ani nepohnuli.

Harry, Ron i Neville si oblékli pyžamo a ulehli. Někdo – bezpochyby některý domácí skřítek – jim mezi přikrývky a prostěradlo dal ohřívadla. Bylo velice příjemné ležet si v posteli a poslouchat, jak venku řádí bouře.

„Víš… nejspíš bych se přihlásil,“ pronesl do tmy Ron ospale, „jestli Fred a George vymyslí, jak to zařídit… Ale takový turnaj… člověk nikdy neví, co říkáš?“

„Asi ne…“ Harry se převrátil na posteli a v duchu si vybavil spoustu oslnivých obrazů… Oklamal nestranného soudce, který uvěřil, že je mu sedmnáct… Stal se bradavickým šampiónem… A teď stál před školou, obě ruce vítězoslavně zdvižené, a všichni spolužáci křičeli a tleskali mu… Právě zvítězil v turnaji tří kouzelnických škol… a mezi stovkami rozmazaných tváří v davu jasně poznal rozzářený obličej Cho plný obdivu…

Harry se zašklebil do polštáře a byl výjimečně rád, že Ron nemůže vidět to co on.

13 / Pošuk Moody

Do rána bouře odvanula jinam, ale strop ve Velké síni zůstal kalný a ponurý. Když si Harry, Ron a Hermiona u snídaně prohlíželi rozvrhy na nový školní rok, nad hlavami se jim řítila těžká mračna, šedá jak starý cín. Kousek od nich seděli Fred, George a Lee Jordan a dohadovali se o čarodějných způsobech jak se udělat staršími, aby se lstí dostali do turnaje tří kouzelnických škol.

„Dneska to není špatné… budeme celé dopoledne venku,“ zaradoval se Ron, když v rozvrhu přejížděl prstem po pondělku. „Bylinkářství s Mrzimorem a potom péče o kouzelné tvory… ale kruci, ještě pořád ji máme se Zmijozelem…“

„A odpoledne dvouhodinovka jasnovidectví,“ zasténal Harry nad rozvrhem. Vedle lektvarů bylo jasnovidectví jeho nejméně oblíbeným předmětem: profesorka Trelawneyová mu soustavně předpovídala smrt a Harryho to znepokojovalo a rozčilovalo.

„Měli jste si ho vyškrtnout jako já,“ řekla Hermiona rázně a mazala si topinku máslem, „a mohli jste chodit na něco rozumného, třeba na věštění z čísel.“

„Vidím, že už zase jíš,“ poznamenal Ron a díval se, jak si topinku štědře potírá zavařeninou.

„Došla jsem k závěru, že jsou i lepší způsoby, jak bojovat za práva skřítků,“ řekla Hermiona povýšeně.

„Jo… a měla jsi hlad,“ ušklíbl se Ron.

Vtom se nad nimi ozval hlasitý šelest mnoha křídel a otevřenými okny vletěla do místnosti stovka sov s ranní poštou. Harry bezděčně vzhlédl, v záplavě hnědých a šedých těl však nebylo ani stopy po něčem bílém. Sovy kroužily kolem stolů a hledaly ty, kterým dopisy a balíčky patřily. K Nevillovi Longbottomovi se snesl veliký puštík a složil mu do klína balík – Neville si téměř pokaždé něco zapomněl doma. Na protější straně síně přistál Dracovi Malfoyovi na rameni jeho výr, který mu nejspíš nesl obvyklou zásilku dobrot a pamlsků z domova. Harry se snažil nevnímat tíživý pocit zklamání v žaludku a sklonil se nad ovesnou kaši. Že by se Hedvice něco stalo a Sirius jeho dopis nedostal?

Takové úvahy se mu honily hlavou celou cestu mezi rozmoklými zeleninovými záhony, dokud nedorazili do skleníku číslo tři, kde ho z nich vytrhla profesorka Prýtová: ukázala jim ty nejošklivější rostliny, jaké kdy viděl. Vyklubaly se ze záhonu a daleko víc než rostliny připomínaly tmavočerné obrovské slimáky. Svíjely se a zmítaly a byly poseté spoustou velikých lesklých puchýřů, které vypadaly, že jsou plné nějaké tekutiny.

„To jsou dýmějové hlízy,“ vysvětlila jim energicky profesorka Prýtová, „a potřebují vymačkat. Hnis nachytáte tady do…“

„Cože nachytáme?“ zeptal se Seamus Finnigan zhnuseně.

„Hnis, Finnigane, hnis,“ řekla profesorka Prýtová, „a má velikou cenu, takže neukápněte ani trochu vedle. Jak jsem už říkala, nachytáte ho tady do těch lahví. A vezměte si na to rukavice z dračí kůže! Hnis z dýmějových hlíz může na kůži udělat pořádnou paseku, když není ředěný.“

Vymačkávat dýmějové hlízy bylo sice nechutné, skýtalo jim to však jakési zvrácené zadostiučinění. Jakmile některý puchýř praskl, vystříkla z něj spousta husté žlutozelené tekutiny páchnoucí jako benzin. Chytali ji do lahví, které jim profesorka Prýtová ukázala, a na konci hodiny jí měli několik litrů.

„Madame Pomfreyová bude spokojená,“ řekla profesorka a zazátkovala poslední láhev. „Hnis z dýmějových hlíz je totiž vynikající prostředek proti úpornějším formám trudovitosti a studentky si už nebudou muset vymýšlet všelijaké zoufalé způsoby, jak se zbavit uhrů.“

„Jako chudinka Eloise Midgenová,“ řekla potichu Hannah Abbottová z Mrzimoru. „Zkoušela si je odstranit zaříkáváním.“

„Husa jedna hloupá,“ zavrtěla hlavou profesorka Prýtová. „Ale madame Pomfreyové se přece jen podařilo přidělat jí ten nos zpátky.“

Přes mokré školní pozemky k nim z hradu dolehl hlasitý zvuk zvonu ohlašující konec hodiny, a obě třídy se rozešly: studenti z Mrzimoru se vydali nahoru po kamenném schodišti na hodinu přeměňování, zatímco nebelvírští zamířili na opačnou stranu, po svažité louce k Hagridovu malému dřevěnému srubu, který stál na okraji Zapovězeného lesa.

Hagrid stál před boudou, jednu ruku na obojku Tesáka, svého obrovského psa cvičeného na černou zvěř. Na zemi kolem leželo několik otevřených dřevěných beden a Tesák kňučel a cloumal obojkem, protože si chtěl jejich obsah prohlédnout zblízka.. Když přišli blíž, uslyšeli podivné chřestivé zvuky přerušované něčím, co znělo jako tlumené výbuchy.

„Brýtro!“ řekl Hagrid a usmál se na Harryho, Rona a Hermionu. „Radši počkáme na zmijozelský, todle si žádnej z nich nedá ujít, tydlety třaskavý skvorejše!“

„Jakže?“ přeptal se Ron.

Hagrid ukázal do bedny před sebou.

„Tfuj!“ vykřikla Levandule Brownová a uskočila.

Tfuj bylo podle Harryho docela výstižné. Skvorejši vypadali jako znetvoření humři bez krunýře – byli děsivě bledí a jakoby slizovatí, nohy jim trčely z těch nejpodivnějších míst a hlavu nebylo vidět. V každé bedně jich byla přibližně stovka, měřili asi patnáct centimetrů, lezli jeden přes druhého a slepě vráželi do stěn. Vydávali pronikavý zápach, jenž připomínal shnilé ryby. Co chvíli některému z nich vyšlehla ze zadní části těla jiskra a skvorejš s tichým lupnutím popoletěl o pár centimetrů dopředu.

„Právě se vylíhli,“ pyšnil se Hagrid, „tak si je budete moct sami pěstovat! Říkal jsem si, že to budete mít jako takový praktický cvičení!“

„Proč bychom je měli chtít pěstovat?“ přerušil ho chladný hlas.

Zmijozelští dorazili a ptal se samozřejmě Draco Malfoy. Crabbe a Goyle se souhlasně pochechtávali.

Hagrid se zatvářil zmateně.

„Chci říct, co vlastně dělají?“ zeptal se Malfoy. „K čemu slouží?“

Hagrid otevřel ústa a bylo vidět, že usilovně přemýšlí; chvilku ještě mlčel, potom však chraplavě řekl: „K tomu se dostanem příští hodinu, Malfoyi. Dneska je budem jen krmit. Musíte zkusit různý věci – já sám je eště nikdy neměl a nevím, co jim pojede – mám tu mravenčí vajíčka, žabí játra a kousek užovky – prostě zkuste jim dát vod každýho trošku.“

„Napřed hnis a teď zas tohle,“ reptal Seamus potichu.

Harry, Ron i Hermiona měli Hagrida upřímně rádi, což bylo jediné, kvůli čemu se donutili nabrat každý plnou dlaň rozmačkaných žabích jater a dát je na dno bedny, aby vzbudili laskominy třaskavých skvorejšů. Harry se nedokázal zbavit podezření, že to nemá smysl, protože skvorejši očividně neměli ústa.

„Auu!“ vykřikl asi po deseti minutách Dean Thomas. „On mě popálil!“

Hagrid k němu ihned ustaraně zamířil.

„Najednou jako by mu úplně vybouchnul zadek!“ vysvětloval Dean hněvivě a ukazoval Hagridovi spáleninu na ruce.

„Jo, to se může stát, když třaskaj,“ přikývl Hagrid.

„Tfuj!“ ozvala se znovu Levandule Brownová. „Tfuj, Hagride, co jsou ty pichláky, co mají na sobě?“

„No, voni některý mívají jedový trny,“ vysvětloval nadšeně Hagrid, a Levandule honem ruku z bedny vytáhla. „Nejspíš to jsou samečci… samičky zase mají takový přísavky… myslím, že těma by mohly sát krev.“

„Teď už chápu, proč se je snažíme udržet naživu,“ prohlásil uštěpačně Malfoy. „Kdo by si nepřál takové domácí mazlíčky, kteří ho mohou popálit, pobodat a dokonce i pokousat?“

„Nejsou zrovna nejkrásnější, ale to neznamená, že nemohou být užiteční,“ utrhla se na něj Hermiona. „Taková dračí krev má podivuhodné kouzelné vlastnosti, ale draka byste sotva chtěli jako domácího mazlíčka?“

Harry a Ron se na Hagrida zašklebili a on jim to oplatil kradmým úsměvem za ježatými vousy. Vždyť právě draka si jako domácího mazlíčka vždycky přál, a oni dva a Hermiona to věděli velice dobře – když chodili do prvního ročníku, nakrátko jednoho opravdu měl, byl to nebezpečný norský ostrohřbetý drak Norbert. Hagrid prostě miloval nestvůry – a čím byly nebezpečnější, tím víc si v nich liboval.

„Ti skvorejši jsou aspoň malí,“ podotkl Ron, když se o hodinu později vraceli do hradu na oběd.

„Jistě, teď jsou malí,“ mínila Hermiona podrážděně, „ale než Hagrid zjistí, co vlastně žerou, můžou taky narůst do dvou metrů.“

„Na tom snad nezáleží, jestli se zjistí, že léčí mořskou nemoc nebo něco takového,“ namítl Ron a zlomyslně se ušklíbl.

„Ty víš dobře, že jsem to řekla jen proto, abych Malfoyovi zavřela zobák,“ odsekla Hermiona. „Ale abys věděl, myslím si, že má pravdu. Nejrozumnější by bylo všechny ty skvorejše rozšlapat, než se pustí do nás.“

Posadili se k nebelvírskému stolu a naložili si na talíře jehněčí kotlety a brambory. Hermiona se pustila do jídla s takovou rychlostí, že na ni Harry s Ronem vytřeštili oči.

„Ehm – to má být tvůj nový postoj k právům domácích skřítků?“ zeptal se Ron. „Ty snad chceš prasknout nebo co?“

„Nikoli,“ řekla Hermiona s největší důstojností, na jakou se zmohla s plnou pusou růžičkové kapusty. „Prostě chci jít do knihovny.“

„Cože?“ ozval se Ron nevěřícně. „Hermiono – vždyť jsme tu teprve první den! Ještě jsme ani nedostali žádný domácí úkol!“

Hermiona pokrčila rameny a dál do sebe házela oběd, jako kdyby už kolik dnů nejedla. Pak vyskočila, řekla „Uvidíme se na večeři!“ a rychle se vzdálila.

Když zvon ohlásil začátek odpoledního vyučování, Harry a Ron se vydali nahoru do severní věže, kde z úzkého točitého schodiště vedl stříbrný žebřík ke kruhovým padacím dveřím do místnosti, v níž sídlila profesorka Trelawneyová.

Jakmile vystoupili po žebříku, uhodila je do nosu povědomá nasládlá vůně vycházející z krbu. Všechny závěsy byly jako obvykle zatažené a kruhovou místnost zalévalo matné narudlé světlo mnoha lamp, zakrytých šátky a šálami. Harry a Ron prošli mezi již obsazenými křesílky a taburetkami potaženými barevným kartounem a bez ladu a skladu rozestavěnými po místnosti a posadili se k malému kulatému stolku.

„Dobrý den,“ ozval se zastřený hlas profesorky Trelawneyové přímo Harrymu za zády, až nadskočil.

Tato velice hubená žena s obrovskými brýlemi, za nimiž její oči vypadaly oproti obličeji neúměrně veliké, se na Harryho upřeně zadívala s truchlivým výrazem, který nasadila, kdykoli ho spatřila. V záři z krbu se třpytila spousta perel, řetízků a náramků, kterými se jako obvykle ověsila.

„Vypadáte ustaraně, drahoušku,“ oslovila Harryho ponuře. „Mé vnitřní oko dohledá přes vaši udatnou tvář až k znepokojenému duchu, který se za ní skrývá. A musím bohužel přiznat, že vaše starosti nejsou bezdůvodné: vidím těžké chvíle, které vás čekají… běda, velice těžké… to, čeho se obáváte, se totiž opravdu stane… a možná dřív, než si myslíte…“

Ztišila hlas, až málem šeptala. Ron zakoulel na Harryho očima a ten mu to oplatil kamenným pohledem. Profesorka Trelawneyová prošla kolem nich a posadila se do velkého čalouněného křesla u krbu, tak aby seděla tváří ke studentům. Levandule Brownová a Parvati Patilová, které ji zbožňovaly, seděly na taburetkách hned proti ní.

„Moji milí, nastal čas zjistit, co říkají hvězdy,“ začala. „Pohyby planet a tajemná znamení však odhalují nezjevné pouze těm, kdo chápou kroky nebeského tance. Osudy lidí lze rozluštit pomocí planetárních paprsků, které se navzájem protínají…“

Harryho myšlenky se však ubíraly jinudy. Nasládlá vůně z krbu ho vždy uspávala a otupovala a profesorčiny nesouvislé výklady o předvídání budoucnosti ho nikdy zvlášť neuchvátily – jenže teď musel myslet na to, co mu před chvílí řekla: „To, čeho se obáváte, se totiž opravdu stane…“

Hermiona měla pravdu, říkal si podrážděně, profesorka Trelawneyová je obyčejná šejdířka. Právě teď se přece ničeho neobával… leda měl strach, jestli nechytili Siriuse… ale co o tom mohla vědět? Harry už dávno usoudil, že celé její předvídání budoucnosti jsou spíš jen zdařilé dohady, kterými jim naháněla hrůzu.

S výjimkou ovšem toho dne na konci minulého školního roku, kdy předpověděla, že Voldemort znovu povstane… sám Brumbál tehdy vyslovil domněnku, když mu to tehdy Harry říkal, že profesorka Trelawneyová opravdu musela být v transu.

„Harry!“ zamumlal Ron.

„Co je?“

Harry se rozhlédl a zjistil, že se na něj celá třída upřeně dívá. Napřímil se; málem totiž usnul, jak ho zmohlo teplo a vlastní myšlenky.

„Říkala jsem, drahoušku, že jste se zcela určitě narodil pod zhoubným vlivem Saturna,“ opakovala mu profesorka Trelawneyová. Z jejího hlasu zněla mírná rozmrzelost nad tím, že nehltal každé její slovo.

„Promiňte – pod čím že jsem se narodil?“ zeptal se.

„Pod Saturnem, drahoušku, pod planetou Saturn!“ opakovala profesorka, teď už vysloveně dotčená tím, že ho její sdělení neohromilo. „Říkala jsem, že ve chvíli, kdy jste se narodil, určitě vládl na obloze Saturn… máte tmavé vlasy a střední postavu… a v raném mládí vás postihly takové ztráty… jistě se nemýlím, drahoušku, když řeknu, že jste se narodil uprostřed zimy?“

„Ne,“ řekl Harry. „Narodil jsem se v červenci.“

Ron vyprskl smíchy, a aby to zakryl, křečovitě se rozkašlal.

Půl hodiny nato všichni dostali složitý kruhový graf a snažili se do něj zanést postavení planet ve chvíli, kdy se narodili. Byla to úmorná práce, při které museli neustále nahlížet do časových tabulek a vypočítávat úhly.

„Mám tu dva Neptuny,“ řekl po chvíli Harry a zamračeně hleděl na svůj pergamen, „to musí být nějaký omyl, nemyslíš?“

„Aáách,“ a Ron napodobil tajuplný šepot profesorky Trelawneyové, „pokud se na obloze objeví dva Neptunové, Harry, je to jasné znamení, že se právě narodil nějaký brýlatý skrček…“

Seamus a Dean, kteří pracovali hned vedle, se nahlas zachechtali, ale přehlušil je vzrušený výkřik Levandule Brownové: „Pojďte se podívat, paní profesorko! Myslím, že tu mám nějakou planetu navíc! Která to může být, paní profesorko?“

„To je Uran, drahoušku,“ podívala se profesorka Trelawneyová na její graf.

„Hele, Levandule, můžu se na ten Uran taky podívat?“ zeptal se Ron.

Profesorka Trelawneyová ho bohužel zaslechla, a možná to byl i důvod, proč jim na konci hodiny dala tolik domácích úkolů.

„Uděláte mi podrobný rozbor toho, jak na vás v příštím měsíci budou působit pohyby planet, s přihlédnutím k vašemu osobnímu grafu,“ uložila jim úsečně. Mnohem víc tentokrát připomínala profesorku McGonagallovou než své obvyklé křehké já, jímž se podobala víle. „Odevzdáte mi jej příští pondělí, a nechci slyšet žádné výmluvy!“

„Můra jedna zatracená,“ prohlásil Ron trpce, když se připojili k davu, jenž sestupoval po schodišti do Velké síně na večeři. „Vždyť nám to zabere celý víkend…“

„To jste dostali tolik domácích úkolů?“ zeptala se pobaveně Hermiona, která je právě dohonila. „Nám profesorka Vectorová nedala ani jeden!“

„To ji rozhodně ctí,“ řekl Ron rozladěně.

Mezitím dorazili do vstupní síně přeplněné studenty, kteří se drali na večeři. Byli mezi posledními, když se za nimi zničehonic ozvalo:

„Weasleyi! Slyšíš, Weasleyi?“

Všichni tři se otočili jako na povel. Proti nim stáli Malfoy, Crabbe a Goyle a tvářili se, jako když z něčeho mají obrovskou radost.

„Co je?“ odsekl Ron.

„O tvém tátovi píšou v novinách, Weasleyi!“ Malfoy mával Denním věštcem a mluvil co nejvíc nahlas, aby ho každý v přeplněné vstupní síni slyšel. Jen si to poslechni!“

DALŠÍ POCHYBENÍ NA MINISTERSTVU KOUZEL

ZDá SE, žE POTížE MINISTERSTVA KOUZEL NEJSOU ZDALEKA U KONCE, PíšE NAšE ZVLášTNí DOPISOVATELKA RITA HOLOUBKOVá. MINISTERSTVO, KTERé Už BYLO PřEDMěTEM KRITIKY ZA TO, žE PřI MISTROVSTVí SVěTA VE FAMFRPáLU NEZVLáDLO DAVY A DODNES NEBYLO S TO VYSVěTLIT ZMIZENí JEDNé MINISTERSKé čARODěJKY, SE VčERA ZNOVU OCTLO VE SVíZELNé SITUACI KVůLI ZTřEšTěNýM NáPADůM ARNOLDA WEASLEYHO Z ODBORU ZNEUžíVáNí MUDLOVSKýCH VýTVORů.

Malfoy zvedl hlavu.

„Jak vidíš, dokonce ani jeho jméno nemají správně, Weasleyi, jako kdyby byl úplná nula, nezdá se ti?“ zakrákal.

To už je poslouchali všichni ve vstupní síni. Malfoy okázale rozložil noviny a četl dál:

Arnold Weasley, který byl před dvěma lety obviněn, že vlastní létající automobil, se včera dostal do ostré potyčky s několika mudlovskými strážci zákona (takzvanými policisty), a to v souvislosti s větším počtem agresivních popelnic. Pan Weasley se podle všeho nakvap vydal na pomoc „Pošukovi“ Moodymu, přestárlému bystrozorovi, který odešel na odpočinek poté, co už nedokázal rozlišit mezi stiskem ruky a pokusem o vraždu. Nijak nás tudíž nepřekvapuje, že když pan Weasley dorazil do jeho důkladně zabezpečeného domu, zjistil, že pan Moody znovu způsobil planý poplach. Než pan Weasley vyvázl z rukou policistů, musel několika lidem změnit paměť, odmítl však odpovědět na otázky Denního věštce, proč vůbec ministerstvo zapletl do tak nedůstojné a potenciálně trapné záležitosti.

„A je u toho i fotka, Weasleyi!“ zalistoval v novinách a podržel je před sebou. „Fotka tvých rodičů před vaším domem – pokud se tomu dá říkat dům! Tvojí matce by prospělo, kdyby pár kilo shodila, nemyslíš?“

Ron se třásl vzteky. Všichni teď na něj civěli.

„Jdi se vycpat, Malfoyi,“ řekl Harry. „Pojď, Rone, půjdeme…“

„No jasně, Pottere, vždyť tys letos v létě u nich byl, že jo?“ ušklíbl se Malfoy jízlivě. „Co nám k tomu povíš – fakt je jeho matka takhle vypasená, nebo za to může ta fotka?“

„Víš, jak vypadá tvoje matka, Malfoyi?“ odpálil Harry a s Hermionou držel Rona zezadu za hábit, aby se na Malfoye nevrhl. „Ta se tváří, jako kdyby měla pod nosem kravinec. Vypadá tak pořád, nebo to bylo jen proto, žes byl s ní?“

Malfoyův bledý obličej lehce zčervenal. „Neopovažuj se urážet mou matku, Pottere!“

„Tak zavři tu svou hnusnou hubu,“ řekl Harry a otočil se k němu zády.

PRÁSK!

Několik studentů vykřiklo a Harry cítil, jak mu něco doběla rozpáleného škrtlo o tvář – sáhl do kapsy hábitu pro hůlku, ale ještě než se jí vůbec dotkl, uslyšel druhé hlasité PRÁSK a po celé vstupní síni to jen zadunělo.

„TAK TOHLE NE, CHLAPEČKU!“

Harry se prudce otočil. Po mramorovém schodišti kulhal dolů profesor Moody. Držel v ruce hůlku a mířil jí na sněhobílou fretku, která se zmítala na kamenných dlaždicích tam, kde před chvílí stál Draco Malfoy.

Ve vstupní síni zavládlo zděšené ticho. S výjimkou Moodyho nikdo nepohnul brvou. Moody se otočil a podíval se na Harryho – tedy aspoň jeho normální oko se na něj dívalo; to druhé se upíralo dovnitř do Pošukovy hlavy.

„Zasáhl vás?“ zavrčel Moody tlumeným, skřípavým hlasem.

„Ne,“ řekl Harry. „Netrefil se.“

„NECHTE TOHO!“ vykřikl Moody.

„Čeho – čeho mám nechat?“ zeptal se Harry zmateně.

„Vy ne – on!“ zavrčel Moody a přes rameno ukázal na Crabbeho, který se chystal bílou fretku zdvihnout, ale teď ztuhl jako přimrazený. Zdálo se, že Moodyho druhé oko je čarodějné a dokáže vidět i dozadu.

Moody kulhavým krokem zamířil ke Crabbemu, Goylovi a fretce, která zděšeně vypískla, vyletěla vzhůru a vyrazila směrem ke sklepením.

„To ať vás ani nenapadne!“ zahřměl Moody, opět zamířil hůlkou na fretku a ta se vznesla dobrých deset stop do vzduchu, s hlasitým plesknutím dopadla na zem a znovu se odrazila vzhůru.

„Nemám rád lidi, kteří svého protivníka napadnou ve chvíli, kdy k nim stojí zády,“ vrčel Moody, zatímco fretka se odrážela výš a výš a vřeštěla bolestí. „Něco takového je podlé, zbabělé a sprosté…“

Fretka se znovu vznesla do vzduchu a bezmocně škubala nohama i ocasem. „Tohle – už – nikdy – nedělejte…“ odsekával Moody a fretka při každém slově vždy znovu dopadla na kamennou podlahu a znovu se odrazila vzhůru.

„Profesore Moody!“ ozval se zděšený hlas.

Po mramorovém schodišti k nim scházela profesorka McGonagallová s náručí plnou knih.

„Dobrý večer, paní profesorko,“ řekl Moody klidně a fretka vyletěla ještě výš.

„Co – co to děláte?“ zeptala se profesorka McGonagallová a zděšeně sledovala, jak fretka zas a znovu dopadá na podlahu a odráží se vzhůru.

„Učím,“ řekl Moody.

„Učí… Moody, to je nějaký student?“ zaječela profesorka McGonagallová a knihy se jí rozsypaly po schodech.

„Jistě,“ přisvědčil Moody.

„To ne!“ vykřikla profesorka, seběhla dolů a vytáhla hůlku. Okamžik nato se s hlasitým prásknutím znovu objevil Draco Malfoy. Jako hromádka neštěstí ležel na podlaze a ulízané světlé vlasy mu visely do tváře, kterou teď měl zářivě růžovou. Několikrát sebou ještě trhl, než vstal.

„Moody, tady u nás nikdy nepoužíváme přeměňování jako trest!“ namítla profesorka McGonagallová chabě. „To vám profesor Brumbál určitě řekl?“

„Nejspíš se o tom zmínil,“ řekl Moody a lhostejně se poškrábal na bradě, „ale říkal jsem si, že takový pořádný šok…“

„U nás dáváme školní tresty, Moody! Nebo to ohlásíme řediteli koleje, do které provinilý student patří!“

„Budiž, tak já to udělám,“ řekl Moody a hleděl na Malfoye s hlubokou nelibostí.

Tomu bledé oči ještě slzely bolestí a ponížením; nenávistně na Moodyho pohlédl a zamumlal cosi, z čeho rozeznali jenom slova „můj otec“.

„Tak ty takhle?“ řekl Moody tiše a přikulhal o několik kroků blíž. Ponuré klapání jeho dřevěné nohy se rozléhalo po celé síni. „Ano, s tvým otcem jsme staří známí, chlapče… řekni mu, že Moody si na jeho syna dá pořádný pozor… to mu ode mne vyřiď… a ředitelem vaší koleje nejspíš bude Snape, že ano?“

„Ano,“ přisvědčil Malfoy nasupeně.

„Další ze starých přátel,“ zavrčel Moody. „Těšil jsem se, že si se svým dobrým kamarádem Snapem chvíli popovídám… Tak pojď…“ Uchopil Malfoye v nadloktí a vedl ho dolů do sklepení.

Profesorka McGonagallová se za nimi ještě chvíli ustaraně dívala. Potom zamávala hůlkou nad rozsypanými knihami, ty se vznesly do vzduchu a srovnaly se jí do náruče.

„Nemluvte na mě, prosím vás,“ požádal Ron potichu Harryho a Hermionu, když několik minut nato usedli k nebelvírskému stolu a ze všech stran k nim doléhaly vzrušené řeči o tom, co se právě stalo.

„Proč?“ zeptala se překvapeně Hermiona.

„Protože si to chci navždycky zapamatovat,“ vysvětlil Ron se zavřenýma očima a s povzneseným výrazem ve tváři. „Draco Malfoy proměněný ve fretku, a poletuje nahoru dolů, až jsou z toho všichni diví…“

Harry s Hermionou se rozesmáli a Hermiona začala všem třem nakládat na talíře dušené hovězí.

„Moody ovšem mohl Malfoyovi doopravdy ublížit,“ poznamenala přitom. Ještě že do toho profesorka McGonagallová zasáhla…“

„Hermiono!“ utrhl se na ni Ron a prudce otevřel oči. „Kazíš mi nejlepší okamžik mého života!“

Hermiona vydala jakýsi netrpělivý zvuk a co nejrychleji do sebe začala házet večeři.

„Copak ty ještě půjdeš do knihovny? To snad nemyslíš vážně,“ řekl Harry, který ji teď upřeně pozoroval.

„Musím,“ zahuhňala Hermiona. „Mám spoustu práce.“

„Ale říkala jsi přece, že profesorka Vektorová…“

„To nejsou školní úkoly,“ vysvětlila. Během pěti minut měla talíř prázdný a byla tatam.

Sotvaže odešla, usedl na její místo Fred Weasley. „Teda ten Moody!“ spustil. „To je třída, co?“

„Nemá chybu,“ mínil George a posadil se proti němu.

„Je prostě super,“ připojil se Lee Jordan, jejich nejlepší kamarád, a vklouzl na židli vedle George. „Měli jsme ho dnes odpoledne,“ vysvětlil Harrymu a Ronovi.

„A jaké to bylo?“ zajímal se Harry dychtivě.

Fred, George a Lee si mezi sebou vyměnili významné pohledy.

„Takovou hodinu jsme ještě nezažili,“ prohlásil Fred.

„On to prostě zná,“ řekl Lee.

„Ale co zná?“ a Ron se k němu naklonil. „Zná to – ví, jaké to je, když to někdo opravdu dělá,“ řekl George uchváceně.

„Co když dělá?“ zeptal se Harry.

„Když bojuje proti černé magii,“ vysvětlil Fred.

„Všechno to zakusil na vlastní kůži,“ připojil George.

„Je prostě senza,“ vydechl Lee.

Ron spěšně vytáhl z brašny rozvrh.

„A my ho máme až ve čtvrtek,“ pronesl zklamaně.

14 / Kletby, které se nepromíjejí

V příštích dvou dnech se nic významnějšího nestalo, jen Neville při hodině lektvarů roztavil už šestý kotlík. Profesor Snape, který po prázdninách působil ještě nevraživěji než kdy dřív, mu za to uložil školní trest, po kterém se vrátil úplně zhroucený, protože musel vykuchat celou bečku ropušníků.

„Je ti doufám jasné, proč má Snape tak mizernou náladu?“ zeptal se Ron Harryho, když sledovali, jak Hermiona učí Nevilla vyplachovacímu kouzlu, aby se zbavil žabích střívek, která mu zůstala za nehty.

„No jasně,“ přisvědčil Harry. „Kvůli Moodymu přece.“

Každý v Bradavicích věděl, jak Snape usiluje o místo učitele obrany proti černé magii a že už čtvrtý rok po sobě ho nezískal. Všechny předchozí učitele nesnášel a nijak se tím netajil – teď však jako by se měl na pozoru, aby Pošukovi Moodymu nedal najevo otevřené nepřátelství. Po pravdě řečeno, kdykoli je Harry viděl spolu – při obědě nebo při večeři, nebo když se potkali na chodbě – nemohl se zbavit dojmu, že Snape se vyhýbá Moodyho pohledu, jeho čarodějnému oku i tomu obyčejnému.

„Řekl bych, že Snape z něj má trochu strach,“ mínil Harry zamyšleně.

„Představ si, kdyby ho Moody proměnil v ropušníka,“ řekl Ron a oči se mu zamžily, „a nechal ho skákat nahoru dolů po celém sklepení…“

Studenti čtvrtého ročníku z Nebelvíru se na Moodyho první hodinu tak těšili, že ve čtvrtek přišli hned po obědě a stoupli si do fronty před jeho učebnou dlouho před zvoněním. Chyběla jen Hermiona – ta dorazila až před začátkem hodiny.

„Já jsem totiž byla…“

„V knihovně,“ dokončil za ni Harry. „Tak honem pojď, nebo už na nás nezbudou žádná slušná místa.“

Honem si zabrali tři židle přímo proti katedře, všichni si vytáhli Černou magii: Návod k sebeobraně a nezvykle mlčky čekali. Zakrátko opravdu uslyšeli Moodyho příznačné klapavé kroky, jak se blíží po chodbě. Když vešel do třídy, vypadal stejně podivně a děsivě jako vždy. Zahlédli dokonce i jeho dřevěnou nohu s velkými drápy, která mu vykukovala zpod hábitu.

„To si můžete schovat,“ zabručel, dobelhal se ke stolu a posadil se. „Myslím ty knížky. Nebudete je potřebovat.“

Zastrčili tedy učebnice zpátky do brašen; Ron byl celý bez sebe očekáváním.

Moody vzal třídní knihu, odhrnul ze zkřiveného, zjizveného obličeje dlouhou hřívu prošedivělých vlasů a začal jednoho po druhém vyvolávat jménem. Svým normálním okem soustavně probíral seznam, jeho čarodějné oko se však otáčelo sem tam a utkvělo na každém studentovi či studentce ve chvíli, kdy se ohlásili.

„Tak to bychom měli,“ přikývl, když mu poslední z nich potvrdil svoji přítomnost. „Dostal jsem o vaší třídě dopis od profesora Lupina. Zřejmě vás dost důkladně naučil, jak se vypořádat se zlovolnými čarodějnými tvory – probrali jste bubáky, karkulinky, bludníčky, ďasovce, tůňodavy i vlkodlaky, že ano?“

Odpovědělo mu souhlasné mručení.

„Jste ovšem pozadu – velice pozadu – pokud jde o kletby,“ pokračoval Moody. „Takže mým úkolem je poučit vás o tom, co mohou kouzelníci způsobit jeden druhému. Mám rok na to, abych vás naučil, jak se postavit zlým…“

„Copak vy tu nebudete natrvalo?“ vyhrkl Ron.

Moody zakoulel čarodějným okem a upřeně na něj pohlédl. Ron se zatvářil vystrašeně, v dalším okamžiku se však profesor usmál – bylo to poprvé, co jej Harry viděl usmát se. Jeho zjizvený obličej v tu chvíli vyhlížel ještě pokřiveněji a zkrouceněji než jindy, když ale studenti zjistili, že jejich profesor je schopen něčeho tak vlídného, jako je úsměv, všem se ulevilo. Ron vypadal, jako kdyby mu spadl kámen ze srdce.

„Vy jste syn Artura Weasleyho, že?“ zeptal se Moody. „Váš otec mi před několika dny pomohl z pěkné bryndy… Ano, zůstanu tady jen tento školní rok, abych vyhověl Brumbálovi… jeden rok, a pak zase budu v klidu užívat odpočinku.“

Skřípavě se zasmál a posléze zatleskal zkroucenýma rukama.

„Pojďme tedy rovnou k věci! Zaklínadla mohou mít rozmanitou sílu a podobu. Podle ministerstva kouzel bych vás měl naučit jen protikletbám a dost. Jak působí zakázané kletby, to byste se měli dozvědět až v šestém ročníku. Domnívají se totiž, že teprve pak budete ve věku, kdy se jim dokážete postavit. Profesor Brumbál však o vás má vyšší mínění: je přesvědčen, že to zvládnete, a já říkám, že čím dřív budete vědět, co vám hrozí, tím lépe. Copak byste se mohli bránit proti něčemu, co jste nikdy neviděli? Kouzelník, který se proti vám chystá použít zakázanou kletbu, vám samozřejmě neřekne, co má v úmyslu; neudělá to vlídně a zdvořile a neohlásí vám to předem. Musíte být připraveni. Musíte být bdělí a ve střehu. A vy to musíte dát pryč, slečno Brownová, když vám něco vykládám.“

Levandule sebou trhla a celá zrudla: ukazovala totiž Parvati pod lavicí horoskop, který právě dokončila. Moodyho čarodějné oko zřejmě vidělo nejen dozadu, ale dokázalo proniknout i dřevem.

„Takže… ví někdo z vás, které kletby jsou kouzelnickými zákony stíhány nejpřísněji?“

Několik studentů váhavě zvedlo ruku; byli mezi nimi také Ron a Hermiona. Moody ukázal na Rona, i když jeho čarodějné oko ještě ulpívalo na Levanduli Brownové.

„Ehm,“ pronesl Ron nejistě, „taťka mi o jedné říkal… myslím, že se jí říká Imperius nebo tak nějak.“

„Ano, jistě,“ přisvědčil Moody, „tuhle váš otec určitě zná. Svého času právě ta nadělala ministerstvu dost těžkou hlavu.“

S námahou si stoupl na nesouměrné nohy a ze zásuvky ve stole vytáhl skleněnou nádobku, v níž se míhali tři velcí černí pavouci. Harry cítil, jak Ron vedle něho ucukl – pavouky totiž absolutně nesnášel.

Moody sáhl do nádobky, jednoho pavouka vytáhl a chvilku ho podržel na dlani, aby ho všichni viděli.

Pak na něj namířil hůlkou a šeptl: „Imperio!“

Pavouk mu seskočil z dlaně a na tenké hedvábné nitce se začal komíhat dopředu dozadu jako na visuté hrazdě. Ztuha natáhl nohy a pak se překotil, přetrhl vlákno, na němž visel, dopadl na stůl a začal metat přemety kolem dokola. Moody trhl hůlkou, pavouk se postavil na dvě zadní nohy a začal stepovat – nic jiného to být nemohlo.

Všichni se tomu srdečně smáli – všichni, až na Moodyho.

„Říkáte si, jaká je to legrace, viďte?“ zabručel. „A jak by se vám zamlouvalo, kdybych to udělal vám?“

Smích téměř okamžitě umlkl.

„Právě teď ho absolutně ovládám,“ řekl Moody klidně, když se pavouk stočil do klubíčka a začal metat kotrmelce. „Udělá, co mu poručím – vyskočí z okna, utopí se nebo vleze někomu z vás do krku…“

Ron se bezděky zachvěl.

„Před lety bylo mnoho čarodějek a kouzelníků ovládáno právě kletbou Imperius,“ pokračoval Moody a Harry pochopil, že mluví o dobách, kdy byl Voldemort všemocný. „Ministerstvo to stálo spoustu práce, když potom zjišťovalo, kdo z nich jednal ze svobodné vůle a koho k tomu donutili.

Kletbě Imperius se lze bránit, a já vás naučím jak. Vyžaduje to však opravdovou sílu charakteru, kterou nemá každý. Pokud se vám to podaří, je lépe se s ní vůbec nestřetnout. MUSÍTE BÝT USTAVIČNĚ NA POZORU!“ vyštěkl a celá třída nadskočila.

Moody zvedl pavouka, který pořád dělal kotrmelce, a hodil ho zpátky do nádobky. „Zná někdo ještě jinou zakázanou kletbu?“

Hermiona znovu hbitě zvedla ruku a Harryho překvapilo, že se hlásí i Neville. Ten obvykle přispíval svými vědomostmi jedině při hodinách bylinkářství, což byl zdaleka jeho nejlepší předmět. Sám v tu chvíli vypadal, jako by žasl nad vlastní troufalostí.

„Ano?“ řekl Moody, zakoulel svým čarodějným okem doprava a upřel ho na Nevilla.

„Ještě je kletba, které se říká Cruciatus,“ řekl Neville přiškrceným, ale zřetelným hlasem.

Moody teď na něj upřeně zažíral oběma očima.

„Vy se jmenujete Longbottom?“ zeptal se a stočil čarodějné oko dolů, aby se znovu podíval na seznam v třídní knize.

Neville nervózně přikývl, Moody se ho však už dál nevyptával. Otočil se zpátky k celé třídě, sáhl do nádobky pro dalšího pavouka a položil ho na desku stolu. Pavouk zůstal nehybně ležet, zřejmě příliš vyděšený, než aby udělal jediný krok.

„Tak tedy Cruciatus,“ začal Moody. „Napřed si pavouka trochu zvětším, abyste to opravdu pochopili,“ řekl a namířil na něj hůlkou. „Engorgio!“

Pavouk se nafoukl, až byl rázem větší než tarantule. Ron už přestal cokoli předstírat a postrčil si židli dozadu, co možná nejdál od Moodyho stolu.

Profesor znovu zvedl hůlku, namířil s ní na pavouka a zamumlal: „Crucio!“

V tu chvíli pavouk přitáhl nohy k tělu; převrátil se, začal sebou strašlivě škubat a zmítal se ze strany na stranu. Ačkoli nevydal sebemenší zvuk, Harry si byl jistý, že mít hlas, ječel by teď bolestí. Moody dál mířil na pavouka hůlkou a ten se třásl a cukal sebou stále prudčeji…

„Přestaňte!“ vyjekla Hermiona.

Harry se k ní otočil. Nedívala se na pavouka, ale na Nevilla, a tak i on uviděl, jak Neville před sebou zatíná pěsti, až měl články prstů úplně bílé, a že má oči otevřené dokořán a plné děsu.

Moody zvedl hůlku. Pavouk přestal komíhat nohama, stále však sebou škubal.

„Reducio,“ zamumlal a pavouk se scvrkl do původní velikosti. Profesor ho strčil zpátky do nádobky.

„Takhle vypadá bolest,“ řekl potichu. „Pokud umíte používat kletbu Cruciatus, nepotřebujete palečnice ani nože, abyste někomu způsobili muka… I tato kletba byla kdysi velice oblíbená.

Dobrá… zná někdo ještě nějakou jinou?“ Harry se rozhlédl po svých spolužácích. Podle toho, jak se tvářili, si domyslel, že všichni uvažují, jaký osud čeká posledního pavouka. Hermioně se trochu třásla ruka, když ji zvedla potřetí.

„Ano?“ zeptal se Moody a podíval se na ni.

„Avada kedavra,“ šeptla Hermiona.

Několik studentů včetně Rona se po ní znepokojeně podívalo.

„Správně,“ přisvědčil Moody a ústa, pokleslá na stranu, mu opět zkřivil lehký úsměv. „Poslední a nejhorší ze všech. Avada kedavra… kletba, která zabíjí.

Znovu strčil ruku do skleněné nádobky a třetí pavouk zoufale běhal po dně, aby unikl jeho prstům, jako kdyby tušil, co ho čeká. Profesor jej však chytil a položil na katedru. Pavouk začal zděšeně pobíhat po dřevěné desce.

Moody zvedl hůlku a Harryho sevřela nenadálá předtucha.

„Avada kedavra!“ zaburácel Moody.

Následoval oslnivý záblesk zeleného světla a svištivý zvuk, jako kdyby se vzduchem řítilo něco neviditelného a obrovského – pavouk se vmžiku převrátil na záda, a i když nejevil sebemenší známky po násilí, byl nepochybné mrtvý. Několik děvčat jen stěží potlačilo výkřik; Ron se vrhl dozadu a málem převrátil židli, když pavouk klouzal směrem k němu.

Moody smetl mrtvolku na podlahu.

„Není to pěkný pohled,“ řekl klidně. „Ani příjemný. Není proti tomu žádná protikletba a nedá se nijak odrazit. Pokud víme, až do dnešního dne tuto kletbu přežil jediný člověk na světě, a ten sedí přímo proti mně.“

Harry cítil, jak rudne, když se mu Moody (navíc oběma očima) zadíval do tváře. Uvědomoval si, že se na něj dívají i všichni ostatní. Upřeně se zahleděl na prázdnou tabuli, jako kdyby ho najednou nesmírně zaujala, ačkoli ve skutečnosti ji vůbec neviděl…

Takhle tedy zemřeli jeho rodiče… stejně jako ten pavouk. Zůstali také ležet bez jediné zjevné skvrnky a beze stopy po násilí? Prostě jen zahlédli záblesk zeleného světla a zaslechli svist smrti, jež se na ně řítila, a vzápětí z jejich těl vyprchal život?

Harry se už tři roky vždy znovu snažil představit si, jak rodiče zemřeli; od chvíle, kdy se dozvěděl, že byli zavražděni, od chvíle, kdy zjistil, co se té noci stalo: jak Červíček prozradil Voldemortovi, kde je najde, a ten se za nimi vydal do jejich domku. Jak Voldemort napřed zabil jeho otce. Jak se ho James Potter ještě pokoušel zadržet a křičel na svou ženu, ať s Harrym uteče… a potom Voldemort dorazil k Lily Potterové a vyzval ji, ať mu uhne z cesty, aby mohl zabít i Harryho… Jak ho prosila, aby ho ušetřil a místo něho zabil ji, a jak nepřestala svého syna chránit… takže Voldemort ji zavraždil také a potom namířil hůlkou na Harryho…

Věděl to takhle dopodrobna proto, že slyšel hlasy svých rodičů, když loni zápolil s mozkomory – právě v tom spočívala jejich hrůzná síla: donutili svou oběť znovu prožít nejhorší chvíle života a bezmocně utonout ve vlastním zoufalství…

Moody už zase mluvil a Harrymu se zdálo, že ho slyší jakoby z velké dálky. Jen s největším úsilím se vrátil do přítomné chvíle a začal poslouchat, co profesor říká.

„Avada kedavra je kletba, za kterou musí stát čaromocná síla – třeba kdybyste teď vy všichni vytáhli své hůlky, namířili je na mě a vyslovili ji, velice pochybuji, že by se mi spustila třeba jen krev z nosu. Na tom ale nezáleží. Nejsme tu proto, abych vás naučil, jak se to dělá.

Pokud ovšem proti ní není žádná protizbraň, proč jsem vám ji vůbec předvedl? Protože o ní musíte vědět. Musíte si uvědomovat, která je ta nejhorší zlá kletba – abyste se nedostali do situace, kdy by vám hrozila. MUSÍTE BÝT USTAVIČNÉ NA POZORU!“ zahřměl a třída znovu nadskočila.

„Tyto tři kletby – Avada kedavra, Imperius a Cruciatus – jsou společně známy jako kletby, které se nepromíjejí. Pokud někdo kteroukoli z nich použije proti jiné lidské bytosti, stačí to, aby mu to vyneslo doživotní vězení v Azkabanu. Právě tyhle kletby vás ohrožují a já vás musím naučit, jak proti nim bojovat. Musíte být připraveni, musíte být vyzbrojení. Především ale musíte být bez ustání na pozoru. Vezměte si brk a zapište si to…“

Až do konce hodiny si psali poznámky o každé ze tří kleteb, které se nepromíjejí. Dokud nezazvonilo, nikdo nepromluvil slovo – ale když je Moody propustil a vyšli ze třídy, spustili všichni jako o závod. Samozřejmě ještě mluvili o kletbách a z jejich hlasů zazníval strach smíšený s obdivem – „Viděl jsi, jak sebou cukal? – a jak ho zabil – jako když luskne prsty!“

Harry si pomyslel, že se o Moodyho hodině baví, jako kdyby právě zhlédli nějakou efektní podívanou, jemu však nijak zábavná nepřipadla – a Hermioně očividně také ne.

„Honem pojďte,“ vyzvala Harryho a Rona nervózně.

„Snad už zas nejdeš do té zatracené knihovny?“ zeptal se Ron.

„Ne,“ odsekla a ukazovala do postranní chodby. „Teď jde o Nevilla.“

Stál tam úplně sám, v polovině chodby, a zíral na kamennou zeď před sebou s očima široce rozevřenýma a se stejně zděšeným výrazem, jaký měl, když jim Moody předváděl kletbu Cruciatus.

„Neville,“ řekla tiše Hermiona.

Longbottom se okamžitě otočil.

„Jé, ahoj,“ ozval se mnohem vyšším hlasem, než jakým mluvil obvykle. „To byla opravdu zajímavá hodina, viďte? Moc rád bych věděl, co bude k večeři – mám už hrozný hlad, vy ne?“

„Neville, není ti nic?“ zeptala se Hermiona.

„Cože – ne, je mi fajn,“ zadrmolil pořád tím nepřirozeně vysokým hlasem. „Byla to opravdu zajímavá večeře – chci říct hodina – co bude k jídlu?“

Ron se na Harryho zaraženě podíval.

„Neville, co to…“

Vtom se za nimi ozval podivný klapavý zvuk, a když se otočili, zjistili, že k nim kulhá profesor Moody. Všichni čtyři zmlkli a úzkostně ho sledovali, ale když promluvil, jeho bručivý hlas zněl mnohem tišeji a laskavěji, než od něj až dosud slyšeli.

„To bude dobré, chlapče,“ řekl Nevillovi. „Co kdybyste zašel ke mně do kabinetu? Pojďte… dáme si spolu šálek čaje…“

Když si Neville představil, že by měl k Moodymu zajít na čaj, zatvářil se ještě zděšeněji. Ani se nepohnul a nepromluvil jediné slovo.

Moody teď sklouzl čarodějným okem na Harryho. „Vy jste v pořádku, Pottere, že ano?“

„Jistě,“ odtušil Harry málem vzdorně.

Modré oko se Moodymu lehce chvělo v důlku, jak si Harryho prohlížel.

„Musíte to vědět,“ řekl potom. „Možná to zní krutě, ale vy to musíte vědět. Nemá smysl si cokoli namlouvat… Tak pojďte, Longbottome. Mám tam pár knížek, které by vás mohly zajímat.“

Neville úpěnlivě pohlédl na Harryho, Rona a Hermionu, nikdo z nich však neřekl ani slovo, takže mu nezbylo než dovolit Moodymu, aby mu položil zkroucenou ruku na rameno a odvedl si ho s sebou.

„Co tohle mělo znamenat?“ otázal se Ron a sledoval je pohledem, dokud oba nezmizeli za rohem.

„Nevím,“ odpověděla Hermiona zamyšleně.

„Byla to ale parádní hodina, viď?“ řekl Ron Harrymu, když zamířili do Velké síně. „Řeknu ti, že Fred a George měli pravdu: Moody to všechno skutečně zná. A když pronesl kletbu Avada kedavra, jak ten pavouk hned umřel, prostě skápnul…“

Když však spatřil výraz v Harryho tváři, náhle zmlkl a nepromluvil ani slovo, dokud nedošli do Velké síně. Pak prohlásil, že by se večer už měli pustit do předpovědí pro profesorku Trelawneyovou, neboť jim to zabere spoustu času.

U večeře se Hermiona do jejich rozhovoru vůbec nepletla. Šílenou rychlostí ji do sebe naházela a znovu vyrazila do knihovny. Oba chlapci se vydali zpátky do nebelvírské věže, a Harry, který během večeře nemyslel na nic jiného, teď sám začal o kletbách, které se nepromíjejí.

„Jestlipak by kvůli tomu neměli Moody a Brumbál potíže, kdyby se na ministerstvu dozvěděli, že nám ty kletby předvedl?“ nadhodil, když už se blížili k Buclaté dámě.

„Nejspíš ano,“ soudil Ron. Jenže Brumbál vždycky dělá všechno po svém, to přece víš, a Moody nevychází z problémů už kolik let. Nejdřív zaútočí, a teprve pak se ptá – tak třeba ty jeho popelnice… Á… Třesky plesky.“

Buclatá dáma se vyklonila, odhalila vstupní otvor a Harry s Ronem prolezli do nebelvírské společenské místnosti. Bylo v ní plno a všichni mluvili jeden přes druhého.

„Dojdeme si pro věci na jasnovidectví?“ řekl Harry.

„Co nám zbývá,“ zabručel Ron.

Vydali se nahoru do ložnice pro knihy a grafy a našli tam Nevilla, jak sedí na posteli, úplně sám, a čte si nějakou knihu. Vypadal o hodně klidnější než na konci Moodyho hodiny, i když ještě pořád nebyl úplně normální a oči měl dost zarudlé.

„Jsi v pořádku, Neville?“ zeptal se ho Harry.

„Ano, jistě,“ přisvědčil Neville. „Díky za optání, ale je mi fajn. Čtu si tuhle knihu, co mi půjčil profesor Moody…“

Zvedl ji a ukázal jim název: Kouzelné vodní rostliny Středozemního moře a jejich vlastnosti.

„Profesorka Prýtová zřejmě řekla profesoru Moodymu, že v bylinkářství jsem opravdu dobrý,“ řekl Neville. V jeho hlasu zněl lehký přídech hrdosti, s kterým se u něj Harry až dosud setkal jen velice zřídka. „Napadlo ho, že by mě tohle mohlo zajímat.“

Harry si uvědomil, že povědět Nevillovi, co o něm řekla profesorka Prýtová, byl velice ohleduplný způsob, jak ho povzbudit, protože jen zřídka mu někdo řekl, že je v něčem dobrý. Tak nějak by se asi zachoval profesor Lupin.

Harry i Ron si odnesli dolů do společenské místnosti učebnice Odhalování věcí budoucích, našli si volný stůl a pustili se do předpovědí, co je čeká během příštího měsíce. Za hodinu pokročili jen velice málo, i když stůl byl posetý útržky pergamenu s nejrůznějšími součty a symboly, a Harry měl mozek stejně zastřený mlhou, jako kdyby celou tu dobu vdechoval vonný dým z krbu profesorky Trelawneyové.

„Nemám sebemenší tušení, co tohle všechno má znamenat,“ řekl s pohledem upřeným na dlouhé stránky výpočtů.

„Víš co?“ mínil Ron, který už měl vlasy úplně zježené, jak se v nich každou chvíli zoufale prohraboval prsty. „Myslím, že bychom zas jednou měli dát na strýčka Příhodu.“

„Chceš říct, že si prostě něco vymyslíme?“

„Přesně tak,“ přikývl Ron a smetl ze stolu hromadu načmáraných poznámek, namočil brk do inkoustu a začal psát.

„Příští pondělí,“ odříkával nahlas, co psal, „pravděpodobně dostanu kašel v důsledku nepříznivé konjunkce Marsu a Jupitera.“

Podíval se na Harryho. „Znáš ji – hlavně to musí být samá nemoc a malér, na to je vysazená.“

„Bezva,“ souhlasil Harry, zmačkal své dosavadní pokusy a vysokým obloukem je přes hlavy tlachajících prváků hodil do krbu. „Dobrá… V pondělí mi hrozí nebezpečí – ehm – že se popálím.“

„Jak jinak,“ přisvědčil Ron ponuře, „v pondělí nás zase čekají skvorejši. Fajn, a v úterý – ehm…“

„Přijdu o něco, na čem mi hodně záleží,“ řekl Harry a rychle listoval Odhalováním věcí budoucích, kde hledal nápady.

„To zní dobře,“ souhlasil Ron a zapsal to. „Bude to vinou… ehm… vinou Merkura. A co takhle, že ti vrazí nůž do zad někdo, o kom sis myslel, že je to tvůj přítel?“

„Tyjó, to nemá chybu…“ zajásal Harry a honem si to zapisoval, „…protože… protože Venuše bude ve dvanáctém domě.“

„A ve středu tuším, že se s někým poperu a dostanu pořádnou nakládačku.“

„Počkej, poprat jsem se chtěl já. Ale dobrá, tak prohraju sázku.“

„Jo, protože se vsadíš, že já vyhraju…“

Ještě hodinu si vymýšleli stále nové předpovědi (jednu tragičtější než druhou), zatímco se společenská místnost postupně vyprazdňovala, jak studenti odcházeli na kutě. Přiloudal se k nim Křivonožka, zlehka vyskočil na prázdné křeslo a upřel na Harryho nevyzpytatelný pohled, asi tak, jako by se na ně dívala Hermiona, kdyby věděla, že svůj domácí úkol nedělají pořádně.

Jak se Harry rozhlížel po místnosti a uvažoval, jakou ránu osudu ještě nepoužil, zahlédl Freda a George, kteří seděli u stěny na opačné straně, hlavy u sebe a brky v ruce, a soustředěně hloubali nad kusem pergamenu. Bylo krajně nezvyklé vidět ty dva, jak se krčí v koutku a mlčky pracují. Většinou toužili být ve středu dění a patřičně na sebe strhávali pozornost. Teď bylo v jejich jednání něco tajnůstkářského a Harry si vzpomněl, jak spolu vysedávali a psali doma v Doupěti. Tenkrát si myslel, že sestavují další objednávkový list na Kratochvilné kouzelnické kejkle, teď to ale na nic takového nevypadalo, protože by určitě přibrali i Leeho Jordana. Hrozně by ho zajímalo, jestli to má co dělat s přihláškou do turnaje tří kouzelnických škol.

Zatímco je pozoroval, George se podíval na Freda a zavrtěl hlavou, brkem něco přeškrtl a pak pronesl velice tichým hlasem, který se přesto rozlehl po celé místnosti, teď už téměř prázdné: „To ne… to zní, jako kdybychom ho obviňovali. Musíme být opatrní…“

George zvedl hlavu a zjistil, že se na něj Harry dívá. Ten se jen zašklebil a vrátil se ke svému předvídání věcí příštích – nechtěl, aby si George myslel, že je potajmu poslouchá. Krátce nato už dvojčata pergamen svinula, popřála ostatním dobrou noc a šla si lehnout.

Byli pryč asi tak deset minut, když se rozevřel otvor v podobizně a do společenské místnosti prolezla Hermiona, v jedné ruce svazek pergamenů a v druhé krabičku, ve které něco chrastilo. Křivonožka naježil hřbet a začal příst.

„Ahoj!“ pozdravila. „Právě jsem to dodělala!“

„Já taky!“ prohlásil Ron vítězoslavně a odhodil brk na stůl. Hermiona se posadila, vše, co přinesla, složila na prázdné křeslo a přitáhla si Ronovu předpověď.

„Zrovna nejlepší měsíc tě nečeká, co?“ poznamenala s křečovitým úšklebkem, zatímco Křivonožka se jí schoulil na klíně.

„No, aspoň to vím dopředu,“ zívl Ron.

„Poslechni, ale topíš se hned dvakrát,“ namítla Hermiona.

„Opravdu?“ řekl Ron a podíval se do své předpovědi. „Tak to jednou změním a radši se octnu v nebezpečí, že mě ušlape rozzuřený hipogryf.“

„Nezdá se ti, že málem bije do očí, že sis to všechno vymyslel?“

„Co si to dovoluješ?!“ předstíral Ron rozhořčení. „Dřeli jsme se celý večer jako domácí skřítkové!“

Hermiona povytáhla obočí.

„To se jen tak říká,“ dodal Ron chvatně.

Harry už také odložil brk; právě si totiž předpověděl vlastní smrt – useknou mu hlavu.

„Co máš v té krabičce?“ zeptal se a ukázal na ni.

„To je legrační, že se ptáš,“ řekla Hermiona a vrhla ošklivý pohled na Rona. Pak sundala víčko a ukázala jim, co je uvnitř.

Bylo tam asi padesát odznaků, každý jiné barvy, ale na všech stálo: SPOŽÚS.

„Spožús?“ kroutil hlavou Harry, jeden odznak zvedl a podíval se na něj. „Co to má znamenat?“

„Žádný spožús,“ řekla Hermiona netrpělivě,“ nýbrž es-pé-ó-žet-ú-es. Společnost pro podporu občanské a životní úrovně skřítků.“

„O té jsem nikdy neslyšel,“ namítl Ron.

„Ani jsi nemohl,“ řekla Hermiona rázně. „Právě jsem ji založila.“

„Jo takhle!“ z Ronova hlasu zaznělo lehké překvapení. „A kolik už máš členů?“

„No – jestli vstoupíte vy dva, tak budeme tři,“ přiznala jejich kamarádka.

„A ty si vážně myslíš, že bychom tu měli chodit s odznaky nějakého spožúsu?“ řekl Ron.

„SPOŽÚS je vážná věc!“ rozohnila se Hermiona. „Chtěla jsem to nazvat Zastavte Hanebné Zneužívání Našich Bližních Kouzelných Tvorů a Kampaň za Změnu jejich Právního Postavení, ale to nezní dobře. Takže to bude název našeho manifestu.“

Zamávala před nimi svazkem pergamenů. „Všechno jsem to v knihovně důkladně prostudovala. Domácí skřítkové žijí v otroctví už celá staletí. Nechápu, jak je vůbec možné, že s tím až do dneška nikdo nic neudělal.“

„Hermiono, poslouchej ušima, prosím tě,“ namítl Ron hlasitě. „Jim – to – vyhovuje. Oni si v tom otroctví přímo lebedí!“

„Naším krátkodobým cílem je…“ Hermiona dělala, jako když neslyšela ani slovo a mluvila ještě hlasitěji než Ron, „je zabezpečit domácím skřítkům slušné mzdy a pracovní podmínky. Naše dlouhodobé cíle zahrnují změnu zákona o zákazu používání hůlek a snahu prosadit do Oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory některého domácího skřítka, protože je skandální, že nikde nemají žádné zastoupení.“

„Ale jak tohle všechno dokážeme?“ zeptal se Harry.

„Začneme náborem členů,“ vysvětlovala Hermiona ochotně. „Říkala jsem si, že zápisné by mohlo být dva srpce – za to každý dostane odznak – a z výnosu bychom mohli financovat naši letákovou kampaň. Ty budeš dělat pokladníka, Rone – kasičku na vybírání už pro tebe mám nahoře – a ty tajemníka, Harry, takže bys mohl být tak laskav a zapsat všechno, co jsem teď říkala, jako zápis z naší první schůze.“

Odmlčela se a obdařila oba zářivým úsměvem. Harry jen seděl, pobouřen jejími nápady, a zároveň se bavil, když viděl výraz v Ronově tváři. Ten vyjeveně mlčel, jako by ztratil řeč. Nakonec ticho přerušilo nehlučné zaťukání na okno. Harry na něj pohlédl přes vyprázdněnou společenskou místnost a v měsíčním světle spatřil sněžnou sovu, jak sedí na okenním parapetu.

„Hedviko!“ vykřikl, vymrštil se z křesla, přeběhl síň a otevřel okno dokořán.

Hedvika vlétla dovnitř, přeletěla přes společenskou místnost a posadila se na stůl, přímo na jeho úkol.

„To je dost!“ řekl Harry a vrhl se k ní.

„Nese ti odpověď!“ upozornil ho Ron vzrušeně a ukazoval na špinavý kousek pergamenu, který měla přivázaný k nožce.

Harry ho spěšně odvázal a posadil se, aby si ho přečetl.

Hedvika se mu usadila na koleně, mávala křídly a tiše houkala.

„Co ti píše?“ se zatajeným dechem vyhrkla Hermiona.

Dopis byl krátký a vypadalo to, že ho pisatel naškrábal v největším spěchu. Harry ho přečetl nahlas:

Harry,

okamžitě letím na sever. To, co mi píšeš o své jizvě, je poslední ze série podivných zvěstí, které se mi donesly až sem. Pokud tě jizva znovu začne bolet, jdi rovnou za Brumbálem – říká se, že povolal z důchodu Pošuka Moodyho, takže určitě chápe, co všechna ta znamení ohlašují, i když nikdo jiný to netuší. Ozvu se ti co nejdřív. Pozdravuj Rona a Hermionu a měj oči na stopkách, Harry!

Sirius

Harry se podíval na Rona a Hermionu, kteří zas upřeně zírali na něj.

„On letí na sever?“ zašeptala Hermiona. „To znamená, že se vrací?“

„A jaká znamení chápe Brumbál?“ zeptal se Ron a tvářil se zmateně. „Harry – co je s tebou?“

Harry se zrovna v tu chvíli uhodil do čela pěstí a snažil se shodit Hedviku z klína.

„Neměl jsem mu o tom vůbec psát!“ vztekal se.

„O čem to prosím tě mluvíš?“ podivil se Ron.

„On si totiž myslí, že se musí vrátit!“ řekl Harry a bouchl do stolu s takovou silou, až Hedvika přistála na opěradle Ronova křesla a začala pohoršeně houkat. „Vrací se, protože si myslí, že mi hrozí nebezpečí! A já jsem přitom úplně v pohodě! A pro tebe nic nemám,“ osopil se na Hedviku, která netrpělivě cvakala zobákem, „jestli chceš něco k jídlu, musíš nahoru do sovince.“

Hedvika ho sjela mimořádně uraženým pohledem a odletěla k otevřenému oknu; roztaženým křídlem ho ještě stačila uhodit po hlavě.

„Harry,“ začala Hermiona smířlivým hlasem.

„Jdu si lehnout,“ řekl úsečně. „Uvidíme se ráno.“

Nahoře v ložnici si natáhl pyžamo a ihned zalehl do postele s nebesy, ačkoli se necítil ani trochu unavený.

Kdyby se Sirius vrátil a chytili ho, byla by to jeho vina. Proč nedržel jazyk za zuby? Bolelo ho to jen pár vteřin, a hned to musel rozhlašovat… Proč neměl tolik rozumu a nenechal si to pro sebe…

Chvilku nato slyšel vejít do ložnice Rona, ale nepromluvil na něj. Ještě dlouho ležel s očima upřenýma na temná nebesa nad postelí. V ložnici vládlo naprosté ticho, a nemít hlavu plnou starostí, uvědomil by si, že neslyší Nevillovo obvyklé chrápání, takže zřejmě není jediný, kdo bdí.

15 / Krásnohůlky a Kruval

Příštího dne se Harry časně ráno probudil s úplně hotovým plánem v hlavě, jako kdyby na něm jeho spící mozek pracoval celou noc. Vstal, v chabém ranním světle se ustrojil, vyšel z ložnice, aniž by probudil Rona, a zamířil do opuštěné společenské místnosti. Ze stolu, na kterém ještě ležel jeho domácí úkol z jasnovidectví, popadl kus pergamenu a napsal svému kmotrovi:

Milý Siriusi,

s tou jizvou se mi to asi jen zdálo, že mě bolí. Když jsem ti minule psal, nebyl jsem ještě napůl probuzený. Je to tady fakt senzační a není důvod, aby ses vracel. Nedělej si kvůli mně starosti, hlava je úplně v pořádku.

Harry

Potom prolezl otvorem v podobizně ven a vydal se němými hradními chodbami vzhůru (jediný, kdo ho na chvilku zdržel, byl Protiva, který se na něj pokusil v polovině chodby ve čtvrtém patře převrhnout velkou vázu), až dorazil do sovince, který se nalézal v nejvyšší části západní věže.

V této kruhové kamenné místnosti bylo dost chladno – proháněl se jí průvan, protože ani v jednom okně nebylo sklo. Podlahu vůbec nebylo vidět pro samou slámu, soví trus a vydávené kostřičky myší a hrabošů. Na bidýlkách, která stoupala až ke střeše, seděly stovky sov všech druhů a plemen, jaké si kdo jen dokáže představit, a téměř všechny spaly, i když sem tam se na Harryho přece jen upřelo nějaké to kulaté žluté oko. Potom konečně zahlédl Hedviku, která se pohodlně uvelebila mezi sovou pálenou a puštíkem, a rychle k ní zamířil, div že přitom neuklouzl po podlaze pokryté trusem.

Chvilku mu trvalo, než ji přesvědčil, aby se probudila a podívala se na něho, protože se pořád otáčela na bidýlku a obracela se k němu ocasem. Očividně se dosud zlobila, že se k ní včera večer choval tak nevděčně. Když jí však nakonec naznačil, že je nejspíš příliš unavená a že snad požádá Rona, aby mu půjčil Papušíka, přece jen vystrčila nohu, aby jí k ní mohl přivázat dopis.

„Hlavně ho musíš najít, rozumíš?“ řekl Harry a pohladil ji po zádech, když ji nesl na ruce k jednomu z otvorů ve zdi. „Dřív než ho vyslídí mozkomorové.“

Štípla ho do prstu, možná o dost víc, než by si dovolila jindy, přesto však tiše zahoukala, jako by ho chtěla uklidnit. Potom roztáhla křídla a vzlétla proti vycházejícímu slunci. Harry ji sledoval, jak mizí v dálce, a v žaludku už zase měl ten známý stísněný pocit. Starostí mu přibylo – a to si byl tak jistý, že mu Siriusova odpověď vše ulehčí.

„To ale byla lež, Harry,“ řekla Hermiona u snídaně příkře, když jim sdělil, co udělal. „Že tě ta jizva bolí, se ti jen nezdálo, a ty to dobře víš.“

„A co jsem měl dělat?“ namítl Harry. „Přece kvůli mně neskončí znovu v Azkabanu.“

„Nech toho!“ okřikl Hermionu Ron, když otevírala ústa k dalším námitkám, a Hermiona protentokrát uposlechla a zmlkla.

Během příštích dvou týdnů dělal Harry vše pro to, aby si o svého kmotra nedělal starosti a pokud možno na něj myslel co nejméně. Přesto si nemohl pomoci a každé ráno se úzkostně rozhlížel, když dorazily sovy s poštou, a pozdě večer, než šel spát, se mu před očima vynořovaly děsivé představy, v nichž mozkomorové zaskočili Siriuse v nějaké temné londýnské uličce. Nejraději by se věnoval famfrpálu, který by ho přivedl na jiné myšlenky; na ztrápenou mysl totiž nic nepůsobí tak dobře jako pořádný, tvrdý trénink. Na druhé straně teď měli obtížnější a náročnější učení než dřív, zejména v obraně proti černé magii.

Velice je překvapilo, když jim profesor Moody oznámil, že na každém z nich postupně vyzkouší kletbu Imperius, aby jim ukázal její mocnou sílu a aby se zjistilo, zda se jí dokážou ubránit.

„Ale – vy sám jste přece říkal, že se to příčí zákonu, pane profesore,“ vykoktala nejistě Hermiona, když se Moody rozmáchl hůlkou a odklidil lavice, takže uprostřed místnosti vzniklo dost velké volné prostranství. „Říkal jste, že použít zakázanou kletbu proti jiné lidské bytosti…“

„Brumbál chce, abyste se poučili, co způsobuje,“ řekl Moody. Jeho čarodějné oko zakroužilo kolem Hermiony a pak na ni utkvělo pohledem, který naháněl hrůzu. Jestli se raději chcete poučit natvrdo – až někdo takovou kletbu proti vám použije, aby vás úplně ovládal – je to jen a jen vaše záležitost. Omlouvám vás z hodiny, můžete jít.“

Ukázal zkřiveným prstem ke dveřím. Hermiona zčervenala jako pivoňka a zamumlala, že to tak nemyslela a pryč že jít nechce. Harry a Ron se na sebe zašklebili; věděli, že Hermiona by raději vypila hnis z dýmějových hlíz, než by si dala ujít něco tak důležitého.

Moody začal postupně vyvolávat jednotlivé studenty a kletbu Imperius na nich zkoušet. Harry sledoval, jak jeho spolužáci jeden po druhém dělají pod jejím vlivem ty nejpodivnější věci: Dean Thomas třikrát přeskákal na jedné noze učebnu kolem dokola a zpíval přitom národní hymnu; Levandule Brownová napodobovala veverku; Neville předvedl sérii udivujících cviků, kterých by v normálním stavu rozhodně nebyl schopen. Harrymu nepřipadalo, že by se kdokoli z nich dokázal postavit té kletbě na odpor; každý se vzpamatoval teprve poté, kdy Moody zrušil její působení.

„Teď vy, Pottere,“ zamručel Moody.

Harry zamířil na vyklizené prostranství doprostřed učebny, Moody zvedl hůlku, namířil na něj a pronesl „Imperio!“.

Harry měl úžasný pocit. Bylo to, jako by mu profesor s největší opatrností vymazal z hlavy všechny myšlenky a starosti, až zůstalo jen mlhavé štěstí, které se vzalo bůhvíodkud. Stál tam a pociťoval nesmírnou pohodu a jen nejasně si uvědomoval, že ho všichni pozorují.

Pak náhle uslyšel hlas Pošuka Moodyho, který se rozléhal v jakési odlehlé komůrce jeho vyprázdněného mozku: Vyskoč na stůl… Vyskoč tady na ten stůl…

Harry poslušně ohnul nohy v kolenou a chystal se skočit.

Vyskoč na ten stůl…

Ale proč?

Kdesi vzadu v jeho mozku se probudil jiný hlas. Proč bys to dělal, vždyť je to hloupost, řekl mu.

Vyskoč na ten stůl…

Ne, myslím, že to neudělám, děkuji pěkně, namítl ten druhý hlas a zněl o trochu pevněji než předtím… vlastně vůbec nechci…

Skoč! TEĎ!

Vzápětí ucítil prudkou bolest. V jediném okamžiku zároveň skočil i se pokusil zabránit si v tom – a výsledek byl, že hlavou narazil do psacího stolu, převrátil jej a ucítil řezavou bolest v kolenou, jako by si je zlomil.

„Tak tohle už bylo lepší!“ zabručel Moody a Harry najednou zavnímal, že onen pocit prázdnoty, který mu předtím zvučel v hlavě, je pryč. Plně si uvědomoval, co se děje, a bolest v kolenou jako by se zdvojnásobila.

„Pořádně se podívejte, vy všichni… Potter se tomu postavil! Postavil se tomu a málem zvítězil! Zkusíme to ještě jednou, Pottere, a vy ostatní dávejte pozor – dívejte se mu do očí, tam to uvidíte – velmi dobře, Pottere, opravdu velice dobře! Ten, kdo by chtěl ovládnout vás, to nebude mít jednoduché!“

„Když ho člověk poslouchá,“ zamumlal Harry, když se o hodinu později vybelhal z učebny obrany proti černé magii (Moody trval na tom, že na něm bude tu kletbu zkoušet, dokud ji Harry nedokáže odrazit úplně, a vyzkoušel ji čtyřikrát za sebou), „musí si nutně myslet, že na nás na všechny každou chvíli někdo zaútočí.“

„To máš úplnou pravdu,“ souhlasil Ron, jenž přeskakoval každý druhý schod. Měl s kletbou Imperius mnohem větší potíže než Harry, i když ho profesor ujistil, že její účinky během polední přestávky zmizí. „Darmo se o něm neříká, že trpí podezíravostí…“ Ron se nervózně ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že ho Moody nemůže slyšet, a pokračoval: „Teď už se ani trochu nedivím, že se ho na ministerstvu rádi zbavili – slyšel jsi, jak vykládal Seamusovi, co provedl té čarodějce, která mu prvního apríla za zády vykřikla ‚fuj‘? A kdy máme přečíst všechny ty knížky o tom, jak vzdorovat kletbě Imperius, když musíme zvládnout i to všechno ostatní, co nám naložili?“

Všichni studenti čtvrtého ročníku bez výjimky postřehli, o kolik víc práce od nich v tom pololetí učitelé vyžadují. Profesorka McGonagallová jim vysvětlila proč, když celá třída obzvlášť hlasitě zaúpěla nad množstvím uložených domácích úkolů z přeměňování.

„Vstupujete teď do jedné z rozhodujících fází svého kouzelnického vzdělání!“ řekla jim a v očích za hranatými brýlemi jí nebezpečně zasršelo. „Už brzy budete muset prokázat, že splňujete Náležitou kouzelnickou úroveň…“

„Zkoušky z NKÚ přece budeme skládat až v pátém ročníku!“ namítl Dean Thomas rozhorleně.

„To máte nejspíš pravdu, Thomasi, ale věřte mi – čím déle se na ně budete připravovat, tím líp! V celé vaší třídě zatím jedině slečna Grangerová dokázala přeměnit ježka v opravdový jehelníček. A vám, Thomasi, musím připomenout, že váš jehelníček se zděšeně stáčí do klubíčka, kdykoli se k němu přiblíží někdo se špendlíkem v ruce!“

Hermiona, která se při jejích slovech znovu začervenala, se očividně snažila, aby nevypadala příliš spokojená sama se sebou.

Harryho i Rona velice pobavilo, když jim profesorka Trelawneyová na další hodině jasnovidectví oznámila, že oba dostali za svůj domácí úkol nejvyšší bodové ohodnocení. Značnou část jejich předpovědí předčítala ostatním nahlas a pochválila oba za to, jak chladnokrevně se stavějí k hrůzám, které je v příštích dnech čekají. O dost míň se jim ovšem líbilo, když jim uložila, aby si připravili obdobné předpovědi na následující měsíc – zásoba pohrom totiž oběma rychle docházela.

Profesor Binns, duch, který přednášel dějiny čar a kouzel, od nich teď každý týden požadoval další pojednání o vzpourách skřetů v osmnáctém století. Profesor Snape je zas nutil, aby studovali protijedy – to brali velice vážně, protože jim naznačil, že ještě před Vánocemi možná někoho z nich otráví, aby zjistil, zda jeho protijed účinkuje. Profesor Kratiknot jim uložil, aby si přečetli tři knihy navíc a připravili se tak na jeho výklad o přivolávacích kouzlech.

Dokonce i Hagrid přispíval k tomu, že nevěděli co dřív. Třaskaví skvorejši rostli až zázračně rychle na to, že dosud nikdo nezjistil, co vlastně žerou. Hagrid z toho měl radost a jako součást „praktického cvičení“ navrhl, aby k němu studenti chodili každý druhý večer, skvorejše pozorovali a dělali si poznámky o jejich pozoruhodném chování.

„Já chodit nebudu,“ prohlásil Draco Malfoy rozhodně, když jim to Hagrid navrhl a tvářil se přitom jako Santa Claus, když vytahuje ze svého pytle obzvlášť velikou hračku. „Děkuju pěkně, ale během vyučování mám těch hnusáků víc než dost.“

Hagridovi zmizel úsměv z tváře.

„Uděláte, co říkám,“ zabručel, „nebo s váma zatočím jako pan profesor Moody… Slyšel jsem, že z vás byla príma fretka, Malfoyi.“

Všichni z Nebelvíru se hlasitě rozřehtali. Malfoy zrudl vzteky, ovšem vzpomínka, jak ho Moody potrestal, v něm zřejmě zůstala natolik živá, že obrovi raději neodporoval. Po skončení hodiny se Harry, Ron a Hermiona vraceli do hradu ve výtečné náladě: nadmíru je potěšilo, jak Hagrid Malfoye usadil, zejména proto, že Malfoy v minulém školním roce dělal, co mohl, aby Hagrida ze školy dostal.

Když dorazili do vstupní síně, zjistili, že nemohou dál; shromáždil se tam početný dav studentů, kteří se tlačili kolem veliké vývěsní tabule pod mramorovým schodištěm. Ron, nejvyšší z nich tří, si stoupl na špičky, aby viděl přes hlavy před sebou, a nahlas přečetl svým kamarádům, co na tabuli stálo.

TURNAJ TŘÍ KOUZELNICKÝCH ŠKOL

Delegace z Krásnohůlek a z Kruvalu přijedou

v pátek 30. října šest hodin večer.

Vyučování skončí o půl hodiny dřív…

„Senzace!“ zajásal Harry. „Poslední hodinu v pátek máme lektvary! Snape nebude mít dost času, aby nás všechny otrávil!“

Studenti si odnesou brašny a knihy do ložnic

a shromáždí se před hradem, aby před slavností

na uvítanou pozdravili naše hosty.

„To je už za týden!“ řekl Ernie MacMillan z Mrzimoru, který se vynořil z davu a oči mu zářily. Jestlipak už to ví Cedric? Asi půjdu a řeknu mu to…“

„Cedric?“ zeptal se Ron rozpačitě, když Ernie odkvapil.

„Diggory,“ vysvětlil mu Harry. „Zřejmě se chce přihlásit do turnaje.“

„Ten blbec že by chtěl být bradavickým šampiónem?“ podivil se Ron, když se tlačili ke schodišti brebentícím davem.

„Není to žádný blbec, prostě ho nesnášíš, protože nebelvírské porazil ve famfrpálu,“ namítla Hermiona. „Slyšela jsem, že jako student je opravdu dobrý – a je taky prefekt.“

Řekla to, jako kdyby tím všechno bylo úplně jasné.

„Je ti sympatický jen proto, že to je hezoun,“ popíchl ji Ron.

„Promiň, ale nikdo mi není sympatický jen proto, že je hezký!“ ohradila se rozhořčeně.

Ron naoko nahlas zakašlal, a kupodivu to vyznělo jako „Lockhart!“.

Vývěsní tabule ve vstupní hale na všechny obyvatele hradu silně zapůsobila. V příštím týdnu se nikdo nebavil o ničem jiném. Ať Harry přišel kamkoli, všichni mluvili jen o turnaji tří kouzelnických škol. Mezi studenty se šířily fámy jako nakažlivé bacily: kdo se chce ucházet o to, aby byl bradavickým šampiónem, v čem se bude soutěžit a čím se od nich liší studenti z Krásnohůlek a z Kruvalu.

Harry si také všiml, že se v celém hradu mimořádně důkladně uklízí. Do čista bylo vycíděno několik zašlých podobizen, ovšem ke značné nelibosti vyobrazených osob: ty se teď choulily v rámech, nevrle brumlaly a pomrkávaly, jako by je odřené růžové tváře dosud pálily. Brnění se náhle blýskala a při žádném pohybu nezaskřípala, a školník Argus Filch se tak zuřivě vrhal na každého studenta, který si zapomněl očistit boty, až z toho dvě děvčata z prvního ročníku dostala hysterický záchvat.

Také členové profesorského sboru působili nervózním dojmem.

„Prosím vás, Longbottome, buďte tak laskav a nepředvádějte před nikým z Kruvalu, že nedokážete udělat ani jednoduché proměňovací kouzlo!“ osopila se na Nevilla profesorka McGonagallová na konci jedné zvlášť náročné hodiny, při které Neville nešťastnou náhodou přenesl na kaktus vlastní uši.

Když třicátého října ráno přišli dolů na snídani, zjistili, že Velkou síň během noci vyzdobili. Na stěnách visely obrovské hedvábné prapory, z nichž každý představoval jednu kolej – červený se zlatým lvem Nebelvír, modrý s bronzovým orlem Havraspár, žlutý s černým jezevcem Mrzimor a zelený se stříbrným hadem Zmijozel. Za učitelským stolem visel ten největší ze všech, na němž byl erb Bradavic: lev, orel, jezevec a had byli umístěni v políčkách kolem velkého písmene B.

Harry Ron a Hermiona zahlédli u nebelvírského stolu Freda a George. I když právě od nich by to nikdo nečekal, dvojčata seděla opět stranou od ostatních a šeptem se o něčem domlouvala. Ron zamířil přímo k nim a jeho kamarádi jej následovali.

„Samozřejmě že je to průšvih,“ říkal v tu chvíli Fredovi zasmušile George. „Ale jestli s námi osobně nepromluví, budeme mu muset přece jen poslat ten dopis. Nebo mu ho strčíme do ruky, přece se nám nemůže vyhýbat věčně.“

„A kdo se vám vyhýbá?“ chtěl vědět Ron a přisedl si k nim.

„Byl bych nejradši, kdyby ses nám vyhýbal ty,“ prohlásil Fred, kterého bratrovo vyrušení popudilo.

„O jakém průšvihu to mluvíte?“ zeptal se Ron George.

„Největší průšvih je mít za bratra šťouru, jako jsi ty,“ odsekl George.

„Už jste vy dva vykoumali něco s tím turnajem?“ zeptal se Harry. Ještě pořad chcete zkusit se na něj přihlásit?“

„Vyptával jsem se McGonagallové, jak se vybírají šampióni, ale nic jsem z ní nevytáh,“ přiznal George trpce. „Povídala jenom, ať si ty řeči nechám a radši se starám, jak přeměním svého mývala.“

„Rád bych věděl, jaké dostanou úkoly,“ řekl Ron zamyšleně. „Vsadil bych se, že bychom na ně stačili taky, Harry, leccos nebezpečného jsme už přece zvládli.“

„Jenže ne před porotou,“ namítl Fred. „McGonagallová říkala, že šampiónům dávají body podle toho, jak dobře úkoly splní.“

„A kdo to bude posuzovat?“ zeptal se Harry.

„V porotě vždycky zasedají ředitelé škol, které se turnaje účastní,“ vysvětlila Hermiona a kluci se na ni překvapeně podívali, „protože v roce 1792 utrpěli všichni tři šampióni vážná zranění, když bazilišek, kterého měli při turnaji chytit, začal řádit jako divý.“

Všimla si, že se na ni dívají, a jako vždy podrážděná tím, že nikdo jiný nepřečetl všechny knihy, které zvládla ona, prohlásila: „Všechno to najdete v Dějinách bradavické školy, i když ta kniha samozřejmě není úplně důvěryhodná. O dost přesnější název by byl Upravené dějiny Bradavic, nebo také Krajně předpojaté a výběrové dějiny Bradavic, které zamlčují pochybnější stránky života školy.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Ron, i když Harry tušil, co přijde.

„Přece o domácích skřítcích!“ řekla Hermiona nahlas a dala tak Harrymu za pravdu. „Dějiny bradavické školy mají přes tisíc stránek, ani jednou se však nezmiňují o tom, že všichni mlčky souhlasíme s útlakem stovky otroků!“

Harry zavrtěl hlavou a soustředil svůj zájem na míchaná vejce. Hermionin zápal domoci se spravedlnosti pro domácí skřítky v nejmenším neochabl, i když bylo zřejmé, že Ron ani on ho nesdílejí. Oba jí sice zaplatili za odznak SPOŽÚS dva srpce, ovšem jen proto, aby jim s těmi řečmi konečně dala pokoj. Byly to však vyhozené peníze, protože Hermiona halasila o skřítcích ještě víc než předtím. V jednom kuse teď Harryho a Rona uháněla – nejdřív aby ty odznaky opravdu nosili, a posléze, aby k tomu přiměli i ostatní; kromě toho každý večer obcházela nebelvírskou společenskou místnost tak dlouho, dokud někoho nezatlačila do kouta a nezachrastila mu pod nosem pokladničkou.

„Uvědomujete si vůbec, že vám převléká postele, topí v krbu, uklízí učebny a připravuje vám jídlo skupina kouzelných tvorů, kteří nedostávají žádný plat a jsou drženi v otroctví?“ útočila rozhořčeně.

Někteří studenti – například Neville – jí zaplatili, jen aby se na ně přestala mračit. Sem tam někdo projevil jistý zájem o to, co jim vykládala, zdráhali se však do její kampaně zapojit doopravdy. Spousta studentů to brala jako žert.

Ron teď obrátil oči ke stropu, odkud na ně dnes zářilo podzimní slunce, a Fred se plně soustředil na svoji slaninu (obě dvojčata si odznak SPOŽÚS odmítla koupit). George se nicméně naklonil k Hermioně.

„Poslechni, byla jsi vůbec někdy dole v kuchyni?“

„Ne, samozřejmě že ne,“ řekla Hermiona stroze. „Studenti přece nesmějí…“

„Vidíš, to my jsme tam byli,“ namítl George a ukázal na Freda, „a kolikrát, abychom štípli něco k snědku. Mluvili jsme s nimi a oni jsou šťastní. Myslí si, že mají tu nejlepší práci na světě…“

„Protože jsou nevzdělaní, a kromě toho jim soustavně vymývají mozek!“ rozohnila se okamžitě Hermiona, její další slova však přehlušil nenadálý svištivý zvuk shůry, ohlašující přílet poštovních sov. Harry okamžitě zvedl hlavu a uviděl Hedviku, jak se k němu snáší. Hermiona zmlkla v polovině věty a dychtivě sledovala s Ronem sovu, jež usedla Harrymu na rameno, složila křídla a unaveně k němu natáhla nohu.

Harry si vzal od Hedviky Siriusovu odpověď a nabídl jí kůži ze slaniny; sova se do ní vděčně pustila. Když se přesvědčil, že Fred a George jsou už zas spolehlivě pohroužení do úvah o turnaji tří kouzelnických škol, šeptem svým kamarádům Siriusův dopis přečetl.

Bylo od tebe hezké, že jsi to zkusil, Harry.

Jsem zpátky v Británii a mám spolehlivý úkryt. Chci, abys mě informoval o všem, co se v Bradavicích stane. Neposílej už Hedviku a střídej různé sovy. O mne si nedělej starosti, hlavně dávej pozor na sebe. Nezapomeň, co jsem ti říkal o tvé jizvě.

Sirius

„Proč máš střídat sovy?“ zeptal se Ron potichu.

„Hedvika na sebe moc přitahuje pozornost,“ vysvětlila Hermiona pohotově. Je nápadná. Sněžná sova, která by za ním každou chvíli přilétala, ať už se Sirius skrývá kdekoli… U nás přece tenhle druh nežije, nemyslíš?“

Harry dopis svinul a zastrčil si ho do hábitu. Nebyl si jistý, zda mu starostí přibylo nebo ubylo. To, že se Sirius vrátil a že ho nechytili, hodně znamenalo. Právě tak ho nesporně uklidnila zpráva, že jeho kmotr je mnohem blíž. Když mu napíše, nebude aspoň muset čekat pokaždé na odpověď tak dlouho.

„Děkuji ti, Hedviko,“ řekl a pohladil ji. Sova ospale zahoukala, krátce si smočila zobák v jeho poháru pomerančové šťávy a znovu se vznesla. Očividně se už nemohla dočkat, až se v sovinci pořádně vyspí.

Toho dne byl vzduch plný příjemného očekávání. Při hodinách nikdo nedával valně pozor a všichni daleko víc mysleli na to, že večer přijedou hosté z Krásnohůlek a z Kruvalu. Dokonce i hodina lektvarů byla snesitelnější než jindy, poněvadž byla kratší. Když se o půl hodiny dřív ozval zvon, Harry, Ron a Hermiona si pospíšili do nebelvírské věže, podle pokynů na vývěsní tabuli si tam odložili brašny a knihy a honem zas seběhli dolů do vstupní síně.

Ředitelé kolejí dohlíželi na to, aby se studenti seřadili.

„Narovnejte si tu čapku, Weasleyi,“ vyzvala profesorka McGonagallová Rona úsečně. „A vy, slečno Patilová, si vyndejte tu směšnou věc z vlasů.“

Parvati se jen zamračila a sundala si velkého ozdobného motýla, kterého si vetkla do copu.

„Pojďte za mnou,“ vybídla je profesorka, „první ročník vepředu… a nestrkejte se…“

Vypochodovali po předním schodišti dolů a seřadili se před hradem. Byl chladný, jasný večer; stmívalo se a nad Zapovězeným lesem už svítil bledý, jakoby průzračný měsíc. Harry stál ve čtvrté řadě mezi Ronem a Hermionou a zahlédl mezi prvňáky Dennise Creeveyho, který se doslova třásl nedočkavostí.

„Už je skoro šest,“ poznamenal Ron, podíval se na hodinky a potom upřel oči na příjezdovou cestu od přední brány. „Co myslíte, jak přijedou? Vlakem?“

„To sotva,“ mínila Hermiona.

„Ale jak tedy? Na košťatech?“ nadhodil Harry a podíval se na oblohu plnou hvězd.

„Asi taky ne… z takové dálky…“

„Že by použili Přenášedlo?“ navrhl Ron. „Nebo by se mohli přemístit – možná to u nich smí, i když jim ještě nebylo sedmnáct?“

„Do Bradavic se nikdo přemístit nemůže, kolikrát ti to mám vysvětlovat?“ řekla Hermiona netrpělivě. Vzrušeně pátrali očima v houstnoucí tmě, ale nikde se nic nepohnulo: všude vládlo ticho a klid a všechno vypadalo stejně jako jindy. Harrymu začínalo být chladno. Přál si, aby si hosté pospíšili… možná že ti cizí studenti chystají okázalý příjezd… Vzpomněl si, co řekl pan Weasley tenkrát v kempu před mistrovstvím světa ve famfrpálu: Je to pořád stejné, jakmile se někde sejdeme, nedá nám to a začneme se vytahovat…“

Vtom se ze zadní řady, kde stáli učitelé, ozval Brumbál: „Výtečně! Pokud se ošklivě nepletu, delegace z Krásnohůlek se blíží!“

„Kde jsou?“ vyhrkla řada studentů dychtivě a hned se rozhlíželi na všechny strany.

„Tamhle!“ vykřikl jeden student z šestého ročníku a ukazoval nad Zapovězený les.

Po inkoustové obloze se k hradu řítilo cosi velikého, daleko většího než koště – nebo i celá stovka košťat – a neustále se to zvětšovalo.

„Vždyť je to drak!“ vyjekla jedna prvňačka, která úplně ztratila hlavu.

„Nemluv hlouposti… je to létající dům!“ opravil ji Dennis Creevey.

Ukázalo se, že měl o dost blíž k pravdě… Když ten obrovský černý útvar přeletěl nad korunami stromů v Zapovězeném lese a ozářila jej světla z hradních oken, uviděli, jak se k nim řítí obrovitý šmolkově modrý kočár, veliký jako několikapatrový dům. Vzduchem ho táhlo tucet okřídlených koní, všichni plaví, s bílou hřívou, a každý veliký jako slon.

Přední tři řady studentů ucouvly dozadu, když se kočár snesl níž a ještě pořád závratnou rychlostí se chystal přistát – a pak, s dunivým zahřměním, při němž Neville uskočil a šlápl na nohu jednomu studentovi pátého ročníku ze Zmijozelu, kopyta koní větší než talíře uhodila o zem. Vteřinu nato přistál i kočár – jen se zakymácel na obrovských kolech, zatímco zlatí koně potřásali obrovskými hlavami a kouleli velkýma, ohnivě rudýma očima.

Harry si sotva stačil všimnout, že na dveřích kočáru je erb (dvě zkřížené zlaté hůlky, z nichž z každé sršely tři hvězdy), a dveře už se otvíraly.

Z kočáru vyskočil chlapec ve světlemodrém hábitu, předklonil se, chvilku se potýkal s něčím na podlaze kočáru a potom spustil dolů zlaté schůdky. Vzápětí uctivě odskočil stranou. Harry viděl, jak se z kočáru noří lesklý černý střevíc na vysokém podpatku, veliký jako dětské sáňky; a pak se objevila ta největší žena, jakou kdy v životě viděl. V tu chvíli všichni okamžitě pochopili, proč jsou kočár i koně tak velcí. Několik studentů vyjeklo úžasem.

Harry znal jen jediného člověka, který byl tak velký jako ona, a to byl Hagrid. Pochyboval dokonce, že by jeden z nich byl třeba jen o fous větší nebo menší než ten druhý. Přesto však – nebo snad právě proto, že na Hagrida byl zvyklý – mu ta žena (stála teď pod schůdky a rozhlížela se po čekajících studentech, kteří na ni třeštili oči) připadala ještě neskutečněji veliká. Jak vkročila do světla, jež se sem linulo ze vstupní síně, zjistili, že má sličnou tvář, olivovou pleť, veliké, černé a jakoby uslzené oči a dost hákovitý nos. Vlasy měla v týlu stažené do lesklého uzlu. Od hlavy až k patě byla zahalena do černého saténu a na šíji i na buclatých prstech se jí třpytily spousty nádherných opálů.

Brumbál začal tleskat; studenti se řídili jeho příkladem a také ji zahrnuli bouřlivým potleskem. Mnozí si přitom stoupli na špičky, aby ji líp viděli.

Její obličej se rozjasnil vlídným úsměvem, vykročila k Brumbálovi a podávala mu třpytivou ruku. Brumbál byl sice také dost vysoký, rozhodně se však nemusel shýbnout, aby jí ruku políbil.

„Drahá madame Maxime,“ řekl. „Vítejte v Bradavicích!“

„Brrumbále,“ promluvila madame Maxime hlubokým hlasem. „Doufám, že se vám daršší dobršše?“

„Děkuji, cítím se výtečně,“ odpověděl Brumbál.

„To jsou moji šáci,“ řekla madame Maxime a ledabyle mávla svou obrovskou rukou za sebe.

Harry, který až do té chvíle soustředil všechnu svou pozornost jenom na ni, teď zjistil, že z kočáru vystoupil možná tucet chlapců a dívek – soudě podle jejich vzhledu, žádnému nechybělo mnoho do dvaceti – a stáli teď za madame Maxime. Všichni se klepali zimou – a jak by ne, vždyť jejich hábity byly zřejmě z jemného hedvábí a nikdo z nich neměl plášť; někteří si aspoň omotali kolem hlavy šálu nebo šátek. Podle toho, co dokázal rozeznat z jejich tváří (stáli totiž v obrovitém stínu madame Maxime), zírali na Bradavice s jistou dávkou strachu.

„Co Karrkarroff, už dorrazil?“ zeptala se madame Maxime.

„Měl by tady být každou chvíli,“ řekl Brumbál. „Chcete tu na něj počkat a pozdravit ho, nebo radši půjdete dovnitř, abyste se trochu ohřáli?“

„Rradši se půjdeme ohrššát,“ odpověděla madame Maxime. „Ale koně…“

„Náš učitel péče o kouzelné tvory se o ně milerád postará,“ řekl Brumbál. „Bude tu coby dup, jen co zvládne menší problém, který souvisí s jeho dalšími – ehm – povinnostmi.“

„Skvorejši,“ řekl Ron potichu Harrymu a zašklebil se.

„Moji koňové vyšadují – ehm – pevnou rruku,“ prohlásila madame Maxime, jako by pochybovala, že by je nějaký bradavický učitel péče o kouzelné tvory mohl zvládnout. Jsou totiž oprravdu silní…“

„Ujišťuji vás, že Hagrid je hravě zvládne,“ usmál se Brumbál.

„Dobrrá,“ řekla madame Maxime a lehce se uklonila. „Byl byste ale tak laskav a ršekl tomu vašemu Agridovi, že moji koňové pijí jen značkovou sladovou whisky?“

„Spolehněte se, že se o ně postaráme,“ a Brumbál se uklonil také.

„Tak pojďte,“ přikázala madame Maxime svým žákům, a řady bradavických studentů se rozestoupily, aby se svým doprovodem mohla vystoupit po kamenných schodech do vstupní síně.

„Co myslíte, jak velké koně budou mít ti z Kruvalu?“ nadhodil Seamus Finnigan a natahoval se přes Levanduli a Parvati, aby ho Harry s Ronem slyšeli.

„Hm, pokud budou ještě větší než tihleti, neporadí si s nimi už ani Hagrid,“ poznamenal Harry. „Pokud ho ovšem nenapadli ti jeho skvorejši. Co myslíte, že provedli?“

„Třeba mu utekli,“ mínil Ron optimisticky.

„To ani neříkej,“ a Hermiona se zachvěla. „Představ si, že by se volně pohybovali po Bradavicích…“

Stáli tam a klepali se už zimou, jak čekali, kdy se objeví delegace z Kruvalu. Většina studentů toužebně vzhlížela k obloze. Několik minut zaléhalo do ticha jen frkání a dupání obrovských koní madame Maxime, ale potom…

„Slyšíte to?“ vykřikl náhle Ron.

Harry se zaposlouchal: ze tmy k nim doléhal jakýsi hlasitý a podivně děsivý zvuk, tlumený hukot a sání, jako kdyby se řečištěm blížil jakýsi obrovský vysavač…

„To je přece z jezera!“ zahulákal Lee Jordan a ukazoval na něj. „Podívejte se dolů!“

Z místa, kde stáli, nahoře nad lukami, odkud mohli přehlédnout celé školní pozemky, teď jasně viděli hladkou a černou vodní plochu – ta však už vůbec nebyla hladká. Hluboko uprostřed jezera se cosi dělo: na hladinu probublávaly veliké bubliny a vlny se přelévaly přes blátivé břehy – a pak v samém středu jezera zakroužil vír, jako kdyby ze dna někdo vytáhl obrovskou zátku…

Ze středu víru se začalo pomalu zvedat cosi jako dlouhý, černý kůl… a pak Harry spatřil ráhnoví…

„To je stěžeň!“ řekl Ronovi a Hermioně. Loď se zvolna a vznešeně vynořovala z vody a třpytila se v měsíční záři. Přesto budila spíš dojem kostry, jako by šlo o vyzdvižený vrak, a nejasná, mdlá světla, blikotající v kruhových lodních oknech na bocích, vyhlížela jako přízračné oči. Nakonec se ozvalo mohutné šplíchnutí, a loď se vynořila úplně, zakymácela se na rozbouřených vlnách a začala klouzat ke břehu. O chvilku později bylo slyšet, jak se rozstříkla voda, když na mělčině vyhodili kotvu, a žuchl můstek spuštěný na břeh.

Vzápětí bradavičtí spatřili vystupovat z lodi nejasné postavy procházející kolem světel v kruhových oknech. Harrymu připadalo, že to jsou samí kolohnáti jako Crabbe a Goyle… Když však po lukách dorazili až ke hradu a ozářilo je světlo ze vstupní síně, uvědomil si, že je tak mohutnými dělají jejich pláště z jakési huňaté, zcuchané kožešiny. Muž, který je k hradu vedl, byl však oděný v kožešinách jiného druhu: hladkých a stříbrných, stejných jako jeho vlasy.

„Brumbále!“ zahlaholil bodře, když vystoupal svahem vzhůru. „Jak se vede, drahý příteli, jak se pořád máte?“

„Vzkvétáme, profesore Karkarove, děkuji za optání,“ odpověděl Brumbál.

Karkarov měl medový, neupřímný hlas. Když vkročil do světla linoucího se z přední brány hradu, zjistili, že je vysoký a hubený jako Brumbál, bílé vlasy však měl krátké a kozí bradka (zakončená malou stočenou kudrlinkou) jen nedostatečně zakrývala jeho dost ubohou bradu. Když došel až k Brumbálovi, oběma rukama si s ním potřásl.

„Staré dobré Bradavice,“ řekl, pohlédl na hrad a usmál se. Zuby měl dost žluté a Harry si všiml, že ač se usmíval, jeho oči zůstaly chladné a vychytralé. Je to úžasné být zase tady, opravdu úžasné… Viktore, pojď sem do tepla… nebude vám to vadit, Brumbále, viďte? Viktor se totiž trochu nachladil…“

Karkarov kývl na jednoho ze svých studentů. Jak chlapec procházel kolem, Harry na okamžik zahlédl vyčnělý, křivý nos a husté černé obočí. Býval by ho poznal, i kdyby ho Ron nežďuchl do ruky a nezahrčel mu do ucha:

„Harry – vždyť to je Krum!“

16 / Ohnivý pohár

Já tomu nemůžu uvěřit!“ opakoval Ron ohromeně, když s bradavickými studenty stoupali za výpravou z Kruvalu na hrad. „To je fakt Krum, Harry! Viktor Krum!“

„Pro všechno na světě, Rone, vždyť je to jenom hráč famfrpálu!“ namítla Hermiona.

„Jenom hráč famfrpálu?“ Ron se na ni podíval, jako by nevěřil vlastním uším. „Hermiono – vždyť je to jeden z nejlepších chytačů na světě! Neměl jsem tušení, že ještě chodí do školy!“

Když prošli s ostatními bradavickými studenty vstupní bránou a zamířili do Velké síně, Harry zahlédl Leeho Jordana, jak nadskakuje, jen aby Kruma líp viděl aspoň zezadu. Několik dívek z šestého ročníku se za chůze horečně přehrabovalo v kapsách: „To snad není možné, já s sebou nemám jediný brk…“ a „Myslíte, že by se mi podepsal rtěnkou na čapku?“

„Ty se z něj ještě zfamfrní,“ poznamenala Hermiona povýšeně, když je míjeli; studentky se dosud dohadovaly kvůli rtěnce.

„Já si mu o autogram řeknu, jestli budu mít příležitost,“ prohlásil Ron. „Nemáš s sebou náhodou brk, Harry?“

„Ne, mám je nahoře v brašně,“ odpověděl mu.

Dorazili k nebelvírskému stolu a posadili se. Ron si dal záležet na tom, aby seděl tváří ke dveřím, protože Krum a jeho spolužáci z Kruvalu tam dosud postávali a zřejmě nevěděli, kam si mají sednout. Studenti z Krásnohůlek si už vybrali místa u stolu havraspárské koleje a podmračeně se rozhlíželi po Velké síni. Tři z nich ještě měli kolem hlavy omotané šály a šátky.

„Taková zima tu zase není,“ řekla podrážděně Hermiona, která je pozorovala. „Proč si nevzali pláště?“

„Pojďte k nám! Pojďte a posaďte se u nás!“ sykl na kruvalské Ron. „Pojďte! Hermiono, posuň se trochu a udělej jim místo…“

„Cože?“

„Pozdě,“ řekl Ron trpce. Viktor Krum a jeho spolužáci se už posadili ke zmijozelskému stolu. Harry si všiml, jak nafoukaně se Malfoy, Crabbe i Goyle zatvářili. V příštím okamžiku se Malfoy naklonil ke Krumovi a začal mu něco vykládat.

„Jen do toho, Malfoyi, tak je to správně, musíš se mu co nejvíc vlichotit,“ poznamenal Ron sžíravě. „Vsadil bych se, že Krum ho prohlédne… vždyť takhle mu určitě podlézá kdekdo… Co myslíte, kde budou spát? Mohli bychom jim nabídnout místo u nás v ložnici, Harry… Klidně bych mu přenechal svoji postel a sám bych se vyspal na skládacím lehátku.“

Hermiona pohrdavě odfrkla.

„Vypadají spokojeněji než ti z Krásnohůlek,“ poznamenal Harry.

Studenti z Kruvalu si svlékali těžké kožešinové pláště a se zájmem vzhlíželi k černému stropu posetému hvězdami. Dva nebo tři už také stačili zvednout zlaté talíře a číše a prohlíželi si je; očividně na ně udělaly velký dojem.

Školník Filch mezitím přistavil k učitelskému stolu další židle; oblékl si pro tu slavnostní příležitost svůj ošumělý starý frak. Harryho překvapilo, že přidal čtyři židle, dvě vlevo a dvě vpravo od Brumbála.

„Navíc přibyli přece jen dva,“ podivil se nahlas. „Proč přinesl čtyři židle? Kdo ještě přijde?“

„Cože?“ ozval se roztržitě Ron, který dál hltal očima Kruma.

Když už byli všichni studenti ve Velké síni a usadili se u stolů svých kolejí, dostavili se také učitelé: v řadě za sebou prošli k čestnému stolu a zaujali svá místa. Jako poslední přišli profesor Brumbál, profesor Karkarov a madame Maxime, ředitelka z Krásnohůlek. Jakmile se objevila, všichni její žáci se doslova vymrštili. Několik bradavických studentů se dalo do smíchu. Krásnohůlské to však nijak nevyvedlo z míry a posadili se, až když madame Maxime usedla po Brumbálově levici. Brumbál však zůstal stát. Ve Velké síni se rozhostilo ticho.

„Dobrý večer vám všem, dámy a pánové, duchové – a zejména vám, milí hosté,“ začal Brumbál a obdařil studenty ze zahraničních škol zářivým úsměvem. „Je mi nesmírným potěšením uvítat vás v Bradavicích. Doufám a věřím, že v následujících měsících, které u nás prožijete, se tady budete cítit dobře a příjemně.“

Jedna z krásnohůlských studentek, která měla dosud kolem hlavy omotanou tlustou šálu, se posměšně uchichtla.

„Nikdo ji přece nenutí, aby tu byla!“ šeptla Hermiona a sjela ji naježeným pohledem.

„Turnaj tří škol bude oficiálně zahájen na závěr dnešní slavnosti,“ řekl Brumbál. „Nyní si vás všechny dovoluji pozvat, abyste jedli a pili a cítili se jako doma!“

Posadil se a Harry viděl, jak se k němu Karkarov hned naklonil a dal se s ním do řeči.

Talíře před nimi se zaplnily jako obvykle a vypadalo to, že domácí skřítkové v kuchyni tentokrát odložili veškeré zábrany, neboť výběr jídel byl daleko pestřejší, než Harry do té doby poznal, včetně některých, která zaručeně byla cizího původu.

„Co má být tohle?“ řekl Ron a ukazoval na plnou mísu vařených ráčků a mušlí, která stála hned vedle velkého masového a ledvinkového pudinku.

„To je bujabéza,“ řekla Hermiona.

„Tak to mi opravdu říká hodně,“ ušklíbl se Ron.

„Francouzská polévka,“ vysvětlovala Hermiona. Jedla jsem ji loni v létě o prázdninách, je výtečná.“

„Já ti to rád věřím,“ řekl Ron a naložil si na talíř jelito.

Velká síň vypadala mnohem zaplněnější než jindy, ačkoli v ní bylo sotva dvacet studentů navíc; snad za to mohly jejich barevné stejnokroje, vedle černých bradavických hábitů tak nápadné. Když si studenti z Kruvalu svlékli kožešinové pláště, ukázalo se totiž, že na sobě mají hábity rudé jako krev.

Hagrid se vplížil do síně dveřmi za učitelským stolem asi dvacet minut po začátku slavnosti. Vklouzl na svoje místo na kraji stolu a hned Harrymu, Ronovi i Hermioně zamával. Ruku měl tak obvázanou, že z ní málem nic nebylo vidět.

„Tak co skvorejši, Hagride, jsou v pořádku?“ křikl na něj Harry.

„Líp na tom ani být nemůžou,“ odpověděl obr spokojeně.

„Vsadím se, že má pravdu,“ řekl Ron. „Nejspíš konečně přišli na to, co jim opravdu chutná, nemyslíte? Hagridovy prsty.“

Vtom se za nimi ozval nějaký hlas: „Prromiňte, dáte si ještě bujabézu?“

Byla to dívka z Krásnohůlek, která se předtím smála při Brumbálově projevu. Konečně odložila svou tlustou šálu a dlouhé, stříbřitě plavé vlasy jí sahaly málem po pás. Měla veliké tmavomodré oči a běloskvoucí rovné zuby.

Ron zrudl jako rajské jablíčko. Vytřeštil na ni oči a otevřel ústa, aby jí odpověděl, nezmohl se však na víc než na chabý, kloktavý zvuk.

„Ne, klidně si ji vezmi,“ řekl Harry a postrčil mísu směrem k ní.

„Oprravdu jste měli dosst?“

„Jo,“ zajíkl se Ron. „Jo, byla výborná.“

Dívka uchopila mísu a opatrně ji odnesla k havraspárskému stolu. Ron za ní vyjeveně zíral, jako by v životě neviděl žádné děvče. Teprve když se Harry začal smát, trochu se ze své vyjevenosti vzpamatovával.

„Ona to je víla!“ řekl Harrymu chraplavě.

„Jakápak víla?“ namítla kousavě Hermiona. „Co já vidím, nikdo jiný na ni nevalí oči tak hloupě jako ty!“

V tom ovšem neměla úplně pravdu: jak dívka procházela Velkou síní, otočila se po ní celá řada chlapců, a někteří jako by na chvíli ztratili řeč stejně jako Ron.

„A já vám říkám, že tohle není obyčejné děvče!“ prohlásil Ron a naklonil se stranou, aby se na ni mohl dívat dál. „Takové jako ona v Bradavicích nemáme!“

„No počkej, v Bradavicích přece máme pěkné holky,“ ohradil se bezděčně Harry. Cho Changová totiž seděla jen o několik míst dál než stříbrovláska.

„Až vy dva budete mít zas oči k vidění,“ zaryla si do nich Hermiona, „možná si všimnete, kdo právě dorazil.“

Ukázala k učitelskému stolu. Obě prázdná místa už byla obsazená: vedle profesora Karkarova seděl Ludo Pytloun a k madame Maxime si přisedl pan Skrk, šéf Percyho.

„Co ti tady dělají?“ podivil se Harry.

„Coby? Oni přece celý ten turnaj připravili, nemyslíš?“ odsekla Hermiona. „Nejspíš se chtějí podívat na jeho zahájení.“

Když se na stole objevil druhý chod, váhavě se zahleděli na řadu pudinků, jaké ještě nikdy neviděli. Ron zkusil jakési podivné bledé flameri a pak ho opatrně postrčil kousek dál doprava, aby na ně od havraspárského stolu bylo vidět co nejlíp. Dívka-víla ale už asi měla dost a nepřišla si vzít.

Jakmile ze zlatých talířů zmizely poslední drobty, Brumbál znovu vstal a ve Velké síni zavládlo příjemné napětí. Také Harry v tu chvíli pociťoval lehké vzrušení a přemýšlel, co přijde dál. Kousek od nich se Fred a George vykláněli dopředu a zvědavě na ředitele zírali.

„Nastává velká chvíle,“ řekl Brumbál a usmál se na moře tváří, které k němu vzhlížely. „Za okamžik bude zahájen turnaj tří kouzelnických škol. Rád bych ještě řekl několik slov na vysvětlenou, než přineseme truhlu…“

„Co než přinesou?“ zeptal se Harry šeptem.

Ron pokrčil rameny.

„…abych objasnil pravidla, jimiž se letos budeme řídit. Napřed však dovolte, abych těm, kteří je neznají, představil pana Bartemiuse Skrka, vedoucího odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci…“ tu a tam se ozvalo zdvořilé zatleskání, „a pana Luda Pytlouna, vedoucího odboru kouzelných her a sportů.“

Pytloun sklidil mnohem hlasitější potlesk než Skrk, možná proto, že v minulosti proslul jako odrážeč, nebo prostě jen proto, že vypadal mnohem sympatičtěji. Blahosklonně všem zamával, aby jim poděkoval, zatímco Bartemius Skrk se neusmál ani nezamával, když ho Brumbál představil jménem. Harry si vzpomněl na elegantní oblek, který měl Skrk na sobě při mistrovství světa ve famfrpálu, a říkal si, že v kouzelnickém hábitu mu to moc nesluší. V porovnání s Brumbálovými dlouhými bílými vlasy a plnovousem vyhlížely Skrkův knírek, podobný kartáčku na zuby, a jeho pečlivě učesaná pěšinka věru podivně.

„Pan Pytloun a pan Skrk během posledních několika měsíců neúnavně pracovali, aby turnaj tří kouzelnických škol připravili,“ pokračoval Brumbál, „a teď spolu se mnou, profesorem Karkarovem a madame Maxime zasednou v porotě, která bude hodnotit výkony šampiónů.“

Při slově šampióni studenti očividně zpozorněli.

Brumbál si nejspíš všiml, jak nápadně zmlkli, protože se usmál a řekl: „Buďte tak laskav, pane Filchi, a přineste tu truhlu.“

Filch, který do té chvíle postával na opačné straně síně a nikdo si ho nevšímal, teď přistoupil k Brumbálovi s velkou dřevěnou skříňkou vykládanou drahokamy, jež vypadala velice starobyle. Od studentských stolů se ozývalo vzrušené šuškání a Dennis Creevey se dokonce postavil na židli, aby dobře viděl. Byl ale tak malý, že stejně nepřevýšil ostatní kolem.

„Pan Skrk a pan Pytloun se už seznámili s pokyny k úkolům, které na šampióny letos čekají,“ vysvětloval Brumbál, zatímco Filch skříňku opatrně položil před něj na stůl, „a přijali potřebná opatření k tomu, aby každý úkol řádně zajistili. Půjde o tři úkoly, jejichž plnění bude rozloženo do celého školního roku a které prověří schopnosti šampiónů v mnoha různých ohledech… jejich kouzelnickou zdatnost – jejich odvahu – umění logické dedukce – a samozřejmě, jejich schopnost čelit nebezpečí.“

Při posledním slově zavládlo ve Velké síni dokonalé ticho – jako by nikdo ani nedýchal.

„Všichni víte, že v turnaji se utkají tři šampióni,“ pokračoval Brumbál klidně, „po jednom z každé účastnické školy. Budou hodnoceni podle toho, jak splní každý ze tří úkolů turnaje, a šampión, který bude mít po třetím úkolu nejvíc bodů, získá Pohár tří kouzelníků. Šampióny vybere nestranný soudce – Ohnivý pohár!“

Brumbál vytáhl hůlku a třikrát s ní poklepal na truhlu. Víko se s hlasitým zaskřípáním pomalu otevřelo. Ředitel sáhl dovnitř a vytáhl velký, nahrubo vyřezaný dřevěný pohár, který by nevzbudil ani tu nejmenší pozornost, kdyby nebyl až po okraj plný tančících modrobílých plamínků.

Brumbál zase truhlu zavřel a pohár postavil opatrně na ni, aby ho všichni ve Velké síni zřetelně viděli.

„Každý, kdo se chce ucházet o to, aby se stal šampiónem, musí na kousek pergamenu čitelně napsat své jméno a školu a vhodit pergamen do Poháru,“ řekl Brumbál. „Uchazeči mají čtyřiadvacet hodin na to, aby se přihlásili. Zítra, v předvečer Všech svatých, vydá Pohár jména tří uchazečů, o nichž usoudí, že jsou nejvíc hodni toho, aby za svou školu soutěžili. Pohár ještě dnes večer postavíme do vstupní síně, aby k němu měli volný přístup všichni, kdo se budou chtít přihlásit.

Avšak abychom zajistili, že žádný nezletilý student nepodlehne pokušení,“ pokračoval Brumbál, „vyznačím kolem Poháru, jakmile jej ve vstupní síni umístíme, Věkovou hranici, kterou nedokáže překročit nikdo, komu ještě nebylo sedmnáct.

Závěrem bych chtěl zdůraznit všem, kdo se chtějí zúčastnit, že přihlášky do turnaje nelze podávat lehkovážně. Ten, koho Ohnivý pohár vybere, je coby šampión povinen projít turnajem až do konce. Ve chvíli, kdy do Poháru vložíte své jméno, uzavíráte kouzelnou smlouvu, která je závazná. Jakmile se někdo stane šampiónem, nemůže už couvnout. Než tedy vhodíte do Poháru své jméno, musíte si být bezvýhradně jistí svým úmyslem soutěžit. A teď je myslím čas jít na kutě. Přeji vám všem dobrou noc.“

„Věková hranice!“ mručel Fred Weasley pobouřeně a oči se mu jen leskly, když se proplétali mezi stoly ke dveřím do vstupní síně. „Tak s tou by si postaršovací lektvar snad měl poradit, co říkáte? A jakmile už jednou bude uchazečovo jméno v Poháru, může se smát – Pohár přece nemůže zjistit, jestli vám sedmnáct už bylo nebo ne!“

„Myslím, že nikdo mladší stejně nemá šanci,“ namítla Hermiona, „prostě toho ještě dost neumíme…“

„Mluv za sebe,“ usadil ji George. „Ty se zkusíš přihlásit taky, viď, Harry?“

Harry si na okamžik připomněl, jak jim Brumbál kladl na srdce, aby se nikdo, komu ještě není sedmnáct, vůbec nepřihlašoval, pak si však znovu představil, jak by to bylo fantastické, kdyby Pohár tří kouzelníků získal on sám… Přemýšlel, jak moc by se Brumbál rozzlobil, kdyby někdo mladší opravdu přišel na to, jak Věkovou hranici obelstít…

„Kam se ten Krum poděl?“ ozval se Ron, který je vůbec neposlouchal, o čem se spolu baví, a místo toho po Krumovi pátral v davu, aby zjistil, co s ním je. „Brumbál neříkal, kde budou kruvalští spát, viďte?“

Odpověď dostal téměř vzápětí: právě totiž míjeli stůl zmijozelských a Karkarov své žáky vybízel, aby si pospíšili.

„Nyní se tedy vrátíme na loď,“ říkal. „Jak ti je, Viktore? Najedl ses dost? Nemám ti poslat do kuchyně pro trochu svařeného vína?“

Harry viděl, jak Krum vrtí hlavou a obléká si kožešinový plášť.

„Páně profesore, já bych si trochu vína docela dál,“ ozval se jiný kruvalský student s nadějí v hlase.

„Tobě jsem ho nenabízel, Poljakove,“ utrhl se na něj Karkarov a vlídný otcovský tón z jeho hlasu rázem zmizel. „Vidím, že ses při jídle už zas celý pocintal, ty čuně jedno…“

Vstal a odváděl své žáky ke dveřím, k nimž dorazil ve stejném okamžiku jako Harry, Ron a Hermiona. Harry zůstal stát, aby profesor mohl projít první.

„Děkuji,“ řekl Karkarov lhostejně a zavadil o něj letmým pohledem.

Vzápětí ztuhl jako přimrazený. Otočil se zpátky k Harrymu a upřeně na něj zazíral, jako by nemohl uvěřit svým očím. Studenti z Kruvalu, kteří šli za ním, se také zastavili. Karkarovův pohled zvolna přejížděl po Harryho tváři, až utkvěl na jeho jizvě.

Kruvalští studenti si ho také zvědavě prohlíželi a Harry koutkem oka zahlédl, jak v několika tvářích svitlo – poznali jej. Chlapec s pobryndaným hábitem žďuchl do děvčete vedle sebe a nepokrytě ukazoval prstem Harrymu na čelo.

„Jasně že je to Harry Potter,“ ozval se jim za zády bručivý hlas.

Profesor Karkarov se prudce otočil. Stál za nimi Pošuk Moody, ztěžka se opíral o hůl a svým čarodějným okem bez jediného mrknutí zlobně provrtával kruvalského ředitele.

Harry viděl, jak Karkarov náhle zbledl a na tváři se mu objevil příšerný výraz, v němž se mísil strach se vztekem.

„To jste vy?“ vyhrkl a zíral na Moodyho, jako by si nebyl jistý, zda ho doopravdy vidí.

„Ano, já,“ přisvědčil Pošuk nerudně. „A pokud nepotřebujete Potterovi něco říct, Karkarove, buďte tak laskav a uvolněte ty dveře. Ostatní nemohou projít.“

Byla to pravda: polovina studentů ve Velké síni teď čekala za dveřmi a natahovali krky, aby zjistili, co tu nenadálou zácpu způsobilo.

Profesor Karkarov už neřekl ani slovo a honem své žáky odvedl. Moody se za ním ještě díval. Čarodějným okem mu upřeně hleděl na záda a ve zohaveném obličeji měl hlubokou zášť.

Další den byla sobota a většina studentů by se šla normálně nasnídat později; tentokrát však Harry, Ron a Hermiona zdaleka nebyli jediní, kdo si o víkendu přivstali. Když přišli do vstupní síně, zjistili, že tam postává snad dvacet studentů. Někteří ukusovali topinky a všichni zvědavě zírali na Ohnivý pohár. Stál uprostřed síně, na stoličce, na kterou jindy pokládali Moudrý klobouk. Na podlaze byla nakreslena tenká zlatá čára, která kolem Poháru tvořila kruh ve vzdálenosti deseti stop.

„Tak co, už tam někdo hodil lístek se svým jménem?“ zeptal se Ron dychtivě jedné studentky z třetího ročníku.

„Z Kruvalu už všichni,“ odpověděla. „Ale z Bradavic jsem ještě neviděla nikoho.“

„Vsadím se, že někteří je tam hodili ještě včera večer, když my ostatní jsme už byli v posteli,“ mínil Harry. „Aspoň já bych to tak udělal… nestál bych o to, aby na mě každý civěl. Co kdyby Pohár vhozený lístek hned zase vyhodil?“

Někdo za ním se hlasitě zasmál. Otočil se a spatřil Freda, George a Leeho Jordana, jak sbíhají ze schodů; vypadali pěkně rozrušení.

„Povedlo se!“ hlásil vítězoslavně, napůl šeptem Fred. „Právě jsme si ho vzali.“

„A co?“ zeptal se Ron.

„Postaršovací lektvar, chytráku,“ vysvětlil mu Fred.

„Každý jednu kapku,“ řekl George a škodolibě si mnul ruce. „Potřebujeme být starší jen o pár měsíců.“

„A jestli někdo z nás vyhraje, o těch tisíc galeonů se rozdělíme všichni tři,“ dodal Lee a zeširoka se usmíval.

„Tedy, já dost pochybuji, že se vám to podaří,“ varovala je Hermiona. Jsem si jistá, že Brumbál na to myslel.“

Fred, George a Lee si jí nevšímali.

„Jste připravení?“ zeptal se Fred svých společníků a úplně se třásl rozrušením. „Takže jdeme na věc – já půjdu první…“

Harry fascinovaně sledoval, jak Fred vytáhl z kapsy útržek pergamenu, na kterém stálo Fred Weasley – Bradavice, došel až k čáře na podlaze a tam zůstal stát; pohupoval se přitom na prstech jako skokan, který se chystá skočit do hloubky padesáti stop. To už se na něj upíraly pohledy všech ve vstupní síni, a on se zhluboka nadechl a čáru překročil.

Na zlomek vteřiny se Harrymu zdálo, že se mu to podařilo – George si to rozhodně myslel také, protože vítězoslavně vřískl a vrhl se za bratrem – v příštím okamžiku se však síní rozlehl dlouhý syčivý zvuk a dvojčata ze zlatého kruhu vyletěla nazpátek, jako kdyby je vyhodil ven nějaký neviditelný koulař. Dopadli na studenou kamennou podlahu o dobrých deset stop dál, až oba vyjekli bolestí, a jako by toho ještě nebylo dost, následovalo hlasité prásknutí a oběma narostl navlas stejný bílý plnovous.

Celá vstupní síň se rozchechtala. Dokonce i Fred a George se připojili k všeobecnému veselí, když se jim konečně podařilo vstát a navzájem si prohlédli své plnovousy.

„Já jsem vás varoval,“ pronesl hluboký, pobavený hlas, a když se všichni otočili, spatřili profesora Brumbála, jak vychází z Velké síně. Se zájmem si oba bratry prohlédl a v očích mu hrály pobavené jiskřičky. „Jestli vám mohu poradit, dojděte si za madame Pomfreyovou. Zrovna teď ošetřuje slečnu Fawcettovou z Havraspáru a pana Summerse z Mrzimoru, ti se také rozhodli, že se o něco postarší. Musím ovšem přiznat, že ani jeden z nich nemá tak krásný plnovous jako vy.“

Fred a George zamířili na ošetřovnu v doprovodu Leeho Jordana, který se smíchy div nepotrhal, a Harry, Ron a Hermiona, kteří se také ještě řehtali, šli na snídani.

Velká síň měla toho rána novou výzdobu. Jelikož příštího dne bylo Všech svatých, vznášel se kolem začarovaného stropu celý mrak živých netopýrů a z každého kouta pošilhávaly na příchozí stovky vydlabaných dýní. Harry šel jako první a všichni tři si přisedli k Deanovi a Seamusovi, kteří se zrovna bavili o těch bradavických studentech, kterým už bylo sedmnáct i víc a mohli by se přihlásit.

„Po škole se vykládá, že Warrington dnes ráno brzo vstal a hodil do Poháru lístek se svým jménem,“ řekl Dean Harrymu. „To je ten hromotluk ze Zmijozelu, co vypadá jako lenochod.“

Harry, který proti Warringtonovi hrál při famfrpálu, jen znechuceně zakroutil hlavou. „Přece nemůžeme mít šampióna ze Zmijozelu!“

„A celý Mrzimor pořád mluví o Diggorym,“ přidal se Seamus opovržlivě. „Nevím, nevím, moc tomu nevěřím, že by chtěl riskovat tu svou pěknou tvářičku.“

„Poslouchejte!“ vybídla je náhle Hermiona.

Ze vstupní síně bylo slyšet hlasitý jásot, a když se všichni na židlích otočili, viděli, jak do Velké síně vstupuje Angelina Johnsonová, vysoká černovláska, která hrála v nebelvírském famfrpálovém družstvu na postu střelce. Rozpačitě se usmívala, došla až k nim, posadila se a řekla: „Takže jsem se přihlásila! Právě jsem tam vhodila lístek se svým jménem!“

„Neděláš si z nás legraci?“ zeptal se Ron, na kterého to očividně zapůsobilo.

„Takže tobě už bylo sedmnáct?“ chtěl vědět Harry.

„Samozřejmě že ano,“ řekl Ron. „Přece vidíš, že nemá vousy!“

„Měla jsem narozeniny minulý týden,“ vysvětlila Angelina.

„To jsem ráda, že se přihlásil taky někdo z Nebelvíru,“ řekla Hermiona. „Opravdu doufám, že tě vyberou, Angelino!“

„Děkuji ti, Hermiono,“ a Angelina se na ni usmála.

„Jo, radši ty nežli Hezounek Diggory,“ připojil se Seamus a několik studentů z Mrzimoru, kteří zrovna procházeli kolem jejich stolu, se na něj zlobně zaškaredilo.

„Co vlastně budeme dneska dělat?“ zeptal se Ron svých kamarádů, když byli po snídani a vycházeli z Velké síně.

„Ještě jsme nebyli navštívit Hagrida,“ navrhl Harry.

„To beru,“ souhlasil Ron, „pokud po nás ovšem nebude chtít, abychom darovali pár prstů těm jeho skvorejšům.“

Hermionin obličej se zničehonic rozzářil nadšením.

„Teď jsem si právě uvědomila, že Hagridovi jsem ještě neřekla, aby se taky stal členem SPOŽÚS!“ zajásala. „Počkejte na mě chvilku, jenom si zaběhnu nahoru pro odznaky!“

„Nezdá se ti, že jí přeskočilo?“ zeptal se Ron podrážděně, když se Hermiona rozběhla po mramorovém schodišti nahoru.

„Koukni, Rone,“ šťouchl do něj zničehonic Harry. „Tamhle máš tu svoji vílu…“

Přední branou právě vcházeli do vstupní síně studenti z Krásnohůlek a mezi nimi i dívka, která Ronovi připadala jako víla. Všichni, kdo postávali kolem Ohnivého poháru, teď ucouvli, aby hosté mohli projít, a se zájmem je pozorovali.

Za studenty přišla do síně i madame Maxime, na jejíž povel se všichni postavili do řady. Potom už jeden za druhým překračovali čáru Věkové hranice a vhazovali do modrobílých plamínků útržky pergamenu se svým jménem. Pokaždé, když do něj spadl další lístek, oheň na okamžik zrudl a zasršely z něj jiskry.

„Co myslíš, jak to bude s těmi, které Pohár nevybere?“ zašeptal Ron Harrymu ve chvíli, kdy do Ohnivého poháru vhodila svou přihlášku dívka-víla. „Myslíš, že se vrátí zpátky do školy, nebo se tu budou jen tak poflakovat a sledovat Pohár?“

„Co já vím,“ řekl Harry. „Nejspíš se tu ale opravdu budou poflakovat… madame Maxime jako členka poroty tu přece zůstává.“

Když všichni krásnohůlští vhodili do Poháru své lístky, madame Maxime je zase odvedla na louku před hradem.

„To bych rád věděl, kde vlastně spí?“ poznamenal Ron, zamířil k přední bráně a nemohl z hostů spustit oči.

Podle hlasitého zachřestění za zády poznali, že Hermiona je už zpátky i se svou krabicí plnou odznaků SPOŽÚS.

„Fajn, a teď si pospěšte!“ vybídl je Ron, skákal po kamenných schodech dolů a oči mohl nechat na zádech dívky, která vypadala jako víla a teď už spolu s madame Maxime byla v polovině cesty přes louku.

Jakmile přišli blíž k Hagridově boudě na okraji Zapovězeného lesa, záhada, kde vlastně krásnohůlští přenocují, se vyjasnila. Obrovský šmolkově modrý kočár, v němž přijeli, stál dvě stě yardů od Hagridových dveří, a studenti do něj zrovna nastupovali. Létající koně velicí jako sloni, kteří ho včera táhli, se pásli v narychlo oploceném výběhu vedle.

Harry zaklepal na Hagridovy dveře, a okamžitě mu odpověděl Tesákův dunivý štěkot.

„To je dost, že jste přišli!“ řekl Hagrid, když otevřel dveře dokořán, aby viděl, kdo klepá. „Už jsem myslel, že jste zapomněli, kde bydlím!“

„Měli jsme opravdu spoustu práce, Hag…“ začala vysvětlovat Hermiona, náhle se však zarazila, jako by úplně ztratila řeč, a jenom na něj zírala.

Hagrid na sobě měl svůj nejlepší (a vysloveně hrozný) hnědý oblek z tvrdé vlny a k němu žlutě a oranžově kostkovanou kravatu. To ovšem zdaleka nebylo to nejhorší: očividně se totiž pokoušel hladce se učesat, a proto si napleskal na vlasy neuvěřitelné množství čehosi, co vypadalo jako kolomaz. Měl je teď ulízané do dvou obrovských štětek – nejspíš se snažil udělat si koňský ohon, jaký nosil Bill, zjistil však, že na to má příliš mnoho vlasů. Opravdu mu to ani trochu neslušelo. Hermiona na něj chvilku třeštila oči, pak se však zřejmě rozhodla raději to nekomentovat a jenom se zeptala: „Ehm – a kde máš skvorejše, Hagride?“

„Venku u záhonu s dýněma,“ řekl Hagrid spokojeně. „Rostou jako z vody, určitě už měřej dobrý tři stopy. Jedinej problém je, že se mezi sebou začali zabíjet.“

„Neříkej – vážně?“ řekla Hermiona a vrhla káravý pohled na Rona, který pořád civěl na Hagridův svérázný účes a už už otevíral ústa, aby o něm něco řekl.

„Jo,“ přisvědčil Hagrid smutně. „Ale naštěstí jsem to vykoumal: mám teď každýho zvlášť v bedně, a pořád mně jich asi dvacet zbejvá.“

„To je tedy fakt štěstí,“ přitakal Ron; Hagridovi jenom uniklo, že to myslí jízlivě.

Hagridova bouda sestávala z jediné místnosti a v jednom koutě stála obrovitá postel, jež byla přikrytá pokrývkou sešitou z pestrobarevných kousků látky. Před krbem stál neméně obrovský stůl a židle a ze stropu nad nimi visela spousta uzených šunek a mrtvých ptáků. Posadili se ke stolu, Hagrid postavil na čaj a zanedlouho byli zabraní do debaty o turnaji tří kouzelnických škol. Zdálo se, že Hagrida to vzrušuje stejně jako je.

„Jen počkejte,“ řekl a zazubil se. „Počkejte a uvidíte věci, jaký jste eště neviděli. Už ten první úkol… jenže já vlastně nesmím nic prozradit.“

„No tak, povídej Hagride!“ naléhali na něj všichni tři, obr však jenom zavrtěl hlavou a zubil se dál.

„Přeci bych vás vo to překvapení nepřipravil,“ namítl. „Ale bude to něco úžasnýho, to vám povím. Ty šampióni dostanou vopravdu zabrat. Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju toho, až se zas bude konat turnaj třech kouzelnickejch škol!

Nakonec u Hagrida zůstali na oběd, i když toho moc nesnědli – Hagrid připravil něco, o čem tvrdil, že je to hovězí guláš, když ale Hermiona našla ve své porci veliký pařát, všichni tři dost ztratili chuť k jídlu. Bavili se tím, že se pokoušeli z Hagrida vypáčit, jaké úkoly v turnaji budou, zároveň ovšem také uvažovali, koho z přihlášených by Pohár mohl vybrat za šampióna, a vrtalo jim hlavou, jestli Fred a George ještě mají plnovous nebo ne.

Během odpoledne se spustil lehký deštík. Bylo velice příjemné sedět u krbu, naslouchat tichému ťukání kapek na okenní sklo a dívat se, jak si Hagrid zašívá ponožky a pře se s Hermionou o domácích skřítcích – rozhodně totiž odmítl vstoupit do SPOŽÚS, když mu ukázala své odznaky.

„To by pro ně bylo strašně kruté, Hermiono,“ řekl vážně a navlékal tlustou žlutou nit do důkladné kostěné jehly. „Mají to prostě v povaze, starat se vo lidi, a dělaj to rádi, pochop. Kdybys je připravila vo práci, byli by nešťastný, a urazila bys je, kdybys jim za ni chtěla platit.“

„Ale Dobbyho přece Harry vysvobodil, a ten z toho byl blahem bez sebe!“ namítla Hermiona. „A slyšeli jsme, že teď chce dostávat mzdu!“

„Jo, to je možný, všude se najde někdo, kdo si vymejšlí. Neříkám, že by se nenašel nějakej trhlej skřítek, kterej by chtěl bejt svobodnej, ale ty vostatní k tomu nikdy nepřiměješ – to ne, Hermiono, nic takovýho.“

Hermiona se zatvářila rozmrzele a strčila si krabici s odznaky zpátky do kapsy pláště.

O půl šesté už se začalo smrákat a Ron, Harry i Hermiona si uvědomili, že je načase vrátit se na hrad na slavnost v předvečer Všech svatých – a co bylo ještě důležitější, na vyhlášení šampiónů jednotlivých škol.

„Pudu s váma,“ řekl Hagrid a odložil ponožku, kterou spravoval. Jen na mě chviličku počkejte.“

Vstal, přešel k prádelníku vedle postele a začal něco hledat v zásuvkách. Nevěnovali mu moc pozornost, ale pak náhle ucítili něco opravdu příšerného.

„Hagride, co to máš?“ rozkašlal se Ron.

„Cože?“ a obr se k nim obrátil s velikou lahví v ruce. „Vám se snad nezdá?“

„To máš nějakou vodu po holení?“ zeptala se Hermiona poněkud přidušeným hlasem.

„Ehm – kolínskou,“ zamumlal Hagrid a zrudl v obličeji. „Možná jsem to s ní trochu přehnal,“ připustil nevrle. „Vydržte eště, hned to zas napravím…“

Těžkým krokem vyšel z chatrče a pak už ho viděli, jak se pod oknem úporně myje v sudu s vodou.

„Kolínskou?“ pronesla Hermiona ohromeně. „Hagrid?“

„A co říkáte těm jeho vlasům a obleku?“ připojil Harry polohlasně.

„Podívejte se!“ zvolal najednou Ron a ukazoval z okna.

Hagrid se zrovna napřímil a otočil se. Jestliže se už předtím začervenal, nebylo to nic proti tomu, co se s ním dělo teď. Harry, Ron a Hermiona co nejopatrněji vstali, aby si jich Hagrid nevšiml, vyhlédli z okna a zjistili, že madame Maxime a studenti z Krásnohůlek právě vystoupili z kočáru. Zřejmě se také chystali vyrazit na slavnost. Neslyšeli, co Hagrid říká, mluvil však s madame Maxime s uchváceným, zasněným výrazem, jaký u něj Harry viděl jednou jedinkrát – když se díval na dračí mládě Norberta.

„On s ní jde nahoru na hrad!“ řekla Hermiona pobouřeně. „A já myslela, že čeká na nás!“

Hagrid se však na svou boudu ani neohlédl a ztěžka vystupoval s madame Maxime po školních pozemcích k hradu. Studenti z Krásnohůlek šli za nimi a chvílemi poklusávali, aby stačili jejich mílovým krokům.

„On se do ní snad zakoukal!“ řekl Ron nevěřícně. „Tedy, kdyby ti dva spolu měli děti, byl by z toho určitě světový rekord – vsadím se s vámi, že by každé vážilo možná tunu.“

Vyšli z boudy a zavřeli za sebou dveře. Venku už byla překvapivá tma. Přitáhli si těsněji pláště a vydali se po svažitých lukách vzhůru k hradu.

„Podívejte se, tamhle jdou ti druzí!“ zašeptala Hermiona.

Od jezera vystupovala k hradu výprava z Kruvalu. Viktor Krum šel vedle Karkarova a ostatní kruvalští studenti se v hloučcích trousili za nimi. Ron nespustil z Kruma oči a celý se tetelil, Krum se však neotočil, ani když dorazil k hlavní bráně těsně před trojicí kamarádů a prošel jí dovnitř.

Když vstoupili do Velké síně ozářené svícemi, byla už téměř plná. Ohnivý pohár mezitím přestěhovali; stál teď před Brumbálovou stolicí u čestného stolu. Fred a George – už zase bez plnovousů, s tvářemi hlaďounkými – se zřejmě se svým zklamáním smířili.

„Doufám, že se šampiónem stane Angelina,“ prohlásil Fred, když se Harry, Ron a Hermiona posadili.

„Já taky!“ vyhrkla Hermiona udýchaně. „Za chvíli se to už všechno dozvíme!“

Slavnostní večeře v předvečer Všech svatých trvala zdánlivě déle než obvykle. Možná to bylo tím, že tak hodovali už podruhé během dvou dnů a Harryho všechny ty vybrané lahůdky už zdaleka tolik nenadchly. Stejně jako všichni ostatní ve Velké síni – soudě podle toho, jak neustále natahovali krky, tvářili se netrpělivě, nervózně poposedávali a vstávali ze židlí, aby zjistili, jestli už je Brumbál po jídle – si Harry přál, aby byly talíře konečně prázdné a oni se dozvěděli, koho Pohár vybere za šampióna.

Konečně byly zlaté talíře znovu dokonale čisté. Když Brumbál vstal, sílící hlučení v síni rázem téměř utichlo. Profesor Karkarov a madame Maxime, kteří seděli vedle něho, se tvářili stejně napjatě a nedočkavě jako všichni ostatní. Ludo Pytloun se zářivě usmíval a na řadu studentů pomrkával, kdežto pan Skrk se tvářil netečně nebo spíš unuděně.

„Nyní už je Pohár téměř připraven učinit rozhodnutí,“ prohlásil Brumbál. „Podle mého odhadu si to vyžádá pouhou minutu. Až ohlásím jména šampiónů, prosím je, aby se laskavě dostavili do horní části síně a prošli kolem učitelského stolu do sousední místnosti,“ ukázal na dveře za svými zády, „kde dostanou první pokyny.“

Vytáhl hůlku a široce se s ní rozmáchl. Všechny svíce s výjimkou těch, které hořely ve vydlabaných dýních, rázem zhasly a ve Velké síni zavládlo pološero. Ohnivý pohár teď zářil jasněji než vše ostatní a jeho třpytivé modrobílé plamínky téměř bodaly do očí.

Všichni nedočkavě přihlíželi… Několik studentů stále sledovalo svoje hodinky…

„Teď už jde jen o vteřinky,“ zašeptal Lee Jordan, který seděl dvě židle od Harryho.

Plameny uvnitř Poháru náhle znovu zčervenaly a začaly z nich sršet jiskry. V příštím okamžiku vyšlehl vzhůru ohnivý jazyk a z něj vyletěl do vzduchu napůl zuhelnatělý kousek pergamenu. Celá síň jen vyjekla.

Brumbál ohořelý útržek chytil a v natažené ruce si jej podržel před sebou, aby byl s to jej přečíst ve světle plamenů, teď už zas modrých a bílých.

„Šampiónem za Kruval…“ četl silným, zřetelným hlasem, „bude Viktor Krum!“

„Tak to není žádné překvapení!“ vykřikl Ron a ve Velké síni propukla hotová bouře potlesku a jásotu. Harry viděl, jak Viktor Krum vstává od zmijozelského stolu a shrbeně se šourá k Brumbálovi; zahnul doprava, prošel kolem učitelského stolu a zmizel ve dveřích do sousední místnosti.

„Výborně, Viktore!“ zaburácel Karkarov tak hlasitě, že ho i přes ten potlesk všichni slyšeli. „Věděl jsem, že na to máš!“

To už tleskání a brebentění utichlo a všichni se znovu soustředěně zahleděli na Pohár, který po několika vteřinách opět zčervenal a šlehající plameny vymrštily vzhůru druhý útržek pergamenu.

„Šampiónem za Krásnohůlky…“ oznámil Brumbál, „je Fleur Delacourová!“

„To je ona, Rone!“ vykřikl Harry, když se dívka-víla půvabně zvedla, pohodila hlavou, až jí stříbřitě plavé vlasy spadly dozadu, a mezi havraspárským a mrzimorským stolem zamířila k učitelskému stolu.

„Podívej, jak jsou všichni zklamaní,“ řekla Hermiona do té vřavy a ukazovala na ostatní členy krásnohůlské výpravy. Slovo zklamaní bylo ještě dost mírným vyjádřením, říkal si v duchu Harry. Dvě dívky, které Pohár nevybral, propukly v hlasitý pláč a hlavy si skryly v dlaních.

Když i Fleur Delacourová zmizela v sousední komnatě, rozhostilo se v síni znovu ticho, teď však naplněné takovým vzrušením, že bylo málem cítit na jazyku. Nastal okamžik, kdy měl Pohár vyhlásit bradavického šampióna…

Ohnivý pohár znovu zčervenal a vytryskly z něj jiskry; dlouhý jazyk vyšlehl vysoko do vzduchu – a Brumbál z jeho špičky vytáhl třetí útržek pergamenu.

„Bradavickým šampiónem…“ oznámil, „se stává Cedric Diggory!“

„To ne!“ vykřikl Ron ze všech sil, ale až na Harryho ho nikdo neslyšel, takový křik a vřava se ozývaly od sousedního stolu. Všichni mrzimorští teď byli na nohou a křičeli a dupali, zatímco Cedric s širokým úsměvem prošel kolem nich a zamířil do komnaty za učitelským stolem. Potlesk, kterým ho pozdravovali, trval tak dlouho, že i Brumbálovi chvíli trvalo, než se znovu domohl slova.

„Výtečně!“ pronesl spokojeně Brumbál, když bouře v síni přece jen odezněla. „Takže teď máme všechny tři šampióny. Jsem si jist, že se mohu na vás na všechny spolehnout – a mluvím teď i o ostatních studentech z Krásnohůlek a z Kruvalu – že své šampióny podpoříte, jak nejlépe umíte. Tím, že svého šampióna budete povzbuzovat, opravdu významně přispějete…“

Vtom se nečekaně odmlčel, ale všem bylo ihned jasné, co ho vyrušilo.

Oheň v Poháru totiž znovu zčervenal, vyletovaly z něj jiskry a posléze z něj vyšlehl dlouhý plamen, na němž se vznášel další kousek pergamenu.

Brumbál k němu vztáhl ruku – zdálo se, jako by to udělal bezděčně – a uchopil jej. Podržel ho před sebou a upřeně hleděl na vepsané jméno. Hodnou chvíli vládlo ve Velké síni naprosté ticho: Brumbál upřeně zíral do pergamenu, který držel v ruce, a celá síň na něm visela očima. Potom si Brumbál odkašlal a přečetl:

„Harry Porter.“

17 / Čtyři šampióni

Harry seděl a uvědomoval si, že všichni ve Velké síni se otočili a dívají se na něj. Byl ohromen a nedokázal se pohnout. Určitě se mu to jen zdálo. Určitě špatně slyšel.

Nikdo netleskal. Naopak, Velkou síní se začalo rozléhat bzučení, jako kdyby do ní vletěly rozzuřené včely. Někteří studenti vstávali, aby na Harryho, jenž seděl strnule na židli, líp viděli.

Nahoře u učitelského stolu se zvedla profesorka McGonagallová, prošla kolem Luda Pytlouna a profesora Karkarova a něco naléhavě šeptala profesoru Brumbálovi, který se k ní naklonil a lehce se zamračil, jak ji poslouchal.

Harry se podíval na Rona a Hermionu a přes ně uviděl, že všichni u dlouhého nebelvírského stolu na něj zírají s pusou dokořán.

„Ale já jsem se nepřihlásil,“ řekl rozpačitě. „Vy přece víte, že ne.“

Oba civěli jako on, se stejně prázdným výrazem v očích.

Profesor Brumbál se u čestného stolu napřímil a kývl na profesorku McGonagallovou.

„Harry Pottere!“ zavolal na něj. „Harry, buď tak laskav a pojď sem!“

„Běž,“ sykla potichu Hermiona a postrčila ho.

Harry vstal, přišlápl si lem hábitu a trochu zavrávoral. Potom vykročil uličkou mezi nebelvírským a mrzimorským stolem. Cesta mu připadala nekonečně dlouhá – učitelský stůl jako by byl pořád stejně daleko; cítil stovky očí, jež se na něj upíraly jako světlomety. Bzučení nabývalo na síle. Měl pocit, že už jde aspoň hodinu, než konečně stanul před Brumbálem. Intenzivně na sobě cítil pohledy všech učitelů.

„Takže… tudy těmi dveřmi, Harry,“ vyzval ho Brumbál. Neusmíval se.

Harry prošel podél učitelského stolu. Úplně na konci vpravo seděl Hagrid. Nezamrkal však na něj a nezamával mu, ani mu jinak nenaznačil pozdrav jako obvykle. Byl úplně zkoprnělý, a když ho Harry míjel, třeštil na něj oči stejně jako všichni ostatní. Harry vyšel z Velké síně ven a ocitl se v menší místnosti, vyzdobené obrazy čarodějek a kouzelníků. V krbu proti němu přívětivě hučel oheň.

Jakmile vstoupil, tváře na podobiznách se na něj otočily, aby si ho prohlédly. Scvrklá čarodějka vyklouzla ze svého obrazu a přeskočila na sousední, kde byl jakýsi kouzelník s mrožím knírem, a začala mu něco šeptat do ucha.

Viktor Krum, Cedric Diggory a Fleur Delacourová stáli u krbu. Jejich postavy se v záři plamenů rýsovaly neobvykle působivě: Krum, nahrbený a zamyšlený, se opíral o krbovou římsu, poněkud stranou od zbývajících dvou. Cedric stál s rukama za zády a upřeně zíral do ohně. Fleur Delacourová se ohlédla, když Harry vešel, a jak pohodila hlavou, dlouhé stříbřité vlasy jí přepadly dozadu.

„Cco je?“ zeptala se. „Máme sse vrrátit zpátky do ssíně?“

Myslela, že jim přišel vyřídit nějaký vzkaz. Harry si nevěděl rady, jak by těm třem šampiónům vysvětlil, co se právě stalo; prostě tam stál a díval se na ně. Náhle si uvědomil, jak jsou všichni tři velcí.

Vtom za sebou zaslechl cupitavé kroky – do místnosti vstoupil Ludo Pytloun. Uchopil Harryho za paži a přiváděl ho ke třem šampiónům.

„Stalo se něco mimořádného!“ zamumlal a pevně stiskl Harryho paži. „Naprosto mimořádného! Pánové… a dámo,“ dodal a přistoupil k trojici u krbu, „dovolte, abych vám představil – i když to třeba zní neuvěřitelně – čtvrtého šampióna Poháru tří kouzelníků!“

Viktor Krum se napřímil. Jeho nerudný obličej ještě víc potemněl, když si Harryho přeměřil. Cedric se tvářil rozpačitě; sklouzával pohledem z Pytlouna na Harryho a obráceně, jako by se byl přeslechl. Zato Fleur Delacourová s úsměvem pohodila dlouhými vlasy a řekla: „To je velice dobrrý vtip, monsieur Pytloun!“

„Vtip?“ opakoval Pytloun zaraženě. „Nenene, to není žádný vtip! Harryho právě vybral Ohnivý pohár!“

Krum lehce svraštil husté obočí. V Cedrikově tváři se dosud zračil zdvořilý údiv.

Fleur se zamračila. „Ale to je očividně nějaký omyl,“ namítla pohrdavě. „On pršece nemůše ssoutěšit. Je pršíliš mladý.“

„Ano… je to velice překvapující,“ řekl Pytloun, mnul si hladce vyholenou bradu a usmíval se na Harryho. Jak ovšem víte, Věková hranice byla zavedena až v letošním roce jako dodatečné bezpečnostní opatření. A pokud ho Pohár vybral… Nemyslím totiž, že by se z toho Harry ještě mohl nějak vykroutit… jednou to stojí v pravidlech, takže to platí… a pak prostě musí i on odvést to nejlepší, co v sobě…“

Dveře za nimi se znovu otevřely a dovnitř se nahrnula celá skupina lidí: profesor Brumbál a v patách za ním pan Skrk, profesor Karkarov, madame Maxime, profesorka McGonagallová a profesor Snape. Ještě než profesorka McGonagallová zavřela, Harry slyšel, jak stovky studentů ve Velké síni bzučí.

„Madame Maxime!“ ozvala se okamžitě Fleur a rázně zamířila ke své ředitelce. „Oni ršíkají, se tady ten chlapeček má také ssoutěšit!“

Otupělým pocitem čehosi neuvěřitelného, který jej neopouštěl, proskočila rázem jiskřička vzteku. O jakém chlapečkovi to mluví?

Madame Maxime se vztyčila v celé své úctyhodné výšce. Temenem nádherné hlavy se téměř dotýkala lustru s planoucími svícemi a obrovská ňadra, zahalená černým saténem, se jí prudce vzedmula.

„Co má tohle vššecko snamenat, Brrumbále?“ zeptala se panovačně.

„Já bych to rád slyšel také, Brumbále,“ připojil se profesor Karkarov. Ve tváři měl chladný úsměv a jeho modré oči studily jako dva kusy ledu. „Dva bradavičtí šampióni? Pokud se pamatuji, nikdy jsem neslyšel, že by pořádající škola mohla mít dva šampióny – nebo jsem dost pečlivě nečetl pravidla?“

A krátce, ošklivě se uchichtl.

„C’est impossible,“ řekla madame Maxime a spočinula svou obrovskou rukou se spoustou nádherných opálů na rameni Fleur Delacourové. „Brradavice nemohou mít dva šampióny. To je naprrosto nesprravedlivé.“

„Domnívali jsme se, že vaše Věková hranice zamezí přístup mladším zájemcům, Brumbále,“ řekl Karkarov. Stále se ledově usmíval a oči měl chladnější než kdy jindy. „V opačném případě bychom s sebou samozřejmě přivezli širší výběr uchazečů z našich škol.“

„Tohle nezavinil nikdo jiný než sám Potter, Karkarove,“ pronesl Snape tlumeným hlasem a v jeho černých očích zahořela potměšilá zášť. „Brumbál opravdu nenese žádnou vinu za to, že Potter věčně porušuje kdejaká pravidla. Od chvíle, kdy k nám nastoupil, nedělá nic jiného než…“

„Děkuji vám, Severusi,“ přerušil ho Brumbál rázně a Snape zmlkl, i když v očích za clonou mastných černých vlasů se mu pořád nenávistně blýskalo.

Profesor Brumbál teď shlížel na Harryho a ten zase vzhlížel k němu a pokoušel se zjistit, jak se za svými půlměsícovými brýlemi tváří.

„Hodil jsi do Poháru lístek se svým jménem, Harry?“ zeptal se Brumbál klidným hlasem.

„Ne,“ odpověděl Harry. Uvědomoval si, že ho všichni bedlivě pozorují. Snape v pološeru netrpělivě a nevěřícně zamlaskal.

„Požádal jsi některého staršího studenta, aby ti ho tam hodil?“ zeptal se Brumbál. Snapea si vůbec nevšímal.

„Ne,“ odmítl Harry důrazně.

„Ale ovšemše lše!“ vykřikla madame Maxime. Snape teď vrtěl hlavou, rty stažené v nepěkném úsměšku.

„Věkovou hranici překročit nemohl,“ řekla ostře profesorka McGonagallová. „Všichni jsme se přece shodli na tom, že…“

„Brrumbál musel udělat chybu, kdys tu hrranici krreslil,“ pokrčila rameny madame Maxime.

„To jistě není vyloučeno,“ připustil Brumbál zdvořile.

„Brumbále, vy víte velmi dobře, že jste žádnou chybu neudělal!“ ozvala se profesorka McGonagallová rozhorleně. „Co to vykládáte za nesmysly? Harry sám tu hranici překročit nemohl, a pokud profesor Brumbál věří, že nepřemluvil žádného staršího studenta, aby jeho lístek hodil do Poháru, jsem přesvědčená, že by to na vysvětlenou mělo stačit každému!“

A probodla Snapea krajně rozzlobeným pohledem.

„Pane Skrku… pane Pytloune,“ Karkarov znovu nasadil úlisně medový tón, „vy jste tu jako… ehm… nestranní porotci. Jistě se mnou budete souhlasit, že něco takového je v naprostém rozporu s pravidly?“

Pytloun si otřel kapesníkem kulatý chlapecký obličej a pohlédl na pana Skrka, jenž stál mimo kruh světla, které vrhal oheň v krbu, a tvář měl napůl ve stínu. V pološeru se zdál daleko starší, než opravdu byl, a jeho hlava téměř připomínala umrlčí lebku, takže pohled na něj všem trochu naháněl hrůzu. Jakmile však promluvil, uslyšeli jeho obvyklý odměřený hlas: „Musíme se řídit pravidly, a ta jasně stanovují, že studenti, jejichž jména Ohnivý pohár vybere, jsou povinni zúčastnit se turnaje.“

„Víte, že Barty zná pravidla i pozpátku,“ řekl Pytloun a se zářivým úsměvem se otočil ke Karkarovovi a k madame Maxime, jako by tím celá záležitost byla uzavřena.

„Trvám na tom, že znovu přihlásím všechny ostatní studenty, kteří se mnou přijeli,“ řekl Karkarov. Jeho úsměv i úlisný tón byly rázem tytam, jenom se ošklivě mračil. „Vystavíte Ohnivý pohár znovu a my do něj budeme házet přihlášky, dokud každá škola nebude mít dva šampióny. To je naprosto spravedlivé, Brumbále.“

„Jenomže tak to nechodí, Karkarove,“ namítl Pytloun. „Ohnivý pohár před chvílí zhasl – a znovu vzplane až před zahájením příštího turnaje…“

„…kterého se Kruval rozhodně nezúčastní!“ vybuchl Karkarov. „Po všech těch schůzkách, jednáních a ústupcích, na kterých jsme se dohodli, jsem opravdu neočekával, že by mohlo k něčemu takovému dojít! Ještě pořád mám sto chutí okamžitě odjet!“

„To jsou ovšem jen plané výhrůžky, Karkarove,“ zavrčel od dveří čísi hlas. „Váš šampión už teď odjet nesmí. Musí se zúčastnit soutěže, stejně jako všichni ostatní. Tak je to psáno v závazné kouzelné smlouvě, jak už vysvětloval Brumbál. Ostatně se to hodí, nemyslíte?“

Do komnaty právě vstoupil Moody. Kulhal ke krbu a pokaždé, když došlápl na pravou nohu, ozvalo se hlasité klap.

„Že se to hodí?“ podivil se Karkarov. „Obávám se, že vám nerozumím, Moody.“

Harrymu neuniklo, že se snaží, aby to znělo pohrdlivě, jako by mu na tom, co Moody říká, vůbec nezáleželo; prozradily ho však ruce zaťaté v pěst.

„Takže vy mi nerozumíte?“ zeptal se Moody klidně. „Je to velice prosté, Karkarove. Někdo totiž vhodil Potterovo jméno do Poháru s tím, že pokud ho vybere, bude se muset soutěže zúčastnit.“

„Jenše za tím je někdo, kdo si prršál, aby si Brradavice z toho jablíččka ukoussly dvakrrát!“ ozvala se madame Maxime.

„Naprosto s vámi souhlasím, madame,“ přikývl Karkarov a uklonil se jí. „Podám stížnost u Ministerstva kouzel a také u Mezinárodního sdružení kouzelníků…“

„Pokud někdo má důvod si stěžovat, je to Potter,“ zavrčel Moody, „ale… ačkoli je to zvláštní… zatím jsem neslyšel, že by řekl jediné slovo…“

„A prroč by si měl stěšovat?“ vybuchla Fleur Delacourová a hlasitě zadupala. „Má prršece mošnost soutěššit, nemyslíte? Vššichni jsme celé týdny doufali, že nás Pohárr vyberre! Taková čest prro naši školu! A k tomu cena tisíc galeonů – kvůli ní by leckdo neváhal nassadit šivot!“

„Třeba někdo doufá, že Potter kvůli ní život opravdu nasadí – a přijde o něj,“ namítl Moody, teď už téměř tlumeně.

Po jeho slovech zavládlo v místnosti krajně napjaté ticho.

Ludo Pytloun, který se tvářil velice ustaraně a nervózně se pohupoval na chodidlech, teď řekl: „Moody, příteli… co to povídáte?!“

„Všichni přece víme, že profesor Moody je přesvědčen, že promarní dopoledne, pokud neodhalí šest spikleneckých band, které ho ještě před obědem hodlají zabít,“ zahlaholil Karkarov. „Zřejmě tomu učí i svoje studenty, mít stále obavy, že je někdo úkladně zavraždí. U učitele obrany proti černé magii mi to připadá dost svérázné, Brumbále, bezpochyby jste k tomu však měl svoje důvody.“

„Takže já si vymýšlím, co?“ zavrčel Moody. „Všechno to jsou jen výplody mé fantazie? Lístek se jménem toho chlapce musel totiž vhodit do Poháru nějaký kouzelník nebo čarodějka, kteří své umění dokonale ovládají…“

„Ale prrofesorre, máte snad prro to nějaký důkaz?“ namítla madame Maxime a pozvedla svoje obrovské ruce.

„Vždyť dokázali ošálit velice čaromocný předmět!“ vysvětloval Moody. „Potřebovali by mimořádně silné matoucí kouzlo, aby Pohár oklamali natolik, že by zapomněl, kolik škol se turnaje zúčastní… Hádám, že Pottera přihlásili jménem nějaké čtvrté školy, aby měli jistotu, že ve své kategorii bude jediný…“

„Zdá se, že jste o tom uvažoval velice dlouho, Moody,“ pronesl Karkarov chladně. „Vaše teorie zní vskutku důmyslně – až na to, že se mi doneslo, jak jste si nedávno vzal do hlavy, že jedním z vašich narozeninových dárků je ve skutečnosti zchytrale zamaskované baziliščí vejce, a rozbil jste ho napadrť dřív, než jste zjistil, že to jsou kočárové hodiny. Takže se jistě nebudete divit, když vás nebudeme brát úplně vážně…“

„Někteří lidé samozřejmé dokážou využít i tu nejnevinnější věc ve svůj prospěch,“ odsekl Moody výhružným tónem. „Uvažovat stejně jako černokněžníci patří k mému řemeslu, Karkarove – a zrovna vy byste si měl pamatovat…“

„Alastore!“ řekl Brumbál varovně. Harry chviličku přemýšlel, na koho to mluví, než si uvědomil, že Moody je křestním jménem asi sotva Pošuk. Moody sice zmlkl, ale dál s jistým zadostiučiněním zíral na Karkarova, který teď v obličeji úplně zrudl.

„Jak k této situaci došlo, to nevíme,“ obrátil se teď Brumbál na všechny v komnatě. „Nicméně se domnívám, že se s tím prostě musíme vyrovnat. Pohár vybral jak Cedrika, tak Harryho, aby se turnaje zúčastnili, takže v něm budou soutěžit…“

„Jenže, Brrumbále…“

„Milá madame Maxime, pokud znáte jiné řešení, samozřejmě ho rád vyslechnu.“

Brumbál čekal, ale madame Maxime už neřekla ani slovo, jenom na něj nasupeně zírala. Ostatně nebyla sama: Snape vypadal rozzuřeně a Karkarov byl bledý jako stěna. Jedině Pytloun se tvářil vzrušeně.

„Takže jdeme na to, co říkáte?“ řekl, zamnul si ruce a usmál se na všechny v komnatě. Jsme tady proto, abychom našim šampiónům dali pokyny… Barty, ujmeš se toho?“

Pan Skrk jako by se probral z hlubokého zasnění.

„Jistě,“ zamumlal, „ano, pokyny. Takže… první úkol…“

Přistoupil blíž ke krbu, a jak na něj dopadlo světlo, Harry si uvědomil, že vypadá nemocný. Pod očima měl tmavé kruhy a jeho vrásčitá kůže byla jako z tenkého papíru; ještě při mistrovství světa ve famfrpálu vyhlížel úplně jinak.

„Cílem prvního úkolu je vyzkoušet vaši odvahu,“ řekl Harrymu, Cedrikovi, Fleur a Krumovi, „takže vám neprozradíme, oč půjde. Statečnost tváří v tvář neznámému je u každého kouzelníka důležitá… velice důležitá…

První úkol se uskuteční dvacátého čtvrtého listopadu, před ostatními studenty a před porotou.

Šampióni nesmějí požádat své učitele o jakoukoli pomoc, aby úkoly turnaje zvládli, ani ji nesmějí přijmout. Prvnímu úkolu budou čelit vyzbrojeni jen svými hůlkami. Informace o druhém úkolu dostanou, až ten první skončí. Jelikož turnaj je náročný a vyžádá si mnoho času, šampióni budou zproštěni závěrečných zkoušek na konci školního roku.“

Otočil se a pohlédl na Brumbála. „To je snad všechno, co říkáš, Albusi?“

„Myslím, že ano,“ přitakal Brumbál a díval se na něj s jistým znepokojením. „Opravdu nechceš zůstat přes noc v Bradavicích, Barty?“

„Ne, Brumbále, musím se vrátit na ministerstvo,“ trval na svém pan Skrk. „Máme momentálně opravdu mnoho práce, a jedná se o velice závažné problémy… Zastupuje mne mladý Weatherby… velice snaživý chlapec… možná až příliš snaživý, abych řekl pravdu…“

„Doufám ale, že si se mnou dáš aspoň skleničku, než odjedeš?“ nabídl mu Brumbál.

„No tak, Barty, i já tady zůstanu!“ připojil se Pytloun rozjařeně. „Všechno se teď stejně děje v Bradavicích, a je mnohem zajímavější být tady než v kanceláři!“

„To sotva, Ludo,“ řekl Skrk, a v jeho hlasu opět zazněla netrpělivost.

„Profesore Karkarove – madame Maxime – co byste řekli skleničce na dobrou noc?“ navrhl Brumbál.

Madame Maxime však objala Fleur kolem ramen a spěšně ji odváděla ven. Harry ještě zaslechl, jak spolu rychle mluví francouzsky, když odcházely do Velké síně. Karkarov kývl na Kruma a oba odešli také, i když mlčky.

„Harry a Cedriku, myslím, že byste měli jít na kutě,“ řekl Brumbál a usmál se na ně. „Nepochybuji, že v Nebelvíru a v Mrzimoru už na vás čekají, aby to s vámi oslavili. Bylo by hanebné připravit je o tak jedinečnou výmluvu na důvody kraválu, který při tom dnes natropí.“

Harry se podíval na Cedrika, který přikývl, a pak oba odešli.

Velká síň už zela prázdnotou. Svíce už skoro dohořely a zubaté úsměvy dýní jen pomrkávaly a vyhlížely strašidelně.

„No teda,“ usmál se Cedric, „my zas budeme hrát proti sobě!“

„Nejspíš,“ přikývl Harry. Vlastně nevěděl, co by měl říkat. Cítil, že má v hlavě naprostý zmatek, jako kdyby mu z ní vybrali všechen mozek.

„Hele… řekni mi to…“ vybídl ho Cedric, když dorazili do vstupní síně, kde už zase svítily jen pochodně, protože Ohnivý pohár odnesli. Jak jsi tam ten lístek dostal?“

„Nijak,“ řekl Harry a upřeně se na něj podíval. „Já jsem ho tam fakt nehodil. Mluvil jsem pravdu.“

„Ehm… jak myslíš,“ povzdechl Cedric. Harrymu bylo jasné, že mu nevěří. „Tak ahoj.“

Místo aby se vydal po schodech nahoru, Cedric zamířil do dveří napravo. Harry postál ještě chvíli v síni a poslouchal, jak jde po kamenných schodech; potom se pomalu vydal po mramorovém schodišti vzhůru.

Uvěří mu vůbec někdo kromě Rona a Hermiony, nebo si všichni budou myslet, že se do toho turnaje vážně přihlásil? Jak by si to ale mohli myslet, když stál proti soupeřům, kteří studovali čáry a kouzla o tři roky déle než on, a když ho čekají úkoly, které budou nejen velmi nebezpečné, ale bude je muset vykonat před očima stovek diváků? Ano, samozřejmě že o tom uvažoval… v duchu si představoval, jak soutěží… ale to bylo jen v legraci, jenom o tom snil… nikdy vážně nemyslel na to, že by se přihlásil doopravdy…

Někdo jiný o tom však uvažoval… někdo jiný chtěl, aby se Harry turnaje zúčastnil, a postaral se o to, aby ho přihlásil. Ale proč? Aby mu udělal radost? To sotva…

Měl před všemi vypadat jako blázen? Jestli jim šlo o to, pak se jim to přání nejspíš splnilo…

Ale že by si přáli, aby přišel o život? Opravdu z Moodyho jako obvykle mluvila jeho podezíravost? Nebylo spíš možné, že někdo vhodil Harryho jméno do Poháru z legrace, že to byl takový kanadský žertík? Opravdu si někdo přál jeho smrt? Na tu otázku si ovšem dokázal odpovědět ihned. Ano, někdo si opravdu přál jeho smrt, přál si ji od doby, kdy mu byl pouhý rok… Lord Voldemort. Jak by však Voldemort zařídil, aby se lístek s Harryho jménem octl v Ohnivém poháru? Všichni se domnívali, že je někde daleko, v nějaké vzdálené zemi, kde se skrývá… sám, zesláblý a bezmocný…

V tom snu, který se mu tenkrát zdál těsně před probuzením a pak ho bolela jizva na čele,Voldemort ale sám nebyl, domlouval se s Červíčkem… kuli pikle, jak ho zabijí…

Harryho vyvedlo z míry, že už stojí před Buclatou dámou. Cestou si sotva uvědomoval, kam ho nohy nesou… a teď ho navíc překvapilo, že v rámu není sama. Vedle ní samolibě seděla ona scvrklá čarodějnice, která dole přeskočila na sousední obraz, když se Harry připojil k ostatním šampiónům. Musela pádit z jedné podobizny na druhou přes všech sedm poschodí, aby sem dorazila dřív než on. Obě ho teď zvědavě propalovaly očima.

„Vida, vida,“ uvítala ho Buclatá dáma. „Violeta už mi všechno řekla. Takže koho dnes večer Pohár vybral za bradavického šampióna?“

„Třesky plesky,“ řekl Harry netečně.

„Já mu dám třesky plesky!“ ohradila se bledá čarodějka dotčeně.

„Počkej, Violeto, to je přece heslo,“ uklidňovala ji Buclatá dáma a vyklonila se i s obrazem dopředu, aby Harry mohl prolézt do společenské místnosti.

Hromový řev, který ho uvítal, jakmile mu podobizna uvolnila cestu, ho málem srazil zpátky. V příštím okamžiku ho však už tucet párů rukou vtáhl do společenské místnosti a Harry uviděl, jak celá nebelvírská kolej křičí, tleská a hvízdá.

„Proč jsi nám neřekl, že ses přihlásil?“ zahalekal Fred; bylo vidět, že ho to sice mrzí, ale také že to na něj udělalo veliký dojem.

„Jak jsi to udělal, že ti přitom nenarostl plnovous? Jsi fakt jednička, Harry!“ křičel George.

„Vždyť já nic nedělal,“ protestoval Harry. „Já vůbec nevím, jak…“

Teď se na něj vrhla i Angelina. „Když už ne já, tak aspoň někdo jiný z Nebelvíru…“

„Teď to můžeš Diggorymu oplatit za ten poslední zápas ve famfrpálu!“ vřeštěla Katie Bellová, další střelkyně nebelvírského družstva.

„Máme tu spoustu bašty, Harry, pojď si něco vzít…“

„Ale já nemám hlad, při hostině jsem se najedl až až…“

Nikdo však nechtěl slyšet, že nemá hlad; nikdo nechtěl slyšet že nevhodil své jméno do Poháru; a nikdo v celé místnosti si zřejmě vůbec nepřipustil, že nemá sebemenší chuť cokoli oslavovat… Lee Jordan odněkud vylovil nebelvírský prapor a mermomocí do něj Harryho zahalil jako do pláště. Harry neměl šanci utéct: kdykoli se pokusil vykrást ke schodišti, jež vedlo k ložnicím, dav kolem něj se okamžitě semkl a vnutili mu další máslový ležák, nebo mu strkali do ruky bramborové lupínky a burské oříšky… a všichni chtěli vědět, jak to udělal, jak přelstil Brumbálovu Věkovou hranici a vhodil do Poháru lístek se svým jménem…

„Ale já jsem to neudělal,“ opakoval kolem dokola. „Vůbec nevím, jak se to stalo.“

Všichni sice poslouchali, co říká, ale kdyby neříkal vůbec nic, vyšlo by to nastejno.

„Jsem už utahaný!“ rozkřikl se nakonec, když to trvalo skoro půl hodiny. „Ne, fakt ne, Georgi – půjdu si lehnout…“

Nejvíc ze všeho si teď přál mluvit s Ronem a s Hermionou, s někým, kdo má aspoň špetku zdravého rozumu. Ani jeden z nich však ve společenské místnosti nebyl. Postavil si hlavu, že musí jít spát, a div že nerozmáčkl oba maličké bratry Creeveyovy, kteří se mu pokoušeli zastoupit cestu dole pod schody. Nakonec se mu podařilo všechny setřást a vyběhl do ložnice, jak nejrychleji dokázal.

Velice se mu ulevilo, když v ložnici, jinak prázdné, objevil Rona. Ležel na posteli, ještě úplně oblečený, a když za sebou Harry zabouchl dveře, zvedl hlavu.

„Kde jsi byl?“ zeptal se Harry.

„Nazdar,“ utrousil místo odpovědi.

Usmíval se sice, ale tak nějak podivně, nuceně. Harry si náhle uvědomil, že má ještě na sobě ten zářivě červený nebelvírský prapor, do kterého jej Lee zahalil. Honem si ho chtěl sundat, uzel však byl důkladně utažený. Ron ležel bez hnutí na posteli a díval se, jak Harry s uzlem zápolí.

„Takže dovol,“ ozval se, když Harry ze sebe prapor konečně strhl a hodil ho do kouta, „abych ti pogratuloval.“

„Jak to myslíš, pogratuloval?“ vyhrkl Harry a vytřeštil na něj oči. Ani trochu se mu nelíbilo, jak se Ron usmíval – vypadalo to spíš jako úšklebek.

„Nikdo jiný přece Věkovou hranici překročit nedokázal,“ řekl Ron. „Dokonce ani Fred a George ne. Jak jsi to udělal? Vzal sis neviditelný plášť?“

„V neviditelném plášti bych se přes ni přece nedostal,“ odpověděl Harry pomalu.

„No dobrá,“ přikývl Ron. „Ale stejně si myslím, žes mi to mohl říct, protože… protože jsme pod ním mohli projít oba, ne? Ale ty jsi zřejmě přišel na jiný způsob.“

„Hele Rone, poslouchej mě,“ řekl Harry. Já jsem své jméno do Poháru nehodil. Musel to udělat někdo jiný.“

Ron povytáhl obočí: „Ale proč by to dělal?“

„To nevím,“ odsekl Harry. Měl pocit, že by to znělo příliš sentimentálně, kdyby teď řekl „aby mě zabil“.

Ron pozvedl obočí tak vysoko, že mu div nezmizelo ve vlasech.

„Hele, ty přece víš, že mně můžeš říct pravdu,“ prohlásil. „Jestli si nepřeješ, aby o tom každý věděl, no prosím, nechápu ale, proč se namáháš lhát, žádný průšvih z toho přece nemáš? Violeta, ta přítelkyně Buclaté dámy, už nám všem řekla, že Brumbál souhlasí s tím, aby ses zúčastnil také. Ve hře je tisíc galeonů, viď? A ještě k tomu nemusíš na konci roku skládat zkoušky…“

„Já jsem své jméno do Poháru opravdu nehodil!“ opakoval Harry nazlobeně.

„No jasně,“ řekl Ron stejně pochybovačně jako předtím Cedric. „Až na to, že jsi dnes ráno říkal, že bys ho tam hodil už včera večer, aby tě přitom nikdo neviděl… Takový hlupák zase nejsem, rozumíš?“

„Až na to, že teď zrovna mi tak opravdu připadáš,“ odsekl Harry.

„Jo?“ opáčil Ron a v jeho tváři nebyla jediná stopa po úsměvu, ani po tom nuceném. „Určitě si už chceš jít lehnout, Harry. Předpokládám, že ráno musíš brzo vstávat, třeba kvůli fotografům nebo tak.“

Prudkým pohybem zatáhl závěs kolem své postele s nebesy a nechal kamaráda stát u dveří. Harry zůstal zírat na tmavočervený samet, jenž mu skryl jednoho z těch, o nichž nepochyboval, že mu uvěří.

18 / Převažování hůlek

Když se Harry v neděli ráno probudil, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, z čeho je tak nešťastný a ustaraný. Potom ho zaplavily vzpomínky na včerejší večer: posadil se a honem roztáhl závěsy u své postele s nebesy, aby si promluvil s Ronem. Musí ho přimět, aby mu uvěřil – zjistil ale, že Ronova postel je prázdná. Zřejmě už šel dolů na snídani.

Oblékl se tedy a sešel po točitých schodech do společenské místnosti. Jakmile se objevil, studenti, kteří se už vraceli ze snídaně, mu začali znovu tleskat. Představa, že by měl jít do Velké síně a tam se setkat s ostatními nebelvírskými, kteří ho budou oslavovat jako nějakého hrdinu, ho nelákala; buď však musel jít tam, anebo zůstat tady a dát se zatlačit do kouta bratry Creeveyovými, kteří už na něj zběsile mávali, aby šel k nim. Rázně zamířil k otvoru v podobizně, roztáhl ho, prolezl jím a octl se tváří v tvář Hermioně.

„Ahoj,“ řekla a ukázala mu hromádku topinek, které nesla zabalené v ubrousku. „To je pro tebe… co kdybychom se šli projít?“

„To je dobrý nápad,“ souhlasil Harry vděčně.

Sešli po schodech dolů, honem prošli vstupní síní, aniž nahlédli do Velké, a zanedlouho už mířili po louce k jezeru, kde kotvila loď z Kruvalu a černě se odrážela ve vodě. Ráno bylo mrazivé a tak se ani na chvíli nezastavili; žvýkali topinky a Harry své kamarádce zevrubně líčil, co všechno se stalo od chvíle, kdy včera večer odešel od nebelvírského stolu. Byl strašně rád, že se ho Hermiona na nic nevyptávala.

„Mně bylo samozřejmě jasné, že ty ses nepřihlásil,“ řekla, když dovyprávěl, co se udalo v komnatě vedle Velké síně. „Ještě teď vidím, jak ses tvářil, když Brumbál přečetl tvé jméno! Jde ale o to, kdo tam ten lístek hodil. Protože Moody má pravdu, Harry… Nemyslím, že to mohl udělat některý student… žádný by nedokázal přelstít Pohár ani překročit tu Brumbálovu…“

„Viděla jsi dnes ráno Rona?“ přerušil ji Harry.

Hermiona zaváhala.

„Ehm… ano… byl na snídani,“ řekla.

„Ještě si myslí, že jsem se přihlásil sám?“

„No… řekla bych, že ne… doopravdy si to nemyslí,“ řekla rozpačitě Hermiona.

„Jak to myslíš, doopravdy ne?“

„Ty to vážně nechápeš, Harry?“ zeptala se ho kamarádka zoufale. „Ron na tebe žárlí!“

„Žárlí?“ řekl Harry nevěřícně. „A kvůli čemu, prosím tě? Chce ze sebe udělat před celou školou blbečka nebo co?“

„Podívej,“ pokračovala Hermiona trpělivě, „víš, že se všechna pozornost vždycky soustřeďuje na tebe. Já vím, že to není tvoje vina,“ dodala honem, když viděla, jak už už otvírá navztekaně ústa. „Vím, že se o to nijak nesnažíš… Ale – víš dobře, že doma Ron musí ustavičně soupeřit se všemi svými bratry, a ty jsi jeho nejlepší kamarád a fakt ses proslavil – kdykoli tě lidi uvidí, Ron vždycky stojí stranou, ale snáší to a nikdy o tom nemluví, jenže tentokrát už to na něj bylo moc…“

„To je úžasné,“ poznamenal Harry trpce. „Opravdu úžasné. Vyřiď mu, že si to s ním klidně vyměním, kdykoli bude chtít. Vyřiď mu, že mu všechnu tu slávu milerád přenechám… To, jak mi každý civí na čelo, když někam přijdu…“

„Já mu nic vyřizovat nebudu,“ odmítla Hermiona rázně. „Řekni mu to sám, to je jediný možný způsob, jak to vyřešit.“

„Já za ním přece nebudu chodit a domlouvat mu, aby měl rozum!“ řekl Harry tak nahlas, že několik sov z nedalekého stromu polekaně odletělo. „Možná uvěří, že z toho nebudu mít ani trochu radost, jestli si srazím vaz nebo…“

„Tohle není žádná legrace,“ řekla Hermiona klidně. „Vůbec žádná, opravdu ne.“ Tvářila se nanejvýš ustaraně. „Harry, moc jsem o tom přemýšlela – je ti jasné, co teď musíš udělat? Okamžitě, hned jak se vrátíme do hradu?“

„Jo, najít Rona a pořádně ho nakopnout do…“

„Napsat Siriusovi. Musíš mu vylíčit, co se stalo. Chtěl přece, abys ho informoval o všem, co se v Bradavicích bude dít… skoro jako by tušil, že se stane něco takového. Vzala jsem s sebou pár listů pergamenu a brk…“

„Tak na to zapomeň,“ odmítl Harry a rozhlížel se, jestli je někdo neposlouchá, školní pozemky však byly zcela opuštěné. „Vrátil se do Británie jen proto, že mě bolela ta jizva. Kdybych mu teď napsal, že mě někdo přihlásil do turnaje tří kouzelnických škol, nejspíš by rovnou vtrhl do hradu…“

„Určitě by chtěl, abys mu to napsal,“ prohlásila Hermiona přísně. „Dozví se to tak jako tak…“

„Jak, prosím tě?“

Harry, tohle se přece neutají,“ řekla Hermiona velice vážně. „Turnaj tří škol je slavný, a ty jsi slavný taky. Opravdu by mě překvapilo, kdyby se v Denním věštci neobjevila zpráva, že se zúčastníš… už teď se o tobě píše v každé druhé knize, která se týká Ty-víš-koho… A Sirius by se to raději dozvěděl od tebe, tím jsem si jistá.“

„Tak dobrá, dobrá, napíšu mu,“ souhlasil Harry a hodil poslední ždibec topinky do jezera. Chvilku tam oba stáli a dívali se, jak se kolébá na vodě, pak se však z vody vynořilo dlouhé chapadlo a stáhlo topinku pod hladinu. Harry a Hermiona zamířili zpátky do hradu.

„Po čí sově ale ten dopis pošlu?“ vzpomněl si Harry, když stoupali po schodišti. „Psal mi přece, že Hedviku už nemám posílat.“

„Řekni Ronovi, jestli by ti půjčil…“

„Ronovi o nic říkat nebudu,“ odmítl rozhodně.

„Tak si půjčíš jednu ze školních sov, ty přece může posílat každý,“ navrhla Hermiona.

A tak vystoupili nahoru do sovince a Hermiona dala Harrymu kus pergamenu, brk a lahvičku inkoustu. Potom obcházela kolem dlouhých hřadů a prohlížela si nejrůznější sovy, které na nich seděly, zatímco Harry se posadil u stěny a psal dopis svému kmotrovi.

Milý Siriusi,

Chtěl jsi, abych tě informoval o všem, co se v Bradavicích stane, takže tady jsou poslední novinky – nevím, jestli už to víš, ale v letošním roce se koná turnaj tří kouzelnických škol a v sobotu večer mě Ohnivý pohár vybral jako čtvrtého šampióna. Nevím, kdo do něj vhodil mé jméno, poněvadž já jsem to neudělal. Druhým bradavickým šampiónem je Cedric Diggory z Mrzimoru.

Na chvilku se zamyslel a přestal psát. Cítil, jak potřebuje Siriusovi napsat o tíživé úzkosti, která mu od včerejšího večera leží na prsou, nedokázal to však vyjádřit slovy, a tak prostě jen znovu namočil brk do lahvičky s inkoustem a napsal:

Doufám, že jsi v pořádku a Klofan taky – zdraví Harry.

„A je to,“ řekl Hermioně, vstal a setřásl si slámu z hábitu. V dalším okamžiku se mu na rameno snesla Hedvika a nastavovala mu nožku.

„Tebe já poslat nemůžu,“ řekl jí Harry a rozhlížel se po školních sovách. „Musím poslat některou tady z těch…“

Hedvika nespokojeně, strašně hlasitě zahoukala, a jak se prudce vznesla do vzduchu, zaryla mu pařáty do ramene. Po celou dobu, kdy Harry přivazoval svůj dopis k nožce veliké sovy pálené, zůstala k němu otočená obráceně. Když potom druhá sova odletěla, Harry vztáhl ruku a chtěl Hedviku pohladit, ale jen zacvakala vztekle zobákem a vyletěla mezi podkrovní trámy, aby na ni nedosáhl.

„Nejdřív Ron, a teď ty,“ zlobil se Harry. „Ale já za to vážně nemůžu.“

Pokud Harry doufal, že se věci zase urovnají, až si všichni zvyknou na to, že se stal šampiónem, hned příští den mu ukázal, jak se mýlí. Jakmile znovu začalo vyučování, nemohl se už vyhýbat ostatním studentům – a bylo zřejmé, že stejně jako ti z Nebelvíru si i ostatní myslí, že se do turnaje přihlásil sám. Na rozdíl od spolužáků z jeho koleje ho však za to nijak neobdivovali.

Studenti z Mrzimoru, kteří s nebelvírskými vycházeli vždy výborně, se k nim teď chovali mimořádně chladně. Jediná hodina bylinkářství stačila, aby to vyšlo najevo. Bylo zřejmé, že celý Mrzimor je přesvědčený o tom, že Harry připravil jejich šampióna o slávu: možná k tomu přispívalo i to, že mrzimorská kolej nikdy mnoho slávy nesklidila a Cedric byl jeden z mála, kteří jí kdy nějakou přinesli, když tenkrát díky jemu zvítězili nad Nebelvírem ve famfrpálu. Ernie Macmillan a Justin Finch-Fletchley, se kterými Harry obvykle vycházel velice dobře, s ním teď nepromluvili jediné slovo, dokonce ani když přesazovali hopsavé hlízy do stejného truhlíku – zato se dost jízlivě rozesmáli, když se jedna z nich vysmekla Harrymu z ruky a pořádně ho udeřila do obličeje. Ron s ním také nemluvil. Hermiona seděla mezi nimi a urputně se snažila, aby si povídali společně, ale i když jí oba odpovídali jako jindy, vyhýbali
se pohledem jeden druhému. Harrymu se zdálo, že i profesorka Prýtová se k němu chová odměřeně – stála v čele mrzimorské koleje.

Za jiných okolností by se těšil, až se uvidí s Hagridem, ovšem hodina péče o kouzelné tvory znamenala, že tam přijdou i studenti ze Zmijozelu – a Harry se s nimi měl setkat poprvé od chvíle, kdy byl vyhlášen jako šampion.

Jak se dalo čekat, Malfoy dorazil k Hagridově boudě se svým obvyklým jízlivým úšklebkem ve tváři.

„Jen se, chlapci, podívejte, máme tady šampióna,“ řekl Crabbemu a Goylovi, jakmile se octl tak blízko, aby ho Harry slyšel. „Máte s sebou památník? Radši si mu řekněte o podpis hned, dost totiž pochybuju, že nám dlouho vydrží… Polovina těch, co kdy o Pohár soutěžili, při tom zahynula… jak dlouho myslíš, že zůstaneš naživu, Pottere? Počítám, že takových deset minut od chvíle, kdy začne první úkol. Delší dobu sotva.“

Crabbe a Goyle se patolízalsky rozchechtali, to však už Malfoy musel s posměšky přestat, protože z hájenky vyšel ven Hagrid a nesl před sebou rozkymácenou haldu beden: v každé byl jeden obrovský třaskavý skvorejš. K všeobecnému zděšení začal Hagrid svým žákům vysvětlovat, že skvorejši zabíjejí jeden druhého jen proto, že v sobě mají příliš mnoho nevybité energie a nejlepší bude, když si každý student vezme jednoho na řemínek a půjde s ním na krátkou procházku. Jedinou předností Hagridova plánu bylo, že odvedl Malfoyovy myšlenky úplně jinam.

„S něčím takovým máme jít na procházku?“ ohradil se zhnuseně a zadíval se do jedné bedny. „A kam bychom jim asi tak měli ten řemínek připevnit? Kolem jedového trhu, třaskavého zadku, nebo kolem přísavek?“

„Asi tak doprostřed,“ řekl Hagrid a předvedl jim to. „Ehm – možná uděláte dobře, když si natáhnete rukavice z dračí kůže, jenom tak pro jistotu, rozumíte. Harry – moh bys jít sem a pomoct mně s tímhle velikým…“

Ve skutečnosti si ovšem chtěl s Harrym promluvit stranou od ostatních. Počkal, až se studenti soustředili každý na svého skvorejše, potom se obrátil k Harrymu a řekl velice vážně: „Tak ty budeš soutěžit v turnaji, Harry. Jako bradavickej šampión.“

„Jeden ze šampiónů,“ opravil ho Harry.

Hagrid měl v lesklých očích pod rozcuchaným obočím velice ustaraný výraz. „Eslipak vůbec tušíš, kdo tě to asi moh přihlásit?“

„Tak ty si nemyslíš, že jsem se přihlásil sám?“ zeptal se Harry a jen stěží potlačil nával vděčnosti, který při Hagridově otázce pocítil.

„To je přeci jasný,“ zabručel Hagrid. „Říkáš, žes to neudělal, a já ti věřím – vždyť Brumbál ti to věří taky, a vůbec.“

„Moc rád bych věděl, kdo to udělal,“ řekl Harry trpce. Oba se pozorně rozhlédli po louce: studenti už byli každý jinde a všichni měli plné ruce práce. Skvorejši teď měřili víc než tři stopy a měli obrovskou sílu. Nebyli už holí a bezbarví, všem naopak narostl silný, leskle šedý krunýř. Vypadali jako kříženci obrovitého štíra a nějakého dlouhého kraba – pořád se však nedalo poznat, kde mají hlavu a oči. Byli tak silní, že je sotvakdo mohl zvládnout.

„Vypadá to, že se docela baví, že jo?“ poznamenal Hagrid spokojeně. Harry si domyslel, že mluví o skvorejších, protože jeho spolužáci se rozhodně nebavili: každou chvíli s děsivým třesknutím některému skvorejšovi vyšlehly ze zadku jiskry, až popoletěl o několik yardů dopředu, a nejeden student okusil, jaké to je být vláčen po zemi po břiše a zoufale se snažit vstát.

„Já vopravdu nevím, Harry,“ vzdychl zničehonic Hagrid a znovu se na něj ustaraně podíval. „Bradavickej šampión… Ty jako by sis prostě musel užít vode všeho, co?“

Harry neodpověděl. Opravdu to vypadalo, že je mu souzeno užít si všeho… Více méně totéž mu řekla Hermiona, když se spolu procházeli u jezera, a podle ní to byl i důvod, proč s ním teď Ron nemluvil.

Příštích několik dnů patřilo k nejhorším, které Harry za celou dobu v Bradavicích zažil. Podobně se cítil snad jenom tenkrát v druhém ročníku, když ho několik měsíců skoro celá škola podezírala, že to je on, kdo přepadá svoje spolužáky. Tehdy ovšem stál Ron na jeho straně. Harry si v duchu říkal, že by se snad dokázal vyrovnat s tím, jak se k němu chovají ostatní kdyby s ním Ron začal znovu kamarádit; nehodlal ho však přesvědčovat, aby s ním začal zase mluvit, jestliže sám nebude chtít. Cítil se osamělý – vždyť kdekdo mu dával najevo, že si o něm myslí to nejhorší.

Chápal, že se k němu tak chovají studenti z Mrzimoru, i když z toho žádnou radost neměl; museli ale podporovat svého šampióna. Od Zmijozelu nic jiného než zlobné urážky nečekal. Tam ho vždycky se vší upřímností neměli v oblibě, protože jeho zásluhou je Nebelvír už nejednou porazil – ve famfrpálu i ve školním přeboru. Doufal ale, že v Havraspáru by mohli být velkodušní a podpořit ho stejně jako Cedrika, v tom se však mýlil. Většina havraspárských studentů si zřejmě myslela, že se za každou cenu chce proslavit ještě víc, a že proto lstí přiměl Pohár, aby přijal lístek s jeho jménem.

Kromě toho vypadal Cedric mnohem víc jako šampión. Se svým rovným nosem, tmavými vlasy a šedýma očima byl mimořádně hezký a bylo těžké říct, koho v těch dnech v Bradavicích obdivovali víc, jestli Cedrika nebo Viktora Kruma. Harry na vlastní oči viděl tytéž studentky z šestého ročníku, které nedávno tolik chtěly získat Krumův autogram, jak během přestávky na oběd škemrají, aby se jim Cedric podepsal na školní brašny.

Sirius Harrymu dosud neodpověděl, Hedvika se k němu odmítala vůbec přiblížit, profesorka Trelawneyová mu předpovídala smrt s ještě větší jistotou než obvykle, a když při hodině profesora Kratiknota měl předvést přivolávací kouzlo, počínal si tak nemotorně, že vedle Nevilla jako jediný ze třídy dostal mimořádný domácí úkol na procvičení navíc.

„Opravdu to není tak těžké, Harry,“ snažila se ho ujistit Hermiona, když odcházeli z učebny – během hodiny k ní na povel svištěly nejrůznější předměty jeden za druhým, jako když nějaký podivný magnet přitahuje hadry na tabuli, koše na papír a lunoskopy. „Prostě ses dost nesoustředil…“

„A co myslíš, proč asi?“ zeptal se ponuře Harry, protože v tu chvíli prošel kolem Cedric Diggory s početným houfem dívek, které se na něho culily jedna přes druhou. Zato na Harryho se dívaly, jako kdyby byl nějaký obzvlášť veliký třaskavý skvorejš. „Ale to nic, viď? Dneska odpoledne se přece můžeme těšit na dvouhodinovku lektvarů…“

Dvouhodinovka lektvarů pro Harryho vždycky znamenala něco děsného, teď však to byla úplná muka. Strávit půldruhé hodiny ve sklepení se Snapem a studenty ze Zmijozelu, kteří ho očividně hodlali co možná nejvíc potrestat za to, že se odvážil stát šampiónem, bylo nejspíš to nejhorší, co si vůbec dokázal představit. Jeden pátek už sice přežil díky Hermioně, která seděla vedle něj a neustále mu šeptem vyzpěvovala „Nevšímej si jich, nevšímej si jich, vůbec si jich nevšímej“, ale neviděl důvod, proč by to dnes mělo být lepší.

Když s Hermionou po obědě dorazili ke Snapeově sklepní učebně, zmijozelští studenti už čekali přede dveřmi a každý z nich měl vpředu na hábitu veliký odznak. Harryho na okamžik napadla pošetilá myšlenka, že to jsou odznaky SPOŽÚS, vzápětí však zjistil, že na všech stojí zářivě rudým písmem, které žhnulo v chabě osvětlené podzemní chodbě jako oheň, výzva:

Podporujte

CEDRIKA DIGGORYHO…

OPRAVDOVÉHO

šampiona Bradavic!

„Co tomu říkáš, Pottere?“ zeptal se Malfoy nahlas, když Harry přišel blíž. „Ale to není všechno – podívej!“

Přitiskl si odznak na prsa a výzva na něm zmizela, jen aby ji vystřídal další slogan, tentokrát zelený:

POTTER JE

HNUSÁK

Všichni zmijozelští zavyli smíchy, a všichni si také přitiskli odznaky na prsa, až všude kolem Harryho jasně zářil slogan POTTER JE HNUSÁK. Cítil, jak mu obličej i krk zalévá horko.

„To je opravdu k smíchu,“ řekla Hermiona uštěpačně Pansy Parkinsonové a její partě zmijozelských dívek, které se řehtaly nejvíc, „opravdu duchaplné.“

Ron stál s Deanem a Seamusem a opíral se o zeď. Sice se nesmál, ale taky se Harryho nezastal.

„Chceš jeden, Grangerová?“ zeptal se Malfoy a podával jí odznak. „Mám jich spoustu; ale nesahej mi na ruku, zrovna jsem si ji umyl a nechci ji mít oslizlou po nějaké mudlovské šmejdce.“

Část zloby, kterou v sobě Harry nosil už řadu dní, jako by v tu chvíli protrhla jakousi hráz. Sáhl pro hůlku dřív, než vůbec začal uvažovat, co vlastně chce udělat. Studenti kolem před ním chvatně uhnuli a couvali chodbou pryč.

„Harry!“ vykřikla Hermiona varovně.

„Jen do toho, Pottere,“ popichoval ho chladnokrevně Malfoy a vytáhl také hůlku. „Tentokrát tu není Moody, aby tě chránil – takže se do toho pusť, jestli máš odvahu…“

Na zlomek vteřiny si hleděli do očí, a pak – oba zároveň – na sebe zaútočili.

„Furnunculus!“ zaječel Harry.

„Densaugeo!“ vykřikl Malfoy.

Z obou hůlek vytryskly proudy světla, střetly se ve vzduchu a odrazily se každý jinam – Harryho paprsek zasáhl Goyla do obličeje, a Malfoyův zasáhl Hermionu. Goyle zařval a sáhl si oběma rukama na nos, kde mu naskakovaly veliké ošklivé puchýře, a Hermiona zděšeně fňukala a tiskla si ústa.

„Hermiono!“ Ron se k ní vrhl, aby zjistil, co se jí stalo.

Harry se otočil a viděl, jak Hermioně odtahuje ruku z obličeje. Nebyl to hezký pohled. Přední zuby – beztak větší, než bývá obvyklé – jí úděsnou rychlostí rostly, a jak se prodlužovaly přes dolní ret k bradě, vypadala čím dál víc jako bobr. Vyděšená Hermiona to samozřejmě cítila a zoufale vykřikla.

„Co má ten kravál znamenat?“ zaslechli za sebou tichý, ledový hlas. To přišel Snape.

Studenti ze Zmijozelu se hlasitě dožadovali, aby mu to mohli vysvětlit, a Snape ukázal dlouhým žlutým prstem na Malfoye a řekl: „Povězte mi, co se tu stalo.“

„Potter na mě zaútočil, pane…“

„Zaútočili jsme na sebe zároveň!“ křikl Harry.

„…a zasáhl Goyla – podívejte se…“

Snape se podíval na Goyla, jehož tvář v tu chvíli připomínala něco, co by se docela dobře vyjímalo v knize o jedovatých houbách.

„Jděte na ošetřovnu, Goyle,“ vyzval ho Snape klidným hlasem.

„Ale Malfoy zasáhl zase Hermionu!“ namítl Ron. „Podívejte!“

Donutil ji, aby profesorovi ukázala své zuby, které se urputně snažila zakrýt rukama; bylo to ovšem těžké, protože rostly dál a sahaly už jí až na límec. Pansy Parkinsonová s ostatními děvčaty ze Zmijozelu stály Snapeovi za zády, ukazovaly si na ni a hihňaly se, až se prohýbaly.

Snape si Hermionu změřil studeným pohledem a řekl: „Nevidím žádný rozdíl.“

Hermiona hlasitě zakňučela; do očí jí vhrkly slzy, otočila se na podpatku a vyrazila pryč. Utíkala chodbou nahoru, a za chvíli už ji neviděli.

Bylo nejspíš štěstí, že Harry s Ronem začali na Snapea křičet současně: v kamenné chodbě se jejich hlasy tak rozléhaly (navíc ještě ozvěnou), že v tom šíleném řevu dost dobře neslyšel, co na něj hulákají. Že mu spílají, to ovšem pochopil.

„Takže, holenkové,“ pronesl tím nejmedovějším hlasem. „Srážím Nebelvíru padesát bodů a Potter i Weasley si odpykají školní trest. A teď do třídy, nebo dostanete školní tresty na celý týden.“

Harrymu zvonilo v uších. Bylo to tak nespravedlivé, že by proti Snapeovi nejraději použil nějaké kouzlo a nadělal z něj tisíc slizkých kousků. Prošel kolem něj, zamířil s Ronem do zadní části učebny a hodil brašnu na stolek. Ron se také třásl vzteky – chviličku se zdálo, že to mezi nimi bude všechno jako dřív, pak se ale Ron otočil a přisedl si k Deanovi a Seamusovi. Harry zůstal u stolku sám. Na opačné straně sklepení se Malfoy otočil zády ke Snapeovi a se samolibým úšklebkem stiskl svůj odznak. Učebnou se znovu rozzářila písmena POTTER JE HNUSÁK.

Hodina začala. Harry zarputile civěl na Snapea a představoval si, co nejhoršího by se mu mohlo stát… Kdyby tak věděl, jak použít kletbu Cruciatus… aby tu Snape najednou ležel na zádech jako ten pavouk, cukal sebou a škubal…

„Takže se pustíme do protijedů!“ řekl Snape, rozhlédl se po sklepení a chladné černé oči se mu nepříjemně zaleskly. „Každý už byste měl mít připravenou svoji recepturu. Podle ní pečlivě umícháte jednu várku a pak vybereme někoho, na kom jeho protijed vyzkoušíme.

Harrymu bylo hned jasné, co přijde, když na něm utkvěl pohledem. Snape má v úmyslu otrávit jeho! Představil si, jak zvedá svůj kotlík, upaluje ke Snapeovi a třískne ho s ním po mastných vlasech…

Vtom někdo zaklepal na dveře a vytrhl ho z jeho fantazírování.

Byl to Colin Creevey; vletěl dovnitř, zářivě se usmál na Harryho a zamířil ke Snapeově katedře v přední části učebny.

„Co je?“ zeptal se Snape úsečně.

„Prosím, pane profesore, mám přivést nahoru Harryho Pottera.“

Snape si ho přeměřil přes hákovitý nos, a Colinův natěšený úsměv byl rázem tentam.

„Potter má ještě další hodinu lektvarů,“ řekl profesor chladně. „Přijde nahoru, až skončíme.“

Colin se začervenal. „Totiž, pane – on ho chce pan Pytloun,“ vysvětloval nervózně. „Chce, aby přišli všichni šampióni. Myslím, že se mají fotografovat…“

Harry by dal kdovíco za to, kdyby Colinovi mohl zabránit, aby vyslovil tu poslední větu. Po očku se ohlédl na Rona, ten však upřeně zíral do stropu.

„Tak dobrá, dobrá,“ vyštěkl Snape. „Věci si nechte tady, Pottere, a hned se vraťte, vyzkoušíme si váš protijed.“

„Prosím, pane – věci si musí vzít s sebou,“ zapištěl Colin. „Všichni šampióni…“

„Skvělé!“ vztekal se Snape. „Pottere – sbalte si tašku a ať už vás nevidím!“

V momentě byl Harry hotov, popadl brašnu, vstal a zamířil ke dveřím. Ze zmijozelských lavic na něj ze všech stran svítilo POTTER JE HNUSÁK.

„To je senzace, Harry, viď?“ spustil Colin, jakmile Harry za sebou zavřel dveře sklepní učebny. „Že ano? Myslím to, že jsi šampión?“

„Jo, opravdu senzace,“ řekl Harry s těžkým srdcem, když zamířili ke schodům do vstupní síně. „K čemu ty fotky chtějí Coline?“

„Myslím, že pro Denního věštce!“

„Prima,“ povzdechl Harry sklesle. „Přesně to potřebuji – aby se o mně mluvilo ještě víc.“

„Zlom vaz!“ řekl Colin, když dorazili ke správné místnosti. Harry zaklepal a vstoupil.

Stál v poměrně malé učebně; většinu lavic posunuli dozadu, takže uprostřed vzniklo dost místa, tři lavice však srazili vedle sebe před tabulí a přikryli je dlouhým pásem sametu. Přistavili k nim pět židlí a na jedné z nich seděl v tu chvíli Ludo Pytloun. Mluvil s jakousi čarodějkou ve fuchsiově červeném hábitu, kterou Harry ještě nikdy neviděl.

Viktor Krum jako obvykle mrzutě postával v koutě a s nikým nemluvil. Cedric a Fleur se bavili spolu. Fleur vypadala tak šťastně, jak ji Harry ještě nikdy neviděl, a co chvíli pohodila hlavou dozadu, až se jí dlouhé stříbřité vlasy pokaždé zaleskly, jak na ně dopadlo světlo. Jakýsi břichatý muž s velikým černým fotoaparátem, z kterého se mírně kouřilo, ji po očku sledoval.

Pytloun náhle postřehl, že Harry už dorazil také, honem vyskočil a hnal se k němu. „Á – tady ho máme! Tohle je šampión číslo čtyři! Pojď dál, Harry, pojď dál… ničeho se neboj, čeká nás jenom obřad převažování hůlek, ostatní členové poroty tu budou za okamžik…“

„Převažování hůlek?“ opakoval Harry nervózně.

„Musíme se totiž ujistit, že vaše hůlky jsou v naprostém pořádku a budou vám spolehlivě sloužit, poněvadž při úkolech, které na vás čekají, to bude váš nejdůležitější nástroj,“ vysvětloval Pytloun. „Expert na hůlky je teď nahoře u Brumbála. A pak si ještě uděláme nějaké fotky. Tohle je Rita Holoubková,“ dodal a mávl rukou k čarodějce ve fuchsiově červeném hábitu, „napíše o turnaji pár řádek do Denního věštce…“

„Možná víc než pár řádek, Ludo,“ řekla Rita Holoubková a upřeně si Harryho prohlížela.

Vlasy měla vyčesané do umných a překvapivě tuhých lokýnek, které byly v podivném protikladu k její tváři s mohutnými čelistmi. Brýle měla posázené drahokamy a na tlustých prstech, v nichž svírala kabelku z krokodýlí kůže, měla pěticentimetrové nehty s karmínovým lakem.

„Mohla bych si s Harrym ještě promluvit pár slov, než začneme?“ zeptala se Pytlouna, aniž spustila oči z Pottera. „Nejmladší šampión, rozumíš… aby to mělo trochu šťávy?!“

„Samozřejmě!“ souhlasil Pytloun. „Tedy – pokud proti tomu Harry nebude nic mít…“

„Ehm…“ hlesl Harry.

„Fajn,“ řekla Rita Holoubková a v dalším okamžiku Harrymu stiskla svými zářivě rudými pařáty až podivuhodně pevně paži, vyvedla ho ven a otevřela sousední dveře.

„Přece spolu nebudeme mluvit v takovém kraválu,“ prohlásila. „Podíváme se sem… ano, tady to bude útulné a příjemné.“

Byl to přístěnek na košťata. Harry na ni jen vytřeštil oči.

„Tak pojď, zlatíčko – to je ono – fajn,“ opakovala Rita Holoubková pořád dokola, vratce usedla na převrácený kbelík, posadila Harryho na lepenkovou krabici a zavřela dveře. Octli se ve tmě. „Hned se na to podíváme…“

Cvakla uzávěrem na kabelce z krokodýlí kůže, vytáhla z ní hrst svíček, mávnutím hůlky je zapálila a kouzlem rozmístila ve vzduchu, takže na sebe viděli.

„Nebude ti vadit, Harry, když použiji svůj Bleskobrk? Umožní mi totiž mluvit s tebou normálně.“

„Co že použijete?“ podivil se Harry.

Reportérka se usmála ještě víc, a Harry jí napočítal tři zlaté zuby. Znovu sáhla do kabelky z krokodýlí kůže, vytáhla dlouhý, jedovatě zelený brk a svitek pergamenu a roztáhla ho po bedně s nápisem Univerzální čistič kouzelných nečistot od paní Skowerové. Potom si strčila špičku zeleného brku do úst, chvilku ho se zjevným potěšením cumlala a pak ho vzpřímeně postavila na pergamen; brk zůstal stát na špičce a lehce se zachvíval.

„Zkouška… jmenuji se Rita Holoubková, reportérka Denního věštce.“

Harry bleskově mrkl na zelený brk. Ve chvíli, kdy Rita Holoubková promluvila, se rozlétl po pergamenu a spěšně čmáral jedno slovo za druhým:

Přitažlivá plavovláska Rita Holoubková (43), pod jejímž nelítostným brkem už splasklo mnoho nafoukanců…

„Fajn,“ řekla znovu reportérka, odtrhla vrchní díl pergamenu, zmačkala ho a nacpala si ho do kabelky. Potom se naklonila k Harrymu a zeptala se: „Tak, Harry… co tě přimělo, aby ses přihlásil do turnaje tří škol?“

„Ehm…“ hlesl znovu Harry, v tu chvíli však jeho pozornost upoutal Ritin brk. Ačkoli ještě nic neřekl, brk už se řítil po pergamenu, a Harry si mohl přečíst:

Ošklivá jizva, památka na tragickou minulost, hyzdí jinak hezký obličej Harryho Pottera, jehož oči…

„Toho brku si nevšímej, Harry,“ řekla Rita Holoubková přísně, a tak zvedl oči k ní. „Takže znovu – proč ses rozhodl přihlásit do turnaje, Harry?“

„Ale já jsem se nepřihlásil,“ odpověděl. „Nevím, jak se mé jméno do Ohnivého poháru dostalo. Já jsem tam žádný lístek nehodil.“

Rita Holoubková povytáhla výrazně namalované obočí. „No tak, Harry, vždyť se kvůli tomu nemusíš bát žádných nepříjemností. Všichni víme, že ses vlastně vůbec neměl hlásit, ale s tím si nedělej starosti. Naši čtenáři milují rebely.“

„Ale já se fakt nepřihlásil,“ opakoval Harry. „A opravdu nevím, kdo…“

„S jakými pocity myslíš na úkoly, které tě čekají?“ zeptala se reportérka. „Vzrušuje tě to? Jsi nervózní?“

„Vlastně jsem o tom ještě neuvažoval… ano, řekl bych, že jsem nervózní,“ přisvědčil a žaludek se mu obracel naruby.

„V minulosti ovšem někteří šampióni při turnajích zahynuli, že?“ připomněla Rita Holoubková rázně. „Myslel jsi na to vůbec?“

„Totiž… letos prý to tak nebezpečné nebude,“ řekl.

Brk svištěl po pergamenu mezi nimi, dopředu i dozadu, jako by po něm bruslil.

„Ty ses ovšem už díval smrti do tváře někdy dřív, že?“ a reportérka se do něj vpíjela očima. „Jak to na tebe zapůsobilo?“

„Ehm,“ hlesl Harry znovu.

„Myslíš, že právě to trauma z minulosti může za to, proč neustále toužíš všem předvést, co dokážeš? Chovat se tak, aby to bylo hodno tvého jména? Myslíš, že tě třeba zlákalo přihlásit se do turnaje, protože…“

„Já jsem se nepřihlásil!“ opakoval Harry. Začínal být podrážděný.

„Pamatuješ se vůbec na svoje rodiče?“ ptala se dál Rita Holoubková, jako by ani neslyšela, co řekl.

„Ne,“ odpověděl.

„Kdyby věděli, že se zúčastníš poháru tří kouzelnických škol, co by tomu asi říkali? Byli by na tebe hrdí? Měli by o tebe starost, nebo by se zlobili?“

Její otázky ho už opravdu rozčilovaly. Jak měl proboha vědět, co by si mysleli jeho rodiče, kdyby byli naživu? Cítil, jak bedlivě ho Rita Holoubková pozoruje. Zamračil se, vyhnul se jejímu pohledu a přečetl si, co brk právě napsal:

Ve chvíli, kdy se náš rozhovor stočil na jeho rodiče, na něž se sotva pamatuje, vhrkly mu do překvapivě zelených očí slzy.

„Ale já žádné slzy v očích NEMÁM!“ zaprotestoval nahlas.

Než Rita Holoubková stačila říct jediné slovo, dveře přístěnku na košťata se nečekaně otevřely. Harry se otočil a v jasném světle zamrkal. Na prahu stál Albus Brumbál a díval se na ně, jak se tam tísní.

„Brumbále!“ vykřikla Rita Holoubková, jako by z toho měla upřímné potěšení – Harrymu však neušlo, že její brk i pergamen z bedny s čističem kouzelných nečistot rázem zmizely a prsty s dlouhými drápy spěšně zaklaply přezku kabelky z krokodýlí kůže. Jak se máte?“ řekla, vstala a podávala Brumbálovi dlouhou, téměř mužskou ruku. „Doufám, že jste v létě četl můj článek o zasedání Mezinárodního sdružení kouzelníků?“

„Byl obdivuhodně nechutný,“ odpověděl Brumbál úsečně a v očích mu studeně zajiskřilo. „Obzvlášť jsem ocenil, když jste mě popsala jako morouse, který už patří do starého železa.“

Ritu Holoubkovou to ovšem ani trochu nepřivedlo do rozpaků. „Chtěla jsem jenom poukázat na to, že některé vaše představy jsou poněkud starosvětské, Brumbále, a že mnoho obyčejných kouzelníků…“

„Milerád si vyslechnu argumenty, kvůli kterým jste tu sprosťárnu napsala, Rito,“ usmál se Brumbál a zdvořile se jí uklonil, „obávám se však, že se k tomu budeme muset vrátit později. Za okamžik má začít převažování hůlek, a dokud je jeden z šampiónů schovaný v přístěnku na košťata, zahájení se odkládá.“

Harry byl opravdu rád, že reportérce konečně unikne, a spěchal zpátky do učebny. Ostatní šampióni už seděli na židlích u dveří. Honem se posadil vedle Cedrika a podíval se na improvizovaný stůl přikrytý sametem, za nímž teď seděli čtyři z pěti členů poroty – profesor Karkarov, madame Maxime, pan Skrk a Ludo Pytloun. Rita Holoubková se usadila v koutě; Harry viděl, jak nenápadně vytáhla opět pergamen, rozložila si ho na koleně, olízla špičku Bleskobrku a znovu ho na něj postavila.

„Dovolte, abych vám představil pana Ollivandera,“ řekl šampiónům Brumbál, který už také zaujal místo u stolu poroty. „Překontroluje vaše hůlky, abychom měli jistotu, že je máte před turnajem v naprostém pořádku.“

Harry se otočil a překvapeně sebou trhl, když u okna uviděl starého kouzelníka s velkýma bledýma očima. Harry se s panem Ollivanderem už setkal – byl to výrobce hůlek, u kterého si před víc než třemi lety na Příčné ulici koupil tu svou.

„Mademoiselle Delacourová, můžeme začít od vás, prosím?“ řekl pan Ollivander. Stál teď na volném prostranství uprostřed místnosti.

Fleur Delacourová k němu důstojně přistoupila a podala mu svoji hůlku.

„Hmm…“ ocenil ji beze slov.

Potom dlouhými prsty hůlkou zatočil, jako kdyby to byla taktovka, a z jejího konce vytryskly růžové a zlaté jiskry. Přidržel si hůlku před očima a chvíli ji bedlivě zkoumal.

„Ano,“ řekl klidně, „devět a půl palce… tuhá… z růžového dřeva… a uvnitř je… můj ty bože…“

„Vlas s hlavy víly,“ přisvědčila Fleur. „Patrršil jedné s mých babičšek.“

Fleur tedy opravdu byla zčásti víla, pochopil Harry a pomyslel si, že to musí říct Ronovi… ale potom si vzpomněl, že s ním Ron přece nemluví.

„Ano,“ řekl pan Ollivander, „ano, já sám jsem ovšem vlasů víly nikdy nepoužil. Podle mého názoru jsou takové hůlky příliš temperamentní a rozmarné… každý ovšem musí volit podle svého, a pokud vám to vyhovuje…“

Přejel prsty po hůlce a zřejmě zjišťoval, jestli není poškrábaná nebo otlučená; potom zamumlal: „Orchidejovou!“ a ze špičky okamžitě vyletěla veliká kytice.

„Výborně, výborně, máte ji v naprostém pořádku,“ přikývl pan Ollivander, přitáhl květiny k sobě a podal je Fleur i s hůlkou. „Pane Diggory, jste na řadě.“

Fleur se ladným krokem vrátila na místo, a když se míjela s Cedrikem, usmála se na něj.

„Ááá, tohle je jedna z mých hůlek, že ano?“ řekl pan Ollivander mnohem nadšeněji, když mu ji Cedric podal. „Ovšem, dobře se na ni pamatuji. Uvnitř je jediná žíně z ohonu mimořádně krásného jednorožce… byl to samec, a musel mít na výšku sedmnáct dlaní. Když jsem mu ji vytrhl z ohonu, málem mě probodl rohem. Dvanáct a čtvrt palce… jasanové dřevo… příjemně pružná. A je ve výtečném stavu… pečujete o ni pravidelně?“

„Leštil jsem ji včera večer,“ usmál se zeširoka Cedric.

Harry pohlédl na svoji hůlku. Kam se jen podíval, byly na ní otisky prstů. Shrnul si na koleně hábit a pokoušel se ji potají otřít, z hůlky však vyšlehlo několik zlatých jisker. Fleur Delacourová ho sjela tak povýšeneckým pohledem, že toho raději nechal.

Pan Ollivander vyslal ze špičky Cedrikovy hůlky přes celou místnost proud kroužků ze stříbrného dýmu, potvrdil, že je s ní spokojen, a potom řekl: „Pane Krume, buďte tak laskav.“

Viktor Krum vstal, ještě víc nahrbil svá kulatá záda a kachní chůzí připochodoval k panu Ollivanderovi. Podal mu hůlku a zamračeně zůstal stát s rukama v kapsách hábitu.

„Hmm,“ zamumlal pan Ollivander. „Pokud se příliš nepletu, je to Gregorovičova práce? Velice dobrý výrobce hůlek, i když nikdy nejsou tak úplně, co bych já… ale přesto…“

Zvedl hůlku, znovu a znovu si ji otáčel před očima a zevrubně ji prohlížel.

„Habrové dřevo a blána z dračího srdce, že?“ zeptal se znenadání a Krum přikývl. „O dost silnější, než bývá zvykem… neprohne se ani trochu… deset a čtvrt palce… Avis!“

Z habrové hůlky vyšla hlasitá rána jako z pušky, z její špice vyrazilo hejno malých čiřikajících ptáčků a otevřeným oknem vyletěli ven do mdlého slunečního svitu.

„Dobrá,“ ocenil hůlku pan Ollivander a vrátil ji kruvalskému šampiónovi. „Takže nám zbývá… pan Potter.“

Harry vstal, cestou minul Kruma a podal starému kouzelníkovi svou hůlku.

„Áááá, ovšem,“ řekl pan Ollivander a jeho bledé oči se náhle rozzářily. „Ano, ano, jistěže. Na tu se pamatuji velice dobře.“

Harry se pamatoval také. Viděl to všechno před očima, jako by se to stalo včera…

Před čtyřmi lety, v den svých jedenáctých narozenin, přišel s Hagridem do obchodu pana Ollivandera, aby si koupil hůlku. Pan Ollivander mu vzal míry a pak mu začal podávat hůlky, aby si je vyzkoušel. Harrymu se zdálo, že mu snad prošly rukama všechny hůlky v krámě, nakonec však přece objevil tu, která mu vyhovovala a kterou obchodník držel nyní v ruce: byla z cesmínového dřeva, jedenáct palců dlouhá, a uvnitř měla jediné pero z ocasu ptáka fénixe. Pana Ollivandera překvapilo, jak velice s Harrym ladily dohromady. „Zvláštní,“ řekl tenkrát, „velice zvláštní.“ A teprve když se Harry zeptal, co je na tom zvláštního, vysvětlil mu pan Ollivander, že pero fénixe v té hůlce pochází od stejného ptáka jako pero v hůlce lorda Voldemorta.

S tím se Harry nikdy nikomu nesvěřil. Měl svou hůlku nade vše rád, a že měla něco společného s Voldemortovou, s tím nemohl nic dělat – jako nemohl nic dělat třeba s tím, že je příbuzný s tetou Petunií. Upřímně však doufal, že pan Ollivander o tom nebude tady mluvit: měl legrační pocit, že kdyby to řekl, Bleskobrk Rity Holoubkové by samým vzrušením explodoval.

Jeho hůlku pan Ollivander zkoumal déle než ostatní: nakonec jí však zamával, až z ní proudem vystříklo víno, a vrátil ji Harrymu se slovy, že zatím je v naprostém pořádku.

„Děkuji vám všem,“ vstal u porotního stolu Brumbál. „Můžete se vrátit do tříd – nebo snad bude rychlejší, když půjdete rovnou dolů na večeři, protože za chvilku hodina stejně skončí…“

Harry měl nakonec pocit, že aspoň něco ten den dopadlo dobře. Vstal a zamířil ke dveřím, když vtom vyskočil muž s černým fotoaparátem a významně zakašlal.

„Fotky, Brumbále, ještě fotky!“ vykřikl Pytloun vzrušeně. „Všichni členové poroty a šampióni. Co říkáš, Rito?“

„Ehm – ano, tím začneme,“ souhlasila Rita Holoubková, která už zase měla oči jen pro Harryho. „A potom možná nějaké individuální snímky.“

Fotografování trvalo nekonečně dlouho. Ať se madame Maxime postavila kdekoli, zastínila všechny ostatní, a fotograf si nedokázal stoupnout tak daleko od ní, aby se mu vešla do záběru: nakonec se musela posadit a všichni ostatní stáli kolem ní. Karkarov si v jednom kuse natáčel na prst svou kozí bradku, aby si na ní udělal ještě jednu kudrlinku; Krum, o kterém si Harry myslel, že je na takové věci jako fotografování zvyklý, se krčil vzadu za ostatními, takže ho málem nebylo vidět. Fotografovi zřejmě nejvíc ze všeho záleželo na tom, aby dostal do čela Fleur, ale Rita Holoubková se k nim znovu a znovu vrhala a tahala dopředu Harryho. Pak si ještě prosadila samostatné snímky každého šampióna zvlášť, než konečně mohli odejít.

Harry zamířil dolů na večeři. Hermiona tam nebyla – domyslel se, že jí na ošetřovně dosud dávají do pořádku ty zuby. Najedl se sám, v ústraní na konci stolu, a pak se vrátil do nebelvírské věže. Cestou přemýšlel o domácím cvičení, které dostal navíc z přivolávacích kouzel. Nahoře v ložnici se setkal s Ronem.

„Přiletěla ti sova,“ oznámil mu Ron stroze, jakmile vešel, a ukazoval na jeho postel. Na polštáři na něho čekala školní sova pálená.

„Á – výborně,“ řekl Harry.

„A zítra večer máme ten školní trest, dole ve Snapeově sklepení,“ oznámil mu ještě.

Hned nato odešel a na Harryho se ani neohlédl. Harry chvíli uvažoval, že půjde za ním – nebyl si jistý, jestli by si s ním chtěl spíš promluvit nebo mu jednu vrazit, vlastně ho lákalo obojí – Siriusová odpověď ho však zajímala nejvíc. Došel k sově pálené, sundal jí dopis z nožky a rozvinul stočený pergamen.

Harry,

Bohužel ti nemohu napsat všechno, co bych chtěl, je to příliš nebezpečné – co kdyby tu sovu někde chytili – musíme si ale promluvit mezi čtyřma očima. Můžeš zajistit, abys byl 22. listopadu v jednu hodinu ráno u krbu v nebelvírské věži sám?

Vím líp než kdo jiný, že se o sebe dokážeš postarat, a dokud jsou v Bradavicích Brumbál a Moody, nemyslím že by ti někdo mohl ublížit. Vypadá to ale, že se o to někdo usilovně snaží: přihlásit tě do turnaje bylo nanejvíš riskantní, zvlášť Brumbálovi rovnou pod nosem.

Dávej na sebe pozor, Harry. I nadále chci vědět o všem neobvyklém, co by se stalo. A o tom 22. listopadu mi dej zprávu co nejdřív.

Sirius

19 / Maďarský trnoocasý drak

Vyhlídka, že bude mluvit se Siriusem, držela Harryho příštích čtrnáct dnů při životě. Byl to jediné světélko na obzoru, který mu ještě nikdy nepřipadal tak temný. Šok z toho, že je bradavickým šampiónem, už trochu pominul, teď ale na něj začal doléhat strach z toho, co jej čeká. První úkol se nezadržitelně blížil a Harry měl pocit, že na něho přikrčeně číhá jako nějaký hrůzný netvor, který mu zatarasil cestu. Tak nervózní ještě nikdy nebyl; cítil se mnohem hůř než před každým zápasem ve famfrpálu, nevyjímaje ani ten poslední proti Zmijozelu, kdy se rozhodovalo, kdo získá školní pohár. Stěží dokázal uvažovat o budoucnosti: měl pocit, jako by se celý jeho život scvrkl jen na ten první úkol, a s ním měl i skončit…

Po pravdě řečeno neměl tušení, zda se po setkání se Siriusem může cítit lépe, jestliže má před zraky stovek diváků předvést nějaké neznámé, obtížné a nebezpečné kouzlo, ovšem už to, že uvidí přátelskou tvář, pro něj v tu chvíli znamenalo hodně. Harry ve své odpovědi Siriusoví potvrdil, že bude u krbu ve společenské místnosti v navrhovanou dobu, a pak s Hermionou dlouhé hodiny vymýšlel, jak odtamtud 22. listopadu večer vypudí všechny opozdilce. V nejhorším případě tam hodlali hodit sáček bomb hnojůvek, doufali však, že se nebudou muset uchýlit k tak krajnímu prostředku – Filch by je zaživa stáhl z kůže.

Navíc se teď mezi studenty cítil ještě hůř: Rita Holoubková už uveřejnila svůj článek o turnaji tří kouzelnických škol a ukázalo se, že spíš než zpráva o turnaji je to barvité vylíčení jeho životního příběhu. Harryho fotografie zabrala téměř celou titulní stránku a článek (pokračující na stranách 2, 6 a 7) byl prakticky výhradně o něm. Chybně uvedená jména šampiónů za Krásnohůlky a Kruval se jen taktak vešla na poslední řádek a o Cedrikovi nepadlo jediné slovo.

Článek vyšel před deseti dny a Harrymu se ze studu obracel žaludek, kdykoli si na něj vzpomněl. V podání Rity Holoubkové totiž při rozhovoru v přístěnku na košťata napovídal celou spoustu věcí, o kterých se nepamatoval, že by je kdy v životě vyslovil.

Domnívám se, že svou sílu mám po rodičích. Vím, že by na mě byli velice hrdí, kdyby mě teď mohli vidět… ano, občas v noci pro ně ještě pláču, a nestydím se to přiznat… vím, že se mi během turnaje nic zlého nestane, vždyť nade mnou budou bdít…

Rita Holoubková zašla ovšem ještě dál: nejenže z Harryho „ehm“ udělala dlouhé věty, z kterých mu bylo zle, ale vyptávala se na něj i dalších studentů.

Harry v Bradavicích konečně našel lásku. Jak nám sdělil jeho dobrý kamarád, Colin Creevey, jen málokdy ho uvidíte jinak než ve společnosti jisté Hermiony Grangerové, oslnivě krásné dívky z mudlovské rodiny, která stejně jako Harry patří ve škole k nejlepším studentům.

Od chvíle, kdy článek vyšel, musel Harry snášet, že mu ho ostatní – především ti ze Zmijozelu – na potkání citovali a doprovázeli to jízlivými poznámkami.

„Nepotřebuješ kapesníček, Harry? Co kdyby ses při přeměňování najednou rozbrečel?“

„Odkdy patříš k nejlepším studentům na škole, Pottere? Nebo jste si s Longbottomem nějakou založili?“

„Haló, Harry!“

„Jo, jo, brečím, no a?“ přistihl se, jak ječí, a chtěl na chodbě prudce zabočit, protože už měl všeho dost. „Zrovna teď jsem si skoro vybrečel oči kvůli své mrtvé mámě, a budu brečet dál…“

„To ne – já – promiň – totiž – vypadl ti brk.“

Byla to Cho. Harry cítil, jak rudne.

„Aha – no jo – promiň,“ zamumlal a zvedl ho ze země.

„Ehm… v úterý zlom vaz,“ řekla. „Opravdu věřím, že to zvládneš.“

Harry si rázem připadal jako úplný pitomec.

Hermiona si jedovatých urážek také užila, zatím se však ještě nikdy nerozječela na nikoho, kdo se stal jen jejich náhodným nezúčastněným svědkem. Harry ji upřímně obdivoval, jak se s tím dokáže vypořádat.

„Ta že je oslnivě krásná?“ vyjekla Pansy Parkinsonová, když jí Hermiona po Ritině článku poprvé přišla do cesty. „Proboha, s čím ji to srovnávala – s pruhovanou veverkou?“

„Toho si nevšímej, Harry,“ řekla důstojně Hermiona, zvedla hlavu a zvolna prošla kolem rozhihňaných zmijozelských děvčat, jako kdyby nic neslyšela. „Prostě to ignoruj.“

Harry to však nedokázal. Ron s ním nepromluvil jediné slovo od chvíle, kdy mu vyřídil termín školního trestu od Snapea: Harry napůl doufal, že se spolu smíří během těch dvou hodin, kdy v jeho podzemní učebně měli nakládat do láku krysí mozečky. Jenže právě toho dne vyšel Ritin článek a nejspíš Rona utvrdil v přesvědčení, že Harryho skutečně těší, když je středem zájmu.

Hermiona se zlobila na oba dva: chodila od jednoho k druhému a snažila se je přimět, aby spolu zase začali mluvit, Harry však byl neoblomný: začne s Ronem mluvit, až když uzná, že on své jméno do Poháru nehodil, a omluví se mu za to, že ho nazval lhářem.

„Já jsem nezačal,“ opakoval tvrdohlavě, „záleží jedině na něm.“

„Ale vždyť jsi bez něho nešťastný!“ řekla Hermiona netrpělivě. „A vím, že on je nešťastný bez tebe…“

„Já že jsem bez něho nešťastný?“ protestoval Harry. „Já rozhodně ne…“

To ovšem byla pustá lež. Hermionu měl Harry upřímně rád, ale nebylo to s ní takové jako s Ronem. Mít za nejlepšího kamaráda Hermionu znamenalo o dost míň se nasmát a mnohem déle tvrdnout v knihovně. Harrymu ještě pořád nešla přivolávací kouzla: jako by měl v hlavě nějaký zátaras, který mu v tom bránil, a Hermiona naléhala, že mu prospěje, když se naučí teorii. Během poledních přestávek strávili tudíž spoustu času nad knihami.

Viktor Krum také trávil v knihovně celé hodiny a Harry by moc rád věděl, co vlastně hledá. Opravdu studoval, nebo se snažil najít něco, co by mu pomohlo při prvním úkolu? Hermiona si na jeho přítomnost často stěžovala – ne snad, že by je někdy obtěžoval, do knihovny však teď chodily hloučky uhihňaných holek, které se ho snažily zpoza regálů špehovat, a jejich hihňání ji rušilo.

„Kdyby byl aspoň hezký!“ mumlala zlostně a nasupeně si prohlížela Krumův ostrý profil. „Líbí se jim jen proto, že je slavný! Ani by se po něm neohlédly, kdyby neuměl tu Vranskou flintu…“

„Vronského fintu,“ procedil Harry skrze zaťaté zuby. Nejenže mu záleželo na tom, aby se famfrpálové výrazy užívaly správně; navíc ho přímo bodlo, když si představil, jak by se zatvářil Ron, kdyby slyšel, že Hermiona mluví o Vranských flintách.

Je to zvláštní, ale když máte z něčeho hrůzu a dali byste cokoli, abyste zpomalili čas, zjistíte, že bývá jeho nepříjemným zvykem ubíhat ještě rychleji. Dny, které zbývaly do prvního úkolu, letěly takovým tempem, jako kdyby někdo seřídil hodiny, aby šly dvojnásob rychle. Strach, který Harry jen stěží přemáhal, ho provázel na každém kroku, stejně jako jízlivé poznámky na jeho adresu po článku v Denním věštci.

V sobotu před prvním úkolem směli všichni studenti od třetího ročníku výš vyrazit do sousedních Prasinek. Hermiona Harrymu řekla, že by mu prospělo na chvíli z hradu vypadnout, a nemusela ho ani moc dlouho přesvědčovat.

„Ale co Ron?“ zeptal se jenom. „Nechceš radši jít s ním?“

„Ehm… tedy…“ a Hermiona se trochu začervenala. „Myslela jsem, že bychom se s ním mohli sejít U Tří košťat…“

„To tedy ne!“ odmítl kategoricky.

„Prosím tě, Harry, nech už těch hloupostí…“

„Do Prasinek půjdu, ale s Ronem se nesejdu, a vezmu si neviditelný plášť.“

„No dobře, když jinak nedáš,“ odsekla Hermiona. „Ale nerada se s tebou bavím, když ho máš na sobě, protože nikdy nevím, jestli se na tebe dívám nebo ne.“

Oblékl si tedy neviditelný plášť už v ložnici, vrátil se zpátky dolů a vydal se s Hermionou do Prasinek.

V plášti si připadal podivuhodně svobodný. Díval se na jiné studenty, kteří je míjeli, když vcházeli do vesnice. Většina z nich měla na pláštích odznaky Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO, výjimečně však nemusel poslouchat žádné nechutné poznámky a nikdo mu nepřipomínal ten hloupý článek.

„Jenže teď se všichni dívají na mě,“ řekla Hermiona mrzutě, když chvíli nato vyšli z cukrárny Medový ráj a mlsali velké čokoládové bonbony plněné šlehanou smetanou. „Myslí, že si povídám sama pro sebe.“

„Nesmíš tolik hýbat pusou.“

„No tak, sundej si na chvilku ten plášť, prosím tě. Tady tě nikdo nebude obtěžovat.“

„To myslíš vážně?“ namítl Harry. „Tak se otoč.“

Z hostince U Tří košťat v tu chvíli vyšla Rita Holoubková a její přítel fotograf. Šeptem se o něčem dohadovali a prošli těsně kolem Hermiony, aniž se na ni podívali. Harry se musel přitisknout ke zdi cukrárny, aby se o něj reportérka neotřela svou kabelkou z krokodýlí kůže.

Jakmile přešli, Harry řekl: „Bydlí tady ve vsi. Určitě sem přijela proto, že chce vidět ten první úkol.“

Jen co to vyslovil, zahoupal se mu žaludek palčivým strachem. Raději však o něm pomlčel; o tom, co ho čeká při prvním úkolu, se s Hermionou nijak zvlášť nebavili. Měl pocit, že jeho kamarádka na to nechce ani pomyslet.

„Je pryč,“ poznamenala a dívala se přímo přes Harryho na konec Hlavní ulice. „Co kdybychom si zašli ke Třem košťatům na máslový ležák? Je docela chladno, nezdá se ti? A s Ronem se bavit nemusíš!“ dodala podrážděně, když se jí nedostalo odpovědi a ona si správně vyložila jeho mlčení.

U Tří košťat bylo nabito. Převážně tam seděli studenti z Bradavic, kteří si užívali volného odpoledne, ovšem byly tam i nejrůznější bytosti ze světa čárů a kouzel, které Harry jen zřídka zahlédl někde jinde. Jelikož Prasinky byly jediná ryze kouzelnická vesnice v celé Británii, domyslel si, že je to svým způsobem útočiště třeba pro staré ježibaby, které se nedovedly maskovat tak mistrně jako kouzelníci a čarodějky.

Protlačit se v neviditelném plášti mezi tolika lidmi dalo Harrymu pořádně zabrat, když nechtěl někomu náhodou šlápnout na nohu, což mohlo vést k nepříjemným otázkám. Pomalu se přesouval k volnému stolu v koutě, zatímco Hermiona šla pro pití. Jak procházel mezi stoly, zahlédl Rona, který seděl s Fredem, Georgem a Lee Jordanem. Na okamžik byl v pokušení uštědřit Ronovi zezadu pořádný štulec, ale přemohl se.

Nakonec se také dostal k volnému stolu a posadil se. Za chvíli za ním dorazila i Hermiona a podstrčila mu pod plášť sklenici máslového ležáku.

„Vypadám úplně idiotsky, když tu sedím sama,“ zamumlala. Ještě štěstí, že jsem si vzala nějakou práci.“

Vytáhla zápisník, v kterém si vedla přehled členů SPOŽÚS. Harry zahlédl na prvních místech kratičkého seznamu své a Ronovo jméno. Připadalo mu to už bůhvíjak dávno, kdy s Ronem předvídali pro profesorku Trelawneyovou, co se jim stane, a do toho přišla Hermiona a jmenovala ho tajemníkem a Rona pokladníkem.

„Víš co, možná bych to mohla zkusit a získat pro SPOŽÚS někoho z vesnice,“ řekla Hermiona zamyšleně a rozhlížela se kolem.

„No samozřejmě,“ poznamenal uštěpačně Harry a dal si pod pláštěm pořádný hlt máslového ležáku. „Kdy už s tím nesmyslným SPOŽÚS přestaneš, Hermiono?“

„Až budou domácí skřítkové mít slušné platy a pracovní podmínky!“ osopila se na něj. „Řeknu ti ale, že začínám uvažovat o něčem účinnějším! Nevíš, jak se dostat do školní kuchyně?“

„Nemám tušení. Zeptej se Freda a George,“ doporučil jí.

Hermiona se zamyšleně odmlčela, zatímco Harry popíjel máslový ležák a pozoroval ostatní návštěvníky. Všichni vypadali, že jsou v pohodě a spokojení. U sousedního stolu si Ernie Macmillan a Hannah Abbottová vyměňovali karty, které našli v čokoládových žabkách. Oba měli na pláštích odznaky Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO. Hned u dveří zahlédl Cho s celým houfem jejích kamarádek z Havraspáru. Ta ovšem odznak s CEDRIKEM neměla, což Harryho aspoň trochu potěšilo…

Co by za to dal, být jedním z těch, kteří tu seděli, smáli se a bavili se spolu, a starost jim dělaly jedině domácí úkoly? Představil si, jak by mu tu teď bylo, kdyby Ohnivý pohár nevyhlásil jeho jméno. Především by na sobě neměl neviditelný plášť, a Ron by tu seděl s ním. Všichni tři by si nejspíš zafantazírovali, jaké smrtelně nebezpečné úkoly na školní šampióny v úterý čekají. Upřímně by se na to těšil a díval by se na ně, ať už by dělali cokoli… stejně jako ostatní by povzbuzoval Cedrika, a sám by přitom seděl pěkně v bezpečí někde vzadu na tribuně…

Uvažoval, jak se asi cítí ostatní šampióni. Kdykoli v posledních dnech viděl Cedrika, byl obklopený fanynkami a vypadal nervózně, ale nadšeně. Čas od času zahlédl na chodbě i Fleur Delacourovou; tvářila se jako vždy, klidně a nadutě. Zato Krum vysedával pořád jen v knihovně, zahloubaný do knih.

Harry si vzpomněl na Siriuse, a stažený uzlíček v prsou plný napětí jakoby trochu povolil. Za pouhých dvanáct hodin už spolu budou mluvit, dnes večer se totiž mají setkat u krbu ve společenské místnosti, jestliže všechno vyjde – jenže v posledních dnech nevycházelo vůbec nic…

„Podívej, tamhle je Hagrid!“ upozornila ho Hermiona.

Nad záplavou návštěvníků se vynořila Hagridova obrovská rozježená hlava – naštěstí si už přestal česat ty štětky. Harry se podivil, že si ho nevšiml hned, ale když opatrně vstal, zjistil, že se obr naklání k profesorovi Moodymu a něco mu vykládá. Měl před sebou svůj obvyklý obrovitý korbel, Moody však usrkával ze své placatky. Madame Rosmertě, pohledné hostinské, se to zřejmě dvakrát nezamlouvalo a vrhala na Moodyho křivé pohledy, když uklízela sklenice z okolních stolů. Nejspíš to brala jako urážku své slazené a kořeněné medoviny Harry však věděl, jak se věci mají: při poslední hodině obrany proti černé magii jim Moody vysvětlil, že si raději denně připravuje vlastní jídlo i pití, protože pro zlé čaroděje není nic snadnějšího než otrávit pohár, který nikdo nehlídá.

Ještě chvíli je pozoroval a potom viděl, že vstávají a mají se k odchodu. Zamával jim, hned si však uvědomil, že ho Hagrid nevidí. Moody se však zarazil a svým čarodějným okem se zahleděl do kouta, kde Harry stál. Poklepal Hagridovi na záda (na rameno mu totiž nedosáhl), něco zamumlal a pak oba zamířili přes celý hostinec ke stolu, kde seděl Harry s Hermionou.

„Jak se máš, Hermiono?“ zeptal se Hagrid hlasitě.

„Jé, nazdar,“ řekla Hermiona a usmála se na něj.

Moody překulhal kolem stolu a sklonil se; Harry si nejdřív myslel, že si čte zápisy SPOŽÚS, potom však profesor zamumlal: „Máte pěkný plášť, Pottere.“

Harry na něj užasle pohlédl. Ze vzdálenosti pouhých pár centimetrů teď obzvlášť dobře viděl, že Moodymu chybí pořádný kus nosu. Profesor se ušklíbl.

„Takže to vaše oko – chci říct, vy dokážete…“

„Ano, mé oko dokáže prohlédnout i neviditelný plášť,“ přisvědčil Moody klidně. „Řeknu vám, že občas se to docela hodí.“

Hagrid se na něj také usmíval. Harry věděl, že ho obr určitě nevidí, Moody mu však zřejmě prozradil, že tady je.

Pod záminkou, že si čte zápisy SPOŽÚS, se teď obr také sklonil a zašeptal tak potichu, aby to slyšel jen on: „Harry, přijď o půlnoci ke mně do srubu. Vezmi si tenhle plášť.“

Potom se napřímil a řekl nahlas: „Rád jsem tě zas jednou viděl, Hermiono,“ zamrkal a zamířil pryč. Moody ho následoval.

„Proč chce, abych k němu o půlnoci přišel?“ zeptal se Harry, kterého to překvapilo.

„To ti říkal?“ podivila se Hermiona. „To by mě zajímalo, co má za lubem. Nevím, jestli se tam máš vydávat, Harry…“ Nervózně se rozhlédla a sykla: „Abys nezmeškal tu schůzku se Siriusem!“

Jít o půlnoci k Hagridovi opravdu znamenalo, že by si musel vyměřit čas na minutu přesně, aby se stačil vrátit. Hermiona navrhla, aby k Hagridovi poslal Hedviku se vzkazem, že nemůže přijít – pokud by ovšem byla ochotná jej doručit – Harry si však říkal, že udělá líp, když tam zajde a vyřídí to co nejrychleji, ať už to bude cokoli. Byl strašně zvědavý, co to může být; Hagrid ho ještě nikdy nepožádal, aby ho navštívil uprostřed noci.

Toho večera předstíral, že si jde brzo lehnout. O půl dvanácté si znovu natáhl neviditelný plášť a po špičkách se vykradl do společenské místnosti. Ještě pořád v ní zůstávalo pár lidí. Bratři Creeveyovi se někde zmocnili celé hromady odznaků Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO a snažili se je očarovat, aby na nich místo toho stálo Podporujte HARRYHO POTTERA. Až dosud však dokázali jen to, že se jim odznaky zasekly na POTTER JE HNUSÁK. Harry se kolem nich proplížil k otvoru v podobizně Buclaté dámy a minutu nebo dvě čekal s pohledem upřeným na hodinky. Potom Hermiona otevřela otvor zvenčí, jak se předtím domluvili. Proklouzl kolem ní, zašeptal „Díky!“ a vydal se z hradu ven.

Na školních pozemcích byla už úplná tma. Harry scházel po louce ke světlu z Hagridovy boudy. V obrovitém kočáru z Krásnohůlek se také svítilo; když zaklepal na Hagridovy dveře, zaslechl uvnitř kočáru mluvit madame Maxime.

„Jseš to ty, Harry?“ zašeptal Hagrid, otevřel dveře a opatrně se rozhlížel.

„Jo,“ řekl Harry, vklouzl do srubu a stáhl si plášť z hlavy. „Co se děje?“

„Musím ti něco důležitýho vokázat,“ řekl Hagrid.

Vše nasvědčovalo tomu, že je krajně rozrušený. V knoflíkové dírce měl květinu, která připomínala přerostlý artyčok. Kolomaz už zřejmě nepoužíval, rozhodně se ale snažil učesat – Harry si všiml, že mu ve vlasech zůstaly ulámané zuby z hřebenu.

„A co mi chceš ukázat?“ zeptal se obezřetně. Přemýšlel, jestli snad skvorejši nakladli vejce, nebo jestli se Hagridovi podařilo od nějakého cizince v hospodě koupit dalšího obrovského tříhlavého psa.

„Poď se mnou, přehoď si ten plášť přes sebe a buď potichu,“ vyzval ho obr. „Tesáka s sebou brát nebudem, tomu by se to nelíbilo…“

„Hele, Hagride, já se ale nemůžu dlouho zdržet… V jednu hodinu musím být zpátky na hradě…“

Hagrid ho však neposlouchal; otevřel dveře srubu a vykročil do tmy. Harry vyběhl za ním a velmi ho překvapilo, že jej obr vede ke kočáru z Krásnohůlek.

„Hagride, co to má…“

„Psst!“ sykl Hagrid a třikrát zaklepal na dveře se zkříženými zlatými hůlkami.

Otevřela jim madame Maxime; kolem mohutných ramen měla hedvábný šál a usmála se, když obra uviděla. „Dobrrý ve-čerr, Hagrride… už je čas?“

„K vašim službám,“ řekl Hagrid, zářivě se na ni usmál a podal jí ruku, aby jí pomohl sestoupit po zlatých schůdcích.

Madame Maxime za sebou zavřela, Hagrid jí nabídl rámě a vydali se podél oploceného výběhu, v němž byli její obrovští okřídlení koně. Vyjevený Harry musel doslova běžet, aby těm dvěma stačil. Chtěl mu snad Hagrid ukázat madame Maxime? Tu přece mohl vidět, kdykoli se mu zachtělo… byla dost těžko přehlédnutelná…

Zdálo se však, že madame Maxime je z toho zmatená stejně jako on, poněvadž po chvíli laškovně prohodila: „A kam mě vůbec prrovádíte, Hagrride?“

„Určitě nebudete litovat, že jste šla,“ řekl Hagrid chraplavě. „Vopravdu to stojí za to. Jenom nesmíte nikomu říct, že jsem vám to vokázal, jasný? Poněvač vy správně nemáte nic vědět.“

„Spolehněte se,“ ujistila ho madame Maxime a zamihotala dlouhými černými řasami.

Šli pořád dál a Harry jim klusal v patách a byl čím dál víc nervózní, jak se každou chvíli díval na hodinky. Hagrid si zřejmě usmyslel nějakou ztřeštěnost, a on kvůli tomu nakonec zmešká schůzku se Siriusem. Jestli co nejdřív nedojdou k tomu, co měl Harry vidět, nezbude mu než se otočit, vrátit se nejkratší cestou na hrad a nechat Hagrida, ať se při měsíci dál prochází s madame Maxime…

Ale najednou – to už po okraji Zapovězeného lesa došli tak daleko, že nebylo vidět hrad ani jezero – Harry uslyšel jakýsi křik. Nějací muži před nimi na sebe pokřikovali… a do toho vpadl ohlušující řev, jenž rval uši…

Hagrid provedl madame Maxime kolem skupinky stromů, a tam se zastavil. Harry je tryskem doběhl – na zlomek vteřiny si myslel, že vidí hořet ohně, kolem nichž pobíhá spousta lidí – a pak zůstal stát s ústy dokořán.

Draci!

V ohradě stlučené z bytelných fošen stáli na zadních nohách čtyři dospělí, obrovští a děsiví draci, řvali a hlasitě supěli – natahovali krky, hlavami klátili padesát stop nad zemí a z otevřených tlam plných ostrých zubů chrlili do černé oblohy gejzíry ohně. Jeden, stříbřitě modrý a s dlouhými špičatými rohy, ryčel a chňapal po kouzelnících pobíhajících kolem; druhý, zelený a s hladkými šupinami, se zmítal sem tam a zlostně dupal ze všech sil. Červený drak měl kolem tlamy podivnou obrubu tenkých zlatých trnů a vystřeloval do vzduchu ohnivé mraky podobné hřibům, a nejblíž od nich se vzpínal obrovský černý drak, který víc než ti ostatní vypadal jako ještěr.

Přinejmenším třicet kouzelníků, sedm či osm na každého draka, tahalo za řetězy připevněné k silným koženým řemenům, které obludy měly na krku a na nohou, a snažili se je zvládnout. Harry vzhlédl jako uhranutý a vysoko nad sebou spatřil oči černého draka se svislými, jakoby kočičími zornicemi, z nichž sálal strach či vztek, těžko říct… a vyrážel tak ječivé, skřípavé skřeky, že mu z toho div nepraskly bubínky…

„Blíž už nechoďte, Hagride!“ křikl kouzelník, který stál hned u ohrady a vší silou napínal řetěz, jejž držel. „Dokážou chrlit oheň až na dvacet stop! A ten černý na čtyřicet!“

„Řekněte, není nádhernej?“ rozplýval se Hagrid potichu blahem.

„Tohle je k ničemu!“ řval jiný kouzelník. „To chce omračovací kouzlo, a hned – počítám do tří!“

Harry viděl, jak ošetřovatelé draků vytáhli hůlky.

„Mdloby na vás!“ vykřikli všichni najednou. Omračovací kouzla vystřelila do tmy jak hořící rakety a v dešti jisker se rozprskla na šupinaté kůži všech čtyř netvorů…

Harry viděl, jak nejbližší drak nejistě zavrávoral na zadních a rozevřel tlamu dokořán. Už z ní však nevyšel sebemenší zvuk a z nozder mu nesršel oheň, i když se z nich dosud kouřilo; a potom se drak pomaloučku sesouval – několik tun šlachovitého těla pokrytého černými šupinami zadunělo o zem tak mocně, až by Harry odpřisáhl, že se zatřásly i stromy za jeho zády.

Kouzelníci sklonili hůlky a vykročili ke svým padlým svěřencům, z nichž každý připomínal menší pahorek. Bleskurychle jim utáhli řetězy a bezpečně je připevnili k železným kolíkům, které pomocí hůlek zarazili hluboko do země.

„Chcete se na ně podívat víc zblízka?“ zeptal se Hagrid madame Maxime rozrušeně. Oba došli až k ohradě a Harry je následoval. Kouzelník, který předtím obra varoval, aby už nechodil blíž, se otočil, a Harry v něm poznal Charlieho.

„Všechno v pořádku, Hagride?“ zasupěl a popošel blíž, aby si s nimi mohl popovídat. „Teď už by to mělo být bez problémů – na cestu sem jsme jim dali uspávací lektvar, mysleli jsme si, že bude lepší, když se probudí potmě a v klidu, ale jak jsi viděl, nelíbilo se jim to, vůbec se jim to nelíbilo…“

„Jaký tu máš druhy, Charlie?“ zeptal se Hagrid a zíral na nejbližšího draka – toho černého a obrovského – s výrazem, téměř nábožné úcty. Obluda měla dosud pootevřené oči a pod krabatými černými víčky bylo vidět úzký, zářivě žlutý pruh.

„Tohle je maďarský trnoocasý,“ odpověděl mladý Weasley. „Ten menší za ním je obyčejný velšský zelený – ten modrošedý je švédský krátkonosý, a pak tu ještě máme čínského ohniváče, to je ten červený.“

Rozhlédl se a viděl, že madame Maxime obchází kolem ohrady a se zájmem si omráčené draky prohlíží.

„Nevěděl jsem, že ji vezmeš s sebou, Hagride,“ zamračil se. „Šampióni přece nemají vědět, co je čeká – a ona to té jejich studentce určitě prozradí.“

„Prostě jsem myslel, že by je ráda viděla,“ pokrčil Hagrid rameny a zíral na draky celý uchvácený.

„Tak tomu říkám romantická schůzka,“ a Charlie jen zakroutil hlavou.

„Čtyry…“ řekl Hagrid, „to znamená jeden na každýho šampióna, viď? A jakej dostanou úkol – budou s nima zápasit?“

„Myslím, že se jim mají dostat jen za záda,“ odpověděl Charlie. „Budeme po ruce, kdyby se něco semlelo, a hasicí kouzla budeme mít připravená. Nevím proč chtěli samice na vejcích… ale něco ti povím: tomu, kdo dostane toho trnoocasého, nezávidím. Je opravdu zákeřný a zezadu je stejně nebezpečný jako zepředu, jen se podívej.“

Charlie ukázal na drakův ocas a Harry spatřil dlouhé, bronzově zbarvené trny, které mu z něj nepravidelně trčely.

Právě v tu chvíli k černému drakovi doklopýtalo pět jiných ošetřovatelů. Na roztažené přikrývce přinášeli hnízdo s obrovskými, žulově šedými vejci a pečlivě je uložili vedle něj.

Hagrid jen toužebně zasténal. „Mám je spočítaná, Hagride!“ upozornil ho Charlie přísně. Potom se zeptal: „A co Harry?“

„Dobrý,“ řekl obr. Nemohl od vajec odtrhnout oči.

„Doufám, že bude v pořádku i potom, až se tomuhle všemu postaví,“ poznamenal Charlie ponuře a hleděl do dračí ohrady. „Neodvážil jsem se mamce říct, jaký ho čeká první úkol, takhle už si o něj dělá starosti…“ a napodobil úzkostný hlas své matky: „‚Jak mohli připustit, aby se vůbec přihlásil, vždyť je mu tak málo! Myslela jsem, že žádnému z nich nic nehrozí, myslela jsem, že stanoví nějakou věkovou hranici!‘ Měla slzy v očích, když o něm v Denním věštci vyšel ten článek: ‚Tak on ještě pláče kvůli svým rodičům! Chudáček jeden, to jsem opravdu nevěděla!‘“

Harry už měl všeho dost. Věřil, že si Hagrid jeho odchodu ani nevšimne – měl oči jen pro čtyři nádherné draky a pro madame Maxime – potichu se otočil a zamířil zpátky ke hradu.

Viděl, co ho čeká, a nebyl si jistý, jestli je tomu rád nebo ne. Snad je to takhle lepší. První šok měl za sebou. Možná že kdyby draky poprvé uviděl až v úterý, omdlel by před očima celé školy… i když možná omdlí stejně, až bude se svou hůlkou – která mu v tu chvíli připadala jako titěrný kousek dřeva – stát proti drakovi vysokému padesát stop, obrněnému šupinami, plnému ostnů a chrlícímu oheň. A on se mu má dostat za záda. Všichni se na to budou dívat. Ale jak to udělá?

Kráčel podél Zapovězeného lesa a zrychloval; zbývalo mu sotva patnáct minut do setkání se Siriusem u krbu, a nevzpomínal si, že by v životě chtěl s někým mluvit tolik jako teď s ním. A vtom nečekaně vrazil do něčeho tvrdého.

Dopadl na záda, s brýlemi nakřivo, a okamžitě si přitáhl neviditelný plášť co nejtěsněji. „Au! Kdo je tu?“ pronesl nablízku něčí hlas.

Harry si honem ověřil, zda ho plášť zakrývá celého, zůstal tiše ležet a pozvedl oči k nejasné siluetě kouzelníka, do něhož vrazil. Tu kozí bradku poznal… byl to Karkarov.

„Kdo je to tady?“ zeptal se profesor znovu a podezřívavě se rozhlížel ve tmě. Harry dál tiše a nehybně ležel. Přibližně minutu trvalo, než Karkarov nejspíš uvěřil, že se asi srazil s nějakým zvířetem; pátral očima tak ve výši pasu, jako by čekal, že uvidí nějakého psa. Potom se odplížil pod stromy, aby ho nebylo vidět, a podél lesa se kradl k místu, kde leželi draci.

Harry se pomalu a velice opatrně zvedl a co nejrychleji a nehlučně dál spěchal tmou do Bradavic. Nepochyboval ani v nejmenším, co má Karkarov v úmyslu. Vykradl se z lodi, aby se pokusil zjistit, oč půjde při prvním úkolu. Možná dokonce zahlédl Hagrida a madame Maxime, jak spolu jdou podél Zapovězeného lesa – ty dva nebylo nijak těžké postřehnout i na dálku… a teď úplně stačilo, aby šel po hlasech, a stejně jako madame Maxime zjistí, co na šampióny čeká. Vypadalo to, že jediný šampión, který v úterý bude čelit neznámému, je Cedric.

Jakmile Harry dorazil ke hradu, vklouzl vstupní branou dovnitř a pustil se po mramorovém schodišti vzhůru. Lapal po dechu, neodvážil se však zpomalit… nezbývalo mu už ani celých pět minut, aby se dostal včas ke krbu…

„Třesky plesky!“ vyjekl na Buclatou dámu, která klímala ve svém rámu před otvorem do společenské místnosti.

„Když to říkáš,“ zamumlala ospale, ani neotevřela oči, a obraz se vyklonil dopředu, aby ho vpustil. Harry prolezl otvorem. Společenská místnost byla prázdná a nic v ní nezapáchalo, takže Hermiona zřejmě nemusela použít žádné bombičky hnojůvky, aby Harrymu a Siriusovi zajistila soukromí.

Harry si sundal neviditelný plášť a svalil se do křesla před krbem. V místnosti bylo pološero, ozařovaly ji jenom plameny z ohniště. V jejich záři se na jednom stolku blýskaly odznaky Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO, které se bratři Creeveyovi snažili vylepšit. Teď na nich stálo POTTER JE OPRAVDU HNUSÁK. Harry se znovu zahleděl do ohně a nadskočil.

Uprostřed plamenů seděla Siriusova hlava. Kdyby Harry tenkrát v kuchyni u Weasleyových neviděl pana Diggoryho, jak provedl přesně totéž, bývalo by ho to vyděsilo k smrti. Takhle se poprvé za řadu dnů usmál, zvedl se z křesla, přidřepl si k ohništi a řekl: „Siriusi – jak se máš?“

Jeho kmotr vypadal jinak, než jak si ho pamatoval. Když se spolu loučili, měl vychrtlý, vpadlý obličej a hnízdo dlouhých, černých umolousaných vlasů – ty měl teď čisté a nakrátko ostříhané, obličej měl plnější a vypadal mladší, mnohem spíš jako na té jediné fotografii, kterou Harry měl a která byla ze svatby jeho rodičů, Lily a Jamese Porterových.

„Na mně nezáleží, ale jak se máš ty?“ zeptal se Sirius vážně.

„Já se mám…“ Harry byl chvíli v pokušení odpovědět „prima“, ale nedokázal to. Neovládl se a vyklopil ze sebe daleko víc, než vůbec pověděl za bůhvíkolik dní – jak mu nikdo nevěří, že se do Poháru nedostal z vlastní vůle, co o něm Rita Holoubková nalhala v Denním věštci, a že neprojde po chodbě, aniž zaslechne posměšky – a také o Ronovi, o tom, že mu Ron nevěří a žárlí na něho…

„…a před chvílí mi Hagrid ukázal, co nás čeká při prvním úkolu; jsou to draci, Siriusi, a se mnou je amen,“ skončil zoufale.

Sirius se na něj ustaraně podíval. Z očí se mu dosud nevytratil onen otupělý a uštvaný pohled, který si odnesl z Azkabanu. Až doteď nechal Harryho mluvit, ani jednou ho nepřerušil, teď však řekl: „S draky si už nějak poradíme, Harry, k tomu se dostaneme za chvilku – jenom se nemůžu dlouho zdržet… Vloupal jsem se do domu jedné kouzelnické rodiny, abych mohl použít jejich krb, mohou se ovšem kdykoli vrátit. Jsou ale věci, před kterými tě musím varovat.“

„Cože?“ podivil se Harry a cítil, jak klesá na duchu ještě o pár čísel níž… nic horšího než draci už ho snad potkat nemohlo?

„Jedná se o Karkarova, Harry,“ řekl Sirius. „Abys věděl, kdysi patřil ke Smrtijedům. Víš přece, kdo to byl, že ano?“

„Ano – ale on – cože?“

„Dopadli ho a byl se mnou v Azkabanu, ale pak ho propustili. Vsadím se s tebou, oč chceš, že proto Brumbál chce mít letos v Bradavicích bystrozora – chce, aby na Karkarova dohlédl. To Moody ho tenkrát dopadl, jeho přičiněním se octl v Azkabanu.“

„A pak ho propustili?“ soukal ze sebe Harry pomalu, jako by se jeho mozek vzpíral přijmout další šokující zvěst. „Ale proč?“

„Uzavřel dohodu s ministerstvem kouzel,“ pronesl Sirius trpce. „Prohlásil, že chápe, jak pomýleně si počínal, a začal uvádět jména… takže místo něj se do Azkabanu dostala spousta jiných… jistě chápeš, že tam zrovna moc sympatií nemá. Od vězňů z Azkabanu také vím, že od té doby, co Karkarov vyšel z vězení, učí černé magii všechny studenty, kteří chodí do té jeho školy… Takže si musíš dát pozor i na šampióna z Kruvalu.“

„Dobrá,“ přitakával Harry pomalu. „Ale… chceš říct, že to byl Karkarov, kdo vhodil mé jméno do poháru? Protože jestli to udělal, tak je opravdu dobrý herec. Strašně kvůli tomu zuřil a chtěl mi zabránit, abych se turnaje zúčastnil.“

„Víme, že je dobrý herec,“ přisvědčil Sirius, „jinak by přece ministerstvo nepřesvědčil, aby ho propustili, nemyslíš? Totiž… Harry, sledoval jsem teď pravidelně Denního věštce…“

„Jako všichni,“ přikývl Harry trpce.

„…a minulý měsíc jsem v článku té Holoubkové mezi řádky vyčetl, že tu noc před tím, než měl Moody odjet do Bradavic, ho někdo přepadl. Já vím, že podle Holoubkové to byl jen další planý poplach,“ dodal honem, když viděl, že Harry chce něco namítnout, „ale mně to tak nepřipadá. Myslím, že někdo chtěl Moodymu zabránit, aby sem přijel. Někdo zřejmě pochopil, že pro něj bude daleko těžší uskutečnit svoje plány, když Pošuk bude v Bradavicích. Věděl, že se tím přepadením nebude nikdo moc zabývat, protože Moody slýchá vetřelce příliš často; to ale neznamená, že nedokáže poznat, kdy jde o opravdu vážnou věc. Byl to nejlepší bystrozor, kterého ministerstvo kdy mělo.“

„Takže… co tím chceš říct?“ zeptal se Harry pomalu. „Že se mě Karkarov snaží zabít? Ale – proč?“

Sirius zaváhal.

„Slyšel jsem v poslední době velice podivné věci,“ řekl také pomalu. „Smrtijedi o sobě dávají vědět víc, než je obvyklé. Během mistrovství světa ve famfrpálu přece vystoupili veřejně, že? Někdo vypustil Znamení zla… a navíc – slyšel jsi o té čarodějce z ministerstva kouzel, která se záhadně ztratila?“

„Myslíš Bertu Jorkinsovou?“ zeptal se Harry.

„Správně… zmizela v Albánii, a poslední fámy tvrdily, že právě tam se zdržuje Voldemort… a Berta určitě věděla, že se bude konat turnaj tří kouzelnických škol, nebo ne?“

„To ano, ale… že by na Voldemorta jen tak narazila, to nezní zrovna pravděpodobně, nemyslíš?“ namítl Harry.

„Poslyš, já jsem Jorkinsovou znal,“ řekl Sirius chmurně. „Studovala v Bradavicích, když jsem sem chodil, o pár ročníků výš než tvůj taťka a já. A byla tupá jak poleno. Do všeho strkala nos, ale místo mozku měla v hlavě piliny. To není dobré spojení, Harry. Řekl bych, že právě ji mohl někdo velice snadno vlákat do pasti.“

„Takže… takže Voldemort se o tom turnaji mohl dozvědět?“ pochopil Harry. „Tohle máš na mysli? A Karkarov že by tu byl na jeho příkaz?“

„Já nevím,“ řekl Sirius pomalu, „já opravdu nevím… Karkarov mi nepřipadá jako týpek, který by se vrátil na Voldemortovu stranu, pokud by s určitostí nevěděl, že je znovu natolik mocný, aby ho ochránil… Ale ať tvé jméno vhodil do Poháru kdokoli, udělal to záměrně, a já si zkrátka myslím, že právě turnaj poskytuje velice dobrou příležitost na tebe zaútočit, aby to přitom dělalo dojem nešťastné náhody.“

„To opravdu vypadá jako dobrý plán,“ řekl sklíčeně Harry. „Stačí, když ustoupí stranou a nechají draky, aby to vyřídili za ně.“

„Správně – k těm drakům,“ řekl Sirius a mluvil teď velice rychle. „Dá se to zvládnout, Harry. Ne abys na ně zkoušel omračovací kouzlo – draci jsou silní a mají příliš velkou čarodějnou moc, než aby je dokázalo uspat jediné omračovací kouzlo. Abys přemohl draka, potřeboval bys k tomu tak půl tuctu kouzelníků…“

„Ano, já vím; před chvílí jsem to viděl,“ přisvědčil Harry.

„Ale můžeš to dokázat sám,“ řekl Sirius. „Dá se to zvládnout, a přitom vystačíš s úplně jednoduchým kouzlem. Prostě…“

Harry však zvedl ruku, aby ho umlčel, a srdce se mu najednou rozbušilo, jako by mělo puknout. Zezadu zaslechl kroky – někdo scházel po točitých schodech.

„Musíš zmizet!“ sykl na Siriuse. „Honem! Někdo sem jde!“

S námahou se zvedl a postavil se před oheň – kdyby někdo uvnitř bradavického hradu spatřil Siriusovu tvář, byl by z toho strašlivý malér – zatáhli by do toho ministerstvo kouzel – a jeho by vyslýchali, kde se Sirius zdržuje…

Z ohniště za sebou uslyšel slabé pufnutí, takže věděl, že Sirius je pryč – pak se zadíval na spodek točitého schodiště: kdo si to usmyslel jít na couračku v jednu hodinu ráno a znemožnit tak Siriusovi, aby mu dopověděl, jak se dostat drakovi za záda?

Byl to Ron. Na sobě měl své hnědé pyžamo s esovitým vzorem a zůstal na Harryho vytřeštěně zírat.

„S kým jsi to mluvil?“ rozhlížel se kolem.

„Co je ti sakra do toho?“ osopil se na něj Harry. „A co tu pohledáváš – teď, v noci?“

„Jen jsem se divil, kam jsi…“ zarazil se Ron a pokrčil rameny. „No nic. Půjdu si zase lehnout.“

„Tebe prostě napadlo, že bys mě moh špehovat, co?“ rozkřikl se Harry. Věděl, že Ron nemá tušení, při čem ho vyrušil, věděl, že to neudělal naschvál, ale bylo mu to jedno – v tu chvíli na něm nenáviděl úplně všechno, včetně holých kotníků, které mu vyčuhovaly zpod pyžamových kalhot.

„Velice se ti omlouvám,“ řekl Ron a zrudl vztekem. „Měl jsem si uvědomit, že si nepřeješ, aby tě někdo rušil. Nechám tě, aby sis v klidu mohl nacvičit svůj příští rozhovor pro noviny.“

Harry zvedl ze stolku jeden z odznaků POTTER JE OPRAVDU HNUSÁK a mrštil jím vší silou přes celou místnost. Zasáhl jím Rona do čela.

„A padej!“ křikl na něho. „V úterý si ten odznak můžeš připíchnout… Jestli budeš mít štěstí, možná získáš i jizvu, po té přece tolik toužíš, nebo ne?“

Dlouhými kroky si to namířil přes společenskou místnost ke schodišti. Napůl čekal, že mu Ron zastoupí cestu, dokonce si přál, aby od něho dostal pěstí do zubů. Ron tam však jenom stál ve svém příliš malém pyžamu a Harry, který se vyřítil nahoru, pak ještě dlouho ležel v posteli a samým vztekem nemohl usnout. Vůbec neslyšel, kdy si Ron šel lehnout.

20 / První úkol

V neděli ráno Harry vstal a oblékal se tak bezmyšlenkovitě, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že se snaží natáhnout si na nohu místo ponožky kouzelnickou čapku. Když se konečně řádně ustrojil, honem se vydal hledat Hermionu; našel ji ve Velké síni u nebelvírského stolu, kde snídala společně s Ginny. On sám měl pocit, že má žaludek jako na vodě, a tak počkal, až Hermiona spolkla poslední lžíci ovesné kaše, a pak ji vytáhl ven na školní pozemky; a zatímco se dlouho procházeli kolem jezera, pověděl jí o dracích a o všem, co mu řekl Sirius.

Siriusovo varování před Karkarovem sice Hermionu polekalo, ale draky přece jen považovala v tu chvíli za mnohem tíživější problém.

„Teď se prostě musíme snažit, abys ten úterek přežil,“ řekla zoufale, „a pak si můžeme lámat hlavu kvůli Karkarovovi.“

Obešli jezero celkem třikrát a celou tu dobu se snažili přijít na nějaké jednoduché kouzlo, které by mohlo draka zkrotit. Žádné je ale nenapadlo, takže se uchýlili do knihovny. Harry vytahal z regálů všechny knihy o dracích, které tam objevil, a pak se oba pustili do práce a celou tu haldu prolistovávali.

„Stříhání drápů pomocí kouzel… jak zabránit puchření šupin… to není k ničemu, to je pro takové cvoky, jako je Hagrid, kterým záleží na tom, aby měli zdravé draky…

Draky je neobyčejně těžké zabít; příčinou je čaromocná síla z dávných časů, obsažená v jejich silné kůži, kterou jsou s to proniknout jen ta nejmocnější kouzla… ale Sirius přece říkal, že na to stačí něco úplně jednoduchého…“

„Tak zkusíme příručky nějakých jednoduchých kouzel,“ navrhl Harry a odhodil brožurku Blázni do draků.

Vrátil se s hromadou příruček kouzelných slov a zaklínadel, položil je na stůl a začal jimi listovat, zatímco Hermiona vedle něj nepřetržitě šeptala: „Takže tu máme proměňovací kouzla… ale co si tím pomůžeš? Jestli mu ovšem místo zubů nepřičaruješ tmavočervené dásně nebo něco takového, aby byl míň nebezpečný… potíž je v tom, jak píšou, že dračí kůží pronikne jen málokteré kouzlo… Řekla bych, aby ses ho pokusil přeměnit, ovšem když jsou tak obrovští, to fakt nemáš šanci, pochybuji dokonce, že by se to povedlo profesorce McGonagallové – a nejde spíš o to, abys to kouzlo udělal na sobě? Abys sis dodal schopnosti, které teď nemáš? Jenže to nejsou jednoduchá kouzla. Ve škole jsme zatím žádná neprobírali a vím o nich jen proto, že jsem si zkoušela otázky na NKÚ…“

„Hermiono,“ procedil Harry skrze zaťaté zuby, „nemohla bys prosím tě být chvíli zticha? Snažím se soustředit.“

Hermiona opravdu zmlkla, jediný výsledek však byl, že se Harryho mozek naplnil jakýmsi otupujícím hukotem, takže se soustředit vůbec nedokázal, jenom zoufale zíral na seznam Základních zaklínadel pro zaneprázdněné a rozzlobené: okamžité skalpování… jenomže draci neměli na hlavě vlasy… pepřový dech… potom by nejspíš mohli ještě víc chrlit oheň… jazyk jako z rohoviny… to by tak zrovna potřeboval, aby drak měl o zbraň víc…

„Ne, to snad ne – už je tu zas! Proč si nemůže číst na té jejich hloupé lodi?“ řekla Hermiona podrážděně, když nahrbeně vešel Viktor Krum, změřil si je oba nevrlým pohledem a s hromadou knih se usadil v tom nejvzdálenějším koutě. „Pojď, Harry, radši se vrátíme do společenské místnosti… za chvilku se sem nahrnou ty jeho fanynky a budou si šuškat a hihňat se…“

Ve chvíli, kdy vyšli z knihovny, se opravdu kolem nich po špičkách vplížila dovnitř celá tlupa dívek; jedna z nich měla kolem pasu šerpu v bulharských barvách.

Harry tu noc sotva zamhouřil oko. Když se v pondělí ráno probudil, poprvé za celou tu dobu ho vážně napadlo, jestli z Bradavic nemá uprchnout; ale když se při snídani rozhlédl po Velké síni a představil si, co by pro něj znamenalo, kdyby hrad opustil, pochopil, že to nemůže udělat. Bradavice byly jediné místo, kde se kdy v životě cítil šťastný… jistě, předpokládal, že byl šťastný i u svých rodičů, na to se však nepamatoval.

Svým způsobem bylo dobré, že si uvědomil, že raději zůstane tady a postaví se drakovi, než aby byl zpátky v Zobí ulici s Dudleym; to ho aspoň trochu uklidnilo. S přemáháním dojedl slaninu (nepolykalo se mu nejlépe) a ve chvíli, kdy se on i Hermiona zvedli, viděl, že od mrzimorského stolu právě odchází Cedric Diggory.

Cedric ještě o dracích nevěděl… jako jediný ze šampiónů, aspoň pokud se Harry nemýlil; domyslel se totiž, že madame Maxime a Karkarov to Fleur a Krumovi určitě prozradili…

„Sejdeme se ve skleníku, Hermiono,“ řekl Harry, který se bleskově rozhodl, když viděl Cedrika odcházet ze síně. „Běž, já tě dohoním.“

„Přijdeš pozdě, Harry, každou chvíli bude zvonit…“

„Říkám přece, že tě dohoním, ne?“

Když doběhl k mramorovému schodišti, byl už Cedric nahoře. Doprovázel ho celý houf kamarádů z šestého ročníku. Před nimi ovšem s Cedrikem mluvit nechtěl. Patřili k těm, kteří mu hlasitě citovali z článku Rity Holoubkové pokaždé, když se k nim přiblížil. Proto sledoval Cedrika zpovzdálí, a když zjistil, že míří do chodby, kde byla učebna kouzelných formulí, dostal nápad: kousek od nich zůstal stát, vytáhl svoji hůlku a pečlivě zamířil.

„Diffindo!“

Vzápětí se Cedrikovi roztrhla brašna. Pergameny, brky a učebnice se mu vysypaly na zem a rozbilo se mu i několik lahviček inkoustu.

„Nechte to být!“ řekl Cedric popuzeně, když se kamarádi sehnuli a chtěli mu pomáhat. „Jděte do třídy a řekněte Kratiknotovi, že hned přijdu…“

Právě v to Harry doufal. Zastrčil hůlku do hábitu, počkal, až Cedrikovi kamarádi zmizeli v učebně, a pak k němu spěšně zamířil. Byli teď na chodbě sami.

„Ahoj,“ řekl Cedric. Zvedal právě svou Příručku přeměňování pro pokročilé, která teď byla celá pocákaná inkoustem. „Roztrhla se mi brašna… a přitom byla úplně nová…“

„Cedriku,“ přerušil ho Harry, „první úkol jsou draci!“

„Cože?“ a jeho soupeř zvedl hlavu.

„Draci!“ Harry to ze sebe vyklopil bleskovou rychlostí, kdyby náhodou profesor Kratiknot vyšel ze třídy, aby se po Cedrikovi podíval. „Jsou celkem čtyři, pro každého z nás je nachystaný jeden, a my se jim máme dostat za záda.“

Cedric se do něho vpil pohledem, a Harry v jeho šedých očích spatřil blikotat stejný strach, jaký od sobotního večera cítil on sám.

„Víš to jistě?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

„Docela jistě,“ přisvědčil Harry. „Já jsem je viděl.“

„Ale jak jsi to zjistil? Přece se nemáme nic dozvědět…“

„Co na tom záleží,“ zamlouval to honem Harry – věděl, že Hagrid bude mít problémy, jestliže přizná pravdu. „Ale nejsem sám, kdo to ví. Fleur a Krum to už určitě vědí také – vždyť ty draky viděli i Maxime a Karkarov.“

Cedric se napřímil. V náruči držel plno brků, pergamenů a učebnic politých inkoustem, na rameni mu visela roztržená brašna. Civěl na Harryho a v očích měl popletený, téměř podezíravý výraz.

„A proč mi to říkáš?“ zeptal se.

Harry na něj nevěřícně pohlédl. Byl si jistý, že Cedric by se takhle neptal, kdyby ty draky viděl na vlastní oči. Ale i kdyby šlo o toho nejhoršího nepřítele, Harry by prostě nepřipustil, aby musel čelit takovým netvorům nepřipravený… ledaže by to byl Malfoy nebo Snape…

„No… protože je to fér, nemyslíš?“ řekl na vysvětlenou. „Teď to víme všichni a stojíme si stejně…“

Cedric na něho přesto dál zíral poněkud podezřívavě. Vtom za sebou Harry zaslechl známé klapavé kroky. Otočil se a uviděl Pošuka Moodyho, jak vychází z nedaleké učebny.

„Pojďte se mnou, Pottere,“ zavrčel. „Diggory, vy si běžte po svých.“

Harry na profesora polekaně pohlédl. Mohl je snad slyšet? „Ehm – pane profesore, ale já už jsem měl být na hodině bylinkářství…“

„S tím si nedělejte starosti, Pottere. Pojďte ke mně do kabinetu, buďte tak laskav…“

Harry vykročil za ním a cestou uvažoval, co ho asi čeká. Co když Moody bude chtít vědět, jak to o těch dracích zjistil? Půjde za Brumbálem a bude na Hagrida žalovat, nebo prostě promění Harryho ve fretku? Koneckonců, jako fretka by se možná drakovi za záda dostal snáz, pomyslel si sklesle. Byl by aspoň menší a z výšky padesáti stop by ho nebylo tolik vidět…

Vešel za Moodym do jeho kabinetu. Profesor zavřel dveře, otočil se k Harrymu a upřel na něj obě oči, to čarodějné, i to obyčejné.

„Právě jste se zachoval velice slušně, Pottere,“ poznamenal tichým hlasem.

Harry s něčím takovým vůbec nepočítal a celý zrozpačitěl.

„Posaďte se,“ vybídl ho profesor, a tak si sedl a rozhlížel se kolem. Byl už tady, ještě když kabinet patřil Moodyho dvěma předchůdcům. Za časů profesora Lockharta byly stěny polepené jeho fotografiemi, které se na každého zářivě usmívaly a pomrkávaly. Když tu sídlil Lupin, dalo se tu narazit spíš na exemplář nějakého nového zlověstného stvoření, které opatřil, aby ho při hodině mohli studenti prozkoumat. Teď však byl kabinet plný kromobyčejně podivných předmětů a Harry předpokládal, že je Moody nejspíš používal, když ještě býval bystrozorem.

Na jeho psacím stole stálo cosi jako veliká popraskaná skleněná káča; Harry v ní okamžitě poznal lotroskop, poněvadž sám ho měl také, i když o hodně menší. Na malém stolku v koutě stálo něco, co připomínalo úplně zkroucenou zlatou televizní anténu a potichu to bzučelo; na stěně proti Harrymu zase viselo cosi podobného zrcadlu, nic z místnosti se v něm ovšem nezrcadlilo. Místo toho se tam míhaly jakési přízračné postavy, žádnou z nich však nebyl s to zřetelně rozeznat.

„Tak co říkáte mým detektorům černé magie?“ zeptal se Moody, který ho bedlivě sledoval.

„Co je tohle?“ odpověděl mu otázkou Harry a ukázal na pokroucenou televizní anténu.

„To je čidlo tajností. Rozkmitá se, jakmile zjistí, že někdo něco zatajuje nebo lže… tady je samozřejmě nepoužitelné, protože ho pořád něco ruší – všude kolem studenti lžou, proč nepřinesli domácí cvičení. Co jsem tady, pořád jen bzučí a bzučí – a lotroskop jsem musel odstavit úplně, protože v jednom kuse pískal. Je totiž velice citlivý; zachytí všechno na míli daleko. Samozřejmě by mohl zachytit i jiné věci než dětské hračičky,“ zavrčel ještě.

„A nač máte to zrcadlo?“

„To je mé slídivé kukátko. Vidíte v něm ty plíživce, co tu jsou všude kolem? Opravdové nebezpečí mi ovšem začne hrozit teprve ve chvíli, kdy uzřím bělma jejich očí, a v tom případě otevřu svoji truhlu.“

Krátce, drsně se zachechtal a ukázal na velikou truhlu, která stála pod oknem. Měla sedm klíčových dírek, jednu vedle druhé, a Harry přemítal, co asi je uvnitř, ale Moodyho další otázka ho vrátila zpátky na zem.

„Takže… o těch dracích už víte, že ano?“

Harry zaváhal. Právě toho se bál – Cedrikovi před chvílí nepřiznal, že Hagrid porušil pravidla, a rozhodně to nehodlal vykládat Moodymu.

„To je v pořádku,“ prohlásil profesor, posadil se a s hlasitým heknutím před sebe natáhl dřevěnou nohu. „Podvádění k turnaji tří škol patřilo odjakživa a zůstane to tak napořád.“

„Ale já jsem nepodváděl,“ ohradil se rázně Harry. „Že jsem se to dozvěděl, to bylo vlastně spíš náhodou.“

Moody se zašklebil. „Já jsem vás z ničeho neobviňoval, chlapče. Od samého začátku ale Brumbálovi říkám, že může být velkorysý, jak chce, ale vsadím se, že náš milý Karkarov ani Maxime takoví rozhodně nebudou. Určitě už svým šampiónům řekli všechno, co mohli. Chtějí zvítězit. Chtějí Brumbála porazit. Rádi by mu dokázali, že je také jen člověk.“

Moody se znovu drsně zachechtal a jeho čarodějné oko se otáčelo dokola tak rychle, až se Harrymu rozhoupal žaludek, když to uviděl.

„Tak co… máte už představu, jak se tomu vašemu drakovi dostat za záda?“ zeptal se profesor.

„Nemám,“ přiznal Harry.

„Já vám to samozřejmě neřeknu,“ zdůraznil Moody nevrle. „Co se mě týče, nehodlám nadržovat nikomu. Chci vám jen dát pár všeobecných dobrých rad. A první z nich je – využijte toho, v čem vynikáte.“

„Jenže já v ničem nevynikám,“ namítl Harry dřív, než to stačil spolknout.

„Nezlobte se na mě,“ zavrčel Moody, „ale když říkám, že v něčem vynikáte, je to pravda. Uvažujte trochu. V čem jste nejlepší?“

Harry se pokusil soustředit. V čem byl nejlepší? Vlastně to bylo snadné…

„Ve famfrpálu,“ řekl sklesle, „a to mi určitě pomůže…“

„Správně,“ přisvědčil profesor a tak se na něj přišpendlil pohledem, že se jeho čarodějné oko téměř nepohnulo. „Jak jsem slyšel, létáte sakramentsky dobře.“

„Ano, ale…“ Harry na něj vyvalil oči. „Vždyť koště si vzít nesmím, budu mít jenom hůlku…“

„Má druhá všeobecná rada je,“ přerušil ho Moody hlasitě, „abyste použil nějaké pěkné, jednoduché kouzlo, kterým získáte to, co budete potřebovat.“

Harry se na něj nechápavě podíval. Co bude potřebovat?

„No tak, chlapče…“ pronesl šeptem Moody. „Dejte si to dohromady… tak těžké to zas není…“

V tu chvíli Harrymu svitlo. Ze všeho nejlíp umí létat. Musí se kolem draka dostat vzduchem a k tomu potřebuje svůj Kulový blesk. Jenže aby se k němu dostal…

„Hermiono,“ zavolal na ni přidušeně, když deset minut nato doběhl do skleníku číslo tři, a když míjel profesorku Prýtovou, honem se jí omluvil. „Hermiono – potřebuji, abys mi pomohla.“

„A co myslíš, o co se celou dobu snažím, Harry?“ odpověděla mu také šeptem, a jak se na něj dívala přes rozechvělou citlivku, kterou právě prořezávala, samou úzkostí se jí rozšířily oči.

„Hermiono, potřebuji do zítřka odpoledne pořádně zvládnout přivolávací kouzlo.“

A tak začali nacvičovat. Místo aby šli na oběd, našli si prázdnou učebnu a tam Harry dělal, co mohl, aby nejrůznější předměty létaly přes celou místnost až k němu. Pořád se mu to moc nedařilo: knihám i brkům jako by v půli cesty pokaždé došel dech a padaly na podlahu jako kámen.

„Soustřeď se, Harry, soustřeď se…“

„A o co se podle tebe asi snažím?“ rozčílil se Harry. Jenže co nadělám, když před sebou každou chvíli uvidím hnusného velikého draka – a nejspíš mám proč… Tak pojď, zkusíme to znovu…“

Býval by nejradši nešel ani na jasnovidectví, jen aby mohl trénovat dál, Hermiona však rozhodně odmítla vynechat hodinu věštění z čísel a nemělo smysl, aby to nacvičoval sám. Musel tudíž přetrpět řeči profesorky Trelawneyové, která jim dobrou polovinu hodiny vysvětlovala, že nynější postavení Marsu vůči Saturnu znamená, že lidem narozeným v červenci hrozí veliké nebezpečí, že náhle zemřou násilnou smrtí.

„To se mi docela zamlouvá,“ poznamenal nahlas Harry, který se na chvilku přestal ovládat. „Hlavně když to budu mít rychle za sebou. Nechtěl bych dlouho trpět.“

Ron chvíli vypadal, že vyprskne smíchy; rozhodně poprvé za spoustu dní se jejich pohledy zase setkaly. Harry však na něj měl ještě příliš velký vztek, než aby mu na tom záleželo. Zbytek hodiny strávil tím, že se pod stolkem pokoušel přivolávat k sobě hůlkou všelijaké drobné předměty. Jednou mu přímo do ruky vletěla moucha, nebyl si však úplně jistý, jestli za to vděčí své dovednosti v přivolávacích kouzlech – možná jen byla hloupá.

Po hodině jasnovidectví se přinutil sníst aspoň něco k večeři a pak se s Hermionou znovu vrátili do prázdné učebny; vzali si na sebe neviditelný plášť, aby je učitelé nezahlédli. Vydrželi cvičit až přes půlnoc a bývali by tam ještě zůstali, kdyby se neobjevil Protiva. Předstíral, že si myslí, že Harry chce, aby po něm něco házeli, a začal přes celou třídu vrhat židle. Harry s Hermionou se kvapně vytratili, dřív než ten randál přivolá Filche, a vrátili se do nebelvírské společenské místnosti, která teď byla naštěstí prázdná.

Ve dvě hodiny ráno stál Harry u krbu a kolem něj se povalovalo všechno možné – učebnice, brky, několik převrácených křesel, stará souprava tchoříčků a Trevor, Nevillův žabák. Teprve během této poslední hodiny přišel přivolávacímu kouzlu konečně na kloub.

„Už ti to jde líp, Harry, opravdu o hodně líp,“ pochválila ho Hermiona, vyčerpaná, ale šťastná.

„Aspoň už víme, jak na to, až příště nebudu schopen naučit se nějaké kouzlo,“ přisvědčil Harry a hodil jí zpátky slovník starobylých run, aby si to mohl vyzkoušet ještě jednou. „Stačí pohrozit mi drakem! Takže…“ a znovu zvedl hůlku.

„Accio slovník!“

Těžká kniha se Hermioně vyškubla z ruky, přeletěla místnost a Harry ji chytil.

„Myslím, že jsi to doopravdy zvládl, Harry!“ chválila ho potěšeně Hermiona.

„Hlavně aby to účinkovalo zítra,“ řekl Harry. „Kulový blesk bude mnohem dál než všechny ty krámy tady – bude nahoře na hradě, zatímco já budu venku na louce…“

„To je úplně jedno,“ prohlásila Hermiona rázně. „Jestli se na to opravdu, ale opravdu soustředíš, určitě přiletí. A teď bychom se měli aspoň trochu vyspat… budeš to vážně potřebovat.“

Během pondělního večera se Harry natolik soustředil, aby přivolávací kouzlo zvládl, že ho ten nepříčetný strach aspoň trochu opustil. Příští den ráno však na něj padl znovu, stejně hrůzný jako předtím. Celou školu opanovalo nesmírné napětí a nervozita.

Vyučování skončilo už v poledne, aby všichni studenti měli dost času dostat se k ohradě s draky – i když samozřejmě dosud nevěděli, co tam vlastně uvidí.

Harry si připadal podivně odloučený od všech ostatních, ať už mu přáli mnoho štěstí, nebo na něj naopak sykli „Bereme si s sebou papírové kapesníky, Pottere“, když šel kolem nich. Zmocnila se ho taková nervozita, že si říkal, jestli prostě neztratí hlavu, až ho povedou k drakovi, a nepokusí se proklít všechny kolem.

Čas se choval ještě podivněji než v předchozích dnech. Doslova teď letěl o překot, takže to vypadalo, že když si jednu chvíli sedal při první vyučovací hodině, na dějinách čar a kouzel, v příštím okamžiku už šel na oběd… a potom – kam jen se podělo celé dopoledne, ty poslední hodiny bez draků? – a potom už k němu ve Velké síni pospíchala před zraky téměř všech studentů profesorka McGonagallová.

„Pottere, šampióni se mají dostavit dolů na louku… je čas, abyste se připravili na první úkol.“

„Už jdu,“ přisvědčil a vstal. Vidlička mu při tom vypadla z ruky a hlasitě cinkla o talíř.

„Hodně štěstí, Harry,“ popřála mu Hermiona šeptem. „Neboj se, zvládneš to!“

„Jo,“ přitakal Harry jakoby cizím hlasem, který se tomu jeho téměř nepodobal.

Z Velké síně vyšel společně s profesorkou McGonagallovou. Působila dojmem, že ani ona není ve své kůži – tvářila se stejně úzkostně jako Hermiona. Když ho vedla po kamenných schodech dolů a ven do chladného listopadového odpoledne, položila mu ruku na rameno.

„Hlavně neztrácejte hlavu,“ řekla, „musíte zachovat klid… máme tu kouzelníky, kteří si dokážou poradit, kdyby se nám to vymklo z rukou… důležité je, abyste předvedl vše, co umíte, a nikdo se na vás nebude dívat hůř než předtím… jak se cítíte?“

„Dobře,“ slyšel sám sebe. „Jsem v pohodě.“

Vedla ho k místu, kde byli draci, po okraji Zapovězeného lesa, ale když se přiblížili ke skupině stromů, za níž měla už být ohrada, Harry zjistil, že tam postavili stan. Vchod do něj byl přímo proti nim, draky teď ovšem vidět nebylo.

„Musíte jít s ostatními šampióny dovnitř,“ řekla profesorka dost rozechvělým hlasem, „a čekat, až přijdete na řadu. Je tam pan Pytloun… vysvětlí vám, co – co máte dělat… mnoho štěstí, Pottere!“

„Díky,“ řekl bezvýrazným, nepřítomným hlasem. U vchodu do stanu se s ním profesorka McGonagallová rozloučila a Harry vstoupil.

Na nízké dřevěné stoličce v koutě seděla Fleur Delacourová. Ani zdaleka nevypadala klidně jako jindy; spíš byla bledá a zamlklá. Viktor Krum se tvářil ještě nevrleji než obvykle, a Harry usoudil, že podle toho se zřejmě pozná, když je nervózní. Cedric přecházel sem tam, a když Potter vešel, pousmál se na něj. Harry mu úsměv oplatil a cítil přitom, jak se mu napínají svaly v obličeji – jako kdyby už zapomněly, jak se to dělá.

„Harry! Vítám tě!“ volal na něj Pytloun rozjařeně a prohlédl si ho od hlavy k patě. „Tak pojď, jen pojď dál a chovej se tu jako doma!“

Mezi pobledlými šampióny vypadal Pytloun jako poněkud nafouklá postavička z kreslených seriálů. Na sebe si vzal zase svůj starý hábit Wimbournských vos.

„Skvělé – teď už jsme všichni, takže nastal ten pravý čas oznámit vám, co vás čeká!“ sdělil jim rozzářeně. „Až se sejdou diváci, přistoupím k vám s tímto míškem…“ pozvedl malý váček z nachově červeného hedvábí a zatřásl jím, „a každý z vás si z něj postupně vybere zmenšený model tvora, s nímž se utká. Totiž – abyste tomu rozuměli – máme jeho různé druhy. A ještě něco vám musím říct… ano, správně… vaším úkolem bude zmocnit se zlatého vejce!“

Harry přelétl očima po ostatních. Cedric přikývl hlavou, aby dal najevo, že pochopil, co Pytloun říká, a hned zase začal přecházet po stanu; v obličeji trochu zezelenal. Fleur Delacourová ani Krum nedali najevo vůbec nic. Možná se obávali, že by začali zvracet, kdyby otevřeli ústa. Přesně tak se cítil Harry. Jenže oni se aspoň přihlásili dobrovolně…

A pak – doslova na obrátku – uslyšeli kolem stanu stovky nohou a hlasy, jež se vzrušeně bavily, vtipkovaly a smály se… Harry si připadal tak jiný než ty davy venku, jako by nepatřil ke stejnému lidskému druhu. Měl pocit, že neuplynula ani vteřina – a Pytloun už otvíral nachově červený hedvábný míšek.

„Dámy mají přednost,“ řekl a nabídl jej Fleur Delacourové.

Šampionka z Krásnohůlek roztřesenou rukou sáhla dovnitř a vytáhla z váčku maličký dokonalý model draka – velšského zeleného. Na krku mu visela číslice 2 – a podle toho, že Fleur nedala najevo žádné překvapení, spíš odhodlanou smířenost, Harry pochopil, že měl pravdu: madame Maxime jí prozradila, co ji čeká.

Totéž platilo o Krumovi, který si vytáhl zářivě červeného čínského ohniváče. Na krku mu visela číslice 3. Kruvalský šampión nehnul ani brvou, zíral jen upřeně do země.

Pak sáhl do váčku Cedric a vytáhl si modravě šedého švédského krátkonosého draka s číslicí l kolem krku. Už bylo jasné, co zbývá na Harryho: sáhl do hedvábného míšku a vytáhl si 4, maďarského trnoocasého. Když se na něj podíval, drak roztáhl křídla a vycenil maličké zuby.

„To bychom tedy měli!“ pochvaloval si Pytloun. „Každý z vás si vytáhl draka, s nímž se utká, a čísla udávají pořadí, v jakém se s nimi střetnete. Já se s vámi musím už za okamžik rozloučit, budu totiž celou soutěž komentovat. Pane Diggory, vy jste na řadě první. Prostě vyjděte ven do ohrady, až uslyšité zapísknutí, ano? A teď ještě… Harry… mohl bys na slovíčko? Myslím ven.“

„Ehm… ano,“ přitakal rozpačité, vstal a vyšli spolu ze stanu. Pytloun ho odvedl pár kroků mezi stromy a tam se k němu otočil s otcovským výrazem ve tváři.

„Cítíš se dobře, Harry? Můžu ti být nějak prospěšný?“

„Cože?“ podivil se Harry. „Já – ale ne, to nic.“

„Máš nějaký plán?“ zeptal se Pytloun a spiklenecky ztlumil hlas. „S největší radostí se s tebou podělím o pár dobrých tipů, pokud bys o ně stál, Harry. Abys rozuměl,“ pokračoval a ještě víc ztišil hlas, „všichni to berou tak, že vůbec nemáš šanci… jestli ti mohu jakkoli pomoci…“

„Ne!“ vyhrkl tak rychle, až si dokonce připustil, že to muselo znít nezdvořile. „To ne – už jsem se rozhodl, jak to udělám, děkuji.“

„Nikdo by se to nedozvěděl, Harry,“ řekl Pytloun a zamrkal na něj.

„Ne, vždyť jsem v pohodě,“ odmítl Harry a upřímně se podivoval, proč to o sobě pořád každému tvrdí, když si vážně nepamatuje, jestli se vůbec kdy cítil hůř než teď. „Mám už svůj plán, a mám…“

Odněkud se ozvala píšťalka.

„Můj ty Bože, už musím běžet!“ polekal se Pytloun a spěšně vyrazil pryč.

Harry zamířil zpátky ke stanu; viděl, jak z něj vyšel Cedric, ve tváři ještě zelenější než předtím. Když se navzájem míjeli, chtěl mu Harry popřát mnoho štěstí, z úst se mu však vydralo jen jakési chraplavé zamručení.

Vrátil se dovnitř, kde byli Krum a Fleur. Po několika vteřinách uslyšeli, jak davy diváků zaburácely, takže Cedric už zřejmě vkročil do ohrady. V dalším okamžiku stane tváří v tvář živoucímu protějšku svého modelu…

Jen sedět a poslouchat, co se děje tam venku, bylo ještě horší, než si Harry dokázal představit. Dav napřed zavřeštěl… rozhulákal se… a pak svorně zaryčel jako jediný tvor s mnoha hlavami, ať už Cedric podnikl cokoli, aby švédského krátkonosého draka nějak obešel. Krum stále zíral do země a Fleur začala přecházet kolem dokola, tak jako předtím Cedric. Pytlounův komentář to všechno dělal ještě mnohem horším… Harrymu se zjevovaly děsivé vidiny, když slyšel: „Uf, to bylo jen o vlásek, opravdu o vlásek… Ten chlapec ale riskuje, to vám tedy povím!… Tak tohle bylo chytré – škoda že to nevyšlo!“

Ohlušující řev, jejž zaslechli zhruba po patnácti minutách, mohl znamenat pouze jediné: Cedric se dostal drakovi za záda a zmocnil se zlatého vejce.

„Bravo! To bylo opravdu pěkné!“ křičel Pytloun. „A teď – jaké známky mu udělí porota!“

Hodnotící známky poroty však už Pytloun nevykřikoval; Harry si domyslel, že je porotci ukazují divákům zdvižené nad hlavou.

„První šampión to tedy má za sebou, a ještě nás čekají tři!“ vřískl Pytloun, když se znovu ozvala píšťalka. „Slečno Delacourová, mohu-li prosit!“

Fleur se třásla od hlavy až k patě. Teď, když s hlavou vztyčenou vyšla ze stanu a v ruce pevně svírala hůlku, cítil k ní Harry daleko větší sympatie než kdy předtím. Zůstali s Krumem ve stanu sami, každý na opačné straně, a vyhýbali se navzájem pohledem.

Venku vše probíhalo stejně jako předtím… „Nevím, opravdu nevím, jestli to bylo rozumné!“ slyšeli, jak Pytloun bodře vykřikuje. „Óó… tohle bylo těsně! Teď opatrně… dobrý bože, už jsem si myslel, že ji drak dostal!“

Za deset minut Harry uslyšel, jak davy diváků znovu propukly v nadšený jásot: Fleur očividně zabodovala. Následovalo krátké ztišení – to porotci dávali známky… další potlesk… a pak se píšťalka ozvala potřetí.

„A tady máme pana Kruma!“ zahalekal Pytloun, když kruvalský šampión shrbeně vyšel ven. Harry ve stanu osaměl.

Víc než kdy jindy si uvědomoval své tělo: cítil, jak prudce mu buší srdce a jak se mu prsty třesou strachem… zároveň však měl pocit, jako když je někde jinde, dívá se na stěny stanu a slyší křik diváků jakoby z velké dálky…

„To tedy bylo troufalé!“ křičel Pytloun a Harry slyšel, jak čínský ohniváč vyrazil hlučný, děsivý skřek a všichni diváci rázem zatajili dech. „Tomu opravdu říkám odvaha – a – ano, Krum už drží vejce!“

Zimní vzduch se roztřásl potleskem, jako když se sype sklo. Krum skončil – takže Harry už musel každou chvíli přijít na řadu.

Vstal a nejasně si uvědomil, že má nohy jak z cukrové vaty. Okamžik ještě počkal, než uslyšel hvizd píšťalky. Pak vyšel ze stanu ven a slepá hrůza ho jímala víc a víc. Dál se ubíral pod stromy, až mezerou mezi fošnami prolezl do ohrady…

Teď viděl všechno před sebou jako v nějakém neskutečně barevném snu. Z přikouzlených tribun, které tam předtím nebyly, na něho shlížely stovky tváří. Především ale na opačném konci ohrady byl maďarský trnoocasý drak. Dřepěl na hnízdě s vejci, křídla napůl složená, a valil na něj své žluté, zlovolné oči. Nestvůrný, šupinatý černý ještěr ani na chvíli nepřestal švihat trnitým ocasem, po němž v udusané zemi zůstávaly tři stopy dlouhé rýhy. Vtom davy znovu zaryčely. Harry nevěděl, zda jsou na jeho straně, ale nezáleželo mu na tom. Nastala chvíle pro to, aby udělal, co udělat musel… aby se absolutně soustředil na svoji jedinou šanci, kterou měl…

Pozvedl hůlku. „Accio Kulový blesk!“ vykřikl z plných plic.

Čekal, a každá žilka v jeho těle jako by doufala a modlila se… Jestli to nevyjde… jestli Kulový blesk nepřiletí… připadalo mu, že všechno kolem sebe vidí přes jakousi průzračnou, mihotavou clonu podobnou oparu z vedra, takže ohrada s draky i stovky tváří kolem jako by se vznášely ve vzduchu…

A pak uslyšel, jak sviští vzduchem za jeho zády, otočil se a spatřil jej: Kulový blesk se k němu řítil po okraji lesa! V příští vteřině už dorazil do ohrady, prudce se zarazil ve vzduchu vedle Harryho a čekal, až na něj nasedne. Dav teď ryčel ještě víc než předtím… Pytloun cosi křičel… jenže Harrymu už nesloužily kloudně uši… ostatní nebylo důležité…

Přehodil nohu přes koště, odrazil se od země a vteřinu nato se začaly dít divy…

Jak se řítil vzhůru a vítr mu svištěl ve vlasech, tváře diváků dole se změnily v pouhé růžové špendlíkové hlavičky, a dokonce i trnoocasý drak náhle nebyl větší než nějaký pes. Harry si uvědomil, že tam dole nechal nejen pevnou zem, ale i všechen strach… konečně byl zas ve své kůži…

Vlastně to bylo jen jako další utkání ve famfrpálu, nic víc… Jen další famfrpálový zápas, a samice trnoocasého draka byla jen další hnusný soupeř…

Pohlédl dolů na hnízdo s vejci a okamžitě postřehl to zlaté, jak se třpytí mezi ostatními, šedými jako cement; všechna spočívala v bezpečí mezi předníma nohama dračice. „To nic,“ řekl si v duchu Harry, „stačí odvrátit její pozornost… takže do toho…“

Spustil se střemhlav dolů a dračice po něm šlehala očima. Poznal na ní, co má v úmyslu, a vyrovnal střemhlavý let právě včas: výtrysk ohně zasáhl přesně místo, kde by byl, kdyby prudce neuhnul… Harryho to nechalo chladným… nebylo to o nic těžší než vyhnout se některému Potlouku…

„Můj ty Bože, ten ale umí létat!“ řval Pytloun a davy diváků ječely a zajíkaly se obdivem. „Vidíte to, pane Krume?“

Harry v kruzích stoupal výš a výš. Trnoocasá dračice ho sledovala dál a div si nevykroutila hlavu na dlouhém krku… kdyby ještě chvíli pokračoval, mohla by se jí pěkně zamotat… raději to ovšem nebude přehánět, nebo na něj zas vychrlí oheň…

Harry se prudce spustil dolů, právě když dračice otevřela tlamu. Tentokrát už tolik štěstí neměl – plamenům se sice vyhnul, ale dračice se po něm rozmáchla ocasem, a i když prudce uhnul vlevo, jeden z dlouhých trnů mu roztrhl hábit a škrábl ho do ramene…

Cítil, jak to pálí, a slyšel diváky, jak křičí a mručí na protest, rána však zřejmě nebyla hluboká… Znovu zakroužil ve vzduchu nad trnoocasou a vtom ho něco napadlo…

Dračice se očividně nemínila vznést do vzduchu – příliš jí záleželo na tom, aby uchránila svá vejce. Kroutila se a zmítala, roztahovala a skládala křídla a střežila Harryho děsivýma žlutýma očima, měla však strach se od vajec víc vzdálit… Takže ji musí přimět, aby udělala právě to, nebo se k nim nikdy nedostane… musí to ovšem udělat opatrně, s rozvahou…

Začal nad ní létat sem tam, i když ne tak blízko, aby na něj mohla vychrlit oheň a tak ho zahnat. Stále však pro ni byl dostatečnou hrozbou, a proto nakláněla hlavu hned tím, hned oním směrem, jak ho sledovala, oči se svislými zornicemi na stopkách, zuby vyceněné…

Harry se vznesl výš. Dračice natahovala hlavu za ním, krk vykrucovala, jak nejvíc mohla, a kolébala se ze strany na stranu jako had před zaklínačem…

Vyletěl ještě o pár stop výš, až dračice vztekle zařvala. Chlapec jí připadal jako moucha, chtěla tu mouchu rozmáčknout; znovu se rozmáchla ocasem, byl však teď příliš vysoko, než aby ho zasáhla… vychrlila do vzduchu oheň, Harry před ním však uhnul… roztáhla mohutné čelisti…

„Tak si na mě sáhni,“ sykl Harry a kroužil těsně nad ní, aby ji co nejvíc rozdráždil. „Pojď, pojď si pro mě… ale musíš pěkně nahoru…“

A tak se dračice vzepjala: roztáhla veliká, černá kožnatá křídla, široká jak u malého letadla – a Harry se střemhlav vrhl dolů. Ještě než pochopila, co udělal nebo kam zmizel, snesl se bleskovou rychlostí k vejcím, jež teď už nechránily přední dračí tlapy s mohutnými drápy – spustil ruce z Kulového blesku – uchopil zlaté vejce…

Prudce nabral rychlost a rázem byl znovu ve vzduchu. Vznášel se nad tribunami, s těžkým vejcem v bezpečí pod zdravou paží, a v tu chvíli jako by někdo opět zapnul zvuk – Harry doopravdy poprvé zavnímal hlasy diváků na tribunách. Křičeli teď a tleskali stejně hlasitě jako fanoušci Irska na mistrovství světa.

„Dívejte se!“ vykřikoval Pytloun. „Jen se na to podívejte! Náš nejmladší šampión získal své vejce nejrychleji ze všech! Bravo! Myslím, že příště se na pana Pottera bude sázet o dost víc!“

Harry viděl, jak se strážci draků ženou k maďarské trnoocasé dračici, aby ji zkrotili, a vzápětí u vchodu do ohrady zahlédl profesorku McGonagallovou, profesora Moodyho a Hagrida, kteří mu spěchali vstříc. Všichni tři mu mávali a už z dálky bylo vidět, jak se usmívají. Proletěl ještě jednou nad rozjásanými tribunami a div že mu nepraskly bubínky. Pak hladce přistál… náhle mu bylo po řadě týdnů lehounce… První úkol měl úspěšně za sebou a zůstal naživu…

„To bylo vynikající, Pottere!“ jásala profesorka McGonagallová, když seskočil z Kulového blesku – což od ní byla mimořádná pochvala. Harry si všiml, jak se jí třese ruka, kterou mu ukazovala na poraněné rameno: „Zajděte si s tím za madame Pomfreyovou, ještě než vám porotci udělí známky… je tamhle naproti, už musela ošetřovat Diggoryho…“

„A máš to v kapse, Harry!“ zachraplal Hagrid. „Zvládnul jsi to, a eště ke všemu proti tomu trnovocasýmu, víš přeci, co říkal Charlie, že to je zrovna ta nejhorší mrcha…“

„Díky, Hagride,“ ozval se Harry zvučně, aby obr už zmlkl a nakonec nevybreptal, že mu draky ukázal předem.

Profesor Moody vypadal také na výsost spokojeně: čarodějné oko mu v očním důlku jen tančilo.

„Udělal jste to pěkně a jednoduše, to je ono, Pottere,“ zamručel.

„Teď ale běžte do stanu první pomoci, Pottere, prosím vás…“ naléhala profesorka McGonagallová.

Harry vyšel z ohrady, ještě pořád lapal po dechu, a před dalším stanem uviděl madame Pomfreyovou, která vypadala krajně ustaraně.

„Tihleti draci!“ řekla znechuceně a vtáhla Harryho dovnitř. Stan byl rozdělen na jednotlivé kóje: přes plachtovinu zahlédl Cedrikův stín, nevypadalo to ale, že by utrpěl vážnější zranění, protože seděl. Madame Pomfreyová prohlédla Harrymu rameno a celou dobu nazlobeně reptala: „Loni to byli mozkomorové, letos draci; to bych ráda věděla, co si vymyslí příště? Máte opravdu štěstí… ta rána je docela mělká… ale musím ji vyčistit, než vám ji zhojím.“

Vymyla mu ránu několika kapkami zářivě červené tekutiny, která dýmala a pálila, pak mu poklepala na rameno hůlkou a Harry ucítil, že se mu v dalším okamžiku uzdravilo.

„Teď si ještě v klidu na minutu sedněte – sedněte si, říkám! A pak se můžete jít podívat, jaké vám dají známky.“

Vyšla ven ze stanu, ale za chviličku už ji zase slyšel, jak vchází do sousední kóje a ptá se: „Tak co, Diggory, jak jste na tom?“

Harry neměl ani trochu touhu sedět v klidu; měl v sobě ještě příliš mnoho adrenalinu. Vstal, že se půjde podívat, co se děje venku, ale než to stihl, vtrhly dovnitř dvě osoby – Hermiona, a v patách za ní Ron.

„Harry, byl jsi prostě skvělý!“ zavřískla Hermiona. Tvář měla samý škrábanec, jak si ji ze strachu o kamaráda podrápala nehty. „Byl jsi úžasný, fakt úžasný!“

Harry však zíral na Rona, který byl v obličeji bílý jako stěna a upíral na něho oči, jako kdyby byl nějaký duch.

„Harry,“ mluvil nezvykle vážně, „ať už tvé jméno vhodil do Poháru kdokoli, věřím – teď už věřím, že tě chtěli oddělat!“

Bylo to, jako by těch několik předchozích týdnů vůbec neexistovalo – jako by se s Ronem setkal poprvé od chvíle, kdy ho Ohnivý pohár vyhlásil šampiónem.

„Už ti to konečně došlo?“ zeptal se Rona chladně. „Ale že ti to trvalo, to ti tedy řeknu.“

Hermiona nervózně postávala mezi nimi a dívala se z jednoho na druhého. Ron nejistě otevřel ústa a Harry věděl, že se mu chce omluvit. Vtom však pochopil, že o žádnou omluvu nestojí.

„To je v pořádku,“ řekl dřív, než se Ron zmohl na jediné slovo. „Zapomeň na to.“

„To ne,“ namítl Ron. „Já jsem opravdu neměl…“

„Zapomeň na to,“ opakoval Harry.

Ron se na něj nervózně zašklebil, a Harry mu oplatil stejným úšklebkem.

Hermiona se hlasitě rozplakala.

„Vždyť vůbec nemáš proč brečet!“ namítl Harry užasle.

„Když vy jste oba tak hloupí!“ rozkřikla se, dupla nohou a po hábitu jí stékaly veliké slzy. Pak je oba objala, dřív než jí v tom stačili zabránit, a vyřítila se pryč; doslova přitom skučela.

„Nakonec ještě začne štěkat,“ řekl Ron a zavrtěl hlavou. „Tak pojď, člověče, za chvíli se dozvíš, jaké ti dali známky…“

Harry měl mnohem slavnostnější náladu, než by byl býval ochoten uvěřit ještě před hodinou. Zvedl zlaté vejce a Kulový blesk a s hlavou skloněnou vyšel ze stanu. Ron se k němu připojil a ani na chvíli nezavřel pusu.

„Byl jsi nejlepší, to je jasné, ostatní se s tebou vůbec nemohli měřit. Cedric si samozřejmě pomohl tím kouzlem, když přeměnil obyčejný balvan, který ležel na zemi… udělal z něj psa a snažil se, aby se drak radši vrhl právě na toho psa. Měl to chytře vymyšlené a skoro mu to i vyšlo, vždyť se k tomu vejci fakt dostal, jenže ho to stálo i popáleniny – drak si to na poslední chvíli rozmyslel a rozhodl se, že místo toho novofundlanďana sežere jeho, a Cedric jen taktak utekl. A Fleur to zas chtěla vyřešit pomocí čárů – myslím, že se toho svého draka prostě snažila uspat, a vlastně to zabralo taky; vypadal aspoň hrozně ospalý, ovšem pak najednou hlasitě zachrápal, z tlamy mu vyšlehly plameny a na Fleur začala hořet sukně, ještě že ji uhasila vodou ze své hůlky. A Krum, hele – věř tomu nebo ne, ale ten si na létání vůbec nevzpomněl! Nejspíš je ale druhý nejlepší, hned po tobě. Zasáhl svého draka něj
akým kouzlem přímo do oka: jediná potíž byla, že se drak začal v křečích převalovat sem tam a rozmačkal přitom polovinu opravdických vajec – za to Krumovi odečetli body, protože těm vejcím se nic stát nemělo.“

Mezitím dorazili k ohradě a Ron se zhluboka nadechl. Teď když trnoocasého draka odvedli pryč, mohl konečně vidět, kde těch pět porotců sedí – právě na opačné straně, na vysokých křeslech potažených suknem s vyšitými zlatými nitkami.

„Každý porotce dává známky od jedné do desíti,“ vysvětlil Ron. Harry přimhouřil oči a uviděl první členku poroty – madame Maxime – jak zvedá do vzduchu hůlku: vyletělo z ní něco jako dlouhá stříbrná stuha a ta se zkroutila do velké osmičky.

„To není špatné!“ mínil Ron a dodal: „Nejspíš ti odečetla body za to rameno…“

Diváci se mezitím roztleskali. Další byl na řadě pan Skrk, ten zvedl do vzduchu číslici devět.

„To vypadá dobře!“ křikl Ron a žďuchl Harryho do zad.

Následoval Brumbál, a také zvedl devítku. Diváci jásali čím dál víc.

Ludo Pytloun – deset.

„Deset?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Vždyť mě přitom drak poranil… nač si to hraje?“

„Jen nereptej!“ vřískl Ron vzrušeně.

A teď zvedl hůlku Karkarov. Na okamžik jako by zaváhal, než z ní vyletěla číslice: byla to čtyřka.

„Cože?“ zaryčel Ron zuřivě. „Čtyři? Ten zatracený předpojatý hajzl, Krumovi dal desítku!“

Harrymu to však bylo jedno, dokonce by mu nevadilo, i kdyby mu Karkarov dal nulu. Zato jak se Ron kvůli němu rozčilil, to pro něj mělo cenu dobrých sta bodů. Samozřejmě, že tohle mu neřekl, ale když se otočil a zamířil z ohrady ven, bylo mu opravdu lehko u srdce. A nebyl to jen Ron… ti, kteří v davu jásali, nebyli jenom z Nebelvíru. Když naostro viděli, čemu musí čelit, skoro celá škola se postavila na jeho stranu. A zrovna tak fandili Cedrikovi… a na zmijozelských nezáleželo – už byl schopen překousnout, i kdyby na něj teď křičeli bůhvíco.

„Dělíš se o první místo s Krumem, Harry!“ oznámil mu Charlie Weasley, který jim spěchal naproti, když zamířili zpátky do školy. „Poslyš, musím už běžet, ještě potřebuji poslat sovu mamce, slíbil jsem jí, že jí vylíčím všechno, co se tu bude dít – ovšem tohle bylo neuvěřitelné! A abych nezapomněl – mám ti vyřídit, aby ses ještě pár minut zdržel… Pytloun chce s vámi mluvit, ve stanu šampiónů.“

Ron slíbil, že na něj počká, a Harry znovu vstoupil do stanu, kde teď vše vypadalo jakoby úplně jinak: vlídně a přátelsky. Na okamžik si připomněl, jak mu bylo, když se snažil uniknout trnoocasé dračici, a porovnal to s tím dlouhým čekáním, než vykročil ven… Tady však jeho srovnání kulhalo, protože to čekání bylo nesrovnatelně horší.

Fleur, Cedric a Krum vešli do stanu společně.

Cedric měl jednu tvář pomazanou hustou oranžovou kaší, která mu zřejmě měla ošetřit spáleniny. Když uviděl Harryho, zašklebil se na něj: „Zvládl jsi to parádně, Harry.“

„Ty taky,“ připojil Harry a rovněž se zašklebil.

„Takže první úkol máte úspěšně za sebou, a všichni!“ zahlaholil Ludo Pytloun a hrdě vkročil do stanu. Tvářil se tak spokojeně, jako kdyby v tu chvíli nějakého draka právě přelstil on sám. „Teď už jenom pár slov: až do druhého úkolu, který se bude konat čtyřiadvacátého února o půl desáté ráno, vás čeká příjemná dlouhá přestávka – ale do té doby pro vás máme něco k přemýšlení! Když se podíváte na zlatá vejce, která držíte v rukou, zjistíte, že se dají otevřít… vidíte ty klouby, že ano? Vaším úkolem je najít klíč, který je ve vejci – protože ten vám prozradí, jaký druhý úkol vás čeká, a umožní vám, abyste se na něj připravili! Je vám to jasné? Opravdu? V tom případě můžete jít!“

Harry vyšel ze stanu, připojil se znovu k Ronovi a zamířili po okraji Zapovězeného lesa zpátky. Ani na okamžik přitom nezavřeli pusy, protože Harry chtěl podrobněji slyšet, jak to vyřešili ostatní šampióni; a pak, když obešli stromy, za nimiž Harry poprvé zaslechl dračí řev, vyskočila ze tmy za jejich zády jakási čarodějka.

Byla to Rita Holoubková. Tentokrát měla na sobě jedovatě zelený hábit a Bleskobrk, který držela v ruce, s ním ladil přímo dokonale.

„Blahopřeji, Harry!“ usmála se zářivě. „Myslíš, že bys se mnou mohl ztratit slovíčko? Jak ti bylo ve chvíli, když jsi uviděl toho draka? A co si teď myslíš o tom, kolik ti kdo dal bodů?“

„No, jedno slovo s vámi ztratit můžu,“ řekl Harry bez lítosti. „Sbohem.“

A zamířili s Ronem ke hradu.

21 / Fronta osvobození domácích skřítků

Ještě toho večera se všichni tři vydali nahoru do sovince za Papušíkem, aby Harry mohl poslat Siriusovi zprávu, že se mu podařilo maďarského trnoocasého draka obejít se zdravou kůží. Cestou Harry pověděl Ronovi všechno, co mu Sirius řekl o Karkarovovi. Když Ron zjistil, že kruvalský ředitel kdysi patřil ke Smrtijedům, napřed tím byl otřesen, ale když vcházeli do sovince, prohlásil, že je to vlastně mělo napadnout už dávno.

„Docela to do sebe zapadá, nemyslíš?“ řekl. „Pamatuješ, jak Malfoy ve vlaku vykládal, že jeho tatík a Karkarov jsou přátelé? Teď aspoň víme, odkud se znají. Nejspíš tam na mistrovství světa pobíhali zamaskovaní oba… Ale něco ti povím, Harry: jestli do Poháru vhodil tvé jméno opravdu Karkarov, musí si teď připadat jako úplný hlupák, nemyslíš? Vždyť mu to nevyšlo! Vyvázl jsi z toho s obyčejným škrábnutím! Tak pojď… Já to zařídím…“

Papušíka tak rozrušila představa, že konečně zas poletí s dopisem, že ustavičně kroužil Harrymu kolem hlavy a v jednom kuse houkal. Ron sovu chytil a přidržel ji, aby jí Harry mohl uvázat dopis na nožku.

„Ty další úkoly přece už nemohou být tak nebezpečné, co říkáš?“ pokračoval Ron a nesl Papušíka k oknu. „Víš, co si myslím? Že bys ten turnaj mohl vyhrát – a myslím to vážně.“

Harry věděl, že to říká jen proto, aby odčinil své chování v minulých týdnech, ale stejně mu za to byl vděčný. Hermiona však zkřížila ruce na prsou, opřela se o zeď sovince a zamračila se na něj.

„Harry toho bude muset zvládnout ještě bůhvíkolik, než turnaj skončí,“ poznamenala vážně. Jestli tohle byl první úkol, ani se neodvažuji domyslet, jaký bude ten příští.“

„Že ale dokážeš člověka potěšit!“ řekl Ron. „Ty a profesorka Trelawneyová, vy dvě byste si spolu měly někdy popovídat.“

Vyhodil Papušíka z okna a sova padala ještě dobrých dvanáct stop střemhlav, než se jí podařilo vznést se. Dopis, který měla připevněný na nožce, byl mnohem delší a těžší než obvykle – Harry vylíčil Siriusovi skutečně dopodrobna, jak nad trnoocasou dračicí létal, kroužil nad ní a vyhýbal se jejím útokům.

Sledovali Papušíka, dokud nezmizel v tmách, a pak Ron řekl: „Už bychom měli jít dolů, Harry – chtějí tě překvapit, chystají pro tebe oslavu a myslím, že Fred a George už toho v kuchyni nasyslili dost.“

A měl pravdu – jen co vkročili do nebelvírské společenské místnosti, ze všech stran je zaplavil nadšený křik a jásot. Všude, kam se jen podívali, byly celé hory koláčů a džbánů s dýňovou šťávou i s máslovým ležákem. Lee Jordan už odpálil několik Báječných rachejtlí doktora Raubíře (které se vznítí i za vlhka a nevydávají teplo), takže ve vzduchu bylo plno hvězdiček a jisker, a Dean Thomas, který uměl výborně kreslit, už namaloval několik nových nádherných vlajek. Na většině byl Harry, jak na Kulovém blesku krouží trnoocasé dračici kolem hlavy, na dvou ale nakreslil i Cedrika, s hlavou v jednom ohni.

Harry si důkladně naložil na talíř; skoro už zapomněl, jaké to je, když někdo má doopravdy hlad, a přisedl si k Ronovi a k Hermioně. Málem tomu nemohl uvěřit, že se cítí tak šťastný: Ron už zas seděl vedle něj, on měl první úkol za sebou a další ho čeká až za tři měsíce.

„Sakra, to je ale tíha,“ řekl Lee Jordan, když zvedl zlaté vejce, které Harry odložil na stůl, a potěžkal ho. „Takže do toho, Harry… otevři ho! Podíváme se, co je uvnitř!“

„Jenomže Harry má na ten klíč přijít sám,“ zarazila ho okamžitě Hermiona. „Tak to stojí v pravidlech…“

„Jak se dostanu drakovi za záda, na to jsem měl taky přijít sám,“ zamumlal tak potichu, že to mohla slyšet jen ona; malinko provinile se ušklíbla.

„No tak, do toho, Harry, otevři ho!“ opakovalo několik hlasů.

Lee mu vejce podal, Harry zabořil nehty do drážky po jeho obvodu a roztáhl obě poloviny od sebe.

Vejce bylo duté a úplně prázdné – ve chvíli, kdy ho Harry otevřel, naplnil však celou místnost lomozný, skřípavý jek, nejpříšernější zvuk, jaký kdy v životě slyšel. Snad jediné, co se mu podobalo, byl orchestr duchů na oslavě úmrtí Skoro bezhlavého Nicka, kde všichni hráli na hudební pily.

„Zavři to!“ zařval Fred a zakrýval si rukama uši.

„Co to bylo?“ zíral Seamus Finnigan vytřeštěně na vejce, které Harry právě honem zaklapl. „Znělo to, jako když skučí smrtonoška… třeba tě jako další úkol čeká některou z nich obejít!“

„Mně to spíš připadalo, jako když někoho mučí!“ řekl Neville, zbledl jako stěna a párky v těstíčku se mu rozsypaly po podlaze. „Budeš se asi muset postavit kletbě Cruciatus!“

„Co to mluvíš za hlouposti, Neville, to je přece zakázané,“ namítl George. „Kletbu Cruciatus proti šampiónům určitě nepoužijí. Na mě to zas působilo, jako když Percy zpívá… třeba ho budeš muset napadnout, až bude pod sprchou, Harry.“

„Chceš košíček se zavařeninou, Hermiono?“ zeptal se Fred.

Hermiona si podezíravě prohlédla talířek, který jí nabízel. Fred se zašklebil.

„Ten je v pořádku,“ ujistil ji. „S těmi jsem nic nedělal. Musíš si dát pozor jedině na ty piškoty s vaječným krémem…“

Neville, který se právě do jednoho zakousl, se zakuckal a vyplivl ho.

Fred se rozesmál. „To byla jenom legrace, Neville…“

Hermiona si vzala košíček se zavařeninou.

Potom se zeptala: „To všechno jste přinesli z kuchyně, Frede?“

„Jasně,“ odpověděl a zakřenil se na ni. Pak zakvílel vysokým hlasem: „Všechno, co si budete přát, pane – stačí, když řeknete!“ napodoboval domácího skřítka. „Jsou tak strašně ochotní… kdybych řekl, že mám opravdu hlad, přinesli by mi pečeného vola.“

„A jak jste se tam dostali?“ přeptávala se Hermiona zdánlivě nevinně, jako by ji to vlastně ani zvlášť nezajímalo.

„Na tom nic není,“ odpověděl Fred. „Vedou tam tajné dveře za obrazem s mísou ovoce. Stačí se dotknout hrušky, ta se zahihňá a…“ Vtom zmlkl a podezíravě se na ni podíval: „Proč to vlastně chceš vědět?“

„Jen tak,“ vyhrkla Hermiona.

„Chceš je přesvědčit, aby zahájili stávku, co?“ zaryl si do ní George. „Rozhodla ses, že s těmi svými letáky přestaneš, a místo toho se pokusíš vyvolat vzpouru skřítků?“

Několik studentů se rozesmálo. Hermiona neodpověděla.

„Hlavně jim nepleť hlavu řečmi o tom, že musí dostávat oblečení a plat!“ řekl Fred varovně. „Nebo nám nakonec přestanou vařit!“

V tu chvíli na sebe upoutal pozornost Neville, který se proměnil ve velkého kanára.

„Co to – je, promiň, Neville!“ pokoušel se Fred překřičet všeobecné veselí. „Úplně jsem zapomněl – ty piškoty s vaječným krémem jsme totiž fakt očarovali…“

Za pouhou minutu však Neville začal pelichat, a jakmile shodil peří, stál tu zas mezi nimi úplně normální; dokonce se začal smát spolu s ostatními.

„To jsou naše kanáří piškoty!“ vysvětloval Fred vzrušeným divákům. „Vymysleli jsme je s Georgem – sedm srpců za kus, no nekupte to!“

Byla už skoro jedna hodina po půlnoci, když se Harry s Ronem, Nevillem, Seamusem a Deanem konečně vydali nahoru do ložnice. Ještě než Harry zatáhl závěsy na své posteli s nebesy, postavil si vedle na stolek maličký model maďarského trnoocasého draka, který na turnaji dostal; dráček si zívnul, ulehl a zavřel oči. Tedy, pomyslel si Harry, když zatahoval závěsy, na těch Hagridových názorech přece jen něco je… draci jsou vlastně docela fajn…

Začátek prosince vtrhl do Bradavic s větrem a plískanicemi. I když to na chodbách hradu v zimě vždycky studeně táhlo, Harry byl rád, že v něm jsou krby a mohutné zdi, zejména když procházel kolem kruvalské lodi na jezeře – ta se kymácela v prudkém větru a její černé plachty se vzdouvaly proti temné obloze. Domyslel si, že i v kočáru z Krásnohůlek to nejspíš pořádně protahuje. Všiml si také, že Hagrid dbá o to, aby koně madame Maxime měli vždy dost svého oblíbeného pití, známkové sladové whisky: výpary, které se linuly ze žlabu v rohu oploceného výběhu, stačily, aby se všem studentům při hodině péče o kouzelné tvory motala hlava. Nebylo to právě nejlepší, protože stále ještě pečovali o strašlivé skvorejše a k tomu potřebovali mít všech pět pohromadě.

„Nevím, esli se ukládaj k zimnímu spánku nebo ne,“ vykládal Hagrid promrzlým studentům v další hodině u záhonu s dýněmi, kde vál ledový vítr. „Myslel jsem, že prostě vyzkoušíme, jak by se jim zamlouval nějakej pelíšek… Uložíme je do těchhle beden…“

Skvorejšů už zbývalo jen deset – touha zabíjet se navzájem je patrně neopustila. Každý byl skoro šest stop dlouhý a jejich tlusté šedé krunýře, rychlé pevné nohy, třaskavé zadky, jedové trny a přísavky z nich dělaly nejodpornější stvoření, jaká Harry kdy viděl. Studenti si sklesle prohlíželi obrovské bedny vystlané polštáři a péřovými přikrývkami, které Hagrid vynesl ven.

„Prostě je zavedem dovnitř,“ vysvětloval Hagrid, „zatlučem víka a uvidíme…“

Záhy však vyšlo najevo, že skvorejši se k zimnímu spánku opravdu neukládají, a když je strkali do beden vystlaných polštáři a hřebíky na ně přibíjeli víka, ani trochu se jim to nelíbilo. Hagrid jen vykřikoval: „Nebojte se, přece se jich nebudete bát!“ Skvorejši ale zuřili a pobíhali po záhonu s dýněmi, posetém doutnajícími zbytky beden. Většina studentů v čele s Malfoyem, Crabbem a Goylem utekla zadními dveřmi do Hagridovy boudy a tam se zabarikádovala. Harry, Ron a Hermiona však ještě s několika dalšími zůstali venku, aby Hagridovi pomohli. Společnými silami zvládli a spoutali celkem devět škvorejšů, ovšem za cenu spousty řezných ran a popálenin; nakonec zůstal už jen jeden.

„Počkejte, eště mi ho vylekáte!“ vykřikl Hagrid, když Harry i Ron vytáhli hůlky a na skvorejše, který se k nim výhružně blížil a nad zadkem mu kmital vztyčený jedový trn, vypálili proudy ohnivých jisker. „Prostě mu zkuste hodit kolem toho trnu provaz, aby nemoh ublížit těm vostatním!“

„To by nám tedy bylo fakt líto!“ zařval vztekle Ron, couval s Harrym ke stěně Hagridovy boudy a oba si drželi skvorejše od těla proudy jisker.

„Ale, ale, ale… koukám, že tu máte pěknou legraci!“

O plot Hagridovy zahrady se opírala Rita Holoubková a se zájmem tu vřavu pozorovala. Tentokrát měla na sobě silný fuchsiově červený plášť s nachovým kožešinovým límcem a přes rameno kabelku z krokodýlí kůže.

Hagrid se vrhl na skvorejše, který útočil na oba chlapce, a celou svou vahou přitiskl netvora k zemi; tomu ještě ze zadku vyšlehl oheň a spálil okolní dýně.

„A co vy jste zač?“ otočil se k Ritě Holoubkové, když mezitím přehodil skvorejšovi smyčku kolem jedového trnu a důkladně provaz utáhl.

„Rita Holoubková, reportérka Denního věštce,“ usmála se na něj zářivě a v ústech se jí zaleskly zlaté zuby.

„Já myslel, že Brumbál říkal, že k nám do školy máte vstup zakázanej,“ mračil se na ni Hagrid a zvedal se z poněkud pošramoceného skvorejše, aby ho přitáhl k ostatním.

Rita se tvářila, jako kdyby neslyšela, co říkal.

„Jak se tihle úžasní tvorečkové jmenují?“ šveholila s ještě zářivějším úsměvem.

„Třaskaví skvorejši,“ zabručel Hagrid.

„Opravdu?“ řekla Rita tónem, jako by ji to kdovíjak zaujalo. „O těch jsem v životě neslyšela… Odkudpak pocházejí?“

Harry si povšiml, jak obrova tvář pod divokými černými vousy náhle matně zčervenala, a hrdlo se mu stáhlo úzkostí. Ano, odkud se ti skvorejši u Hagrida vlastně vzali?

Hermiona zřejmě uvažovala stejně jako on, a proto honem vyhrkla: „Jsou ohromně zajímaví, viď, Harry?“

„Cože? Au!… Jo… opravdu jsou zajímaví,“ přitakal, když mu významně dupla na nohu.

„No ne, ty jsi tu taky, Harry?“ zaradovala se Rita Holoubková a šmejdila kolem očima. „A péče o kouzelné tvory tě baví, že? Určitě je to jeden z tvých oblíbených předmětů?“

„Jistě,“ přisvědčil Harry důrazně. Hagrid ho za to obdařil zářivým úsměvem.

„To je báječné,“ rozplývala se reportérka. „Fakt báječné. Učíte už dlouho?“ obrátila se znovu k Hagridovi.

Harry viděl, jak klouže pohledem z Deana, který měl levou tvář ošklivě pořezanou, přes Levanduli Brownovou v ohořelém hábitu na Seamuse, který si foukal na popálené prsty, a potom k oknům hájenky, kde stála většina studentů s nosem přitisknutým ke sklu. Ti čekali, až budou moci bezpečně vyjít ven.

„Teprve druhej rok,“ odpověděl Hagrid.

„Paráda… Nejspíš byste ale odmítl, kdybych vás požádala o rozhovor, že? Abyste se s námi podělil o své zkušenosti s kouzelnými tvory? Jak jistě víte, máme ve Věštci každou středu rubriku o zvířatech. Mohli bychom v ní představit ty vaše – ehm – třískací smolejše.“

„Třaskavý skvorejše,“ řekl Hagrid rozdychtěně. „Ehm – no a proč ne?“

Harrymu se to ani trochu nezamlouvalo, nemohl to však Hagridovi dát najevo, aby to Rita Holoubková nepostřehla. Mohl jen stát a mlčky poslouchat, jak se Hagrid s Ritou domlouvá, že se ještě tento týden spolu sejdou U Tří košťat a tam jí poskytne náležitě dlouhý rozhovor. Potom už nahoře na hradě zazvonil zvon, který jim oznámil konec hodiny.

„Sbohem, Harry!“ křikla za ním Rita Holoubková vesele, když s Ronem a s Hermionou zamířil pryč. „A na shledanou v pátek večer, Hagride!“

„Překroutí všechno, co jí řekne,“ poznamenal Harry potichu.

„Jen jestli ty skvorejše nedovezl nezákonně nebo něco takového,“ zazoufala si ustaraná Hermiona. Podívali se s obavami na sebe – něco takového totiž bylo Hagridovi podobné.

„Vždyť už má za sebou tolik malérů, a Brumbál ho ještě nikdy nevyhodil,“ uklidňoval je Ron. „V nejhorším případě bude muset ty skvorejše dát pryč. Co to povídám… v nejhorším případě? Chtěl jsem říct v tom nejlepším!“

Harry s Hermionou se dali do smíchu, a tak šli na oběd v poněkud veselejší náladě.

Na odpolední dvouhodinovce jasnovidectví se Harry upřímně bavil; pořád se zabývali hvězdnými mapami a předvídáním věcí příštích, ale teď, když byli s Ronem znovu kamarádi, mu to všechno připadalo jako ohromná legrace. Profesorka Trelawneyová, která z nich před časem měla takovou radost, když si předpověděli vlastní strašlivou smrt, se záhy rozčilila, když se teď pochechtávali při jejím výkladu o různých způsobech, jak může Pluto narušit každodenní život.

„Domnívám se,“ řekla a její tajuplný šepot nezakryl, jak ji rozladili, „že někteří z vás…“ a významně přitom pohlédla na Harryho, „by patrně nebyli tak lehkovážní, kdyby viděli to co já, když jsem se včera večer dívala do své křišťálové koule. Seděla jsem tu a vyšívala a náhle mě přemohlo nutkání zeptat se jí, co nás čeká. Vstala jsem, posadila jsem se před svoji orbitu a ponořila zrak do jejích křišťálových hlubin… a co myslíte, že jsem tam spatřila, jak hledí přímo na mě?“

„Starou ošklivou můru, která měla moc velké brýle?“ zamumlal Ron potichu.

Harryho stálo velké úsilí zachovat vážnou tvář.

„Smrt, moji milí.“

Parvati a Levandule si rukou zakryly ústa a tvářily se zděšeně.

„Je to tak,“ profesorka Trelawneyová přikývla, aby svá slova ještě zdůraznila, „ona opravdu přichází blíž a blíž, krouží nad námi jako sup, snáší se níž a níž… stále níž k hradu…“

Zabodla se pohledem do Harryho, který okázale, zeširoka zívl.

„Asi by to na mě působilo víc, kdyby nám to nevykládala stokrát,“ prohlásil Harry, když se konečně octli na čerstvém vzduchu, na schodišti pod profesorčiným pokojem. „Vždyť kdybych měl umřít pokaždé, když mi to předpověděla, předváděli by mě doktoři jako zázrak.“

„Byl by z tebe takový extra zadumaný duch,“ rozřehtal se Ron, právě když míjeli Krvavého barona, který šel opačným směrem a zlověstně třeštil své doširoka otevřené oči. „Ale aspoň jsme od ní nedostali žádný domácí úkol. Doufám, že Hermiona jich od profesorky Vectorové schytá spoustu – vždycky mě hrozně těší nic nedělat, když ona musí makat…“

Hermiona však na večeři nebyla, a nebyla ani v knihovně, když ji tam šli hledat. Vysedával tam jedině Viktor Krum. Ron chvíli postával za knižními regály, hltal ho očima a šeptem se dohadoval s Harrym, jestli ho má požádat o autogram – když však zjistil, že v sousední uličce číhá šest nebo sedm dívek a dohadují se o tomtéž, naráz ho to přestalo lákat.

„To bych rád věděl, kam se ta Hermiona poděla?“ přemítal Ron, když se s Harrym vraceli do nebelvírské věže.

„Nemám tušení… Třesky plesky!“

A sotva se Buclatá dáma začala vyklánět dopředu, spěšné dupání za nimi jim ohlásilo, že Hermiona právě přichází.

„Harry!“ zafuněla a prudce zabrzdila, těsně vedle něj (Buclatá dáma na ni přísně pohlédla a povytáhla obočí).

„Harry, musíš jít se mnou – jednoduše musíš, stalo se něco, co mě úplně ohromilo…“

Popadla Harryho za ruku a snažila se ho vléct chodbou nazpátek.

„Co se děje?“ chtěl vědět Harry.

„Ukážu ti to, až tam budeme – ale teď pojď, prosím tě, rychle…“

Harry se otočil k Ronovi, který mu opětoval stejně udivený pohled.

„Tak dobře,“ souhlasil Harry a vydal se s Hermionou nazpátek. Ron přidal do kroku, aby jim stačil.

„Běžte, běžte, na mě se vůbec neohlížejte!“ křikla za nimi rozčileně Buclatá dáma. „A vůbec se mi nemusíte omlouvat, že jste mě zbytečně obtěžovali! Budu tu viset otevřená dokořán, dokud se nevrátíte – přejete si to přece, že ano?“

„Ano, a díky!“ křikl Ron přes rameno odpověď.

„Kam nás to vlečeš, Hermiono?“ vyzvídal Harry, když už byli o šest poschodí níž a po mramorovém schodišti scházeli do vstupní síně.

„Však uvidíte, za chvilku to uvidíte sami!“ odpověděla jejich kamarádka vzrušeně.

Pod schodištěm zahnula vlevo a kvapně zamířila ke dveřím, kterými odešel Cedric Diggory onoho večera, kdy Ohnivý pohár vyhodil lístky pergamenu s jeho a Harryho jménem. Harry tu ještě nikdy nebyl. Scházeli za Hermionou po kamenném schodišti dolů; místo aby se však octli v nějaké ponuré podzemní chodbičce podobné té, jež vedla ke Snapeově sklepní učebně, byli najednou v široké kamenné chodbě jasně ozářené pochodněmi a vyzdobené přívětivými obrazy, na nichž bylo převážně jídlo.

„Já už vím,“ řekl Harry pomalu, když byli v polovině chodby. „Počkej chvilku, Hermiono…“

„Cože?“ Otočila se na něj s tváří plnou naděje.

„Už vím, kam jdeme,“ prohlásil Harry, šťouchl do Rona a ukazoval na obraz přímo za jejími zády. Byla na něm obrovská stříbrná mísa s ovocem.

„Hermiono!“ ozval se Ron, kterému to už také došlo. „Ty nás chceš znovu zatáhnout do toho svého spožúsu!“

„Ne, nechci!“ vyhrkla kvapně. „A není to žádný spožús, Rone…“

„Takže jsi ho přejmenovala, co?“ zaškaredil se na ni Ron. „A jak si teď říkáme, Fronta osvobození domácích skřítků? Nemysli si, že vtrhnu do kuchyně a začnu je přesvědčovat, aby přestali pracovat, to prostě neudělám…“

„Nic takového po tobě nechci!“ řekla Hermiona netrpělivě. „Byla jsem tu dnes večer poprvé, abych si s nimi promluvila, a zjistila jsem – prosím tě, Harry, pojď, chci ti to ukázat!“

Znovu ho popadla za ruku, dovlekla ho před obraz obrovské mísy s ovocem a pak se natáhla a ukazováčkem přejela po velké zelené hrušce. Ta se začala kroutit a potichu se hihňala, až se najednou proměnila ve velkou zelenou kliku. Hermiona za ni vzala, otevřela dveře, vší silou šťouchla Harryho do zad a strčila ho dovnitř.

Sotva stačil letmo obhlédnout obrovskou místnost s vysokým stropem, stejně rozlehlou jako Velká síň nahoře, se spoustou naleštěných mosazných pánví a hrnců rozvěšených na kamenných stěnách a s velkým cihlovým ohništěm na protější straně, když uprostřed kuchyně vyskočilo jakési malé stvoření, a jak se k němu hnalo, hlasitě vřeštělo: „Harry Pottere! Pane Harry Pottere!“

Vteřinku nato ho vřískající skřítek uhodil do bránice tak prudce, že mu úplně vyrazil dech, a objal ho s takovou silou, až si Harry myslel, že mu snad poláme žebra.

„Do-Dobby, jsi to ty?“ zajíkal se.

„Ano, je to Dobby, pane, jistě že je to Dobby!“ pištěl mu hlásek kdesi u pupíku. „Dobby celou dobu doufal, že Harryho Pottera zase uvidí, pane, a Harry Potter se na něj sám přišel podívat, pane!“

Skřítek ho konečně pustil, ustoupil o pár krůčků dozadu a zadíval se na něj rozzářeným pohledem. V zelených očích, velikých jako tenisové míče, mu stály blažené slzy. Vypadal téměř stejně, jak si ho Harry pamatoval: nos špičatý jako tužka, netopýří uši a dlouhé prsty a chodidla – jen jeho oblečení se velice změnilo.

Dokud Dobby sloužil u Malfoyových, nosil pořád tentýž starý špinavý povlak na polštář; teď však na sobě měl tu nejroztodivnější sbírku svršků, jakou Harry kdy viděl. Vystrojil se dokonce ještě ztřeštěněji než kouzelníci na mistrovství světa. Místo čapky měl ubrousek a připíchl si na něj celou hromadu nablýskaných odznaků. Na holých prsou se mu houpala kravata se vzorem koňských podkov a pak měl cosi jako chlapecké fotbalové trenky a ještě ponožky, každou jinou. Harry okamžitě postřehl, že jedna z nich byla ta černá, kterou si svého času sundal on sám a lstí přiměl pana Malfoye, aby ji dal Dobbymu a tak ho propustil na svobodu. Druhá byla oranžově a růžově proužkovaná.

„Dobby, co tady děláš?“ zeptal se skřítka užasle.

„Dobby přišel do Bradavic pracovat, pane!“ zavřískl skřítek vzrušeně. „Profesor Brumbál dal Dobbymu a Winky práci, pane!“

„Winky?“ zeptal se Harry. „Copak ona je tu taky?“

„Ano, pane, samozřejmě!“ přisvědčil Dobby, chytil Harryho za ruku a táhl ho mezi čtyři dlouhé dřevěné kuchyňské stoly. Harry postřehl, když mezi nimi procházel, že všechny čtyři stály přesně pod stoly jednotlivých kolejí nahoře ve Velké síni. Teď už na nich nebylo žádné jídlo, protože bylo po večeři. Domyslel si však, že sotva před hodinou byly plné talířů, které pak stropem poslali na stoly nahoře.

V kuchyni postávalo přinejmenším sto malých skřítků, a když je Harry s Dobbym míjeli, zářivě se usmívali a uctivě se klaněli. Všichni na sobě měli stejné oblečení: ubrousek na čajník, orazítkovaný bradavickým znakem a uvázaný jako tóga – tak to svého času viděl u Winky.

Dobby se zastavil před cihlovým ohništěm a ukázal před sebe.

„Tady máte Winky, pane!“

Malá skřítka seděla u ohniště na stoličce. Na rozdíl od Dobbyho se nesnažila být nějak zvlášť nastrojená: měla na sobě krátkou sukýnku, modrou blůzičku a k tomu čapku stejné barvy, ve které měla díry na veliké uši. Zatímco Dobbyho svérázné svršky byly čisté a udržované a vypadaly zbrusu nově, Winky na své oblečení očividně nedbala. Blůzičku měla samou skvrnu od polévky a sukni propálenou.

„Nazdar, Winky,“ pozdravil ji Harry.

Skřítce se zachvěly rty a propukla v pláč – slzy se jí řinuly z velikých hnědých očí a stékaly jí po tvářích jako tenkrát, na mistrovství světa ve famfrpálu.

„No tak, maličká,“ domlouvala jí Hermiona. Právě sem dozadu k ohništi dorazila s Ronem, těsně za Harrym a Dobbym.

„Prosím tě, Winky, neplač, no tak…“

Skřítka však vzlykala a kvílela, zatímco Dobby se na Harryho zářivě usmál.

„Dal by si Harry Potter šálek čaje?“ zapištěl co nejhlasitěji, aby přehlušil skřítčin nářek.

„Ehm – ano, docela rád,“ přisvědčil Harry.

Rázem k nim zezadu přiběhlo snad půl tuctu domácích skřítků s velikým stříbrným podnosem, na němž stál čajník, šálky pro Harryho, Rona i Hermionu, konvička s mlékem a velký talíř sušenek.

„Tak tomu říkám obsluha!“ prohlásil Ron uznale. Hermiona se na něj zaškaredila, ale skřítkové se tvářili potěšeně. Uklonili se jim až po pás a hned se zase vytratili.

„Jak dlouho už jsi tady, Dobby?“ zeptal se Harry, zatímco jim všem naléval čaj.

„Teprve týden, Harry Pottere, pane!“ prohlásil skřítek šťastně. „Dobby přišel za profesorem Brumbálem, pane. Domácí skřítek, kterého propustí, totiž velice těžko hledá jiné místo, pane, opravdu velice těžko…“

Při těch slovech Winky zakvílela ještě srdceryvněji a z nosu, který připomínal rozmačkané rajče, jí kapalo na blůzičku. Ani se nepokoušela ten proud nějak zastavit.

„Dobby dva roky putoval po celé Británii, pane, a hledal práci!“ zapištěl skřítek. „A za celou dobu žádnou nenašel, pane, protože teď za ni chce dostávat plat!“

Ostatní domácí skřítkové v kuchyni, kteří je zaujatě pozorovali a poslouchali, se při těch slovech rázem odvrátili, jako kdyby řekl něco neslušného, co je přivádělo do rozpaků.

„To děláš správně, Dobby!“ pochválila ho samozřejmě Hermiona.

„Děkuji vám, slečno!“ zazubil se na ni Dobby. „Jenomže o skřítka, který chce dostávat plat, většina kouzelníků nestojí, slečno. ‚Takhle se domácí skřítkové přece nechovají,‘ řeknou a zabouchnou mu dveře před nosem! Dobby pracuje rád, ale chce chodit pěkně oblečený a chce dostávat plat, Harry Pottere… Dobby je rád, že je svobodný!“

Bradavičtí domácí skřítkové teď od něj couvali co nejdál, jako kdyby měl nějakou nakažlivou nemoc. Winky však zůstala sedět na své stoličce, i když rozhodně plakala ještě víc než předtím.

„A potom, Harry Pottere, se Dobby vydal navštívit Winky, a zjistil, že ji propustili taky, pane!“ řekl skřítek potěšeně.

Nato se Winky vrhla ze stoličky na zem a zůstala ležet tváří dolů na podlaze z kamenných dlaždic, bušila do ní malými pěstičkami a skučela čirým zoufalstvím. Hermiona k ní honem přiklekla a pokoušela se ji utěšit, ale její slova na skřítku sebemíň nezapůsobila.

Dobby pokračoval ve svém vyprávění a hlasitě křičel, aby přehlušil její hořekování. „A pak to Dobbyho zničehonic napadlo, Harry Pottere, pane! ‚Proč by Dobby a Winky nehledali práci společně?‘ řekl Dobby. Jenže kde se najde dost práce pro dva domácí skřítky?‘ namítla Winky. Dobby začal přemýšlet a pak ho to napadlo, pane! V Bradavicích! A tak Dobby a Winky přišli za profesorem Brumbálem, pane, a profesor Brumbál nás přijal!“

Dobby se rozzářil jak vánoční stromeček a z očí mu znovu vyhrkly šťastné slzy.

„A profesor Brumbál řekl, že Dobby bude dostávat plat, pane, když si to přeje! Takže Dobby je teď svobodný skřítek, pane, a dostává galeon týdně a jeden den v měsíci má volno!“

„To není zrovna moc!“ ozvala se Hermiona pohoršené z podlahy od Winky, která dál hořekovala a tloukla pěstičkami kolem sebe.

„Totiž, profesor Brumbál nabízel Dobbymu deset galeonů týdně a volné soboty i neděle,“ řekl Dobby a maličko se zachvěl, jako by mu pouhé pomyšlení na takové bohatství a tolik volného času nahánělo strach, „Dobby to s ním ale usmlouval, slečno… Dobby je rád svobodný, slečno, jenže tolik svobodný zase být nechce, záleží mu víc na práci než na penězích.“

„A kolik profesor Brumbál platí tobě, Winky?“ zeptala se Hermiona vlídně.

Pokud se domnívala, že tím skřítku povzbudí, krutě se zmýlila. Winky sice přestala plakat, ale když se napřímila, tvář ještě úplně mokrou od slz, zlobně upřela na Hermionu své veliké hnědé oči.

„Winky je před ostatními skřítky hanba, ale platit si ještě nedává!“ zapištěla. „Tak hluboko ještě neklesla! Winky se upřímně stydí za to, že je na svobodě!

„Ty se za to stydíš?“ zeptala se Hermiona nechápavě. „Počkej přece, Winky! Stydět by ses neměla ty, ale pan Skrk! Ty jsi nic špatného neudělala, to on se k tobě choval doopravdy hrozně…“

Když to Winky slyšela, připleskla si honem ruce na díry v čapce a stiskla si uši tak, aby neslyšela ani slovo. „Tak to ne, slečno, mého pána urážet nebudete!“ zavřeštěla. „Pana Skrka urážet nesmíte! Pan Skrk je dobrý kouzelník, slečno! Pan Skrk udělal správně, když neřádnou Winky vyhodil!“

„Winky si na to ještě pořád nemůže zvyknout, Harry Pottere,“ zapištěl Dobby, ale tak, aby ho skřítka neslyšela. „Winky zapomíná, že už k panu Skrkovi nemá žádné závazky. Smí teď říkat, co si myslí, ale neudělá to.“

„Copak domácí skřítkové nesmějí říkat, co si o svých pánech myslí?“ zeptal se Harry.

„To ne, pane, ovšemže ne,“ a Dobby se najednou zatvářil vážně. „To patří k naší porobě, pane. Zachováváme jejich tajemství a mlčíme, pane, dbáme na čest rodiny a nikdy o nich neřekneme nic špatného – ačkoli profesor Brumbál Dobbymu vysvětlil, že on na tom netrvá. Profesor Brumbál říkal, že o něm klidně můžeme – že…“

Dobby se náhle zatvářil nervózně a kývnutím Harrymu naznačil, že mu chce sdělit něco důvěrného.

Harry se k němu naklonil a Dobby zašeptal: „Prý o něm klidně můžeme říkat, že je – že je poťapaný starý morous, pane, jestli budeme chtít, pane!“

A ustrašeně se zahihňal.

„Dobby ovšem nic takového nechce, Harry Pottere,“ mluvil už zase jako jindy a kroutil hlavou, až mu uši pleskaly. „Dobby má profesora Brumbála moc rád, pane, a bude hrdý na to, když bude zachovávat jeho tajemství.“

„Ale o Malfoyových už můžeš říkat, co chceš?“ ušklíbl se Harry.

V Dobbyho obrovských očích se nakrátko objevil výraz zděšení. „To by – to by Dobby mohl,“ hlesl nejistě a napřímil maličká ramínka. „Dobby by mohl Harrymu Potterovi říct, že jeho bývalí pánové byli – že to byli – zlí černokněžníci!“

Chviličku ještě zůstal stát a chvěl se po celém těle, vystrašený vlastní odvahou. Pak se však vrhl k nejbližšímu stolu, vší silou do něj začal bušit hlavou a kvílel přitom: „Ten neřád Dobby! Neřád Dobby!“

Harry ho chytil zezadu za kravatu a odtáhl ho od stolu.

„Děkuji vám, Harry Pottere, děkuji vám,“ Dobby ještě sotva popadal dech a mnul si hlavu.

„Musíš to zkoušet častěji, aby sis zvyknul, Dobby,“ řekl Harry.

„Aby si zvyknul?“ zapištěla Winky zuřivě. „Měl by ses stydět, Dobby, takhle mluvit o svých pánech!“

„Moji pánové už to nejsou, Winky!“ odsekl skřítek vzdorovitě. „Dobbymu už nezáleží na tom, co si myslí!“

„Ty jsi špatný skřítek, Dobby!“ zasténala Winky a po tváři se jí znovu řinuly slzy. „Chudák pan Skrk, co si bez Winky počne? Vždyť mě přece potřebuje, potřebuje moji pomoc! Starala jsem se o jejich rodinu celý život, a moje matka předtím zrovna tak, a ještě před ní má babička… Co by tomu řekly, kdyby se dozvěděly, že Winky propustili na svobodu? Taková hanba, to je taková hanba!“ Zabořila si tvář do sukénky a hlasitě se rozeštkala.

„Winky,“ řekla Hermiona rázně. „Jsem si jistá, že pan Skrk se bez tebe docela dobře obejde. My jsme ho totiž viděli…“

„Vy jste viděli mého pána?“ vyhrkla Winky bez dechu, zvedla uslzenou tvářičku a vypoulila na Hermionu své veliké oči. „To jste ho viděli tady v Bradavicích?“

„Ano,“ přisvědčila Hermiona. „On a pan Pytloun jsou v porotě turnaje tří kouzelnických škol.“

„Takže pan Pytloun sem taky jezdí?“ vypískla a k Harryho velkému překvapení (ostatně Ron i Hermiona na tom byli stejně) se znovu zatvářila rozzlobeně. „Pan Pytloun je špatný kouzelník! Opravdu moc špatný! A můj pán ho nemá rád, to ne, ani trochu!“

„Pytloun že je špatný?“ podivil se Harry.

„Ano, ovšem,“ přikyvovala zuřivě Winky. „Můj pán o něm Winky ledacos pověděl! Ale Winky to neřekne – Winky zachovává tajemství svých pánů…“

Zase už tonula v slzách a slyšeli, jak vzlyká do sukénky. „Chudák pán, chudák můj pán, když už nemá žádnou Winky, která by mu pomáhala!“

Dál už z ní nedostali jediné rozumné slovo. Nechali ji tedy lkát a dopili čaj, zatímco Dobby blaženě líčil, jaké to je, být svobodný skřítek, a co hodlá udělat s vydělanými penězi.

„Příště si Dobby koupí nějaký svetr, Harry Pottere!“ vysvětloval šťastně a ukazoval na svá holá prsa.

„Víš co, Dobby,“ ozval se Ron, kterému se skřítek zřejmě náramně zalíbil. „Dám ti ten, co mi mamka letos uplete k Vánocům; pokaždé od ní nějaký dostanu. Nevadí ti hnědá barva, že ne?“

Dobby se celý zatetelil štěstím.

„Asi ho budeme muset zmenšit, aby ti nebyl moc velký,“ dodal ještě Ron, „ale k tomu tvému ubrousku na čajník se bude hodit.“

Už byli na odchodu, když se k nim nahrnula znovu spousta skřítků a nabízeli jim, ať si vezmou s sebou ještě nějaké zákusky. Hermiona je samozřejmě odmítla a s bolestným výrazem se dívala, jak se jim skřítkové znovu a znovu uklánějí. Zato Harry s Ronem si šlehačkovou roládou a zákusky nacpali plné kapsy.

„Děkujeme vám!“ řekl Harry skřítkům, kteří se teď shlukli kolem dveří, aby se s nimi rozloučili.

„Harry Pottere… může Dobby za vámi občas přijít, pane?“ zeptal se Dobby nejistě.

„To víš, že ano,“ odpověděl Harry a Dobby se rozzářil.

„Něco vám povím,“ prohlásil Ron, když všichni tři vyšli z kuchyně a vraceli se po schodech do vstupní síně. „Až dodnes jsem opravdu obdivoval Freda a George, jak dokážou štípnout jídlo z kuchyně – ale vlastně na tom nic není, co říkáte? Vždyť se ti skřítci div nepřetrhnou, aby vám toho naložili co nejvíc!“

„Myslím, že nic lepšího se těm skřítkům nemohlo stát,“ mudrovala Hermiona, když jako první vystupovala po mramorovém schodišti. „Mám na mysli to, že mezi ně přišel Dobby. Ostatní skřítkové uvidí, jak je šťastný, když je svobodný, a časem se jim rozbřeskne, že to chtějí také!“

„Musíš jenom doufat, že si nebudou moc všímat Winky,“ podotkl Harry.

„Já myslím, že ji to přejde,“ mínila Hermiona, i když to neznělo nejjistěji. „Jakmile se vzpamatuje z toho otřesu a zvykne si na Bradavice, pozná, oč na tom je líp bez toho svého pana Skrka.“

„Patrně ho má upřímně ráda,“ zahuhňal Ron (právě se totiž zakousl do smetanového zákusku).

„Zato o Pytlounovi valné mínění nemá, že?“ připomněl Harry. „Rád bych věděl, co o něm Skrk doma vykládá!“

„Nejspíš říká, že to není zrovna dobrý vedoucí odboru,“ soudila Hermiona, „a když to vezmete upřímně… něco na tom je, nemyslíte?“

„Pořád bych radši pracoval u něj než u pana Skrka,“ mínil Ron. „Pytloun aspoň má smysl pro humor.“

„Dávej pozor, ať tě neuslyší Percy,“ řekla Hermiona a pousmála se.

„To jistě. Percy by rozhodně nechtěl pracovat u někoho, kdo má smysl pro humor, co říkáte?“ přisvědčil Ron a pustil se do čokoládového větrníku. „Ten by žádný vtip nepoznal, i kdyby před ním tancoval nahatý a na sobě měl jen Dobbyho ubrousek na čajník.“

22 / Nečekaný úkol

„Pottere! Weasleyi! Nechtěli byste dávat pozor?“

Popuzený hlas profesorky McGonagallové šlehl vzduchem jako bič, až Harry s Ronem nadskočili a zvedli hlavu.

Byl čtvrtek a hodina přeměňování se chýlila ke konci. Morčata, která dělali z perliček, byla už zavřená ve velké kleci na katedře (to Nevillovo ještě mělo peří) a opsali si z tabule domácí úkol (Popište způsoby, jak musíte upravit přeměňovací kouzla, když provádíte změny mezi druhy, a uveďte příklady). Co nevidět už mělo zvonit a Harry s Ronem, kteří seděli v učebně vzadu a před chvílí šermovali Fredovými a Georgeovými falešnými hůlkami, vzhlédli. Ron držel v ruce plechového papouška a Harry gumovou tresku.

„A teď, pokud se Potter a Weasley budou laskavě chovat přiměřeně svému věku…“ a profesorka McGonagallová je probodla zlobným pohledem, neboť Harryho tresce právě tiše spadla na podlahu hlava, kterou jí uklovl Ronův papoušek, „bych vám všem chtěla něco oznámit.

Blíží se vánoční ples – tradiční součást turnaje tří kouzelnických škol a příležitost k tomu, abychom se společensky sblížili s našimi zahraničními hosty. Plesu se smějí zúčastnit pouze studenti od čtvrtého ročníku výš – i když si můžete pozvat někoho mladšího, pokud budete chtít…“

Levandule Brownová se v tu ránu rozhihňala. Parvati Patilová ji žďuchla do žeber a zkřivila obličej, jak se úporně přemáhala, aby se nezačala chichotat také, a obě se ohlédly na Harryho. Profesorka McGonagallová si jich nevšímala, což od ní Harry považoval vysloveně za nespravedlivost, když jeho a Rona chviličku před tím tak vypeskovala.

„Obléknete se do společenských hábitů,“ pokračovala profesorka. „Ples začne na Boží hod v osm hodin večer ve Velké síni a ukončen bude o půlnoci. A ještě něco…“

Přejela po třídě dlouhým, pronikavým pohledem.

„Vánoční ples je pro nás pro všechny samozřejmě příležitostí – ehm – trochu se odvázat,“ dodala s jistou nelibostí.

Levandule se rozhihňala ještě víc a snaživě si zakrývala ústa dlaní, aby ji nebylo slyšet. Harry chápal, čemu se směje: profesorka McGonagallová s vlasy staženými do tuhého uzlu věru nevypadala na to, že by se někdy odvázala.

„To ovšem NEZNAMENÁ,“ pokračovala, „že zmírníme měřítka na chování, jaké od bradavických studentů očekáváme. Velice by se mě dotklo, kdyby někdo z nebelvírských studentů jakkoli poškodil dobré jméno naší školy.“

Vtom zazvonilo a nastal obvyklý shon, jak si všichni ukládali věci do brašen a přehazovali si je přes ramena.

„Pottere – na slovíčko, buďte tak laskav,“ překřikla všeobecný lomoz.

Harry si myslel, že to nejspíš bude kvůli té bezhlavé tresce, a zasmušile vykročil ke katedře.

Profesorka McGonagallová počkala, dokud všichni neodešli, a pak řekla: „Pottere, šampióni a jejich partnerky…“

„Jaké partnerky?“ podivil se Harry.

Profesorka na něj podezíravě pohlédla, jestli si z ní nemíní dělat legraci.

„Vaše partnerky na vánoční ples, Pottere,“ řekla chladně. „Vaše partnerky k tanci.“

Harrymu se otočil a vzápětí stáhl žaludek. „Partnerky k tanci?“ Cítil, jak rudne v obličeji. „Jenže já netančím,“ vyhrkl.

„Tak to budete muset,“ namítla profesorka podrážděně. „Proto vám to říkám. Patří k tradici, že šampióni a jejich partnerky ples zahajují.“

Harry si v duchu představil sám sebe v cylindru a ve fraku po boku nějaké dívky v šatech s volánky, jaké nosívala teta Petunie na firemní večírky strýce Vernona.

„Já tancovat nebudu,“ ohradil se.

„Patří to k tradici,“ trvala na svém profesorka. „Jste bradavický šampión a jako reprezentant naší školy uděláte, co se od vás očekává. Takže se postarejte, abyste si nějakou partnerku našel.“

„Ale – vždyť já…“

„Řekla jsem vám to jasně, Pottere,“ prohlásila profesorka McGonagallová nekompromisně.

Ještě před týdnem by si Harry určitě řekl, že najít si partnerku k tanci je hračka oproti střetnutí s maďarským trnoocasým drakem. Teď, když to už bylo za ním, a on měl požádat nějakou dívku, aby s ním tančila na plese, připustil si, že by si to s drakem raději rozdal ještě jednou.

Zatím nikdy nezažil, aby se tolik studentů zapsalo, že zůstanou přes Vánoce v Bradavicích. Sám se samozřejmě zapisoval vždycky, protože jinak by se musel vrátit do Zobí ulice. V předchozích letech však takových jako on byla vždy naprostá menšina. Tentokrát to naopak vypadalo, že v Bradavicích zůstanou všichni od čtvrtého ročníku výš, a nikdo jako by nemyslel na nic jiného než na nastávající ples. Platilo to přinejmenším o děvčatech, a Harry žasl, kolik jich ve škole najednou je – nikdy dřív si to pořádně neuvědomoval. Dívky, které se chichotaly a šuškaly si po chodbách, dívky, které hýkaly smíchem, když kolem nich šli chlapci, dívky, které v jednom kuse probíraly, co si která z nich na Boží hod večer vezme na sebe…

„Proč musí pořád chodit v houfu?“ zeptal se Rona, když kolem nich prošel snad tucet dívek a všechny se chichotaly a vrhaly na něho významné pohledy. „Jak si má člověk s některou promluvit o samotě, aby ji mohl pozvat?“

„Co kdybys ji chytil do lasa?“ navrhl Ron.

„A máš už vůbec představu, u které bys to chtěl zkusit?“

Harry neodpověděl. Moc dobře věděl, kterou dívku by chtěl pozvat, jen k tomu najít odvahu… Cho byla o rok starší než on: byla velice hezká, hrála skvěle famfrpál a navíc byla oblíbená.

Ron vytušil, co se mu honí hlavou. „Hele, vždyť ty si s tím nemusíš dělat starosti. Jsi přece bradavický šampión a právě jsi přemohl maďarského trnoocasého draka. Vsadím se, že budou stát frontu, která z nich s tebou půjde.“

Z nedávné zatrpklosti v Ronově hlasu nebylo slyšet téměř nic – natolik ji potlačil, když se znovu skamarádili. Navíc si Harry užasle uvědomil, že má Ron úplnou pravdu.

Hned další den si mu řekla, jestli by s ní šel na ples, jedna kudrnatá dívka z třetího ročníku v Mrzimoru, se kterou v životě nemluvil. Byl tím tak zaskočený, že řekl „Ne“ dřív, než o tom vůbec začal uvažovat. Zřejmě se jí to dost dotklo. Spěšně odešla a Harry musel celou hodinu dějin čar a kouzel snášet špičky, kterými ho Dean, Seamus i Ron zahrnovali. Následující den si ho chtěly zamluvit další dvě – jedna druhačka a jedna páťačka, která k jeho hrůze vypadala, že ho třeba srazí, jestli jí dá košem.

„Byla ale docela hezká,“ připustil Ron, když se konečně přestal smát.

„Vždyť byla o hlavu vyšší než já,“ namítl Harry, pořád ještě vyvedený z míry. „Představ si, jak bych vypadal, kdybych s ní šel tancovat.“

Stále znovu si připomínal, co řekla Hermiona o Krumovi: „Líbí se jim jen proto, že je slavný!“ Velice o tom pochyboval, že by s ním chtěla jít na ples jediná z těch, které se mu zatím nabídly jako partnerky, kdyby nebyl školním šampiónem. Pak se zamyslel, jestli by mu vadilo, kdyby si ho na ples zamluvila Cho.

Ačkoli ho děsilo, že má ples zahajovat, musel uznat, že od té doby, co zvládl první úkol, se ve škole cítí o dost líp. Na chodbách už nemusel poslouchat tolik uštěpačných poznámek jako předtím. Tušil, že za to vděčí Cedrikovi – z vděčnosti za to, co mu prozradil o dracích, nejspíš řekl ostatním studentům z Mrzimoru, aby ho nechali na pokoji. Ubylo také odznaků Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO. Draco Malfoy mu samozřejmě při každé příležitosti dál citoval z článku Rity Holoubkové, jeho posluchači se však smáli stále méně – a aby se Harry cítil ještě pohodověji, o Hagridovi se v Denním věštci neobjevila ani řádka.

„Vo kouzelný tvory se teda moc nezajímala, abych pravdu řek,“ ujistil je Hagrid, když se ho při poslední hodině péče o kouzelné tvory všichni tři vyptávali, jak dopadlo jeho interview s Ritou Holoubkovou. Také se jim nesmírně ulevilo, že už od nich Hagrid nevyžadoval, aby se skvorejšů přímo dotýkali, takže toho dne se jen schovávali za jeho boudou, aby na ně nepršelo, seděli u stolu postaveného na kozách a chystali pro ty jeho nestvůry nový výběr lahůdek.

„Pořád mě votravovala, abych jí povídal vo tobě, Harry,“ pokračoval potichu. „Tak jsem jí řek, že jsme kamarádi vod ty doby, co jsem tě vodvez vod Dursleyovejch. ‚A to jste mu za celé čtyři roky nikdy nemusel vyhubovat?‘ vyptávala se. ‚Nikdy vás při vyučování nerozčilil?‘ Řek jsem jí, že ne, a vona koukala jak sůva z nudlí. Jako by vodě mě chtěla slyšet jen samý stížnosti, jak jseš hroznej, Harry.“

„To taky chtěla,“ přikývl Harry, hodil do velké kovové mísy kousky dračích jater a zvedl nůž, aby přikrájel další. „Nemůže o mně pořád psát jako o tragickém malém hrdinovi, to už by byla nuda.“

„Potřebuje nový drby, Hagride,“ potvrdil Ron znalecky a vylupoval mločí vajíčka. „Čekala, že jí řekneš, že Harry je šílenec a kriminálník!“

„Ne, to určitě ne!“ upřímně se vyděsil obr.

„Měla požádat o rozhovor Snapea,“ mínil Harry ponuře. „Ten jí o mně navykládá to nejhorší, kdy si jen vzpomene. Od té doby, co do školy nastoupil, Potter věčně jen porušuje řády…“

„To Snape vopravdu řek?“ zeptal se Hagrid a Ron s Hermionou vyprskli smíchy. „Vobčas jsi s řádama byl trochu na štíru, to jo, ale dovopravdy jseš přece príma!“

„Díky, Hagride,“ zazubil se na něj Harry.

„Hagride, a přijdeš na Boží hod na ten ples?“ chtěl vědět Ron.

„Jo, říkal jsem si, že to přídu vomrknout,“ potvrdil Hagrid chraplavě. „Počítám, že by to mohla bejt docela paráda. Ty budeš zahajovat jako předtanečník, že jo, Harry? S kým vůbec pudeš?“

„Já zatím nevím,“ přiznal a cítil, jak rudne, ale Hagrid už se dál nevyptával.

Týden před vánočními prázdninami všeobecné pozdvižení ve škole den ze dne sílilo. O vánočním plese kolovaly nejrůznější fámy, z nichž Harry přinejmenším polovině nevěřil – například tomu, že Brumbál koupil od madame Rosmerty na osm set soudků slazené a kořeněné medoviny. Nejspíš ale byla pravda, že na plese budou účinkovat Sudičky. Harry vůbec nevěděl, kdo to je, protože nikdy neposlouchal kouzelnické rádio, ale podle toho, jak vyváděli ti, kdo vyrůstali na pořadech SKRS (Sdružení kouzelnických rozhlasových stanic), si domyslel, že to je slavná hudební skupina.

Někteří učitelé, třeba maličký profesor Kratiknot, se ani nepokoušeli je něco učit, když bylo jasné, že jsou myšlenkami úplně jinde: ve středu jim při vyučování dovolil hrát hry, a sám si skoro celou hodinu povídal s Harrym o tom, jak při prvním úkolu turnaje tří kouzelnických škol výtečně použil přivolávací kouzlo. Jiní učitelé už tak velkodušní nebyli: například profesora Binnse by nic na světě neodvrátilo od toho, aby jim předčítal své poznámky o povstáních skřetů. Jelikož mu však ani vlastní smrt nezabránila v tom, aby přednášel dál, domysleli se, že taková maličkost jako Vánoce ho nemůže odradit. Udivující bylo, jak v jeho podání i ty nejlítější a nejkrvavější vzpoury skřetů zněly stejně nudně jako Percyho zpráva o tloušťce stěn kotlíků. Zato Moody a profesorka McGonagallová při svých hodinách zaměstnávali studenty až do poslední chvíle, a Snape by spíš přijal Harryho za vl
astního, než aby jim při vyučování dovolil hrát hry. Všechny je provrtával nenávistnýma očima a pak jim sdělil, ať při poslední hodině počítají s praktickou zkouškou z protijedů.

„Je to zloduch,“ postěžoval si Ron večer v nebelvírské společenské místnosti. „Vytasí se na nás se zkoušením při poslední hodině a zkazí nám zbytek dní do prázdnin spoustou opakování.“

„Mhm… ale ty se zrovna nepřetrhneš, co?“ namítla Hermiona a podívala se na něj přes své poznámky z lektvarů. Ron totiž z balíčku Řachavého Petra právě stavěl domeček z karet – bylo to mnohem zábavnější než s mudlovskými kartami, protože tenhleten mu mohl kdykoli vybuchnout.

„Vždyť jsou skoro Vánoce, Hermiono,“ prohlásil Harry líně; seděl v křesle u krbu a snad posté si četl Létání s Kanonýry.

Hermiona ho také setřela přísným pohledem. „Myslím, že by ses mohl zajímat o něco důležitějšího, Harry, i když nemáš chuť učit se protijedy!“

„O co třeba?“ zeptal se Harry a díval se přitom na Joeyho Jenkinse z mužstva Kanonýrů, jak odpaluje Potlouk proti střelci Netopýrů.

„O to vejce!“ sykla jeho kamarádka.

„Ale Hermiono, mám přece čas až do čtyřiadvacátého února,“ bránil se Harry.

Zlaté vejce si v ložnici uložil do kufru a od toho večírku po splnění prvního úkolu ho neotevřel. Co všechno to skřípavé ječeni znamená, bude ostatně potřebovat vědět až za dva a půl měsíce.

„Možná ale potrvá týdny, než to rozluštíš!“ namítla Hermiona. Jestli všichni ostatní budou vědět, jaký je příští úkol, a ty ne, budeš vypadat jako úplný hlupák!“

„Nech ho, Hermiono, zaslouží si chvilku pohov,“ řekl Ron a postavil nahoru poslední dvě karty. Vzápětí domek vybuchl a připálil mu obočí.

„Vypadáš náramně, Rone… a s tvým společenským hábitem to půjde skvěle dohromady.“

To přišli Fred a George a přisedli si k jejich stolku, zatímco Ron zjišťoval, kolik škod ještě utrpěl.

„Rone, mohli bychom si půjčit Papušíka?“ zeptal se George.

„To nepůjde, letěl s dopisem,“ řekl Ron. „A proč?“

„Protože George by ho chtěl pozvat na ples,“ řekl Fred uštěpačně.

„Protože my chceme poslat dopis taky, ty blbečku,“ řekl George.

„A komu vy dva vlastně pořád píšete?“ zeptal se Ron.

„Do toho nestrkej nos, Rone, nebo ti ho taky připálím,“ a Fred výhružně zamával hůlkou. „A co jinak… už máte domluveno, s kým budete plesat?“

„Ještě ne,“ přiznal Ron.

„Tak si pospěš, kamaráde, nebo na tebe žádná hezká holka nezbude,“ varoval ho Fred.

„A s kým jdeš ty?“ vyzvídal mladší bratr.

„S Angelinou,“ odpověděl Fred bez nejmenšího zaváhání.

„Cože?“ užasl Ron. „A už jsi ji pozval?“

„No jo, vlastně,“ zarazil se Fred. Pak se otočil a křikl přes celou společenskou místnost: „Angelino! Slyšíš mě?“

Angelina, která se u krbu bavila s Alicí Spinnetovou, zvedla hlavu a podívala se na něj.

„Co je?“

„Nešla bys se mnou na ten ples?“

Angelina po něm střelila pohledem, jako kdyby uvažovala, jestli jí za to stojí.

„Proč ne, půjdu,“ řekla s lehkým úsměvem ve tváři, otočila se znovu k Alici a tlachala s ní dál.

„Viděli jste?“ zamrkal Fred na Harryho a Rona. „Je to úplná hračka.“

Široce zívl, vstal a řekl: „Tak pojď, Georgi, radši si vypůjčíme některou školní sovu…“

Zvedli se a odešli. Ron si přestal ohmatávat obočí a přes očazené trosky svého domku z karet pohlédl na Harryho.

„Opravdu už bychom sebou měli hodit a s někým se domluvit. Fred má pravdu. Přece nechceme, aby na nás zbyly nějaké příšerky.“

Hermiona pohoršeně vyprskla: „Nějaké co – mohl bys mi to zopakovat?“

„Totiž,“ Ron pokrčil rameny, „radši bych šel sám než… než třeba s Eloisou Midgeonovou.“

„Vždyť se těch svých uhrů skoro zbavila – a jinak je opravdu fajn!“

„A co ten nos na stranu?“ namítl Ron.

„No jo,“ naježila se Hermiona. „Takže vám v podstatě jde o hezkou tvářičku, jen když bude ochotná s vámi plesat, a jinak to může být příšera všech příšer?“

„Ehm – no, tak nějak,“ prohlásil Ron.

„Půjdu si lehnout!“ vyštěkla Hermiona. Víc už neřekla ani slovo a vyřítila se ke schodišti do dívčích ložnic.

Bradavický personál očividně toužil udělat na návštěvníky z Krásnohůlek a z Kruvalu znovu co největší dojem a rozhodl se předvést jim o Vánocích hrad v té nejsvátečnější podobě. Když byla výzdoba hotová, musel Harry uznat, že něco tak úchvatného ve škole ještě nikdy neviděl. Po zábradlí mramorového schodiště visely rampouchy, které nerozmrzaly; tradičních dvanáct vánočních stromů ve Velké síni zdobilo všechno od zářících bobulí cesmíny až po opravdové, houkající zlaté sovy, a všechna brnění na chodbách byla očarovaná, aby zpívala koledy, kdykoli někdo šel kolem nich. Byl to opravdu zážitek slyšet chorál Ó křesťané všichni, když ho zpívala prázdná přilba, která znala jen polovinu slov. Školník Filch musel několikrát z brnění vytahovat Protivu, který se tam schoval a vyplňoval odmlky vlastními slovy, samozřejmě nezdvořilými až hanba.

Harry se dosud neodhodlal poprosit Cho, aby s ním šla na ples. Byli z toho s Ronem už dost nervózní, i když – jak Harry tvrdil – Ron by zdaleka nevypadal tak hloupě jako on, kdyby šel bez partnerky. Vždyť měl spolu s ostatními šampióny předtančením ples zahájit.

„Koneckonců, pořád nám ještě zbývá Ufňukaná Uršula,“ řekl sklesle, když si vzpomněl na ducha strašícího na dívčích záchodcích v druhém patře.

„Harry, musíme prostě zatnout zuby a dát se do toho,“ prohlásil Ron v pátek ráno tónem, jenž naznačoval, že nastal čas vzít útokem nedobytnou pevnost. „Až se dnes večer vrátíme do společenské místnosti, budeme oba mít tanečnici – platí?“

„Ehm… tak jo,“ přisvědčil Harry.

Jenomže pokaždé, když toho dne Cho zahlédl – o přestávce, potom na obědě a jednou i cestou k učebně dějin čar a kouzel – měla kolem sebe celý houf kamarádek. Copak nikdy nikam nechodí sama? Že by si na ni počíhal, až půjde na záchod? Ale ne – dokonce i tam zřejmě chodila v doprovodu čtyř nebo pěti dalších dívek. Jestli to ovšem neudělá co nejdřív, určitě ji pozve někdo jiný.

Při Snapeově zkoušce z protijedů se nedokázal soustředit, takže zapomněl přidat nejdůležitější přísadu – bezoár – a dostal tu nejhorší známku. Bylo mu to však lhostejné, celou dvouhodinovku jen sbíral odvahu k tomu, co se chystal udělat. Když zazvonilo, popadl brašnu a vystřelil ke dveřím.

„Sejdeme se na večeři!“ křikl na Rona a Hermionu a hnal se po schodech vzhůru.

Musí jen říct Cho, že by s ní chtěl mluvit mezi čtyřma očima, nic víc… prodíral se přeplněnými chodbami a rozhlížel se po ní, až ji opravdu našel (o dost dřív, než očekával), jak vychází z učebny obrany proti černé magii.

„Ehm – Cho? Mohl bych s tebou chviličku mluvit?“

Proti hihňání by měl být nějaký zákon, pomyslel si vztekle, když všechny dívky kolem Cho okamžitě vyprskly. Cho se k nim však nepřidala. Řekla jen „Ano“ a poodešla s ním dost daleko, aby je spolužačky neslyšely.

Harry se otočil, podíval se na ni a žaludek se mu podivně zahoupal – jako kdyby šel ze schodů a jeden vynechal.

„Ehm,“ začal.

Nedokáže ji pozvat. Prostě to nedokáže – ale musí to udělat! Cho stála proti němu a dívala se na něj celá zmatená.

A vtom mu slova vyletěla z úst dřív, než si s nimi stačil jeho jazyk poradit.

„Chtěbysemjítnaples?“

„Cože?“ užasla Cho.

„Chtěla bys – chtěla bys se mnou jít na ples?“ zeptal se konečně. Proč ale musel právě teď zrudnout? Proč?

„Ach!“ hlesla Cho a zrudla také. „Ach Harry, mě to opravdu mrzí…“ Podle toho, jak se tvářila, mluvila pravdu. „Já už jsem to slíbila někomu jinému.“

„Aha,“ hlesl Harry.

Bylo to zvláštní: ještě před chvilkou se mu všechny vnitřnosti v břiše svíjely jako hadi, najednou však měl pocit, že nemá vůbec žádné.

„Tak nic,“ řekl. „Nedělej si s tím hlavu.“

„Opravdu mě to mrzí,“ opakovala dívka.

„To je v pořádku,“ přikývl Harry. Chvilku tam stáli a dívali se jeden na druhého. Potom Cho řekla: „Takže…“

„No jasně.“

„Tak ahoj,“ řekla Cho, pořád ještě červená jako rajské jablíčko, a odkráčela.

Harry se neudržel a ještě za ní křikl:

„A s kým vlastně jdeš?“

„No – s Cedrikem,“ odpověděla. „S Cedrikem Diggorym.“

„Jasnačka,“ přikývl Harry.

Vnitřnosti byly už zase na místě, měl však pocit, že mu je někdo naplnil olovem.

Na večeři úplně zapomněl. Místo toho se loudal nahoru do nebelvírské věže a při každém kroku mu jako ozvěna znovu zněl v uších hlas Cho Changové: „S Cedrikem – s Cedrikem Diggorym.“ V poslední době se mu Cedric začínal docela zamlouvat – byl dokonce ochotný brát s nadhledem, že ho jednou ve famfrpálu porazil, že je hezký a také oblíbený a téměř všichni že v něm vidí opravdového šampióna. Teď si však náhle uvědomil, že je to vlastně neschopný frajírek, který má v hlavě mozku ani ne do kalíšku na vajíčka.

„Lampionky,“ oslovil mdlým hlasem Buclatou dámu – včera se totiž heslo změnilo.

„Ano, jistě, drahoušku!“ zatrylkovala, a jak se vyklonila dopředu, aby ho vpustila, předvedla mu svou novou stuhu do vlasů zdobenou lametami.

Harry prolezl do společenské místnosti, přeletěl ji pohledem a ke svému překvapení uviděl vzadu v koutě Rona. Tvář měl celou popelavou. Vedle něj seděla Ginny a něco mu vykládala tlumeným, konejšivým hlasem.

„Stalo se něco, Rone?“ zeptal se a přisedl si k nim.

Ron zvedl hlavu a podíval se na něj s jakousi slepou hrůzou ve tváři.

„Proč jsem to proboha udělal?“ zeptal se zoufale. „Vůbec nechápu, co mě to popadlo!“

„O co jde?“ chtěl vědět.

„On totiž – ehm – před chvílí řekl Fleur Delacourové, jestli by s ním nešla na ples,“ vysvětlila mu Ginny. Vypadala, že jen stěží přemáhá úsměv, přesto však soucitně popleskávala bratra po rameni.

„Cože?“ užasl Harry.

„Nechápu,co mě to popadlo!“ vyjekl Ron znovu. „Nač jsem si to chtěl hrát? Všude kolem byla spousta lidí – nejspíš mi na chvilku přeskočilo – a všichni to viděli! Prostě jsem ve vstupní síni šel kolem ní – bavila se zrovna s Diggorym – a do mě jako by něco vjelo a povídám, jestli by na ten ples šla se mnou!“

Ron zaúpěl a zakryl si tvář dlaněmi. Mluvil a mluvil, ale bylo mu jen stěží rozumět. „Podívala se na mě jako na mořskou obludu nebo něco takového. Vůbec mi neodpověděla. A pak – ani nevím, jak se to stalo – najednou jsem se vzpamatoval a utekl jsem.“

„To je tím, že má v sobě vílí krev,“ řekl Harry. „Měl jsi pravdu – její babička opravdu byla víla. Nemůžeš za to, co se stalo – vsadím se, že jsi zrovna šel kolem, když začala dělat oči na Diggoryho, a místo něho zasáhla tebe – jenže to se snažila zbytečně, protože Cedric jde s Cho Changovou.“

Ron na něj tázavě pohlédl.

„Před chvílí jsem ji pozval, aby šla se mnou,“ přiznal Harry sklesle, „a ona mi to řekla.“

Ginny se náhle přestala usmívat.

„To je k zbláznění,“ prohlásil Ron, „My dva jsme jediní, kdo ještě nikoho nemá – teda, s výjimkou Nevilla. Hele, jestlipak uhodneš, koho ten pozval? Hermionu!“

„Cože?“ užasl Harry, kterého to úplně vyvedlo z míry.

„Jo, vím to nabeton!“ Ron se začal smát a do tváře se mu aspoň trochu vrátila barva. „Sám mi to řekl, když jsme šli z lektvarů! Že prý se k němu vždycky chovala laskavě, pomáhala mu s úkoly a se vším… jenže ona mu řekla, že už jde s někým jiným. Chm! To určitě! Prostě jen nechtěla jít s Nevillem… ostatně, kdo by chtěl?“

„Takhle nemluv!“ řekla pohoršené Ginny. „A neposmívej se…“

Právě v tu chvíli prolezla otvorem v podobizně Hermiona.

„Proč jste ani jeden nebyli na večeři?“ zeptala se, když k nim přišla blíž.

„Protože – přestaňte se už smát, vy dva – protože oba právě dostali košem od dívek, které chtěli pozvat na ples!“ vysvětlila jí Ginny.

Harry i Ron na chvíli ztratili řeč.

„To ti opravdu děkuju, Ginny,“ ucedil Ron kysele.

„Copak? Všechny hezké tvářičky už jsou zadané, Rone?“ zeptala se Hermiona povzneseně. „Takže Eloise Midgeonová už by ti připadala docela dobrá, že? Ale co, však ty určitě někde najdeš nějakou, která s tebou půjde.“

Ron však na ni zazíral, jako by ji najednou spatřil v úplně novém světle. „Hermiono, ten Neville má pravdu – ty přece jsi děvče…“

„Že sis toho konečně všiml,“ poznamenala jejich kamarádka kousavě.

„Tak to můžeš jít s jedním z nás!“

„To tedy nemůžu,“ odsekla.

„No tak,“ naléhal netrpělivě Ron, „oba potřebujeme partnerku, bez tanečnice budeme vypadat jako hlupáci, když všichni ostatní je mají…“

„Já s vámi jít nemůžu,“ opakovala Hermiona a po tváři se jí rozlil ruměnec, „protože už jdu s někým jiným.“

„Počkej!“ namítl Ron. „To jsi přece řekla jen tak, aby ti Neville dal pokoj!“

„Cože, to si fakt myslíš?“ Hermiona po něm šlehla nebezpečně očima. „To, že tobě to trvalo tři roky, Rone, ještě neznamená, že si nikdo jiný nevšiml, že jsem děvče!“

Ron se na ni vytřeštěně podíval a vzápětí se znovu zašklebil.

„Ale no jo, vždyť my fakt víme, že jsi holka,“ řekl. „Stačí ti to? A teď už se mnou půjdeš?“

„Už jsem ti to přece řekla!“ vztekala se Hermiona. „Jdu s někým jiným!“ A jako vichřice se vyřítila k dívčím ložnicím.

„Určitě lže,“ prohlásil Ron sebejistě a díval se za ní.

„Nelže,“ opáčila tiše Ginny.

„A s kýmpak jde?“ vyjel ostře Ron.

„To ti neřeknu, protože ti do toho nic není,“ ohradila se jeho sestra.

„No tak,“ zakroutil hlavou Ron, kterého to úplně vyvedlo z míry. Já se z toho snad zblázním. Ginny, ty můžeš jít s Harrym, ale já prostě…“

„Nemůžu,“ řekla Ginny a zčervenala také. Já totiž jdu – já jdu s Nevillem. Požádal mě o to, když ho Hermiona odmítla, a já jsem si říkala… totiž… že se tam jinak vůbec nedostanu, protože ještě nejsem ve čtvrtém ročníku.“ Vypadala opravdu nešťastně. „Myslím, že půjdu na večeři,“ vyhrkla, vstala a se sklopenou hlavou zamířila k otvoru v podobizně.

Ron se na Harryho vyjeveně podíval.

„Co to do nich vjelo?“ chtěl vědět.

Harry však v tu chvíli zahlédl Parvati a Levanduli, jak otvorem v podobizně vešly dovnitř. Byl už nejvyšší čas jednat rychle a rázně.

„Počkej tady,“ vybídl Rona, vstal, šel přímo k Parvati a zeptal se: „Parvati, šla bys se mnou na ten ples?“

Parvati se rozhihňala na celé kolo. Harry čekal, až ji to přejde, a držel si v kapse hábitu oba palce.

„Tak fajn, půjdu,“ přisvědčila nakonec a celá zrudla.

„Děkuju,“ řekl Harry s úlevou. „A ty, Levandule – šla bys s Ronem?“

„Ona už jde se Seamusem,“ vysvětlila mu Parvati a obě dvě se rozhihňaly ještě víc než předtím.

Harry vzdychl.

„Nevíte o někom, kdo by s ním šel?“ zeptal se a ztlumil hlas, aby ho kamarád neslyšel.

„A co Hermiona Grangerová?“ navrhla Parvati.

„Ta už jde s někým jiným.“

Parvati se zatvářila užasle.

„Teda… a s kým?“ vyhrkla dychtivě.

Harry pokrčil rameny. „Nemám zdání,“ přiznal. „Tak co uděláme s Ronem?“

„Hmm…“ řekla Parvati „Myslím, že moje sestra Padma by mohla… ta, co je v Havraspáru, víš přece. Jestli chceš, zeptám se jí.“

„To by bylo prima,“ souhlasil Harry. „Povíš mi, jak to dopadlo, ano?“

Když se vracel k Ronovi, říkal si v duchu, že ten ples za všechny ty trampoty ani nestojí. Nakonec upřímně doufal, že Padma Patilová má nos správně uprostřed obličeje.

23 / Vánoční ples

Ačkoli studenti čtvrtého ročníku dostali na prázdniny tolik úkolů, až se pod nimi prohýbali, Harry neměl sebemenší chuť cokoli dělat a v předvánočním týdnu si jako ostatní užíval co nejvíc volna. Nebelvírská věž byla téměř stejně zabydlená, jako když se učilo, a spíš se zdálo, jako by se trochu scvrkla, protože její obyvatelé vyváděli daleko víc než jindy. Fred a George slavili velké úspěchy s kanářími piškoty – v prvních dnech prázdnin každou chvíli někomu narostlo peří. Zanedlouho se všichni nebelvírští naučili zacházet s jídlem, které jim nabídl někdo jiný, s největší opatrností, aby se náhodou někde uprostřed neskrýval nějaký kanáří piškot, a George se Harrymu svěřil, že už s Fredem vymýšlejí zas něco nového. Harry si v duchu umínil, že si od nich raději nevezme ani smažený bramborový lupínek. Dobře se pamatoval na Dudleyho a karamely Jazyk jako jelito.

Na hrad i na školní pozemky teď hustě padal sníh. Šmolkově modrý kočár z Krásnohůlek vypadal jako obrovská studená dýně pokrytá jinovatkou, postavená vedle ledové perníkové chaloupky, v niž se proměnila Hagridova hájenka. Také kruhová okna kruvalské lodi pokrýval led a na ráhnoví byla námraza. Domácí skřítkové dole v kuchyni vymýšleli stále nová sytá jídla, která by všechny zahřála, a lahodné pudinky, a jediná Fleur Delacourová byla schopná stěžovat si kvůli kdejaké maličkosti.

„Jsou strašně těžká, vššecka ta brradavická jídla,“ slyšeli ji mrzoutit, když jednou večer vycházeli z Velké síně hned za ní (Ron se schovával za Harrym, aby ho nezahlédla). „Takhle sse brrzo nevejdu do ssvého společšensského hábitu!“

„To by bylo fakt neštěstí,“ podotkla Hermiona kousavě, když Fleur vyšla do vstupní síně. „Ta si o sobě vážně moc myslí, co říkáte?“

„Hermiono – s kým na ten ples jdeš?“ vypálil místo odpovědi Ron.

Takhle na ni vybafl každou chvíli. Doufal, že když se jí zeptá v nestřeženém okamžiku, zapomene se a řekne mu to; Hermiona však jen zamračeně odsekla: „To ti nepovím, protože by ses mi posmíval.“

„Ty si snad děláš legraci, Weasleyi?“ ozval se za nimi hlas Draca Malfoye. „Přece mi neříkej, že takovou šeredku někdo pozval na ples? Tuhletu dlouhozubou mudlovskou šmejdku?“

Harry s Ronem se prudce otočili, Hermiona však přes Malfoye na někoho zamávala a hlasitě pozdravila: „Dobrý večer, pane profesore Moody!“

Malfoy zbledl jako stěna, uskočil a polekaně se ohlédl. Moody však ještě seděl u učitelského stolu a dojídal večeři.

„Jako fretce se ti to moc nelíbilo, co, Malfoyi?“ připomněla mu Hermiona jízlivě. Všichni tři se pak rozeběhli po mramorovém schodišti a srdečně se smáli.

„Poslyš, Hermiono,“ Ron se najednou zamračil, jak se na ni zadíval z profilu, „co to máš se zuby?“

„A co bych s nimi měla mít?“ zeptala se.

„Tak, jsou prostě jiné… zrovna jsem si toho všiml…“

„Jasně že jsou jiné – nebo sis myslel, že budu chodit s těmi tesáky, které mi Malfoy přičaroval?“

„Ne, ale máš je jiné než před tím očarováním… teď jsou všechny… rovné – a normálně velké.“

Hermiona se najednou uličnicky usmála a Harry si také všiml, že se usmívá úplně jinak než dřív.

„Totiž… když jsem byla za madame Pomfreyovou, aby mi je zmenšila, postavila přede mě zrcadlo a nařídila mi, abych jí řekla, až je budu mít zas jako předtím,“ vysvětlila. „A já… prostě jsem ji nechala kouzlit o chvilku déle.“ Roztáhla ústa k ještě širšímu úsměvu. „Mamka a taťka z toho valnou radost mít nebudou. Celé roky jsem je přemlouvala, abych si je směla zmenšit, ale oni chtěli, abych nosila rovnátka. Oba dva jsou zubaři a prostě si nemyslí, že zuby a kouzla se dají… Podívejte se! Papušík se vrátil!“

Na zábradlí, z kterého visely rampouchy, ztřeštěně pohoukávala Ronova sovička; na nožce měla přivázaný svitek pergamenu. Kolemjdoucí studenti si na ni ukazovali a smáli se a hlouček dívek z třetího ročníku se u ní zastavil: „Je, to je mrňavá sovička! Ta je roztomilá!“

„Ty hloupý, načepýřený prevíte!“ vztekal se Ron, vyřítil se do schodů a popadl Papušíka do ruky. „Dopisy musíš nosit rovnou tomu, komu patří, a ne tu okounět a předvádět se!“

Papušík spokojeně houkal, jen hlavičku vystrkoval z Ronovy dlaně. Třeťačky ohromeně koukaly.

„Kliďte se odtud!“ utrhl se na ně Ron a zaháněl je rukou, ve které sovičku držel. Papušík začal houkat ještě šťastněji, když jakoby plachtil vzduchem. „Tady to máš, Harry,“ dodal Ron šeptem, a zatímco dívky z třetího ročníku pobouřeně prchaly, sundal Papušíkovi z nožky Siriusovu odpověď. Harry si ji strčil do kapsy a pak honem spěchali do nebelvírské věže, aby si ji přečetli.

Ve společenské místnosti nikdo nemyslel na nic jiného než na to, aby si o prázdninách užil co nejvíc, a nevšímal si, co dělají ostatní. Harry, Ron a Hermiona se posadili stranou u temného okna, které bylo čím dál víc zasněžené, a Harry četl nahlas:

Milý Harry,

gratuluji ti, žes tu trnoocasou dračici tak pěkně obešel. Ať už tvé jméno vhodil do Poháru kdokoli, asi se teď moc neraduje! Chtěl jsem ti poradit kletbu Konjunktivitus, protože nejslabším místem každého draka jsou oči…

„Tu právě použil Krum!“ zašeptala Hermiona.

ale tvůj nápad byl lepší. Opravdu se ti to povedlo.

Nedej se tím ovšem ukolébat, Harry. Máš za sebou teprve první úkol, a ten, kdo tě do turnaje přihlásil, bude mít ještě spoustu příležitostí, aby ti ublížil. Dál měj oči na stopkách – zejména bude-li nablízku osoba, o které jsme hovořili – a dávej pozor, ať se ti nic nestane.

Kdyby se událo něco neobvyklého, dej mi okamžitě vědět! To platí pořád.

Sirius

„Jako kdybych slyšel Moodyho,“ utrousil Harry potichu a zastrčil dopis do hábitu. „‚Musíte být ustavičně na pozoru!‘ Jeden by si myslel, že snad chodím se zavřenýma očima a každou chvíli vrážím do zdí…“

„Ale on má pravdu, Harry,“ prohlásila Hermiona, „ještě máš před sebou dva úkoly. Myslím, že by ses už opravdu měl podívat na to vejce a začít zkoumat, co znamená ten…“

„Hermiono, vždyť na to má ještě spoustu času!“ vyjel na ni Ron. „Zahrál by sis šachy, Harry?“

„Tak jo, fajn,“ souhlasil ochotně, ale když si všiml výrazu v Hermionině tváři, dodal: „Prosím tě, copak bych se v tomhle rámusu mohl soustředit? Vždyť bych to vejce ani neslyšel!“

„Nejspíš máš pravdu,“ vzdychla, přisedla si k nim a sledovala jejich partii. Vyznamenali se při ní dva přehnaně odvážní pěšci a rozběsněný střelec a Harry dal v dramatickém závěru Ronovi mat.

Ráno na Boží hod procitl Harry tak náhle, jako by ho píchla vosa. Malou chvilku uvažoval, čím to mohlo být. Potom však zvedl víčka a uviděl něco s velikýma kulatýma zelenýma očima, které se na něj poulily ve tmě tak zblízka, až se s tou bytostí málem dotýkal nosem.

„Dobby!“ vyjekl Harry a odtáhl se od skřítka, div že přitom nespadl z postele. „Tohle mi nedělej!.“

„Dobby se omlouvá, pane!“ zapištěl skřítek úzkostně, uskočil a dlouhými prsty si zakrýval ústa. „Dobby chtěl Harrymu Potterovi popřát jen veselé Vánoce a přinést mu dárek, pane! Harry Potter přece řekl, že za ním Dobby může občas přijít, pane!“

„No jasně,“ řekl Harry. Dech měl ještě pořád zrychlený, ale tep už byl zase normální. Jenom do mě příště trochu šťouchni, rozumíš? Takhle se ke mně nenakláněj…“

Roztáhl závěsy u své postele s nebesy, vzal si z nočního stolku brýle a nasadil si je. Jak předtím vyjekl, probudil ostatní: Ron, Seamus, Dean i Neville vykukovali štěrbinami v závěsech celí rozcuchaní a s očima napůl zalepenýma.

„Někdo tě přepadl, Harry?“ zeptal se rozespale Seamus.

„Ne, ne, to je jenom Dobby,“ zamumlal Harry. „Spi klidně dál.“

„Jé – vždyť už tu máme dárky!“ probral se najednou Seamus, když postřehl hromadu balíčků v nohách své postele. Ron, Dean i Neville se také rozhodli, že si nějaké dárky rozbalí, když už jsou vzhůru. Harry se znovu obrátil k Dobbymu, který nervózně postával u jeho postele. Očividně ho mrzelo, že Harryho předtím tak vylekal. Nahoře na poutku svého ubrousku na čajník měl přivázanou nějakou vánoční cetku.

„Může Dobby dát Harrymu Potterovi svůj dárek?“ vypískl nejistě.

„To víš, že můžeš,“ ujistil ho Harry. „Ehm… já pro tebe taky něco mám.“

Nebyla to pravda: vůbec nic Dobbymu nekoupil, honem však otevřel kufr a vytáhl z něj obzvlášť vytahané stočené ponožky. Byly hořčicově žluté, nejstarší a nejošklivější ze všech. Kdysi patřily strýci Vernonovi a byly tak vytahané proto, že do nich Harry už víc než rok balil svůj lotroskop. Teď ho vytáhl, dal ponožky Dobbymu a řekl: „Nezlob se, ale zapomněl jsem je zabalit…“

Dobbyho však ten dárek nesmírně potěšil.

„Ponožky jsou Dobbyho nejoblíbenější oblečení, pane!“ spěšně si stáhl nestejný pár, který měl na nohou, a vzal si ponožky po strýci Vernonovi. „Mám jich teď sedm, pane… ale… pane!“ vyvalil oči, jak si ponožky natáhl až k dolnímu okraji trenek. „V krámě se museli splést, Harry Pottere! Vždyť vám dali dvě stejné!“

„Teda, Harry! Jak to, že sis toho nevšiml?“ pohoršil se Ron a šklebil se na ně z postele, která teď byla samý balicí papír. „Koukni, Dobby – tu máš, vezmi si ještě tyhle ponožky a můžeš si je všechny pomíchat, jak budeš chtít. A tady máš ten svetr, co jsem ti slíbil.“

Hodil skřítkovi pár fialových ponožek, které právě vybalil, a ručně pletený svetr, který mu poslala maminka.

Dobbyho úplně přemohlo dojetí. „Pán je na mě moc laskavý!“ zapištěl, do očí mu znovu vhrkly slzy a hluboce se Ronovi uklonil. „Dobby věděl, že pán bude velký kouzelník, když to je nejlepší kamarád Harryho Pottera, nevěděl ale, že je taky tak velkomyslný, šlechetný a nesobecký…“

„Vždyť jsou to jenom ponožky,“ zamumlal Ron a lehce mu zčervenaly uši. Tvářil se ale potěšeně. „No ne, Harry…“ zajásal nad dárkem, který od něj dostal. „Teda to je senzace!“ a narazil si na hlavu čapku Kudleyských kanonýrů, i když s jeho vlasy nešla ani trochu dohromady.

Dobby podal Harrymu svůj malý balíček, ve kterém byly – jak jinak – ponožky. „Dobby je sám plete, pane!“ prohlásil šťastně. „A vlnu si kupuje ze svého platu, pane!“

Levá ponožka byla zářivě červená a byl na ní vzor košťat; pravá byla zelená a zářila na ní Zlatonka.

„Ty jsou opravdu… opravdu… děkuji ti, Dobby,“ řekl Harry a natáhl si je.

Dobby se znovu rozslzel štěstím. „Ale teď Dobby musí jít, pane, v kuchyni už chystáme vánoční večeři!“ řekl skřítek, zamával na rozloučenou Ronovi i ostatním a odspěchal.

Z ostatních dárků měl Harry větší radost než z Dobbyho nestejných ponožek – samozřejmě až na balíček od Dursleyových, jenž obsahoval jediný papírový kapesníček. Takhle málo od nich ještě nikdy nedostal. Domyslel si, že mu prostě nemohou zapomenout karamely Jazyk jako jelito. Od Hermiony dostal knihu Famfrpálová mužstva v Británii a v Irsku; od Rona plný sáček bomb hnojůvek; Sirius mu poslal pěkný kapesní nůž s přídavným náčiním, s nímž se dal odemknout každý zámek a rozvázat každý uzel, a Hagrid ho obšťastnil velikou krabicí cukroví, které měl nejraději – Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, čokoládové žabky, Maxovy maxižvýkačky a šumivé bzučivky. Samozřejmě nechyběl obvyklý balíček od paní Weasleyové, v němž byl nový svetr (zelený, s velkým drakem – Charlie už jí očividně napsal dopodrobna o tom maďarském trnoocasém) a spousta domácích bochánků plněných mletým masem.

Ve společenské místnosti se Harry a Ron sešli s Hermionou a na snídani šli společně. Většinu dopoledne strávili v nebelvírské věži a těšili se z dárků. Potom se vrátili do Velké síně na velkolepý oběd, při kterém bylo na stolech přinejmenším sto krocanů a vánočních pudinků a obrovské hromady mariášových kouzelnických žabek.

Odpoledne se šli projít po školních pozemcích. Až na hluboké brázdy, které cestou do hradu vyšlapali studenti z Kruvalu a z Krásnohůlek, byl sníh neporušený. Hermiona přihlížela, jak se Harry a sourozenci Weasleyovi koulují, ale raději se k nim nepřidala, a v pět hodin jim oznámila, že půjde nahoru, aby se připravila na ples.

„Prosím tě, copak na to potřebuješ tři hodiny?“ nevěřil svým uším Ron a okamžitě zaplatil za chvilkovou nepozornost: veliká sněhová koule, kterou hodil George, ho prudce zasáhla do spánku. „A s kým vůbec jdeš?“ křikl za ní. Hermiona jen mávla rukou a vytratila se po kamenných schodech do hradu.

Vánoční svačina se ten den nepodávala, součástí plesu byla i hostina: v sedm hodin, když už pro samou tmu nemohli ani mířit, kluci s koulováním přestali a vrátili se do společenské místnosti. Buclatá dáma seděla v rámu se svou přítelkyní Violetou z přízemí. Obě měly pěknou opičku – ve spodní části obrazu se všude povalovaly prázdné krabice od čokoládových likérových bonbonů.

„Ano, šampionky, správně!“ zahihňala se, když jí řekli heslo, vyklonila se a pustila je dovnitř.

Když se Harry, Ron, Seamus, Dean i Neville v ložnici převlékli do společenských hábitů, byli z toho rozpačití a vyjevení. Nejvíc pochopitelně Ron, který se zděšeně prohlížel v dlouhém zrcadle v koutě. Nemělo smysl, aby si cokoli namlouval: jeho hábit prostě vypadal jako dámské šaty. Aby mu dodal víc pánskou fazónu, Ron ze zoufalství použil na límec a na manžety oddělovací kouzlo. Účinkovalo celkem dobře: hábit už přinejmenším neměl nikde krajky, i když jeho okraje zůstaly žalostně roztřepené.

„Co fakt nedokážu pochopit, jak jste vy dva přišli k těm nejhezčím holkám z ročníku,“ reptal Dean, když společně odcházeli.

„To dělá ta živočišná přitažlivost,“ vysvětlil zasmušile Ron a vytahoval uvolněné nitky z manžet.

Společenská místnost se neuvěřitelně proměnila: obvyklou záplavu černi vystřídaly pestré hábity studentů, kteří se v ní shromáždili. Parvati čekala na Harryho dole pod schody. Opravdu jí to slušelo: měla na sobě křiklavě růžový hábit, v dlouhém tmavém copu zlaté stužky a na zápěstích se jí třpytily zlaté náramky. Harrymu se ulevilo, že se nehihňá.

„Ehm – moc ti to sluší,“ vypravil ze sebe nemotorně.

„Díky,“ řekla. „Padma na tebe bude čekat ve vstupní síni,“ sdělila ještě Ronovi.

„Prima,“ přikývl a rozhlížel se. „Kde je Hermiona?“

Parvati pokrčila rameny. „Tak půjdeme dolů, Harry, ne?“

„Dobrá,“ přitakal, ale v duchu si přál, aby mohl zůstat, kde je. Fred na něho zamrkal, když ho předešel u výstupu z podobizny.

Vstupní síň byla také plná studentů. Všichni přecházeli sem tam a čekali, až bude osm a dveře do Velké síně se otevřou dokořán. Ti, kdo se tu měli sejít s partnery z jiných kolejí, se prodírali tlačenicí a snažili se objevit jeden druhého. Parvati objevila svoji sestru Padmu a přivedla ji k Harrymu a Ronovi.

„Ahoj,“ řekla Padma, které to v zářivě tyrkysovém hábitu slušelo stejně jako Parvati. Zřejmě ji příliš nenadchlo, že má za partnera Rona. Tmavýma očima si ho prohlédla od hlavy k patě a dlouhým pohledem spočinula na otřepeném límci a rukávech jeho společenského hábitu.

„Ahoj,“ pozdravil také, ale nepodíval se na ni, rozhlížel se kolem. „Ne, to ne…“

Poklesl v kolenou a schoval se Harrymu za zády, protože kolem právě prošustila Fleur Delacourová. V hábitu ze stříbrošedého saténu vypadala fantasticky a doprovázel ji Roger Davies, kapitán havraspárského famfrpálového družstva. Když byli konečně pryč, Ron se opět narovnal a rozhlížel se přes hlavy zástupu.

„Kde je ta Hermiona?“ opakoval.

V tu chvíli dorazil ze své podzemní společenské místnosti hlouček studentů ze Zmijozelu. Malfoy kráčel v čele; na sobě měl společenský hábit z černého sametu s vysokým límcem, ve kterém podle Harryho mínění vypadal jako farář. Na ruce mu křečovitě visela Pansy Parkinsonová v jemně růžovém hábitu se spoustou volánků. Crabbe a Goyle, oba v zeleném, připomínali balvany porostlé mechem, a Harry si potěšeně uvědomil, že ani jeden si nedokázal najít partnerku.

Nenadále se otevřela vstupní dubová vrata. Všichni se k nim otočili a dívali se, jak vcházejí studenti z Kruvalu s profesorem Karkarovem. V čele šel Krum s půvabnou dívkou v modrém hábitu, kterou Harry neznal. Přes hlavy kruvalských bylo vidět, že kus louky pod hradem proměnili v jakousi umělou jeskyni, ozářenou barevnými světly, a v přikouzlených růžových keřích seděly stovky opravdových živých rusalek a mihotaly se nad sochami, které nejspíš představovaly Santa Clause a jeho sobí spřežení.

Potom se ozval hlas profesorky McGonagallové: „Šampióni se svými partnery sem ke mně, prosím!“

Parvati, zářící štěstím, si upravila náramky. „Tak ahoj za chvilku,“ řekla Ronovi a Padmě a vykročili s Harrym vpřed. Tlachající studenti se rozestoupili, aby mohli projít. Profesorka McGonagallová v červeně kostkovaném společenském hábitu a s kouzelnickou čapkou ozdobenou kolem krempy bodláky je vyzvala, ať počkají u dveří, než se ostatní nahrnou dovnitř. Šampióni se svými partnery totiž měli vejít do Velké síně pěkně seřazení, až budou ostatní studenti sedět.

Fleur Delacourová a Roger Davies se postavili hned u dveří; Davies byl štěstím bez sebe, že má za partnerku Fleur, a nemohl z ní spustit oči. Cedric a Cho se postavili téměř těsně vedle Harryho, který se honem odvrátil jinam, aby se s nimi nemusel bavit. Pohled mu sklouzl na dívku vedle Kruma a ztuhl jako solný sloup.

Byla to Hermiona!

Vůbec však jako Hermiona nevypadala. Něco si musela udělat s vlasy: neměla je už rozježené, nýbrž uhlazené a lesklé, vzadu v týlu sčesané do slušivého uzlu. Na sobě měla hábit z jakési splývavé látky modré jako barvínek, a držení těla měla také úplně jiné – i když to možná bylo tím, že teď nevláčela na zádech obvyklých dvacet či ještě víc knih. Kromě toho se usmívala – sice dost nervózně, zato víc než kdy jindy bylo vidět, o kolik menší má teď přední zuby. Harry nechápal, jak je možné, že si toho nevšiml dřív.

„Ahoj, Harry!“ pozdravila. „Ahoj, Parvati!“

Parvati na ni jen nevěřícně zírala a bylo znát, že jí to není ani trochu po chuti. Zdaleka nebyla jediná: když se dveře do Velké síně konečně otevřely, prošly kolem nich Krumovy fanynky z knihovny a vrhaly na Hermionu pohledy plné nejhlubšího opovržení. Pansy Parkinsonová na ni jen vytřeštila oči, když ji s Malfoyem míjeli, a Draco se dokonce ani nezmohl na žádnou urážku. Zato Ron kolem Hermiony prošel, aniž o ni zavadil třeba jen pohledem.

Jakmile se všichni ve Velké síni usadili, profesorka McGonagallová vyzvala šampionské páry, aby se seřadily a šly za ní. Všichni ve Velké síni začali tleskat, když dvojice vstoupily a zamířily k velkému kulatému stolu v hořejší části síně, kde seděli členové poroty.

Na stěnách Velké síně se třpytila stříbrná jinovatka a černý strop posetý hvězdami křižovaly nesčetné girlandy z břečťanu a jmelí. Velké stoly patřící jednotlivým kolejím pro dnešní večer zmizely: nahradila je snad stovka menších, ozářených lampičkami, a u každého sedělo asi tucet studentů.

Zatímco Harry se soustředil především na to, aby neškobrtl, Parvati se výborně bavila: rozdávala zářivé úsměvy na všechny strany a vedla Harryho tak energicky, že si připadal jako pejsek na výstavě, který má předvést vše, co dovede. Když se blížili k čestnému stolu, zahlédl ještě Rona a Padmu: Ron sledoval Hermionu přimhouřenýma očima a Padma se tvářila rozmrzele.

Brumbál se spokojeně usmíval, když šampióni kráčeli k čestnému stolu, kdežto Karkarov se na Kruma a Hermionu tvářil podobně jako Ron. Ludo Pytloun, který si oblékl zářivě rudý hábit s velkými žlutými hvězdami, tleskal stejně nadšeně jako studenti, a madame Maxime, která svůj obvyklý stejnokroj z černého saténu vyměnila za volnou hedvábnou řízu levandulové barvy, jim také zdvořile tleskala. Vtom si Harry uvědomil, že chybí pan Skrk. Na páté židli seděl místo něj Percy Weasley.

Když šampióni se svými partnery dokráčeli k čestnému stolu, Percy povytáhl volnou židli vedle sebe a významně se na Harryho podíval. Harry se dovtípil a přisedl si k němu. Percy měl na sobě úplně nový tmavomodrý společenský hábit a tvářil se nadmíru domýšlivě.

„Povýšili mě,“ vysvětlil svoji přítomnost u čestného stolu dřív, než se Harry stačil zeptat, a podle tónu, jakým to řekl, by se dalo usuzovat, že ho právě zvolili nejvyšším vládcem vesmíru. „Jsem teď osobním asistentem pana Skrka a zde jej zastupuji.“

„A proč nepřijel osobně?“ zeptal se Harry. Nijak nestál o to, aby celou večeři musel poslouchat přednášku o dnech kotlíků.

„Obávám se, že pan Skrk se necítí dobře, opravdu ne. Není na tom valně už od mistrovství světa, a kdo by se tomu také divil – to má z přepracování. Není už nejmladší – je sice pořád vynikající a skvěle mu to myslí jako vždycky, jenže mistrovství světa ve famfrpálu skončilo pro celé ministerstvo fiaskem a pan Skrk navíc utrpěl osobní otřes z nepatřičného chování své domácí skřítky, té Blinky nebo jak se jmenovala. Přirozeně že ji hned nato propustil, ale – jak jsem říkal – není už nejmladší a potřebuje, aby se o něj někdo staral. Myslím, že od té doby, co od něj odešla, zdaleka už doma nemá takové pohodlí jako dřív. A pak jsme museli připravovat turnaj a vypořádat se s důsledky mistrovství světa – ta odporná Holoubková nám nedala ani na chvíli pokoj – ne, ten chudák si teď užívá opravdu zasloužené klidné Vánoce. Jsem jenom rád, že si uvědomil, že má někoho, na koho se může s polehnout, někoho, kdo ho zastoupí.“

Harry měl sto chutí zeptat se, jestli už mu pan Skrk přestal říkat Weatherby, nakonec však to pokušení překonal.

Na zářících zlatých talířích nebylo zatím nic k jídlu, každý v síni však měl před sebou malý jídelní lístek. Harry jej nejistě zvedl a rozhlédl se, ale žádné číšníky nespatřil. Brumbál, který si pečlivě prostudoval svůj lístek, pak sdělil svému talíři jasným hlasem: „Vepřové kotlety!“

Vzápětí měl vepřové kotlety na talíři a podle jeho vzoru zadali talířům své objednávky i ostatní. Harry zamžoural po Hermioně, co si o tom novém a náročnějším způsobu stolování myslí – pro domácí skřítky to přece muselo znamenat spoustu práce navíc – jejich ochránkyně však aspoň projednou na SPOŽÚS nemyslela. Zaujatě se bavila s Viktorem Krumem a nejspíš ani nevěděla, co jí.

Harry si náhle uvědomil, že vlastně Kruma nikdy neslyšel promluvit jediné slovo. Zato teď si s Hermionou povídal opravdu s nadšením.

„Totíš, my máme hrád taky, jenže né tak véliký a asi né tak pohodlný,“ vysvětloval Hermioně. „Má jen čtýři patra a óhně se zapalújí jedině kvůli kóuzlum. Záto školní pozemky máme větší – jenže v zímě jsou u nás dni vélice krátké a ták si je neužíjeme. Záto v létě létáme káždý den, nad jezéry a hórami…“

„Nonono, Viktore!“ napomenul ho Karkarov a smál se, jeho chladné oči se však vůbec neusmívaly. „Nic dalšího už neprozrazuj, nebo tvá půvabná partnerka bude přesně vědět, kde nás najít!“

Brumbál se usmál a v očích mu zajiskřilo. „K čemu to tajnůstkářství, Igore… člověk by si málem myslel, že o návštěvy nestojíte.“

„To víte, Brumbále,“ opáčil Karkarov a úplně vystavil své zažloutlé zuby. „Všichni si přece chráníme svá hájemství, nemyslíte? Cožpak žárlivě nestřežíme učebny a posluchárny, které nám byly svěřeny? A nejsme po právu hrdí na to, že jako jediní známe tajemství naší školy, a proto je plným právem chráníme?“

„Nic ve zlém, Igore, ale v životě bych se neodvážil tvrdit, že znám všechna tajemství Bradavic,“ řekl Brumbál smířlivě. „Zrovna dnes ráno jsem například cestou na toaletu špatně odbočil a octl jsem se v útulné místnůstce, kterou jsem ještě nikdy neviděl a kde byla překrásná sbírka nočníků. Když jsem se pak vrátil, abych si ji prohlédl důkladněji, zjistil jsem, že zmizela. Řekl jsem si ale, že si na ni dám pozor: třeba je přístupná jen o půl šesté ráno, nebo se objevuje, jen když je měsíc v první čtvrti, anebo jen tehdy, když ten, kdo ji hledá, má obzvlášť plný měchýř.“

Harry vyprskl smíchy do svého talíře s gulášem a byl by odpřísáhl, že na něj Brumbál nepatrně zamrkal. Zato Percy se zakabonil.

Fleur Delacourová mezitím před Rogerem Daviesem kritizovala výzdobu bradavického hradu.

„Naprrostá slabota,“ řekla pohrdavě, jak se rozhlížela po třpytivých stěnách Velké síně. „V paláci v Krrásnohůlkách máme o Vánocsích kolem celého Večšeršadla sochy s ledu, kterré samosršejmě nerrostají… jsou jako velké sochy z démantů, a tršpytí se po celé síni. Jídlo je prrosstě úšasné, a máme i sborry lesních víl, kterré nám prši jídle hrrají zastaveníčka. Nikde v síních nemáme šádné oššklivé brrnění jako tady, a kdyby se do Krrásnohůlek někdy vloudilo strrašidlo, vyhnali bychom ho takle,“ a netrpělivě uhodila pěstí do stolu.

Roger Davies ji poslouchal s natolik omámeným výrazem, že se často netrefil vidličkou do úst. Harry měl pocit, že na Fleur příliš visí očima, než aby vnímal, co mu vlastně povídá.

„To máš naprostou pravdu,“ honem přitakal a také uhodil pěstí do stolu, aby ji napodobil. „Takhle. Samozřejmě.“

Harry se rozhlédl po Velké síni. Hagrida uviděl u dalšího stolu pro učitele – zas už měl na sobě ten hrozný hnědý oblek a upřeně zíral k čestnému stolu. Vtom lehce zamával rukou a Harry si všiml, že madame Maxime jeho pozdrav opětovala a její opály se v záři svící zatřpytily.

Hermiona právě učila Kruma správně vyslovovat její jméno: pořád jí totiž říkal Herm-jóna.

„Her-mi-o-na,“ slabikovala pomalu a zřetelně.

„Herm-iou-na.“

„To už je skoro dobře,“ řekla, a když postřehla Harryho pohled, usmála se na něho.

Když úplně všechno snědli, Brumbál se zvedl a vyzval studenty, aby také povstali. Poté mávl hůlkou a stoly odletěly ke stěnám dozadu, takže uprostřed síně vzniklo volné prostranství, a podél pravé stěny ještě vykouzlil zvýšené pódium, na kterém byla připravena souprava bicích nástrojů, několik kytar, loutna, cello a jedny či dvoje dudy.

Vzápětí na pódium vkráčely za divokého, nadšeného potlesku Sudičky. Měly na sobě černé hábity, důmyslně rozpárané a potrhané, a velice dlouhé vlasy. Chopily se svých nástrojů a Harry, který na nich mohl oči nechat a málem zapomněl, co má následovat, si náhle uvědomil, že lampičky na všech stolech v síni zhasly a ostatní šampionské páry že se zvedají.

„Tak pojď!“ sykla Parvati. „Teď máme tančit!“

Harry vstal a klopýtl o svůj společenský hábit. Sudičky právě začaly hrát pomalou, tesknou melodii. Když vkročil na zářivě osvětlený taneční parket, urputně se vyhýbal všem pohledům (neušlo mu, jak na něho Seamus a Dean mávají a chichotají se mu), ale v příštím okamžiku už ho Parvati vzala za ruce, jednu si ovinula kolem pasu a druhou pevně stiskla ve své dlani.

Není to tak strašné, jak se obával, uvědomoval si, když se pomalu otáčel na místě (Parvati ho vedla) a civěl kamsi přes hlavy diváků. Zanedlouho mnozí z nich přišli na parket také a šampióni přestali být středem pozornosti. Kousek od Harryho se vytáčeli Neville s Ginny – viděl, jak sebou každou chvíli trhla, když jí Neville šlápl na nohu – a Brumbál tančil valčík s madame Maxime. Byl proti ní tak malý, že ji svou špičatou čapkou sotva šimral pod bradou; na to, jak byla obrovská, se však ředitelka Krásnohůlek pohybovala velice šarmantně. Pošuk Moody tančil strašně nemotorně twostep s profesorkou Sinistrovou, která se nervózně vyhýbala jeho dřevěné noze.

„Máte pěkné ponožky, Pottere,“ zamručel Moody, když se míjeli, neboť jeho čarodějné oko dokázalo Harryho hábit prohlédnout.

„Ano – díky; ty mi upletl Dobby, ten domácí skřítek,“ zazubil se Harry.

„Mně z toho Moodyho vysloveně naskakuje husí kůže!“ postýskla si potichu Parvati, když se profesor s hlasitým klapáním vzdálil. „Podle mě by mu takové oko měli zakázat!“

Harrymu se ulevilo, když uslyšel poslední rozechvělý tón dud. Sudičky přestaly hrát, Velkou síní znovu zabouřil potlesk a Harry svou tanečnici okamžitě pustil. „Nepůjdeme se posadit?“ navrhl jí.

„Hm – ale víš, zrovna tenhle kousek je takový pěkný!“ zaškemrala Parvati, když Sudičky začaly hrát další skladbu, tentokrát mnohem rychlejší.

„Jenže mně se nelíbí,“ zalhal Harry a odváděl Parvati z tanečního parketu kolem Freda a Angeliny, kteří tančili tak divoce, že všichni kolem uhýbali, aby se jim něco nestalo. Zamířil ke stolu, kde seděli Ron s Padmou.

„Tak co, jak to jde?“ zeptal se Harry Rona, posadil se a otevřel si láhev máslového ležáku.

Ron neodpověděl. Nasupeně zíral na Hermionu a na Kruma, kteří tančili jen pár kroků od nich. Padma seděla se zkříženýma rukama i nohama, jednou nohou pohupovala do taktu a čas od času rozladěně pohlédla na Rona, který si jí vůbec nevšímal. Parvati si přisedla k Harrymu se zkříženýma rukama a nohama jako její sestra. Zanedlouho ji požádal o tanec nějaký chlapec z Krásnohůlek.

„Nebudeš proti tomu nic mít, že ne, Harry?“ zeptala se Parvati.

„Cože?“ ozval se nepřítomně, neboť právě sledoval Cho a Cedrika.

„Ale nic,“ pokrčila nos Parvati a odešla na parket s chlapcem z Krásnohůlek. Když dotančili, už se nevrátila.

Místo ní se u nich zastavila Hermiona a sedla si na židli po Parvati. V obličeji byla trochu uzardělá z tance.

„Ahoj,“ pozdravil ji Harry. Ron ani nemukl.

„Je tady horko, viďte?“ řekla Hermiona a ovívala se rukou. „Viktor šel pro něco k pití.“

Ron si ji změřil zdrcujícím pohledem.

„Viktor?“ zeptal se. „Copak on ti ještě nenabídl, abys mu říkala Viky?“

Hermiona na něj překvapeně pohlédla.

„Co je to s tebou?“ zeptala se.

„Jestli to sama nechápeš,“ řekl Ron sžíravě, „tak já ti to říkat nebudu.“

Hermiona na něj vytřeštila oči a podívala se tázavé na Harryho, který jen pokrčil rameny. „Rone, co to všechno…“

„Vždyť je z Kruvalu!“ vyjel na ni Ron. „Je to Harryho protivník! Soupeř Bradavic! A ty – ty…“ Ron hledal správně silná slova, jež by vystihla Hermionin poklesek, „ty se bratříčkuješ s nepřítelem, jinak se to nedá nazvat!“

Hermiona zalapala po dechu.

„Nebuď přece hloupý!“ prohlásila po chvíli. „S jakým nepřítelem? Jen si vzpomeň, kdo z nás byl celý pryč, když tenkrát přijel? Kdo ho chtěl požádat o autogram? A kdo má nahoře v ložnici jeho figurku?“

Ron její otázky ignoroval. „Určitě ti řekl, jestli bys s ním šla na ples, když jste byli v knihovně!“

„Ano, to je pravda,“ přisvědčila Hermiona a zrůžověla rozpaky. „A co má být?“

„Určitě jsi po něm chtěla, aby vstoupil do SPOŽÚS, co?“

„Ne, to ne! Když to doopravdy chceš vědět – řekl mi, že chodil do knihovny každý den, aby se mnou mohl mluvit, ale nenašel k tomu odvahu!“

Doslova to ze sebe vychrlila a zrůžověla do sytosti hábitu Parvati Patilové.

„Jo – ale to říká on,“ odsekl ošklivě.

„A co tím chceš říct?“

„To je snad jasné, nebo ne? Je to Karkarovův žák, nemyslíš? Ví moc dobře, s kým se kamarádíš… prostě se chce dostat blíž k Harrymu… dozvědět se o něm co nejvíc z první ruky… nebo se k němu dostat tak blízko, aby ho mohl uřknout…“

Hermiona se zatvářila, jako kdyby ji Ron uhodil, a když konečně promluvila, třásl se jí hlas. „Abys věděl, nevyptával se mě vůbec na nic, co by se týkalo Harryho… nechtěl vědět ani ň…“

Ron bleskově přehodil výhybku: „V tom případě doufá, že mu pomůžeš rozluštit, jaké tajemství skrývá to jeho vejce! Při těch vašich roztomilých sedánkách v knihovně jste už jistě dali hlavy dohromady…“

„To tedy ne! Rozluštit tajemství vejce bych mu nikdy nepomohla!“ a Hermiona se zatvářila uraženě. „Rozumíš, nikdy! Jak můžeš něco takového říct – já přece chci, aby v turnaji zvítězil Harry! A on to ví. Že to víš, Harry?“

„Máš dost zvláštní způsob, jak to dát najevo,“ ušklíbl se Ron jízlivě.

„Hlavním cílem turnaje přece je, abychom se seznámili s kouzelníky z jiných zemí a spřátelili se s nimi!“ ostře se ohradila Hermiona.

„Ne, to ne!“ rozkřikl se na ni Ron. „Hlavní je zvítězit!“

Mnozí se po nich začali otáčet.

„Rone,“ ozval se Harry klidným hlasem, „mně vůbec nevadí, že Hermiona šla na ples s Krumem…“

Ron si však nevšímal ani jeho.

„Proč se vůbec nejdeš po tom svém Vikym podívat? Určitě se diví, kde ses ztratila,“ řekl Hermioně.

„Neříkej mu Viky!“ vyskočila, vyřítila se přes zaplněný parket a vnořila se mezi tančící. Ron sledoval, jak mizí, vzteklý a uspokojený zároveň.

„Hodláš si se mnou ještě vůbec zatancovat?“ chtěla vědět Padma.

„Ne,“ odsekl Ron a dál nasupeně zíral za Hermionou.

„Prima,“ utrhla se na něj Padma, vstala a připojila se k Parvati a k jejímu tanečníkovi z Krásnohůlek, který vykouzlil jednoho ze svých kamarádů takovou rychlostí, až by Harry přísahal, že k tomu použil přivolávací kouzlo.

„Kde je Herm-iou-na?“ ozval se něčí hlas.

Byl to Krum, který se k jejich stolu protlačil se dvěma lahvemi máslového ležáku.

„Nemám tušení,“ zabručel paličák Ron a podíval se na něj. „Ona se ti ztratila, co?“

Krum se už zase tvářil rozmrzele.

„Tak kdybýste ji uvidíli, vyříďte jí, že mám ten léžak,“ řekl a shrbeně zamířil pryč.

„Vidím, že ses spřátelil s Viktorem Krumem, Rone, viď?“

Právě v tu chvíli se k nim přihnal Percy, mnul si ruce a tvářil se patřičně důležitě. „Výtečně! Právě o to totiž jde – o mezinárodní kouzelnickou spolupráci!“

Harryho rozladilo, že se Ronův starší bratr okamžitě usadil na volnou židli, kde předtím seděla Padma. U čestného stolu bylo momentálně prázdno: profesor Brumbál tančil s profesorkou Prýtovou, Ludo Pytloun s profesorkou McGonagallovou, madame Maxime a Hagrid si mezi studenty na parketu razili hotovou dálnici; jenom Karkarova nebylo nikde vidět. Když skončila další skladba, všichni znovu zatleskali a Harry viděl, jak Ludo Pytloun políbil profesorce McGonagallové ruku a zamířil zástupem studentů zpátky k učitelskému stolu. Vtom mu zastoupili cestu Fred s Georgem.

„Co je to proboha napadá, obtěžovat významné činitele ministerstva?“ syčel Percy a podezíravě na ně zahlížel. „Nevědí, co je úcta…“

Ludo Pytloun se však obou bratří poměrně rychle zbavil, a když zahlédl Harryho, zamával na něj a přišel k jejich stolu.

„Doufám, že vás bratři neobtěžovali, pane Pytloune?“ zeptal se ihned Percy.

„Cože? Ale ne, vůbec ne!“ prohlásil Pytloun. „Jenom mi dali trochu víc informací o těch svých falešných hůlkách. Zajímali se, jestli bych jim mohl poradit, jak je nejlíp prodávat, a já jsem jim slíbil pár kontaktů, které mám v Taškářových žertovných rekvizitách…“

Percyho to nijak nepotěšilo a Harry byl ochoten se vsadit, že jakmile dorazí domů, ihned to všechno vyklopí matce. Fred a George evidentně měli ještě ctižádostivější záměry než dřív, když chtěli začít prodávat široké veřejnosti.

Pytloun právě otvíral ústa, aby se Harryho na něco zeptal, Percy však strhl jeho pozornost na sebe. „Co říkáte tomu, jak nám zatím probíhá turnaj, pane Pytloune? Náš odbor je vcelku spokojený – ten zádrhel s Ohnivým pohárem…“ a podíval se na Harryho, „byl samozřejmě trochu nešťastný, ale od té doby jde všechno úplně hladce, co říkáte?“

„No to jistě,“ přisvědčil Pytloun spokojeně. „Zatím to bylo ohromně fajn. Jak se vůbec daří Bartymu? Škoda že nemohl přijet.“

„Jsem přesvědčen, že pan Skrk bude brzy zase fit,“ prohlásil Percy důležitě, „ovšem do té doby jsem ochoten ho kdykoli zastoupit. Samozřejmě mi nejde o to, abych místo něj chodil na plesy…“ a povzneseně se zasmál, „to opravdu ne. Musel jsem už zvládnout spoustu věcí, které se vynořily během jeho nepřítomnosti – nejspíš jste slyšel, že Aliho Bašíra přistihli, když do Británie pašoval zásilku létajících koberců? A kromě toho jsme se snažili přesvědčit Transylvánce, aby podepsali mezinárodní dohodu o zákazu soubojů. V příštím roce mám schůzku s jejich ředitelem pro kouzelnickou spolupráci…“

„Pojď se projít,“ šeptl Ron Harrymu. „Hlavně ať jsme co nejdál od Percyho…“

Oba vstali od stolu, že si zajdou ještě pro něco k pití, obešli taneční parket a nepozorovaně se vytratili do vstupní síně. Hlavní brána byla otevřená, a jak scházeli po předním schodišti, mihotavé barevné lampióny dole mžikaly a třpytily se. Octli se v růžové zahradě, kde je obklopily keře, klikaté okrasné pěšiny a veliké kamenné sochy. Harry slyšel, jak někde cáká voda, nejspíš to byl vodotrysk. Na přitesaných lavičkách tu a tam někdo seděl. Vydali se s Ronem po jedné klikaté pěšině mezi růžovými keři, sotva však udělali pár kroků, zaslechli nepříjemně známý hlas:

„…nechápu, proč si děláš starosti, Igore.“

„Severusi, nechceš mi přece tvrdit, že se nic neděje!“ Karkarovův hlas zněl úzkostně a přitlumeně; nepochybně mu záleželo na tom, aby ho nikdo neslyšel. „Měsíc od měsíce je to pořád jasnější, a nemůžu popřít, že mě to vážně znepokojuje…“

„Tak uteč,“ radil mu Snape odměřeně. „Uteč, a já tě nějak omluvím. Ale co se mě týče, zůstanu v Bradavicích.“

Snape a Karkarov se vynořili ze zátočiny. Snape držel v ruce hůlku a s tím nejzlobnějším výrazem rozhrnoval růžové keře; co chvíli se z houští ozvalo bolestné zaúpění a vystupovaly odtamtud temné stíny.

„Srážím Mrzimoru deset bodů, Fawcettová!“ zavrčel Snape, když kolem něj přeběhla jakási dívka. „A Havraspáru také, Sebbinsi!“ křikl za chlapcem, který se za ní vyřítil. „Ale – copak tu děláte vy dva?“ dodal, když na pěšině před sebou zahlédl Harryho s Ronem. Harry postřehl, že se Karkarov zatvářil poněkud nejistě, když je uviděl. Nervózně zvedl ruku ke své kozí bradce a začal si ji natáčet na prst.

„Chtěli jsme se projít,“ odvětil Ron úsečně. „Na tom přece není nic špatného, nebo snad ano?“

„Tak se procházejte dál!“ vyjel na něho Snape a svižně kolem nich prošel; jeho dlouhý černý plášť vlál za ním. Karkarov profesora lektvarů urychleně následoval a Harry s Ronem se pustili pěšinou dál.

„Co asi dělá Karkarovovi takové starosti?“ zamumlal Ron.

„A odkdy si ti dva spolu tykají?“ řekl Harry zamyšleně.

Pomalu došli k velikému kamennému sobovi, nad kterým viděli třpytivé krůpěje vysoké kašny. Na kamenné lavičce mlhavě zahlédli dvě obrovité postavy, jak pozorují vodu ozářenou měsíčním svitem, a potom Harry uslyšel Hagridův hlas:

„Bylo mně to úplně jasný, hned jak jsem vás uviděl,“ říkal podivně chraplavým tónem.

Harry s Ronem zůstali stát jako přimrazení. Tohle nevypadalo na výstup, do kterého by bylo radno se připlést… Harry obhlédl nejbližší okolí a vzadu u pěšiny postřehl Fleur Delacourovou a Rogera Daviese, napůl skryté v nedalekém růžovém keři. Poklepal Ronovi na rameno a pokývl hlavou směrem k nim, aby kamarádovi naznačil, že se prostě mohou tamtudy odkrást a nikdo si jich nevšimne (Fleur a Davies vypadali velice zaneprázdnění). Jakmile však Ron spatřil Fleur, zděšeně vytřeštil oči, důrazně zakroutil hlavou a zatáhl Harryho hlouběji do šera za kamenným sobem.

„A co vám bylo jassné, Agrride?“ zeptala se madame Maxime potichu, jako když přede kočka.

Harry opravdu nebyl zvědavý, co si ti dva povídají. Věděl, že by se Hagrida nepříjemně dotklo, kdyby věděl, že ho někdo v takové chvíli potají poslouchá (jeho samotného by se to dotklo určitě) – a kdyby to šlo, strčil by si prsty do uší a začal hlasitě bzučet, to však nepřipadalo v úvahu. A tak se pokusil soustředit pozornost na brouka, který lezl po zádech kamenného soba; brouk však nebyl dost zajímavý, aby kvůli němu přeslechl Hagridova další slova.

„Prostě jsem poznal… poznal jsem, že jste jako já… byla to vaše matka nebo váš otec?“

„Nevím – nerrozumím – o čem to mluvíte, Agrride…“

„V mým případě to byla matka,“ svěřoval se Hagrid potichu. „Patřila k posledním, co v Británii zbyli. Já se na ni moc nepamatuju… poněvač vod nás vodešla, rozumíte. To mně mohly bejt asi tři roky. Nebyla zrovna mateřskej typ… voni to v sobě prostě nemaj, viďte? Vopravdu nevím, co se s ní stalo… třeba je už dávno po smrti…“

Madame Maxime ani nehlesla. Harry bezděčně spustil oči z brouka, zadíval se přes parohy kamenného soba a zaposlouchal se… ještě nikdy neslyšel Hagrida mluvit o jeho dětství.

„Mýmu taťkovi to zlomilo srdce, když vodešla. Von sám byl takovej mužíček. Když mně bylo šest, klidně jsem ho zved a postavil na prádelník, když mě namíchnul… Vždycky ho to rozesmálo…“ Hagridův hluboký hlas se zlomil. Madame Maxime ho poslouchala, ani se nepohnula, jen upřeně zírala na stříbrnou kašnu. „Taťka mě vychovával… jenomže umřel, sotva jsem začal chodit do školy. Potom už jsem se vlastně musel vo sebe starat sám. Brumbál mně vopravdu pomoh, to je fakt. Byl na mě strašně hodnej…“

Hagrid vytáhl obrovský hedvábný kapesník s puntíky a hlučně se vysmrkal. „No… koneckonců… vo sobě už jsem vám toho řek dost. A co vy? Z čí strany to máte?“

Madame Maxime však nečekaně vstala.

„Je chladno,“ řekla. Ale ať už povětří bylo, jaké chtělo, ani zdaleka nemohlo být tak chladné jako její hlas. „Myslím, že se vrátím dovnitř.“

„Cože?“ vyhrkl Hagrid rozpačitě. „To ne – ne, nechoďte pryč! Já – já ještě nikdy nikoho takovýho nepotkal!“

„Nikoho jakého, prrosím?“ otázala, se madame Maxime ledovým tónem.

Harry by Hagridovi rád poradil, že nejlépe udělá, když neodpoví. Stál tam ve tmě, skřípal zuby a utěšoval se marnou nadějí, že jeho přítel tu otázku přejde mlčením – ale nevyšlo to.

„Přeci nikoho, kdo by taky byl napůl obr!“ vysvětlil Hagrid.

„Co se to opovaššujete?“ vyjekla madame Maxime. Její hlas se rozlehl klidným večerním vzduchem jako mlhový roh. Někde za svými zády Harry zaslechl, jak Fleur a Roger nahonem vyběhli z růžového keříku. „Takhle mě v šživotě ještě nikdo neurrassil! Napůl obr? Moi? Já… já mám jen velké kosti!“

Rozzuřeně se vyřítila pryč, a jak utíkala a vztekle rozrážela růžové keře, zvedaly se do vzduchu celé mraky pestrobarevných rusalek. Hagrid zůstal sedět na lavičce a zíral, jak od něj prchá. Byla už příliš velká tma, než aby viděli, jak se tváří. Za nějakou minutu se zvedl také a dlouhými kroky zamířil nikoli zpátky do hradu, ale přes setmělé školní pozemky ke své boudě.

„Tak pojď,“ vyzval Harry potichu Rona. „Vrátíme se…“

Ron se však ani nepohnul.

„Co je?“ zeptal se Harry a podíval se na něj.

Kamarád se k němu otočil s velice vážnou tváří.

„Ty jsi to věděl?“ zašeptal. „Věděl jsi, že Hagrid je napůl obr?“

„Ne,“ Harry pokrčil rameny. „A co má být?“

Podle výrazu v Ronových očích však okamžitě pochopil, že znovu vyšlo najevo, jak málo zná kouzelnický svět. Vyrůstal u Dursleyových, a proto celá řada věcí, které kouzelníci měli za samozřejmé, pro něj znamenala naprostou novinku. S tím, jak postupoval do vyšších ročníků, takových překvapení přece jen ubývalo. Teď si však uvědomil, že většina kouzelníků by neřekla „A co má být?“, kdyby zjistili, že matkou některého jejich přítele byla obryně.

„Vysvětlím ti to vevnitř,“ šeptl Ron. „Pojď…“

Fleur a Roger Davies se mezitím vypařili, nejspíš do nějakých jiných keřů, kde by je nikdo nerušil. Harry a Ron se vrátili do Velké síně. Parvati a Padma teď seděly u jednoho stolu vzadu s partou chlapců z Krásnohůlek a Hermiona znovu tančila s Krumem. Harry s Ronem se posadili k jednomu stolu, který byl dost daleko od tanečního parketu.

„Tak povídej!“ vybídl Rona. Jak je to s těmi obry?“

„Totiž… oni nejsou…“ Ron těžko hledal správný výraz. „Nejsou zrovna nejhodnější,“ dořekl nepříliš obratně.

„Záleží na tom?“ namítl Harry. „Hagrid přece hodný je!“

„To vím taky, ale… kruci, vůbec se mu nedivím, že to tají,“ a Ron zakroutil hlavou. „Vždycky jsem si myslel, že proti němu někdo použil zlé vykrmovací kouzlo, když byl ještě malý, nebo něco takového. Nikdy o tom nechtěl mluvit.

„A copak to vadí, jestli jeho matka byla obryně?“ zeptal se Harry.

„Ehm… nikomu, kdo ho zná, na tom samozřejmě nezáleží, každý ví, že není nebezpečný,“ říkal pomalu Ron. Jenže… obři jsou prostě zlí, Harry. Jak Hagrid říkal, mají to v sobě, jsou jako trollové… líbí se jim, když mohou někoho zabít, to ví každý. Ale v Británii už žádní obři nejsou.“

„A co se s nimi stalo?“

„Tak – postupně vymřeli a spoustu jich zabili bystrozorové. Někde prý ale ještě nějací zůstali… většinou se schovávají v horách…“

„Nevím, komu by Maxime chtěla co namluvit,“ řekl Harry a díval se na ředitelku z Krásnohůlek, která teď seděla u stolu porotců sama a tvářila se pochmurně. „Jestli je Hagrid napůl obr, tak ona určitě taky. Velké kosti… větší kosti než ona snad mají jedině dinosauři.“

Oba strávili zbytek plesu v koutku a celou dobu se bavili o obrech; tančit už se nechtělo ani jednomu. Harry se snažil nedívat na Cho a na Cedrika, protože měl pokaždé hroznou chuť do něčeho kopnout, jakmile je zahlédl.

Když Sudičky přestaly o půlnoci hrát, všichni jim naposledy hlasitě zatleskali a začali se trousit do vstupní síně. Spousta studentů by si přála, aby ples ještě neskončil, ale Harry byl docela rád, že si už půjde lehnout. Pro něj to žádná velká zábava nebyla.

Ve vstupní síni narazili na Hermionu. Právě se loučila s Krumem, který se vracel na kruvalskou loď. Vrhla na Rona téměř ledový pohled a beze slova kolem něj prošla po mramorových schodech. Harry a Ron se za ní rozeběhli, ale když byli v polovině schodiště, zaslechl Harry, jak ho někdo volá.

„Haló – Harry!“

Byl to Cedric Diggory. Harry uviděl Cho, která na svého tanečníka čekala dole ve vstupní síni.

„Co je?“ zeptal se chladně, když Cedric vyběhl po schodech až k němu.

Ať už ale chtěl sdělit Harrymu cokoli, zřejmě to nehodlal vyslovit před Ronem, který jen nerudně pokrčil rameny a pak se pustil po schodech vzhůru sám.

„Poslyš…“ Cedric ztišil hlas, když Ron konečně zmizel. „Jsem ti ještě dlužen za to, žes mi řekl o dracích. Víš, s tím zlatým vejcem… to tvoje taky ječí, když ho otevřeš?“

„Hmm,“ přisvědčil Harry.

„To souhlasí… tak se jdi vykoupat, dobře?“

„Cože?“

„Jdi se vykoupat a – ehm – vezmi si to vejce s sebou – ehm – a prostě nad ním v té horké vodě pořádně zapřemýšlej. Ta koupel ti pomůže… dej na mě.“

Harry na něho vyvalil oči.

„A ještě něco,“ pokračoval Cedric. Jdi do koupelny prefektů, páté patro, čtvrté dveře vlevo od sochy Borise Bezradného. Heslo Lesní vůně. Už musím jít… chci se ještě rozloučit…“

Zazubil se na Harryho a honem seběhl dolů k Cho.

Do nebelvírské věže dokráčel Harry sám. Cedrikova rada mu připadala víc než divná: jak mu koupel může ulehčit vyluštění záhady ječícího vejce? Že by si z něj Cedric dělal dobrý den? Chce z něho udělat hlupáka, aby se Cho ve srovnání s ním ještě víc zalíbil?

Buclatá dáma a její přítelkyně Viola klímaly na obrazu nad otvorem do nebelvírské společenské místnosti. Harry musel heslo Lampionky zakřičet, aby je probudil, a když se mu to konečně podařilo, byly obě velice rozčilené. Prolezl do společenské místnosti a tam zastihl Rona a Hermionu v divoké hádce. Stáli na tři metry od sebe, ve tváři úplně rudí, a hulákali jeden na druhého.

„Jestli se ti to nelíbí, víš přece, co se má dělat!“ křičela Hermiona. Slušivý drdol se jí už uvolnil a vlasy jí z něj padaly dolů; tvář měla zkřivenou hněvem.

„Jo?“ vřískal neméně ostře Ron. „A co jako?“

„Až příště bude nějaký ples, pozvi mě dřív, než to udělá někdo jiný, a ne až na poslední chvíli!“

Ron jen němě pohyboval ústy jako zlatá rybka vytažená z vody; Hermiona se otočila na podpatku a vyřítila se po schodišti k dívčím ložnicím. Ron se otočil a podíval se na Harryho.

„Tyjó,“ zadrmolil a tvářil se, jako když do něj uhodí hrom. „To přece – to jenom dokazuje – ona vůbec nepochopila, o co tady jde…“

Harry neřekl ani slovo. Byl příliš rád, že už spolu zase mluví, než aby mu řekl, co si doopravdy myslí – měl však dojem, že Hermiona pochopila mnohem víc než Ron, jak se věci doopravdy mají.

24 / Sólokapr Rity Holoubkové

Na druhý svátek vánoční všichni vstali pozdě. V nebelvírské společenské místnosti bylo daleko klidněji než v předchozích dnech – lenivě se v ní tlachalo a každou chvíli někdo zívl. Hermiona měla zase normálně rozježené vlasy. Přiznala se Harrymu, že před plesem na ně vypotřebovala skoro celou lahvičku Rychlopomády pro váš hladký vlas, „ale je s tím moc práce, než abych to dělala každý den“, prohlásila věcně a podrbala předoucího Křivonožku za ušima.

Ron s Hermionou jako by se mlčky dohodli, že se ke své hádce nebudou vracet. Chovali se k sobě docela přátelsky, i když s podivnou zdvořilostí. Ron a Harry své kamarádce ihned vylíčili také rozhovor mezi Hagridem a madame Maxime, který bezděčně vyslechli. Hermionou ovšem zdaleka neotřáslo tolik jako Ronem zjištění, že Hagrid je napůl obr.

„Já jsem si to myslela celou dobu,“ řekla a pokrčila rameny. „Věděla jsem, že nemůže být čistokrevný obr, protože ti jsou vysocí tak dvacet stop. Ale když se nad tím upřímně zamyslíte, proč vlastně se kolem obrů tolik nadělá? Nemohou být přece všichni hrozní… lidé vůči nim mají stejné předsudky jako vůči vlkodlakům… je to jen a jen nesnášenlivost.“

Ron se na ni podíval, jako kdyby měl sto chutí pořádně ji zpražit, nejspíš však nestál o další hádku a zakroutil jen nevěřícně hlavou, když se na něho nedívala.

Byl už nejvyšší čas začít myslet na domácí úkoly, které v prvním týdnu prázdnin pustili z hlavy. Teď po Vánocích připadal život v Bradavicích skoro všem dost všední – všem s výjimkou Harryho, na kterého znovu začala doléhat nervozita.

Po svátcích mu totiž čtyřiadvacátý únor připadal o hodně blíž než před nimi, a on ještě pořad nic nepodnikl, aby rozluštil klíč, který se ve zlatém vejci skrýval. A tak vejce vytahoval z kufru pokaždé, když přišel do ložnice: otevřel vejce, pozorně se zaposlouchal a doufal, že tentokrát v tom ječení objeví nějaký smysl. Usilovně přemýšlel, co jiného kromě skřípání třiceti hudebních pil mu ten zvuk ještě připomíná, až dosud však nic podobného neslyšel. Zavřel vejce, důkladně s ním zatřásl a znovu ho otevřel, aby zjistil, zda se jeho jekot změnil, byl však pořád stejný. Pokoušel se klást vejci otázky a doslova je vyřvával, aby ječící vejce přehlušil, ale nic se nedělo. Dokonce vejce hodil přes celou místnost – i když po pravdě neočekával, že by mu to nějak pomohlo.

Samozřejmě nezapomněl na radu, kterou mu dal Cedric, ale vzhledem k momentálním nepříliš přátelským pocitům vůči druhému bradavickému šampiónovi by se bez ní raději obešel. Rozhodně si myslel, že kdyby mu Cedric opravdu chtěl pomoci, řekl by mu toho daleko víc. On sám mu přece jasně vysvětlil, co je čeká při prvním úkolu, zatímco Cedric viděl náležitou protislužbu v tom, že mu řekl, aby se šel vykoupat. O tak ubohou pomoc nijak nestál – zvlášť když byla od kluka, který se věčně vodil po chodbách za ruku s Cho. A tak přišel první školní den po vánočních prázdninách, a když Harry s obvyklým nákladem učebnic, pergamenů a brků šel na první hodinu, cítil v žaludku podivnou tíhu navíc, jako kdyby to vejce vláčel s sebou, a ona skrytá starost ho ani na chvíli neopouštěla.

Na školních pozemcích ležela ještě spousta sněhu a na oknech skleníku bylo tolik sražené páry, že při bylinkářství vůbec neviděli ven. Na hodinu péče o kouzelné tvory se v takovém počasí nikdo moc netěšil, i když – jak poznamenal Ron – by je skvorejši mohli pořádně zahřát, ať už je budou honit nebo budou třaskat tolik, že přitom zapálí Hagridovu boudu.

Když však dorazili k Hagridovu srubu, zjistili, že před jeho dveřmi stojí postarší čarodějka s krátce ostříhanými šedými vlasy a vysunutou bradou.

„Tak honem, honem, už je pět minut po zvonění!“ vyštěkla na ně, když se k ní ploužili sněhem.

„Kdo vůbec jste?“ zeptal se Ron a bedlivě si ji prohlížel. „A kde je Hagrid?“

„Jsem profesorka Červotočková,“ řekla rázně, „a dočasně vás budu učit péči o kouzelné tvory.“

„Ale kde je Hagrid?“ opakoval Harry nahlas.

„Je nemocný,“ odsekla profesorka Červotočková.

Za Harryho zády se ozval tichý, nepříjemný smích. Otočil se a uviděl Draca Malfoye a ostatní zmijozelské, kteří se k nim právě připojili. Tvářili se všichni škodolibě a žádného z nich zřejmě nepřekvapilo, když uviděli novou profesorku.

„Tudy, prosím,“ řekla profesorka Červotočková a dlouhými kroky se vydala kolem oploceného výběhu, kde se třásli zimou obrovští koně z Krásnohůlek. Harry, Ron a Hermiona šli za ní a přes rameno se ohlíželi k Hagridově boudě. Všechny záclony byly zatažené. Byl Hagrid opravdu uvnitř, sám a nemocný?

„Co je s Hagridem?“ zeptal se Harry a přidal do kroku, aby profesorku Červotočkovou dohonil.

„S tím si nedělejte starosti!“ sjela ho pohledem, jako by si o něm myslela, že je moc všetečný.

„Jenže já si je dělám,“ řekl Harry rozhořčeně. „Co se mu stalo?“

Profesorka Červotočková se tvářila, jako když ho neslyší. Vedla je kolem výběhu, kde stáli krásnohůlští koně a choulili se k sobě, aby se zahřáli, a potom ke stromu na okraji Zapovězeného lesa, u kterého byl uvázaný veliký krásný jednorožec.

Řada děvčat zvolala hlasitě „Óóó!“, když jednorožce uviděla.

„Ten je ale krásný!“ zašeptala Levandule Brownová. „Jak k němu přišla? Říká se přece, že je nesmírně těžké jednorožce chytit!“

Jednorožec byl tak zářivě bílý, že sníh široko daleko kolem vypadal úplně šedý. Nervózně hrabal zlatými kopyty a zakláněl dozadu hlavu s dlouhým rohem.

„Chlapci, vy se držte zpátky!“ vyštěkla profesorka, napřáhla ruku a prudce uhodila Harryho do prsou. „Jednorožci mají raději ženskou ruku. Děvčata, dopředu, a pojďte opatrně k němu. No tak, jen klid…“

Pomalu zamířila s dívkami k jednorožci, zatímco chlapci zůstali stát u plotu kolem výběhu a dívali se na ně.

Jakmile byla profesorka Červotočková z doslechu, obrátil se Harry k Ronovi: „Co myslíš, že je s Hagridem? Že by ho nějaký skvorejš…“

„Ne, Pottere, jestli máš na mysli tohle, žádná z těch jeho příšer mu neublížila,“ řekl polohlasem Malfoy. „Prostě se jenom stydí vystrčit ten svůj obrovský šeredný ksicht.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Harry ostře.

Malfoy sáhl do kapsy hábitu a vytáhl z ní přeloženou stránku z novin.

„Tumáš,“ řekl. „Strašně mě mrzí, že ti to musím oznámit zrovna já, Pottere…“

A jen se uculoval, když mu Harry vytrhl stránku z ruky, rozložil ji a přečetl si ji; Ron, Seamus, Dean i Neville se mu dívali přes rameno. Nahoře nad článkem byla Hagridova fotografie, na které vypadal přímo záludně.

OBROVSKÁ CHYBA ALBUSE BRUMBÁLA!

Albus Brumbál, výstřední ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, se nikdy nerozpakoval přijmout do učitelského sboru rozporné osobnosti, píše naše zvláštní dopisovatelka Rita Holoubková. Letos v září zaměstnal Alastora „Pošuka“ Moodyho, bývalého bystrozora, který je pověstný tím, že doslova vyhledává maléry, a pověřil jej vyučováním obraně proti černé magii. Na Ministerstvu kouzel vzbudilo jeho rozhodnutí značný údiv s ohledem na Moodyho známy zvyk zaútočit na každého, kdo se v jeho přítomnosti náhle pohne. Pošuk Moody nicméně ještě působí rozvážně a vlídně v porovnání s poločlověkem, kterému Brumbál svěřil výuku péče o kouzelné tvory.

Rubeus Hagrid, jenž přiznává, že ho ve třetím ročníku ze studia na tamní škole vyloučili, slouží od té doby v Bradavících jako hajný. Za své místo vděčí samozřejmě Brumbáloví. V loňském roce však Hagrid využil svého záhadného vlivu na ředitele školy, aby získal místo učitele péče o kouzelné tvory, třebaže o něj usilovalo mnoho způsobilejších uchazečů.

Hagrid, který je obrovské postavy a už svým vzezřením nahání strach, začal využívat svého nového postavení a děsil studenty svěřené do jeho péče jednou strašlivou stvůrou po druhé. I když Brumbál nad tím zavírá oči, Hagrid při svých vyučovacích hodinách, o nichž mnozí uvádějí, že jim „nahánějí strach“, už několik žáků zmrzačil.

„Na mě zaútočil hypogrif a mého přítele Vincenta Crabbeho zase ošklivě pokousal tlustočerv,“ říká student čtvrtého ročníku Draco Malfoy. „Všichni Hagrida nenávidíme, máme však příliš velký strach, než abychom se ozvali.“

Hagrid nicméně nemá v úmyslu od svého zastrašovacího tažení upustit. Minulý měsíc při rozhovoru se zpravodajkou Denního věštce připustil, že chová tvory, kterým říká „třaskaví skvorejši“, vysoce nebezpečné křížence mezi mantichorami a ohňovými kraby. Pěstování nových druhů kouzelných tvorů sice zpravidla přísně sleduje odbor pro dohled nad kouzelnými tvory, zdá se však, že Hagrid se nad taková malicherná omezení cítí povznesený.

„Prostě jsem si dopřál trochu legrace,“ prohlásil, než honem odvedl řeč jinam.

Jako by na tom nebylo dost, Denní věštec má nyní nezvratné důkazy, že Hagrid není čistokrevný kouzelník, jak vždycky předstíral. Dokonce není ani z čistě lidského rodu. Zjistili jsme exkluzivně pro vás, že jeho matkou nebyl nikdo jiný než obryně Frídwulfa, o níž není známo, kde se v současné době zdržuje.

Obři, krvelační a suroví, se během válek, které mezi sebou vedli v minulém století, navzájem takřka vyhubili. Hrstka, která přežila, se přidala ke stoupencům Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, a na její vrub připadají některé z nejhorších hromadných vražd mudlů během jeho hrůzovlády.

Mnoho obrů, kteří sloužili Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, pobili bystrozorové bojující proti mocnostem Zla, Frídwulfa však mezi nimi nebyla. Je možné, že uprchla do některého z obřích společenství, jež dosud existují v horách v zahraničí. Pokud však můžeme soudit podle Hagridových svérázných nápadů při hodinách péče o kouzelné tvory, je pravým synem své matky a zdědil po ní její surovou povahu.

Podivným řízením osudu proslul Hagrid svým důvěrným přátelstvím s chlapcem, jenž zbavil moci Vy-víte-koho a donutil tak Hagridovu matku i ostatní stoupence Vy-víte-koho, aby se skrývali. Harry Potter onu neblahou pravdu o svém obrovitém příteli nejspíš ani nezná – ovšem povinností Albuse Brumbála rozhodně je postarat se, aby se Harrymu Potterovi i jeho spolužákům dostalo varování, jaká nebezpečí jim hrozí, pokud se budou s poloobry stýkat.

Harry dočetl a podíval se na Rona, který na něj zíral s otevřenou pusou.

„Jak se to domákla?“ zeptal se šeptem.

S tím si však Harry v tu chvíli nedělal starosti.

„Cos tím chtěl říct, tím ‚všichni Hagrida nenávidíme‘?“ osopil se na Malfoye. „A co je to za nesmysly, že by tohohle…“ a ukázal na Crabbeho, „pokousal tlustočerv? Vždyť ti ani nemají zuby!“

Crabbe se přihlouple chichotal. Bylo na něm vidět, že je nanejvýš spokojený sám se sebou.

„No, myslím, že tím by učitelská dráha toho křupana mohla skončit,“ poznamenal Malfoy a zalesklo se mu v očích. „Poloobr – a já si myslel, že jako dítě vypil láhev Kostirostu… tohle se mamičkám a tatíčkům nebude ani trochu líbit… budou mít strach, aby jejich dětičky nesnědl, cha cha…“

„Ty…!“

„Vy tam vzadu, dáváte vůbec pozor?“

To k chlapcům dolehl hlas profesorky Červotočkové. Děvčata už stála kolem jednorožce a hladila ho. Harry byl tak navztekaný, že se mu článek z Denního věštce třásl v ruce. Otočil se po hlase a nepřítomně pohlédl na jednorožce, zatímco profesorka hlasitě vyjmenovávala všechny jeho kouzelné schopnosti nahlas, aby ji slyšeli i chlapci.

„Doufám, že nás bude učit pořád!“ řekla Parvati Patilová, když hodina skončila a všichni zamířili do hradu na oběd. „Takhle jsem si péči o kouzelné tvory představovala spíš… něco tak pěkného jako jednorožci, ne nějaké příšery…“

„A co Hagrid?“ vyhrkl Harry rozzlobeně, když stoupali po schodech nahoru.

„Coby?“ vylítlo z ní tvrdě. „Může dál dělat hajného, ne?“

Od plesu se Parvati chovala k Harrymu chladně. Říkal si, že se jí asi měl víc věnovat, ale když on měl dojem, že se i bez něho baví docela dobře. Rozhodně vykládala každému, kdo byl ochoten ji poslouchat, že má s tím chlapcem z Krásnohůlek domluvenou schůzku a příští víkend že se sejdou v Prasinkách.

„Tohle byla fakt dobrá hodina,“ pochvalovala si Hermiona, když vcházeli do Velké síně. „Půlku z toho, co nám profesorka Červotočková řekla o jednorožcích, jsem nevě…“

„Podívej se na tohle!“ zavrčel Harry a strčil jí pod nos článek z Denního věštce.

Hermiona ho četla s pusou dokořán stejně jako předtím Ron. „Jak se to ta příšera Holoubková dozvěděla? To jí přece Hagrid sám neřekl?“

„To ne,“ přisvědčil Harry. Dorazil k nebelvírskému stolu jako první a vzteky bez sebe se posadil. „Vždyť to neřekl ani nám! Já myslím, že byla naštvaná, že jí o mně nevykládal žádné hrůzostrašné historky, a tak začala špehovat, aby se mu pomstila.“

„Možná ho slyšela, když o tom při plesu mluvil s madame Maxime,“ uvažovala potichu Hermiona.

„To bychom ji v té zahradě museli vidět!“ namítl Ron. „A kromě toho už ve škole nemá co pohledávat! Hagrid přece říkal, že jí to Brumbál zakázal…“

„Třeba má neviditelný plášť,“ řekl Harry. Nakládal si na talíř dušené kuře, a jak byl rozčilený, postříkal všechno kolem. „To by jí bylo podobné, schovat se někde v křoví a poslouchat, co kdo říká.“

„Jako jsi to udělal ty s Ronem,“ mínila Hermiona.

„Jenomže my jsme ho vůbec poslouchat nechtěli!“ ohradil se rozhořčeně Ron. „Prostě jsme neměli na vybranou! A ten hlupák vážně vykládal o své obří matce, i když ho mohl slyšet kdekdo!“

„Musíme za ním zajít,“ rozhodl Harry. „Dnes večer, hned po jasnovidectví. Řekneme mu, že si přejeme, aby nás zase učil on… Chceš přece, aby se vrátil?“ vyhrkl na Hermionu.

„Já – já – vždyť jenom říkám, že to byla příjemná změna, mít jednou prima hodinu péče o kouzelné tvory s někým jiným – ale – samozřejmě si přeji, aby se Hagrid vrátil!“ ujišťovala ho honem a celá se chvěla, když viděla, jak vztekle se na ni dívá.

A tak se toho dne po večeři všichni tři znovu vydali z hradu a přes zledovatělé školní pozemky zamířili k Hagridově boudě. Když zaklepali, odpověděl jim Tesákův dunivý štěkot.

„To jsme my, Hagride!“ křikl Harry a dál bouchal na dveře. „Otevři nám!“

Hagrid se však neozval. Tesák za dveřmi skučel a škrábal na ně, ale zůstaly zavřené. Ještě dobrých deset minut do nich bušili a Ron dokonce šel a zabouchal na okno, ale opět se nic neozvalo.

„Prosím tě, proč se schovává před námi?“ divila se Hermiona, když to vzdali a zamířili zpátky ke škole. „Přece si nemyslí, že máme těžkou hlavu z toho, jestli je napůl obr nebo ne?“

Jenže těžkou hlavu z toho měl nejspíš Hagrid. Celý týden po něm nebylo ani vidu, ani slechu: nesedal u učitelského stolu při obědě ani při večeři, neviděli ho s Tesákem na obchůzkách po školních pozemcích, a na péči o kouzelné tvory měli dál profesorku Červotočkovou. Malfoy se při každé příležitosti Harrymu škodolibě posmíval.

„Ten tvůj poloobr ti pěkně schází, co?“ zašuškal pokaždé, když byl nablízku někdo z učitelů, takže si to s ním Harry nemohl na místě vyřídit. „Ten sloní parťák ti chybí, viď?“

V polovině ledna měli studenti povolený výlet do Prasinek. Hermiona byla celá udivená, že se tam Harry chystá také.

„Víš, já jsem si myslela, že budeš chtít využít toho, že ve společenské místnosti bude klid,“ řekla. „Aby ses opravdu mohl soustředit na to vejce.“

„Ehm – myslím, že už mám dost jasnou představu, oč jde,“ zalhal Harry.

„Vážně?“ zeptala se Hermiona, na kterou to silně zapůsobilo. „To je skvělé!“

Harrymu se z pocitu provinění otočily útroby naruby, ale dělal jakoby nic. Koneckonců má pořád pět týdnů na to, aby klíč k vejci rozluštil, a to je ještě spousta času… a pokud zajde do Prasinek, třeba tam narazí na Hagrida a bude mít možnost ho přesvědčit, aby se k učení vrátil.

V sobotu se vydal s Ronem a Hermionou z hradu a přes studené, rozmáčené školní pozemky zamířili k bránám. Když míjeli kruvalskou loď zakotvenou na jezeře, objevil se na palubě Viktor Krum, oblečený jen v plavkách. Byl kost a kůže. Zřejmě byl otužilejší, než vypadal – vyšplhal se na zábradlí lodi, rozpřáhl paže a po hlavě skočil do jezera.

„To je ale blázen!“ poznamenal Harry a vytřeštil oči, když se Krumova tmavá hlava vynořila uprostřed jezera. „Vždyť zmrzne, je přece leden!“

„Tam, odkud pochází, je o hodně chladněji,“ namítla Hermiona. „Myslím, že mu ta voda připadá docela teplá.“

„No jo, ale vždyť je tam pořád ta obří sépie,“ namítl Ron. V jeho hlase nezněla žádná úzkost – spíš určitá naděje. Hermiona si toho povšimla a zamračila se.

„Abys věděl, je opravdu hodný,“ řekla. „Vůbec není takový, jak by sis mohl myslet jen kvůli tomu, že je z Kruvalu. Říkal, že tady se mu líbí daleko víc.“

Ron ani nehlesl. Od plesu se o Viktoru Krumovi nezmínil jediným slovem, na druhý vánoční svátek však Harry našel pod svou postelí maličkou paži, kterou nejspíš někdo urazil maličké figurce v barvách bulharského famfrpálového mužstva.

Když šli po rozblácené Hlavní ulici, měl Harry oči na stopkách, jestli někde nezahlédne Hagrida, a když se přesvědčil, že v žádném krámě není, navrhl, aby šli ke Třem košťatům.

V hostinci bylo nabito jako vždy, Harrymu však stačil jediný spěšný pohled, aby zjistil, že Hagrid není ani tady. S těžkým srdcem zamířil s kamarády k výčepu, objednal si u madame Rosmerty tři máslové ležáky a sklesle si pomyslel, že vážně mohl zůstat raději na hradě a zkoumat jekot zlatého vejce.

„Copak on vůbec nechodí do kanceláře?“ šeptla najednou Hermiona. „Vidíte ho přece taky?“

Ukázala do zrcadla za výčepním pultem, v němž Harry spatřil odraz Luda Pytlouna, jak sedí v tmavém koutě se skupinou skřetů. Pytloun jim cosi spěšně a potichu vykládal; skřetové seděli se založenýma rukama a vypadali dost výhružně.

To je opravdu divné, říkal si Harry, že sedí tady U Tří košťat, teď, o víkendu, kdy se v turnaji tří škol nic neděje a porotce nikdo nepotřebuje. Důkladně si Pytlouna v zrcadle prohlédl: už zase vypadal uštvaně, stejně jako tehdy večer v lese, než se na obloze objevilo Znamení zla. Vtom se však Pytloun podíval přes výčepní pult, a jakmile spatřil Harryho, vstal.

„Okamžik, okamžik, prosím!“ slyšel, jak příkře říká skřetům, a hnal se přes celý hostinec k Harrymu, ve tváři svůj typický chlapecký úsměv.

„Harry!“ rozplýval se. „Jak se máš? Já to tušil, že na tebe natrefím! Tak jak, všecko v pořádku?“

„Hmm, děkuji,“ přisvědčil Harry.

„Mohl bych si s tebou popovídat mezi čtyřma očima, Harry?“ zeptal se Pytloun dychtivě. „Mohli byste nás vy dva nechat chvilku o samotě?“

„Ehm – tak dobrá,“ souhlasil Ron a odešel s Hermionou najít si jiný stůl.

Pytloun však odvedl Harryho kolem výčepu co nejdál od madame Rosmerty.

„Víš, chtěl jsem ti ještě jednou pogratulovat, jak fantasticky jsi zvládl toho maďarského trnoocasého draka,“ začal. „To bylo fakt úžasné!“

„Díky,“ řekl Harry, ale bylo mu jasné, že to jistě není všechno, co mu Pytloun chtěl říci, protože poblahopřát mu mohl i před Ronem a Hermionou. Rozhodně však nepůsobil dojmem, že by to mínil vyklopit hned. Harrymu neušlo, jak se přes zrcadlo nad výčepem dívá na skřety, kteří je mlčky pozorovali svýma tmavýma, šikmýma očima.

„Ti jsou můj zlý sen,“ ztlumil Pytloun hlas, když si všiml, že Harry také skřety pozoruje. „Po našem moc neumějí, a tak si znovu připadám jako s těmi Bulhary na mistrovství světa ve famfrpálu… jenže ti aspoň používali posunčinu, ta se dá pochopit. Tihle pořád jen kvákají hudrovsky… a já hudrovsky umím jediné slovo, Bladvak. To znamená krumpáč, ale nechci ho použít, aby si nemysleli, že jim vyhrožuji.“ A krátce, dunivě se zařehtal.

„Co vůbec chtějí?“ zeptal se Harry. Neušlo mu, že skřetové Pytlouna velice bedlivě sledují.

„Ehm – jak bych to řekl…“ Pytloun se najednou zatvářil nervózně. „Oni totiž… ehm… hledají Bartyho Skrka.“

„A proč ho hledají tady?“ podivil se Harry. „Ten je přece v Londýně na ministerstvu, ne?“

„Ehm… abych řekl pravdu, vůbec nemám tušení, kde je,“ přiznal Pytloun. „On totiž… prostě přestal chodit do práce. Už několik týdnů se tam vůbec neukázal. Mladý Percy, jeho asistent, tvrdí, že je nemocný. Barty mu zřejmě jenom posílá pokyny soví poštou. Byl bys ovšem tak laskav a nikomu to neříkal, Harry? Protože Rita Holoubková strká nos všude a vsadím se, že by z Bartyho nemoci udělala něco zlověstného. Nejspíš by řekla, že je nezvěstný stejně jako Berta Jorkinsová.“

„A o Bertě Jorkinsové už něco víte?“ zeptal se Harry.

„Ne,“ přiznal Pytloun a znovu se zatvářil uštvaně. „Mám samozřejmě lidi, kteří ji hledají…“ (Už bylo načase, pomyslil si Harry) „…ale je to všechno velice podivné. Do Albánie určitě dorazila, protože se tam setkala se svým bratrancem z druhého kolena. A potom od něj odjela na jih za nějakou tetičkou… a cestou beze stopy zmizela. Ať se propadnu, jestli vím, kam se poděla… přitom nemyslím, že by byla z těch, co se najednou seberou a utečou… Ale proč se my dva bavíme o skřetech a o Bertě Jorkinsové? Doopravdy jsem se tě chtěl zeptat,“ a ztlumil hlas, „jak jsi daleko s tím zlatým vejcem?“

„Ehm… není to nejhorší,“ zalhal Harry.

Pytloun jako by věděl, že nemluví pravdu.

„Poslechni, Harry,“ řekl ještě tišeji, „mám z toho všeho velice nepříjemný pocit… ty ses do turnaje dostal proti své vůli, nepřihlásil ses dobrovolně… a jestli…“ (teď už mluvil tak potichu, že se Harry musel naklonit blíž, aby ho slyšel) „jestli ti můžu nějak pomoci… jenom tě postrčit správným směrem… opravdu se mi totiž líbíš… už jen tím, jak jsi dokázal obejít toho draka…! Takže stačí, když řekneš.“

Harry se zadíval do jeho kulatého, růžového obličeje a širokých, chlapecky modrých očí.

„Ale ten klíč máme přece každý rozluštit sám?“ namítl a dal si záležet, aby to znělo jen tak, a ne jako kdyby vedoucího odboru kouzelných her a sportů obviňoval, že porušuje pravidla.

„No to ano… ovšem, jistě,“ přisvědčil Pytloun netrpělivě, „ale… všichni přece chceme, aby Bradavice zvítězily, Harry!“

„Cedrikovi jste také nabídl, že mu pomůžete?“ zeptal se Harry.

Na Pytlounově hladkém čele se objevila nepatrná vráska.

„Ne, to ne,“ připustil. „Já totiž – jak už jsem říkal, opravdu se mi líbíš. Myslel jsem jenom, že ti nabídnu…“

„Hmm, tak vám moc děkuji,“ řekl Harry, „ale myslím, že s tím vejcem to už skoro mám… potřebuju nejvýš dva tři dny, abych to rozluštil.“

Nevěděl úplně přesně, proč vlastně odmítá, leda že Pytloun pro něj byl skoro cizí člověk, a kdyby přijal jeho pomoc, měl by daleko horší pocit, že podvádí, než kdyby požádal o radu Rona, Hermionu nebo Siriuse.

Pytloun se tvářil málem dotčeně, nestačil však nic namítnout, protože v tu chvíli se tam objevili Fred a George.

„Brýden, pane Pytloune,“ pozdravil Fred rozverně. „Můžeme vás pozvat na něco k pití?“

„Ehm… ne,“ odmítl Pytloun a ještě jednou rozčarovaně pohlédl na Harryho. „Ne, chlapci, děkuji.“

Fred a George se tvářili stejně rozčarovaně jako Pytloun, který zíral na Harryho, jako kdyby ho kdovíjak zklamal.

„Už musím letět,“ prohlásil. „Jsem rád, že jsem vás všechny viděl. Zlom vaz, Harry.“

Spěšně vyrazil z hostince, načež všichni skřetové okamžitě sklouzli ze židlí a vyrazili za ním. Harry se vrátil k Ronovi a k Hermioně.

„Co ti chtěl?“ zeptal se Ron, jakmile si k nim přisedl.

„Nabídl mi, že mně pomůže s tím zlatým vejcem,“ vysvětlil Harry.

„To snad ne!“ řekla Hermiona a zatvářila se pohoršené. Je přece členem poroty! A ty už jsi ten klíč stejně rozluštil, že ano?“

„Ehm… skoro,“ přikývl Harry.

„Tedy, já si fakt myslím, že by se Brumbálovi nelíbilo, kdyby se mu doneslo, že se tě Pytloun snažil přemluvit k takovému podvodu!“ horlila Hermiona a vrtěla odmítavě hlavou. „Doufám, že se stejně snaží pomoct i Cedrikovi!“

„Ne, to ne. Já jsem se ho ptal,“ přiznal Harry.

„Co je nám do toho, jestli někdo pomůže Diggorymu?“ řekl Ron a Harry s ním v duchu souhlasil.

„Ti skřetové nevypadali zrovna moc přátelsky,“ mínila Hermiona a usrkávala svůj máslový ležák. „Co tu vůbec dělají?“

„Podle toho, co Pytloun říkal, hledají Skrka,“ vysvětlil Harry. „Údajně pořád marodí. Nechodí do práce.“

„Třeba mu Percy podává nějaký jed,“ nadhodil Ron. „Nejspíš si myslí, že kdyby Skrk natáh bačkory, stal by se vedoucím odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci on.“

Hermiona ho zpražila pohledem o-takových-věcech-se-přece-nežertuje a řekla: „To je vlastně divné, že skřetové hledají pana Skrka… normálně by měli jednat s odborem pro dohled nad kouzelnými tvory.“

„Skrk přece umí spoustu jazyků,“ připomněl Harry. „Možná potřebují tlumočníka.“

„Snad ti teď neleží na srdci chudáčci skřetové?“ zeptal se Ron Hermiony. „Že bys pro změnu založila SOOS nebo tak? Nějakou Společnost na ochranu ošklivých skřetů?“

„Chacha,“ řekla Hermiona uštěpačně. „Skřetové žádnou ochranu nepotřebují. Copak jste neposlouchali, co nám profesor Binns vykládal o jejich povstáních?“

„Ne,“ odpověděli svorně oba kamarádi.

„Skřetové si s kouzelníky a čarodějkami vždycky dokázali poradit,“ vysvětlila Hermiona a znovu si usrkla máslového ležáku. „Jsou velice chytří. Vůbec nejsou jako domácí skřítkové, kteří se nedovedou postavit za vlastní zájmy.“

„No ne,“ vydechl Ron s očima upřenýma ke dveřím.

Do hostince právě vstoupila Rita Holoubková. Tentokrát měla na sobě banánově žlutý hábit a na dlouhých nehtech příšerný růžový lak. Doprovázel ji její břichatý fotograf. Rita koupila něco k pití a pak se oba tlačili k nedalekému stolu. Harry, Ron i Hermiona je nasupeně sledovali, jak se blíží. Reportérka mluvila rychle a vypadala, že má z něčeho ukrutnou radost.

„…neměl dvakrát chuť se s námi vybavovat, že, Bozo? Ostatně proč taky, co říkáš? A co tu vůbec pohledává s celým tím houfem skřetů v patách? Že prý jim ukazuje, co všechno se v Prasinkách dá vidět… takový nesmysl… nikdy neuměl pořádně lhát. Co říkáš, znamená to, že se něco děje? Myslíš, že bychom se na to měli trochu podívat? Bývalý šéf odboru kouzelných sportů Ludo Pytloun v nemilosti… to je bezvadný titulek, Bozo – teď už jen sesmolit článek, který by se k němu hodil…“

„To už zas chcete někomu zničit život?“ zahalasil Harry.

Několik lidí se po něm ohlédlo. Rita Holoubková vykulila oči za svými brýlemi s drahokamy, když zjistila, kdo to byl.

„Harry!“ obdařila ho zářivým úsměvem. „To je fantastické! Proč si nejdeš sednout k nám a…“

„K vám ani na třímetrovém koštěti,“ odsekl Harry rozzuřeně. „Proč jste to Hagridovi provedla?“

Rita Holoubková povytáhla silně nalíčené obočí.

„Naši čtenáři mají právo dozvědět se pravdu, Harry, já pouze konám svou…“

„Co je komu do toho, že Hagrid je napůl obr?“ rozkřikl se. „Vždyť nic špatného nedělá!“

V hostinci najednou zavládlo úplné ticho. Madame Rosmerta stála za výčepním pultem a soustředěně se rozhlížela po místnosti. Vůbec si přitom nevšimla, že korbel, který plnila medovinou, už přetéká.

Na zlomek vteřiny zmizel Ritě Holoubkové úsměv ze rtů, okamžitě ho však nasadila znovu. Kvapně otevřela kabelku z krokodýlí kůže, vytáhla z ní svůj Bleskobrk a řekla: „A co kdybys mi poskytl rozhovor o Hagridovi, jak ho znáš ty, Harry? Jaký člověk se skrývá pod těmi svaly? Co je příčinou vašeho neuvěřitelného přátelství? Řekl bys, že ti svým způsobem nahrazuje otce?“

Hermiona se vymrštila se sklenicí máslového ležáku v ruce, jako by to byl granát.

„Vy ženská jedna příšerná,“ procedila skrze zaťaté zuby, „vy se nezastavíte před ničím, hlavně když máte o čem psát, a poslouží vám každý, že? Dokonce i Ludo Pytloun…“

„Sklapni, ty malá hloupá holko, a nemluv o věcech, kterým nerozumíš,“ usadila ji reportérka chladně a oči jí ztvrdly. „O Pytlounovi vím věci, ze kterých by ti vstávaly vlasy hrůzou na hlavě… Tedy ne že bys to potřebovala…“ dodala, když se podívala na její rozježenou hřívu.

„Pojďme pryč,“ řekla Hermiona. „Pojďte – Harry, Rone…“

Odcházeli a spousta hostů se za nimi dívala. Harry se ode dveří ještě ohlédl: Ritin Bleskobrk svištěl dozadu dopředu po kusu pergamenu, položeném na stole.

„Příště půjde po tobě, Hermiono,“ řekl Ron tichým, ustaraným hlasem, když spěšně kráčeli ulicí pryč.

„Jen ať to zkusí!“ vřískla Hermiona a třásla se vzteky. „Já jí ukážu! Já že jsem malá hloupá holka? Tak tohle si s ní vyřídím – napřed Harry, pak Hagrid…“

„Prosím tě, jen se s Ritou Holoubkovou nepouštěj do žádných sporů,“ řekl Ron nervózně. „To myslím vážně, Hermiono, něco proti tobě vyslídí…“

„Moji rodiče Denního věštce nečtou, takže se kvůli ní schovávat nezačnu!“ řekla Hermiona a přidala do kroku, až jí Harry s Ronem skoro nestačili. Harry ji naposledy viděl takhle rozčilenou, když uhodila Draca Malfoye do tváře. „A Hagrid už se dál schovávat nebude! Vůbec neměl připustit, aby ho taková napodobenina člověka vyvedla z míry! Pojďte!“

Dala se do běhu a celou cestu se držela v čele, proběhla branami s okřídlenými kanci a po školních pozemcích zamířila vzhůru k Hagridově boudě.

Záclony měl pořád zatažené, a když se přiblížili víc, slyšeli, jak se Tesák rozštěkal.

„Hagride!“ křikla Hermiona a zabušila na vchodové dveře. „Hagride, nech už toho! My víme, že jsi doma! Do toho nikomu nic není, jestli tvá máma byla obryně, slyšíš? Nenech tu hnusnou ženskou Holoubkovou, aby tě takhle deptala! Vylez ven, Hagride, vždyť jsi…“

Dveře se otevřely. Hermiona vyhrkla „No koneč…“ a vzápětí zmlkla, protože se ocitla tváří v tvář nikoli Hagridovi, nýbrž Albusovi Brumbálovi.

„Dobré odpoledne,“ popřál jim vlídně a usmíval se.

„My – ehm – my jsme přišli za Hagridem,“ vypravila ze sebe Hermiona přiškrceně.

„To předpokládám,“ přikývl Brumbál a v očích mu zablýskaly jiskřičky. „Proč nejdete dál?“

„Och… hm… ano, jistě,“ špitla Hermiona.

A tak všichni tři vstoupili. Jakmile Harry překročil práh, Tesák se na něho vrhl, zběsile štěkal a pokoušel se olíznout mu uši. Harry ho odstrčil a rozhlédl se.

Hagrid seděl u stolu, na kterém stály dva obrovské hrnky čaje. Vypadal hrozně: tvář samá skvrna, oči napuchlé, a co se týkalo vlasů, místo aby se je pokoušel hladce učesat, vypadaly jako paruka z pokroucených drátů.

„Ahoj, Hagride,“ řekl Harry.

Obr zvedl hlavu.

„Hoj,“ odpověděl chraplavě.

„Nejspíš by nám přišlo vhod ještě trochu čaje,“ mínil Brumbál. Zavřel za trojicí dveře, vytáhl hůlku, zatočil s ní a vzápětí zakroužil vzduchem podnos s čajem a s mísou sušenek. Brumbál ho hůlkou dopravil na stůl a všichni se posadili. Po chvíli ticha se Brumbál zeptal: „Jestlipak jsi slyšel, co křičela slečna Grangerová, Hagride?“

Hermiona se mírně začervenala, ale Brumbál se na ni usmál a pokračoval: „Hermiona, Harry a Ron se k tobě očividně hlásí dál, podle toho, jak se pokoušeli vyrazit dveře.“

„Samozřejmě že se k tobě hlásíme!“ řekl Harry a upřeně se na Hagrida podíval. „Přece bys nevěřil, že když si ta kráva Holoubková – promiňte, pane profesore,“ dodal honem a sklouzl očima na Brumbála.

„Dočasně jsem ohluchl, nemám tušení, co jsi říkal, Harry,“ Brumbál točil palci a zíral do stropu.

„Ehm – dobrá,“ pokračoval Harry rozpačitě. „Chtěl jsem jen říct – Hagride, jak sis mohl myslet, že bychom brali vážně, co ta – ta ženská – o tobě napsala?“

Z Hagridových očí černých jako švábi se vykutálely dvě veliké slzy a zvolna mu skanuly do rozcuchaných vousů.

„Tady máš živoucí důkaz toho, o čem jsem mluvil, Hagride,“ ozval se Brumbál a zíral do stropu dál. „Ukázal jsem ti dopisy od spousty rodičů, kteří se na tebe pamatují, kdy jako děti sami chodili do Bradavic, a kteří mi píšou velice jasně, že kdybych tě vyhodil, řeknou si k tomu svoje…“

„Ale všichni ne,“ zachraplal Hagrid. „Všichni si to nepřejou, abych tu zvostal.“

„Tak počkej, Hagride. Jestli si myslíš, že musíš být oblíbený u všech bez výjimky, obávám se, že tu budeš takhle sedět ještě hodně dlouho,“ řekl Brumbál a přísně na něj pohlédl přes své půlměsícové brýle. „Od té doby, co jsem tu ředitelem, neminul jediný týden, aby nepřiletěla aspoň jedna sova se stížností, jak tu školu vedu. A co mám dělat? Zatarasit se u sebe v ředitelně a nechtít s nikým mluvit?“

„Jenže – jenže vy nejste polovobr!“ zaskřehotal Hagrid.

„Tak se, Hagride, podívej, jaké příbuzné mám já!“ namítl Harry vztekle. „Podívej se na Dursleyovy!“

„Teď jsi to vystihl, Harry,“ přisvědčil Brumbál. „Jen tak mimochodem – proti mému vlastnímu bratrovi Aberforthovi vedli kárné řízení kvůli tomu, že nepatřičně kouzlil s nějakou kozou. Všechno to bylo v novinách – začal se snad Aberforth skrývat? Ani ho to nenapadlo! Chodil s hlavou vztyčenou a dělal si své jako obvykle! Samozřejmě si nejsem úplně jistý, že umí číst, takže to od něj možná nebyla statečnost…“

„Vrať se a pojď zase učit, Hagride,“ domlouvala mu Hermiona rozvážně. „Vrať se, prosím, opravdu nám chybíš.“

Hagrid naprázdno polkl. Po tvářích mu kanuly další slzy a stékaly mu do rozcuchaných vousů. Brumbál vstal.

„Tvé odstoupení odmítám, Hagride, a očekávám, že v pondělí začneš znovu učit,“ řekl. „Sejdeme se u snídaně o půl deváté ve Velké síni. Žádné výmluvy. Přeji vám všem hezké odpoledne.“

Poté podrbal Tesáka za ušima a odešel. Když se za ním zavřely dveře, Hagrid složil hlavu do dlaní, velikých jako víka od popelnic, a začal hlasitě vzlykat. Hermiona ho bez přestání hladila po rameni, až konečně vzhlédl, oči úplně rudé, a řekl: „Brumbál je velkej člověk… vopravdu velkej…“

„Aby ne,“ přisvědčil Ron. „Můžu si vzít sušenku, Hagride?“

„Vem si, kolik chceš,“ vybídl ho obr a otíral si oči hřbetem ruky. „A má samozřejmě pravdu – vy všichni máte pravdu… choval jsem se jako hlupák… můj nebohej taťka by se za mě styděl, že jsem se takhle choval…“ Po tváři mu už zase tekly slzy, ale teď si je setřel o dost rozhodněji a řekl: „Vobrázek mýho taťky jsem vám eště nikdy neukazoval, viďte? Koukněte se…“

Vstal, došel k prádelníku, otevřel zásuvku a vytáhl z ní fotografii maličkého kouzelníka, který měl stejně černé oči s vějíři vrásek jako on a zářivě se usmíval, jak seděl Hagridovi na rameni. Hagrid byl dobrých sedm či osm stop vysoký soudě podle jabloně, vedle níž stál, obličej však měl bezvousý, mladý, kulatý a hladký – mohlo mu být nanejvýš jedenáct.

„To je focený, když mě přijali do Bradavic,“ vysvětlil Hagrid skřehotavě. „Táta z toho byl úplně naměkko… měl strach, že ze mě žádnej kouzelník nebude, kvůli mámě… ale vzali mě. Sice když přišlo na kouzla, žádnej velkej machr jsem nebyl… aspoň se ale nedožil toho, že mě vyloučili. Umřel, když jsem byl v druhým ročníku…

To Brumbál mně pak pomoh, když taťka vodešel. Dal mně místo hajnýho… von totiž lidem důvěřuje. A je vochotnej zkusit to s nima eště jednou… tím se právě liší vod jinejch ředitelů. Přijme do Bradavic každýho, když má nadání. Ví, že z nich můžou bejt výborný kouzelníci, i když jejich rodiny nejsou… jak bych to řek… nejsou tak vážený. Jenže některý lidi to nechápou. Některý vám to vždycky budou mít za zlý… a některý dokonce tvrděj, že maj jen veliký kosti, místo aby se dokázali postavit a říct – jsem takovej, jakej jsem, a nestydím se za to. ‚Nikdy se za to nestyď,‘ říkával vždycky můj nebohej taťka. ‚Najdou se takový, který ti to budou mít za zlý, ty ale nestojej za to, aby sis kvůli nim dělal těžkou hlavu.‘ A to měl pravdu. Choval jsem se jako pitomec. A kvůli ní si už těžkou hlavu dělat nebudu, to vám slibuju. Veliký kosti… já jí dám veliký kosti!“

Harry, Ron i Hermiona se na sebe nervózně podívali. Harry by raději vyvedl na procházku padesát třaskavých skvorejšů, než aby se Hagridovi přiznal, že vyslechl jeho rozhovor s madame Maxime, Hagrid však mluvil dál a zřejmě si neuvědomoval, že vyslovil něco podivného.

„Víš, Harry,“ vzhlédl od fotografie svého otce a oči se mu najednou rozzářily, „když jsme se potkali poprvý, připomněl jsi mně tak trochu mě samotnýho. Mamka i taťka vobá po smrti, a ty sis říkal, že se do Bradavic možná ani nehodíš, pamatuješ? Nebyl sis jistej, esli na to vopravdu máš… a teď se na sebe podívej, Harry! Šampión za naši školu!“

Ještě chvilku se na Harryho díval a pak velice vážně řekl: „Víš, co by mně udělalo vopravdickou radost, Harry? Kdybys vyhrál. Z toho bych měl vopravdickou radost. To by jim všem ukázalo… že nemusíš bejt z čistokrevný kouzelnický rodiny, abys vyhrál. Nemusíš se stydět za to, že jseš takovej, jakej jseš. Ukázalo by jim to, že pravdu nemaj voni, ale Brumbál, když přijímá každýho, pokud umí dělat kouzla. Jak jseš na tom s tím vejcem, Harry?“

„Prima,“ odpověděl Harry. „Fakt prima.“

Na Hagridově zbědovaném obličeji se objevil široký, vodnatý úsměv. „To rád slyším, hochu… Ty jim ukážeš, Harry, ty jim to ukážeš! Porazíš je všechny.“

Jenže lhát Hagridovi nebylo totéž jako lhát někomu jinému. Když se pak s Hermionou a Ronem vracel k večeru na hrad, myslel na onen blažený výraz v jeho zarostlém obličeji, když si představoval, že jeho oblíbenec Harry v turnaji zvítězí. Vejce, kterému nerozuměl, ho toho večera tolik tížilo na svědomí, že když si lehal do postele, definitivně se rozhodl – je čas odhodit pýchu stranou a zjistit, jestli na té Cedrikově radě něco je.

25 / Vejce a oko

Jelikož Harry neměl tušení, jak dlouhou koupel bude potřebovat, aby rozluštil tajemství zlatého vejce, rozhodl se, že si ji dá v noci, kdy tomu může věnovat tolik času, kolik bude chtít. I když se mu nechtělo přijímat od Cedrika další laskavosti, přece jen se rozhodl, že půjde do koupelny prefektů. Smělo tam mnohem míň lidí, takže nehrozilo takové nebezpečí, že ho někdo vyruší.

Svou výpravu si pečlivě připravil, protože školník Filch ho už jednou uprostřed noci nachytal mimo ložnici právě tam, kam studenti nesmějí, a netoužil si to zopakovat. Základem všeho byl samozřejmě neviditelný plášť, ale jako dodatečnou pojistku se rozhodl vzít si i Pobertův plánek, hned po plášti svoji nejužitečnější pomůcku při porušování školního řádu. Plánek zachycoval celé Bradavice, nevyjímaje početné zkratky a tajné chodby, a co bylo ze všeho nejdůležitější, lidé na hradě na něm byli vidět jako maličké body se jmenovkami, které se pohybovaly po chodbách, takže Harryho mohl předem varovat, kdyby se někdo blížil ke koupelně.

Ve čtvrtek večer si u své postele nenápadně natáhl plášť, odplížil se z ložnice zpátky po schodech dolů a stejně jako onoho večera, kdy mu Hagrid ukázal draky, počkal, až se otvor v podobizně otevře. Tentokrát na něj čekal Ron, aby řekl Buclaté dámě heslo Lívanečky s banány. „Zlom vaz,“ zamumlal, když se Harry proplížil, a sám prolezl do společenské místnosti.

Toho večera se Harrymu šlo v plášti dost těžko: pod paží nesl těžké vejce a v druhé ruce si přidržoval pod nosem plánek. Chodby zalité měsíčním světlem byly však tiché a prázdné, a protože si ve strategických mezičasech plánek kontroloval, měl jistotu, že nenarazí na nikoho, komu se chtěl vyhnout. Když dorazil k soše Borise Bezradného, kouzelníka, který vypadal tak zoufale ztraceně s rukavicemi navlečenými opačně, našel ty správné dveře. Opřel se o ně a zamumlal heslo Lesní vůně, jak mu poradil Cedric.

Dveře se skřípavě otevřely. Harry vklouzl dovnitř, zavřel za sebou na zástrčku, sundal si neviditelný plášť a rozhlédl se.

V první chvíli si řekl, že by nebylo špatné být prefektem už jenom kvůli tomu, že by mohl chodit do téhle koupelny. Tlumeně ji osvětloval nádherný lustr se spoustou svící a všechno tu bylo z bílého mramoru, včetně jakéhosi prázdného obdélníkového plaveckého bazénu, zapuštěného do podlahy. Po jeho okrajích bylo rozmístěno na sto zlatých kohoutků a každý z nich měl v rukojeti zasazen drahokam jiné barvy. Bylo tam i skákací prkno. Na oknech visely dlouhé bílé lněné záclony, v koutě ležela veliká hromada načechraných bílých ručníků a na stěně visel jediný obraz ve zlatém rámu. Byla na něm plavovlasá jezerní panna hluboce spící na útesu, jejíž dlouhé vlasy jí zavlály po tváři pokaždé, když hlasitě zachrápala.

Harry si odložil plášť, vejce i mapu, vykročil k bazénu a rozhlédl se. Ozvěnou od stěn se mu vracel zvuk vlastních kroků. Koupelna byla skutečně nádherná – lákalo ho vyzkoušet si aspoň několik ze všech těch kohoutků; zároveň se však nemohl zbavit hlodavé myšlenky, jestli si z něj Cedric nevystřelil. Jak mu to všechno proboha mohlo pomoci, aby rozluštil tajemství zlatého vejce? Přesto si položil na okraj vany, veliké jako plavecký bazén, jeden z načechraných ručníků, klekl si a otevřel několik kohoutků.

Okamžitě zjistil, že každý z nich obsahuje cosi jako bublinkovou koupel smíšenou s vodou, i když to vůbec nepřipomínalo uhličité koupele, jaké až dosud znal. Z jednoho kohoutku vyletovaly růžové a modré bubliny veliké jako fotbalové míče; z dalšího proudila ledově bílá pěna, tak hustá, až to vypadalo, že by ho snad unesla, kdyby si to chtěl vyzkoušet. Ze třetího se řinuly voňavé tmavorudé mraky, které se vznášely nad hladinou. Harry se chvíli bavil tím, že kohoutky jeden po druhém otvíral a zavíral. Obzvlášť se mu líbil jeden, jehož proud se odrazil od hladiny a skákal po ní ve velkých obloucích. Když už byl hluboký bazén plný horké vody, pěny a bublinek (při jeho velikosti to šlo velice rychle), Harry všechny kohoutky zavřel, sundal si župan, trepky i pyžamo a vklouzl do vody.

Bazén byl tak hluboký, že sotva dosáhl nohama na dno, a opravdu udělal několik temp, než zase doplaval zpátky k okraji, kde šlapal vodu a upřeně zíral na vejce. Jakkoli bylo příjemné plavat v horké, pěnivé vodě a mezi obláčky různobarevné páry, nic oslnivého jej nenapadalo, žádný výšleh poznání se nedostavil.

Natáhl paže, vlhkýma rukama vejce zvedl a otevřel je. Koupelnu okamžitě naplnil známý skřípavý jekot a odrážel se od mramorových stěn, zněl však stejně nepochopitelně jako vždy, jen snad byl v ozvěnách ještě silnější. Honem vejce opět zavřel, aby jekot nepřivolal Filche, a napadlo ho, zda Cedric nesledoval právě tohle, když ho sem poslal – a potom zničehonic kdosi promluvil. Harry nadskočil, až vejce upustil a to se rachotivě odkutálelo po podlaze.

„Na tvém místě bych ho zkusila ponořit do vody.“

Harry z úleku spolkl pořádnou dávku bublinek. S prskáním se postavil – a spatřil ducha zasmušilé dívky, jak se zkříženýma nohama sedí na jednom kohoutku. Byla to Ufňukaná Uršula, kterou slýchávali vzlykat v odtokovém kolenu na záchodku o tři poschodí níž.

„Uršulo!“ vyjekl pobouřeně Harry. „Vždyť já – já nemám nic na sobě!“

Pěna byla tak hustá, že na tom sotva záleželo, měl však nepříjemný pocit, že ho Uršula z některého kohoutku sledovala už od chvíle, kdy sem vstoupil.

„Zavřela jsem oči, když jsi lezl do vody,“ řekla líně a zamžourala na něj přes silné brýle. „Celé věky ses za mnou nepřišel podívat.“

„Jo… no totiž…“ hlesl Harry a pokrčil se v kolenou, aby měl naprostou jistotu, že Uršula z něj uvidí nanejvýš hlavu. „Vždyť víš, že do tvé umývárny vlastně nesmím. Je přece dívčí.“

„Dřív ti to nijak nevadilo,“ řekla Uršula nešťastně. „A chodil jsi tam každou chvíli.“

Byla to pravda, i když jen proto, že Uršulina umývárna mimo provoz byla tím nejvhodnějším místem, kde mohli s Hermionou potají připravit mnoholičný lektvar – zakázaný lektvar, který na dobu jedné hodiny proměnil jeho a Rona v živoucí kopie Crabbeho a Goyla, takže se mohli vkrást do zmijozelské společenské místnosti.

„Taky jsem si to pěkně vylízal, že jsem tam chodil,“ prohlásil Harry, což byla napůl pravda: Percy ho jednou přistihl, když z Uršuliny umývárny odcházel. „Říkal jsem si, že udělám líp, když už tam nebudu chodit.“

„Aha… rozumím…“ řekla Uršula a rozmrzele se škrábala na bradě. „Ale stejně – já bych to vejce zkusila ponořit do vody. Aspoň Cedric Diggory to udělal.“

„Toho jsi špehovala taky?“ rozhořčil se Harry. „Tak takhle ty se bavíš – večer se sem vždycky vplížíš a díváš se, jak se prefekti koupou!“

„Někdy,“ řekla Uršula připoťouchle, „ale ještě nikdy jsem se nikomu neukázala a nepromluvila na něj.“

„No to je pro mě fakt pocta,“ řekl Harry ponuře. „Teď koukej zavřít oči!“

Přesvědčil se, jestli si Uršula zakryla brýle rukama, a teprve pak se vynořil z vody, omotal si pevně kolem beder ručník a šel pro vejce.

Když byl znovu ve vodě, Uršula na něho zamžourala mezi prsty a vybídla ho: „Tak a teď – teď ho otevři pod vodou!“

Harry pohroužil vejce pod zpěněnou hladinu, otevřel ho – a tentokrát ječet nezačalo. Ozývala se z něj jakási klokotavá píseň, ale její slova nedokázal přes vodu zachytit.

„Musíš taky strčit hlavu pod vodu,“ ozvala se Uršula, kterou očividně těšilo, když mu mohla poroučet. „Dělej!“

Harry se zhluboka nadechl a ponořil se – a jakmile usedl na mramorovém dně bublinkové koupele, zaslechl sbor tajuplných hlasů, doléhajících k němu z otevřeného vejce v dlaních:

„Přijď za námi v ten modrý svět

– nad zemí náš zpěv neslyšet –

a věz, že nám teď propadlo,

oč v životě jsi nejvíc stál.

Máš hodinu, jen krátký čas,

abys to získal zpátky zas,

pak ti však černé zrcadlo

řekne: Je marné hledat dál.“

Nechal se vynést na hladinu, vynořil se mezi bublinkami a setřásal si vlasy z očí.

„Slyšel jsi to?“ zeptala se Uršula.

„Jo… ‚Přijď za námi v ten modrý svět…‘ jako kdyby mě chtěl někdo přesvědčovat… Počkej, musím si to poslechnout ještě jednou…“ Znovu se ponořil pod vodu.

Poslechl si tu píseň pod vodou celkem pětkrát, než se ji naučil nazpaměť. Pak chvíli šlapal vodu a urputně přemýšlel, zatímco Uršula seděla a civěla na něj.

„Musím hledat lidi, které nad zemí není slyšet…“ řekl pomalu. „Ehm… kdo to může být?“

„Ty máš dost dlouhé vedení, viď?“ Ještě nikdy neviděl Ufňukanou Uršulu v dobré náladě – s výjimkou toho dne, kdy Hermioně po dávce mnoholičného lektvaru zarostla tvář srstí a navíc jí narostl kočičí ocas.

Harrymu se div nerozskočila hlava, jak přemýšlel… jestli jsou ty hlasy slyšet jen pod vodou, pak nejspíš patří stvořením, která tam žijí. Sdělil svou domněnku Uršule a ta se na něj samolibě zaculila.

„Zrovna tak uvažoval Diggory,“ přisvědčila. „Ležel si tady a mluvil si pro sebe. Nevím, jak dlouho to trvalo… ale skoro všechny bublinky už vyprchaly…“

„Pod vodou…“ uvažoval Harry pomalu. „Uršulo… kdo ještě žije v jezeře, kromě obří sépie?“

„Kdejaká havěť,“ odpověděla. „Občas se tam dolů podívám… někdy mi dokonce nic jiného nezbývá, když někdo na mém záchodku spláchne a já to nečekám.“

Harry se snažil potlačit představu, jak Uršula hučí dolů do jezera spolu se splašky, a řekl: „A má něco z toho lidský hlas?… Počkat…“

Vtom zabloudil pohledem na obraz dřímající jezerní panny na stěně. „Uršulo… a co jezerní lidé – ti tam přece nejsou, nebo snad ano?“

„Óóó, výtečně!“ řekla a za silnými brýlemi jí zajiskřilo. „Diggorymu to trvalo mnohem déle! A přitom tamhleta byla vzhůru,“ trhla hlavou směrem k jezerní panně, v zasmušilém obličeji výraz hluboké nechuti. „Hihňala se a předváděla, mávala ploutvemi…“

„Takže jsem na to přišel, viď?“ ujišťoval se Harry plný vzrušení. „Při druhém úkolu musím najít jezerní národ a…“

Vtom si uvědomil, co vlastně říká, a vzrušení z něj vyprchalo, jako kdyby mu někdo vypumpoval žaludek. Plavat moc neuměl, protože k tomu nikdy neměl kloudnou příležitost. Dudley jako malý kluk chodil na hodiny plavání, Harrymu však teta Petunie a strýc Vernon nikdy žádný plavecký kurz nezaplatili; bezpochyby doufali, že se jednoho dne utopí. Pár temp tady v bazénu mu nedělalo potíže, jenže jezero bylo opravdu veliké a opravdu hluboké… A jezerní lidé určitě žijí až u dna…

„Uršulo,“ Harry se na ni váhavě obrátil, „jak tam ale mám dýchat?

Jeho otázka vehnala Uršule znovu slzy do očí.

„Jak můžeš být tak bezohledný!“ zamumlala a šmátrala ve svém hábitu po kapesníku.

„Jak to myslíš, bezohledný?“ užasl Harry.

„Že zrovna přede mnou mluvíš o dýchání!“ zakvílela Uršula a její hlas se rozlehl po celé koupelně. „Když já nemůžu… když už jsem takovou dobu…“ Zabořila obličej do kapesníku a hlasitě popotahovala.

Harry si vzpomněl, jak Uršule vždy vadila jakákoli narážka na to, že je mrtvá – žádný jiný duch, kterého znal, s tím tolik nenadělal. „Promiň,“ řekl netrpělivě. „Opravdu jsem nechtěl… prostě jsem zapomněl…“

„No jistě, na to, že Uršula je po smrti, se zapomíná tak snadno,“ polkla a koukala na něj opuchlýma očima. „Nikomu jsem nechyběla, ani když jsem byla naživu. Trvalo jim celé hodiny, než našli moje tělo – vím to, protože jsem tam seděla a čekala na ně. Pak přišla do umývárny Olivie Hornbyová a prý ‚Zas už tu někde trucuješ, Uršulo?‘ řekla. ‚Profesor Dippet mě požádal, abych se po tobě podívala.‘ Pak uviděla mé tělo… Óóó, nezapomněla na to až do své smrti, o to jsem se postarala… všude jsem za ní chodila a připomínala jí to, vážně, vzpomínám si, jak jsem na svatbě jejího bratra…“

Harry ji však neposlouchal. Myslel na píseň, kterou zpívali jezerní lidé. A věz, že nám teď propadlo, oč v životě jsi nejvíc stál. Znělo to, jako když mu chtějí ukrást něco, co mu patří a co bude muset získat nazpátek. Ale co vlastně mu hodlali vzít?

„…a potom samozřejmě šla na ministerstvo kouzel, aby mi zakázali věšet se jí na paty, takže jsem se musela vrátit sem a teď tu bydlím ve svém záchodku.“

„Dobrá,“ řekl Harry neurčitě. „Opravdu jsem se dostal o hodně dál, než jsem byl… buď tak hodná a zavři zas oči, ať mohu vylézt.“

Zdvihl vejce ze dna bazénu, vylezl z vody, utřel se a oblékl si pyžamo a župan.

„Přijdeš zas někdy za mnou do umývárny?“ zeptala se Ufňukaná Uršula truchlivě, když Harry zvedal svůj neviditelný plášť.

„Ehm… pokusím se,“ přislíbil, i když si v duchu říkal, že do její umývárny by se vydal jedině v případě, že by všechny ostatní záchodky na hradě byly ucpané. „Měj se hezky, Uršulo… a děkuji, že jsi mi pomohla.“

„Tak ahoj,“ řekla sklesle na rozloučenou, a zatímco si oblékal neviditelný plášť, Uršula vklouzla zpátky do jednoho kohoutku.

Venku na tmavé chodbě Harry nahlédl do Pobertova plánku, aby se ujistil, že je pořád vzduch čistý. Skvělé – body náležející Filchovi a paní Norrisové se nepohnuly ze školníkovy kanceláře… nezdálo se, že by se po škole kdokoli pohyboval, až na Protivu, který skákal po Pamětní síni o poschodí výš… Harry udělal první krok směrem k nebelvírské věži, a vtom mu oko na plánku sklouzlo na něco jiného… bylo to nanejvýš podivné.

Protiva nebyl jediný, kdo se v hradu pohyboval. V místnosti v levém dolním rohu – Snapeově kabinetu – se míhal sem tam další osamělý bod. Neměl však jmenovku Severus Snape, nýbrž Bartemius Skrk.

Harry na něj vytřeštil oči. Říkalo se přece, že pan Skrk je příliš nemocný, než aby chodil do práce nebo přijel na vánoční ples… jak to, že se teď vplížil do Bradavic, v jednu hodinu v noci? Harry pozorně sledoval, jak se ten bod pohybuje po místnosti sem tam a každou chvíli se zastavuje…

Ještě chvíli váhal a přemýšlel… a pak ho přemohla zvědavost. Otočil se a vydal se opačným směrem k nejbližšímu schodišti. Podívá se, co má Skrk za lubem.

Sešel po schodech, jak nejtišeji uměl, ale tváře na některých podobiznách se přece jen otáčely, když zaslechly zaskřípat prkno nebo zašustit jeho pyžamo. Po chvíli už se plížil dolejší chodbou, přibližně v polovině cesty odhrnul závěs a poté pokračoval po užším schodišti, které ho zkratkou mělo zavést o dvě poschodí níž. Cestou stále nahlížel do plánku a nepřestával se divit… prostě mu nešlo do hlavy, že by se pan Skrk, vždy tak dbalý zákonů a slušného chování, plížil tou pozdní noční hodinou po kabinetu někoho jiného…

A potom, když v polovině schodiště vůbec nemyslel na to, co dělá, soustředěný jen na podivné chování pana Skrka, probořil se nečekaně oním záludným schodem, který Neville pokaždé zapomněl přeskočit. Neohrabaně se zapotácel a zlaté vejce, dosud vlhké z koupele, mu vyklouzlo – naklonil se a zkusil ho polapit, ale už to nestihl. Vejce padalo po dlouhém schodišti a o každý schod zadunělo, jako když uhodí na buben – neviditelný plášť z Harryho sklouzl, a jak po něm chňapl, vyletěl mu z ruky Pobertův plánek a dopadl o šest schodů níž, kam už nedosáhl, poněvadž se zabořil až po koleno.

Zlaté vejce proletělo závěsem na úpatí schodiště na dolní chodbě a tam se otevřelo a začalo hlasitě ječet. Harry vytáhl hůlku, aby Pobertův plánek zachytil a smazal vše, co na něm bylo, ten však byl příliš daleko…

Znovu si těsněji přivinul neviditelný plášť, napřímil se, natáhl uši, v očích strach… a téměř vzápětí…

„PROTIVO!“

Harry neomylně poznal lovecký křik školníka Filche. Slyšel jeho šouravé kroky, jak se kvapem blíží, a jeho sípavý, vztekem zvýšený hlas.

„Co tu děláš za kravál? To chceš vzbudit celý hrad? Ale já tě dostanu, Protivo, dostanu tě a ty… co je zas tohle?“

Filchovy kroky se najednou zastavily. Bylo slyšet cvaknutí kovu o kov a vejce přestalo ječet – to je Filch zdvihl a zavřel. Harry stál úplně potichoučku, s jednou nohou stále vzpříčenou v očarovaném schodu, a poslouchal. Filch už každou chvíli musí odhrnout závěs, aby lapil Protivu… jenže tam žádný Protiva nebude… a když se pustí po schodech vzhůru, najde Pobertův plánek… a ať už na sobě Harry má neviditelný plášť nebo ne, plánek mu ukáže Harry Potter přesně tam, kde teď stál.

„Vejce?“ hlesl pod schody Filch. „Podívej se, drahoušku!“ (Paní Norrisová byla zřejmě s ním.) „To je přece hádanka z Poháru tří kouzelníků! Patří některému školnímu šampiónovi!

Harrymu se udělalo zle. Srdce mu bilo jako šílené.

„PROTIVO!“ vykřikl Filch se škodolibou radostí. „Tak tys kradl!“

Prudce roztáhl závěs a Harry spatřil jeho strašný, odulý obličej a vypoulené, bledé oči, upřené na temné a (aspoň pro něj) prázdné schodiště.

„Tak ty se schováváš, co?“ pronesl tiše. „Ale já si tě najdu, Protivo… takže tys ukradl klíč z Poháru tří kouzelníků… za tohle s tebou Brumbál vyrazí dveře, ty hnusné, zlodějské strašidlo…“

Filch se pustil po schodech vzhůru a jeho vychrtlá, špinavě hnědožlutá kočka mu šla v patách. Očima jako dvě lampy, stejnýma jako její pán, zírala přímo na Harryho. Nestalo se mu to poprvé, kdy musel přemýšlet, zda neviditelný plášť působí také na kočky… Zvedal se mu žaludek ze strachu, jak se Filch ve starém flanelovém županu stále víc blížil. Zoufale se pokoušel vyprostit uvězněnou nohu, ale jenom se zabořil ještě hlouběji – školník už každou vteřinu musel zahlédnout plánek nebo vrazit přímo do něho…

„Filchi! Co je to tam?“

Filch zůstal stát pár schodů pod ním a otočil se. Pod schody stála jediná osoba, která Harrymu mohla ještě přitížit – profesor Snape. Na sobě měl dlouhou šedou noční košili a ve tváři byl sinalý.

„To Protiva, pane profesore,“ zašeptal zlostně Filch. „Hodil tohle vejce dolů ze schodů.“

Snape rychle vyběhl po schodech a zastavil se vedle Filche. Harry zaťal zuby – byl přesvědčen, že ho bušící srdce každou chvíli prozradí…

„Cože, Protiva?“ řekl Snape tlumeně a prohlížel si vejce, které Filch držel v rukou. „Ale Protiva se nemohl dostat do mého kabinetu…“

„Vy jste to vejce měl v kabinetu, pane profesore?“

„Jistěže ne,“ vyštěkl Snape. „Slyšel jsem, jak něco bouchá a ječí…“

„Ano, pane profesore, to bylo to vejce…“

„…a šel jsem zjistit, co se děje…“

„…shodil ho Protiva, pane profesore…“

„…a když jsem šel kolem svého kabinetu, viděl jsem, že je tam rozsvíceno a dveře skříně jsou otevřené! Někdo ji prohledával!“

„Ale Protiva přece nemohl…“

„To vím, že nemohl, Filchi!“ utrhl se na něho Snape. „Zavírám svůj kabinet kouzlem, které může překonat jedině nějaký kouzelník!“ Zadíval se po schodišti vzhůru, přímo skrze Harryho, a potom dolů do chodby pod nimi. „Chci, abyste šel se mnou a pomohl mi najít toho vetřelce, Filchi.“

„Já – ano, pane profesore – ale…“

Filch se žádostivě zadíval po schodišti vzhůru, přímo skrze Harryho. Bylo víc než jasné, že si nechce dát ujít příležitost, aby Protivu konečně nachytal. Jen jdi, prosil ho Harry v duchu, jdi se Snapem… jdi už… Paní Norrisová u jeho nohou zvědavě zvrátila hlavu a civěla… Harry měl nepotlačitelný dojem, že ho cítí… proč si do té koupele dával tolik voňavé pěny?

„Jde o to, pane profesore,“ spustil Filch naříkavě, „že tentokrát mě pan ředitel bude muset vyslechnout. Protiva okradl nějakého studenta, a to je pro mě šance, že ho z hradu jednou provždy vyhodí…“

„Filchi, na tom pitomém strašidle mi ani za mák nezáleží, ale v mém kabinetu…“

Klap. Klap. Klap.

Snape rázem zmlkl a zároveň s Filchem se otočil a zadíval se pod schody. Průhledem mezi jejich hlavami Harry viděl, jak tam přikulhal Pošuk Moody. Přes noční košili měl svůj starý cestovní plášť a jako obvykle se opíral o hůl.

„Vy tu máte pyžamový večírek?“ zavrčel do schodů.

„Profesor Snape a já jsme slyšeli nějaký randál, pane profesore,“ odpověděl hbitě Filch. „Protiva, to strašidlo, něco shodil, jak to dělá pořád – a pak profesor Snape zjistil, že se někdo vloupal do jeho ka…“

„Mlčte!“ sykl na něho Snape.

Moody přistoupil o krok blíž ke schodišti. Harry viděl, jak jeho čarodějné oko sklouzlo po Snapeovi a pak neklamně spočinulo na něm.

Srdce mu divoce poskočilo. Moody dokáže neviditelné pláště prohlédnout… jen on mohl patřičně docenit celý ten podivný výjev… Snapea v noční košili, Filche, který pevně svíral zlaté vejce, a Harryho, uvězněného ve schodu nad nimi. Moody překvapením otevřel ústa připomínající šikmou sečnou ránu a několik vteřin si s Harrym hleděli přímo do očí. Pak Moody ústa zavřel a stočil své modré oko znovu ke Snapeovi.

„Slyšel jsem dobře, Snape?“ zeptal se pomalu. „Někdo se vloupal do vašeho kabinetu?“

„To není důležité,“ řekl Snape chladně.

„Naopak,“ zavrčel Moody. „Je to velice důležité. Kdo by se chtěl vloupat do vašeho kabinetu?“

„Nejspíš nějaký student,“ odsekl Snape a Harry si všiml, jak mu na mastném spánku prudce cuká žilka. „Už se mi to jednou stalo. Ze skříně s mými soukromými zásobami se mi ztratily přísady do lektvarů… bezpochyby se studenti pokoušeli připravit nějaké zakázané směsi…“

„Takže vy si myslíte, že jim šlo o přísady do lektvarů?“ zeptal se Moody. „Neschováváte v kabinetu ještě něco jiného?“

Harry viděl, jak Snapeova bledá tvář náhle dostala ošklivou cihlovou barvu a žilka na spánku se roztepala ještě rychleji.

„Víte dobře, že tam nic neschovávám, Moody,“ odpověděl nebezpečně tichým hlasem, „protože můj kabinet jste už velice důkladně prohledal sám.“

Moodyho obličej zkřivil úsměv. „Bystrozorové mají své výsady, Snape. Brumbál mě požádal, abych dohlédl…“

„Brumbál mi náhodou důvěřuje,“ procedil Snape přes zaťaté zuby. „Odmítám věřit, že vám nařídil prohledat můj kabinet!“

„Samozřejmě že vám Brumbál důvěřuje,“ zavrčel Moody. „Má to v povaze, to přece víte. Je vždy ochoten zkusit to s každým znovu. Ovšem já – já tvrdím, že některé skvrny nezmizí, Snape. Skvrny, které nikdy nezmizí, chápete, co tím myslím?“

Snape náhle udělal něco velice podivného. Pravou rukou si křečovitě přidržel levé předloktí, jako by ho tam něco začalo bolet.

Moody se rozesmál. „Běžte zpátky do postele, Snape.“

„Nemáte právo mě kamkoli posílat!“ zasyčel Snape a pustil své předloktí, jako kdyby se zlobil sám na sebe. „Mám stejné právo chodit potmě na číhanou po škole jako vy!“

„Jděte,“ řekl Moody a jeho hlas zněl výhružně. „Těším se, až vás jednou potkám někde potmě na chodbě… mimochodem, něco vám upadlo.“

Harry zděšeně uviděl, že Moody ukazuje na Pobertův plánek, který ještě pořád ležel šest schodů pod ním. Když se Snape a Filch otočili a podívali se na něj, Harry hodil za hlavu všechnu opatrnost: zdvihl pod pláštěm ruce, divoce na Moodyho zamával, aby upoutal jeho pozornost, a rty mu přitom nehlasně naznačoval: „To je moje! Moje!“

Snape po plánku sáhl a v děsivě zkřivené tváři mu začínalo svítat…

„Accio pergamen!“

Plánek se pojednou vznesl, proklouzl Snapeovi mezi nataženými prsty, rozletěl se nad schodištěm a skončil dole v Moodyho ruce.

„Spletl jsem se,“ řekl Moody chladně. „Je můj – musel jsem ho upustit už předtím…“

Snapeovy černé oči však přeskakovaly od vejce, které Filch držel v náručí, k plánku v Moodyho ruce, a Harrymu bylo jasné, že počítá, kolik je dva a dva, jak to dokázal jedině on…

„Potter,“ hlesl potichu.

„Co tím máte na mysli?“ zeptal se sebejistě Moody, složil plánek a strčil si ho do kapsy.

„Za tím vším je Potter!“ zavrčel Snape vztekle, okamžitě otočil hlavu a podíval se právě tam, kde stál Harry, jako by ho najednou viděl. „To vejce je Potterovo. Ten pergamen také patří Potterovi. Viděl jsem ho už dřív a poznávám ho! Potter je tady, v tom svém neviditelném plášti!“

Snape rozpřáhl ruce jako slepec a začal vystupovat po schodech nahoru. Harry by byl přísahal, že roztáhl i své už tak dost velké chřípí, aby ho vyčenichal – a on ještě pořád vězel v očarovaném schodu. Zaklonil se, aby unikl Snapeovým prstům, ale každou chvilku…

„Tam nic nenajdete, Snape!“ vyštěkl Moody. „Ale rád povím řediteli, jak rychle vám připadl na mysl Harry Potter!“

„Co tím chcete říct?“ zavrčel Snape, otočil hlavu k Moodymu a podíval se na něho. Napřaženýma rukama byl na dosah od Harryho hrudi.

„Chci říct, že Brumbála velice zajímá, kdo má na toho chlapce spadeno!“ řekl Moody a dokulhal ještě blíž ke schodišti. „A mě ostatně také, Snape… velice mě to zajímá…“ Světlo pochodně zakomíhalo po znetvořeném profesorově obličeji, takže jizvy i prázdné místo po kusu chybějícího nosu vypadaly ještě hlubší a temnější než obvykle.

Snape shlížel na Moodyho a Harry neviděl, jak se přitom tváří. Chvilku se nikdo nepohnul a neřekl ani slovo. Potom Snape zvolna spustil ruce.

„Jen jsem myslel,“ řekl nucené klidným hlasem, „že jestli se Potter zase toulá po večerce… má totiž takový nešťastný zlozvyk… měli bychom mu v tom zabránit. Kvůli – kvůli jeho vlastní bezpečnosti.“

„Rozumím,“ pronesl Moody tlumeně. „Vám prostě leží na srdci Potterova bezpečnost, tak jste to myslel?“

Okamžik bylo ticho. Snape a Moody zírali jeden na druhého. Paní Norrisová hlasitě mňoukla a vzhlížela od Filchových nohou, aby konečně zjistila, odkud vychází ta vůně bublinkové koupele.

„Myslím, že si půjdu zas lehnout,“ řekl Snape úsečně.

„To je to nejlepší, co vás dnes večer napadlo,“ souhlasil Moody. „Takže, Filchi, dejte mi laskavě to vejce…“

„Ne!“ bránil se školník a přitiskl vejce k sobě, jako by to byl jeho prvorozený syn. „Pane profesore, to je důkaz, jak je Protiva zákeřný!“

„Je to majetek šampióna, kterému ho ukradl,“ řekl Moody. „Takže mi ho dejte, a hned.“

Snape zamířil po schodech dolů a beze slova prošel kolem Moodyho. Filch zamlaskal na paní Norrisovou, která pár vteřin rozpačitě zírala na Harryho a pak se otočila a šla za svým pánem. Harrymu se ještě pořád nezklidnil dech, ale slyšel už Snapea, jak dole po chodbě odchází. Filch dal Moodymu vejce a také zmizel z dohledu. Cestou šeptal paní Norrisové: „To nic, drahoušku… ráno zajdeme za Brumbálem a řekneme mu, co Protiva vyváděl…“

Kdesi bouchly dveře. Harry dál trčel na místě a shlížel na Moodyho, který odložil svoji hůl na nejspodnější schod a s ponurým klap na každém druhém schodu začal ztěžka vystupovat k němu.

„To bylo o vlásek, Pottere,“ zamumlal.

„Ano… ehm… děkuji vám,“ řekl Harry slabým hlasem.

„Co je tohle?“ zeptal se Moody, vytáhl z kapsy Pobertův plánek a rozložil ho.

„Plánek Bradavic,“ vysvětlil Harry a doufal, že ho Moody co nejdřív vyprostí ze schodiště; noha už ho opravdu bolela.

„Při Merlinových vousech,“ zašeptal Moody, zíral na plánek a jeho čarodějné oko se ztřeštěně točilo na všechny strany. „Řeknu vám, Pottere… to je ale plánek!“

„Ano, je… docela užitečný,“ přisvědčil Harry. Oči už mu začínaly slzet bolestí. „Ehm – pane profesore, myslíte, že byste mi mohl pomoci…“

„Cože? Ovšem… ano, samozřejmě…“

Moody ho uchopil za obě paže a zatáhl. Harry konečně vyprostil nohu ze záludného schodu a postavil se o schod výš.

Moody dosud přejížděl očima po plánku. „Pottere…“ řekl pomalu, „neviděl jste náhodou, kdo se to vloupal do Snapeova kabinetu? Myslím tady na plánku?“

„Ehm… ano, viděl…“ přiznal Harry. „Byl to pan Skrk.“

Moodyho čarodějné oko prosvištělo nad plánkem. Najednou vypadal znepokojeně.

„Skrk?“ podivil se. „Víte – víte to jistě, Pottere?“

„Naprosto,“ řekl Harry.

„Teď už tu ale není,“ podotkl Moody a jeho oko stále svištělo nad plánkem. „Takže Skrk… to je velice – velice zajímavé…“

Téměř minutu neřekl ani slovo a měl oči jen pro plánek. Harrymu bylo jasné, že zpráva o Skrkovi mu něco říká, a velice si přál vědět co. Přemýšlel, zda se má odvážit zeptat se ho. Moody mu trochu naháněl strach… ovšem právě teď mu pomohl z opravdu velikého maléru…

„Ehm… pane profesore… proč myslíte, že si pan Skrk chtěl prohlédnout Snapeův kabinet?“

Moodyho čarodějné oko přestalo provrtávat plánek a třaslavě spočinulo na Harrym. Bylo opravdu pronikavé a Harry měl dojem, že se ho profesor snaží odhadnout, zvažuje, zda mu má odpovědět nebo ne, nebo kolik mu toho může říci.

„Řeknu vám to takhle,“ zamumlal Moody nakonec, „tvrdí se, že starý Pošuk je posedlý pátráním po černokněžnících… ale v porovnání s Bartym Skrkem je úplný břídil.“

Znovu se soustředěně zahleděl do plánku, Harry však hořel touhou dozvědět se víc.

„Pane profesore,“ odvážil se znovu. „Myslíte si… může to mít něco společného s tím, že… třeba si pan Skrk myslí, že se něco děje…“

„Co jako?“ zeptal se Moody ostře.

Harry přemítal, co se může odvážit říci. Nechtěl, aby si profesor domyslel, že má nějaký zdroj informací mimo Bradavice; to by mohlo vést k choulostivým otázkám o Siriusovi.

„Já nevím,“ zamumlal Harry, „ale v poslední době se dějí podivné věci, nemyslíte? Psali o tom v Denním věštci… Znamení zla na mistrovství světa, Smrtijedi a to všechno…“

Moody jen vytřeštil obě oči, každé jiné.

„Jste bystrý chlapec, Pottere,“ přikývl a jeho čarodějné oko zabloudilo znovu k Pobertovu plánku. „Skrk možná uvažoval stejně,“ řekl pomalu. „Opravdu je to možné… v poslední době kolují všelijaké pověsti… a Rita Holoubková k tomu samozřejmě bohatě přispívá. Počítám, že spousta lidí je z toho nervózní.“ Ústa pokleslá na stranu mu ještě víc zkřivil zlověstný úsměv. „Jestli někoho nenávidím,“ zamumlal spíš pro sebe než pro Harryho a jeho čarodějné oko se zapíchlo do levého dolního rohu plánku, „tak jsou to Smrtijedi, kteří zůstali na svobodě…“

Harry na něho zazíral. Mohl mít Moody na mysli opravdu to, nač myslel i on?

„A teď bych se chtěl na něco zeptat vás, Pottere,“ řekl profesor už věcnějším tónem.

Harrymu pokleslo srdce – tušil, že na to dojde. Moody se ho teď určitě zeptá, odkud ten plánek má. Byl to velice podezřelý čarodějný předmět, a kdyby Harry přiznal, jak k němu přišel, obvinil by nejen sebe, ale i svého vlastního otce, Freda a George Weasleyovy a také profesora Lupina, jejich předchozího učitele obrany proti černé magii. Moody zamával plánkem Harrymu přeď očima, takže už byl připraven na nejhorší.

„Mohl bych si ho půjčit?“

„Ach!“ vydechl Harry. Měl ten plánek opravdu rád, na druhé straně se mu však ulevilo, že se profesor nevyptává, kde k němu přišel, a také věděl, že mu teď dluží nějakou protislužbu. „Ale ano, proč ne.“

„To jsem rád,“ zavrčel Moody. „Myslím, že ho dokážu využít… možná je to přesně to, co jsem hledal… a teď už do postele, Pottere, pojďte…“

Vystoupili nahoru po schodech společně a Moody cestou dál zkoumal plánek, jako by to byl poklad, jaký ještě v životě neviděl. Ke dveřím jeho kabinetu došli mlčky; tam se profesor zastavil a podíval se na Harryho: „Napadlo vás někdy, že byste se mohl stát bystrozorem, Pottere?“

„Ne,“ řekl Harry, kterého ta otázka zaskočila.

„Tak o tom uvažujte,“ pokývl Moody a zamyšleně se na Harryho podíval. „Ano, rozhodně… a mimochodem… uhodl jsem správně, že jste s tím vejcem dnes večer nešel jen tak na procházku?“

„Ehm – to opravdu ne,“ zazubil se Harry. „Snažil jsem se rozluštit ten klíč.“

Moody na něho zamrkal a jeho čarodějné oko se už zas ztřeštěně otáčelo na všechny strany. „Není nad večerní procházku, když si potřebujete něco rozmyslet, Pottere… uvidíme se ráno…“ Vešel do svého kabinetu, oči znovu soustředěné na Pobertův plánek, a zavřel za sebou.

Harry pomalu zamířil do nebelvírské věže: pořád musel myslet na Snapea a na Skrka, přemýšlet, co to všechno znamená… Proč Skrk předstíral, že je nemocný, a přitom se dokázal dostat do Bradavic, kdy se mu zachtělo? Co si myslel, že Snape ve svém kabinetu ukrývá?

A Moody se domnívá, že on, Harry, by měl být bystrozorem! Znělo to zajímavě… ale když se deset minut nato potichu uložil do postele s nebesy – vejce i plášť měl už zase bezpečně uložené v kufru – napadlo ho, že dřív, než by se pro takové povolání rozhodl, docela rád by věděl, kolik jizev a šrámů mají ostatní bystrozorové.

26 / Druhý úkol

„Říkal jsi přece, že jsi ten klíč už rozluštil!“ rozčilila se Hermiona.

„Nemluv tak nahlas!“ okřikl ji naštvaně Harry. „Potřebuju to už jen – tak trochu doladit, rozumíš?“

Seděli všichni tři v učebně kouzelných formulí úplně vzadu a měli stůl sami pro sebe. V dnešní hodině si měli vyzkoušet opak povolávacího kouzla, to jest kouzlo zapuzovací. Jelikož předměty létající po místnosti by mohly někoho ošklivě zranit, dal profesor Kratiknot každému studentovi stoh polštářů, s nimiž to měli zkoušet. Teoreticky nemohly nikomu ublížit, i kdyby minuly cíl, v praxi to však příliš nefungovalo: Neville mířil tak špatně, že každou chvíli létaly po učebně daleko těžší předměty – například profesor Kratiknot.

„Prostě to vejce na chvilku pusť z hlavy, jasný?“ syčel na ni Harry, když profesor Kratiknot odevzdaně prosvištěl kolem nich a skončil nahoře na velké skříni. „Snažím se vám říct, jak to bylo se Snapem a s Moodym…“

Hodina formulí byla ideální pro důvěrný rozhovor, protože se všichni kolem příliš dobře bavili, než aby si jich všímali. Harry oběma kamarádům už dobrou půl hodinu na pokračování šeptem líčil, co zažil včera večer.

„Takže Snape tvrdí, že jeho kabinet prohledal i Pošuk?“ zašeptal Ron a oči mu zasvítily; mávnutím hůlky přitom stačil zapudit jeden z polštářů, ten se vznesl vzhůru a srazil Parvati čapku. „No a… ty si myslíš, že Moody má za úkol dávat bacha nejen na Karkarova, ale i na Snapea?“

„Co já vím, jestli ho Brumbál o něco takového požádal, ale rozhodně to dělá,“ přikývl Harry a dost nepozorně se rozmáchl hůlkou, až jeho polštář dopadl na plocho kus od stolu. „Moody říkal, že Brumbál nechává Snapea ve škole jen proto, aby mu dal znovu šanci, nebo něco na ten způsob…“

„Cože?“ Ron vyvalil oči a jeho další polštář vyletěl vysoko vzhůru, odrazil se od lustru a ztěžka dopadl na Kratiknotovu katedru. „Harry… třeba si Moody myslí, že to byl Snape, kdo vložil tvé jméno do Ohnivého poháru!“

„Počkej, Rone,“ zakroutila Hermiona pochybovačně hlavou, „to už jsme si jednou mysleli, že se Snape pokouší Harryho zabít, a nakonec se ukázalo, že mu chtěl zachránit život, vzpomínáš si?“

Zapuzovacím kouzlem odrazila další polštář a ten přeletěl místnost a přistál v bedně, na kterou měli mířit všichni. Harry na svou kamarádku zamyšleně pohlédl… Ano, Snape mu opravdu kdysi zachránil život, podivné na tom však bylo, že ho vysloveně nemohl vystát, stejně jako nemohl vystát jeho otce, Jamese Pottera, když spolu chodili sem do školy. Snape se v tom přímo vyžíval, když mohl Harrymu srazit body, a nenechal si ujít jedinou příležitost, aby ho potrestal nebo dokonce navrhl, aby ho vyloučili ze školy.

„Ať si Moody říká co chce,“ pokračovala Hermiona, „ale Brumbál není žádný hlupák. Udělal dobře, když vsadil na Hagrida a na profesora Lupina, přestože spousta lidí by jim ta místa nesvěřila. A proč by nemohl mít pravdu zrovna tak se Snapem, i když je dost…“

„…dost zlý,“ doplnil ji Ron. „Dejme tomu, Hermiono – ale proč mu potom všichni ti lovci černokněžníků prohledávají kabinet?“

„Proč pan Skrk dělal, že je nemocný?“ zeptala se Hermiona, která jeho otázku ignorovala. „Je to trochu divné, ne, když nemůže přijet na vánoční ples, ale když chce, dostane se sem klidně uprostřed noci?“

„Ty prostě Skrka nemáš ráda kvůli té jeho skřítce Winky,“ mínil Ron a zapudil polštář nahoru do okna.

„Zato ty si prostě chceš myslet, že Snape chystá něco nekalého,“ řekla Hermiona a její polštář hladce přistál v bedně.

„Já bych jen rád věděl, co Snape udělal se svou první šancí, když to teď zkouší znovu,“ nasupil se Harry, a k jeho krajnímu překvapení přeletěl jeho polštář celou učebnu a hladce dopadl na ten Hermionin.

Harry nezapomněl na Siriusovu žádost, aby ho informoval o všem podivném, co by se v Bradavicích stalo, a ještě ten večer za ním poslal kalouse s dopisem. Vylíčil mu v něm, jak se pan Skrk vloupal do Snapeova kabinetu a jak spolu Moody a Snape mluvili. Potom se však už plně soustředil na to nejožehavější: co udělá, aby čtyřiadvacátého února přežil tu hodinu pod vodou.

Ronovi se docela zamlouvala představa, že by znovu použil přivolávací kouzlo – Harry mu totiž vylíčil, jak fungují potápěčské dýchací přístroje, a tak nechápal, proč by si takový akvalung nemohl přivolat z nejbližšího mudlovského města. Hermiona jeho nápad smetla. Poukázala na to, že i kdyby se Harry během hodiny, kterou na to měl, naučil s akvalungem zacházet – což bylo krajně nepravděpodobné – určitě by ho ze soutěže vyloučili za to, že porušil Mezinárodní zákoník o utajení kouzel. Sotva by mohli spoléhat na to, že si žádný mudla nepovšimne akvalungu, který by přes pole a louky letěl k Bradavicím.

„Ideální by samozřejmě bylo, kdyby ses mohl přeměnit v ponorku nebo v něco podobného,“ řekla. „Mít už tak přeměňování lidí, to by byla paráda! Jenže k tomu se myslím dostaneme až v šestém ročníku, a kdybys nevěděl, co děláš, mohlo by to dopadnout hodně zle…“

„To určitě, představa, že by mi z hlavy trčel periskop, se mi ani trochu nelíbí,“ přisvědčil Harry. „Třeba bych ale mohl na někoho zaútočit, když by u toho byl Moody, a ten by mi to už zařídil…“

„Sotva by ale dovolil, aby sis vybral, v co tě má proměnit,“ namítla Hermiona věcně. „To ne. Myslím, že nejlepší bude nějaké kouzlo.“

A tak se Harry – i když si říkal, že brzo bude mít knihovny plné zuby na celý život – znovu pohroužil do zaprášených knih a hledal jakékoli zaklínadlo, umožňující člověku přežít bez kyslíku. Ale ať už on sám, Ron nebo Hermiona pátrali v knihách během poledních přestávek, po večerech i celé víkendy a Harry požádal profesorku McGonagallovou o písemný souhlas, aby směl do oddělení s omezeným přístupem, a dokonce požádal o pomoc i knihovnici madame Pinceovou, popudlivou ženštinu, která vypadala jako sup, nenašli vůbec nic, co by mu dalo šanci strávit hodinu pod vodou a zůstat naživu.

Znovu ho začaly přepadat návaly strachu a při vyučování se už zas jen stěží dokázal soustředit. Jezero, které vždy pokládal za samozřejmou součást školních pozemků, ho teď k sobě připoutávalo jako magnet, jakmile se octl někde u okna. Vnímal obrovskou, ocelově šedou spoustu studené vody, jejíž temné a ledové hlubiny se mu zdály stejně vzdálené jako měsíc.

Stejně jako tenkrát, než se utkal s trnoocasým drakem, mu teď čas doslova letěl, jako kdyby někdo očaroval hodiny, aby nasadily tu nejvyšší rychlost. Do čtyřiadvacátého února zbýval týden (ještě pořad měl čas) … pět dnů (musí rychle něco vymyslet) … tři dny (ať na něco přijdu… prosím… prosím!) …

Když už mu zbývaly pouhé dva dny, opět přestal jíst. V pondělí při snídani ho potěšilo jen to, že se vrátil kalous, kterého poslal Siriusovi. Vzal si od něj pergamen, rozvinul ho a uviděl nejkratší dopis, jaký od svého kmotra kdy dostal.

Sděl obratem, který víkend půjdete příště do Prasinek!

Harry pergamen otočil a podíval se na rub – doufal, že tam ještě něco najde, ale byl prázdný.

„Přespříští víkend,“ šeptla Hermiona, která si vzkaz přečetla Harrymu přes rameno. „Tady máš brk – a pošli tu sovu hned zpátky.“

Harry načmáral víkendový termín na rub Siriusova dopisu, znovu přivázal pergamen kalousovi na nožku a díval se za ním, jak odlétá. Co vlastně od Siriuse čekal? Radu, jak přežít pod vodou? Natolik se předtím soustředil na to, aby mu sdělil vše o Snapeovi a Moodym, že se úplně zapomněl zmínit o klíči, který rozluštil.

„Proč vlastně chce vědět, kdy příště půjdeme do Prasinek?“ zeptal se Ron.

„To nevím,“ přiznal Harry sklesle. Radost, kterou pocítil ve chvíli, kdy uviděl sovu, ho už opustila. „Pojďte… jdeme na péči o kouzelné tvory.“

Zda se Hagrid snažil odškodnit je nějak za třaskavé skvorejše, nebo to dělal proto, že už mu zbyli jen dva, nebo se pokoušel dokázat, že dovede totéž co profesorka Červotočková, to Harry nevěděl. Od té doby, kdy se vrátil do práce, však pokračoval v jejím výkladu o jednorožcích. Ukázalo se, že toho o nich ví stejně jako o nebezpečných nestvůrách, i když bylo vidět, jak ho mrzí, že nemají aspoň jedovaté zuby.

Na dnešní hodinu se Hagridovi podařilo chytit dvě hříbata. Na rozdíl od dospělých jednorožců měla úplně zlatou srst. Parvati a Levandule na nich doslova visely očima, a Pansy Parkinsonové dalo pořadně zabrat, aby nedala najevo, jak se jí líbí.

„Daj se najít snáz než dospělý,“ vysvětlil jim Hagrid. „Začnou bejt stříbrný, když jsou jim asi dva roky, a ve čtyřech jim naroste roh. Úplně bílý budou až dospělý, asi tak v sedmi letech. Jako mladý jsou vo dost důvěřivější… ani kluci jim tak nevaděj… tak poďte blíž, můžete si je pohladit, esli chcete, a tady máte pár kostek cukru, ty jim můžete dát…“

„Jak jsi na tom, Harry, dobrý?“ zamumlal potom a ustoupil malinko stranou, zatímco většina studentů se nahrnula kolem jednorožcích mláďat.

„Jo,“ přikývl.

„Jenom jseš nervózní, co?“ zeptal se ho Hagrid.

„Trochu,“ přiznal.

„Harry,“ oslovil chlapce a obrovskou rukou ho popleskal tak mocně po rameni, až z toho chudák poklesl v kolenou, „do tý doby, než jsem tě viděl, jak jsi zvládnul toho trnovocasýho draka, jsem vo tebe měl starost, ale teď vím, že si poradíš se vším, do čeho se pustíš, a žádný starosti si nedělám. Prostě to bude paráda. Ten klíč máš už rozluštěnej, ne?“

Harry přikývl, ačkoli měl zároveň zoufalé nutkání přiznat, že nemá nejmenší tušení, jak přežije na dně jezera celou hodinu. Vzhlédl k Hagridovi – třeba někdy musel dolů do jezera a měl co dělat s tvory, kteří tam žijí. Ostatně se stará o všechno, co je na školních pozemcích…

„Však to vyhraješ,“ zabručel Hagrid a znovu ho popleskal tak mocně po rameni, až Harry cítil, že se doopravdy zabořil pěkných pár čísel do rozblácené půdy. „Já to vím. Cejtím to. Ty to vyhraješ, Harry.“

Úplně ho to odzbrojilo: nenašel v sobě sílu, aby smazal ten blažený, důvěřivý úsměv z obrovy tváře. Na oplátku se také usmál, i když nuceně, a pak předstíral, že ho zaujali mladí jednorožci a šel si je pohladit s ostatními.

Večer před druhým úkolem měl Harry pocit, jako by na něj sedla tíživá noční můra. Uvědomoval si, že i kdyby nějakým zázrakem příhodné kouzlo objevil, sotva by se ho přes noc naučil používat. Jak něco takového vůbec mohl připustit? Proč nerozluštil ten klíč dřív? A proč při vyučování nedával vždycky pozor – co když se některý z učitelů někdy zmínil o tom, jak se má dýchat pod vodou?

Zatímco venku zapadalo slunce, on seděl s Ronem a s Hermionou v knihovně a všichni tři horečně listovali příručkami zaklínadel. Každý měl na stole před sebou takovou haldu knih, že jeden na druhého ani neviděli. Harrymu pokaždé poskočilo srdce, když na některé stránce zahlédl slovo voda, obvykle to ovšem bylo jen takové „Vezmi dvě pinty vody, půl libry strouhaných listů z mandragory a jednoho čolka.

„Myslím, že s tím prostě nic nenaděláme,“ ozval se na opačné straně stolu rozhodným hlasem Ron. „Nikde nic. Vůbec nic. Nejblíž ze všeho byl ten návod, jak vysušit kaluže a rybníky – myslím to vysušovací kouzlo – ale ani to není tak mocné, aby vyprázdnilo celé jezero.“

„Něco na to být musí,“ mumlala Hermiona a přitáhla si blíž svíci. Oči už měla tak unavené, že na maličká písmenka v Zaříkáních a kouzleních starobylých a zapomenutých koukala s nosem skoro přilepeným do stránky. „Přece by nezadali úkol, který je neproveditelný.“

„A vidíš, zadali,“ řekl Ron. „Prostě jdi zítra k jezeru, Harry, strč hlavu pod vodu, zařvi na jezerní lidi, ať ti vrátí, co ti šlohli, a uvidíš, jestli to z nich vypadne. To je to nejlepší, co můžeš udělat, kamaráde.“

„Určitě existuje způsob, jak na to vyzrát!“ utrhla se na něj Hermiona. „Něco na to prostě být musí!“

Brala to jako osobní urážku, že v knihovně nedokázali najít potřebnou informaci – až dosud ji knihovna nikdy nezklamala.

„Vím, co jsem měl udělat,“ řekl Harry a položil si hlavu na Fajn finty pro fikané frajery. „Měl jsem se naučit, jak se stát zvěromágem jako Sirius.“

„No jasně, to by ses mohl proměnit ve zlatou rybku, kdykoli by se ti zachtělo!“ řekl Ron.

„Anebo v žábu,“ zívl Harry. Byl úplně vyčerpaný.

„To trvá celé roky, než se někdo stane zvěromágem, a taky by ses musel přihlásit a to všechno okolo,“ namítla neurčitě Hermiona. Právě pročítala s přimhouřenýma očima rejstřík příručky Jak na taje navzájem se vylučujících kouzel a čárů. „Profesorka McGonagallová nám to přece říkala… musíte se přihlásit u odboru nepatřičného užívání kouzel… v jaké zvíře se proměňujete a jaké máte poznávací znaky, abyste toho nemohli zneužít…“

„Vždyť jsem si dělal jenom legraci, Hermiono,“ řekl Harry unaveně. „Vím, že to nejde, abych se do rána proměnil v žábu…“

„Tohle není k ničemu,“ prohlásila Hermiona a Jak na taje sklapla. „Kdo by si proboha přál, aby se mu chloupky v nose kroutily do prstýnků?“

„Mně by to nevadilo,“ ozval se hlas Freda Weasleyho. „Aspoň by si lidi měli o čem povídat, nemyslíš?“

Celá trojice zvedla hlavu. Za knižními policemi se právě vynořili Fred a George.

„Co tu děláte?“ zeptal se Ron.

„Hledáme vás,“ řekl George. „McGonagallová s tebou chce mluvit, Rone. A s tebou taky, Hermiono.“

„A proč?“ podivila se Hermiona.

„To nevím… ale moc přívětivě se netvářila,“ odpověděl Fred.

„Máme vás přivést k ní do kabinetu,“ dodal George.

Ron s Hermionou upřeně pohlédli na Harryho a ten pocítil nečekanou tíhu v žaludku. Chce snad profesorka Ronovi a Hermioně doporučit, aby šli od toho? Možná si všimla, jak mu usilovně pomáhají, ačkoli na to, jak bude úkol řešit, měl přijít sám.

„Sejdeme se ve společenské místnosti,“ řekla mu Hermiona, když se s Ronem zvedli – oba vypadali znepokojeně. „Vezmi s sebou všechny knížky, co pobereš, jasný?“

„Dobrá,“ hlesl rozpačitě Harry.

V osm hodin pozhasínala madame Pinceová všechny lampy a přišla ho z knihovny vystrnadit. Pod tíhou knih, které si s sebou odnášel, se doslova prohýbal. Když dorazil do nebelvírské společenské místnosti, odtáhl si do kouta stolek a pokračoval v hledání. V Kujónských kouzlech pro čaroděje čímany však nic neobjevil, v Průvodci středověkým kouzelným uměním jakbysmet… a zrovna tak nenašel jedinou zmínku o životě pod vodou ve Výboru ze zaklínadel osmnáctého století, v Hrůzných hlídačích hlubin, či ve Schopnostech, o nichž jste netušili, že je máte, a jak s nimi teď naložit, když o nich konečně víte.

Křivonožka mu vylezl na klín, stočil se do klubíčka a hlasitě předl. Společenská místnost se pozvolna vyprazdňovala: odcházející spolužáci mu přáli na zítřek mnoho štěstí a říkali to stejně radostně a důvěřivě jako Hagrid. Všichni byli očividně přesvědčení, že zítra znovu předvede hotovou senzaci jako při prvním úkolu. Harry jim nebyl s to nic říct – vždycky jen přikývl, jako kdyby měl v krku golfový míček. Deset minut před půlnocí zůstal ve společenské místnosti s Křivonožkou sám. Měl už prolistované všechny zbývající knihy, a Ron s Hermionou pořád nikde.

To je konec, pomyslel si. Nedokážeš to, a hotovo. Ráno budeš muset sejít k jezeru a říct to porotcům…

Představoval si, jak jim vysvětluje, že ten úkol nezvládne. Jako živé měl před očima Pytlouna s ohromeným výrazem a Karkarova se spokojeným úsměvem, který odhalil jeho žluté zuby. Téměř už slyšel Fleur Delacourovou, jak říká: „Já jssem to hned rršíkala… je prršílíš mladý, je to ještě chlapečšek.“ Viděl Malfoye, jak ukazuje divákům svůj odznak POTTER JE HNUSÁK, a sklíčeného Hagrida a jeho nevěřící výraz v obličeji…

Zapomněl, že má na klíně Křivonožku, a prudce vstal. Kocour na něho vztekle sykl, jak přistál na podlaze, znechuceně si ho změřil a kráčel pryč; ocasem, který připomínal štětku na čištění lahví, mával ve vzduchu. To však už Harry běžel po točitých schodech nahoru do ložnice… Vezme si neviditelný plášť, vrátí se do knihovny a zůstane tam třeba celou noc, když to bude potřeba…

„Lumos,“ zašeptal čtvrt hodiny nato, když otevřel dveře knihovny.

S rozsvícenou hůlkou se plížil kolem polic a vytahoval z nich jeden svazek po druhém – sbírky uřknutí a zaklínadel, knihy o jezerních lidech a vodních příšerách, knihy o slavných čarodějkách a kouzelnících, o kouzelných vynálezech, jakékoli knihy, kde by se mohla objevit aspoň letmá zmínka, jak přežít pod vodou. Odnesl si je ke stolu a dal se do práce. Nahlížel do nich v úzkém paprsku světla z hůlky a občas pohlédl na hodinky…

Jedna hodina po půlnoci… dvě po půlnoci… aby se přinutil pokračovat dál, opakoval si znovu a znovu: V téhleté už to bude… teď už určitě… tak hned v té další…

Jezerní panna na obrazu v koupelně prefektů se smála. Harry se jako zátka pohupoval v bublinkové koupeli vedle jejího útesu, a panna držela nad hlavou jeho Kulový blesk.

„Tak si pro něj pojď!“ hihňala se škodolibě. „No tak, vyskoč!“

„Nemůžu,“ zasupěl Harry, sápal se po koštěti a dělal přitom co mohl, aby se nepotopil. „Dej ho sem!“

Panna ho však jen násadou koštěte bolestně šťouchla do boku a smála se mu.

„To bolí – nech mě – au…“

„Harry Potter se musí probudit, pane!“

„Přestaň do mě šťouchat…“

„Dobby musí do Harryho Pottera šťouchat, pane, protože Harry Potter se musí probudit!“

Harry otevřel oči. Byl ještě pořád v knihovně; neviditelný plášť mu ve spánku sklouzl z hlavy a tvář měl přitisknutou ke stránkám knihy S hůlkou jde všechno. Posadil se, narovnal si brýle a zamrkal do jasného denního světla.

„Harry Potter si musí pospíšit!“ vřískl Dobby. „Druhý úkol začíná za deset minut, a Harry Potter…“

„Za deset minut?“ zakrákal Harry. „Cože – za deset minut?“

Podíval se na hodinky. Dobby měl pravdu: bylo dvacet minut po deváté. Jakási nesmírná, drtivá tíha jako by mu z prsou spadla rovnou do žaludku.

„Pospěšte si, Harry Portere!“ vřeštěl Dobby a tahal ho za rukáv. „Už máte být s ostatními šampióny dole u jezera, pane!“

„Na to je pozdě, Dobby,“ řekl Harry zoufale. „Ani k tomu úkolu nenastoupím, vůbec nevím, jak bych to…“

„Harry Potter tam půjde a ten úkol zvládne!“ vřeštěl skřítek. „Dobby věděl, že Harry nenašel tu správnou knihu, a tak ji našel za něho!“

„Cože?“ strnul Harry. „Vždyť ani nevíš, co při tom druhém úkolu máme…“

„Dobby to ví, pane! Harry Potter musí do jezera, musí tam najít svého Funíka…“

„Svého co?“

„…a odvést svého Funíka od jezerních lidí nazpátek!“

„Co je to, ten Funík?“

„Přece váš Funík, pane – Funík, co Dobbymu dal tenhle svetr!“

A Dobby zatahal za sražený kaštanově hnědý svetr, který měl přes trenýrky.

„Cože?“ vyjekl Harry. „Oni… oni unesli Rona?“

„To, o co Harry Potter v životě stojí nejvíc,“ kvílel Dobby. „A za hodinu…“

„…pak ti však černé zrcadlo…“ odříkával zpaměti Harry a zděšeně na něj třeštil oči, „řekne: je marné hledat dál… Dobby, co mám dělat?“

„Musíte sníst tohle, pane!“ zakvičel skřítek dál, sáhl do kapsy trenýrek a vytáhl jakousi kouli, jež vypadala jako slizké, šedozelené myší ocásky. „Těsně předtím, než skočíte do jezera, pane – to je žaberník!“

„A k čemu je to dobré?“ zeptal se Harry a bedlivě si žaberník prohlížel.

„Když ho Harry Potter sní, dokáže dýchat pod vodou, pane!“

„Poslechni, Dobby,“ zeptal se horečně, „víš to jistě?“

Ještě úplně nezapomněl, jak se mu Dobby naposled snažil „pomoci“, a skončilo to tím, že v pravé ruce neměl jedinou kost.

„Dobby to ví naprosto jistě, pane!“ řekl skřítek vážně. „Dobby leccos zaslechne, je přece domácí skřítek, a když zatápí v krbech a stírá podlahy, chodí po celém hradu. Dobby slyšel profesorku McGonagallovou a profesora Moodyho, jak se ve sborovně bavili o příštím úkolu… Dobby nemůže dopustit, aby Harry Potter přišel o svého Funíka!“

Všechny Harryho pochybnosti byly rázem tytam. Vyskočil, svlékl neviditelný plášť, nacpal jej do brašny, popadl žaberník a strčil si ho do kapsy a pak už se řítil z knihovny s Dobbym v patách.

„Dobby už má být v kuchyni, pane!“ vřískl skřítek, když vyběhli na chodbu. „Určitě ho už hledají – mnoho štěstí, Harry Pottere – pane, mnoho štěstí!“

„Uvidíme se potom, Dobby!“ křikl Harry a hnal se chodbou a po schodech dolů, a bral je po třech.

Ve vstupní síni bylo ještě pár posledních opozdilců, kteří po snídani společně vycházeli z Velké síně a dvojitou dubovou branou ven, aby zhlédli druhý úkol. Všichni vytřeštili oči, když se Harry přehnal kolem nich, cestou porazil Colina a Dennise Creeveyovy, několika skoky seběhl po kamenném schodišti a už se řítil na studené školní pozemky, zalité zimním sluncem.

Když dusal po louce dolů, viděl, že sedadla, v listopadu rozestavěná kolem ohrady s draky, stojí teď stupňovitě v řadách podél protějšího břehu. Vzniklé tribuny už byly nabité k prasknutí a odrážely se dole v jezeře. Ozvěnou přes vodu kupodivu doléhalo až k němu vzrušené tlachání diváků. Harry uháněl jako s větrem o závod po opačném břehu jezera k porotcům. Seděli opět u stolu pokrytého zlatým suknem, přímo u vody. Cedric, Fleur a Krum stáli vedle stolu porotců a dívali se, jak se k nim Harry řítí.

„Už jsem… tu…“ zasupěl, smykem zabrzdil a bezděčně postříkal Fleur její hábit bahnem.

„Kdes byl tak dlouho?“ ozval se pánovitý, rozhořčený hlas. „Úkol už má začít!“

Harry se otočil. Mezi porotci seděl Percy Weasley – pan Skrk ani tentokrát nepřijel.

„Ale no tak, Percy!“ klidnil ho Ludo Pytloun, kterému se očividně ulevilo, když se Harry objevil. „Nech ho vydechnout!“

Zatímco Brumbál se na Harryho usmál, Karkarov ani madame Maxime se netvářili nijak potěšené… bylo na nich vidět, že si oba už mysleli, že vůbec nedorazí.

Harry se shýbl, opřel se dlaněmi o kolena a lapal po dechu. V boku ho píchalo, jako kdyby měl nůž mezi žebry, nebyl však čas, aby se ho zbavil. Ludo Pytloun teď chodil mezi šampióny a rozestavoval je podél břehu po třech metrech od sebe. Harry stál úplně na konci, vedle Kruma, který na sobě měl plavky a v ruce držel připravenou hůlku.

„Všechno v pořádku, Harry?“ zašeptal Pytloun a posunul ho ještě o tři metry dál od Kruma. „Víš, jak na to půjdeš?“

„J-jo,“ lapal po dechu Harry a masíroval si žebra.

Pytloun ho přátelsky klepl po rameni a vrátil se ke stolu porotců; poté si namířil hůlkou na hrdlo, stejně jako tenkrát na mistrovství světa, zvolal „Sonorus!“ a jeho hlas zahřímal přes temné jezero k tribunám.

„Nuže – všichni naši šampióni jsou hotovi vykonat svůj druhý úkol a pustí se do něj, jakmile zapískám. Mají přesně hodinu na to, aby získali zpět to, o co přišli. Takže počítám do tří – raz… dva… tři!“

Hvizd píšťalky ostře prořízl nehybný, studený vzduch a tribuny propukly v jásavý potlesk a křik. Harry se ani nepodíval, co dělají ostatní šampióni: sundal si boty a ponožky, vytáhl z kapsy hrst žaberníku, strčil si ho do úst a vkročil do vody.

Jezero bylo tak studené, že cítil, jak ho kůže na nohou pálí, jako by vstoupil do ohně a ne do ledové vody. Jakmile zašel hloub, zmáčený hábit ho začal stahovat dolů; teď už mu voda sahala nad kolena a chodidla, v nichž rychle ztrácel cit, se mu smekala v bahně a po plochých, kluzkých kamenech. Žvýkal žaberník ostošest, úporně a rychle; chutnal nepříjemně slizce a gumovitě, asi jako chapadla chobotnice. Když už byl v mrazivé vodě po pás, zůstal stát, polkl a čekal, co se bude dít.

Zaslechl mezi diváky smích a věděl, že musí vypadat hloupě, když jen tak vkročil do jezera a nepředvedl žádné kouzlo. Od pasu nahoru, kde byl ještě suchý, mu naskočila husí kůže, a jak byl napolo v ledové vodě a nelítostný vítr mu cuchal vlasy, začal se prudce třást. Na tribuny se raději ani nedíval; smích nabýval na síle a z míst, kde seděli studenti ze Zmijozelu, bylo slyšet pískot a posměšky…

A pak měl Harry zničehonic pocit, jako by mu někdo přitiskl na ústa a na nos neviditelný polštář. Pokoušel se nadechnout, začala se mu však točit hlava: plíce měl prázdné, a posléze po obou stranách krku pocítil řezavou bolest…

Přitiskl ruce k hrdlu a přímo pod ušima nahmatal dvě veliké štěrbiny, jejichž okraje pleskaly do studeného větru… narostly mu žábry! Nerozmýšlel se ani chvíli a udělal jedinou rozumnou věc – šipkou se vrhl vpřed.

S prvním douškem ledové jezerní vody jako by do sebe vdechl život. Hlava se mu přestala točit; znovu si mocně lokl a cítil, jak mu voda hladce prochází žábrami a znovu dodává jeho mozku kyslík. Natáhl obě ruce před sebe a uviděl, že pod vodou jsou zelené a strašidelné a že dostaly plovací blány. Převrátil se a pohlédl na své bosé nohy – byly delší než předtím a mezi prsty také měly plovací blány – jako kdyby mu narostly ploutve.

Ani voda už mu nepřipadala ledová… naopak, příjemně chladila a nadnášela ho jako pírko… Harry se rozmáchl k dalšímu tempu, aby zjistil, jak daleko a jak rychle ho jeho ploutvovité nohy zanesou, a přitom si uvědomil, jak jasně vidí a že už vůbec nepotřebuje přivírat oči. Zakrátko doplaval tak daleko, že už nedohlédl na dno. Převrátil se a střemhlav zamířil dolů.

Ticho ho tlačilo do uší, jak plul nad onou podivnou, temnou a nezřetelnou krajinou. Viděl jen na tři metry kolem sebe, a jak se řítil vodou dál, vynořovaly se ze tmy před ním bez ustání nové a nové výjevy: porosty rozvlněných i spletených černých řas a rozlehlé bažinaté plochy posázené kameny, jež se matně blyštěly. Plaval hloub a hloub, k samému středu jezera, s očima dokořán, a skrze všeobjímající vodu, prozářenou neskutečně šedavým světlem, se pokoušel dohlédnout do šera za ní, kde už přestávala být průzračná.

Kolem se jako stříbrné šipky míhaly drobné rybičky. Jednou dvakrát měl dojem, že se před ním pohybuje něco většího, ale když doplul blíž, zjistil, že je to jen velká zčernalá kláda nebo hustý trs chaluh. Nikde ani stopa po ostatních šampiónech, jezerních lidech a Ronovi – a bohudík, ani po obří sépii.

Kam až dohlédl, prostíraly se teď před ním světlezelené vodní rostliny asi půl metru vysoké, jako nějaká louka s hodně přerostlou trávou. Harry bez mrknutí zíral bedlivě před sebe, aby v tom přítmí zachytil každý stín… a pak ho nečekaně chňaplo něco za kotník.

Prudce se otočil a spatřil ďasovce – malého rohatého vodního raracha, který si ho vyčíhl z podrostu, dlouhými prsty ho pevně držel za nohu a cenil špičaté zuby – Harry honem zašmátral rukou s plovací blánou po své hůlce, kterou měl v hábitu – ale dřív než ji stačil popadnout, vyletěli z chaluh další dva ďasovci, drapli ho za hábit a pokoušeli se ho stáhnout dolů.

„Relashio!“ zvolal Harry, ale žádný zvuk se neozval… zato z úst mu vyklouzla veliká bublina a jeho hůlka, místo aby ďasovce zasypala jiskrami, vyslala proti nim cosi jako proud vařící vody: tam, kde je zasáhl, jim totiž na zelené kůži naskákaly zlostné červené skvrny. Harry vyprostil kotník z ďasovcova sevření a plaval pryč, jak nejrychleji dovedl, jen tu a tam bez míření vyslal přes rameno další proudy horké vody. Co chvíli mu nějaký ďasovec vždy znovu chňapl po noze a on po něm vší silou kopl; nakonec ucítil, jak nohou narazil na rohatou lebku, a když se ohlédl, viděl, jak omráčeného a zmateného raracha odnáší voda pryč. Jeho druhové ještě zahrozili Harrymu pěstmi a pak zahučeli zpátky do podrostu.

Harry malinko zpomalil. Schoval si hůlku do hábitu, rozhlédl se a znovu se zaposlouchal. Otočil se ve vodě kolem dokola a ticho mu bušilo do ušních bubínků ještě víc než předtím. Věděl, že tak hluboko se v jezeře do této chvíle nedostal, až na rozvlněné chaluhy se v něm však nic nepohnulo.

„Tak jak jsi na tom?“

Harry myslel, že ho snad raní mrtvice. Bleskurychle se otočil a uviděl, jak se před ním nezřetelně vznáší Ufňukaná Uršula a civí na něj přes tlusté perleťové brýle.

„Uršulo!“ pokusil se na ni křiknout, znovu mu však místo slov vyšla z úst jen veliká bublina. Ufňukaná Uršula se doopravdy zahihňala.

„Zkus to tamhletudy!“ ukázala mu rukou směr. „Ale já s tebou nepoplavu… nemám je ráda, vždycky mě ženou pryč, když se objevím moc blízko…“

Harry ji místo poděkování pozdravil zvednutými palci a pustil se dál; z opatrnosti teď plaval o trochu výš nad vodním podrostem, aby se vyhnul dalším ďasovcům, kteří by tam mohli číhat.

Měl pocit, že plave už aspoň dvacet minut. Vznášel se teď nad rozlehlými plochami černého bahna, jež kalně vířilo, jak čeřil vodu. A potom k němu konečně dolehl útržek jezerního zpěvu, který se mu neodbytně vracel na mysl:

„Máš hodinu, jen krátký čas,

abys to získal zpátky zas…“

Znovu plaval rychleji a zanedlouho uviděl, jak se z kalné vody před ním vynořil veliký útes. Byli na něm vyobrazeni jezerní lidé: měli v rukou oštěpy a pronásledovali něco, co vypadalo jako obří sépie. Harry proplul kolem útesu a dál mířil za jezerním zpěvem.

„Čas letí, co ti drahé je,

když nenajdeš, zde zetleje…“

Z příšeří, které ho ze všech stran obklopovalo, se náhle vynořil shluk neumělých kamenných obydlí, porostlých řasami. Tu a tam v temných oknech zahlédl tváře… tváře, jež se ani v nejmenším nepodobaly obrazu jezerní panny v koupelně prefektů…

Jezerní lidé měli našedlou pleť a dlouhé, temně zelené rozcuchané vlasy. Oči měli žluté, stejně jako polámané zuby, a kolem krku jim visely šňůry plné oblázků. Potměšile si ho prohlíželi, když plaval kolem, a jeden či dva dokonce opustili svoji jeskyni, aby si ho mohli lépe prohlédnout. Mohutnými stříbrnými rybími ocasy přitom bičovali vodu a v rukou svírali oštěpy.

Harry zrychlil a rozhlížel se. Zakrátko začalo příbytků jezerních lidí přibývat; u některých byly i zahrady vodních rostlin a před jedněmi dveřmi zahlédl dokonce malého ďasovce, uvázaného u kolíku. Jezerní lidé se teď vynořovali ze všech stran a zvědavě si ho prohlíželi, ukazovali si na jeho žábry a ruce s plovacími blánami, zakrývali si ústa rukama a šuškali si mezi sebou. Harry spěšně obeplul roh jednoho domu, a tu se jeho očím naskytla velice podivná podívaná.

Před domy vroubícími jakousi jezerní obecní náves, plavaly davy jezerních lidí. Uprostřed návsi zpíval sbor, jenž měl přivolat šampióny, a za ním se tyčila jakási neumělá socha: obrovitý příslušník jezerního národa, vytesaný z omletého balvanu. K ocasu sochy byli pevně připoutáni čtyři lidé.

Ron byl uvázaný mezi Hermionou a Cho Changovou a čtvrtým zajatcem byla dívenka, které nemohlo být víc než osm let. Podle záplavy stříbřitých vlasů si Harry domyslel, že to nejspíš bude sestra Fleur Delacourové. Všichni čtyři vypadali, že jsou pohrouženi do hlubokého spánku: hlavy jim padaly na ramena a z úst jim ustavičně proudily úzké pramínky bublinek.

Harry si pospíšil k zajatcům. Napůl očekával, že jezerní lidé skloní své oštěpy a zaútočí na něj, zůstali však nehybně stát. Provazy z chaluh, jimiž byli zajatci připoutáni k soše, byly tlusté, slizké a velice pevné. Na zlomek vteřiny si Harry vzpomněl na nůž, který mu Sirius přinesl k Vánocům – měl ho zamčený v kufru na hradě čtvrt míle odtud, takže mu nebyl nic platný.

Rozhlédl se. Mnozí jezerní lidé kolem měli v rukou oštěpy. Kvapně doplaval k dvoumetrovému muži s dlouhou zelenou bradou a náhrdelníkem ze žralocích zubů a posunky se mu pokoušel naznačit, aby mu svůj oštěp půjčil. Muž se však jenom zasmál a zavrtěl hlavou.

„My tu nejsme od toho, abychom někomu pomáhali,“ odmítl ostrým, kvákavým hlasem.

„No tak, prosím!“ zaúpěl Harry (z úst mu však vytryskly zase jen bublinky) a pokusil se mu oštěp vytrhnout, dlouhán se mu však vzepřel, smál se a vrtěl hlavou dál.

Harry se otočil jako káča a pátral očima kolem. Potřeboval něco ostrého… cokoli…

Dno jezera pokrývaly celé haldy kamenů. Harry se tam spustil, zvedl jeden obzvlášť zubatý a vrátil se k soše. Začal jím sekat do provazů, jimiž byl Ron spoutaný, a po několika minutách houževnaté práce je opravdu přesekal. Ron se bezduše vznášel pár čísel nad jezerním dnem a proud ho pomalu unášel pryč.

Harry se rozhlédl. Po ostatních šampiónech nikde ani vidu. Nač si to hrají? Proč si nepospíší? Obrátil se k Hermioně, znovu uchopil zubatý kámen a začal přeřezávat pouta i jí…

A tu ho draplo několik párů silných šedých rukou. Snad půl tuctu jezerních lidí se ho snažilo od Hermiony odtrhnout – kroutili zelenými hlavami a smáli se.

„Ty si vezmi svého zajatce,“ řekl mu jeden z nich, „těch ostatních si nevšímej…“

„A to zas ne!“ vybuchl Harry hněvivě – z úst mu však vyklouzly jen dvě velké bubliny.

„Tvým úkolem je zachránit kamaráda… ty ostatní nech být…“

„Jenže ona je taky kamarádka!“ křičel Harry, posunky ukazoval na Hermionu a z úst mu nezvučně vyplula obrovská stříbrná bublina. „Přeju si, aby neumřely ani tyhle tři!“

Hlava Cho Changové spočívala na rameni Hermioně a malé stříbrovlasé děvčátko bylo přízračně zelené a bledé. Harry se pokusil jezerní lidi ze sebe setřást, ti se však smáli ještě víc a pevně ho drželi, aby k zajatým dívkám nemohl. Rozhlédl se kolem jako šílený. Kde jsou ostatní šampióni? Stačil by doplavat s Ronem na hladinu a pak se vrátit pro Hermionu a pro ostatní? Dokázal by je vůbec znovu najít? Pohlédl na hodinky, kolik mu zbývá času – zastavily se mu.

Vtom si jezerní lidé začali vzrušeně ukazovat někam nad jeho hlavu. Vzhlédl a spatřil Cedrika, jak plave směrem k nim. Obrovská bublina, kterou měl kolem hlavy, způsobila, že jeho obličej vypadal podivně rozšířený strachem a vypětím.

„Zabloudil jsem!“ vysvětlil Harrymu nehlasně a tvářil se zděšeně. „Fleur a Krum tu musí být každou chvíli!“

V Harryho očích se objevila obrovská úleva. Díval se, jak Cedric vytáhl z kapsy nůž, přeřezal Cho pouta, přitáhl si ji k sobě, zamířil s ní vzhůru a zmizel.

Harry jezdil očima sem tam a čekal. Kde jsou Fleur a Krum? Čas se rychle krátil – podle písně měli zajatci po uplynutí hodiny propadnout životem…

A tu začali jezerní lidé rozčileně vřískat. Ti, kteří Harryho drželi, ho pustili a vytřeštěně zírali kamsi za jeho záda. Otočil se – řítila se k nim nestvůra – lidské tělo v plavkách, ale se žraločí hlavou… Byl to Krum. Očividně se přeměnil, avšak příliš se mu to nepovedlo.

Člověk-žralok doplul přímo k Hermioně, začal chňapat po provazech, které ji poutaly, a snažil se je přehryznout. Neštěstí bylo, že zuby měl teď tak nevhodně narostlé, že cokoli menšího než delfína by spíš rozsápal, a Harry nepochyboval, že pokud si Krum nedá pozor, překousne Hermionu na dvě půlky. Vrhl se k němu, důrazně ho klepl do ramene a ukázal na zubatý kámen. Krum po něm okamžitě chňapl a začal Hermioně přeřezávat pouta. Během několika vteřin se mu to povedlo – uchopil ji kolem pasu a bez jediného ohlédnutí s ní jako o závod plaval vzhůru k hladině.

A co teď? pomyslel si Harry zoufale. Kdyby měl jistotu, že Fleur opravdu dorazí… Stále po ní nebylo ani stopy. Nic jiného mu nezbývalo…

Zdvihl kámen, který Krum předtím upustil, ale jezerní lidé se ihned natlačili kolem Rona a toho malého děvčátka a nesouhlasně kroutili hlavami.

Harry vytáhl hůlku. „Uhněte, všichni!“

Opět mu z úst vytryskly pouze bublinky, měl však zřetelný pocit, že mu rozumějí, protože se náhle přestali smát. Nažloutlýma očima viseli na jeho hůlce a tvářili se vylekaně. Byli samozřejmě v přesile, podle výrazu v jejich tvářích se však Harry dovtípil, že neznají o nic víc kouzel než obří sépie.

„Počítám do tří!“ rozkřikl se a z úst mu vyrazil mohutný proud bublinek. Aby měl jistotu, že mu rozumějí, zvedl tři prsty: „Raz…“ (zalomil jeden prst), „dva…“ (zalomil druhý).

Jezerní lidé se rozprchli. Harry se vrhl vpřed a začal přeřezávat provazy, jimiž bylo děvčátko připoutané k soše, až je konečně také vysvobodil. Uchopil dívenku kolem pasu, Rona chytil za límec hábitu a odrazil se ode dna.

Plavalo se mu velice pomalu. Teď už si nemohl pomáhat dopředu rukama, třebaže na nich měl plovací blány; místo toho ze všech sil zabíral ploutvemi, ale Ron i Fleuřina sestra byli jako pytle brambor a táhly ho nazpátek… upřel oči k obloze, i když věděl, že je ještě velice hluboko, neboť voda kolem byla úplně temná…

Jezerní lidé stoupali vzhůru s ním. Viděl, jak bez nejmenší námahy krouží kolem něj a sledují, jak zápasí s vodou… že by ho stáhli zpátky ke dnu, až vyprší čas? Jedí snad lidské maso? Snažil se ze všech sil plavat dál, ale začal dostávat křeče do nohou a obě ramena ho strašlivě bolela, jak vlekl Rona i děvčátko…

Lapal po dechu jen s největší námahou. Znovu ucítil bolest po obou stranách krku a najednou začal vnímat, že má zas ústa vlhká od vody… ale také tma se už rozjasňovala a nad sebou zahlédl denní světlo…

Mohutně se odrazil ploutvemi a zjistil, že místo nich má opět jen chodidla… voda mu vnikala ústy do plic… Začínala se mu točit hlava, ale on věděl, že světlo a vzduch jsou pouhé tři metry nad ním… Musí se tam dostat… prostě musí…

Odrazil se oběma nohama s takovou silou a tak rychle, až cítil, jak se tomu všechny svaly v jeho těle bolestně brání; dokonce i mozek jako by měl už nasáklý vodou – nemohl dýchat, potřeboval kyslík, musel plavat dál, nesměl se zastavit…

Konečně vystrčil hlavu nad hladinu a nádherný, chladný a čistý vzduch ho štípal do mokré tváře. Vdechl ho, jako by nikdy předtím ještě doopravdy nedýchal, a s hlasitým funěním táhl Rona i děvčátko za sebou vzhůru. Všude kolem dokola se vynořovaly z vody hlavy s rozcuchanými zelenými vlasy, ale teď se na něj usmívaly.

Diváci na tribunách v tu chvíli strhli mohutný povyk: křičeli a ječeli a všichni byli na nohou. Napadlo ho, jestli se snad nedomnívají, že Ron i děvčátko jsou mrtví, ale to by se mýlili… oba právě otevřeli oči. Děvčátko se tvářilo zmateně a vystrašeně, zato Ron vychrlil jen pořádný gejzír vody, zamrkal do jasného světla, obrátil se k Harrymu a řekl: „To je ale mokro, co?“ Potom si všiml Fleuřiny sestry. „Proč jsi ji bral s sebou?“

„Fleur tam vůbec nedorazila,“ lapal po dechu Harry. „Přece jsem ji tam nemohl nechat.“

„Harry, ty blbečku,“ namítl Ron, „snad jsi tu písničku nebral vážně? Brumbál by přece nedopustil, aby se někdo z nás utopil!“

„Ale v té písni se přece…“

„Chtěli jen mít jistotu, že se za hodinu určitě vrátíte!“ řekl Ron. „Doufám, že jsi tam dole nemařil čas a nehrál sis na hrdinu!“

Harry si připadal jako hlupák, zároveň ho to ale naštvalo. Ronovi se to mluví, když všechno prospal a nemá tušení, jakou hrůzu tam na dně prožíval on, obklopen jezerními lidmi s oštěpy, kteří vypadali, že by jim nepřišlo nijak těžké ho zabít.

„Tak dělej,“ řekl úsečně, „a pomoz mi s ní, myslím, že moc plavat neumí.“

Táhli Fleuřinu sestru ke břehu, kde už stáli porotci a sledovali je, a dvacet jezerních lidí, kteří je doprovázeli jako čestná stráž, zpívalo své příšerné, ječivé písně.

Harry viděl, jak madame Pomfreyová horlivě pečuje o Hermionu, Kruma, Cedrika i Cho, zabalené do silných přikrývek. Jak připlouvali blíž, Brumbál a Ludo Pytloun se na ně ze břehu zářivě usmívali, ale Percy, který byl v obličeji bílý jako stěna a vypadal mnohem mladší než obvykle, se vrhl do vody a s hlasitým cákáním jim plaval naproti. Madame Maxime se mezitím snažila zadržet Fleur Delacourovou, která se chovala až nepříčetně a stůj co stůj se hodlala vrátit zpátky do vody.

„Gabrrielo! Gabrrielo! Je naživu? Nesstalo se jí něcco?“

„Ne, je živá a zdravá!“ byl by jí rád odpověděl Harry, byl však natolik vyčerpaný, že mohl sotva mluvit, natož aby křičel.

Percy popadl Rona a táhl ho na břeh („Nech mě být, Percy, já jsem úplně v pořádku!“); Brumbál a Pytloun vytáhli z vody Harryho a postavili ho na nohy, a Fleur se vytrhla madame Maxime a objímala svou sestru.

„To vššecko ti ďassovsové… vrrhli se na mě… Gabrrielo, už jsem měla strrach… takový hrrosný strrach.

„Pojďte sem,“ zazněl hlas madame Pomfreyové. Odtáhla Harryho za ruku k Hermioně a ostatním, zabalila ho do přikrývky tak těsně, až měl pocit, že se octl ve svěrací kazajce, a vlila mu do hrdla důkladnou dávku tak horkého lektvaru, až mu z uší vyrazila pára.

„Byl jsi skvělý, Harry!“ vykřikla Hermiona. „Dokázal jsi to a přišel jsi na to sám, jak to máš udělat!“

„No víš…“ začal Harry. Málem se jí už svěřil, jak mu pomohl Dobby, když si povšiml, že ho pozoruje Karkarov. Jako jediný z poroty se nezvedl od stolu a neprojevil sebemenší radost ani úlevu, že se Harry, Ron i Fleuřina sestra vrátili živí a zdraví. „Jasně, máš pravdu,“ přisvědčil a trochu zvýšil hlas, aby to Karkarov určitě slyšel.

„Máš ve vlasech potápníka, Herm-iou-no,“ ozval se Krum.

Harry měl dojem, že se pokouší znovu upoutat její pozornost, snad aby jí připomněl, že ji právě vytáhl z jezera. Hermiona však brouka jen netrpělivě smetla a řekla: „Ovšem ten časový limit jsi o dost překročil, Harry… to ti trvalo tak dlouho, než jsi nás našel?“

„Ne… našel jsem vás docela rychle…“

S každým dalším okamžikem si připadal jako stále větší hlupák. Teď, když už byl z vody venku, mu bylo naprosto jasné, že Brumbálova bezpečnostní opatření by nepřipustila, aby někdo ze zajatců přišel o život jen proto, že by k němu jeho šampión nedorazil. Proč prostě nepopadl Rona a neplaval s ním pryč? Mohl se vrátit jako první… Cedric ani Krum neztráceli čas tím, že by se starali o někoho dalšího; nebrali tu jezerní píseň vážně…

Brumbál dřepěl na břehu a byl úplně zabraný do řeči s jednou obzvlášť rozcuchanou a divoce vyhlížející ženou, zřejmě náčelnicí jezerního národa. Vyrážel stejně vřeštivé zvuky jako její poddaní, když se octli nad hladinou; bylo zřejmé, že umí jezersky. Posléze se napřímil, obrátil se k ostatním porotcům a řekl: „Myslím, že bychom se ještě měli poradit, než šampióny ohodnotíme.“

Porotci utvořili hlouček. Madame Pomfreyová šla zachránit Rona z Percyho spárů, odvedla ho k Harrymu a k ostatním, dala mu přikrývku a trochu Životobudiče, a potom došla i pro Fleur a její sestru. Fleur měla v obličeji a na rukou spoustu škrábanců a hábit celý potrhaný, očividně jí však na tom nezáleželo a nedovolila madame Pomfreyové, aby jí rány vyčistila.

„Hlavně sse posstarrejte o Gabrrielu,“ řekla a obrátila se k Harrymu. „Tyss ji sachrránil,“ řekla bez dechu, „i kdyšš nebyla tvoje zajatkyně.“

„No jo,“ odtušil Harry a upřímně teď litoval, že všechny tři dívky nenechal přivázané k soše.

Fleur se k němu sklonila a dvakrát ho políbila na každou tvář (cítil, že mu celý obličej hoří a vůbec by se nedivil, kdyby mu z uší znovu vyrazila pára). Potom řekla Ronovi: „A ty taky, tys mu prššece pomáhal…“

„Jo,“ přitakal Ron a zřejmě doufal v nejlepší, „jo, trošinku…“

Fleur se vrhla i na něj a políbila ho také. Hermiona z toho byla vzteky bez sebe, to však už vedle nich zaburácel kouzlem zesílený hlas Luda Pytlouna, takže všichni vylekaně nadskočili a davy diváků na tribunách rázem zmlkly.

„Dámy a pánové, dospěli jsme k následujícímu rozhodnutí. Murcus, náčelnice jezerního národa, nám zevrubně vylíčila, jak vše probíhalo dole na dně, a proto jsme se rozhodli udělit každému šampiónovi odpovídající podíl z padesáti bodů, a to následovně…

Slečna Fleur Delacourová sice prokázala, že bublinové kouzlo ovládá mistrně, když však už byla téměř u cíle, zaútočili na ni ďasovci, a tudíž se jí nepodařilo její zajatkyni zachránit. Dáváme jí dvacet pět bodů.“

Z tribun se ozval potlesk.

„Nezassloužila jsem ssi ani jeden,“ řekla Fleur chraplavě a zakroutila svou nádhernou hlavou.

„Pan Cedric Diggory, jenž také použil bublinové kouzlo, se vrátil se svou zajatkyni jako první, ale povolený limit jedné hodiny o minutu překročil.“ Všichni z Mrzimoru na tribunách nadšeně zajásali a Harry si všiml, jak Cho na Cedrika zářivě pohlédla. „Dáváme mu tudíž čtyřicet sedm bodů.“

Harrymu pokleslo srdce. Jestliže Cedric překročil povolený čas, pak on určitě také.

„Pan Viktor Krum použil neúplnou formu přeměňování, která mu nicméně přinesla úspěch, a se svou zajatkyní se vrátil jako druhý. Dáváme mu čtyřicet bodů.“

Karkarov se div neutleskal a tvářil se povýšeně.

„Pan Harry Potter použil velice úspěšně žaberník,“ pokračoval Pytloun. „Vrátil se jako poslední a značně překročil povolenou hranici jedné hodiny. Náčelnice jezerních lidí nám ovšem sdělila, že se tak dlouho zdržel jen proto, že chtěl dostat do bezpečí všechny zajatce, ne jenom toho svého.“

Ron s Hermionou se na Harryho podívali napůl rozzlobeně, napůl soucitně.

„Většina porotců se domnívá…“ a při těch slovech Pytloun vrhl velice ošklivý pohled na Karkarova, „že tím projevil mravní sílu a zaslouží si nejvyšší známku. Nicméně… pan Potter dostává čtyřicet pět bodů.“

Harrymu poskočilo srdce – dělí se s Cedrikem o první místo! Ron i Hermiona na něj překvapeně vytřeštili oči, pak se ale rozesmáli a spolu s ostatními diváky začali tleskat jako diví.

„A máš to, Harry!“ rozkřikl se Ron, aby ho v tom rámusu bylo slyšet. „Takže ses nezachoval jako hlupák – a ještě je z tebe mravný hrdina!“

Také Fleur tleskala ze všech sil, jenom Krum se netvářil ani trochu nadšeně. Znovu se pokusil zapříst s Hermionou řeč, ta však příliš tleskala Harrymu, než aby ho poslouchala.

„Třetí a poslední úkol se bude konat za soumraku dvacátého čtvrtého června,“ pokračoval Pytloun. „Šampióni se dozvědí, co je čeká, přesně o měsíc dřív. Děkuji vám všem za podporu, kterou jste jim poskytli.“

A je to za námi, řekl si v duchu užasle Harry, zatímco madame Pomfreyová už naháněla všechny šampióny i zajatce do houfu, aby se vrátili do hradu a převlékli se do suchého… Mají to za sebou a zvládl to… a teď si až do čtyřiadvacátého června nemusí s ničím dělat starosti…

Když stoupal po kamenných schodech do hradu, umínil si, že až příště půjde do Prasinek, koupí Dobbymu pár ponožek na každý den v roce.

27 / Tichošlápkův návrat

K nejpříjemnějším dozvukům druhého úkolu patřilo, že každý chtěl dopodrobna vědět, co se událo na dně jezera, takže tentokrát nebyl středem všeobecné pozornosti pouze Harry, ale došlo i na Rona. Harry si všiml, že Ron líčí události pokaždé trošku jinak. To, co vykládal na počátku, se nejspíš blížilo pravdě – přinejmenším se to shodovalo s tím, co říkala Hermiona. V kabinetu profesorky McGonagallové zaklel Brumbál všechny zajatce do čarovného spánku, napřed je ovšem ujistil, že jim nehrozí žádné nebezpečí a že se probudí, jakmile budou zpátky nad hladinou. O týden později však už Ron vyprávěl vzrušující příběh o tom, jak ho unesli a jak sám a sám zápasil s padesáti po zuby ozbrojenými jezerními lidmi, kteří ho museli zmlátit, aby se jim podrobil a dal se svázat.

„Stejně jsem ale měl v rukávu schovanou hůlku,“ ujišťoval Padmu Patilovou, která se o něj od chvíle, kdy se stal středem pozornosti, zajímala o hodně víc a dávala si záležet, aby si s ním popovídala pokaždé, když se někde na chodbě potkali. „Mohl jsem to těm jezerním hlupákům nandat, kdykoli by se mi zachtělo.“

„A co bys asi tak dělal, chrápal bys na ně?“ zeptala se Hermiona kousavě. Kdekdo si ji teď dobíral, že právě o ni Viktor Krum v životě stojí nejvíc. Měla kvůli tomu dost popudlivou náladu.

Ron zčervenal až za ušima, a od té chvíle se při svých líčeních vrátil k začarování do spánku.

S nástupem března zavládlo méně sychravé počasí, ale jakmile vyšli z hradu, krutý vítr je šlehal do rukou i tváří. Také pošta chodila opožděně, poněvadž vítr snášel sovy ze správného směru. Kalous, kterého Harry poslal Siriusovi se zprávou, kdy příště půjdou do Prasinek, přiletěl v pátek při snídani a polovina peří mu trčela opačným směrem, a sotva mu Harry sundal z nožky Siriusovu odpověď, kvapně odletěl; vysloveně se bál, aby ho znovu neposlali ven.

Siriusův dopis byl téměř stejně krátký jako ten předchozí:

Přijď v sobotu ve dvě odpoledne k přelízce na konci cesty z Prasinek (za Džinem v láhvi). Přines s sebou tolik jídla, kolik uneseš.

„Přece se nevrátil do Prasinek?“ řekl nevěřícně Ron.

„Vypadá to na to, nemyslíš?“ namítla Hermiona.

„Tomu se mi ani věřit nechce,“ znervózněl Harry. „Kdyby ho chytili…“

„Zatím mu to zřejmě vychází,“ mínil Ron. „A teď už se to tam aspoň nehemží mozkomory.“

Harry dopis složil a zamyslel se. Upřímně řečeno se opravdu těšil, že Siriuse zase uvidí. Proto šel na odpolední vyučování – na poslední dvouhodinovku lektvarů – v daleko lepší náladě, než jakou obvykle míval, když scházel po schodech do sklepení.

Před učebnou stáli pohromadě Malfoy, Crabbe a Goyle s Pansy Parkinsonovou a její partou zmijozelských děvčat. Prohlíželi si něco, co nemohl Harry vidět, a srdečně se nad tím řehtali. Ve chvíli, kdy se Harry, Ron a Hermiona objevili, vystrčila Pansy svůj mopslí obličej vedle Goylova širokého zátylku a vzrušeně na ně pohlédla.

„Tady jsou, už jsou tady!“ řehotala se a hlouček zmijozelských studentů se rozestoupil. Harry viděl, že Pansy drží v ruce nějaký časopis – byl to Týdeník čarodějek. Na titulní straně zahlédl pohyblivou fotografii kudrnaté čarodějky, která v úsměvu předváděla krásné zuby a hůlkou ukazovala na veliký piškotový dort.

„Třeba tu najdeš něco, co tě bude zajímat, Grangerová!“ zahalekala Pansy a hodila časopis Hermioně, která ho zaraženě chytila. Právě v tu chvíli se dveře sklepní učebny otevřely a Snape je kývnutím vyzval, aby šli dovnitř.

Hermiona, Harry i Ron zamířili jako obvykle k zadním lavicím. Jakmile se k nim Snape otočil zády a vypisoval na tabuli jednotlivé složky lektvarů, který dnes měli probírat, Hermiona začala pod lavicí spěšně listovat v časopisu. Konečně někde uprostřed objevila to, co hledala. Harry s Ronem se k ní naklonili. V záhlaví krátkého článku, nazvaného TAJNÉ TRÁPENÍ HARRYHO POTTERA, byla jeho barevná fotografie.

Možná je jiný než ostatní – nicméně prožívá obvyklá muka dospívání. Od tragické smrti svých rodičů žije čtrnáctiletý Harry Potter v trvalém nedostatku lásky, uvěřil však, že konečně našel útěchu u přítelkyně, v jejíž společnosti se objevuje už delší dobu – Hermiony Grangerové, dívky z mudlovské rodiny. Netušil, že v životě, už tak plném osobních ztrát, ho čeká další citový otřes.

Slečna Grangerová, nehezká, ale ctižádostivá dívka, má zřejmě pro slavné kouzelníky velikou slabost, takže ji Harry sám nedokáže uspokojit. Od chvíle, kdy do Bradavic přijel Viktor Krum, chytač bulharského národního mužstva a hrdina posledního mistrovství světa ve famfrpálu, si slečna Grangerová pohrává s city obou chlapců. Krum, kterému záludná dívka úplně popletla hlavu, ji už o letních prázdninách pozval na návštěvu do Bulharska a tvrdí, že „nic podobného k žádné jiné dívce zatím necítil“.

Nelze ovšem vyloučit, že zájem obou nešťastných chlapců nevzbudily sporné tělesné půvaby slečny Grangerové.

„Je opravdu ošklivá,“ míní Pansy Parkinsonová, hezká a čilá studentka čtvrtého ročníku, „ovšem nápoj lásky by rozhodně byla schopná připravit, na to jí to zapaluje dobře. Myslím, že to taky udělala.“

Nápoje lásky jsou v Bradavicích samozřejmě zakázané a Albus Brumbál bezpochyby bude chtít taková tvrzení prošetřit. V tuto chvíli musí příznivci Harryho Pottera doufat, že příště jejich idol věnuje své srdce někomu, kdo si to zaslouží víc.

Rita Holoubková

„Říkal jsem ti to!“ sykl Ron na Hermionu, která na článek zírala s otevřenou pusou. „Říkal jsem ti, že si nemáš s Ritou Holoubkovou nic začínat! Udělala z tebe hotovou… hotovou poběhlici!“

Hermiona sklapla pusu a vyprskla smíchy.

„Říkáš poběhlici?“ opakovala, obrátila se na Rona a celá se třásla, jak se musela přemáhat, aby se nahlas nerozchechtala.

„Totiž, moje mamka jim tak říká,“ zamumlal Ron a zase zčervenal až za ušima.

„Jestli se Rita nezmůže na nic lepšího, ztrácí úroveň,“ prohlásila Hermiona a se smíchem odhodila Týdeník čarodějek na prázdnou židli vedle sebe. „Vždyť je to blábol nad blábol.“

Otočila se ke studentům ze Zmijozelu, kteří ji i Harryho přes celou třídu bedlivě pozorovali, aby zjistili, jestli je ten článek vyvede z míry nebo ne. Hermiona se na ně uštěpačně ušklíbla, mávla rukou a potom s Harrym a Ronem začala rozbalovat přísady, které potřebovali na ostrovtipný lektvar.

„Ale stejně tady něco nehraje,“ řekla Hermiona asi po deseti minutách a znehybněla s paličkou v ruce nad miskou skarabeů. „Jak se ta Rita Holoubková mohla dozvědět…“

„Dozvědět co?“ skočil jí Ron do řeči. „Žádný nápoj lásky jsi přece nikomu nenamíchala.“

„Nemluv hlouposti!“ utrhla se na něj Hermiona a dál drtila brouky na prášek. „To ne, prostě jenom… jak se ta ženská dozvěděla, že mě Viktor pozval, abych za ním v létě přijela?“

Celá přitom zrudla v obličeji a pečlivě se vyhnula Ronovu pohledu.

„Cože?“ vytřeštil na ni oči, palička mu vypadla z ruky a hlasitě zařinčela.

„Pozval mě, hned jak mě vytáhl z jezera,“ zamumlala Hermiona. „Jen co se zbavil té žraločí hlavy. Madame Pomfreyová nám oběma dala přikrývky a on mě odtáhl trochu stranou od porotců, aby nás neslyšeli, a řekl, že pokud na léto ještě nic nemám, jestli bych chtěla…“

„A cos mu řekla?“ chtěl vědět Ron, který mezitím svou paličku zvedl a teď s ní dřel lavici dobrých patnáct čísel od mísy s brouky, protože civěl na Hermionu.

„A Viktor opravdu řekl, že nic podobného zatím k žádné jiné dívce necítil,“ pokračovala a zrudla do žhava, až Harry málem cítil teplo, které z ní sálalo. „Ale jak ho mohla Rita Holoubková slyšet? Vždyť tam nebyla… nebo snad byla? Třeba má neviditelný plášť a na školní pozemky se vkradla, aby ten druhý úkol mohla vidět…“

„A cos mu řekla?“ opakoval Ron a uhodil paličkou do lavice takovou silou, až v ní vyrazil důlek.

„Coby? V tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného, než jestli jste ty a Harry v pořádku, a…“

„I když je váš společenský život bezpochyby vzrušující, slečno Grangerová,“ pronesl jim za zády ledový hlas, „musím vás požádat, abyste ho nepřebírala při mé hodině. Srážím Nebelvíru deset bodů.“

Zatímco se mezi sebou bavili, Snape se neslyšně přiblížil k jejich lavici. Všichni se teď otočili a civěli na ně; Malfoy využil příležitosti a přes celou třídu ukazoval Harrymu odznak POTTER JE HNUSÁK.

„Ale – a ještě ke všemu si pod lavicí čtete časopisy?“ dodal Snape a zvedl Týdeník čarodějek. „Srážím Nebelvíru dalších deset bodů… Počkat – no ovšem…“ a v černých očích mu zajiskřilo, když objevil článek Rity Holoubkové. „Potter samozřejmě musí denně sledovat, co o něm kde píšou…“

Podzemní učebnou zaburácel hlasitý řehot studentů ze Zmijozelu a Snapeovy úzké rty zkřivil nepěkný úsměv. K Harryho vzteku začal článek předčítat nahlas.

„Tajné trápení Harryho Pottera… Ale, ale, Pottere, copak vás teď souží? Třeba je jiný než ostatní…“

Harry cítil, jak mu hoří tváře. Snape se na konci každé věty odmlčel, aby se zmijozelští mohli do sytosti vysmát. Teď ten článek vyzníval desetkrát hůř, když ho profesor předčítal.

„…V tuto chvíli musí příznivci Harryho Pottera doufat, že příště jejich idol věnuje své srdce někomu, kdo si to zaslouží víc. Opravdu dojemné,“ ušklíbl se Snape a za neustálého řehotu všech zmijozelských časopis stočil. „Bude asi nejlíp, když vás tři rozsadím, abyste se mohli soustředit spíš na lektvary než na svůj složitý milostný život. Vy zůstanete tady, Weasleyi. Slečno Grangerová, vy si půjdete sednout tamhle, vedle slečny Parkinsonové. A vy, Pottere, si sednete do té lavice před katedrou. Už ať jste tam.“

Harry vztekle naházel do kotlíku všechny přísady i svou brašnu a odtáhl ho k prázdné lavici v přední části učebny. Snape šel za ním, posadil se za katedru a pozoroval ho, jak vybírá věci z kotlíku. Harry se v duchu zařekl, že se na něj ani nepodívá. Znovu se pustil do rozmačkávání skarabeů a představoval si přitom, že mají Snapeův obličej.

„Vy si o sobě odjakživa myslíte kdovíco, Pottere, ovšem ty články v novinách tomu nasadily korunu,“ pronesl Snape klidně, když se třída zase usadila.

Harry neřekl ani ň. Věděl, že se ho Snape pokouší vyprovokovat; nebylo to poprvé. Bezpochyby doufal, že mu Harry poskytne záminku, aby do konce hodiny srazil Nebelvíru ještě celých padesát bodů.

„Možná trpíte klamnou představou, že celý kouzelnický svět vás obdivuje,“ pokračoval Snape tak potichu, že ho nikdo jiný nemohl slyšet (Harry přitom dál tloukl paličkou do svých skarabeů, i když už byli úplně na prášek), „ale mně je úplně jedno, kolikrát se vaše fotografie objeví v novinách. Pro mě, Pottere, jste jenom drzý fracek, který si myslí, že pro něj školní řád neplatí!“

Harry vysypal rozdrcené brouky do kotlíku a začal krájet oddenky zázvoru. Ruce se mu vztekem trochu třásly, zarputile však zíral na pracovní plochu, jako by ani neslyšel, co mu Snape říká.

„Takže vás důrazně varuji, Pottere,“ pokračoval Snape ještě tišším a zlovolnějším hlasem, „vy naše pidihvězdičko či co – jestli vás nachytám, že jste se mi zase vloupal do kabinetu…“

„Já do vašeho kabinetu v životě nepáchl!“ utrhl se Harry. Natolik se naštval, až pro tu chvíli zapomněl, že dělá, jako když Snapea neslyší.

„Nelžete mi tady,“ syčel Snape a doslova se do Harryho zavrtával neproniknutelnýma černýma očima. „Kůže z hřímala. Žaberník. Obojí z mých soukromých zásob – a já vím, kdo to ukradl.“

Harry mu oplatil stejně bodavým pohledem a dal si záležet, aby nezamrkal ani se netvářil provinile. Ovšemže Snapeovi nic z toho neukradl. Kůži z hřímala mu sebrala Hermiona, když byli v druhém ročníku – potřebovali ji na mnoholičný lektvar – a i když Snape podezříval Harryho už tenkrát, nikdy nebyl s to mu nic dokázat. Žaberník samozřejmě ukradl Dobby

„Nevím, o čem mluvíte,“ zalhal Harry s lhostejným výrazem.

„Té noci, kdy se do mého kabinetu někdo vloupal, jste nebyl ve své posteli!“ dál syčel Snape. „Já to vím, Pottere! Možná že Pošuk Moody vstoupil do klubu vašich fanoušků, ale já vám takové chování trpět nebudu! Ještě jednou se v noci vypravíte do mého kabinetu, Pottere, a odnesete si to!“

„Beru na vědomí,“ řekl Harry s bohorovným klidem a vrátil se k zázvorovým oddenkům. „Připomenu si to, kdybych snad někdy pocítil nutkání k vám zajít.“

Snapeovi se zablesklo v očích a sáhl rukou do svého černého hábitu. V jednom šíleném okamžiku si Harry pomyslel, že snad vytáhne hůlku a použije proti němu nějaké kouzlo – ale pak uviděl, že profesor drží v ruce malou křišťálovou lahvičku s jakýmsi čirým lektvarem. Upřeně na ni zíral.

„Víte, co je tohle, Pottere?“ zeptal se Snape a v očích mu znovu nebezpečně zablýskalo.

„Ne,“ přiznal Harry, tentokrát naprosto upřímně.

„To je veritasérum – lektvar pravdy. Je tak účinný, že po třech kapkách byste celé třídě vyklopil svá nejskrytější tajemství,“ řekl Snape jízlivě. „Pro jeho použití samozřejmě platí nanejvýš přísné směrnice ministerstva; pokud si ovšem opravdu nedáte pozor, může se stát, že mi uklouzne ruka…“ zlehka potřásl křišťálovou lahvičkou, „právě nad vaší dýňovou šťávou u večeře. A potom, Pottere… potom se dozvíme, jestli jste byl v mém kabinetu nebo ne.“

Harry mlčel jako zařezaný. Opět se sklonil k zázvorovým oddenkům, vytáhl nůž a znovu je začal krájet. Představa lektvaru pravdy se mu ani trochu nezamlouvala, a od Snapea se snadno dalo čekat, že by mu ho podstrčil. Úplně ho zamrazilo, když si uvědomil, co všechno by mohl vyžvanit, kdyby to profesor opravdu udělal… kolik lidí by přivedl do nesnází – v první řadě Hermionu a Dobbyho – ale tajil i spoustu dalších věcí… třeba to, že si píše se Siriusem… a také – při tom pomyšlení se v něm všechno obrátilo naruby – své city k Cho Changové… Přisypal do kotlíku i zázvorové oddenky a uvažoval, jestli by si do budoucna neměl vzít příklad z Moodyho a pít jedině z vlastní placatky.

Na dveře sklepení někdo zaklepal.

„Dále,“ pronesl Snape už normálním hlasem.

Celá třída se ohlédla, když se dveře otevřely a vešel profesor Karkarov. Všichni se dívali, jak jde ke katedře a natáčí si na prst svou kozí bradku. Vypadal rozčileně.

„Potřebuji si s tebou promluvit,“ ucedil, když došel ke Snapeovi. Zřejmě mu velice záleželo na tom, aby nikdo neslyšel, co říká, protože sotva otvíral ústa. Působil jako dost špatný břichomluvec. Harry nespustil oči ze zázvorových oddenků a natahoval uši, jak mohl.

„Promluvíme si, až skončím hodinu…“ zamumlal Snape, ale Karkarov mu skočil do řeči.

„Chci s tebou mluvit hned, tady mi nemůžeš vyklouznout, Severusi. Ty se mi totiž vyhýbáš.“

„Až po hodině!“ vyštěkl Snape.

Harry předstíral, že zvedá odměrku, aby viděl, jestli do lektvaru přidal dost žluče z pásovce, a potají úkosem pohlédl na oba profesory. Karkarov se tvářil velice znepokojeně a Snape byl rozzlobený.

Po celý zbytek dvouhodinovky pak ředitel kruvalské školy postával u Snapeovy katedry, očividně odhodlán mu zabránit, aby mu na konci vyučování vyklouzl. Harry byl zvědavý, co má Karkarov na srdci, a když do zvonění zbývaly už jen dvě minuty, úmyslně převrhl lahvičku se žlučí z pásovce, aby měl záminku dřepnout si za kotlík a utírat louži, zatímco se celá třída hlučně pohrne ke dveřím.

„Co máš tak naléhavého?“ slyšel, jak Snape sykl na Karkarova.

„Tohle,“ řekl Karkarov, a když Harry opatrně vyhlédl přes okraj kotlíku, viděl, jak si vyhrnul levý rukáv hábitu a ukazuje Snapeovi něco na svém nadloktí.

„Co tomu říkáš?“ zeptal se Karkarov a stále si dával záležet, aby nepohyboval rty. „Vidíš to? Takhle zřetelné jsem ho ještě nikdy neměl, od té doby, co…“

„Schovej to!“ zavrčel Snape a černýma očima přeletěl učebnu.

„Určitě sis všiml…“ spustil Karkarov rozčileně.

„O tom si můžeme promluvit později!“ utrhl se na něj Snape. „Pottere! Co tu ještě děláte?“

„Rozlil jsem žluč z pásovce, pane profesore, a tak ji uklízím,“ řekl Harry nevinně, napřímil se a ukázal Snapeovi nasáklý hadr, který držel v ruce.

Karkarov se otočil na podpatku a vyšel ze sklepní učebny. Tvářil se znepokojeně a vztekle. Harry si vskutku nepřál zůstat sám se Snapem, který se tvářil mimořádně nasupeně: v rychlosti naházel učebnice i všechny přísady do brašny a upaloval pryč, aby Ronovi a Hermioně svěřil, čeho byl právě svědkem.

Když další den v poledne vyšli z hradu, svítilo na školní pozemky chabé stříbrné slunce. Počasí bylo příjemnější než během celého roku, a než dorazili do Prasinek, všichni tři si už sundali pláště a nesli je přes rameno. Jídlo, o které Sirius prosil, měl Harry v batohu: potají si při obědě odnesli ze stolu tucet kuřecích stehýnek, bochník chleba a láhev dýňové šťávy.

Zašli do krámu s kouzelnickým gala oblečením, aby koupili dárek Dobbymu, a aspoň si užili zábavy, když vybrali ty nejkřiklavější ponožky, jaké vůbec mohou být, potom pár se světélkujícími zlatými a stříbrnými hvězdami, a ještě jedny, které se měly rozječet pokaždé, když by moc zapáchaly. O půl druhé se vydali vzhůru po Hlavní ulici, kolem Džina v láhvi, na samý okraj vesnice.

Harry tím směrem ještě nikdy nešel. Klikatá cesta je vedla do volné přírody kolem Prasinek. Domů tu ubývalo a zahrady u nich byly větší; směřovali k úpatí hory, pod níž Prasinky ležely. Potom zahnuli za roh a na konci ulice opravdu uviděli přelízku přes plot. Tam už na ně čekal obrovský chundelatý černý pes, s předními tlapami na nejvyšší laťce. V tlamě držel nějaké noviny a připadal jim velice povědomý…

„Ahoj, Siriusi,“ řekl Harry, když k němu došli.

Černý pes dychtivě očichal Harryho batoh, zavrtěl ocasem, pak se otočil a vzal to klusem pryč, po svahu zarostlém křovím. Na jeho konci začínalo skalnaté úpatí. Harry, Ron a Hermiona přelezli přelízku a pustili se za ním.

Sirius je vedl až k samému úpatí hory, kde už byly jen bludné balvany a skaliska. Vzhledem k tomu, že měl čtyři tlapy, mu to nedělalo potíže, zato Harry, Ron i Hermiona zakrátko sotva popadali dech. Stoupali však za Siriusem stále výš, až na samotnou horu; téměř půl hodiny se škrábali po strmé a křivolaké kamenité stezce za černým psem, který stále vrtěl ocasem. Potili se na slunci a Harrymu se řemínky batohu zařezávaly do ramen.

Potom jim Sirius konečně zmizel z očí, a když dorazili k místu, kde se jim ztratil, spatřili úzkou puklinu ve skále. Vtěsnali se dovnitř a ocitli se ve studené, chabě osvětlené jeskyni. Úplně vzadu byl uvázaný hypogrif Klofan, napůl šedý kůň, napůl obrovský orel. Jeden konec provazu měl omotaný kolem velikého balvanu a jeho sveřepé oranžové oko se rozzářilo, jakmile je spatřil. Všichni tři se Klofanovi hluboce uklonili, a po chvíli, kdy na ně pánovitě zíral, spustil se hipogryf na svá šupinatá kolena a dovolil Hermioně, aby se k němu přiblížila a pohladila ho po opeřeném krku. Harry se však díval na černého psa, který se právě proměnil v jeho kmotra.

Sirius na sobě měl potrhaný šedivý hábit, který nosil od svého útěku z Azkabanu. Černé vlasy měl delší než tehdy večer, kdy se Harrymu ukázal v krbu, a měl je už zase rozcuchané a špinavé. Byl velice vychrtlý.

„Kuřata!“ zachraplal, jakmile upustil stará čísla Denního věštce na podlahu jeskyně.

Harry otevřel batoh a podal mu bochníček chleba a balíček kuřecích stehen.

„Díky,“ řekl Sirius a spěšně ho rozbalil; uchopil pečené stehýnko, posadil se na zem a zuby odtrhl pořádný kus masa. „V poslední době jsem lovil hlavně krysy. Nemůžu krást v Prasinkách moc jídla, abych na sebe neupozornil.“

Zakřenil se na Harryho, ale jeho kmotřenec mu to oplatil jen váhavě.

„Co tady vůbec děláš, Siriusi?“ zeptal se.

„Plním svou povinnost jako tvůj kmotr,“ řekl Sirius a okusoval kuřecí kost úplně jako pes. „Nedělej si kvůli mně starosti; chovám se jako roztomilý pejsek, který se zatoulal.“

Zubil se dál, ale když viděl, jak ustaraně se Harry tváří, dodal vážněji: „Chci být tady. To, cos mi napsal naposled… zkrátka a dobře, je to všechno čím dál podezřelejší. Kradl jsem noviny pokaždé, když je někdo odhodil, a podle toho, co v nich píšou, nejsem jediný, komu to dělá starosti.“

Ukázal hlavou na zažloutlé výtisky Denního věštce na zemi a Ron je zvedl a rozložil.

Harry však nespouštěl oči ze Siriuse. „A co když tě chytí? Co jestli tě viděli?“

„Vy tři a Brumbál jste jediní, kdo vědí, že jsem zvěromág,“ namítl Sirius, pokrčil rameny a dál hltavě hryzal kuřecí stehno.

Ron žďuchl do Harryho a podal mu Denní věštce. Byla to jen dvě čísla: první přinášelo na titulní stránce článek Záhadné onemocnění Bartemiuse Skrka, druhé upoutávalo titulkem Čarodějka z ministerstva nadále pohřešována – proč zmizela, zjišťuje ministr kouzel osobně.

Harry nahlédl do článku o Skrkovi. Před očima mu vyskakovaly jednotlivé věty: od listopadu se neukázal na veřejnosti… dům vypadá opuštěný… Nemocnice svatého Munga pro kouzelné choroby se k tomu nemíní vyjádřit… ministerstvo odmítá potvrdit domněnky, že Skrk těžce onemocněl…

„Podle toho, co píšou, jako by už byl jednou nohou v hrobě,“ řekl Harry zamyšleně. „Ale tak nemocný zas být nemůže, když se dostal až sem…“

„Můj bratr mu dělá osobního asistenta,“ sdělil Siriusovi Ron. „Tvrdí, že Skrk je nemocný z přepracování.“

„No a když jsem ho já naposled viděl zblízka, vypadal nemocný,“ dodal Harry pomalu, ještě když článek dočítal. „Tenkrát večer, když Pohár vyhlásil mé jméno…“

„Co když pyká za to, že propustil Winky?“ poznamenala chladně Hermiona; hladila přitom Klofana, který chroustal kuřecí kosti od Siriuse. „Určitě ho teď mrzí, že to udělal – určitě už poznal, jaké to je, když nemá žádnou skřítku, která by se o něj starala.“

„Hermiona je domácími skřítky úplně posedlá,“ šeptl Ron Siriusovi a vrhl na ni temný pohled.

Siriuse to však očividně zaujalo. „Takže Skrk vyhodil svoji domácí skřítku?“

„Ano, při mistrovství světa ve famfrpálu,“ přisvědčil Harry a vylíčil kmotrovi, jak se na obloze objevilo Znamení zla, jak Winky přistihli s jeho hůlkou v ruce a jak se pan Skrk rozzuřil.

Když dovyprávěl, byl Sirius už zase na nohou a přecházel po jeskyni sem tam. „Abych si to ujasnil,“ řekl po chvíli a držel v ruce další kuřecí stehno, „napřed jste tu skřítku viděli v nejvyšší lóži, kde držela Skrkovi místo, že?“

„Ano,“ přisvědčili svorně Harry, Ron i Hermiona.

„Ale Skrk nakonec na zápas nepřišel?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Říkal myslím, že byl příliš zaneprázdněn.“

Sirius mlčky přecházel po jeskyni a pak se zeptal: „Harry, a když jste odcházeli z nejvyšší lóže, přesvědčil ses, jestli máš hůlku v kapse?“

„Ehm…“ Harry se hluboce zamyslel. „To ne,“ řekl nakonec.

„Nepotřeboval jsem ji, dokud jsme nepřišli do lesa. Teprve tam jsem si sáhl do kapsy a našel jsem tam jenom všechnohled.“ Upřeně pohlédl na Siriuse. „Myslíš, že ten, kdo vykouzlil Znamení zla, mi mohl v nejvyšší lóži hůlku ukrást?“

„Je to možné,“ souhlasil Sirius.

„Ale Winky ji určitě neukradla!“ namítla Hermiona ječivým hlasem.

„Jenže v té lóži nebyla jen Skrkova skřítka,“ Sirius svraštil obočí a nepřestával pochodovat po jeskyni. „Kdo ještě za vámi seděl?“

„Spousta lidí,“ řekl Harry. „Nějací bulharští ministři… Kornelius Popletal… Malfoyovi…“

„Malfoyovi!“ ozval se Ron najednou tak důrazně, že se jeho hlas rozlehl po celé jeskyni a Klofan nervózně pohodil hlavou. „Vsadím se, že to udělal Lucius Malfoy!“

„Byl tam ještě někdo?“ zeptal se Sirius.

„Ne, už nikdo,“ odpověděl Harry.

„Ale ano, ještě tam byl Ludo Pytloun,“ připomněla Hermiona.

„No jo, vlastně…“

„O Pytlounovi nevím vůbec nic, jen to, že býval odrážečem Wimbournských vos,“ řekl Sirius a dál přecházel sem a tam. „Jaký je?“

„Prima,“ mínil Harry. „Pořád mi nabízí, že mně v turnaji tří kouzelnických škol pomůže.“

„Opravdu?“ zeptal se Sirius a zamračil se víc než předtím. „To bych rád věděl proč?“

„Tvrdí, že si mě oblíbil,“ vysvětloval Harry.

„Hmm,“ procedil Sirius a tvářil se zamyšleně.

„Viděli jsme ho v lese malou chvíli předtím, než se objevilo Znamení zla,“ řekla Hermiona. „Pamatujete se na to?“ obrátila se na Harryho a na Rona.

„To jo, ale on přece v lese nezůstal,“ namítl Ron. Jakmile jsme mu řekli, co se děje, zamířil do kempu.“

„Jak to můžeš vědět?“ odsekla Hermiona. „Jak víš, kam se přemístil?“

„Tak počkej,“ zarazil ji Ron nevěřícně, „ty si vážně myslíš, že Znamení zla vykouzlil Ludo Pytloun?“

„Určitě spíš on než Winky,“ řekla Hermiona zarytě.

„Už jsem ti to říkal,“ prohlásil Ron, „říkal jsem ti, že je úplně posedlá domácími…“

Sirius však zvedl ruku, aby ho umlčel. „A když pak někdo vykouzlil Znamení zla a tu skřítku našli s Harryho hůlkou v ruce, co Skrk udělal?“

„Šel se podívat do křoví,“ řekl Harry, „ale nikdo jiný tam nebyl.“

„Samozřejmě,“ zamumlal Sirius a přecházel sem tam, „samozřejmě chtěl, aby vina padla na někoho jiného než na jeho skřítku… a pak ji vyhodil?“

„Ano,“ rozohnila se Hermiona. „Vyhodil ji jen proto, že nezůstala sedět ve stanu a nedala se ušlapat…“

„Hermiono, dala bys s tou skřítkou konečně pokoj?“ vyjel na ni Ron.

Sirius však zavrtěl hlavou a řekl: „Dokázala Skrka odhadnout líp než ty, Rone. Pokud chceš vědět, jaký někdo doopravdy je, všimni si, jak se chová ke svým podřízeným, ne k sobě rovným.“

Přejel si dlaní po neoholené tváři a bylo zřejmé, že usilovně přemýšlí. „Jak to, že se Skrk najednou nikde neukáže… postará se, aby mu jeho domácí skřítka na mistrovství světa ve famfrpálu držela místo, ale pak se už nenamáhá přijít se na ten zápas podívat. Usilovně pracuje na tom, aby se obnovil turnaj tří kouzelnických škol, ale pak i na něj přestane jezdit… To se Skrkovi ani trochu nepodobá. Sním na posezení celého Klofana, jestli kdy dřív zůstal třeba jenom den doma kvůli tomu, že byl nemocný.“

„Takže ty Skrka znáš?“ zeptal se Harry.

Siriusův obličej potemněl a náhle vypadal stejně hrozivě jako onoho večera, kdy se s ním Harry setkal poprvé – tenkrát, kdy si o něm ještě myslel, že je vrah.

„Samozřejmě že Skrka znám,“ odpověděl klidně. „To on nařídil, aby mě poslali do Azkabanu – a bez soudního řízení.“

„Cože?“ vyjekli Ron s Hermionou.

„To si děláš legraci?“ zeptal se Harry.

„Ani trochu,“ řekl Sirius a ukousl si pořádný kus kuřecího masa. „Skrk šéfoval odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů – to jste nevěděli?“

Harry, Ron i Hermiona jen zakroutili hlavou.

„Všeobecně se čekalo, že se stane ministrem kouzel,“ vysvětloval Sirius. „Barty Skrk je veliký kouzelník, má mocné čarodějné schopnosti – a touží po moci. Ale pozor, Voldemortovým stoupencem nikdy nebyl,“ řekl, když si povšiml výrazu v Harryho tváři. „Barty Skrk se vždycky jednoznačně stavěl proti mocnostem zla. Jenže mnoho těch, kteří se proti nim stavěli… ale tomu byste nerozuměli… na to jste ještě moc mladí…“

„To nám říkal můj taťka na mistrovství světa taky,“ ozval se Ron podrážděně. „Co kdybys nám to přece jen zkusil říct?“

Po Siriusově vyhublé tváři se mihl úsměv. „Tak dobrá, zkusím to…“

Ještě jednou přešel po jeskyni tam a zpátky a pak začal: „Představte si, že Voldemort znovu získal svoji moc. Nevíte, kdo jsou jeho stoupenci, nevíte, kdo pracuje pro něj a kdo ne. Víte ale, že je schopen lidi přimět, aby páchali strašlivé věci, a oni se tomu nedokážou vzepřít. Bojíte se o sebe, o svoji rodinu, o přátele… a týden co týden se dozvídáte, kdo další umřel, kdo zmizel, koho mučili… na ministerstvu kouzel panuje zmatek, nevědí tam co dělat, snaží se všechno před mudly ututlat, jenomže mudlové umírají také… Všude kolem jen samá hrůza… strach… nejistota… Tak to tenkrát chodilo.

Takové časy vykřešou z některých lidí to nejlepší, a z jiných zas to nejhorší. Skrk možná zpočátku vycházel z dobrých zásad – co já vím. Postupoval na ministerstvu rychle nahoru a začal uplatňovat proti Voldemortovým stoupencům velice tvrdá opatření. Bystrozorové dostali nové pravomoci – například směli dát přednost zabití před dopadením. Nebyl jsem jediný, koho bez soudního řízení předali přímo mozkomorům; Skrk proti násilí postavil násilí a povolil používat proti podezřelým dokonce i kletby, které se nepromíjejí. Myslím, že nakonec byl stejně nelítostný a krutý jako mnozí z těch, kdo se hlásili k Voldemortovi. Spousta lidí byla se Skrkem zajedno – byli přesvědčeni, že to dělá dobře, a mnoho čarodějek a kouzelníků požadovalo, aby se ujal řízení ministerstva kouzel. Když pak Voldemort zmizel, vypadalo to, že všechno je jen otázkou času, kdy nejvyšší funkci opravdu převezme. Pak se ale st
ala ta neblahá věc…“ Sirius se ponuře usmál. „Skrkova vlastního syna chytili se skupinou Smrtijedů, kteří se ovšem dík své výřečnosti Azkabanu do té doby vyhnuli. Podle všeho se snažili najít Voldemorta a dosadit ho zpátky.“

„Cože, oni chytili Skrkova syna!“ Hermioně to úplně vyrazilo dech.

„Přesně tak,“ potvrdil Sirius, hodil kuřecí kost Klofanovi, vrhl se na bochníček chleba vedle sebe na zemi a roztrhl ho v půli. „Pro starého Bartyho to musel být pořádný šok. Nejspíš měl víc času věnovat rodině, že? Aspoň jednou za čas přijít z kanceláře dřív… aby se vyznal ve svém vlastním synovi.“

Začal hltavě polykat veliké kusy chleba.

„Copak jeho syn doopravdy patřil ke Smrtijedům?“ zeptal se Harry.

„Nemám tušení,“ odpověděl Sirius a dál se cpal chlebem. „Já sám jsem už byl v Azkabanu, když ho tam přivezli, a tohle všechno jsem se většinou dozvěděl, až když jsem uprchl. Rozhodně ho ale chytili ve společnosti lidí, u nichž vsadím krk, že to Smrtijedi jsou – a chlapec možná byl jen v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, stejně jako ta skřítka.“

„A pokusil se ho Skrk zachránit?“ zeptala se šeptem Hermiona.

Sirius se zachechtal, i když to spíš znělo, jako kdyby štěkal. „Skrk – a pokusit se o záchranu svého syna? Myslel jsem, že jsi odhadla, co je zač, Hermiono. Vše, co by mohlo jakkoli poškodit jeho pověst, muselo pryč – celý svůj život zasvětil tomu, aby se stal ministrem kouzel. Sami jste viděli, jak propustil svou věrnou domácí skřítku, protože ho znovu přivedla do spojitosti se Znamením zla – nenapovědělo vám to, co je to za člověka? Skrkova otcovská láska sahala jen tak daleko, že svému synovi zajistil soudní řízení, a říká se, že to pro něj byla spíš záminka, aby dal najevo, jak ho nenávidí – a pak toho chlapce poslal rovnou do Azkabanu.“

„On dal vlastního syna mozkomorům?“ zeptal se potichounku Harry.

„Přesně to udělal,“ potvrdil Sirius a jízlivý úsměv z jeho tváře zmizel. „Viděl jsem mozkomory, jak ho vedou dovnitř; díval jsem se na ně mřížemi ve dveřích své cely. Nebylo mu víc než devatenáct. Zavřeli ho do cely, která byla pár kroků ode mě. Za soumraku křičel a volal matku, ale po několika dnech utichl… nakonec vždycky všichni ztichli… nanejvýš ještě křičeli ze spaní…“

Otupělý výraz v jeho očích na chvilku nápadně převážil, jako kdyby měl přes ně závěs.

„A to je pořád ještě v Azkabanu?“ zeptal se Harry.

„Ne,“ odpověděl dutým hlasem. „Ne, už dávno ne. Umřel asi rok poté, co ho zavřeli.“

„On umřel?“

„Nebyl jediný,“ poznamenal zahořkle. „Většina se jich tam zblázní, a mnozí nakonec přestanou jíst. Ztratí vůli k životu. Tam vždycky poznáte, že brzy někdo umře – mozkomorové to cítí a jsou rozrušení, a ten chlapec vypadal dost nemocně, už když ho přivezli. Jelikož Skrk má na ministerstvu významné postavení, dovolili jemu a jeho ženě navštívit syna ještě na smrtelné posteli. Tenkrát jsem Bartyho Skrka viděl naposledy, když napůl nesl svou ženu kolem mé cely. Nedlouho poté prý umřela, zřejmě zármutkem. Utrápila se stejně jako ten chlapec. Skrk si ani nepřijel pro synovo tělo; mozkomorové ho pohřbili venku před pevností, viděl jsem to na vlastní oči.“

Sirius odložil chléb, který právě pozvedal k ústům, a místo toho uchopil láhev dýňové šťávy a celou ji vypil.

„A tak vážený pan Skrk přišel o vše ve chvíli, kdy se domníval, že už to má v kapse,“ pokračoval a hřbetem ruky si otřel ústa. „Ještě včera to byl hrdina, předurčený stát se ministrem kouzel… a den nato byl jeho syn mrtvý, žena mrtvá, rodinné jméno zostuzené – a jak jsem se doslechl, když jsem se dostal z Azkabanu, přestal být i oblíbený. Když jeho syn umřel, lidé toho chlapce začali aspoň trochu litovat a kladli si otázku, jak mohl takový milý hoch z dobré rodiny tak špatně skončit, a došli k závěru, že jeho otci na něm nikdy moc nezáleželo. A tak se ministrem stal Kornelius Popletal, zatímco Skrka odsunuli do odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci.“

Drahnou chvíli pak bylo v jeskyni ticho. Harry si připomněl, jak Skrkovi div nevylezly oči z důlků, když při mistrovství světa ve famfrpálu civěl v lese na svou neposlušnou domácí skřítku Winky. To byl zřejmě důvod, proč reagoval tak přehnaně, když ji našli pod Znamením zla: vzpomněl si přitom na syna, na ten starý skandál a na to, jak přišel o své výsadní postavení na ministerstvu.

„Moody tvrdí, že Skrk je posedlý pátráním po zlých černokněžnících,“ řekl Siriusovi.

„Ano, slyšel jsem, že už to u něj je tak trochu mánie,“ přikývl. „Podle mě si pořád myslí, že kdyby chytil ještě jednoho Smrtijeda, znovu by získal mezi lidmi popularitu.“

„A proto se potají vkradl sem a prohledal Snapeův kabinet!“ řekl vítězoslavně Ron a podíval se na Hermionu.

„Ano, ale vůbec to nedává smysl,“ mínil Sirius.

„Právě že dává!“ řekl Ron vzrušeně.

Sirius však zakroutil hlavou. „Poslyš, jestli si chce Skrk Snapea prověřit, proč nejezdí na turnaj jako porotce? Vždyť to je ta nejlepší záminka, aby pravidelně zajížděl do Bradavic a dohlížel na něj.“

„Takže ty si myslíš, že Snape může mít něco za lubem?“ zeptal se Harry, ale Hermiona ho přerušila.

„Podívej, říkej si co chceš, ale Brumbál Snapeovi důvěřuje…“

„Tak počkej, Hermiono,“ řekl netrpělivě Ron. Já vím, že Brumbálovi to fantasticky myslí a tak dále, ale to ještě neznamená, že by ho opravdu hodně vychytralý černokněžník nemohl obelstít…“

„A proč tedy Snape zachránil Harrymu v prvním ročníku život? Proč ho prostě nenechal umřít?“

„To nevím – možná si říkal, že by s ním Brumbál vyrazil dveře…“

„Co si o tom myslíš ty, Siriusi?“ zeptal se Harry nahlas, a Ron s Hermionou se přestali hašteřit a čekali, co na to jeho kmotr odpoví.

„Myslím, že na tom, co říkají, něco je,“ prohlásil Sirius a zamyšleně si je prohlížel. „Od chvíle, kdy jsem zjistil, že tu Snape učí, pořád přemýšlím, proč ho Brumbál přijal. Snapea černá magie vždycky přitahovala, už jako student tím byl pověstný. Býval to podlézavý, úlisný kluk s mastnými vlasy,“ dodal a Harry s Ronem se na sebe zašklebili. „Hned od samých začátků v Bradavicích znal víc zaklínadel než polovina kluků ze sedmého ročníku, a patřil k partě ze Zmijozelu, z které pak skoro všichni skončili jako Smrtijedi.“

Sirius začal na prstech odpočítávat jednotlivá jména. „Rosier a Wilkes – tyhle dva zabili bystrozorové rok předtím, než Voldemort padl. Lestrangeovi – to jsou manželé – sedí v Azkabanu. Avery – jak jsem slyšel, tvrdil, že byl a jednal pod vlivem kletby Imperius a nakonec se ze všeho vykroutil, takže je na svobodě. Ale pokud vím, Snapea nikdy ani neobvinili, že by byl Smrtijed – i když to příliš neznamená. Spoustu jich nikdy nechytili, a Snape je rozhodně dost mazaný a chytrý, než aby se dostal do maléru.“

„Snape se zná moc dobře s Karkarovem, ale nechce, aby se o tom vědělo,“ připomněl Ron.

„To je pravda, měli jste vidět, jak se tvářil, když za ním včera Karkarov přišel do hodiny lektvarů!“ dodal Harry spěšně. „Chtěl s ním mluvit a tvrdil, že se mu Snape vyhýbá. Vypadal, že je strachy bez sebe a ukazoval mu něco na svém nadloktí. Nedokázal jsem ale rozpoznat, co je to.“

„Ukazoval mu něco nad loktem?“ podivil se upřímně Sirius. Roztržitě si prohrábl špinavé vlasy a pak znovu pokrčil rameny. „Nemám vůbec tušení, oč jde… ale jestli má Karkarov skutečně z něčeho strach a chodí kvůli tomu za Snapem…“

Chvíli zíral na stěnu jeskyně a pak se znechucené ušklíbl. „Navíc nesmíme zapomínat, že Brumbál Snapeovi důvěřuje, a i když vím, že má důvěru i k lidem, ke kterým by ji mnozí neměli ani náhodou, neumím si představit, že by mu dovolil v Bradavicích učit, pokud by někdy v minulosti sloužil Voldemortovi.“

„A proč se tedy Moody i Skrk tak úporně snaží dostat do Snapeova kabinetu?“ stál Ron tvrdohlavě na svém.

„Což o to,“ rozvažoval Sirius. „Vlastně bych se nedivil, kdyby Moody, když nastoupil, prohledal kabinety všech učitelů v Bradavicích. Bere totiž obranu proti černé magii opravdu vážně. Pochybuji, že vůbec někomu důvěřuje, a po tom, co v životě viděl, mě to nepřekvapuje. V jedné věci se ho ovšem musím zastat: nikdy nikoho nezabil, když nemusel. Když to jen trochu šlo, přiváděl zajatce živé. Byl tvrdý, ale nikdy neklesl na úroveň Smrtijedů. Kdežto Skrk… to je něco jiného… a doopravdy je nemocný? Jestliže ano, proč se tak namáhal a dovlekl se až do Snapeova kabinetu? A jestli ne, co má vlastně za lubem? Co bylo při mistrovství světa tak důležitého, že kvůli tomu do nejvyšší lóže vůbec nepřišel? A co dělá teď, když má jako porotce při turnaji být tady?“

Zmlkl a dál civěl na stěnu jeskyně. Klofan zatím čenichal po kamenech na zemi, jestli snad nepřehlédl nějaké kosti.

Nakonec se Sirius podíval na Rona. „Říkal jsi, že tvůj bratr dělá Skrkovi osobního asistenta. Myslíš, že by ses ho mohl zeptat, jestli ho v poslední době viděl?“

„Můžu to zkusit,“ odpověděl s jistými pochybnostmi. „Ovšem nesmí to vyznít tak, jako bych si myslel, že jeho šéf má za lubem nějakou křivárnu. Percy ho totiž miluje.“

„A pokus se taky zjistit, jestli už objevili nějakou stopu Berty Jorkinsové,“ řekl Sirius a posunkem ukázal na druhé číslo Denního věštce.

„Pytloun mi říkal, že ne,“ ozval se Harry.

„Ano, tady v tom článku se na něj odvolávají,“ přikývl Sirius. „Vykládají tam, jakou má Berta špatnou paměť. Vím, že od té doby, co jsem ji znal, se mohla změnit, ale tenkrát vůbec nebyla zapomnětlivá – právě naopak. Trochu hloupější byla, to ano, ale na klepy a na fámy měla výtečnou paměť. Každou chvíli kvůli tomu způsobila nějaký malér, protože nikdy nevěděla, kdy má mlčet. Dovedu si představit, že pro ministerstvo kouzel mohla být docela přítěží – možná proto se Pytloun po ní tak dlouho nenamáhal pátrat.

Sirius ztěžka, hlasitě vzdychl a mnul si zakalené oči.

„Kolik je hodin?“ Harry se podíval na hodinky, ale vzápětí si uvědomil, že od té doby, co je měl s sebou v jezeře, mu nejdou.

„Půl čtvrté,“ řekla Hermiona.

„Už byste se raději měli vrátit do Bradavic,“ řekl Sirius a vstal. „A ještě něco…“ podíval se obzvlášť přísně na Harryho, „ať vás nikoho ani nenapadne vykrást se ze školy, abyste za mnou zašli, rozumíte? Prostě mi posílejte vzkazy. I nadále chci vědět o všem, co by se stalo divného, ale nikdo z vás nesmí z Bradavic bez dovolení: to by byla ta nejlepší příležitost, aby na vás někdo zaútočil.“

„Zatím na mě nezaútočil nikdo, akorát jeden drak a pár ďasovců,“ namítl Harry.

Sirius se však na něj zamračil. „To není podstatné… Začnu zas klidněji dýchat, teprve až tenhle turnaj skončí. A to bude nejdřív v červnu. Ještě na jednu věc nezapomeňte – když o mně budete mluvit, říkejte mi Čmuchal, dobře?“

Vrátil Harrymu ubrousek a láhev a popleskal Klofana jakoby na rozloučenou. „Půjdu s vámi až k Prasinkám,“ řekl, „třeba zas najdu nějaké noviny.“

Než vyšli z jeskyně, proměnil se ve velkého černého psa a potom se všichni společně vydali po svahu dolů, přes úsek posetý bludnými balvany, zpátky k přelízce. Tam všem třem ještě dovolil, aby ho pohladili po hlavě, otočil se a odklusal po humnech pryč.

Harry, Ron a Hermiona se vydali do Prasinek a hned pokračovali dál do Bradavic.

„Opravdu by mě zajímalo, jestli Percy tohle všechno o Skrkovi ví,“ poznamenal Ron, když vystupovali po příjezdové cestě k hradu. „Ale možná mu na tom nezáleží… nejspíš by svého šéfa kvůli tomu obdivoval ještě víc. On totiž Percy miluje řád. Prostě by řekl, že Skrk jej odmítá přestoupit, i když se jedná o vlastního syna.“

„Percy by nikoho z rodiny mozkomorům nepředhodil!“ namítla přísně Hermiona.

„Tím si nejsem úplně jistý,“ poznamenal Ron. „Kdyby si myslel, že mu překážíme v kariéře… Je totiž opravdu ctižádostivý…“

Vystoupili po kamenném schodišti do vstupní síně, kam už k nim z Velké síně zavanula lahodná vůně večeře.

„Chudák Čmuchal,“ řekl Ron a zhluboka se nadechl. „Musí tě mít opravdu rád, Harry… když si představím tu hrůzu živit se krysami.“

28 / Šílenství pana Skrka

V neděli po snídani šli Harry, Ron a Hermiona nahoru do sovince, aby Percymu poslali dopis s dotazem, jestli v poslední době viděl pana Skrka, jak to navrhl Sirius. Poslali s ním Hedviku, protože už dlouho s žádnou poštou nebyla. Chvíli se za ní z okna sovince dívali, jak mizí z dohledu, a pak se vydali do kuchyně, aby Dobbymu dali nové ponožky.

Domácí skřítkové je uvítali opravdu srdečně: uctivě se jim klaněli a honem jim šli připravit čaj. Dobby byl z dárku celý bez sebe radostí.

„Harry Potter je k Dobbymu až příliš laskavý!“ zakvílel a utíral si slzy velké jako hrách, které se mu koulely z obrovských očí.

„S tím žaberníkem jsi mi zachránil život, Dobby, namouduši,“ řekl Harry.

„Nemáte náhodou ještě pár těch větrníků?“ zeptal se Ron a rozhlížel se po skřítcích, kteří se jim bez přestání klaněli a zářivě se na ně usmívali.

„Vždyť jsi před chvílí snídal!“ pohoršovala se Hermiona, ale to už se k nim řítil obrovský stříbrný podnos plný větrníků, který nesli čtyři skřítkové.

„Měli bychom jim říct o něco, co bychom poslali Čmuchalovi,“ zamumlal Harry.

„To je dobrý nápad,“ souhlasil Ron. „Aspoň bude mít Pašík co dělat. Myslíte, že byste nám mohli dát trochu jídla navíc?“ obrátil se na skřítky. Ti se potěšené usmáli a odkvapili, aby jim splnili jejich přání.

„Dobby, a kde je Winky?“ rozhlížela se Hermiona.

„Winky sedí tamhle u krbu, slečno,“ řekl Dobby potichounku a malinko svěsil uši.

„Proboha!“ vydechla Hermiona, když skřítku spatřila.

Harry se také zadíval k ohništi. Winky seděla na stoličce jako minule, zřejmě však o sebe celou dobu vůbec nedbala. Byla tak strašně špinavá, že ji Harry v první chvíli ani nerozeznal od začouzených krbových cihel. Oblečení měla potrhané a nevyprané, v ruce svírala láhev máslového ležáku a s očima upřenýma do ohně se na stoličce mírně kymácela. Jak se na ni dívali, mohutně si škytla, až to bylo slyšet po celé kuchyni.

„Winky teď spořádá šest lahví denně,“ šeptl Harrymu Dobby.

„Naštěstí to není nijak silné,“ řekl Harry.

Dobby však zavrtěl hlavou: „Pro domácího skřítka to silné je, pane,“ vysvětlil mu.

Winky znovu škytla. Skřítkové, kteří přinesli větrníky, se na ni pohoršeně podívali a šli si po své práci.

„Winky se trápí, pane,“ zašeptal mu Dobby smutně. „Winky chce zpátky domů. Winky si myslí, že jejím pánem je pořád pan Skrk, Harry Pottere, a ať už Dobby řekne cokoli, nedokáže ji přesvědčit, že jejím pánem je teď profesor Brumbál.“

„Poslyš, Winky,“ řekl Harry, kterého v tu chvíli něco napadlo, došel k ohništi a sehnul se, aby ho slyšela. „Nevíš náhodou, co by pan Skrk mohl mít v úmyslu? Měl dělat porotce v turnaji tří kouzelníků, ale vůbec sem už nejezdí.“

Winky zamrkala a upřela na něj své obrovské zornice. Potom se znovu mírně zakymácela a zeptala se: „Takže p-pán už sem – škyt – nejezdí?“

„Ne,“ potvrdil Harry. „Od prvního úkolu jsme ho neviděli. V Denním věštci psali, že je nemocný.“

Winky se znovu zakymácela a hleděla na Harryho rozmazaným pohledem. „Pán – škyt – pán je n-nemocný?“

Spodní ret se jí roztřásl.

„Nevíme ale jistě, jestli je to pravda,“ řekla Hermiona kvapně.

„Pán p-potřebuje svou – škyt – svou W-Winky!“ zafňukala skřítka. „Pán se – škyt – sám nedok-káže – škyt – o sebe po-sta-rat…“

„Tak počkej, Winky, jiní se přece také dokážou postarat o vlastní domácnost,“ řekla přísně Hermiona.

„Jenomže Winky – škyt – se panu Skrkovi – škyt – nestarala jen o domácnost!“ zakvílela pohoršené Winky, zakymácela se ještě víc a pobryndala si máslovým ležákem blůzičku, už tak špinavou až hanba. „Pán se – škyt – Winky svěřuje – škyt – se svými nejdůlež-žitějšími – škyt – se svými nejtajnějšími…“

„S čím?“ zeptal se Harry.

Winky však důrazně zakroutila hlavou a přitom se znovu polila máslovým ležákem.

„Winky chrání – škyt – tajemství svého pána,“ prohlásila vzpurně, zakymácela se, div že nespadla, a rozmrzele se na Harryho zamračila. „A vy – škyt – vy do nich – škyt – strkáte nos.“

„Takhle Winky s Harrym Potterem mluvit nesmí!“ okřikl ji Dobby pobouřeně. „Harry Potter je statečný a šlechetný, a do ničeho nos nestrká!“

„Strká nos – škyt – do soukromých a tajných – škyt – věcí mého pána – škyt – Winky je dobrá domácí skřítka – škyt – dovede držet jazyk za zuby – škyt – lidé – škyt – se pokoušejí slídit – škyt – a šťourat – škyt…“ Winky sklesla víčka, úplně nečekaně se svezla ze stoličky před ohniště a začala hlasitě chrápat. Prázdná láhev od máslového ležáku se po kamenných dlaždicích odkutálela pryč.

Okamžitě přispěchalo půl tuctu rozhořčených skřítků. Jeden z nich zdvihl láhev a ostatní přikryli skřítku Winky velkým kostkovaným ubrusem, jehož konce pečlivě založili, aby ji vůbec nebylo vidět.

„Omlouváme se, že jste se na to museli dívat, pánové a slečno!“ zakníkal jakýsi skřítek v jejich blízkosti, potřásl hlavou a zatvářil se převelice zahanbeně. „Doufáme, že nás nebudete všechny posuzovat podle Winky, pánové a slečno!“

„Vždyť je nešťastná!“ namítla Hermiona popuzeně. „Proč se ji radši nepokusíte utěšit, místo abyste ji takhle přikrývali?“

„Prosím o prominutí, slečno,“ řekl skřítek a znovu se hluboce uklonil, „ale domácí skřítkové nemají právo být nešťastní, když je spousta práce a oni jsou povinni obsluhovat své pány.“

„Pro Boha živého!“ vykřikla Hermiona rozčileně. „Teď mě poslouchejte, všichni jak tu jste! Máte úplně stejné právo být nešťastní jako kouzelníci! Máte právo na mzdu a na dovolenou a na slušné oblečení, a nemusíte udělat všechno, co vám kdo řekne – podívejte se na Dobbyho!“

„Dobbyho z toho prosím vynechte, slečno,“ zamumlal Dobby ustrašeně. Z tváří domácích skřítků po celé kuchyni teď srdečné úsměvy vymizely; najednou se na Hermionu dívali, jako by byla nebezpečný šílenec.

„Tady je ten přídavek!“ zapištěl jakýsi skřítek Harrymu u lokte a vrazil mu do rukou velikou šunku, tucet zákusků a nějaké ovoce. „Mějte se pěkně!“

Domácí skřítkové se kolem nich shlukli a začali je z kuchyně vystrkovat. Harry, Ron i Hermiona cítili, jak je do zad tlačí spousta malých ruček.

„Děkuji za ty ponožky, Harry Pottere!“ křikl Dobby nešťastně od ohniště; stál tam u hromádky přikryté ubrusem – to byla Winky.

„Prosím tě, Hermiono, tos nemohla držet ten svůj zobák?“ rozčiloval se Ron, když se za nimi zabouchly kuchyňské dveře. „Teď už o to nebudou stát, abychom k nim zašli na návštěvu! Třeba jsme z Winky mohli dostat ještě něco o Skrkovi!“

„Jako kdyby ti zrovna na tomhle záleželo!“ ušklíbla se Hermiona. „Chodil jsi tam jenom kvůli jídlu!“

Po celý zbytek dne už oba byli podráždění: Harryho natolik omrzelo poslouchat, jak se nad domácími úkoly ve společenské místnosti strefují jeden do druhého, že zásoby pro Siriuse odnesl večer do sovince raději sám.

Papušík byl příliš malý, než aby vynesl celou šunku na horu nad Prasinkami, proto mu Harry přidal na pomoc ještě dva školní výrečky. Když vyletěli do podvečerního šera – byla to prazvláštní podívaná, jak mezi sebou nesli ten velký balík – opřel se Harry o okenní parapet a zahleděl se na školní pozemky, na tmavé, šumící koruny stromů v Zapovězeném lese a na pleskající plachty kruvalské lodi. Obláčky kouře, jenž stoupal z Hagridova komínu, proletěl velký výr, vznesl se ke hradu, zakroužil kolem sovince a zmizel z dohledu. Harry se zadíval dolů a uviděl Hagrida, jak usilovně ryje před svou boudou. Přemýšlel, co to asi dělá; vypadalo to, jako kdyby se rozhodl založit další zeleninový záhon. Zatímco ho pozoroval, vynořila se z krásnohůlského kočáru madame Maxime a zamířila k němu; vypadalo to, že se s ním pokouší promluvit. Hagrid se však opíral o rýč a očividně po tom nijak netoužil, protože zaned louho se madame Maxime vrátila do kočáru.

Harrymu se nechtělo zpátky do nebelvírské věže, aby tam poslouchal Rona a Hermionu, jak na sebe vrčí. Raději se díval, jak Hagrid ryje, dokud ho nepohltila tma. Pak se začaly probouzet sovy a jedna za druhou kolem Harryho odsvištěly do noci.

Příští den u snídaně už Rona i Hermionu špatná nálada přešla, a k Harryho úlevě se nesplnily ani Ronovy chmurné předpovědi, že domácí skřítkové začnou k nebelvírskému stolu posílat horší jídlo, poněvadž je Hermiona urazila; slanina, vejce i uzené sledě byly dobré jako vždy.

Když dorazily poštovní sovy, Hermiona dychtivě vzhlédla, jako kdyby něco čekala.

„Percy přece ještě nemohl stačit odpovědět,“ řekl Ron. „Hedviku jsme poslali teprve včera.“

„Já vím, taky od něj ještě nic nečekám,“ vysvětlila Hermiona. „Předplatila jsem si ale Denního věštce. Už mě fakt nebaví, když se mám všechno dozvídat od zmijozelských.“

„To je dobrý nápad!“ přisvědčil Harry a vzhlédl k sovám také. „Hele, Hermiono, myslím, že ti to vyšlo…“

K jeho kamarádce se snášela šedá sova.

„Ale noviny nenese,“ řekla a tvářila se zklamaně. „To je přece…“

K jejímu úžasu přistála šedá sova před jejím talířem a hned za ní následovaly čtyři sovy pálené, kalous a jeden puštík.

„Prosím tě, kolik sis těch Denních věštců předplatila?“ podivil se Harry a stačil ještě zachytit její pohár dřív, než ho převrhl chumel sov, které se k ní tlačily jedna přes druhou, protože každá chtěla doručit svůj dopis jako první.

„Co to proboha je…?“ užasla Hermiona, vzala si dopis od šedé sovy, otevřela ho a začala ho číst. „To už přestává všechno!“ zadrmolila a celá zrudla.

„Co je?“ zeptal se Ron.

„Totiž – to je přece směšné…“ Hodila dopis Harrymu a ten zjistil, že není psaný rukou, ale poskládaný z nalepených písmen, která nejspíš někdo vystříhal z Denního věštce.

Jsi SprosTá nestyDA. HaRRy PottEr si zaSlouží NékoHo LepšíHo. VrAť se Zpátky k mUdlům, odkuD jsi přišla.

„Všechny jsou takové!“ vykřikla Hermiona zoufale, jak otvírala jeden dopis po druhém. „Harry Potter si může najít někoho lepšího než takovou jako ty… Zasloužila bys uvařit s žabími vajíčky… Au!“

Otevřela poslední obálku a z té jí vystříkla na ruce žlutozelená tekutina, která silně páchla po benzinu a po níž jí okamžitě naskákaly veliké žluté puchýře.

„Nerozředěný hnis z dýmějových hlíz!“ řekl Ron, když obálku opatrně zvedl a přičichl k ní.

„Au!“ naříkala Hermiona a do očí jí vhrkly slzy, jak se pokoušela setřít si hnis ubrouskem; prsty však už měla tak plné boláků, že to vypadalo, jako kdyby na nich měla tlusté, vyboulené rukavice.

„Radši bys měla jít na ošetřovnu,“ vybídl ji Harry, když od ní sovy odlétly, „my už profesorce Prýtové řekneme, kde jsi.

„Já jsem ji varoval!“ prohlásil Ron, když Hermiona vyběhla z Velké síně a držela si ruce na prsou, aby o něco nezavadila. „Říkal jsem jí, aby Ritu Holoubkovou nedráždila! Poslechni si tohle…“ A přečetl mu nahlas jeden z dopisů, které Hermiona nechala ležet na stole. „‚Četla jsem v Týdeníku čarodějek, jak jsi k Harrymu Potterovi falešná. Ten už toho v životě zakusil dost, takže ti příští poštou pošlu nějaké zlé kouzlo, jen co seženu dost velkou obálku.‘ Řeknu ti, že by si teď Hermiona měla opravdu dávat pozor.“

Na bylinkářství jejich kamarádka nedorazila. Když potom Harry s Ronem vyšli ze skleníku a zamířili na hodinu péče o kouzelné tvory, uviděli Malfoye, Crabbeho a Goyla, jak scházejí po kamenném schodišti z hradu. Za nimi se hihňala a šuškala si s partou zmijozelských děvčat Pansy Parkinsonová. Když zahlédla Harryho, vykřikla: „Pottere, snad ses nerozešel s tou svou přítelkyní? Proč byla u snídaně tak nervózní?“

Harry si jí nevšímal. Nehodlal Pansy dopřát tu radost a prozradit jí, jaké problémy Hermioně ten článek z Týdeníku čarodějek způsobil.

Hagrid, který jim minulou hodinu oznámil, že s jednorožci skončili, na ně čekal venku před hájenkou, s čerstvou zásilkou otevřených beden před sebou. Při pohledu na ně pokleslo Harrymu srdce – snad to nejsou zas nějací čerstvě vylíhlí skvorejši? – Když ale přišel blíž, tak aby viděl dovnitř, spatřil houf huňatých černých tvorečků s dlouhými rypáky. Přední pracky měli podivně ploché, takže připomínaly rýče, přimhouřenýma očima mžourali na studenty a vypadali, že zdvořile žasnou, že jsou středem všeobecné pozornosti.

„To jsou hrabáci,“ vysvětlil jim Hagrid, když se všichni shromáždili kolem něj. „Žijou hlavně v dolech. Líbí se jim všechno, co se blejská… No podívejte se sami.“

Jeden hrabák nečekaně vyskočil, vycenil zuby a chtěl jimi Pansy Parkinsonové strhnout ze zápěstí hodinky. Pansy zaječela a zacouvala.

„Jsou užitečný při hledání pokladů,“ řekl Hagrid spokojeně. „Myslel jsem, že si s nima dneska užijem trochu legrace. Vidíte tamdle?“ Ukázal na velký záhon čerstvě zryté půdy, na kterém ho Harry viděl včera z okna sovince. „Zahrabal jsem tam nějaký zlatý mince, a pro toho, kdo si vybere hrabáka, kterej jich najde nejvíc, mám odměnu. Takže si sundejte všecky šperky, některýho si vyberte a připravte se, ať je můžete vypustit.“

Harry si sundal hodinky, které stejně nosil jenom ze zvyku, protože už mu nešly, a schoval si je do kapsy. Pak zvedl jednoho hrabáka; ten mu okamžitě strčil dlouhý rypák do ucha a nadšeně začenichal. Opravdu byl docela roztomilý.

„Počkejte,“ řekl Hagrid a díval se do bedny, „jeden hrabák nám zbyl… kdopak chybí? Kde je Hermiona?“

„Musela jít na ošetřovnu,“ řekl Ron.

„Pak ti to vysvětlíme,“ zamumlal Harry, poněvadž Pansy Parkinsonová je poslouchala.

Byla to nejspíš ta nejzábavnější hodina péče o kouzelné tvory, jakou zažili. Hrabáci mizeli ve zrytém záhonu a zase se z něj vynořovali, jako kdyby to byla voda, a každý hned odcupital ke studentovi, který ho vypustil, a vyplivl mu zlato do dlaní. Ronovi se obzvlášť dařilo – zakrátko měl klín plný mincí.

„Mohli bychom si některého koupit domů, Hagride?“ zeptal se vzrušeně, zatímco se jeho hrabák znovu zavrtal do země a pokropil ho hlínou.

„Tvou mamku by to asi nepotěšilo, Rone,“ zašklebil se Hagrid, „voni totiž hrabáci jsou schopný zbořit barák. Myslím, že už by měli mít skoro všecko,“ dodal a přecházel kolem záhonu, kde se hrabáci ještě pořád zavrtávali do země. „Zahrabal jsem tam jenom sto mincí. Áá, tady máme Hermionu!“

Mířila k nim přes louku, obě ruce měla pevně obvázané a vypadala celá zubožená. Pansy Parkinsonová ji pozorovala slídivýma očima.

„Takže se podíváme, jak jste dopadli!“ řekl Hagrid. „Každej si spočítejte mince! A nemá smysl chtět nějaký ukrást, Goyle,“ dodal a přimhouřil oči černé jako dva švábi. „Je to zlato od leprikónů, za pár hodin zmizí.“

Goyle obrátil kapsy naruby, tvářil se však přitom krajně nerudně. Ukázalo se, že nejúspěšnější byl Ronův hrabák, a Hagrid mu jako cenu předal obrovskou čokoládu z Medového ráje. Nad školními pozemky se rozezněl zvon, který všechny svolával k obědu. Celá třída zamířila do hradu, jen Harry, Ron a Hermiona se ještě chvíli zdrželi, aby Hagridovi pomohli dostat hrabáky zpátky do beden. Harry si všiml, že madame Maxime je z okna kočáru pozoruje.

„Copak máš s rukama, Hermiono?“ zeptal se Hagrid starostlivě.

Hermiona mu pověděla o výhružných dopisech, které ráno dostala, včetně obálky plné hnisu z dýmějových hlíz.

„Tak s tím se netrap,“ řekl Hagrid vlídně a podíval se na ni. „Já takový dostával taky, když Rita Holoubková napsala ten článek vo mý mamce. ‚Jseš netvor a měli by s tebou udělat krátkej proces.‘ ‚Tvoje máma zabila nevinný lidi, a kdybys v sobě měl trošku slušnosti, šel by ses utopit.‘“

„To snad ne!“ namítla Hermiona zděšeně.

„Ale jo,“ mračil se Hagrid a vyrovnával bedny s hrabáky ke stěně hájenky jednu na druhou. Jsou to prostě cvoci, Hermiono. Esli eště nějakej takovej dopis dostaneš, ani ho nevodvírej a hoď ho rovnou do vohně.“

„Přišla jsi o moc pěknou hodinu,“ řekl jí Harry, když se vraceli do hradu. „Ti hrabáci jsou prima, viď, Rone?“

Ron se ale z nepochopitelných důvodů škaredil na čokoládu, kterou dostal od Hagrida. Vypadal, že ho něco pořádně vyvedlo z míry.

„Co je s tebou?“ zeptal se Harry. „Není dobrá?“

„O to nejde,“ odsekl Ron. „Proč jsi mi neřekl o tom zlatu?“

„O jakém zlatu?“ podivil se Harry.

„O tom, co jsem ti dal na mistrovství světa ve famfrpálu,“ vysvětlil mu kamarád. „O leprikónském zlatu, co jsem ti dal za ten všechnohled. Tenkrát v nejvyšší lóži. Proč jsi mi neřekl, že zmizelo?“

Harry musel chvilku přemýšlet, než si uvědomil, o čem to mluví.

„Jo tohle…“ řekl, když si to všechno konečně vybavil. „Já nevím… vůbec jsem na to nepřišel, že je pryč. Větší starost mi dělala ta hůlka, copak to nechápeš?“

Vystoupili po schodech do vstupní síně a zamířili do Velké síně na oběd.

„To musí být paráda, mít tolik peněz, že si ani nevšimneš, když ti zmizí plná hrst galeonů!“ vypěnil Ron, když se posadili a začali si nakládat na talíře hovězí pečeni a vaječný svítek.

„Hele, já jsem měl ten večer jiné starosti!“ namítl Harry netrpělivě. „A to jsme měli všichni, copak se už nepamatuješ?“

„Nevěděl jsem, že leprikónské zlato hned zase zmizí,“ zamumlal Ron. „Myslel jsem, že jsem ti zaplatil. Tu čapku Kudleyských kanonýrů jsi mi k Vánocům neměl dávat.“

„Nechtěl bys toho nechat?“ ohradil se Harry.

Ron si na vidličku nabodl pečený brambor a nasupeně mu pohlédl do očí. „Už toho mám plné zuby, být chudý,“ dodal.

Harry s Hermionou se na sebe podívali; ani jeden nevěděl, co na to říct.

„Je to všechno na draka,“ hartusil Ron a zíral na nabodnutý brambor. „Vůbec Fredovi a Georgeovi nevyčítám, že si chtějí přivydělat nějaké peníze. Co bych za to dal, kdybych to taky dovedl. Takový hrabák by mi bodl.“

„Aspoň víme, co ti dát příště k Vánocům,“ poznamenala Hermiona s úsměvem, a když se Ron mračil dál, dodala ještě: „No tak, Rone, mohlo by to být i horší. Ty aspoň nemáš prsty samý hnis.“ S nožem a vidličkou jí to šlo těžko, měla prsty ztuhlé a oteklé. „Jak já tu Holoubkovou nenávidím!“ vybuchla divoce. „Tohle si s ní ale vyřídím, i kdyby to mělo být poslední, co v životě udělám!“

Celý příští týden chodily Hermioně výhružné dopisy dál, a i když se řídila Hagridovou radou a neotvírala je, několik jejích nepřátel jí poslalo Huláky, které vybuchly u nebelvírského stolu a vykřikovaly na ni urážky, které samozřejmě slyšela celá síň. Dokonce i ti, kdo nečetli Týdeník čarodějek, teď už o domnělém trojúhelníku Harry – Krum – Hermiona věděli všechno. Harryho už unavovalo kdekomu vysvětlovat, že s Hermionou fakt nechodí.

„Ono to zas utichne,“ snažil se přesvědčit Hermionu, „když si toho prostě nebudeme všímat… to, co o mně napsala naposled, nakonec lidi taky začalo nudit…“

„Ráda bych věděla, jak může odposlouchávat, co si spolu lidi povídají, když má na školní pozemky vstup zakázaný!“ rozčilovala se Hermiona.

Na příští hodině obrany proti černé magii se zdržela ve třídě pod záminkou, že se profesora Moodyho potřebuje na něco zeptat. Všichni ostatní se už nemohli dočkat, až budou smět odejít; Moody se na ně vytasil s tak přísnou zkouškou na odvracení zaklínadel, že si nejeden z nich ošetřoval oděrky a škrábance. Harryho postihlo takové cukání ušima, že si na nich musel držet ruce, když odcházel ze třídy.

„Teď aspoň víme, že neviditelný plášť Rita určitě nepoužívá!“ zasupěla Hermiona, když je pět minut poté dohnala ve vstupní síni a odtáhla Harrymu ruku z pleskajícího ucha, aby ji vůbec slyšel. „Moody říká, že ji při druhém úkolu neviděl ani u stolu porotců, ani nikde u jezera!“

„Hermiono, prosím tě, má vůbec smysl tě přesvědčovat, abys to pustila z hlavy?“ zeptal se jí Ron.

„Ne!“ prohlásila Hermiona zarytě. „Chci vědět, jak mohla vyslechnout, co jsme si s Viktorem povídali! A jak se dozvěděla o Hagridově mamince!“

„Možná si na tebe pořídila nějaké štěnice,“ nadhodil Harry.

„Štěnice?“ zeptal se Ron nechápavě. „Co tím jako myslíš – ty přece štípou, nebo ne?“

Harry mu vysvětlil, že se tak říká skrytým mikrofonům a nahrávacím zařízením, a vyložil mu, jak fungují.

Rona to strašně zaujalo, Hermiona je však přerušila: „Copak vy dva si nikdy nepřečtete Dějiny bradavické školy?“

„A proč?“ namítl Ron. „Ty je přece umíš nazpaměť, stačí, když se tě zeptáme.“

„Všechny ty náhražky kouzel, které mudlové používají – elektřina a počítače, radar a takové ty věci – tady kolem Bradavic nefungují, protože tu je ve vzduchu příliš mnoho kouzel a čárů. Rita rozhodně používá nějaké kouzlo, aby všechno potajmu odposlouchávala… kdyby se mi tak podařilo zjistit, jaké… A jestli je to něco nezákonného, postarám se, aby si to odskákala…“

„Copak už takhle nemáme starostí dost?“ otočil se na ni Ron. „To musíme ještě vyhlásit krevní mstu Ritě Holoubkové?“

„Já přece nechci, abyste mi pomáhali!“ vyštěkla Hermiona. „S tou si to vyřídím sama!“

Vypochodovala nahoru po mramorovém schodišti, aniž se ohlédla. Harry si byl jistý, že míří do knihovny.

„Pojď se vsadit, že se vrátí s krabicí odznaků Nenávidím Ritu Holoubkovou!“ navrhl Ron.

Hermiona však nepožádala ani jednoho z nich, aby jí v jejím tažení proti zákeřné reportérce pomohli, a oba jí za to byli vděční; jak se blížily velikonoční prázdniny, všichni učitelé jim totiž nakládali pořád víc úkolů. Harry upřímně žasl, že Hermiona kromě všeho ostatního, co museli dělat, ještě stihla studovat kouzelné způsoby odposlouchávání. Sám dřel do úmoru, aby vůbec zvládl všechny domácí úkoly, ovšem nezapomínal také pravidelně posílat Siriusovi do jeho horské jeskyně balíčky s jídlem. Po tom, co zažil loni v létě, věděl, jaké to je, když někdo celé dny hladoví. Připisoval mu k balíčku vzkazy, že se nic mimořádného nestalo a že pořád ještě čekají na odpověď od Percyho.

Hedvika se vrátila až na konci velikonočních prázdnin. Percyho dopis přišel v balíčku velikonočních vajec, která jim poslala paní Weasleyová. Harryho i Ronovo byla veliká jako od draka a plná domácích karamel, ale to Hermionino bylo menší než slepičí, a když to viděla, protáhl se jí obličej.

„Rone, nečte tvoje mamka náhodou Týdeník čarodějek?“ zeptala se potichu.

„Čte,“ přikývl Ron s ústy plnými karamel. „Odebírá ho kvůli receptům.“

Hermiona se smutně dívala na svoje maličké vajíčko.

„Nechceš se podívat, co píše Percy?“ honem se jí zeptal Harry.

Percyho dopis byl krátký a podrážděný.

Zas a znovu vysvětluji Dennímu věštci, že si pan Skrk užívá zaslouženého odpočinku a že mi pravidelně posílá sovy s pokyny. Ne, neviděl jsem ho, snad mi ale můžete důvěřovat, že znám písmo svého nadřízeného. Mám v tuto chvíli opravdu dost práce, než abych se ještě pokoušel vyvracet všechny ty směšné pověsti. Buďte tak laskaví a už mě neobtěžuje, pokud nepůjde o něco opravdu důležitého.

Přeji vám veselé Velikonoce.

Konec velikonočních prázdnin by jindy pro Harryho znamenal, že by usilovně trénoval na poslední famfrpálový zápas ve školním roce; letos však se musel připravit na třetí, závěrečný úkol v turnaji tří kouzelnických škol a ještě pořád netušil, co ho vůbec čeká. Až v posledním květnovém týdnu si ho profesorka McGonagallová na konci hodiny přeměňování konečně přivolala.

„Dnes večer v devět hodin máte přijít na famfrpálové hřiště,“ oznámila mu. „Bude tam pan Pytloun a řekne vám, jaký dostanete třetí úkol.“

Večer o půl deváté tudíž nechal Rona a Hermionu v nebelvírské věži a vydal se dolů. Právě když procházel vstupní síní, vyšel z mrzimorské společenské místnosti také Cedric.

„Co myslíš, že to bude?“ zeptal se Harryho, když společně scházeli po kamenném schodišti do podmračného večera. „Fleur pořád něco vykládá o podzemních chodbách, myslí si, že budeme hledat poklad.“

„To by nebylo nejhorší,“ mínil Harry a v duchu si řekl, že by prostě požádal Hagrida o nějakého hrabáka, aby to udělal za něj.

Sešli po temné louce až k famfrpálovému stadionu, zahnuli do uličky mezi tribunami a vyšli na hřiště.

„Co to tu provedli?“ pohoršil se Cedric a zůstal stát na místě.

Famfrpálové hřiště už nebylo hladké a rovné; vypadalo to, že na něm od jednoho konce až na druhý někdo vystavěl dlouhé, nízké zdi, které se na všech stranách kroutily a křižovaly.

„To jsou přece živé ploty!“ řekl Harry, sehnul se a prohlížel si ten nejbližší.

„Tak pojďte, vy dva, vítám vás!“ pozdravil je okázale srdečný hlas.

Uprostřed hřiště stál Ludo Pytloun s Krumem a s Fleur. Harry a Cedric zamířili k nim a přelézali jeden plot za druhým. Fleur se na Harryho zářivě usmála, když přišel blíž; od té doby, co vytáhl z jezera její sestru, se její chování k němu úplně změnilo.

„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se Pytloun spokojeně, když Harry a Cedric přelezli poslední živý plot. „Ty ale rostou, co? Dejte jim ještě měsíc a Hagrid se postará, aby byly vysoké dvacet stop. Nemusíte si ale dělat starosti,“ dodal s úsměvem, když si všiml nepříliš nadšeného výrazu v Harryho i Cedrikově obličeji. „Jakmile třetí úkol skončí, bude vaše famfrpálové hřiště zase úplně normální! A teď už byste snad mohli uhádnout, co tu stavíme?“

Malou chvíli všichni mlčeli. A potom…

„Bludiště,“ zavrčel Krum.

„Naprosto správně!“ potvrdil Pytloun. „Ano, bludiště. Třetí úkol je vlastně velice jednoduchý: Pohár tří kouzelníků bude stát uprostřed bludiště a šampión, který se ho dotkne první, dostane nejvyšší známku.“

„Stačí, kdyšš tím bloudišštěm prrojdeme?“ zeptala se Fleur.

„Samozřejmě tam budou překážky,“ řekl Pytloun rozverně a pohupoval se na chodidlech. „Hagrid dodá nějaké nestvůry… a budete se muset postavit nějakým kouzlům a zaklínadlům, která tam budou… prostě samé takové věcičky, rozumíte. Jako první se vydají do bludiště šampióni, kteří mají nejvíc bodů,“ a zazubil se na Harryho a na Cedrika. „Potom půjde pan Krum… a nakonec slečna Delacourová. Všichni ovšem budete mít šanci uspět, podle toho, jak se vyrovnáte s překážkami. Měla by to být docela legrace, co říkáte?“

Harry, který až příliš dobře věděl, jaké nestvůry Hagrid pro takovou soutěž může dodat, si v duchu řekl, že to moc velká legrace nebude. Přesto zdvořile přikývl, stejně jako ostatní šampióni.

„Výtečně… pokud nemáte žádné dotazy, vrátíme se do hradu, co říkáte… je tu dost chladno…“

Jakmile se vymotali z rostoucího bludiště ven, Pytloun se hned připojil k Harrymu. Ten si pomyslel, že mu nejspíš začne znovu nabízet pomoc, když vtom mu poklepal na rameno Krum.

„Mužu s tebou mlúvit?“

„Jo, jistě,“ přisvědčil Harry poněkud překvapeně.

„A šel bys se mnou?“

„No ovšem,“ řekl Harry zvědavě.

Pytloun se zatvářil poněkud rozpačitě. „Já tu na tebe počkám, Harry, chceš?“

„Ne, to nebude nutné, pane Pytloune,“ odmítl a potlačil úsměv. „Děkuji vám, ale do hradu snad ještě trefím sám.“

Oba chlapci odešli ze stadionu společně, Krum však nezamířil ke kruvalské lodi; místo toho vykročil k Zapovězenému lesu.

„Proč jdeme zrovna sem?“ zeptal se Harry, když minuli Hagridovu hájenku a zářivě osvětlený kočár z Krásnohůlek.

„Že aby nás níkdo neposluchál,“ vysvětlil mu Krum.

Když konečně dorazili na klidné místo poblíž oploceného výběhu, kde byli krásnohůlští koně, Krum zůstal stát ve stínu stromů a obrátil se k Harrymu.

„Chci se zeptat,“ pronesl nasupeně, „co je mezi tebou a Hermi-iou-nou.“

Harry, který očekával něco daleko závažnějšího, podle toho, jak tajnůstkářsky se Krum choval, na něj jen užasle pohlédl.

„Vůbec nic,“ odpověděl. Krum se však na něj zamračil, a Harry, znovu užaslý nad tím, jak je jeho soupeř vysoký, ještě dodal: „Jsme jenom kamarádi. Nechodíme spolu a nikdy jsme spolu nechodili. To všecko jsou jenom výmysly té ženské Holoubkové.“

„Ale Hermi-iou-na o tebe mlúvi velíce částo,“ namítl Krum a podezíravě se na něj podíval.

„No jasně,“ přisvědčil Harry, „vždyť jsme kamarádi.“

Ani se mu věřit nechtělo, že takhle mluví s Viktorem Krumem, proslulým reprezentantem Bulharska ve famfrpálu. Jako by si osmnáctiletý Krum opravdu myslel, že on, Harry, se mu může rovnat – být mu opravdu sokem.

„Takže tys nigdy – tys ne…“

„Ne,“ potvrdil rázně.

Krum se zatvářil o poznání klidněji. Pár vteřin ještě na Harryho zíral, potom ale řekl: „Lítaš oprávdu dobře. Podívál se na tébe při prvnim ukólu.“

„Díky,“ řekl Harry, zeširoka se usmál a najednou si sám připadal o dost větší. „Já jsem tě zase viděl na mistrovství světa. Tu Vronského fintu jsi opravdu…“

Vtom se mezi stromy za Krumovými zády něco pohnulo a Harry, který už měl svoje zkušenosti s tvory, kteří se plížili po Zapovězeném lese, bezděky Kruma uchopil za ruku a obrátil ho.

„Có je?“

Harry zavrtěl hlavou a soustředěně zíral na místo, kde předtím zaznamenal pohyb. Zároveň zajel rukou do hábitu a vytáhl hůlku.

Vzápětí se zpoza vysokého dubu kdosi vypotácel. Harry ho v první chvíli nepoznal… poté si však uvědomil, že je to pan Skrk.

Vypadal, jako když je už kolik dnů na cestě: na kolenou měl hábit potrhaný a zakrvácený, kdovíjak dlouho už se neholil a tvář, zšedlou vyčerpáním, měl samý škrábanec. Jeho obvykle vzorně upravené vlasy a knírek potřebovaly umýt a učesat. Vypadal opravdu podivně, to ovšem ještě nebylo nic proti tomu, jak se choval. Neustále si cosi mumlal a dělal posunky, jako by mluvil s někým, koho viděl jedině on; živě tím Harrymu připomněl starého tuláka, kterého potkal kdysi dávno, když jel s Dursleyovými na nákup: ten také vzrušeně rozmlouval s někým, koho ostatní neviděli. Teta Petunie tenkrát chytila Dudleyho za ruku a odtáhla ho přes ulici na druhou stranu, jen aby se tulákovi vyhnuli, a strýc Vernon pak před celou rodinou dlouho hartusil, jak by se s takovými žebráky a pobudy nejraději vypořádal on sám.

„A nébyl von v pórotě?“ zeptal se Krum a třeštil oči na pana Skrka. „Néni z vášeho mínisterstva?“

Harry přikývl a po vteřince váhání zvolna vykročil k panu Skrkovi, který se na něj ani nepodíval a dál mluvil ke stromu, u něhož stál: „… a až s tím budete hotov, Weatherby, pošlete sovu Brumbálovi a potvrďte mu, kolik studentů z Kruvalu na turnaj přijede. Karkarov právě oznámil, že jich bude dvanáct…“

„Pane Skrku?“ oslovil ho opatrně Harry.

„…a potom ještě pošlete sovu madame Maxime, protože i ona možná bude chtít zvýšit počet studentů, které přiveze, když to teď Karkarov zvedl na celý tucet… zařídíte to, Weatherby? Mohu se na vás spolehnout…?“ panu Skrkovi div nevylezly oči z důlků. Stál, zíral na strom a tlumeně na něj mumlal. Náhle zavrávoral stranou a padl na kolena.

„Pane Skrku?“ promluvil Harry hlasitěji. „Jste v pořádku?“

Skrk koulel očima sem tam. Harry se obrátil ke Krumovi, který šel mezi stromy za ním a teď na pana Skrka zděšeně zíral.

„Có to s nim je?“

„Nemám tušení,“ zamumlal Harry. „Asi by bylo dobře, kdybys šel a někoho sehnal…“

„Brumbála!“ zasípěl pan Skrk. Natáhl ruku, popadl Harryho za hábit a přitáhl si ho k sobě, třebaže oči třeštil někam za jeho hlavu. „Musím… mluvit… s Brumbálem…“

„Dobře, dobře,“ chlácholil ho Harry. Jestli vstanete, pane Skrku, můžeme jít spolu do…“

„Já udělal… hroznou hloupost…“ supěl pan Skrk. Vypadal jako naprostý šílenec. Koulel očima, poulil je a po bradě mu stékaly sliny. Každé pronesené slovo ho stálo nesmírné úsilí. „Musím… říct… Brumbálovi…“

„Vstaňte, pane Skrku!“ zřetelně křikl Harry. „Vstaňte, a já vás k Brumbálovi odvedu!“

Pan Skrk konečně stočil zrak na něj.

„A vy… vy jste kdo?“ ztlumil hlas.

„Jsem student zdejší školy,“ vysvětlil mu Harry a otočil se ke Krumovi. Byl by od něj potřeboval pomoc, nervózní kruvalský šampión se však držel zpátky.

„Ale vy… vy nepatříte k němu?“ hlesl Skrk a poklesla mu brada.

„Ne,“ potvrdil Harry, i když neměl sebemenší tušení, o čem to Skrk mluví.

„Patříte k Brumbálovi?“

„Přesně tak,“ přisvědčil Harry.

Skrk si ho přitahoval k sobě stále těsněji. Harry se pokusil z jeho sevření uvolnit, ale držel ho za hábit příliš pevně.

„Musíte… musíte Brumbála varovat…“

„Jestli mě pustíte, seženu ho,“ ujišťoval ho. „Hlavně mě pusťte, pane Skrku, a já už ho seženu…“

„Děkuji vám, Weatherby, a až s tím budete hotov, dal bych si šálek čaje. Moje žena a syn už tu musí být každou chvíli; dnes večer jdeme s Popletalovými na koncert.“ Skrk už zas plynně promlouval k nějakému stromu a očividně si ani v nejmenším neuvědomoval chlapcovu přítomnost. Harryho to natolik překvapilo, že si ani nevšiml, kdy ho Skrk konečně pustil. „Ano, můj syn nedávno získal dvanáct NKÚ, takže jsem nesmírně spokojen. Ano, děkuji vám, ano, jsem na něj opravdu hrdý. Buďte tak laskav a přineste mi to memorandum od andorského ministra kouzel, myslím, že teď budu mít čas na to, abych připravil koncept odpovědi.

„Zůstaň tu s ním,“ požádal Harry Kruma. „Pro Brumbála dojdu já. To bude rychlejší, vím, kde má pracovnu…“

„Ten je úplně šilény,“ řekl Krum nedůvěřivě a nespouštěl z pana Skrka oči, protože pořád něco vykládal stromu před sebou. Zřejmě byl přesvědčen, že je to Percy.

„Prostě tu s ním zůstaň,“ znovu ho požádal Harry a začal se zvedat. Jeho pohyb však u pana Skrka vyvolal další nečekanou změnu: chytil Harryho pevně kolem kolen a stáhl ho zpátky na zem.

„Nenechávejte… mě… tady!“ šeptal a oči mu poznovu vylézaly z důlků. „Já jim utekl… potřebuji… potřebuji mluvit s Brumbálem… musím ho varovat… musím mu všechno říct… je to má vina… všechno jen má vina… Berta… ona je po smrti… všechno jen má vina… a můj syn… má vina… povězte Brumbálovi… Harry Potter… Pán zla… on je silnější… Harry Potter…“

„Jestli mě pustíte, pane Skrku, tak Brumbála seženu!“ ujišťoval ho Harry a vztekle se otočil na Kruma: „Pomoz mi konečně – můžeš?!“

Krum k nim přistoupil s výrazem plným úzkosti a dřepl si vedle pana Skrka.

„Prostě ho hlídej, aby tu zůstal,“ řekl Harry a vyprostil se ze Skrkova sevření. „Za chvíli jsem tu s Brumbálem zpátky.“

„Ále pospjéš si, áno?“ křikl za ním ještě, zatímco Harry už upaloval z lesa a hnal se vzhůru po ztemnělých školních pozemcích. Byly liduprázdné – Pytloun, Cedric i Fleur už zmizeli. Harry se vyřítil po kamenných schodech, proběhl dubovou hlavní bránou a hnal se dál po mramorovém schodišti do druhého poschodí.

Pět minut nato tryskem dorazil ke kamennému chrliči v polovině prázdné chodby.

„Citró-citrónová zmrzlina!“ zasupěl bez dechu.

To bylo heslo k tajnému schodišti, jež vedlo k Brumbálově pracovně – nebo to tak aspoň bylo před dvěma lety. Mezitím se však heslo očividně změnilo, neboť kamenný chrlič neožil a neuskočil stranou – trčel tu dál jako přimrazený a zlovolně na Harryho civěl.

„No tak!“ křikl na něj Harry. „Pohni se už!“

Nic v Bradavicích se ovšem nikdy nepohnulo jen proto, že jste na to křičeli: Harry věděl, že mu to nepomůže. Rozhlížel se temnou chodbou nahoru dolů. Co když je Brumbál ve sborovně? Rozběhl se ke schodišti, jak nejrychleji uměl…

„POTTERE!“

Harry se smykem zastavil a otočil se.

Z tajného schodiště za kamenným chrličem se vynořil Snape. Stěna za jeho zády se ještě ani nestačila zavřít, profesor však už kýval na Harryho, aby se k němu vrátil. „Co tady děláte, Pottere?“

„Musím mluvit s profesorem Brumbálem!“ křikl Harry, rozběhl se chodbou zpátky a před Snapem prudce zabrzdil. „Jde o pana Skrka… právě se objevil… je v Zapovězeném lese… a chce…“

„Co je to zas za nesmysly?“ hřímal Snape a černé oči se mu jen leskly. „O čem to tu vykládáte?“

„O panu Skrkovi!“ rozkřikl se Harry. „O tom z ministerstva! Je nemocný nebo něco takového – a je v lese, a chce mluvit s Brumbálem! Prostě mi řekněte heslo, ať můžu…“

„Pan ředitel teď nemá čas, Pottere,“ řekl Snape a úzké rty se mu zkřivily nepříjemným úsměvem.

„Ale já to Brumbálovi říct musím!“ vyjekl Harry.

„Neslyšel jste, co jsem říkal, Pottere?“

Harrymu bylo jasné, že z toho má Snape potěšení, když mu může odmítnout právě ve chvíli, kdy panikaří.

„Podívejte se,“ řekl rozčileně. „Skrk je na tom zle – není – myslím, že není – při smyslech… říká, že chce Brumbála varovat…“

Kamenná stěna za Snapeovými zády se rozevřela. Brumbál v dlouhém zeleném hábitu tam stál s lehce zvědavým výrazem.

„Copak, děje se něco?“ zeptal se a střídavě hleděl na Harryho a Snapea.

„Pane profesore!“ vyhrkl Harry a obešel Snapea, ještě než stačil promluvit. „Je tu pan Skrk – tam dole v lese – chce s vámi mluvit!“

Myslel si, že se ho ředitel začne vyptávat, a ulevilo se mu, že Brumbál nic takového neudělal. „Zaveď mě k němu!“ vybídl ho a ihned kvapně vykročil chodbou za ním. Snape zůstal stát u chrliče a tvářil se dvakrát tak zle než obvykle.

„Co pan Skrk říkal, Harry?“ zeptal se Brumbál, když spěšně scházeli po mramorovém schodišti.

„Říkal, že vás chce varovat… že udělal něco hrozného… mluvil o svém synovi… o Bertě Jorkinsové… a – o Voldemortovi… něco jako že Voldemort je silnější než dřív…“

„To jsem si mohl myslet,“ zamumlal Brumbál a zrychlil, jakmile vykročili do černé tmy venku.

„Vůbec se nechová normálně,“ sděloval mu Harry a pospíchal vedle něj. „Jako když ani neví, kde je. Pořad mluví, jako by si myslel, že je s ním Percy Weasley, ale pak to změní a říká, že chce mluvit s vámi… Nechal jsem ho tam s Viktorem Krumem.“

„Cože?“ zbystřil Brumbál a začal dělat tak dlouhé kroky, že Harry musel běžet, aby mu stačil. „Nevíš, jestli ho viděl ještě někdo jiný?“

„Ne,“ odpověděl Harry. „Povídali jsme si s Krumem. Předtím nám pan Pytloun vysvětlil, jak to bude s třetím úkolem, a my jsme se zdrželi vzadu, a pak jsme viděli, jak z lesa vyšel pan Skrk…“

„Kde vůbec jsou?“ zeptal se Brumbál, když se ze tmy před nimi vynořil krásnohůlský kočár.

„Tamhle,“ řekl Harry. Šel teď před Brumbálem a mezi stromy mu ukazoval cestu. Skrkův hlas už sice neslyšel, věděl však, kam míří; bylo to jen pár kroků za krásnohůlským kočárem… někde tady…

„Viktore?“ křikl do tmy.

Nikdo neodpověděl.

„Jsou tady,“ ujišťoval profesora. „Určitě jsou tu někde blízko…“

„Lumos,“ řekl Brumbál, rozsvítil svoji hůlku a zvedl ji.

Uzounký paprsek putoval od jednoho tmavého kmene ke druhému a osvětloval zem. A pak dopadl na pár ležících nohou.

Harry s Brumbálem se tam okamžitě vrhli. Na lesní půdě s nohama i rukama rozhozenýma ležel Krum. Nejspíš byl v bezvědomí. Po panu Skrkovi nebylo ani stopy. Brumbál se k ležícímu sklonil a opatrně mu nadzvedl oční víčko.

„Někdo ho omráčil,“ řekl tichým hlasem. V záři hůlky se zatřpytily jeho půlměsícové brýle, jak zapátral mezi okolními stromy.

„Mám pro někoho dojít?“ zeptal se Harry. „Třeba pro madame Pomfreyovou?“

„Ne,“ odmítl Brumbál spěšně. „Zůstaň tady.“

Zvedl hůlku do vzduchu a nastavil ji směrem k Hagridově boudě. Harry viděl, jak z ní vystřelilo cosi stříbrného a řítilo se to mezi stromy pryč jako nějaký přeludný pták. Potom se Brumbál znovu sklonil ke Krumovi, tentokrát namířil hůlkou na něj a zamumlal „Enervate“.

Krum otevřel oči. Vypadal omámeně. Když spatřil Brumbála, pokusil se posadit, ten mu však položil ruku na rameno a přiměl ho, aby zůstal ležet.

„On mě nápadl!“ zašeptal Krum a sáhl si rukou na hlavu. „Ten stáry blázen mě nápadl! Rózhližel jsem se, abych víděl, kam Potter vlastně šél, a on mě nápadl zézadu!“

„Zůstaňte ještě chvilku ležet,“ vyzval ho Brumbál.

Ozval se zvuk dunivých kroků a vzápětí k nim dorazil udýchaný Hagrid s Tesákem v patách. V ruce držel samostříl.

„Pane profesore Brumbále!“ vytřeštil užasle oči. „Harry – co se to tady…“

„Potřebuji, Hagride, abys došel pro profesora Karkarova,“ sdělil mu Brumbál. „Na jeho studenta někdo zaútočil. A až to vyřídíš, zburcuj profesora Moodyho…“

„To nebude třeba, Brumbále,“ zafuněl kdosi bručivě. „Už jsem tady.“ S rozsvícenou hůlkou se k nim belhal Moody a opíral se o hůl.

„Zatracená noha!“ vztekal se. „Nebýt jí, byl bych tu dřív… co se tu stalo? Snape říkal něco o Skrkovi…“

„O Skrkovi?“ opakoval Hagrid nechápavě.

„Tak jdi už pro toho Karkarova, Hagride!“ vybídl ho Brumbál ostře.

„Jo… už běžím, pane profesore,“ řekl Hagrid, otočil se a zmizel ve tmě mezi stromy. Tesák klusal za ním.

„Nevím, kde Barty Skrk je,“ řekl Brumbál Moodymu, „ale je nutné, abychom ho našli.“

„Taky už ho hledám,“ zavrčel Moody, vytáhl svou hůlku a odkulhal do Zapovězeného lesa. Brumbál ani Harry pak nepromluvili jediné slovo, dokud nezaslechli nezaměnitelné zvuky, ohlašující Hagridův a Tesákův návrat. V závěsu za nimi spěchal Karkarov. Měl na sobě plášť z hladkých stříbrných kožešin a z rozčilení byl celý bledý.

„Co to má znamenat?“ vykřikl, když spatřil Kruma na zemi a Brumbála i Harryho vedle něj. „Co se to tu děje?“

„Ón na mě záutočil!“ řekl Krum. Právě se posadil a třel si rukama hlavu. „Ten pán Skrk nébo jak se ménuje…“

„Skrk že na tebe zaútočil? Opravdu na tebe zaútočil Skrk? Člen poroty v turnaji tří kouzelníků?“

„Igore,“ začal Brumbál, ale Karkarov se napřímil, přitáhl si těsněji kožešinový plášť a v obličeji zesinal vzteky.

„To je zrada!“ rozkřikl se a ukazoval prstem na Brumbála. „To je spiknutí! Vy a to vaše ministerstvo kouzel jste mne sem vlákali pod falešnou záminkou, Brumbále! Tohle není rovná soutěž! Nejdřív propašujete do turnaje Pottera, ačkoli ještě není plnoletý! A teď se jeden z vašich přítelíčků na ministerstvu pokouší dostat ze hry mého šampióna! Cítím z toho všeho obojetnost a úplatnost – a pokud jde o vás, Brumbále, s těmi vašimi řečičkami o mezinárodním sblížení mezi kouzelníky, o tom, jak musíme obnovit staré svazky a zapomenout na staré sváry – tak o vás si myslím tohle!“

Karkarov plivl Brumbálovi pod nohy. Vzápětí ho Hagrid jediným pohybem uchopil za klopy kožešinového pláště, vyzvedl ho do vzduchu a přirazil na nejbližší strom.

„Okamžitě se omluvte!“ zavrčel na něho vztekle, mohutnou pěst mu tlačil na hrdlo, až Karkarov lapal po dechu, a nohy se mu klátily ve vzduchu.

„Tohle ne, Hagride!“ rozkřikl se Brumbál a v očích se mu zablesklo.

Hagrid odtáhl ruku, kterou tiskl Karkarova ke stromu, a kruvalský ředitel se svezl po kmeni dolů a zůstal ležet na hromádce mezi kořeny; na hlavu mu ještě spadlo několik větviček a listů.

„Buď tak laskav a odveď Harryho zpátky do hradu, Hagride,“ přikázal mu Brumbál.

Hagrid ztěžka oddechoval a ještě vrhl na Karkarova zlostný pohled. „Možná bych tu radši měl zůstat, pane řediteli…“

„Odvedeš Harryho zpátky do školy, Hagride,“ opakoval Brumbál rázně. „Jdi s ním až nahoru do nebelvírské věže. A ty, Harry – chci, aby ses odtamtud nehnul. Cokoli, co bys chtěl udělat – třeba sovy, které bys chtěl poslat – to všechno počká do rána, rozumíš?“

„Ehm – ano,“ přislíbil Harry a upřeně se na něj zadíval. Jak mohl Brumbál vědět, že právě uvažuje o tom, že okamžitě pošle Papušíka k Siriusovi, aby mu oznámil, co se stalo?

„Nechám vám tu Tesáka, pane řediteli,“ prohlásil Hagrid a dál vrhal výhružné pohledy na Karkarova, který dosud ležel pod stromem, zapletený do kožešin a kořenů. „Tesáku, zůstaň. Pojď, Harry.“

Mlčky prošli kolem krásnohůlského kočáru a vydali se nahoru k hradu.

„Co se to vopovažuje?“ vrčel Hagrid, když šli po břehu jezera. „Jak se vopovažuje takhle Brumbála vobviňovat? Jako kdyby Brumbál moh něco takovyho províst. Jako kdyby Brumbál vůbec stál vo to, aby ty ses toho turnaje zúčastnil! Vždyť je z toho celej ustaranej! Ani nepamatuju, kdy jsem ho viděl ustaranějšího než teď. A ty taky jako bys vůbec neměl rozum!“ osopil se na svého oblíbence tak nečekaně, že k němu Harry jen zaraženě vzhlédl. „Co tě to napadlo, někde se toulat s tím zatraceným Krumem? Je přeci z Kruvalu, Harry! Klidně tě tam moh někde uhranout! Copak tě Moody nic nenaučil? Když si pomyslím, že ses vod něj nechal takhle vylákat, úplně sám…“

„Krum takový není!“ odsekl Harry, zatímco vystupovali po schodech do vstupní síně. „A nepokoušel se mě uhranout, chtěl se mnou jen mluvit o Hermioně…“

„Tak s tou si to taky vyříkám,“ hartusil Hagrid zamračeně a dusal do schodů. „Čím míň si budete se všema těma cizákama začínat, tím líp pro vás. Žádnýmu z nich nemůžete věřit.“

„Co já vím, ty jsi snad s madame Maxime vycházel docela dobře, ne?“ namítl Harry dotčeně.

„Tak vo tý mně nic nepovídej!“ utrhl se na něj Hagrid a jistou chvíli vypadal až děsivě. „Vo tý už vím, co je zač! Až teďka si to u mě snaží vyžehlit – moc by chtěla, abych jí řek, co vobnáší ten třetí úkol. Žádnýmu z nich se nedá věřit!“

Hagrid měl tak špatnou náladu, že Harry docela uvítal, když se s ním před Buclatou dámou rozloučil. Prolezl otvorem v podobizně do společenské místnosti a spěchal rovnou do kouta, kde seděli Ron s Hermionou, aby jim vylíčil, co se stalo.

29 / Sen

„Jinak se to prostě vysvětlit nedá,“ mínila Hermiona a mnula si čelo. „Buď Viktora napadl pan Skrk, nebo je oba dva napadl někdo jiný, když se Viktor nedíval.“

„Určitě to udělal Skrk,“ prohlásil Ron okamžitě. „Proto už byl pryč, když tam Harry s Brumbálem dorazili. Prostě utekl.“

„Tak to si nemyslím,“ zakroutil hlavou Harry. „Vypadal opravdu zesláblý – pochybuji, že by se mohl přemístit nebo něco takového.“

„Nikde v Bradavicích se nemůžete přemístit, kolikrát jsem vám to už říkala?“ namítla Hermiona.

„Dobrá… a co byste řekli tomuhle?“ navrhl Ron vzrušeně. „Krum napadl Skrka – no tak počkejte – a potom se sám omráčil!“

„A pan Skrk se prostě vypařil, viď,“ poznamenala chladně Hermiona.

„Ach jo…“

Začínalo svítat. Harry, Ron a Hermiona se vykradli z ložnic velice časně a spěchali do sovince, aby poslali zprávu Siriusovi. Teď tu stáli u okna a dívali se na louky, ještě zastřené mlhou. Všichni tři byli bledí a měli opuchlé oči, protože se dlouho do noci bavili o panu Skrkovi.

„Tak si to ještě jednou projdi, Harry,“ vyzvala ho Hermiona. „Co pan Skrk doopravdy řekl?“

„Jak už jsem říkal, valný smysl to nedávalo,“ vysvětloval Harry. „Tvrdil, že chce Brumbála před něčím varovat. Rozhodně se zmínil o Bertě Jorkinsové, a byl zřejmě přesvědčený, že je mrtvá. Neustále opakoval, že je to jeho vina… a taky se zmínil o svém synovi.“

„To ovšem jeho vina opravdu byla,“ prohlásila Hermiona nedůtklivě.

„Vůbec nebyl při smyslech,“ pokračoval Harry. „Polovinu té doby, co jsem s ním byl, jako kdyby myslel, že jeho žena i syn jsou naživu, a pořád Percymu něco vykládal o práci a dával mu pokyny.“

„A ještě… připomeň mi to o Ty-víš-kom,“ ozval se nesměle Ron.

„To jsem ti už přece říkal,“ opakoval Harry sklíčeně. „Tvrdil, že je den ode dne silnější.“

Chvíli všichni tři mlčeli.

Potom Ron prohlásil zdánlivě sebejistým hlasem: „Vždyť jsi sám říkal, že nebyl při smyslech, takže to z poloviny byl nejspíš jen nepříčetný blábol…“

„Až na to, že když se pokoušel mluvit o Voldemortovi, byl nejvíc při smyslech,“ ohradil se Harry a nebral na vědomí, jak sebou Ron trhl. „Dělalo mu potíže dát dohromady souvislou větu, ale když se to týkalo Voldemorta, jako kdyby věděl, kde je a co chce udělat. V jednom kuse opakoval, že musí mluvit s Brumbálem.“

Odvrátil se od okna a zahleděl se do trámoví sovince. Ze spousty bidýlek jich byla polovina prázdná, ale co chvíli vletěla dovnitř některým oknem další sova, která se vracela z nočního lovu s myší v zobáku.

„Kdyby mě Snape nezdržel,“ postýskl si trpce, „mohli jsme tam přijít včas. ‚Pan ředitel teď nemá čas, Pottere… co je to za nesmysly, Pottere?‘ Proč mi prostě nemohl jít z cesty?“

„Možná nechtěl, abyste se tam dostali!“ vyhrkl Ron. „Možná že – počkej – jak dlouho myslíš, že vám trvalo, než jste dorazili dolů do lesa? Myslíš, že se tam mohl dostat dřív než Brumbál a ty?“

„To ne – ledaže by se proměnil v netopýra nebo něco takového,“ odpověděl Harry.

„U Snapea by mě to vůbec nepřekvapilo,“ zamumlal Ron.

„Musíme zajít za profesorem Moodym,“ mínila Hermiona. „Musíme se ho zeptat, jestli pana Skrka našel.“

„Jestli s sebou měl Pobertův plánek, mohla to pro něj být hračka,“ řekl Harry.

„Jen jestli Skrk mezitím neopustil školní pozemky,“ namítl Ron, „protože ten plánek sahá jen k jejich hranicím, že jo?“

„Sst!“ sykla náhle Hermiona.

Někdo vystupoval po schodech do sovince. Harry slyšel dva hlasy, které se ozývaly blíž a blíž a přely se mezi sebou.

„…jenže to už je vydírání, a mohli bychom se dostat do pořádného maléru…“

„…zatím jsme se snažili jednat slušně, ale teď už se musíme chovat stejně podrazácky jako on. Určitě by se mu nezamlouvalo, kdyby se na ministerstvu kouzel dozvěděli, co udělal…“

„Znovu ti říkám, že když tohle napíšeš na papír, je to vydírání!“

„No jasně, ale kdyby nám zaplatil slušnou sumičku, aby ten dluh vyrovnal, to by ti nevadilo, co?“

Dveře sovince se s rachotem rozletěly. Na prahu zůstali stát jako přimrazení Fred s Georgem, když uviděli Harryho, Rona a Hermionu.

„Co tady děláte?“ vypálili svou otázku Ron a Fred současně.

„Posíláme dopis,“ odpověděli jakoby jedním hlasem Harry a George.

„Takhle brzy ráno?“ podivili se oboustranně Hermiona i Fred.

Vzápětí se Fred ušklíbl. „Víte co – my se nebudeme vyptávat vás, co tady děláte, když vy se nebudete vyptávat nás.“

V ruce držel zalepenou obálku. Harry na ni zvědavě mrkl, ale Fred – ať už náhodou, anebo úmyslně – posunul prsty tak, aby nebylo vidět adresu.

„A taky vás už nebudeme zdržovat,“ dodal, posměšně se jim uklonil a ukazoval na dveře.

Ron se ani nepohnul. „Koho vlastně vydíráte?“ zeptal se.

Úšklebek z Fredova obličeje naráz zmizel. Harry postřehl, jak se George na své dvojče rychle ohlédl a teprve pak se usmál na mladšího bratra.

„Neblázni, to byla jenom legrace,“ zahrával to do ztracena.

„Ale neznělo to tak,“ namítl Ron.

Fred a George si spolu vyměnili pohled.

Potom Fred příkře vyjel: „Už jsem ti říkal, Rone, abys do ničeho nestrkal nos, jestli přes něj nechceš dostat. Sice nevím, proč by ti na tom mělo záležet, ale…“

„Jestli někoho vydíráte, tak do toho mi něco je,“ protestoval Ron. „George má pravdu, mohli byste se dostat do pořádného maléru.“

„Vždyť jsem ti říkal, že to byla jen legrace,“ zasáhl znovu George. Přistoupil k Fredovi, vzal mu dopis z ruky a začal ho připevňovat na nožku nejbližší sově pálené. „Abys věděl, Rone, začínáš mluvit tak trochu jako náš drahý starší bratr. Jen tak dál, a bude z tebe prefekt.“

„To tedy ne!“ ohradil se Ron prudce.

George odnesl sovu pálenou k oknu a vypustil ji. Potom se otočil a zašklebil se na bratra: „Tak přestaň lidem říkat, co mají dělat. Ahoj na snídani.“

Dvojčata odešla ze sovince a Harry, Ron a Hermiona se na sebe podívali.

„Myslíte, že o tom všem něco vědí?“ zašeptala Hermiona. „O Skrkovi a o tom ostatním?“

„Určitě ne,“ mínil Harry. „O takhle vážné věci by určitě někomu pověděli. Řekli by to Brumbálovi.“

Ron se však tvářil rozpačitě.

„Co je?“ zeptala se ho Hermiona.

„Totiž…“ soukal ze sebe Ron. „Já nevím, jestli by mu to řekli. Oba dva… oba jsou teď úplně posedlí tím, aby si vydělali peníze. Všiml jsem si toho, když jsem chodil s nimi – přece víš – tenkrát, když…“

„Když jsme spolu nemluvili,“ dořekl místo něj Harry. „Já vím, ale že by někoho vydírali…“

„Jde o ten obchod s žertovnými předměty, který si chtějí zařídit,“ vysvětloval Ron. „Myslel jsem, že to říkají jen tak, aby naštvali mamku, ale oni to doopravdy mají v plánu. V Bradavicích už je čeká jen poslední ročník a tak věčně mluví o tom, že je nejvyšší čas, aby se postarali co dál. Taťka jim pomoct nemůže, a oni potřebují zlato, aby to mohli rozjet.“

Teď se tvářila rozpačitě Hermiona. „Ano, ale… přece by neudělali nic, co je proti zákonům, aby si k němu pomohli – nebo snad ano?“

„Ty myslíš, že ne?“ zeptal se Ron pochybovačně. „Nebyl bych si tak jistý… porušovat řády jim přece nikdy zvlášť nevadilo, nemyslíš?“

„Ano, jenže teď mluvíme o zákonech,“ řekla Hermiona zděšeně. „To není žádný přihlouplý školní řád… za vydírání by je nečekal jen školní trest! Rone… možná bys to měl říct Percymu…“

„Ty ses zbláznila!“ namítl Ron. „Tohle říct Percymu? Nejspíš by se zachoval jako pan Skrk a udal by je.“ Ulpěl očima na okně, kterým vyletěla sova s Fredovým a Georgeovým dopisem, a dodal: „Víte co, pojďte na snídani.“

„Myslíte, že je moc brzy na to, abychom zašli za profesorem Moodym?“ zeptala se Hermiona, když scházeli po točitých schodech.

„To určitě,“ řekl Harry. „Nejspíš by nás přes dveře vyhodil do povětří, kdybychom ho vzbudili takhle časně. Myslel by, že se ho pokoušíme přepadnout, když spí. Počkáme s tím do přestávky.“

Hodina dějin čar a kouzel se málokdy takhle vlekla. Harry, který konečně odložil své rozbité hodinky, se každou chvíli díval na Ronovy, ale i na nich se ručičky pohybovaly tak pomalu, že by byl ochoten odpřísáhnout, že také nejdou. Všichni tři by si z únavy nejradši položili hlavu na stůl a zdřímli si. Hermiona si dokonce ani nepsala poznámky jako obvykle: podpírala si hlavu rukou a nepřítomně civěla na profesora Binnse.

Když konečně zazvonilo, kvapně se vydali k učebně obrany proti černé magii a zahlédli profesora Moodyho, jak z ní právě vychází. Vypadal stejně unaveně, jako si připadali oni. Víčko na normálním oku měl pokleslé a jeho obličej vypadal ještě pokřiveněji než obvykle.

„Pane profesore!“ zavolal na něho Harry, mezitím co si k němu razili cestu zástupem studentů.

„Nazdar, Pottere,“ zavrčel Moody. Svým čarodějným okem sledoval dvojici kolemjdoucích prváků, kteří se zatvářili nervózně a přidali do kroku; profesorovo čarodějné oko se stočilo dovnitř do jeho hlavy a sledovalo je až za roh. Teprve poté Moody znovu promluvil: „Pojďte dál.“

Ustoupil stranou, vpustil je do prázdné učebny, vbelhal se za nimi a zavřel za sebou.

„Našel jste ho?“ vyhrkl Harry bez dlouhých okolků. „Myslím pana Skrka.“

„Ne,“ řekl Moody. Došel ke katedře, posadil se, potichu zamručel, jak si natáhl dřevěnou nohu, a sáhl pro svoji placatku.

„Použil jste ten plánek?“ zeptal se Harry.

„Samozřejmě,“ přisvědčil Moody a dal si pořádný doušek. „Udělal jsem to podle vás, Pottere. Šel jsem s ním ze svého kabinetu až do Zapovězeného lesa, ale Skrk tam nikde nebyl.“

„Takže se opravdu přemístil?“ zeptal se Ron.

„Na školních pozemcích se nikdo přemístit nemůže, Rone!“ prohlásila Hermiona. „Mohl ovšem zmizet i jiným způsobem, že ano, pane profesore?“

Moodyho čarodějné oko teď spočinulo na ní a rozkmitalo se. „Vy byste také mohla zauvažovat, jestli se nechcete stát bystrozorem,“ řekl jí. „Myslí vám to skvěle, Grangerová.“

Hermiona se potěšeně zarděla.

„Neviditelný být nemohl,“ uvažoval Harry „poněvadž plánek ukazuje i neviditelné. To znamená, že musel opustit školní pozemky.“

„Myslíš vlastním přičiněním?“ zeptala se Hermiona dychtivě. „Nebo se o to někdo postaral?“

„Ano, někdo ho mohl – mohl ho třeba posadit na koště a odletět s ním pryč, co říkáte?“ navrhl spěšně Ron a dychtivě pohlédl na Moodyho, jako by očekával ujištění, že i on má předpoklady stát se bystrozorem.

„Nedá se vyloučit, že ho někdo unesl,“ zabručel Moody.

„Takže vy myslíte, že je někde v Prasinkách?“ zeptal se Ron.

„Může být kdekoli,“ zavrtěl Moody hlavou. „S určitostí víme jen to, že tady není.“

Důkladně zívl, až se mu všechny jizvy napnuly a zkřivenými ústy bylo vidět, kolik mu chybí zubů.

„Podle toho, co mi Brumbál vykládal,“ dodal po chvíli, „jste vy tři celí žhaví do pátrání, jenomže pro Skrka nemůžete udělat vůbec nic. Po tom teď bude pátrat ministerstvo, Brumbál je už vyrozuměl. A vy, Pottere, se soustřeďte na ten třetí úkol.“

„Cože?“ vyjevil se Harry. „Ano,ovšem…“

Od chvíle, kdy včera večer odešel s Krumem z bludiště, si na poslední úkol turnaje ani jednou nevzpomněl.

„Měl by pro vás být jako šitý na míru,“ prohlásil Moody, podíval se na Harryho a poškrábal se na zjizvené, ježaté bradě. „Podle toho, co mi Brumbál říkal, jste už takových věcí zvládl spoustu. Hned v prvním ročníku jste prý dokázal překonat dlouhou řadu překážek, které chránily Kámen mudrců, je to pravda?“

„Pomáhali jsme mu,“ připomněl Ron chvatně. „Já i Hermiona jsme mu pomáhali.“

Moody se usmál. „Tak mu teď pomozte, aby se připravil i na tenhle úkol. Moc bych se divil, kdyby nevyhrál,“ řekl. „A do té doby… musíte být ustavičně na pozoru, Pottere. Ustavičně na pozoru!“ Znovu si důkladně zavdal z placatky a jeho čarodějné oko se stočilo k oknu, kterým bylo vidět košovou plachtu kruvalské lodi.

„A vy dva…“ pohlédl normálním okem na Rona a na Hermionu, „se držte blízko Pottera, jasné? Já budu samozřejmě na všechno dohlížet, ale stejně… vždycky je lepší víc očí než míň.“

Sirius jim poslal sovu s odpovědí hned příští den ráno. Snesla se k Harrymu ve stejném okamžiku, kdy před Hermionou přistál puštík s čerstvým Denním věštcem v zobáku. Hermiona si noviny vzala, prolistovala prvních několik stránek, prohlásila „Výborně! O Skrkovi ještě nic nevyčenichala!“ a pak si s Ronem a Harrym přečetla, co si Sirius myslí o záhadných událostech, k nimž došlo předevčírem večer.

Harry – co tě to proboha napadlo, chodit do Zapovězeného lesa s Viktorem Krumem? Okamžitě mi pošli sovu a slib mi, že už s nikým nikam v noci nepůjdeš. V Bradavicích se pohybuje někdo velice nebezpečný. Je mi jasné, že chtěli Skrkovi zabránit, aby se setkal s Brumbálem, a tys v té tmě nejspíš byl jen pár metrů od nich. Mohli tě zabít.

Tvé jméno se do Ohnivého poháru nedostalo náhodou. Pokud se tě někdo pokouší napadnout, má k tomu teď poslední příležitost. Drž se pohromadě s Ronem a s Hermionou, nevycházej po setmění z nebelvírské věže a důkladně se připravuj na třetí úkol. Cvič se v omračovacích a odzbrojovacích kouzlech. Může se hodit i pár zaklínadel. Pro Skrka nemůžeš udělat vůbec nic. Zbytečně se neukazuj a dávej na sebe pozor. Čekám na dopis, ve kterém mi slíbíš, že příště už nepřekročíš náležité meze.

Sirius

„Zrovna on mi bude kázat, jestli jsem překročil meze nebo ne!“ naježil se Harry, když Siriusův dopis zase složil a zastrčil si ho do hábitu. „Po tom všem, co sám ve škole vyváděl!“

„Bojí se o tebe!“ napomenula ho důrazně Hermiona. „Stejně jako Moody a Hagrid! Tak je poslechni!“

„Za celý rok se mě nikdo nepokusil napadnout,“ bránil se Harry. „Nikdo mi nic špatného neudělal…“

„Jen hodil tvé jméno do Ohnivého poháru,“ namítla Hermiona. „A ten, kdo ho tam přihodil, tím něco sledoval, Harry. Čmuchal má pravdu. Možná že celou dobu čekají na svou příležitost. Možná právě při tomhle úkolu tě chtějí dostat.“

„Podívej,“ řekl Harry netrpělivě, „dejme tomu, že Čmuchal má pravdu a někdo že omráčil Kruma, aby mohl Skrka unést. To by ale znamenalo, že číhali mezi stromy kousek od nás, ne? Jenomže počkali, až odejdu, a pak teprve zaútočili. To zrovna nevypadá, že by šli po mně, nemyslíš?“

„Kdyby tě zavraždili v Zapovězeném lese, nedokázali by to zaonačit tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda!“ stála na svém Hermiona. „Zato kdybys zahynul při turnajovém úkolu…“

„Ale napadnout Kruma jim nevadilo, uznej!“ oponoval jí Harry. „Tak proč přitom nevyřídili i mě? Mohli to nastrojit, jako že jsme Krum a já svedli souboj nebo něco takového.“

„Harry, já tomu taky nerozumím,“ přiznala Hermiona zoufale. „Já jenom vím, že se děje moc podivných věcí, a vůbec se mi to nelíbí… Moody má pravdu – Čmuchal má pravdu – musíš se okamžitě začít připravovat na ten třetí úkol. A určitě napiš Čmuchalovi a slib mu, že příště už sám nikam potají nepůjdeš.“

Louky kolem bradavického hradu ještě nikdy Harryho nelákaly tolik jako nyní, kdy musel zůstávat uvnitř. Několik příštích dnů trávil veškerý volný čas buď v knihovně, kde spolu s Hermionou a Ronem vyhledávali kouzla a zaklínadla, nebo v prázdných učebnách, kam se potají uchylovali a cvičili tam. Harry se soustředil na omračovací kouzlo, které nikdy předtím nepoužíval. Potíž byla v tom, že jeho nácvik vyžadoval od Rona a Hermiony jisté oběti.

„Nemohli bychom unést paní Norrisovou?“ navrhl Ron v pondělí při polední přestávce; ležel v tu chvíli na zádech v učebně kouzelných formulí, a Harry ho už popáté za sebou omráčil a zase vzkřísil. „Že bychom pro změnu omračovali zase ji. Nebo bys mohl říct Dobbymu, Harry. Vsadím se, že by udělal cokoli, aby ti pomohl. Ne že bych si snad chtěl stěžovat…“ opatrně se postavil na nohy a masíroval si záda, „ale už mě všecko bolí…“

„To máš z toho, že se nikdy netrefíš na měkké!“ mínila netrpělivě Hermiona a přerovnávala hromadu polštářů, které přednedávnem používali při zapuzovacím kouzlu a Kratiknot je nechal ve skříni. „Prostě se snaž padat dozadu!“

„Když tě někdo omráčí, těžko si vybíráš, na co dopadneš, Hermiono!“ odsekl Ron nazlobeně. „Proč to na chvíli nevezmeš za mě?“

„Tak dobře, nechme toho, ostatně Harry to kouzlo už zvládl,“ přispíšila si Hermiona. „A s odzbrojovacím kouzlem si starost dělat nemusíme, to už umí dávno… Myslím, že večer bychom měli začít s těmi zaklínadly.“

Nahlédla do seznamu, který si napsali v knihovně.

„Tohle se mi zamlouvá,“ řekla, „tady to překážecí kouzlo. Mělo by zpomalit každého, kdo by se tě pokusil napadnout, Harry. Tím začneme.“

Zazvonil zvon. Chvatně nastrkali polštáře zpátky do Kratiknotovy skříně a vyklouzli z učebny.

„Uvidíme se na večeři!“ rozloučila se Hermiona, neboť šla na věštění z čísel, kdežto Harry a Ron zamířili do severní věže na hodinu jasnovidectví. Vysokými okny dopadaly na chodbu široké pruhy oslnivě zlatého slunečního světla. Obloha venku byla tak zářivě modrá, že vypadala jako ze smaltu.

„U Trelawneyové bude horko jako v peci, ona ten oheň nikdy nenechá vyhasnout,“ předpověděl Ron, když vystupovali po schodišti ke stříbrnému žebříku a k padacím dveřím.

Odhadl to naprosto správně. V chabě osvětlené místnosti bylo horko k padnutí. Nasládlá vůně, jež vystupovala z krbu, byla ještě těžší než jindy. Než Harry stačil dojít k jednomu z oken zakrytých závěsy, začala se mu točit hlava. Využil toho, že se profesorka Trelawneyová dívá jinam – snažila se totiž vyprostit svou šálu z lampy – nepatrně okno otevřel a postrčil své pestře čalouněné křeslo dozadu, takže mu do obličeje vál lehký vánek. Bylo to příjemné.

„Moji milí,“ řekla profesorka, usedla do pohodlného ušáku proti nim a svýma podivně zvětšenýma očima zkoumavě klouzala po celé třídě, „naše studium věštění z planet je téměř u konce. Dnes se nám však naskýtá vynikající příležitost zkoumat účinky Marsu, neboť se nyní nachází ve velmi zajímavém postavení. Všichni se teď podívejte sem, já ztlumím světla…“

Mávla hůlkou a lampy zhasly. Jediné světlo vycházelo z krbu. Profesorka Trelawneyová se shýbla a vytáhla zpod křesla maličký model sluneční soustavy, zabudovaný ve skleněné kopuli. Byla to překrásná věcička: všechny měsíce se matně třpytily v prostoru kolem devíti planet a žhoucího slunce, a všechny se vznášely pod sklem bez nejmenší opory. Harry lenivě přihlížel, jak jim profesorka začala ukazovat vzrušující úhel, který Mars zaujímá vůči Neptunu. Zaplavila ho těžká vůně z krbu, ale po tváři mu pohrával vánek od okna. Někde za závěsem tiše bzučel nějaký hmyz. Harrymu začala klesat víčka…

Seděl na zádech velikého výra a letěli jasně modrou oblohou k jakémusi starému domu obrostlému břečťanem, který stál vysoko na kopci. Snášeli se níž a níž a vítr příjemně foukal Harrymu do tváře. Když dorazili k temnému, rozbitému oknu v hořejším poschodí, vlétli dovnitř a dál letěli šerou chodbou až k místnosti úplně na konci… nakonec prolétli dveřmi do temného pokoje, v němž byla okna zatlučena prkny.

Harry sklouzl výrovi ze zad… užasle zíral, jak velký pták přeletěl místnost a snesl se do křesla… stálo k němu otočené opěradlem… vedle na podlaze byly dva temné stíny… oba se hýbaly…

Jeden byl veliký had, ten druhý však byl člověk… muž malé postavy se začínající pleší, uslzenýma očima a špičatým nosem… sípal a vzlykal na předložce u krbu…

„Máš štěstí, Červíčku,“ ozval se chladný, vysoký hlas odněkud z křesla, kde přistál výr. „Máš opravdu veliké štěstí, neboť jsi tou hloupou chybou všecko nepokazil. Je mrtvý.“

„Můj Pane!“ vyjekl muž na podlaze. „Můj Pane, já… jsem tak rád… a opravdu mě mrzí…“

„Máš smůlu, Nagini,“ pronesl chladný hlas. „Nakonec ti Červíčka nepředhodím… ale to nic, to nic… ještě zbývá Harry Potter…“

Had zasyčel. Harry viděl, jak kmitá jazykem.

„A teď, Červíčku,“ pokračoval chladný hlas, „ještě maličkost, aby sis pamatoval, že další hloupou chybu ti už nestrpím…“

„Ne, to ne, můj Pane… prosím vás…“

Z hloubi otočeného křesla se vynořila špička hůlky a mířila na Červíčka. „Crucio!“ pronesl chladný hlas.

Červíček zavřeštěl – vřískal, jako by měl všechny nervy v těle v jednom ohni, a jak měl Harry jeho vřískotu plné uši, jizva na čele ho začala bolestně pálit. Zavřeštěl také… teď ho Voldemort uslyší, dozví se, že je tady…

„Harry! Harry!“

Otevřel oči. Ležel na podlaze v učebně profesorky Trelawneyové a zakrýval si rukama obličej. Jizva ho dosud tak prudce pálila, že mu slzely oči. Ta bolest byla skutečná. Celá třída ho obklopila a Ron klečel vedle něj a tvářil se zděšeně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Samozřejmě že není!“ prohlásila profesorka Trelawneyová a vypadala krajně rozrušená. Její veliké oči se vznášely nad Harrym a upřeně si ho prohlížely. „Co to bylo, Pottere? Zlá předtucha? Zjevení? Co jste viděl?“

„Nic,“ zalhal Harry. Posadil se a cítil, jak se třese. Nedokázal přestat těkat očima kolem, do stínů za sebou: Voldemortův hlas zněl před chvílí tak blízko…

„Tiskl jste si tu jizvu!“ naléhala profesorka Trelawneyová. „Válel jste se po podlaze a tiskl jste si tu jizvu! No tak, Pottere, svěřte se mi, já se v takových věcech vyznám!“

Harry se na ni podíval.

„Myslím, že budu muset jít na ošetřovnu,“ řekl. „Strašně mě bolí hlava.“

„Můj milý, to ve vás bezpochyby podnítily mimořádně jasnovidné vibrace mé učebny!“ namítla profesorka. „Jestliže teď odejdete, unikne vám příležitost dohlédnout dál, než jste kdy v životě…“

„Nechci vidět nic jiného než nějaký prášek proti bolení hlavy,“ řekl Harry.

Postavil se. Třída od něj ustoupila. Všichni vypadali ustrašeně.

„Uvidíme se potom,“ zamumlal Harry Ronovi, popadl svoji brašnu a zamířil k padacím dveřím. Profesorka Trelawneyová měla ve tváři výraz hlubokého rozčarování, jako by jí právě upřeli nějaký úžasný zážitek, ale Harry si jí vůbec nevšímal.

Když sestoupil po stříbrném žebříku dolů, nezamířil však na ošetřovnu – ani v nejmenším neměl v úmyslu tam jít. Sirius mu řekl, co má dělat, kdyby ho jizva začala znovu bolet, a on se hodlal řídit jeho radou: zamířil proto rovnou k Brumbálově pracovně. Cestou po chodbách myslel na to, co ve snu viděl… byl stejně živý jako onen sen, který ho probudil tenkrát v Zobí ulici… v duchu si promítal všechny podrobnosti a snažil se určitě si je zapamatovat… slyšel, jak Voldemort obviňuje Červíčka, že udělal nějakou hloupou chybu… sova však přinesla dobrou zprávu, chybu se podařilo napravit a někdo byl mrtev… Voldemort tudíž nepředhodí Červíčka hadovi… zato mu hodlá předhodit jeho, Harryho…

Vůbec si nevšiml, že už minul kamenný chrlič, jenž chránil vchod do Brumbálovy pracovny. Zamrkal, ohlédl se, uvědomil si, že přešel, vrátil se zpátky a stoupl si před chrlič. Potom si vzpomněl, že nezná heslo.

„Citrónová zmrzlina?“ zkusil to.

Chrlič se nepohnul.

„Dobrá, dobrá,“ řekl Harry a upíral na něj oči. „Dropsy. Ehm – tyčinka lékořice. Šumivé bzučivky. Maxovy maxižvýkačky. Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak… ale ne, ty přece nemá rád, viď? Hele, prostě se otevři, slyšíš?“ vyhrkl rozzlobeně. „Opravdu s ním potřebuji mluvit, a spěchá to!“

Chrlič dál stál nehnutě.

Harry do něj kopl, ale docílil jedině toho, že jej nesnesitelně zabolel naražený palec. „Čokoládová žabka!“ rozkřikl se vztekle, jak stál jen na jedné noze. „Sladké brčko! Hejno švábů!“

Chrlič náhle ožil a uskočil stranou. Harry zamrkal.

„Hejno švábů?“ opakoval užasle. „Vždyť jsem si dělal jenom legraci…“

Proběhl mezerou mezi stěnami a vkročil na první schod točitého kamenného schodiště, které se pomalu pohybovalo vzhůru, zatímco vchod za ním se znovu zavřel, a po chvíli schody vynesly Harryho až k lesklým dubovým dveřím s mosazným klepadlem.

Z pracovny k němu doléhaly hlasy. Sestoupil z pohyblivého schodiště, zaváhal co teď, a zaposlouchal se.

„Obávám se, že mezi tím nevidím žádnou souvislost, Brumbále, ať dělám co dělám!“ Poznal hlas ministra kouzel, Korneliuse Popletala. „Ludo tvrdí, že Berta je schopná perfektně zabloudit kdekoli. Všichni bychom očekávali, že už ji měl najít, s tím souhlasím, jenomže nemáme jediný důkaz, že by se stala obětí zločinu, Brumbále, ani jediný důkaz! Zejména ne o tom, že by to nějak souviselo se zmizením Bartyho Skrka!“

„A co vy si myslíte, že se stalo s Bartym Skrkem, pane ministře?“ zavrčel hlasitě Moody.

„Podle mě jsou dvě možnosti, Alastore,“ řekl Popletal. „Buď se Skrk konečně zhroutil – a budete se mnou jistě souhlasit, že je to víc než pravděpodobné při tom, co ho postihlo v osobním životě – anebo se zbláznil a zatoulal se bůhvíkam…“

„To by se ovšem musel zatoulat mimořádně rychle, Korneliusi, pokud je to pravda,“ poznamenal Brumbál rozvážně.

„Nebo snad – dobrá…“ Popletalův hlas zněl rozpačitě. „Vyjádřím se k tomu později, až si prohlédnu místo, kde jste ho našli. Říkali jste ale, že to bylo hned za krásnohůlským kočárem – Brumbále, copak nevíte, co je ta ženská zač?“

„Pokládám ji za velice schopnou ředitelku – a kromě toho výborně tančí,“ odvětil Brumbál klidně.

„Nechte toho, Brumbále!“ rozčilil se Popletal. „Nemyslíte, že jí díky Hagridovi bezdůvodně straníte? Všichni obři ale neškodní nejsou – a jak můžete o Hagridovi tvrdit, že je neškodný, když je přímo posedlý netvory a obludami…“

„Nepodezírám madame Maxime o nic víc než Hagrida,“ poznamenal Brumbál stále s klidem. „Možná jste vůči ní zaujatý, Korneliusi.“

„Můžeme tuhle debatu ukončit?“ zavrčel Moody.

„Ano, jistě, pojďme se podívat do toho lesa,“ souhlasil Kornelius netrpělivě.

„To jsem neměl na mysli,“ řekl Moody. „Ale venku za dveřmi stojí Potter a chce s vámi mluvit, Brumbále.“

30 / Myslánka

Dveře do pracovny se otevřely.

„Nazdar, Pottere,“ řekl Moody. „Tak pojďte dál.“

Harry vstoupil. V Brumbálově pracovně už jednou byl; byla to velice krásná kruhová místnost, na jejíchž stěnách visely podobizny bývalých bradavických ředitelů a ředitelek, kteří vespolek tvrdě spali a prsa se jim lehce zvedala a klesala.

Vedle Brumbálova psacího stolu stál Kornelius Popletal ve svém obvyklém proužkovaném obleku a v ruce držel světlezelenou buřinku.

„Harry!“ oslovil ho ministr bodře a vykročil mu vstříc. Jak se máš?“

„Skvěle,“ zalhal Harry.

„Právě jsme mluvili o tom večeru, kdy se objevil na školních pozemcích pan Skrk,“ navázal Popletal. „To tys ho našel, že ano?“

„Ano,“ přisvědčil Harry. Potom si řekl, že nemá smysl předstírat, že neslyšel, o čem mluvili, a dodal: „Ale madame Maxime jsem nikde neviděl, a té by dalo dost práce, kdyby se chtěla schovat, nemyslíte?“

Brumbál se za Popletalovými zády na Harryho usmál a v očích mu zaplály veselé jiskřičky.

„No to jistě,“ odpověděl Popletal a zatvářil se rozpačité. „Právě jsme se chystali na malou procházku po školních pozemcích, Harry, takže nás prosím omluv… možná by ses prostě mohl vrátit do třídy…“

„Chtěl jsem s vámi mluvit, pane profesore,“ přispíšil si Harry a Brumbál na něm spočinul rychlým, zkoumavým pohledem.

„Počkej tu na mě, Harry,“ vyzval ho. „Nebudeme si to tam nijak dlouho prohlížet.“

Ministr s oběma profesory se kolem něj mlčky vyhrnuli ven a zavřeli za sebou. Asi tak za minutu Harry slyšel, jak se klapání Moodyho dřevěné nohy pomalu ztrácí dole na chodbě. Rozhlédl se.

„Nazdar, Fawkesi,“ pozdravil.

Fawkes, fénix profesora Brumbála, stál na svém zlatém bidýlku u dveří. Byl velký jako labuť, měl nádherné červené a zlaté peří a teď švihl svým dlouhým ocasem a vlídně na Harryho mrkl.

Harry se posadil na židli před Brumbálovým psacím stolem. Několik minut tam seděl, prohlížel si někdejší ředitele a ředitelky podřimující v rámech, přemýšlel o tom, co právě vyslechl, a přejížděl si prsty po jizvě, která už ho přestala bolet.

Tady, v ředitelově pracovně, se cítil mnohem klidnější, protože věděl, že Brumbálovi zanedlouho vylíčí, co se mu zdálo. Zadíval se na stěnu za psacím stolem. Na poličce tam stál odřený, záplatovaný Moudrý klobouk. Ve skleněné skříni vedle něj ležel nádherný stříbrný meč s velikými rubíny zasazenými v jílci, který ihned poznal: sám ho v druhém ročníku vytáhl z Moudrého klobouku. Meč kdysi patřil Godriku Nebelvírovi, zakladateli Harryho koleje. Harry vzpomínal, jak mu tehdy přišel na pomoc ve chvíli, kdy už myslel, že nemá sebemenší naději. Zálibně si jej prohlížel a vtom postřehl skvrnu stříbřitého světla, jež mihotavě tančila po skleněné skříni. Zadíval se pozorněji, aby zjistil, kde se tu vzala, a spatřil střípek čehosi stříbřitě bílého; pableskoval z černé skříně za jeho zády, kterou někdo pořádně nezavřel. Harry na chvilku zaváhal, podíval se na Fawkese, nakonec však vstal, př ešel pracovnu a skříň otevřel.

Ležela v ní mělká kamenná mísa s podivnými ozdobami kolem horního okraje: byly to runy a znaky, které Harry neznal. Stříbřité světlo vycházelo z vnitřku mísy, jejíž obsah se nepodobal ničemu, co Harry kdy viděl. Nedokázal určit, zda je v míse tekutina nebo plyn. Bylo to cosi třpytně, bělavě stříbrného a bez přestání se to pohybovalo. Povrch se čeřil jako vodní hladina ve větru a vzápětí se roztrhal jako mraky plující sem a tam. Vypadalo to jako zkapalnělé světlo – nebo snad jako vítr v pevném skupenství – Harry to nedokázal pojmenovat.

Měl chuť si sáhnout a zjistit, jaké to je na dotek, téměř čtyřleté zkušenosti v kouzelnickém světě mu však napovídaly, že strkat ruku do mísy plné nějaké neznámé látky by byla ta největší hloupost, jakou by mohl udělat. Vytáhl proto z hábitu svoji hůlku, nervózně se rozhlédl po pracovně, znovu se podíval na látku v míse a šťouchl do ní. Stříbřitá hladina uvnitř se prudce rozvířila.

Harry se naklonil blíž, až měl hlavu ve skříni. Stříbřitá látka náhle zprůzračněla – vypadala jako sklo. Podíval se do mísy v domnění, že uvidí její kamenné dno – ale místo dna spatřil pod hladinou té záhadné látky obrovský sál, do něhož jako by nahlížel kulatým oknem ve stropě.

V sále bylo šero; Harry si pomyslel, že je možná v podzemí, protože nikde nebyla žádná okna, jen pochodně v držácích, stejné jako ty, jež osvětlovaly stěny v Bradavicích. Naklonil se ještě víc, až měl nos sotva tři čísla od sklovité látky, a zjistil, že podél stěn sedí čarodějky a kouzelníci na lavicích postavených do řad nad sebou. Uprostřed sálu stálo prázdné křeslo – při pohledu na něj měl Harry zlověstný pocit. Na jeho opěrkách visely řetězy, jako kdyby toho, kdo do něj usedl, obvykle ke křeslu připoutávali.

Kde ten sál mohl být? Určitě to nebylo v Bradavicích; nikdy na hradě takovou místnost neviděl. Navíc ten dav v záhadném sále na dně mísy tvořili samí dospělí a Harry věděl, že v Bradavicích tolik učitelů zdaleka není. Měl dojem, jako by všichni na něco čekali; třebaže shora viděl jen špičaté čapky, všichni jako by hleděli jedním směrem a nepromluvili mezi sebou ani slovo.

Protože mísa byla kulatá a sál, do něhož nahlížel, byl čtvercový, Harry neviděl, co se děje v rozích. Sklonil se hlouběji a natáhl hlavu, aby tam dohlédl…

Špičkou nosu se dotkl podivné látky, do níž nahlížel.

Vtom se celá Brumbálova pracovna strašlivě zakymácela – Harry přepadl dopředu a spadl po hlavě do mísy…

Nenarazil však čelem na kamenné dno. Propadal se dolů něčím ledově studeným a černým, jako by ho do sebe vtahoval jakýsi temný vír…

A najednou zjistil, že sedí na lavici na konci sálu, který předtím viděl v míse, ovšem na lavici, jež stála vysoko nad ostatními. Vzhlédl ke kamennému stropu a čekal, že zahlédne kulaté okno, kterým sem ještě před chvilkou nahlížel, viděl však jenom tmavý, hladký kámen.

Rychle a prudce oddechoval a rozhlížel se kolem. Nikdo z čarodějek a kouzelníků v sále (a bylo jich snad na dvě stě) se na něj nedíval. Ani jeden z nich jako by si nevšiml, že mezi ně právě spadl ze stropu čtrnáctiletý chlapec. Harry se otočil ke kouzelníkovi, který seděl vedle něj, a vyrazil hlasitý překvapený výkřik, jenž se rozlehl po celém mlčícím sále.

Seděl přímo vedle Albuse Brumbála.

„Pane profesore!“ šeptl přidušeně. „Moc se vám omlouvám – opravdu jsem nechtěl – jen jsem se díval do té mísy ve vaší pracovně – já – kde to jsme?“

Brumbál se však nepohnul ani nepromluvil. Vůbec si Harryho nevšímal. Stejně jako všichni ostatní kouzelníci v lavicích pod nimi upřeně zíral do protějšího rohu sálu, kde byly dveře.

Harry na profesora chvilku vyjeveně koukal, pak se rozhlédl po mlčícím, čekajícím davu a znovu pohlédl na Brumbála. Potom mu svitlo…

Už jednou se octl na místě, kde ho nikdo neviděl ani neslyšel. Tenkrát se propadl stránkou v čarovném deníku rovnou do vzpomínek kohosi jiného… a pokud se příliš nemýlil, nyní se něco takového stalo znovu…

Zvedl pravou ruku, malinko zaváhal a pak prudce zamával Brumbálovi před nosem. Profesor nezamrkal ani se k němu neotočil, vůbec se nepohnul. Harry si řekl, že tím je všechno jasné. Brumbál by ho určitě takhle nepřehlížel. To on, Harry, se octl v něčích vzpomínkách, a vedle něj nesedí dnešní Brumbál, i když není z doby nějak příliš vzdálené… má stejně stříbrné vlasy jako ten dnešní. Ale kde to jsou? A na co všichni ti kouzelníci čekají?

Harry se rozhlédl pozorněji. Pohled shora dával tušit, že místnost se nachází patrně v podzemí – pomyslel si, že je to spíš sklepení než sál. Všechno v něm působilo ponuře a nahánělo hrůzu. Na stěnách žádné obrazy a nikde žádná výzdoba, nic než ty lavice v sevřených řadách nad sebou po obvodu celého sálu, a všechny postavené tak, aby z nich bylo dobře vidět na křeslo s řetězy na opěrkách.

Než si Harry stačil udělat úsudek, kde vlastně jsou, uslyšel kroky. Dveře v rohu sklepení se otevřely a vešli tři lidé – nebo spíš jediný člověk v doprovodu dvou mozkomorů.

Harry pocítil v břiše ledový chlad. Mozkomorové, vysoké nestvůry s obličejem zakrytým kápí, se pomalu a neslyšně sunuli ke křeslu uprostřed sálu a mrtvolnýma, slizkýma rukama drželi muže každý za jednu paži. Muž mezi nimi vypadal, jako by měl každou chvíli omdlít, a Harry mu to věru nezazlíval… věděl, že v té vzpomínce na něj mozkomorové nemohou, až příliš dobře se však pamatoval, jakou mají moc. Shromážděním diváků to trochu trhlo, když mozkomorové muže posadili do křesla s řetězy a poté neslyšně vyšli ven. Dveře za nimi se zabouchly.

Harry pohlédl na muže v křesle a zjistil, že je to Karkarov.

Na rozdíl od Brumbála vypadal mnohem mladší: vlasy i kozí bradku měl černé. Nehalily jej hladké kožešiny, nýbrž tenký, potrhaný hábit, a celý se třásl. Zatímco ho Harry pozoroval, řetězy na opěrkách křesla se náhle zlatě rozzářily, vyplazily se k vězňovým pažím a připoutaly ho.

„Igore Karkarove!“ ozval se strohý hlas nalevo od Harryho. Otočil se po něm a viděl, že v polovině lavice vedle něj vstal pan Skrk. Vlasy měl tmavé, v obličeji daleko méně vrásek a vypadal zdráv a svěží. „Přivezli vás z Azkabanu, abyste vypovídal před ministerstvem kouzel. Sdělil jste nám, že pro nás máte důležité informace.“

Karkarov se napřímil, jak nejvíc mohl, neboť byl pevně připoután ke křeslu.

„To mám, pane,“ přisvědčil, a i když jeho hlas zněl vyděšeně, Harry v něm přesto postřehl známý neupřímný tón. „Chci být ministerstvu prospěšný. Rád vám pomohu. Vím – vím, oč se ministerstvo snaží – chce pochytat poslední přívržence Pána zla. Velice rád k tomu přispěji, jak nejvíc budu moci…“

Z lavic se ozvalo mumlání. Někteří kouzelníci a čarodějky si Karkarova prohlíželi se zájmem, jiní s neskrývanou nedůvěrou. Pak Harry zaslechl z druhé strany vedle Brumbála známý bručivý hlas: „Ty špíno.“

Harry se vyklonil, aby viděl za Brumbála. Seděl tam Pošuk Moody – vypadal však nesrovnatelně jinak. Neměl žádné čarodějné oko, nýbrž dvě normální; obě shlížely dolů na Karkarova a obě byly naplněny hlubokým odporem.

„Skrk ho chce propustit,“ zašeptal Moody Brumbálovi. „Jsou spolu dohodnutí. Trvalo mně půl roku, než jsem ho vystopoval, a Skrk ho teď pustí na svobodu, jestliže nám tu řekne dost nových jmen. Podle mě bychom ho měli vyslechnout a pak ho zas předhodit mozkomorům.“

Brumbál svým dlouhým, křivým nosem vydal tichý, nesouhlasný zvuk.

„Ach ano, zapomněl jsem… vy nemáte mozkomory rád, viďte, Albusi?“ řekl Moody se zatrpklým úsměvem.

„Ne,“ přisvědčil Brumbál klidně, „přiznám se, že nemám. Už dlouho si myslím, že ministerstvo dělá chybu, když se spolčuje s takovými zrůdami.“

„Ale když jde o verbež, jako je tenhleten…“ namítl Moody potichu.

„Říkáte, že pro nás máte jména, Karkarove,“ usekával slova pan Skrk. „Povězte nám je.“

„Musíte pochopit,“ spustil výmluvně Karkarov, „že Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, dělal vždy všechno v největším utajení – chtěl, abychom my ostatní – chci říci, jeho přívrženci – a já teď velice lituji, že jsem k nim kdy patřil…“

„Tak už to rozbal,“ ušklíbl se Moody.

„…abychom neznali jména všech svých druhů – on jediný přesně věděl, kdo všechno k nám patří…“

„Což bylo prozíravé, protože takovým, jako jsi ty, Karkarove, to zabránilo, aby je všechny udal,“ zamumlal Moody.

„Říkal jste ovšem, že nějaká jména pro nás máte,“ připomněl mu pan Skrk.

„Ano – jistě, to mám,“ vyhrkl Karkarov bez dechu. „A byli to jeho významní přívrženci, to si prosím zapamatujte. Viděl jsem na vlastní oči, jak plnili jeho příkazy. Podávám toto své svědectví na znamení důkazu, že se Pána zla plně a naprosto zříkám a že pociťuji tak hluboké výčitky, že se sotva dokážu…“

„Ta jména!“ požádal ho důrazně pan Skrk.

Karkarov se zhluboka nadechl.

„Patřil k nim Antonín Dolohov,“ řekl. „Viděl jsem – viděl jsem ho mučit spoustu mudlů a – a těch, kteří nestáli na straně Pána zla.“

„A pomáhals mu přitom,“ zamumlal Moody.

„Dolohova jsme už zatkli,“ podotkl Skrk. „Chytili ho krátce po vás.“

„Skutečně?“ otázal se Karkarov a rozšířily se mu oči. „To – to rád slyším!“

Ale nevypadal tak; Harry postřehl, že ta zpráva pro něj byla jako rána do hlavy. Jedno ze jmen, která měl k udání, bylo bezcenné.

„A co další?“ vyzval ho Skrk chladně.

„Ano, jistě… dál k nim patřil Rosier,“ vyhrkl Karkarov. „Evan Rosier.“

„Rosier je mrtvý,“ sdělil Skrk. „I jeho chytili krátce po vás. Místo aby šel po dobrém, postavil se na odpor, a při té srážce zahynul.“

„A vzal si s sebou i kousek ze mě,“ šeptl zprava Moody. Harry se k němu otočil a viděl, jak ukazuje Brumbálovi nos, z kterého mu pořádný kus chyběl.

„Nic – nic jiného si Rosier nezasloužil!“ poznamenal Karkarov, z jeho hlasu však bylo zřetelně slyšet zděšení. Harry si uvědomil, co ho tak vylekalo: měl strach, že žádná z jeho informací už ministerstvu neposlouží. Karkarov sklouzl očima ke dveřím v rohu, za nimiž bezpochyby dosud čekali mozkomorové.

„A dál?“ zeptal se Skrk.

„Ano!“ znovu promluvil Karkarov. „Patřil k nim Travers – ten se podílel na zavraždění McKinnonových! Mulciber – byl odborník na kletbu Imperius a donutil spoustu lidí, aby páchali strašlivé věci! Rookwood – sloužil Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, jako špeh a předával mu užitečné informace přímo z ministerstva!“

Harry viděl, že tentokrát se Karkarov trefil do černého. Přihlížející v síni si začali mezi sebou šuškat.

„Rookwood?“ zopakoval udané jméno pan Skrk, kývl na čarodějku před sebou, a ta začala zapisovat na pergamen. „Augustus Rookwood z odboru záhad?“

„Ano, ten,“ přisvědčil snaživě Karkarov. „Domnívám se, že měl vytvořenou celou síť kouzelníků nasazených jak na ministerstvu, tak mimo, aby shromažďoval informace…“

„Ovšem Traverse i Mulcibera už máme,“ poznamenal pan Skrk. „Dobrá, Karkarove, pokud je to vše, dopraví vás zpět do Azkabanu, kde setrváte, dokud nerozhodneme…“

„Ještě ne!“ vykřikl Karkarov a tvářil se doslova zoufale. „Počkejte, mám ještě další!“

Harry viděl, jak se v záři pochodní potí a jak jeho bílá kůže stále zřetelněji kontrastuje s černou barvou jeho vlasů a bradky.

„Snape!“ vykřikl. „Severus Snape!“

„Snapea už tento soudní dvůr obvinění zprostil,“ namítl Skrk chladně. „Zaručil se za něj Albus Brumbál.“

„Ne!“ křičel Karkarov a cloumal řetězy, jež ho poutaly ke křeslu. „Ujišťuji vás, že Severus Snape je Smrtijed!“

Brumbál vstal. „V této věci jsem již vypovídal,“ prohlásil klidně. „Severus Snape skutečně byl Smrtijed. Přešel však zpět na naši stranu ještě před Voldemortovým pádem a za cenu obrovského osobního ohrožení se stal naším zvědem. V této chvíli už není o nic víc Smrtijed než já.“

Harry se otočil a podíval se na Pošuka Moodyho. Postřehl, že za Brumbálovými zády má ve tváři výraz hlubokých pochybností.

„To je v pořádku, Karkarove,“ pronesl chladně Skrk. „Vaše výpověď je pro nás prospěšná. Váš případ přezkoumáme. Prozatím se však vrátíte do Azkabanu…“

Hlas pana Skrka se vytrácel. Harry se rozhlédl: sklepem se rozplývalo, jako by bylo z kouře; všechno mizelo a on viděl jen svoje tělo, vše ostatní byla vířící temnota…

Potom se sklepení objevilo znovu. Harry teď seděl jinde – stále na nejvyšší lavici, avšak vlevo od pana Skrka. Atmosféra v sále se zdála jiná: byla uvolněná, téměř radostná. Čarodějky a kouzelníci v lavicích podél stěn se mezi sebou bavili, málem jako by byli na nějakém sportovním utkání. Harryho pozornost upoutala jakási čarodějka v polovině lavic na protější straně: měla krátké světlé vlasy, byla oblečena ve fuchsiově červeném hábitu a olizovala špičku jedovatě zeleného brku. Nepochybně Rita Holoubková v mladším vydání! Harry se rozhlédl: Brumbál opět seděl vedle něj, na sobě však měl jiný hábit. Pan Skrk vypadal unaveněji a tak nějak ukrutněji, byl kost a kůže. Harry pochopil. Byla to jiná vzpomínka, jiný den… a jiný proces.

Dveře v rohu sálu se otevřely a vešel Ludo Pytloun.

Nebyl to však Pytloun zakládající už na sádlo, nýbrž očividně Ludo Pytloun v té nejlepší famfrpálové kondici. Nos ještě neměl zlomený a byl vysoký, štíhlý a samý sval. Když usedal do křesla s řetězy, vypadal nervózně, řetězy ho však nepřipoutaly jako Karkarova, a Pytloun, kterému to zřejmě dodalo odvahy, se rozhlédl po divácích, několika z nich zamával a dokonce se zmohl na lehký úsměv.

„Ludo Pytloune – byl jste předveden před tento Kouzelnický soudní dvůr, abyste se zodpovídal z obvinění souvisejících s činností Smrtijedů,“ začal pan Skrk. „Vyslechli jsme důkazy proti vám a jsme hotovi vynést nad vámi rozsudek. Chcete ještě něco dodat ke své výpovědi, než vyslovíme svůj verdikt?“

Harry nemohl uvěřit vlastním uším. Ludo Pytloun a Smrtijed?

„Snad jenom…“ Pytloun se rozpačitě usmál, „totiž – já vím, že jsem se choval jako idiot…“

Jeden či dva kouzelníci a čarodějky na lavicích kolem se shovívavě usmáli. Pan Skrk však očividně jejich pocity nesdílel: propaloval Pytlouna nanejvýš strohým pohledem plným znechucení.

„Větší pravdu jsi v životě nevyslovil, chlapče,“ zamumlal kdosi za Harryho zády chraplavým hlasem Brumbálovi. Harry se otočil – opět tam seděl Moody. „Kdybych nevěděl, že mu to nikdy valně nemyslelo, řekl bych, že mu některé z těch Potlouků trvale poškodily mozek…“

„Ludoviku Pytloune! Byl jste přistižen, když jste předával informace přívržencům lorda Voldemorta,“ řekl pan Skrk. „Navrhuji, abyste za to byl uvězněn v Azkabanu na dobu ne kratší než…“

Z okolních lavic se však proti tomu ozvaly rozhořčené protesty. Někteří kouzelníci a čarodějky vstali, kroutili hlavami a dokonce panu Skrkovi hrozili pěstmi.

„Ale já jsem vám přece říkal, že jsem o tom neměl sebemenší tušení!“ zvolal Pytloun tak, aby přehlušil žvanící diváky, a vykulil své kulaté modré oči. „Ani v nejmenším jsem to netušil! Augustus Rookwood byl kamarád mého taťky… v životě mě nenapadlo, že by se mohl spolčit s Vy-víte-kým! Myslel jsem, že shromažďuje informace pro nás! A Rookwood mně pořád vykládal, že mi opatří místo na ministerstvu… jak potom, až skončím s famfrpálem, rozumíte… přece se nenechám až do smrti mlátit do hlavy Potlouky!“

Několik diváků se zahihňalo.

„Nyní o tom dám hlasovat,“ pronesl pan Skrk chladně a otočil se na pravou stranu sklepení. „Žádám porotce, aby zvedli ruce… kdo je pro uvěznění…“

Harry pohlédl na pravou stranu sklepení. Ruku nezvedl vůbec nikdo. Mnohé čarodějky a kouzelníci usazení kolem stěn začali tleskat. Jedna čarodějka v porotě vstala.

„Ano?“ vyštěkl na ni tázavě pan Skrk.

„Rádi bychom panu Pytlounovi poblahopřáli k jeho vynikajícímu výkonu minulou sobotu ve famfrpálovém utkání Anglie proti Turecku,“ vyhrkla čarodějka.

Pan Skrk byl vzteky bez sebe. Sklepení se rozbouřilo potleskem: Pytloun vstal a se zářivým úsměvem se ukláněl.

„Takový hnus!“ prskal pan Skrk na Brumbála a posadil se, zatímco Pytloun vyšel ze sklepení. „A Rookwood mu opatří místo… den, kdy k nám Ludo Pytloun nastoupí, bude pro ministerstvo hotová katastrofa…“

A sklepení se znovu rozplynulo. Když se opět vynořilo, Harry se rozhlédl. On i Brumbál nadále seděli vedle pana Skrka, ovzduší v sále však nemohlo být odlišnější. Panovalo v něm absolutní ticho, přerývané jen chraptivými vzlyky jakési čarodějky, která seděla vedle pana Skrka a připomínala věchýtek. Roztřesenýma rukama si tiskla k ústům kapesník. Harry se podíval na pana Skrka a viděl, že je ještě vyzáblejší a šedivější než kdy dřív. Na spánku mu škubal sval.

„Přiveďte je,“ přikázal a jeho hlas se nesl mlčícím sklepením jako ozvěna.

Opět se otevřely dveře v rohu sálu. Tentokrát vešlo šest mozkomorů. Přiváděli mezi sebou čtyři lidi. Harry viděl, jak se diváci v lavicích otáčejí a ulpívají pohledem na panu Skrkovi. Někteří si mezi sebou šuškali.

Mozkomorové usadili jednotlivé vězně do čtyř křesel s řetězy, která stála na podlaze sklepení. Jeden z vězňů byl podsaditý muž, jenž na Skrka hleděl prázdným pohledem; druhý byl hubenější a nervóznější a neustále těkal po divácích očima. Další – žena s hustými, lesklými tmavými vlasy a s přimhouřenýma očima – seděla na křesle s řetězy, jako by to byl trůn, a poslední, sotva dvacetiletý chlapec, se téměř hroutil hrůzou. Třásl se a slámově žluté vlasy mu visely do mléčně bílého obličeje posetého pihami. Vetchá drobná čarodějka na lavici vedle pana Skrka se začala kolébat dozadu dopředu a poplakávala do kapesníku.

Skrk vstal. Pohlédl na čtveřici před sebou a v jeho obličeji se zračila čirá nenávist.

„Stanuli jste zde před Kouzelnickým soudním dvorem,“ pronesl jasně slyšitelným hlasem, „aby nad vámi vynesl rozsudek za zločin tak odporný…“

„Otče,“ ozval se do toho chlapec se slámově žlutými vlasy. „Otče… prosím…“

„…že jsme o podobném u tohoto soudu slýchali jen vzácně,“ Skrk zesílil hlas, aby syna přehlušil. „Vyslechli jsme důkazy proti vám. Všichni čtyři jste obviněni, že jste zajali bystrozora Franka Longbottoma a použili proti němu kletbu Cruciatus, neboť jste se domnívali, že ví, kde se nachází váš uprchlý vládce. Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit…“

„Já jsem to neudělal, otče!“ vřískl dole chlapec v řetězech. „Přísahám, že jsem to neudělal, otče, neposílej mě zpátky k mozkomorům…“

„Dále jste obviněni,“ hřímal dál pan Skrk, „že když vám Frank Longbottom neposkytl informace, jež jste chtěli získat, použili jste kletbu Cruciatus i proti jeho ženě. Připravovali jste znovunastolení Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, a obnovu života se zákony násilí, který jste vedli v dobách, kdy byl mocný. Žádám nyní porotce…“

„Matko!“ vykřikl chlapec dole a vetchá drobná čarodějka vedle pana Skrka se rozvzlykala a kolébala se dál dozadu dopředu. „Matko, zadrž ho, matko, já jsem to neudělal, já při tom nebyl!“

„Žádám nyní porotce,“ burácel pan Skrk, „aby zvedli ruku, pokud jsou stejně jako já přesvědčeni, že si obžalovaní za tyto zločiny zaslouží doživotní vězení v Azkabanu.“

Čarodějky a kouzelníci po pravé straně sklepení svorně zvedli ruce. Diváci v lavicích podél stěn začali tleskat, stejně jako v předchozím procesu tleskali Pytlounovi, a obličeje měli plné divokého nadšení. Chlapec začal křičet.

„Ne, matko, ne! Já jsem to neudělal, já to neudělal, já jsem to nevěděl! Neposílejte mě tam, nedovol mu to!“

Mozkomorové se neslyšně vrátili do sálu. Všichni tři chlapcovi společníci se pokojně zvedli z křesel a žena s přimhouřenýma očima vzhlédla ke Skrkovi a křikla: „Pán zla beztak povstane, Skrku! Uvrhněte nás do Azkabanu, ale my budeme čekat! On povstane znovu a přijde si pro nás, a odmění se nám víc než komu jinému ze svých stoupenců! My jediní jsme mu zůstali věrní! My jediní jsme se ho snažili najít!“

Chlapec se však pokoušel postavit mozkomorům na odpor, i když Harry viděl, jak ho jejich chladná, vysávající síla začíná přemáhat. Někteří z diváků vstali a všichni zahrnovali vězně urážlivými posměšky; žena už důstojně vyšla ze sklepení, chlapec se však stále ještě bránil.

„Vždyť jsem tvůj syn!“ rozkřikl se na pana Skrka. „Jsem tvůj syn!“

„Ty nejsi můj syn!“ zaburácel pan Skrk a oči mu náhle div nevylezly z důlků. „Já žádného syna nemám!“

Vetchá čarodějka vedle něj hlasitě vyjekla a sesula se na lavici. Omdlela, Skrk však jako by si toho ani nevšiml.

„Odveďte je!“ zaryčel na mozkomory a prskal kolem sebe. „Odveďte je, a ať tam shnijí zaživa!“

„Otče! Já jsem s tím neměl nic společného, otče! Ne, to ne! Otče, prosím!“

„Myslím, že je načase, aby ses vrátil ke mně do pracovny,“ ozval se Harrymu u ucha klidný hlas.

Harry sebou trhl a rozhlížel se. Potom se podíval na druhou stranu. Po jeho pravici seděl Albus Brumbál a díval se, jak mozkomorové odvlékají Skrkova syna pryč – a nalevo oď něj stál jiný Albus Brumbál a hleděl přímo na něj.

„Tak pojď,“ vybídl ho Brumbál po jeho levici a zasunul mu ruku pod loket. Harry cítil, jak ho zdvíhá, a sklepení kolem něj se rozplynulo. Okamžik byla všude tma a potom měl pocit, jako kdyby udělal zpomalený přemet a naráz dopadl na obě nohy v Brumbálově pracovně. Byla ozářená sluncem, které ho na chvíli úplně oslnilo. Ve skříni před ním se třpytila kamenná mísa a Albus Brumbál stál vedle něj.

„Pane profesore,“ zajíkl se Harry, „já vím, že jsem neměl – já jsem nechtěl – dveře té skříně byly pootevřené a já…“

„Úplně ti rozumím,“ přikývl Brumbál. Zvedl mísu, odnesl ji ke svému psacímu stolu, postavil ji na naleštěnou desku a posadil se na židli. Posunkem Harrymu naznačil, aby si sedl proti němu.

Harry se posadil a upnul oči na kamennou mísu. Látka v ní opět nabyla svoji původní, stříbřitě bílou podobu a pod jeho pohledem vířila a vlnila se.

„Co je to?“ zeptal se Harry rozechvělým hlasem.

„Tohle? Říká se tomu Myslánka,“ řekl Brumbál. „Občas zjišťuji – a určitě ten pocit znáš také – že mám hlavu k prasknutí naplněnou myšlenkami a vzpomínkami.“

„Aha,“ hlesl Harry, neboť po pravdě řečeno nemohl tvrdit, že by takový pocit někdy měl.

„V takových chvílích,“ vysvětloval Brumbál a ukázal mu na kamennou mísu, „používám Myslánku. Prostě si odsaješ z hlavy přebytečné myšlenky, vyliješ je do mísy a můžeš si je v klidu prohlédnout. Navíc je v téhle podobě snazší postřehnout, co mají společného a jak souvisejí, rozumíš.“

„Chcete říct… že tohle jsou vaše myšlenky?“ zeptal se Harry a zíral na zvířenou bílou látku v míse.

„Ovšem,“ přisvědčil Brumbál. „Počkej, ukážu ti to.“

Vytáhl z hábitu hůlku a špičkou si ji přiložil ke stříbrným vlasům na spánku. Když ji odtáhl, jako by na ní utkvěl vlas – vzápětí však Harry zjistil, že to ve skutečnosti je lesklý pramínek téže podivné, stříbřitě bílé látky, jež byla v Myslánce. Brumbál svou další myšlenku přidal do mísy a Harry užasle pozoroval, jak po hladině pluje jeho vlastní tvář.

Brumbál Myslánku uchopil z obou stran svýma dlouhýma rukama, zvedl ji v náručí a zakroužil s ní, jako když zlatokop krouží pánví, aby našel zlatá zrna… a Harry viděl, jak se jeho tvář proměnila v obličej profesora Snapea, jenž otevřel ústa, promluvil do stropu a ozvěna opakovala jeho hlas: „Je ho zas vidět… a Karkarovovo také… silnější a zřetelnější než kdy dřív…“

„Na tuhle spojitost bych přišel i bez nápovědy,“ vzdychl si Brumbál, „ale na tom nesejde.“ Zadíval se přes horní okraj půlměsícových brýlí na Harryho, jenž dosud užasle zíral na Snapeův obličej kroužící po míse. „Zrovna jsem s Myslánkou pracoval, když pan Popletal přišel na naši schůzku, a uklidil jsem ji dost ve spěchu. Bezpochyby jsem přitom pořádně nezavřel dveře skříně, což samozřejmě upoutalo tvoji pozornost.“

„Nezlobte se,“ zamumlal Harry.

Brumbál však zavrtěl hlavou.

„Zvědavost není žádný hřích,“ prohlásil. „Měli bychom jí ovšem dávat průchod jen opatrně… ano, to určitě…“

Svraštil čelo a špičkou hůlky šťouchl do myšlenek v míse. Obratem se z nich vynořila postava – dívka přibližně šestnáctiletá, obtloustlá a zamračená, jež spočívala nohama pořád v míse a začala se pomalu otáčet. Harryho ani profesora Brumbála si nevšímala. Když promluvila, její hlas se opakoval ozvěnou stejně jako předtím Snapeův, jako kdyby vycházel z té kamenné mísy: „Uřknul mě, pane profesore, a já jsem si z něj přitom jen dělala legraci. Řekla jsem mu, že jsem minulý čtvrtek viděla, jak za skleníky líbá Florence.“

„Ale proč, Berto,“ zeptal se posmutněle Brumbál a pozoroval mlčky se otáčející dívku, „proč jsi ho musela sledovat?“

„Berta?“ šeptl Harry a prohlížel si ji. „To je – to byla Berta Jorkinsová?“

„Ano,“ přisvědčil Brumbál a znovu šťouchl do myšlenek v míse. Berta se do nich propadla nazpátek a nabyly zase stříbřité neprůhlednosti. „Takhle si Bertu pamatuji ze školy.“

Na Brumbálův obličej dopadlo stříbřité světlo z Myslánky a Harryho náhle zarazilo, jak staře profesor vypadá. Věděl samozřejmě, že mu přibývá let, nějak si však nikdy doopravdy nepřipustil, že už je starý.

„Takže, Harry,“ pronesl Brumbál rozvážně. „Než ses zatoulal do mých myšlenek, chtěl jsi mi něco říct.“

„Ano, pane profesore,“ přisvědčil. „Dnes odpoledne jsme měli jasnovidectví, a já – ehm – já jsem při něm usnul.“

Zaváhal a čekal, jestli ho za to pokárá, ale Brumbál jen řekl: „Ani se nedivím. Pokračuj.“

„Totiž, zdál se mi sen,“ vysvětloval Harry. „Sen o lordu Voldemortovi. Mučil v něm Červíčka… víte přece, kdo to je…“

„Ano, vím,“ přitakal ihned. „Pokračuj, prosím.“

„Voldemort dostal od sovy nějaký dopis. Říkal něco v tom smyslu, že Červíčkovu hloupou chybu se podařilo napravit. Říkal o někom, že je mrtvý. A potom řekl, že Červíčka nepředhodí hadovi – ten totiž ležel vedle jeho křesla. Říkal – říkal, že místo něj mu předhodí mě. Potom použil proti Červíčkovi kletbu Cruciatus – a mě začala bolet ta jizva,“ vylíčil mu to všechno Harry. „Bolela mě tak strašně, že mě to probudilo.“

Brumbál se na něj jen díval.

„Ehm – to je všechno,“ řekl Harry.

„Rozumím,“ přisvědčil Brumbál klidně. „Řekni mi, bolela tě ta jizva letos ještě někdy, když nepočítám tenkrát v létě, kdy tě probudila?“

„Ne, já – jak víte, že mě tenkrát v létě probudila?“ užasl Harry.

„Nejsi sám, kdo si dopisuje se Siriusem,“ vysvětlil mu Brumbál. „Od jeho loňského útěku z Bradavic jsem s ním také v pravidelném styku. To já jsem mu doporučil onu jeskyni na úbočí hory jako nejbezpečnější místo, kde se může ukrýt.“

Brumbál vstal a začal za psacím stolem přecházet sem tam. Co chvíli si přitom přiložil špičku hůlky ke spánku, vytáhl odtamtud další stříbřitě lesklou myšlenku a přidal ji do Myslánky. Myšlenky v míse začaly tak prudce vířit, že Harry nedokázal nic jasně rozeznat; viděl jenom rozmazanou barevnou skvrnu.

„Pane profesore?“ ozval se po několika minutách potichu.

Brumbál přestal přecházet sem tam a podíval se na něj.

„Omlouvám se ti,“ řekl klidným hlasem a posadil se zpátky k psacímu stolu.

„Vy – vy víte, proč mě ta jizva bolí?“

Brumbál se na něj chvíli zkoumavě díval a pak řekl: „Mohu se jenom dohadovat, nic víc… Domnívám se, že tě ta jizva bolí, když je Voldemort nablízku, a také ve chvílích, kdy se v něm zvedne zvlášť silný příval nenávisti.“

„Ale… proč?“

„Protože jste navzájem spojeni kouzlem, které selhalo,“ řekl Brumbál. „To není žádná obyčejná jizva.“

„A vy si myslíte, že ten sen… že se to opravdu stalo?“

„Je to možné,“ mínil Brumbál. „Řekl bych dokonce, že nanejvýš pravděpodobné. Harry – viděl jsi přitom Voldemorta?“

„Ne,“ řekl Harry. „Jen jeho křeslo, a ještě zezadu. Ale – stejně bych nic neviděl, nebo snad ano? Chci tím říct – on přece nemá tělo? Jenže – jak by potom držel hůlku?“

„To máš jistě pravdu…“ zamumlal Brumbál. „Jak by mohl…“

Několik minut pak žádný z nich nepromluvil. Brumbál se rozhlížel po pracovně, co chvíli si přiložil špičku hůlky ke spánku a přidal další třpytivou, stříbrnou myšlenku k rozvířené záplavě v Myslánce.

„Pane profesore,“ zeptal se Harry konečně, „myslíte, že opravdu nabývá na síle?“

„Myslíš Voldemorta?“ zeptal se Brumbál a přes Myslánku se na něj podíval. Byl to onen zvláštní, pronikavý pohled, kterým se na něj Brumbál v minulosti podíval už několikrát a Harry měl pokaždé pocit, jako kdyby ho profesor úplně prohlédl, dokonce ještě důkladněji, než Moody svým čarodějným okem. „I v tomto případě, Harry, se s tebou mohu podělit jen o své domněnky.“

Brumbál znovu vzdychl a vypadal starší a unavenější než kdy jindy.

„Léta Voldemortova nového vzestupu,“ řekl, „doprovázejí podivná zmizení. Berta Jorkinsová se beze stopy ztratila právě tam, kde se podle všeho, co víme, zdržoval Voldemort naposled. Právě tak zmizel i pan Skrk – přímo tady v Bradavicích. A ještě tu máme třetí zmizení, kterému bohužel ministerstvo nepřikládá důležitost, poněvadž šlo o mudlu. Jmenoval se Frank Bryce, žil ve vsi, kde vyrostl Voldemortův otec, a od loňského srpna ho nikdo neviděl. Na rozdíl od většiny svých přátel z ministerstva totiž čtu mudlovské noviny.“

Brumbál se na Harryho velice vážně podíval. „Podle mého názoru všechna ta podivná zmizení spolu souvisejí. Ministerstvo se s tím ovšem neztotožňuje – jak jsi sám slyšel, když jsi čekal před mou pracovnou.“

Harry přikývl. Na chvíli oba opět zmlkli a Brumbál co chvíli vybíral z hlavy další myšlenky. Harry měl pocit, že by už měl odejít, zvědavost mu v tom však bránila.

„Pane profesore…“ ozval se znovu.

„Ano, Harry?“ zeptal se Brumbál.

„Ehm… mohu se vás zeptat… to soudní řízení, na kterém jsem se octnul… to v Myslánce?“

„Jen se ptej,“ řekl Brumbál ztěžka, „zúčastnil jsem se mnoha soudů, ovšem některé procesy se mi vybavují víc než jiné… obzvlášť teď…“

„Myslím… myslím ten proces, kde jste mě našel. Ten, ve kterém soudili Skrkova syna. Chtěl jsem se zeptat… to mluvili o Nevillových rodičích?“

Brumbál se na něj podíval pronikavým pohledem.

„Copak ti Neville nikdy neřekl, proč ho vychovávala babička?“ otázal se.

Harry zavrtěl hlavou a podivoval se, jak je možné, že se na to Nevilla za celé čtyři roky, co ho zná, nikdy nezeptal.

„Je to tak, opravdu mluvili o Nevillových rodičích,“ potvrdil Brumbál. „Jeho otec, Frank, byl bystrozor stejně jako profesor Moody. Franka i jeho ženu mučili, aby se dozvěděli, kde našel Voldemort po svém pádu útočiště, jak jsi to ostatně slyšel.“

„Jsou tedy mrtví?“ zeptal se Harry potichu.

„Ne,“ odpověděl Brumbál s takovou trpkostí v hlasu, jakou od něj Harry ještě nikdy neslyšel. „Nezemřeli, ale zešíleli. Oba jsou v Nemocnici svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy. Myslím, že Neville je s babičkou vždycky o prázdninách navštěvuje, ale ani jeden svého syna nepoznává.“

Harry tam seděl ochromený hrůzou. O tomhle se nikdy nedozvěděl… za celé čtyři roky ho nikdy nenapadlo se zeptat…

„Longbottomovi byli velice oblíbení,“ řekl Brumbál. „K tomu útoku na ně došlo krátce po Voldemortově pádu, když si všichni mysleli, že už jim žádné nebezpečí nehrozí. Vyvolalo to takovou bouři hněvu, jakou jsem do té doby neviděl. Ministerstvo bylo vystaveno obrovskému nátlaku, aby dopadlo pachatele. Bohužel výpověď Longbottomových nebyla vzhledem k jejich stavu příliš hodnověrná.“

„Takže syn pana Skrka se na tom možná vůbec nepodílel,“ pronesl Harry pomalu.

Brumbál zakroutil hlavou. „Co se toho týče, nemám nejmenší tušení.“

Harry znovu chvíli seděl mlčky a díval se na vířící stříbrnou látku v Myslánce. Na jazyku ho pálily ještě dvě otázky… týkaly se však možné viny žijících osob.

„Ehm,“ vysoukal ze sebe, „pan Pytloun…“

„…nebyl od té doby obviněn, že by jakkoli napomáhal mocnostem zla,“ konstatoval Brumbál klidným hlasem.

„Fajn,“ dodal rychle Harry a znovu nahlédl do stříbrného víření v Myslánce, které teď bylo pomalejší, protože Brumbál už do mísy nepřidával další myšlenky. „A… ehm…“

Jako by Myslánka vyslovila tu otázku za něj: na hladinu mísy opět vyplaval Snapeův obličej. Brumbál se na něj podíval a pak zvedl oči a pohlédl na Harryho.

„A profesor Snape také ne,“ dodal.

Harry se podíval do jeho světlemodrých očí, a než se stačil zarazit, vyletělo mu z úst to, nač se chtěl zeptat doopravdy. „A proč myslíte, že skutečně přestal podporovat Voldemorta, pane profesore?“

Brumbál několik vteřin vstřebával jeho pohled a potom řekl: „To je, Harry, mezi profesorem Snapem a mnou.“

Harry věděl, že tím jejich rozmluva skončila. Ne že by se snad na něj profesor rozzlobil, podle tónu, jakým mu odpověděl, však pochopil, že je načase, aby se rozloučil. Vstal tedy, a Brumbál se zvedl také.

„Harry,“ zavolal na něj ještě, když už stál u dveří. „Nikomu neříkej, co ses dozvěděl o Nevillových rodičích, prosím. Neville má právo sdělit to ostatním sám, až na to bude připraven.“

„Dobře, pane profesore,“ přisvědčil Harry a měl se k odchodu.

„A ještě…“

Harry se otočil.

Brumbál stál nad Myslánkou, tvář zdola ozářenou stříbrnými záblesky světla, a vypadal starší než obvykle. Chvíli na Harryho upřeně zíral a potom řekl: „Mnoho štěstí při třetím úkolu.“

31 / Třetí úkol

„Takže i Brumbál si myslí, že Ty-víš-kdo nabývá na síle?“ ptal se ho Ron šeptem.

Harry se už svěřil jemu a Hermioně se vším, co spatřil v Myslánce, a téměř se vším, co mu pak Brumbál řekl a ukázal – a samozřejmě to sdělil i Siriusovi, kterému poslal sovu, hned jak odešel z ředitelovy pracovny. Toho večera všichni tři seděli ve společenské místnosti opět dlouho do noci a probírali vše znovu a znovu. Harrymu se z toho až začala točit hlava – pochopil, proč Brumbál říkal, že člověk může mít hlavu tak plnou myšlenek, že se mu uleví, když je může odsát.

Ron upřeně zíral do krbu. Harrymu připadalo, že se jeho kamarád trochu třese, třebaže byl vlahý večer.

„A Snapeovi důvěřuje?“ navázal Ron. „Doopravdy mu důvěřuje, i když ví, že patřil k Smrtijedům?“

„Ano,“ přisvědčil Harry.

Hermiona už dobrých deset minut nepromluvila. Seděla s hlavou v dlaních, s očima upřenýma na svá kolena. Harry si v duchu říkal, že i jí by se taková Myslánka docela hodila.

„Rita Holoubková,“ zamumlala nakonec.

„Prosím tě, jak si teď můžeš dělat starosti kvůli té ženské?“ kroutil hlavou nevěřícně Ron.

„Vůbec si kvůli ní nedělám starosti,“ prohlásila s očima dál upřenýma na svá kolena. Jenom přemýšlím… vzpomínáte si, co mi řekla tenkrát U Tří košťat? ‚O Pytlounovi vím věci, ze kterých by ti vstávaly vlasy na hlavě.‘ To měla na mysli zřejmě tohle, ne? Psala o jeho procesu a věděla, že předával informace Smrtijedům. A Winky zrovna tak, jen si vzpomeňte… ‚Pan Pytloun je špatný kouzelník.‘ Pan Skrk určitě zuřil, když z toho Pytloun vyvázl, mluvil o tom doma.“

„Ano, ale Pytloun ty informace přece nepředával vědomě, nemyslíš?“

Hermiona pokrčila rameny.

„A Popletal si myslí, že na Skrka zaútočila Madame Maxime?“ zeptal se Ron a otočil se k Harrymu.

„Ano,“ přisvědčil Harry, „jenže to říká jen proto, že Skrk zmizel blízko krásnohůlského kočáru.“

„Na tu jsme vůbec nepomysleli, že?“ pronesl Ron pomalu. „Něco vám řeknu: určitě v sobě má obří krev, ale nechce to připustit…“

„Samozřejmě že nechce,“ vybuchla Hermiona a zvedla hlavu. „Podívej, jak dopadl Hagrid, když se Rita dozvěděla o jeho matce. A podívej, jak ukvapené závěry dělá kvůli jeho částečně obřímu původu Popletal. Co je to za hloupé předsudky? Nejspíš bych taky tvrdila, že mám jen velké kosti, kdybych věděla, co mě čeká, když řeknu pravdu.“

Podívala se na hodinky.

„Dneska jsme vůbec necvičili!“ vyhrkla zděšeně. „Měli jsme přece zkoušet to překážecí kouzlo! Zítra se do toho už opravdu musíme dát! Tak pojď, Harry, potřebuješ se trochu vyspat.“

Oba chlapci pomalu vyšli nahoru do své ložnice. Když si Harry oblékal pyžamo, pohlédl tam, kde stála Nevillova postel. Dodržel slib, který Brumbálovi dal, a o jeho rodičích svým kamarádům nic neřekl. Sundal si brýle, uložil se do postele s nebesy a představoval si, jak musí Nevillovi být, když jeho rodiče jsou sice naživu, ale nepoznávají ho. Jemu samotnému se už stalo mnohokrát, že ho litovali úplně cizí lidé kvůli tomu, že je sirotek. Když tak naslouchal Nevillovu chrápání, uvědomil si najednou, že ten chlapec si zaslouží soucit daleko víc než on. Ležel ve tmě zahlcený návalem hněvu a nenávisti vůči těm, kdo mučili Longbottomovy rodiče… vzpomněl si na urážlivé posměšky diváků, když mozkomorové vlekli Skrkova syna a jeho společníky ze soudní síně… pochopil, co přitom cítili… a pak si připomněl mléčně bílou tvář toho kvílícího mladíka a uvědomil si, že o rok později zemřel…

Za tím vším stál Voldemort, říkal si v duchu a ve tmě hleděl na nebesa své postele, to všechno Voldemorta připomínalo… to on rozvrátil ty rodiny a všem těm lidem zničil život…

Ron i Hermiona si vlastně měli opakovat ke zkouškám, které končily právě v den třetího úkolu, místo toho ale většinu času věnovali Harrymu, aby mu pomohli připravit se na něj.

„Tyhle starosti pusť z hlavy,“ odsekla Hermiona, když jim Harry připomněl jejich povinnosti a podotkl, že by přece mohl někdy cvičit i sám. „Aspoň dostaneme nejlepší známky z obrany proti černé magii. O všech těch zaklínadlech bychom se při vyučování vůbec nedozvěděli.“

„A je to dobrá průprava, aby z nás mohli být bystrozorové,“ dodal Ron vzrušeně a vyzkoušel si překážecí kouzlo na vose, která s hlasitým bzučením vletěla do místnosti a on ji ve vzduchu zastavil.

Jakmile začal červen, zavládla na hradě opět vzrušená, napjatá atmosféra; všichni se už těšili na třetí úkol, který se měl uskutečnit týden před koncem školního roku. Harry si nacvičoval zaklínadla v každé volné chvíli, kterou dokázal vyšetřit. Tentokrát si věřil mnohem víc než při obou předchozích úkolech. Věděl, že i ten třetí bezpochyby bude obtížný a nebezpečný, Moody však měl pravdu: Harry přece dokázal všelijaké obludné netvory i kouzelné zábrany obejít už dřív a teď aspoň tušil, co ho čeká, takže se na to mohl připravit.

Profesorku McGonagallovou už přestalo bavit, že na ty tři věčně a všude naráží, a dovolila Harrymu v poledních přestávkách používat k nácviku prázdnou učebnu přeměňování. Zanedlouho zvládl překážecí kouzlo, které mělo zdržet každého, kdo by ho napadl, a postavit se mu do cesty, zmenšovací kletbu, s jejíž pomocí mohl odstranit pevné předměty, které by mu bránily jít dál, a užitečné čtyřsměrné kouzlo, které objevila Hermiona a při němž jeho hůlka ukazovala k severu, takže si v bludišti mohl ověřit, zda jde správným směrem. Stále měl ovšem potíže se štítovým kouzlem, které kolem něj mělo vytvořit dočasnou neviditelnou stěnu, schopnou odrazit méně účinná kouzla; Hermiona ji však dokázala překonat dobře zacíleným sulcovým zaklínadlem. Harry pak dobrých deset minut kulhal na zrosolovatělých nohách po místnosti, než nalistovala účinné protikouzlo.

„Stejně si ale vedeš dobře, opravdu,“ řekla Hermiona povzbudivě, když procházela svůj seznam a odškrtávala zaklínadla, která už zvládli. „Některá z nich se ti určitě budou hodit.“

„Pojďte se podívat!“ vyzval je Ron, který stál u okna a díval se na školní pozemky. „Co to ten Malfoy dělá?“

Harry a Hermiona se zvedli a přistoupili k oknu. Malfoy s Crabbem a Goylem stáli pod stromem. Crabbe a Goyle vypadali, jako kdyby drželi hlídku, a přihlouple se uculovali. Malfoy si přidržoval ruku u úst a cosi do ní říkal.

„Jako když má přenosnou vysílačku,“ zavrtěl Harry hlavou.

„To není možné,“ zavrhla jeho domněnku Hermiona. „Přece jsem vám už říkala, že takové věci v Bradavicích nefungují. Pojď, Harry,“ dodala rázně, otočila se od okna a vrátila se doprostřed učebny. „Zkusíme si ještě jednou to štítové kouzlo.“

Sirius mu teď denně posílal sovy. Stejně jako Hermiona se zřejmě rozhodl soustředit na to, aby Harry zvládl poslední úkol, než se budou moci zabývat něčím jiným. V každém dopisu mu připomínal, že ať se za zdmi bradavického hradu bude dít cokoli, Harry za to nenese odpovědnost a nemůže to nijak ovlivnit.

Jestliže Voldemort opravdu nabývá znovu na síle, je pro mě ze všeho nejdůležitější, aby se ti nic nestalo. Dokud jsi pod Brumbálovou ochranou, nemá šanci vztáhnout na tebe ruku, přesto nesmíš riskovat. Soustřeď se na to, abys bezpečně prošel tím bludištěm, potom se budeme moci zabývat jinými věcmi.

Jak se blížil dvacátý čtvrtý červen, byl Harry den ze dne nervóznější, zdaleka však ne tolik jako před prvním a druhým úkolem. Dobře věděl, že tentokrát udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby se připravil, a navíc to byla poslední překážka – ať už si povede dobře nebo špatně, turnaj tím skončí a jemu se nesmírně uleví.

V den, kdy se konal třetí úkol, bylo u nebelvírského stolu velice rušno už při snídani. Když dorazily poštovní sovy, dostal Harry od Siriuse lístek s přáním štěstí. Byl to jen přeložený kousek pergamenu, na němž byl zepředu špinavý otisk psí pracky, Harry to však ocenil. Před Hermionou přistál výreček a jako obvykle jí přinesl ranní vydání Denního věštce. Hned noviny roztáhla, podívala se na titulní stránku – a celou ji poprskala dýňovou šťávou, kterou měla v puse.

„Co se děje?“ zeptali se Harry s Ronem zároveň a zvědavě na ni civěli.

„Ale nic,“ odpověděla pohotově a pokusila se Věštce schovat, Ron jí ho však vytrhl.

Pohlédl na titulek a prohlásil: „Tak to ne. A už vůbec ne dneska! Ta stará kráva…“

„Copak?“ opakoval Harry. „Už zase Rita Holoubková?“

„Ale ne,“ odpověděl vyhýbavě Ron a stejně jako Hermiona se pokusil noviny schovat.

„To píše o mně, co?“ zeptal se Harry.

„Ale ne,“ řekl nepřesvědčivým tónem.

Než se však Harry začal dožadovat, aby mu to ukázali, křikl na něj od zmijozelského stolu přes celou Velkou síň Draco Malfoy:

„Hej, Pottere! Pottere! Co ta tvoje hlava? Je v pořádku? Nedostaneš třeba záchvat a nevrhneš se na nás?“

Malfoy také držel v ruce Denního věštce. Celý zmijozelský stůl se pochechtával a všichni se na židlích otáčeli, aby viděli, jak na to Harry zareaguje.

„Ukaž,“ vyzval Rona. „Dej to sem.“

Ron mu se zdráháním nakonec noviny podal. Harry je otočil a uviděl svoji fotografii a nad ní titulek přes celou šířku stránky:

HARRY POTTER „NARUŠENÝ A NEBEZPEČNÝ“

Chlapec, jenž přemohl Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, je psychicky labilní a může být i nebezpečný! (Toto sdělení nám poskytla naše zvláštní dopisovatelka Rita Holoubková.) V poslední době vyšla najevo znepokojivá fakta o podivném chování Harryho Pottera, vzbuzující pochyby, zda je vůbec schopen zúčastnit se tak náročné soutěže, jako je turnaj tří kouzelníků, a zda vůbec může studovat školu v Bradavicích.

Denní věštec exkluzivně pro vás odhalil, že se Potter ve škole už několikrát zhroutil a často si stěžuje, že ho bolívá jizva na čele (památka na zaklínadlo, jímž se ho Vy-víte-kdo pokusil zabít). Minulé pondělí byla reportérka Denního věštce při hodině jasnovidectví svědkem toho, jak se Potter vyřítil z učebny a tvrdil, že ho jizva tak strašně bolí, že nemůže dál zůstat na hodině.

Jak říkají přední odborníci z Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, nelze vyloučit, že Potterův mozek byl při útoku Vy-víte-koho trvale poškozen, a lze se též domnívat, že Potterova opakovaná tvrzení, že ho jizva čas od času pobolívá, jsou projevem niterného zmatku, který jej stravuje.

„Může to dokonce předstírat,“ prohlásil jeden z odborníků, „aby na sebe upoutal pozornost.“

Denní věštec odhalil znepokojivá fakta, jež Albus Brumbál, ředitel bradavické školy, před kouzelnickou veřejností pečlivě zatajoval.

„Potter umí mluvit hadí řečí,“ prozradil nám student čtvrtého ročníku Draco Malfoy. „Před dvěma roky tu došlo k celé řadě útoků proti studentům a většina lidí se domnívala, že za nimi stojí právě on – to když viděli, jak se na Soubojnickém klubu neovládl a poštval na jednoho svého spolužáka hada. Všechno se to ale ututlalo. Potter se přátelí také s vlkodlaky a s obry. Myslíme si, že by udělal cokoli, jen aby získal aspoň špetku moci.“

Hadí řeč – schopnost rozmlouvat s hady – se už dávno považuje za součást černé magie. Nejznámější Hadí jazyk našich časů není koneckonců nikdo jiný než sám Vy-víte-kdo. Jeden z členů Ligy na obranu proti mocnostem zla, který si nepřál být jmenován, nám řekl, že podle jeho názoru by každého kouzelníka, jenž umí mluvit hadí řečí, „měli patřičně prověřit. Já osobně bych ani v nejmenším nedůvěřoval nikomu, kdo dokáže rozmlouvat s hady, poněvadž se jich často používá v těch nejhorších odnožích černé magie, a historicky jsou spojováni se zločinci“. Právě tak „každý, kdo vyhledává společnost čarodějných tvorů, k jakým patří vlkodlaci a obři, má nejspíš sklon k násilnostem“.

Albus Brumbál by rozhodně měl zvážit, zda se někdo jako Potter vůbec může zúčastnit turnaje tří kouzelníků. Někteří lidé se dokonce obávají, že v zoufalé snaze v turnaji zvítězit by se Potter mohl dnes večer při plnění třetího úkolu uchýlit k černé magii.

„Tedy – ta se do mě pustila, co?“ řekl Harry pobaveně a noviny zase složil.

U zmijozelského stolu na protější straně se mu Malfoy, Crabbe i Goyle posmívali: ťukali si prstem na čelo, dělali na něj pitvorné obličeje a kmitali jazykem jako hadi.

„Jak se mohla dozvědět, že tě ta jizva při jasnovidectví rozbolela?“ podivoval se Ron. „Dovnitř se přece dostat nemohla ani nemohla slyšet…“

„Bylo otevřené okno,“ namítl Harry. „Otevřel jsem ho, abych mohl dýchat.“

„Jenže jsi byl v nejvyšší části severní věže!“ namítla Hermiona. „Přece tě nemohlo být slyšet až dolů!“

„Podívej, co já vím, na kouzelnické způsoby odposlouchávání jsi tu přece odborník ty!“ prohlásil Harry. „Takže mi pověz, jak to dokázala!“

„Dělám, co můžu!“ řekla Hermiona. „Mně ale… ale…“

Vtom se jí ve tváři objevil podivný, nepřítomný výraz. Pomalu pozvedla ruku a prohrábla si vlasy.

„Poslyš, jsi v pořádku?“ zachmuřil se Ron.

„Jasně že jsem,“ odpověděla bez dechu. Znovu si prsty prohrábla vlasy a pak si přidržela ruku u úst, jako by mluvila do neviditelné vysílačky. Harry s Ronem se na sebe podívali.

„Něco mě napadlo,“ řekla Hermiona a třeštila oči do prázdna. „Myslím, že jsem na to přišla, jak to udělala… V tom případě by ji totiž opravdu nikdo neviděl… ani Moody ne… a klidně by se dostala na okenní římsu… i když se to nesmí… v žádném případě se to nesmí… Myslím, že jsme ji dostali! Skočím si na chviličku do knihovny… jen abych se ujistila!“

Popadla v rychlosti školní brašnu a vyřítila se z Velké síně ven.

„Počkej!“ křikl za ní Ron. „Za deset minut nám začíná zkouška z dějin čar a kouzel! Tedy,“ otočil se zpátky k Harrymu, „ta ale musí tu Holoubkovou nenávidět, když kvůli ní riskuje, že zmešká začátek zkoušky. A co ty budeš na Binnsovi dělat – zase si budeš vzadu v lavici číst v kouzelnických příručkách a opakovat si, co ses naučil pro třetí úkol?“

„Nejspíš,“ přisvědčil Harry; v tu chvíli však za ním k nebelvírskému stolu přišla profesorka McGonagallová.

„Pottere, po snídani se šampióni sejdou v komnatě vedle Velké síně,“ oznámila mu.

„Ale úkol přece začíná až večer!“ zaprotestoval Harry a nechtě se potřísnil míchanými vajíčky, protože se polekal, že si popletl hodinu.

„Já vím, Pottere,“ řekla profesorka. „Ale na poslední úkol jsme pozvali rodiny šampiónů, takže se teď s nimi můžete pozdravit.“

Poté zamířila pryč. Harry se za ní díval s otevřenou pusou.

„Přece si nemyslí, že by za mnou Dursleyovi přijeli?“ obrátil se zaraženě na Rona.

„Co já vím,“ řekl mu. „Už musím běžet, Harry, abych nepřišel na Binnse pozdě. Tak ahoj.“

Než Harry dosnídal, Velká síň se téměř vyprázdnila. Viděl, jak Fleur Delacourová vstala od havraspárského stolu, připojila se k Cedrikovi a oba společně vstoupili do komnaty vedle Velké síně. Posléze se za nimi shrbeně vydal i Krum, Harry však zůstal sedět u stolu. Vlastně o to vůbec nestál, aby tam šel. Žádnou rodinu neměl – tedy aspoň žádnou, která by se přijela podívat, jak riskuje život. Když konečně přece jen vstal, říkal si, že by raději mohl zajít do knihovny a zopakovat si ještě pár zaklínadel. Vtom se ale otevřely dveře postranní komnaty, z nichž vystrčil hlavu Cedric.

„Tak pojď, Harry, vždyť na tebe čekají!“

Harry vstal, úplně vyvedený z míry. Že by Dursleyovi vážně přijeli? Přešel Velkou síň a otevřel dveře komnaty.

Cedric a jeho rodiče stáli hned u dveří. Viktor Krum si rychle bulharsky drmolil se svými černovlasými rodiči v koutě a Harry si všiml, že hákovitý nos zdědil po otci. Na druhé straně komnaty Fleur brebentila francouzsky s matkou a její malá sestra Gabriela se držela maminky za ruku. Fleur mu zamávala a Harry jí to oplatil. A pak před krbem uviděl stát paní Weasleyovou a Billa a oba se na něj zářivě usmívali.

„To jsi nečekal, viď?“ zvolala paní Weasleyová celá natěšená, když se Harry široce usmál a zamířil k nim. „Řekli jsme si, že se na tebe přijedeme podívat, Harry!“ Sklonila se a políbila ho na tvář.

„Tak co, všechno v pořádku?“ zeptal se Bill, zazubil se na něho a potřásl mu rukou. „Charlie chtěl přijet taky, ale nedostal volno. Říkal, že s tím maďarským trnoocasým jsi to zvládl přímo fantasticky.“

Harry si všiml, že se Fleur Delacourová dívá matce pres rameno a prohlíží si Billa s neskrývaným zájmem. Jeho dlouhé vlasy ani náušnice s kančím zubem jí očividně nevadily.

„To je od vás milé,“ zamumlal Harry. „Maličkou chviličku jsem si říkal – že by Dursleyovi?“

„Ehm,“ sešpulila paní Weasleyová ústa. Nikdy si nedovolila mluvit před Harrym o Dursleyových špatně, vždycky se jí však v očích zablesklo, když padlo jejich jméno.

„Je to paráda, být zase tady,“ prohlásil Bill a rozhlížel se kolem dokola (Violeta, přítelkyně Buclaté dámy, na něj zamrkala z rámu). „Nebyl jsem tady už pět let. Máte tu ještě ten obraz bláznivého rytíře? Myslím sira Cadogana.“

„No jasně,“ přikývl Harry, který se s Cadoganem setkal loni.

„A co Buclatá dáma?“ vyptával se Bill.

„Ta tu bývala už za mě,“ řekla paní Weasleyová. „Jak ta mě jednou sjela, když jsem se vracela do ložnice až ve čtyři ráno…“

„A co jsi prosím tě dělala, že jsi ve čtyři ráno nebyla ještě v posteli?“ vytřeštil Bill užaslé oči na matku.

Paní Weasleyová se zeširoka usmála a v očích jí zahrály jiskřičky.

„Vyšli jsme si s tvým otcem na takovou malou noční toulku,“ řekla, „a nachytal nás Apollyon Pringle, tehdejší školník – tvůj otec na to má dodnes památku.“

„Co kdybys nás tu trochu provedl, Harry?“ navrhl Bill.

„Tak dobře,“ souhlasil Harry a zamířili ke dveřím do Velké síně.

Když míjeli Amose Diggoryho, zvedl Cedrikův otec hlavu. „Tak co, Harry?“ změřil si ho od hlavy k patě. „Počítám, že už nevypínáš hlavu tak vysoko, když má Cedric stejně bodů jako ty?“

„Prosím?“ podivil se Harry.

„Nech ho být,“ šeptl mu Cedric a zamračeně na otce zazíral. „Od té doby, co Rita Holoubková otiskla svůj článek o turnaji tří kouzelníků, chodí pořád nabroušený – to proto, že to vyznívá, jako bys byl jediný šampión bradavické školy.“

„A namáhal se snad Harry ji opravit? Nenamáhal, co?“ poznamenal Amos Diggory dost nahlas, aby to zaslechl i Harry, který právě mínil vyjít s paní Weasleyovou a s Billem z komnaty ven. „Ale stejně… ty mu ukážeš, Cede. Přece jsi ho už jednou porazil!“

„Rita Holoubková dělá co může, aby vyvolávala rozmíšky, Amosi!“ řekla mu paní Weasleyová rozzlobeně. „Myslela jsem, že to snad víš, když pracuješ na ministerstvu!“

Pan Diggory se zatvářil, jako že teď od něj uslyší něco nepěkného, ale jeho žena mu stiskla paži, a tak jen pokrčil rameny a odvrátil se.

Harry strávil s Billem a s paní Weasleyovou velice příjemné dopoledne: procházeli se po školních pozemcích ozářených sluncem a ukázal jim kočár z Krásnohůlek i kruvalskou loď. Paní Weasleyovou fascinovala Vrba mlátička, kterou tu zasadili až po jejím odchodu ze školy, a dlouze vzpomínala na hajného Ogga, který tu sloužil před Hagridem.

„Jak se má Percy?“ zeptal se Harry, když procházeli kolem skleníků.

„Nijak zvlášť,“ odpověděl Bill.

„Je dost vynervovaný,“ přiznala paní Weasleyová, ztlumila hlas a opatrně se rozhlédla. „Ministerstvo se snaží zmizení pana Skrka ututlat, ale Percyho si předvolali a vyptávali se ho, jak je to s pokyny, které mu pan Skrk posílá. Zřejmě mají podezření, že je možná ve skutečnosti nepíše on. Percy je teď pod velkým tlakem. Ani mu nedovolili, aby dnes večer zastoupil pana Skrka jako pátý porotce; místo něj bude v porotě Kornelius Popletal.“

Pozvolna se vraceli do hradu na oběd.

„Mamko – Bille!“ vyhrkl užasle Ron, když přišel k nebelvírskému stolu. „Kde se tady berete?“

„Přijeli jsme se podívat na Harryho, jak se bude činit při posledním úkolu!“ vysvětlila paní Weasleyová se zářivým úsměvem. „A řeknu vám, je to příjemná změna, když jednou nemusím vařit. Jak jsi dopadl u zkoušky, Rone?“

„Ehm… dobře,“ odpověděl Ron. „Jen jsem si nedokázal vzpomenout na jména všech těch buřičských skřetů, ale pár jsem si jich vymyslel. To nic,“ dodal, naložil si na talíř masovou pastičku zapečenou v těstě a vůbec si nevšímal, jak přísně se jeho matka tváří. „Stejně se všichni jmenují Bodrod Braďatý nebo Šour Špinavec, takže to nebylo nijak těžké.“

Mezitím si k nim přisedli i Fred, George a Ginny a Harry se bavil stejně dobře, jako kdyby byli u nich v Doupěti. Úplně přestal myslet na to, co ho čeká večer, a teprve když se v půli oběda objevila Hermiona, vzpomněl si, že ráno přišla na něco, co se týkalo Rity Holoubkové.

„Tak co nám povíš…?“

Hermiona však varovně zakroutila hlavou a zároveň pohlédla na paní Weasleyovou.

„Nazdar, Hermiono,“ pozdravila ji na rozdíl od dřívějška značně upjatě.

„Dobrý den,“ řekla Hermiona, ale když viděla chladný výraz paní Weasleyové, vytratil se jí úsměv z tváře.

Harry přeletěl pohledem z jedné na druhou a potom řekl: „Paní Weasleyová, doufám, že jste neuvěřila těm žvástům, co Rita Holoubková napsala v Týdeníku čarodějek? Hermiona a já spolu totiž nechodíme.“

„Cože?“ řekla paní Weasleyová. „Ale ne – samozřejmě že ne!“

Od té chvíle se však chovala k Hermioně mnohem vlídněji.

Harry, Bill a paní Weasleyová strávili příjemné odpoledne dlouhou procházkou kolem hradu, po níž se vrátili do Velké síně až na večerní hostinu. Za učitelským stolem právě spolu usedli Ludo Pytloun a Kornelius Popletal. Pytloun byl zřejmě v dobré míře, zato ministr, který z druhé strany seděl vedle madame Maxime, se tvářil přísně a mlčel jako zařezaný. Madame Maxime se dívala do talíře a Harrymu připadalo, že má zarudlé oči. Hagrid na ni vrhal přes stůl jeden pohled za druhým.

Podávalo se víc chodů než obvykle, ovšem Harry, který teď začínal být opravdu nervózní, toho moc nesnědl. Když potom kouzelný strop nad nimi začal z modři nachovět soumrakem, Brumbál se za učitelským stolem postavil a v síni se rozhostilo ticho.

„Dámy a pánové, během pěti minut vás požádám, abyste přešli na famfrpálové hřiště, kde se bude konat třetí a poslední úkol turnaje tří kouzelnických škol. Prosím šampióny, aby se odebrali spolu s panem Pytlounem na stadion.“

Harry se zvedl. Všichni u nebelvírského stolu mu tleskali; Weasleyovi i Hermiona mu popřáli mnoho štěstí, a pak už s Cedrikem, Fleur a Krumem vyšel z Velké síně.

„Jak je, Harry?“ zeptal se ho Pytloun, když kráčeli po kamenných schodech. „Myslíš, že to zvládneš?“

„Jsem v pohodě,“ odpověděl Harry. Svým způsobem to byla pravda: byl nervózní, cestou si však opakoval všechna zaklínadla a kouzla, která si nacvičil, a když si ověřil, že nic z toho nezapomněl, cítil se hned líp.

Došli na famfrpálové hřiště, které teď vůbec nebylo k poznání. Po jeho okraji se kolem dokola tyčil živý plot, vysoký šest metrů. Přímo proti nim zela v plotě mezera, vchod do rozlehlého bludiště; cestička do něj byla temná a naháněla strach.

O pět minut později se tribuny začaly zaplňovat: ze všech stran bylo slyšet vzrušené hlasy a dusot stovek nohou, jak se studenti hrnuli na svá místa. Obloha teď byla sytě tmavomodrá a objevovaly se na ní první hvězdy. Na stadion právě dorazili Hagrid, profesor Moody, profesorka McGonagallová a profesor Kratiknot a připojili se k Pytlounovi a k šampiónům. Měli na čapkách veliké zářící červené hvězdy, až na Hagrida, který ji měl na zádech své spratkové vesty.

„Budeme hlídat venku před bludištěm,“ vysvětlila šampiónům profesorka McGonagallová. „Kdybyste měli nějaké problémy a potřebovali byste, abychom vás ochránili, vystřelíte do vzduchu červené jiskry a někdo z nás si vás najde, rozumíte?“

Šampióni přikývli.

„Takže zaujměte všichni svá místa!“ vybídl Pytloun s úsměvem čtyři dohlížitele.

„Hodně štěstí, Harry,“ zašeptal mu Hagrid, než se všichni čtyři rozešli každý jiným směrem, aby se rozestavili kolem bludiště. Poté si Pytloun zamířil hůlkou na hrdlo, zamumlal „Sonorus“ a jeho kouzlem zesílený hlas se rozlehl po tribunách.

„Dámy a pánové, za okamžik začne třetí a poslední úkol turnaje tří kouzelnických škol! Dovolte, abych vám připomněl, jak si v tuto chvíli stojí jednotliví šampióni: O první místo se dělí – oba s pětaosmdesáti body – pan Cedric Diggory a pan Harry Potter ze školy v Bradavicích!“ Jásot a potlesk byl takový, že ptáci ze Zapovězeného lesa polekaně vzlétli do temnějící oblohy. „Na druhém místě je s osmdesáti body pan Viktor Krum z Institutu čar a kouzel v Kruvalu!“ Další potlesk. „A na třetím – slečna Fleur Delacourová, z Akademie v Krásnohůlkách!“

Harry jen stěží rozeznal v polovině tribuny paní Weasleyovou, Billa, Rona a Hermionu, kteří Fleur zdvořile tleskali. Zamával jim, oni zamávali jemu a povzbudivě se na něj usmívali.

„Takže… Harry a Cedriku, pozor, až zapískám!“ řekl Pyt-loun. „Tři – dva – jedna…“

Krátce foukl do píšťalky a vzápětí Harry i Cedric kvapně vyrazili do bludiště.

Mohutné živé ploty vrhaly na stezku černé stíny – a ať už proto, že byly tak vysoké a husté, nebo že byly očarované – od chvíle, kdy vešli do bludiště, hučení diváků na tribunách přestalo být slyšet. Harrymu to málem připadalo, jako kdyby byl zase pod vodou. Vytáhl hůlku, zamumlal „Lumos“ a slyšel, jak Cedric za ním udělal totéž.

Po necelých padesáti metrech dorazili na rozcestí. Pohlédli na sebe navzájem.

„Tak ahoj,“ řekl Harry a zamířil vlevo, zatímco Cedric se vydal vpravo.

Vzápětí uslyšel, jak Pytloun zapískal podruhé: to do bludiště vešel Krum. Harry přidal do kroku. Stezka, kterou si zvolil, se zdála úplně opuštěná. Zahnul doprava a hnal se kupředu; hůlku přitom držel vysoko nad hlavou, aby dohlédl co nejdál, nic však před sebou neviděl.

Z dáli se Pytlounova píšťalka ozvala potřetí. Teď už byli v bludišti všichni čtyři šampióni.

Harry se co chvíli ohlédl: opět měl onen známý pocit, že ho někdo pozoruje. V bludišti byla minutu po minutě větší tma, obloha nad ním pomalu černala. Dorazil na druhé rozcestí.

„Ukaž mi cestu,“ šeptl hůlce a položil si ji na dlaň.

Hůlka se otočila jednou kolem dokola a pak ukázala vpravo, kde byl neprostupný živý plot. Bylo to směrem k severu a Harry věděl, že ke středu bludiště musí jít na severozápad. Nejlepší proto bylo jít po pěšině, která vedla doleva, a jakmile to bude možné, zamířit zase vpravo.

Stezka před ním byla také opuštěná, a když došel k zatáčce vpravo a vydal se tím směrem, zjistil, že mu opět nestojí nic v cestě. Nevěděl dost dobře proč, byl však stále nervóznější z toho, že se dosud nesetkal s žádnou překážkou. Nepochybně už měl přece na nějakou narazit? Napadlo ho, že se v něm bludiště nejspíš pokouší vzbudit falešný pocit bezpečí. Pak přímo za sebou zaslechl nějaký pohyb: zvedl hůlku, připraven zaútočit, ale její záře dopadla jen na Cedrika, který se právě vyřítil ze stezky napravo. Vypadal ošklivě otřesený a z rukávu hábitu se mu kouřilo.

„Hagridovi třaskaví skvorejši!“ usykl. „Jsou obrovští – jen taktak jsem jim unikl!“

Zavrtěl hlavou, zahnul na další pěšinu a zmizel mu z očí. I Harry ovšem chtěl být od skvorejšů co nejdál, proto znovu přidal do kroku; když však prošel zatáčkou, najednou uviděl…

Po pěšině se k němu neslyšně blížil mozkomor. Byl vysoký dvanáct stop, tvář mu zakrývala kápě a mrtvolně tlející ruce napřahoval před sebe. Postupoval vpřed a poslepu se ho přitom snažil najít. Harry slyšel jeho chrčivý dech a cítil, jak ho zaplavuje vlhký, nelidský chlad; věděl však, co má udělat…

Vybavil si tu nejšťastnější myšlenku, jakou mohl, ze všech sil se soustředil na to, jak se z bludiště dostane ven a pak to s Ronem a Hermionou společně oslaví, zvedl hůlku a vykřikl: „Expecto patronum!“

Ze špičky Harryho hůlky vyskočil stříbrný jelen a hnal se k mozkomorovi, který couvl a škobrtl o lem vlastního hábitu… Harry ještě nikdy neviděl, že by nějaký mozkomor klopýtl.

„Jen počkej!“ vykřikl a běžel v patách svého stříbrného ochránce. „Ty jsi přece obyčejný bubák! Riddikulus!“

Ozval se praskavý zvuk, proměnlivý tvor vybuchl a zůstal po něm jen obláček kouře. Také stříbrný jelen zmizel a Harryho mrzelo, že s ním nezůstal; jak rád by tu nebyl sám… postupoval však dál co nejrychleji a nejtišeji, napínal sluch a hůlku znovu držel vysoko nad hlavou.

Doleva… doprava… znovu doleva… dvakrát se přitom octl ve slepé uličce. Opět si pomohl čtyřsměrným kouzlem a zjistil, že míří příliš na východ. Otočil se, zahnul doprava a viděl, jak se před ním vznáší podivná nazlátlá mlha.

Opatrně se k ní přiblížil a zamířil na ni světlem z hůlky. Vypadalo to na nějaké kouzlo, a tak uvažoval, zda tu mlhu dokáže odstranit z cesty.

„Reducto!“ zvolal.

Kouzlo proletělo mlhou na druhou stranu a nijak jí neublížilo. Harry si pomyslel, že ho to mělo napadnout: zmenšovací kletba totiž sloužila pro pevné předměty. Co by se stalo, kdyby tou mlhou prošel? Mělo smysl se toho odvážit, nebo se měl raději otočit a jít zpátky?

Stále ještě váhal, když vtom do ticha zazněl hlasitý výkřik.

„Fleur?“ vyjekl.

Odpovědí mu však bylo naprosté ticho. Rozhlížel se na všechny strany. Co se jí stalo? Její výkřik se ozval odněkud zepředu – zhluboka se tedy nadechl a proběhl kouzelnou mlhou.

Svět se převrátil vzhůru nohama: Harry visel ze země, vlasy měl zježené a brýle mu klouzaly po nose, jen jen mu v příštím okamžiku spadnout do bezedné oblohy. Přitiskl si je na špičku nosu a zůstal zděšeně viset. Měl pocit, jako by měl nohy přilepené k trávě, z níž se teď stal strop. Pod ním se donekonečna prostírala temná obloha posetá hvězdami. Připadalo mu, že kdyby se teď pokusil pohnout třeba jen nohou, spadl by ze země úplně.

„Uvažuj,“ přikázal sám sobě, jak se mu všechna krev nahrnula do hlavy, „uvažuj přece…“

Žádným z kouzel, která si nacvičil, však nemohl čelit tomu, že si země a obloha najednou vyměnily místo. Odváží se pohnout nohou nebo ne? Slyšel, jak mu krev hučí v uších. Měl pouze dvě možnosti – buď se pokusí jít dál, nebo vypálí červené jiskry a bude zachráněn, ale vyloučí ho z turnaje.

Zavřel oči, aby neviděl ten nekonečný prostor pod sebou, a s největším úsilím, jakého byl schopen, zdvihl pravou nohu z travnatého stropu.

A rázem se věci vrátily k obvyklému řádu: Harry padl na kolena na nádherně pevnou zem. Na okamžik jako by ochrnul zděšením. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, znovu vstal a spěšně zamířil dál. Ještě se ohlédl přes rameno, když z té nazlátlé mlhy vyběhl – pomrkávala teď na něj v měsíčním světle jako neviňátko.

Na křižovatce dvou cest se zastavil a rozhlížel se kolem dokola, zda neuvidí Fleur. Byl si jistý, že to byla ona, kdo před chvílí vykřikl. Nač asi narazila? Nestalo se jí něco? Červené jiskry však nikde neviděl – znamenalo to, že se jí podařilo nebezpečí uniknout, nebo měla takové problémy, že ani nestačila vytáhnout hůlku? Zahnul doprava a pociťoval stále větší tíseň… zároveň však nedokázal potlačit myšlenku takže to máme o jednoho míň…

Pohár byl někde tady blízko – a Fleur patrně vypadla ze hry. Zato on dorazil až sem, nebo ne? Co když se mu opravdu podaří zvítězit? Poprvé od onoho večera, kdy zjistil, že je šampiónem, na zlomek vteřiny znovu zahlédl sám sebe, jak před celou školou zdvíhá Pohár tří kouzelníků…

Dalších deset minut nenarazil na žádnou překážku, až na slepé uličky. Dvakrát na témže místě špatně zahnul. Nakonec přece objevil novou pěšinu a vyrazil po ní klusem. Světlo z hůlky se mu komíhalo nad hlavou a jeho stín se mihotal po živých plotech kolem, pokřivený k nepoznání. Pak zahnul do další uličky a přímo před sebou spatřil třaskavého skvorejše.

Cedric měl pravdu – skutečně byl obrovský. Byl dlouhý deset stop a nejvíc ze všeho připomínal obrovského štíra. Dlouhý jedový trn mu trčel zkroucený nad zadkem a tlustý krunýř se zaleskl v záři Harryho hůlky, když s ní na něj namířil.

„Mdloby na tebe!“

Zaklínadlo zasáhlo skvorejšův krunýř a odrazilo se od něj. Harry se v poslední chvíli skrčil, cítil však pach spálených vlasů, jak mu ožehlo temeno. Vzápětí vytryskl skvorejšovi ze zadku oheň a letěl vzduchem přímo k Harrymu.

„Impedimenta!“ vykřikl. Zaklínadlo znovu zasáhlo jen skvorejšův krunýř a odrazilo se od něj. Harry zavrávoral, několik kroků ucouvl a upadl. „IMPEDIMENTA!“

Skvorejš už od něj byl téměř na dosah, když zničehonic ztuhl – Harrymu se podařilo zasáhnout ho do břicha, kde neměl krunýř. S hlasitým supěním se od skvorejše odtáhl a utíkal opačným směrem, jak nejrychleji dokázal – zaklínadlo Impedimenta nepůsobilo trvale a skvorejšovi musely každou chvíli nohy začít znovu sloužit.

Vydal se stezkou vlevo a octl se ve slepé uličce. Vrátil se, odbočil doprava, a skončil v další. S bušícím srdcem se přinutil zůstat stát, znovu použil čtyřsměrné kouzlo, couvl o několik kroků zpátky a vybral si pěšinu, jež směřovala na severozápad.

Několik minut po ní uháněl vpřed, když ze stezky souběžné s jeho cosi zaslechl a zůstal na místě stát.

„Co to děláš?“ křičel Cedric. „Co si to ksakru myslíš, že děláš?“

A potom Harry uslyšel Krumův hlas:

„Crucio!“

Vzduch byl rázem plný Cedrikových skřeků. Harry se zděšeně vyřítil vpřed a pokoušel se najít průchod na Cedrikovu stezku, ale když žádný neobjevil, zkusil znovu zmenšovací kletbu. Příliš nepůsobila, přece jen však v živém plotě vypálila škvíru, do níž Harry strčil nohu a kopal do hustých větví a trní tak dlouho, až v nich prorazil otvor: s námahou prolezl na druhou stranu, a potrhal si přitom hábit, ale hned vpravo uviděl na zemi ležet Cedrika, jak sebou trhá a škube. Krum stál nad ním.

Harry se napřímil a namířil na něj hůlkou právě ve chvíli, kdy zvedl hlavu. Krum se otočil a dal se na útěk.

„Mdloby na tebe!“ křikl Harry.

Kletba zasáhla Kruma do zad: na místě se zastavil, padl dopředu a zůstal nehybně ležet s obličejem v trávě. Harry se vrhl k Cedrikovi, který už sebou přestal škubat, jenom ležel, snažil se popadnout dech a rukama si zakrýval tvář.

„Jsi v pořádku?“ zachraplal Harry a uchopil ho za paži.

„Jo,“ zasupěl Cedric. Jo… i když tomu pořád nemůžu uvěřit… připlížil se ke mně zezadu… zaslechl jsem ho, tak jsem se otočil a on už na mě mířil hůlkou…“

Cedric vstal. Ještě se celý třásl. Potom se oba bradavičtí šampióni zadívali na ležícího Kruma.

„To se mi vůbec nechce věřit… myslel jsem, že je docela prima,“ řekl Harry a zpytavě na Kruma zíral.

„Já taky,“ přiznal Cedric.

„Slyšel jsi předtím křičet Fleur?“ zeptal se Harry.

„Slyšel,“ přisvědčil Cedric. „Snad nemyslíš, že ji Krum taky dostal?“

„Nevím,“ odpověděl pomalu Harry.

„Necháme ho tady?“ zamumlal Cedric.

„Ne,“ rozhodl Harry. „Myslím, že bychom měli vystřelit červené jiskry. Ať si pro něj přijdou… jinak by ho mohl sežrat nějaký skvorejš.“

„To by mu jedině patřilo,“ zamumlal Cedric, přesto však zvedl hůlku a vyslal do vzduchu spršku červených jisker, které se vznášely vysoko nad Krumem a označovaly místo, kde leží.

Harry s Cedrikem ještě chvíli stáli ve tmě a rozhlíželi se kolem. Pak Cedric řekl: „Ehm… asi bychom měli jít dál…“

„Cože?“ zeptal se Harry. „Ano… ovšem…“

Byl to zvláštní okamžik. Oba se na chvilku spojili proti Krumovi – teď si však znovu uvědomili, že jsou soupeři. Beze slova vykročili dál po temné stezce a potom Harry zahnul doleva, Cedric doprava – a zakrátko se už jejich kročeje ztratily ve tmě.

Harry cestou opakovaně používal čtyřsměrné kouzlo, aby měl jistotu, že jde správným směrem. Teď už zůstali ve hře jenom on a Cedric. Víc než kdy předtím v něm vzplála touha dorazit k Poháru jako první, pořád však nemohl tak úplně uvěřit tomu, při čem před chvílí přistihl Kruma. Použít proti nějaké lidské bytosti některou kletbu, jež se nepromíjí, znamenalo podle Moodyho doživotní vězení v Azkabanu. Tak zoufale přece Krum po Poháru tří kouzelníků určitě netoužil… Harry zrychlil krok.

I když ho co chvíli zdržely další slepé uličky, s houstnoucí tmou si byl jistý, že se přibližuje ke středu bludiště. Ve chvíli, kdy kráčel po dlouhé, rovné pěšině, znovu zahlédl jakýsi pohyb a světlo z jeho hůlky dopadlo na neobyčejné stvoření, které až do té chvíle viděl jen na obrázku ve svém Obludném obludáriu.

Byla to sfinga. Tělem připomínala obrovského lva: měla veliké tlapy s ostrými drápy a dlouhý žlutavý ocas se štětkou hnědých chlupů na konci, hlavu však měla ženskou. Když se k ní přiblížil, obrátila k němu své dlouhé mandlové oči a Harry váhavě zvedl hůlku. Sfinga však nebyla přikrčená, jako kdyby chtěla každou chvíli zaútočit: přecházela po stezce z jedné strany na druhou, jen aby mu zahradila cestu.

Pak promluvila hlubokým, chraplavým hlasem. „Jsi už blízko svého cíle. Ta nejkratší cesta vede kolem mne.“

„No, a… byla bys tak hodná a pustila mě dál?“ požádal ji Harry, přestože věděl, co mu odpoví.

„Ne,“ odmítla a dál přecházela sem tam. „Jenom když správně odpovíš na moji hádanku. Uhodneš hned napoprvé – nechám tě projít. Odpovíš špatně – vrhnu se na tebe. A jestliže neřekneš ani slovo, neublížím ti a nechám tě odejít.“

Harrymu spadlo srdce až do kalhot. S hádankami si uměla poradit Hermiona, ale on se v nich nevyznal. Uvažoval, jakou má šanci. Pokud bude hádanka příliš těžká, může prostě mlčet, vrátit se zpátky, aniž mu sfinga ublíží, a pokusit se najít nějakou jinou stezku do středu bludiště.

„Dobrá,“ souhlasil. „Můžeš mi tu hádanku říct?“

Sfinga se posadila přesně uprostřed stezky na zadní tlapy a přednesla mu ji:

„Nejdřív si vzpomeň, kdo nejvíc se honosí,

a i když pozbyl čárku, se jako duha skví.

Hned nato doprostřed to slůvko najít zkus,

na které zastaví koně a pak i vůz.

Nakonec poslouží ti jediná slabika:

když zbledne velká hvězda, zůstane hvězdinka.

Spoj ty tři navzájem a zvíš, zda dál smíš jít:

kterého z živých tvorů bys nechtěl políbit?“

Harry na ni vytřeštil oči.

„Mohla bys mi to říct ještě jednou… a pomaleji?“ požádal ji váhavě.

Sfinga na něj zamžourala, usmála se a hádanku mu zopakovala.

„A ty tři tajenky dohromady dávají tvora, kterého bych nechtěl políbit?“ zeptal se.

Sfinga se usmála svým tajuplným úsměvem, Harry si to však vyložil jako „ano“ a zahloubal se. Samozřejmě existovala spousta tvorů, které by nechtěl políbit. Ze všeho nejdřív si vzpomněl na třaskavé skvorejše, něco mu však napovídalo, že to není ta správná odpověď. Musel se pokusit rozluštit jednotlivé části hádanky…

„Ten, kdo se nejvíc honosí,“ zamumlal a nespouštěl ze sfingy oči, „a skví se jako duha… to by mohl být… nejspíš nějaký hejsek. Ne, ještě jsem nic neřekl! Přece to nemusí být člověk… že by to byl – páv? Ještě se k tomu vrátím… můžeš mi zopakovat, jak je to dál, prosím?“

Sfinga mu znovu odrecitovala prostřední část hádanky.

„Slůvko, na které zastaví koně,“ váhal hlasitě Harry. „Ehm… to mi vůbec nic neříká… a vůz taky ne… můžeš mi ještě jednou zopakovat ten konec?“

Znovu mu odříkala i poslední čtyři verše.

„Když zbledne velká hvězda, zůstane hvězdinka,“ řekl Harry. „A má to být jediná slabika… počkej! To je přece ‚ka‘!“

Sfinga se na něj usmála.

„Páv… ka… a má to být bez čárky… pav… ka…“ říkal si Harry a teď také přecházel sem tam. „Jaké živé stvoření bych nechtěl políbit… pavouka!“

Sfinga se usmívala ještě víc než předtím. Vstala, natáhla přední tlapy a uhnula stranou, aby mohl projít.

„Díky!“ řekl Harry. Ještě byl celý překvapený vlastní důmyslností, přesto však okamžitě vyrazil vpřed.

Už musel být blízko, opravdu blízko… hůlka mu potvrzovala, že jde správným směrem. Pokud nenarazí na něco příliš hrozného, může se mu to podařit…

Znovu si musel zvolit jednu z několika stezek. „Ukaž mi cestu!“ pošeptal hůlce, hůlka se zatočila a ukázala na pěšinu vpravo. Vyrazil po ní a zahlédl před sebou světlo.

Necelých sto metrů od něj se na podstavci třpytil Pohár tří kouzelníků. Harry hned vyrazil jako střela, v tu chvíli se však na stezku před ním vyřítila tmavá postava.

Cedric ho předběhne, bude jasně první: hnal se k Poháru s vypětím všech sil a Harry věděl, že ho nemůže dohonit, vždyť Cedric byl o hodně vyšší a měl mnohem delší nohy než on…

Vtom zahlédl přes živý plot vlevo cosi obrovského – řítilo se to po stezce, jež se křížila s pěšinou, po níž běžel, a pohybovalo se to tak rychle, že se s tím Cedric musel srazit; ale protože měl oči jen pro Pohár, vůbec si toho nevšiml…

„Cedriku!“ zařval Harry. „Pozor vlevo!“

Cedric se ohlédl právě včas, aby ještě stačil kolem toho veletvora proběhnout a nenarazil do něj, ve spěchu však klopýtl. Harry viděl, jak mu hůlka vyletěla z ruky, a pak už na stezku vkročil obrovský pavouk a chystal se na Cedrika vrhnout.

„Mdloby na tebe!“ zaječel znovu Harry. Kletba zasáhla pavoukovo obrovité, černé chlupaté tělo, ovšem zrovna tak dobře po něm mohl hodit kamenem: pavouk sebou trhl, rychle se otočil a místo proti Cedrikovi vyrazil proti němu.

„Mdloby na tebe! Impedimenta! Mdloby na tebe!“

Nebylo to však nic platné – buď byl pavouk tak veliký, nebo v sobě měl tak čarodějnou sílu, že zaklínadla to jenom zhoršovala – Harry ještě na krátký okamžik zahlédl osm lesklých černých očí a kusadla ostrá jako břitva, a pak už se na něj pavouk vrhl.

Uchopil ho předníma nohama a vyzvedl do vzduchu. Harry se zběsile bránil a pokoušel se pavouka kopnout. Zavadil přitom nohou o jeho kusadla a ihned pocítil nesnesitelnou bolest – slyšel, jak Cedric také křičí „Mdloby na tebe!“, ani jeho zaklínadlo však neúčinkovalo o moc víc – a tak Harry zvedl hůlku, když pavouk znovu rozevřel kusadla, a vykřikl: „Expelliarmus!“

Odzbrojovací kouzlo zapůsobilo: pavouk ho pustil, ovšem Harry spadl z výšky dvanácti stop na poraněnou nohu, a ta se pod ním podlomila. Bez rozmyslu zamířil hůlkou na pavoukovo břicho, jako to předtím udělal se skvorejšem, a vykřikl „Mdloby na tebe!“ právě ve chvíli, kdy Cedric zavřeštěl totéž.

Obě spojená kouzla dokázala, co samostatně nesvedlo žádné z nich – pavouk se převrátil na bok, polámal živý plot za sebou a rozhodil po pěšině změť chlupatých nohou.

„Jsi v pořádku, Harry?“ slyšel křičet Cedrika. „Nespadl na tebe?“

„Ne,“ vypravil ze sebe Harry. Podíval se na poraněnou nohu: ošklivě krvácela a na potrhaném hábitu našel jakýsi hustý, lepkavý výměšek z pavoukových kusadel. Pokusil se vstát, noha se však celá chvěla a odmítala ho unést. Lapal po dechu; opřel se o živý plot a rozhlédl se kolem.

Cedric stál jen pár metrů od Poháru tří kouzelníků, jenž se třpytil za jeho zády.

„Tak už si ho běž vzít,“ funěl Harry bez dechu. „Nač ještě čekáš, koukej si ho vzít. Vyhrál jsi.“

Cedric se však nepohnul z místa – díval se na Harryho. Potom se otočil a ulpěl očima na Poháru. V jeho nazlátlém světle spatřil Harry v sokově tváři dychtivý výraz. Cedric se znovu otočil k Harrymu, který se teď opíral o živý plot, aby se udržel na nohou.

„Vezmi si ho ty. Ty bys měl vyhrát,“ nadechl se zhluboka. „Dnes už jsi mi dvakrát zachránil život.“

„Jenomže v pravidlech stojí něco jiného,“ namítl Harry. Měl vztek na celý svět: poraněná noha mu působila hotová muka, celé tělo ho bolelo, jak se předtím snažil odrazit pavoukův útok, a po všem tom úsilí ho Cedric znovu předhonil, stejně jako tenkrát, když pozval Cho na ples dřív než on. „Body získává ten, kdo k Poháru dorazí první, a to jsi ty. Já totiž s touhle nohou opravdu žádné závody nevyhraju.“

Cedric udělal několik kroků k omráčenému pavoukovi, i když se tím vzdaloval od Poháru, a zakroutil hlavou.

„Ne,“ řekl.

„Přestaň být, prosím tě, ušlechtilý!“ vyzval ho Harry podrážděně. „Prostě si ho vezmi, ať můžeme odtud.“

Cedric se díval, jak se Harry napřímil a pevně se přidržoval živého plotu.

„To tys mi tenkrát pověděl o těch dracích,“ prohlásil potom. „Byl bych vyřízený už při prvním úkolu, kdybys mi neřekl, co nás čeká.“

„Mně ovšem taky někdo pomohl,“ odsekl Harry a pokoušel se otřít si zkrvavenou nohu hábitem. „Tys mi zase pomohl s tím vejcem, takže jsme vyrovnaní.“

„Jenže mně s tím vejcem taky někdo pomohl,“ přiznal Cedric.

„Stejně jsme vyrovnaní,“ řekl Harry a co nejopatrněji si stoupl na poraněnou nohu. Jakmile se o ni opřel, celá se roztřásla; když ho pavouk upustil na zem, zřejmě si podvrtl kotník.

„A při druhém úkolu jsi měl dostat víc bodů,“ prohlásil Cedric tvrdohlavě. „Zdržel ses u dna, abys osvobodil všechny zajatce. To já bych neudělal.“

„Já jediný jsem byl tak hloupý, že jsem tu píseň bral vážně!“ řekl Harry trpce. „Prostě si ten Pohár vezmi!“

„Ne,“ stál na svém Cedric.

Překročil propletené pavoučí nohy a připojil se k Harrymu, který na něj ohromeně zíral. Cedric to opravdu myslel vážně! Obrátil se zády ke slávě, jakou mrzimorská kolej nezažila už celá staletí.

„Tak pojď,“ řekl Cedric. Nejspíš ho to stálo každičkou špetku vůle, kterou v sobě měl, stál tu však s kamennou tváří a se založenýma rukama, očividně pevně rozhodnutý.

Harry sklouzl pohledem z Cedrika na Pohár. Na jediný oslnivě světlý okamžik viděl sám sebe, jak s ním vychází z bludiště. Viděl se, jak drží Pohár tří kouzelníků nad hlavou, slyšel burácivý křik diváků a zahlédl tvář Cho Changové rozzářenou obdivem, viděl ji daleko jasněji než kdykoli předtím… a pak ten obraz zmizel a on si uvědomil, že dosud hledí do Cedrikovy temné, zatvrzelé tváře.

„Vezmeme si ho oba,“ navrhl.

„Cože?“

„Zvedneme ho oba najednou. Pořád to znamená, že Bradavice zvítězily, a my se o to podělíme.“

Cedric na něj vytřeštil oči a potom mu poklesly ruce. „Myslíš – to myslíš vážně?“

„Jasně,“ přisvědčil Harry. „Jasně… vždyť jsme stejně jeden druhému pomáhali, nemyslíš? A jsme tu oba. Takže ho vezmeme spolu.“

Chvíli to vypadalo, že Cedric nevěří vlastním uším, potom však jeho tvář rozzářil široký úsměv.

„Tak platí,“ řekl. „Jdeme!“

Uchopil Harryho v podpaží a pomohl mu dokulhat až k podstavci, na kterém Pohár stál. Když k němu dorazili, oba vztáhli ruku, každý k jednomu zářícímu uchu.

„Až napočítám do tří, ano?“ řekl Harry. „Jedna – dva – tři…“

Oba uchopili pohár zároveň, každý za jedno ucho.

Vzápětí ucítil Harry někde za pupíkem nečekané škubnutí. Vznesl se do vzduchu, ale ruku, která svírala pohár, nebyl s to rozevřít. Táhla ho vzhůru, v kvílení větru a ve víru barev, a Cedric letěl vedle něj.

32 / Maso, krev a kost

Prudce dopadl nohama na zem, zraněná noha se mu podlomila a Harry spadl na kolena a na ruce; prsty mu konečně sklouzly z Poháru tří kouzelníků. Zvedl hlavu.

„Kde to jsme?“ zeptal se.

Cedric potřásl hlavou. Vstal, pomohl na nohy i Harrymu, a oba se rozhlíželi kolem.

Vůbec nebyli v Bradavicích. Očividně urazili celé míle – možná i stovky mil – poněvadž zmizely i hory, které hrad obklopovaly. Namísto toho stáli na jakémsi temném, zarostlém hřbitově; za velkým tisem napravo uviděli černé obrysy malého kostelíku. Nalevo od nich se tyčil vysoký kopec a na jeho úbočí Harry jen s námahou rozeznal krásný starý dům.

Cedric se podíval na zem, kde ležel Pohár tří kouzelníků, a pak vzhlédl k Harrymu.

„Poslechni, tobě někdo řekl, že ten Pohár je Přenášedlo?“ zeptal se.

„Ani náhodou,“ odpověděl Harry a rozhlížel se po hřbitově. Vládlo tu naprosté ticho a všechno mu tak trochu nahánělo strach.

„Myslíš, že to patří k našemu úkolu?“

„To nevím,“ řekl Cedric nervózně. „Raději si vezmeme hůlky, co myslíš?“

„Dobře,“ přikývl Harry. Byl rád, že to navrhl Cedric a ne on.

Oba vytáhli svoje hůlky. Harry se neustále rozhlížel kolem dokola. Už zas měl ten podivný pocit, že je někdo pozoruje.

„Někdo sem jde,“ řekl najednou.

Mžourali úzkostně do tmy a sledovali postavu, která mířila mezi hroby k nim a byla stále blíž a blíž. Harry nedokázal rozeznat její tvář; podle chůze a držení paží si však domyslel, že něco nese. Ať už neznámý byl kdokoli, byl malé postavy a na sobě měl plášť s kápí přes hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje. Když byl zas o několik kroků blíž – vzdálenost mezi nimi se neustále zkracovala – měl Harry dojem, že to, co drží v náručí, musí být dítě… nebo to byl jen uzlík šatstva?

Sklonil trochu hůlku a podíval se na Cedrika, který mu odpověděl tázavým pohledem. Znovu se oba otočili k blížící se postavě a sledovali ji.

Neznámý zůstal stát u vysokého mramorového náhrobku, necelé dva metry od nich. Asi vteřinu na sebe všichni tři navzájem jenom zírali.

A potom Harryho jizva zcela nečekaně jakoby vybuchla. Tak hroznou bolest ještě nikdy v životě necítil. Hůlka mu vyklouzla z prstů, jak si zakryl rukama tvář, kolena pod ním podklesla, svalil se na zem a neviděl vůbec nic. Jen hlava jako by se mu měla každou chvíli rozskočit.

Odněkud z veliké dálky, odkudsi nad hlavou, uslyšel vysoký, chladný hlas: „Toho přespočet zabij.“

Ozval se svištivý zvuk a druhý hlas zaskřehotal do tmy dvě slova: „Avada kedavra!“

Mocný záblesk zeleného světla pronikl Harrymu i skrze zavřená oční víčka; slyšel, jak vedle něj dopadlo na zem cosi těžkého; bolest v jizvě byla tak úporná, až se mu chtělo zvracet, pak se však zmírnila. Oči ho dosud pálily, ale otevřel je, předem naplněn hrůzou z toho, co spatří.

Cedric ležel na zemi vedle něj s rukama i nohama rozhozenýma. Byl mrtvý.

Vteřinu, jež obsáhla celou věčnost, upřeně zíral na jeho tvář, na otevřené šedé oči, prázdné a němé jak okna opuštěného domu, a pootevřená ústa, jež vypadala mírně překvapeně. A dřív než si stačil připustit, co vůbec vidí, než pocítil něco jiného než otupělou nevíru, zjistil, že ho někdo zvedá na nohy.

Malý muž v plášti si odložil uzlík na zem, posvítil si hůlkou a vlekl teď Harryho k mramorovému náhrobku. Ještě než ho otočil a přitlačil k náhrobnímu kameni, stačil si Harry v mihotavém světle hůlky přečíst jméno, které na něm stálo:

TOM RADDLE

Muž v plášti vykouzlil vzápětí kolem Harryho těsně utažené provazy a od krku až po kotníky ho k náhrobku připoutal. Zpod kápě Harry slyšel, jak mělce a zrychleně neznámý dýchá. Pokusil se mu postavit na odpor, a muž ho udeřil. Udeřil ho rukou, na níž chyběl prst, a Harry pochopil, kdo pod tou kápí je: byl to Červíček.

„To jste vy?!“ vyjekl.

Červíček stačil už vykouzlit i poslední provaz a neodpověděl. Zkoušel jen, zda jsou všechny provazy pevně utažené, a jak ohmatával uzly, prsty se mu bez ustání třásly. Když se ujistil, že Harry je k náhrobku uvázán tak pevně, že se nemůže pohnout ani o píď, vytáhl z pláště kus jakési černé látky a surově mu ji vecpal do úst. Pak se beze slova otočil a odchvátal pryč. Harry nemohl vydat jediný zvuk, ani nemohl vidět, kam Červíček odešel. Nemohl otočit hlavu a podívat se za náhrobek; viděl jen přímo před sebe.

Cedrikovo tělo leželo asi šest metrů od něj. O několik kroků dál se v záři hvězd třpytil Pohár tří kouzelníků. Harryho hůlka zůstala u Cedrikových nohou. Uzlík šatstva, o němž si Harry předtím myslel, že je to malé dítě, ležel nablízku, v nohách hrobu. Zdálo se, že sebou popuzeně škube. Harry se na uzlík zadíval a jizva ho znovu začala bolestně pálit… náhle si uvědomil, že nechce vidět, co v něm je… nechce, aby ho někdo otevřel…

Zaslechl jakési zvuky u nohou. Pohlédl dolů a spatřil obrovského hada, který se plazil trávou kolem náhrobku, k němuž byl připoután. Červíčkův rychlý, funivý dech byl už zas slyšet hlasitěji. Znělo to, jako kdyby vlekl po zemi něco těžkého. Když se znovu octl v Harryho zorném poli, ukázalo se, že před sebou tlačí k nohám hrobu kamenný kotel. Byl snad plný vody – Harry slyšel, jak to šplíchl kolem – a byl mnohem větší než kotlíky, s nimiž Harry kdy pracoval: obrovská kamenná mísa, dost velká, aby se do ní mohl posadit dospělý muž.

Věc v uzlíčku na zemi sebou škubala stále úporněji, jako kdyby se chtěla vyprostit. Červíček s hůlkou v ruce dělal cosi pod kotlem, až náhle zapraskaly plameny. Velký had se odplazil do tmy.

Tekutina v kotli velice rychle začala vřít. Její povrch se nejen rozbublal, nýbrž vysílal kolem dokola žhavé jiskry, jako kdyby stál v plameni. Pára houstla víc a víc a Červíčka, který ještě přikládal na oheň, už málem nebylo vidět. Pohyby pod pláštěm však byly stále nervóznější. A potom Harry opět uslyšel ten vysoký, chladný hlas:

„Pospěš si!“

Celá hladina vody v kotli teď zářila jiskrami, jako by byla posázena démanty.

„Vše je připraveno, můj Pane.“

„No tak…“ pronesl chladný hlas.

Červíček rozvázal uzlík šatstva ležící na zemi a odhalil jeho obsah. Harry zděšením chtěl vykřiknout, jeho výkřik však úplně zanikl ve zmuchlané látce, kterou mu předtím vecpal Červíček do úst.

Bylo to, jako kdyby převrátil nějaký kámen a odkryl něco odporného, slizkého a slepého – jenže to bylo horší, stokrát horší. To, co v uzlíku přinesl, opravdu vypadalo jako skrčené dítě.

Harry však ještě nikdy nespatřil nic, co by se lidskému dítěti podobalo tak málo. Nikde jediný vlásek, zato samá šupina a bylo to tmavé, syrové a zarudle černé. Ruce i nohy to mělo tenoučké a slaboučké, a obličej – žádné živé dítě nikdy takový nemělo – byl plochý a hadí, se zářícíma rudýma očima.

Vypadalo téměř bezmocně: natáhlo tenoučké paže, objalo jimi Červíčka kolem krku a Červíček je zdvihl. Kápě mu přitom sklouzla dozadu, jak to stvoření nesl ke kotli, a Harry v záři ohně spatřil na jeho slabošském, bledém obličeji výraz krajní ošklivosti. Kratičkou chvíli ještě viděl ve svitu jisker tančících po hladině lektvaru i zlovolnou, ploskou tvář, než Červíček pohroužil hrůzné stvoření do kotle a než s hlasitým zasyčením zmizelo pod hladinou. Harry slyšel, jak chatrné tělo přidušeně bouchlo o dno.

Ať se utopí, přál si v duchu Harry a jizva ho pálila až k nesnesení. Prosím, prosím… ať se utopí…

Červíček cosi říkal. Hlas se mu třásl a zdálo se, že je k smrti vyděšený. Zvedl hůlku, zavřel oči a mluvil do noci: „Ty, kosti z otcova těla, darovaná nevědomky, obrodíš svého syna!“

Zem na hrobě u Harryho nohou pukla. Zděšeně sledoval, jak se na Červíčkův příkaz vznesl do vzduchu sloupek jemného prachu a nehlučně dopadl do kotle. Démantová hladina vody se rozevřela a zasyčela, vyslala jiskry do všech stran a náhle měla zářivou, jedovatě modrou barvu.

Teď se Červíček rozeskučel. Vytáhl z hábitu dlouhou, tenkou, zářivě stříbrnou dýku a hlas se mu zlomil v zděšených vzlycích: „Ty – maso služebníka – da-darované dobrovolně – oživíš – svého Mistra.“

Natáhl pravou ruku před sebe – tu, na níž mu chyběl jeden prst, levou pevně uchopil dýku a rozmáchl se.

Harry si uvědomil, co Červíček udělá, o vteřinku dřív, než k tomu došlo, a semkl víčka, jak nejpevněji mohl. Nedokázal však už zarazit skřek, který se vřízl do noci a pronikl do jeho mysli, jako kdyby ta dýka zasáhla i jeho. Slyšel, jak cosi dopadlo na zem, slyšel Červíčkovo zmučené zaúpění a potom odporné šplouchnutí, jak něco spadlo do kotle. Harry nebyl s to se na to podívat… lektvar však nabyl červenou barvu plamene a jeho záře pronikla i skrze zavřená víčka…

Červíček lapal po dechu a sténal bolestí. Teprve ve chvíli, kdy Harry ucítil, jak mu zmučeně dýchl do tváře, uvědomil si, že stojí přímo před ním.

„T-ty, krvi nepřítele… uzmutá násilím… ty… vzkřísíš svého soka.“

Harry se nemohl nijak bránit, byl pevně připoután… zašilhal dolů, bezmocně škubl provazy, jež ho poutaly k náhrobku, a v Červíčkově jediné roztřesené ruce spatřil lesklou stříbrnou dýku. Ucítil, jak mu její hrot vnikl do ohbí pravé paže, a hned nato mu krev nasákla do rukávu potrhaného hábitu. Červíček, stále bolestí upíci, šmátral chvíli v kapse, až našel skleněnou lahvičku a přiložil ji k Harryho ráně, aby do ní stekl čúrek krve.

Poté se s jeho krví odpotácel ke kotli a vlil ji dovnitř. Tekutina v kotli okamžitě nabyla oslnivě bílou barvu. Červíček, který tím svůj úkol dokončil, padl na kolena vedle kotle, svezl se stranou a zůstal ležet na zemi, hladil si krvácející pahýl a supěl a vzlykal.

Kotel teď vřel a vysílal na všechny strany démantové jiskry, jež zářily tak oslnivě, že se vše ostatní propadlo do sametové tmy. Ještě stále se nic nedělo…

Kéž by se utopil, říkal si Harry v duchu, kéž by se jim to nezdařilo…

A pak jiskry, jež sršely z kotle, najednou pohasly. Místo nich se z něj vyvalil hustý sloup bílé páry a zahladil vše, co měl Harry před sebou; už neviděl Červíčka ani Cedrika ani nic jiného, jen páru, jež se vznášela vzduchem… třeba se jim to nezdařilo, říkal si… třeba se utopil… prosím… prosím, kéž je po smrti…

Potom však pocítil ledový příval hrůzy, když v mlze před sebou zahlédl temnou mužskou postavu, vysokou a na kost vyzáblou, jež se pomalu vynořovala z kotle.

„Oblékni mi hábit,“ poručil vysoký, chladný hlas za oblakem páry, a Červíček, jenž stále vzlykal a sténal a hladil si zmrzačenou paži, se k němu doplahočil, zvedl ze země černý hábit, namáhavě se zvedl, postavil se na špičky a jednou rukou jej svému Mistrovi přetáhl přes hlavu.

Vyzáblý muž vystoupil z kotle a upřeně na Harryho zíral… a Harry zíral do tváře, jež ho už tři roky pronásledovala v nejtíživějších snech. Byla bělejší než lebka, s rozšířenýma, nepříčetně rudýma očima a s nosem ploským, jakoby hadím, s úzkými štěrbinami místo nosních dírek…

Lord Voldemort znovu povstal.

33 / Smrtijedi

Voldemort se přestal dívat na Harryho a začal si prohlížet své vlastní tělo. Jeho ruce připomínaly veliké bledé pavouky a on si dlouhými bílými prsty zálibně hladil hruď, paže i obličej. Jeho rudé oči s úzkými zorničkami, které vypadaly jako kočičí, zářily teď do tmy ještě jasněji. Zvedl ruce a s nadšeným, vítězným výrazem zahýbal prsty. V nejmenším si nevšímal ani Červíčka, který se svíjel a krvácel na zemi, ani velkého hada, který se připlazil zpátky a s hlasitým syčením teď kroužil kolem Harryho. Voldemort vnořil jednu ruku s nepřirozeně dlouhými prsty do hluboké kapsy a vytáhl z ní hůlku. Chvíli ji také laskavě hladil a pak ji zvedl a namířil na Červíčka, který byl vynesen do vzduchu a poté vržen na náhrobek, k němuž byl Harry připoután: dopadl do nohou hrobu a zůstal pod ním ležet, zcela zlomen a v slzách. Voldemort upřel zářivě rudé oči na Harryho a chechtal se vysokým, chladným, po nurým smíchem.

Červíčkův hábit se leskl krví – zabalil si do něj pahýl své paže. „Můj Pane…“ zalykal se, „můj Pane… slíbil jste mi… přece jste mi slíbil…“

„Podej ruku,“ vybídl ho Voldemort lenivě.

„Ach Mistře… děkuji vám, Mistře…“

Natáhl k němu krvácející pahýl, Voldemort se však znovu rozchechtal. „Tu ne, Červíčku, tu druhou.“

„Mistře, prosím… prosím…“

Voldemort se sklonil, vyškubl Červíčkovi levou paži a vyhrnul mu rukáv hábitu až nad loket; a vtom Harry na jeho kůži spatřil cosi jako zářivě rudé tetování – lebku, jíž z úst čouhal had – týž obraz, který se na obloze objevil při mistrovství světa ve famfrpálu: Znamení zla. Voldemort si ho bedlivě prohlížel, aniž si všímal Červíčkova neovladatelného nářku.

„Je zas zpátky,“ hlesl tiše, „všichni si toho museli všimnout… teď tedy uvidíme… teď se to dozvíme…“

Přiložil svůj dlouhý, bílý ukazováček ke znamení na Červíčkově paži.

Jizvu na Harryho čele opět rozpálila pronikavá bolest a Červíček táhle zaskučel. Voldemort odtáhl prsty z jeho znamení, a Harry spatřil, že teď je černé jako uhel.

S výrazem krutého uspokojení se Voldemort napřímil, pohodil hlavou a přeletěl očima po temném hřbitově.

„Kolik jich bude tak statečných, aby se vrátili, až ho ucítí?“ šepotal a zářivě rudé oči upínal ke hvězdám. „A kolik jich bude tak pošetilých, aby zůstali stranou?“

Začal před Harrym a před Červíčkem přecházet nahoru dolů, ani na vteřinu však nespustil hřbitov z očí. Po nějaké chvíli znovu shlédl na Harryho a jeho hadí tvář pokřivil krutý úsměv.

„Harry Pottere, stojíš na ostatcích mého zemřelého otce,“ zasyčel nezvučně. „Byl to mudla, a nadto bláhový… velice se podobal tvé drahé matce. Ale oba nám dobře posloužili, co říkáš? Tvá matka zemřela, když tě bránila jako své dítě… já svého otce zabil, a sám vidíš, jak mi prospěl i po smrti…“

Voldemort se znovu zachechtal. Stále přecházel sem tam, kroužil pohledem kolem a had se pořád plazil v trávě.

„Vidíš ten dům nahoře na kopci, Pottere? Tam žil můj otec. Má matka, čarodějka, bydlela tady ve vsi a zamilovala se do něj. On ji však opustil, když mu přiznala, kdo je… čáry a kouzla můj otec neměl rád… Opustil ji a vrátil se ke svým mudlovským rodičům ještě před mým narozením, Pottere, a ona mě porodila a umřela a já vyrůstal v mudlovském sirotčinci… přísahal jsem ale, že ho najdu… a pomstil jsem se mu, tomu hlupákovi, po němž jsem dostal jméno… Tom Raddle…“

Dál zvolna kráčel tam a sem a šlehal rudýma očima z hrobu na hrob.

„Jen poslouchej, jak oživuji minulost své rodiny…“ poznamenal klidně. „Proč se ale ze mě stává citlivka… A teď se dívej, Harry! Právě se vrací má opravdová rodina…“

Vzduch se náhle naplnil svištěním plášťů. Mezi hroby, za obrovský tis, na každičké temné místo se přemisťovali kouzelníci. Všichni měli kápě a masky a jeden za druhým postupovali vpřed… pomalu, opatrně, jako by nemohli uvěřit vlastním očím. Voldemort na ně čekal a setrvával v mlčení. Pak jeden Smrtijed padl na kolena, doplazil se k němu po čtyřech a políbil lem jeho černého hábitu.

„Mistře… Mistře…“ mumlal přitom.

Smrtijedi za ním učinili totéž: připlazili se k Voldemortovi po kolenou, políbili mu hábit a poté ustoupili zpět, vstali a utvořili mlčenlivý kruh. V jeho středu byl hrob Toma Raddlea, Harry, Voldemort a malá hromádka, jež vzlykala a škubala sebou – to byl Červíček. Smrtijedi v kruhu ponechali mezery, jako by měl ještě někdo přijít; Voldemort však očividně nikoho dalšího nečekal. Přeletěl obličeje zakryté kápěmi, a třebaže bylo úplné bezvětří, kruhem proběhl šustivý zvuk, jako kdyby se všichni zachvěli.

„Buďte vítáni, Smrtijedi,“ pronesl rozvážně Voldemort. „Je to už třináct let… třináct let nás dělí od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli. A nyní přicházíte na moji výzvu, jako by to bylo včera… spojuje nás tedy stále Znamení zla! Nebo snad ne?“

Nasadil znovu děsivou tvář, roztáhl úzké nosní dírky a začenichal.

„Cítím zradu,“ řekl. „Ve vzduchu kolem to páchne zradou.“

Kruhem proběhlo další zachvění, jako by každý čaroděj v něm toužil odstoupit od Voldemorta co nejdál, ale žádný k tomu neměl odvahu.

„Vidím, že jste všichni živi a zdrávi a stejně silní jako dřív – jak rychle jste se tu jen objevili! – a kladu si otázku… Proč se tento spolek čarodějů nikdy nevydal na pomoc svému učiteli, jemuž přísahal věrnost až na věky?“

Nikdo nepromluvil. Nikdo se nepohnul, až na Červíčka, jenž ležel na zemi a bez ustání vzlykal a hladil si krvácející ruku.

„A teď si na ni odpovím,“ šepotal Voldemort. „Všichni zřejmě uvěřili, že je se mnou konec a že jsem zmizel bůhvíkam. Vetřeli se zpět mezi mé nepřátele a tvrdili, že jsou nevinní, že o ničem nevěděli a že je někdo uhranul…

A hned si kladu další otázku: Jak mohli uvěřit, že už nikdy nepovstanu? Oni, kteří věděli, co jsem podnikl už dávno, abych se zajistil proti pozemské smrti? Oni, kteří viděli důkazy mé nezměrné moci v dobách, kdy jsem byl silnější než kterýkoli jiný žijící kouzelník?

I na tuto otázku si odpovím: možná uvěřili, že se na tomto světě třeba najde ještě větší síla, která porazí i lorda Voldemorta… možná teď odpřisáhli věrnost někomu jinému… třeba tomu zastánci lůzy, mudlů a mudlovských šmejdů, Albusovi Brumbálovi?“

Jakmile vyslovil Brumbálovo jméno, v kruhu to vzrušeně zašumělo a někteří kouzelníci mručeli a kroutili hlavami.

Voldemort si jich nevšímal. „Je to pro mne zklamání… přiznávám, že jsem se ve vás zklamal…“

Jeden z mužů nečekaně vystoupil z kruhu a vrhl se vpřed. Padl Voldemortovi k nohám a třásl se přitom od hlavy k patě.

„Mistře!“ zakvílel. „Mistře, odpusť mi! Odpusť nám všem!“

Voldemort se začal smát a pak zvedl hůlku.“Crucio!“

Smrtijed na zemi se svíjel a vřeštěl. Harry si byl jistý, že jeho vřískot musí být v okolních domech slyšet… ať přijde policie, říkal si v duchu zoufale… kdokoli… cokoli…

Voldemort pozvedl hůlku. Zmučený Smrtijed ležel na zemi jak široký tak dlouhý a lapal po dechu.

„Vstaň, Avery,“ vyzval ho Voldemort šeptem. „Říkám ti, vstávej. Tak ty mě žádáš o odpuštění? Jenže já neodpouštím ani nezapomínám. Třináct dlouhých let… Chci, abys mi ta léta odplatil třináctiletou službou, potom ti odpustím. Tady Červíček už část svého dluhu splatil, že ano, Červíčku?“

Pohlédl na vzlykajícího služebníka.

„Vrátil ses ke mně nikoli z oddanosti, ale ze strachu před svými někdejšími přáteli. Tu bolest si zasloužíš, Červíčku – to přece víš, že ano?“

„Ano, Mistře,“ zasténal Červíček. „Prosím, Mistře… prosím.“

„Pomohl jsi mi ovšem, abych získal zpět své tělo,“ poznamenal chladně Voldemort a díval se, jak Červíček na zemi vzlyká. „Třebaže jsi podlý a zrádný, pomohls mi… a lord Voldemort se odměňuje těm, kteří mu pomohou…“

Znovu pozvedl hůlku a zakroužil s ní ve vzduchu. Vytryskl z ní zářivý pás, jenž připomínal roztavené stříbro. V první chvíli neměl tvar – jenom se svíjel, než se proměnil v třpytivou napodobeninu lidské ruky. Zářila jako měsíční světlo, poté se snesla dolů a ulpěla na Červíčkově krvácejícím zápěstí.

Červíček rázem přestal vzlykat. Stále ztěžka, přerývaně dýchal, zvedl však hlavu a nevěřícně hleděl na stříbrnou ruku, jež mu dokonale přirostla k paži, jako kdyby na ní měl oslnivou rukavici. Zahýbal zářícími prsty, potom ze země roztřeseně zvedl malou větvičku a rozmačkal ji.

„Můj Pane,“ zašeptal. „Ta je tak krásná… děkuji vám, Mistře… děkuji vám…“

Po kolenou se k němu doplazil a políbil mu lem hábitu.

„Ať ve své oddanosti už nikdy nezakolísáš, Červíčku,“ varoval ho Voldemort.

„Ne, můj Pane… nikdy, můj Pane…“

Červíček vstal a zaujal své místo v kruhu; v obličeji se mu ještě třpytily slzy, ale mohl oči nechat na své nové silné ruce. Poté Voldemort přistoupil ke kouzelníkovi po Červíčkově pravici.

„Luciusi, můj kluzký příteli,“ zašeptal a zastavil se před ním. „Slyšel jsem, že ses nezřekl starých mravů, i když před světem se tváříš ctihodně. Ještě pořád by ses nabídl jako první, kdyby se naskytla příležitost zmučit nějakého mudlu, že ano? Mě ses však nikdy najít nepokusil, Luciusi… to, co jsi předvedl na mistrovství světa ve famfrpálu, byla jistě náramná legrace… ovšem neudělal bys líp, kdybys své úsilí vynaložil na to, abys našel svého Mistra a pomohl mu?“

„Můj Pane, byl jsem neustále ve střehu,“ ozval se zpod kápě spěšně hlas Luciuse Malfoye. „Kdybych o vás dostal jakoukoli zprávu, kdyby se mi třeba potajmu doneslo, kde se nacházíte, stanul bych okamžitě po vašem boku a nic by mi nedokázalo zabránit…“

„Nicméně jsi před mým Znamením uprchl, když ho můj věrný Smrtijed loni v létě vyslal na oblohu,“ poznamenal Voldemort lenivě a pan Malfoy rázem zmlkl. „Ano, vím o tom všechno, Luciusi… zklamal jsi mne… očekávám, že napříště mi budeš sloužit věrněji.“

„Ovšemže ano, můj Pane, ovšemže… jste milostivý, děkuji vám…“

Voldemort se pohnul a hned zase zůstal stát – zíral na mezeru v kruhu, dost velkou pro dva, jež byla mezi Malfoyem a dalším kouzelníkem.

„Tady by měli stát Lestrangeovi,“ řekl potichu, „ti jsou však zaživa pohřbení v Azkabanu. Zůstali mi věrní a šli raději do vězení, než by se mne zřekli… až otevřeme brány Azkabanu, dostane se jim poct, o jakých se jim ani nesnilo. Mozkomorové se k nám přidají… jsou to naši přirození spojenci… povoláme zpět vypuzené obry… všichni mí oddaní služebníci se ke mně navrátí a já budu mít celou armádu kreatur, které všem nahánějí strach…“

Znovu vykročil. Kolem některých Smrtijedů prošel mlčky, u jiných se však zastavil a oslovil je.

„Macnaire… ty prý teď pro ministerstvo kouzel zabíjíš nebezpečná zvířata, říkal mi Červíček… Už brzy se ti dostanou lepší oběti, Macnaire. Lord Voldemort se o to postará.“

„Děkuji vám, Mistře… děkuji vám,“ zamumlal Macnair.

„Ale!“ Voldemort přistoupil k největším dlouhánům skrytým pod kápěmi. „Tady máme Crabbeho… tentokrát to zvládneš líp, viď, Crabbe? A ty také, Goyle?“

Oba se těžkopádně uklonili a sotva srozumitelně něco zamumlali.

„Ano, Mistře…“

„Jistě, Mistře…“

„Totéž platí pro tebe, Notte,“ šeptl Voldemort, když míjel shrbenou postavu ve stínu pana Goyla.

„Můj Pane, padám před vámi na tvář. Jsem váš nejvěrnější…“

„To stačí,“ sykl Voldemort.

Právě došel k největší mezeře v kruhu: zastavil se a zíral na ni prázdnýma, rudýma očima, jako by viděl kouzelníky, kteří tam měli stát.

„A tady chybí hned šest Smrtijedů… tři z nich zahynuli v mých službách. Jeden je příliš zbabělý, než aby se vrátil, a zaplatí za to. Jeden, o němž si myslím, že mě opustil navždy… toho zabijeme… a pak můj nejvěrnější, který už se vrátil do mých služeb.“

Mezi Smrtijedy to zašumělo. Harry viděl, jak přes masky po sobě těkají pohledy.

„Onen věrný služebník přebývá v Bradavicích, a jeho přičiněním je tu dnes večer s námi náš mladý přítel…

„Ano,“ potvrdil Voldemort a bezretá ústa mu zkřivil úšklebek, když se oči všech upnuly k Harrymu. „Harry Potter byl tak laskav a přišel na oslavu mého znovuzrození. Dalo by se dokonce říct, že je mým čestným hostem.“

Nastalo hrobové ticho. Potom pokročil vpřed Smrtijed napravo od Červíčka a zpod masky se ozval hlas Luciuse Malfoye.

„Mistře, všichni dychtíme dozvědět se… snažně vás prosíme, povězte nám… jak jste to dokázal… takový zázrak… jak se vám podařilo vrátit se zpět…“

„Ano, Luciusi, je to neuvěřitelný příběh,“ přisvědčil Voldemort. „A začíná – i končí – naším mladým přítelem tady.“

Lenivě došel k Harrymu a postavil se vedle něj, takže se na ně upřely oči všech v kruhu. Had se neustále plazil kolem.

„Všichni samozřejmě víte, co se o tomhle chlapci říká – že způsobil moji zkázu?“ pronesl tiše a spočinul rudýma očima na Harrym, kterého začala jizva na čele pálit tak úporně, že se bolestí div nerozkřičel. „Víte, že onoho večera, kdy jsem ztratil svoji moc i své vlastní tělo, pokusil jsem se ho zabít. Jeho matka zemřela, když ho chtěla zachránit – a bezděčně mu poskytla ochranu, s níž jsem upřímně řečeno nepočítal… nedokázal jsem se ho vůbec dotknout.“

Voldemort pozvedl dlouhý bílý prst a přidržel ho Harrymu u obličeje. „Jeho matka na něm zanechala stopy svého sebeobětování… je to starobylé kouzlo a já jsem si na ně měl vzpomenout, byl jsem však tak bláhový, že jsem to přehlédl… ale na tom nezáleží. Teď už se ho dotknout můžu.“

Harry cítil, jak se chladná špička dlouhého bílého prstu dotkla jeho čela, a myslel, že se mu hlava rozskočí bolestí.

Voldemort se mu potichu zasmál do ucha; potom prst odtáhl a dál hovořil ke shromážděným Smrtijedům. „Přátelé, přiznávám, že jsem se přepočítal. Pošetilá oběť té ženy mou kletbu odklonila, takže se odrazila proti mně. Ach… byla to bolest nad bolest a nic mě na ni nemohlo připravit, přátelé. Ta kletba mě vyrvala z vlastního těla – byl jsem míň než duch, míň než to nejubožejší strašidlo… ale zůstal jsem naživu. Co jsem vlastně byl, nevím ani já sám… já, který po cestě k nesmrtelnosti dospěl dál než kdokoli jiný. Vy víte, jaký mám cíl – přemoci smrt. Teď jsem byl podroben zkoušce a ukázalo se, že jeden či více mých experimentů funguje… vždyť ta kletba mě neusmrtila, ačkoli měla. Nicméně jsem byl stejně bezmocný jako ta nejnicotnější havěť a nijak jsem si nemohl pomoci… neměl jsem tělo, a já potřeboval hůlku ke každému zaklínadlu, jež by mi pomohlo…

Pamatuji se jen, jak jsem se vteřinu co vteřinu, bez ustání, beze spánku nutil do bytí… Usadil jsem se na odlehlém místě v lese a čekal… někdo z mých věrných Smrtijedů se mě určitě pokusí najít… jeden z nich přijde, vykoná kouzla, jež jsem já vykonat nemohl, a vrátí mi zpět mé tělo… jenže jsem čekal marně…“

Smrtijedi v kruhu se znovu zachvěli, jako by jim přeběhl mráz po zádech. Voldemort se odmlčel, a teprve když ticho dostoupilo vrcholu, pokračoval: „Z mé moci mi zbylo jediné: dokázal jsem ovládat těla jiných tvorů. Neodvážil jsem se však vydat mezi větší počet lidí – věděl jsem, že bystrozorové jsou na pozoru a pátrají po mně. Občas jsem přebýval v tělech všelijakých živočichů – nejraději jsem volil hady; ovšem byl jsem na tom jen o málo líp než čirý duch, neboť jejich těla nebyla způsobilá k tomu, abych čaroval… a to, že jsem je posedl, jim zkracovalo život; žádný z nich dlouho nevydržel…

A pak… před čtyřmi lety… už jsem si myslel, že jsem objevil spolehlivý způsob, jak se vrátit. Na stezku v lese, kde jsem se usadil, se zatoulal kouzelník – byl mladý, pošetilý a důvěřivý. Doufal jsem, že právě to je ta příležitost, o jaké jsem celou dobu snil… byl totiž učitelem v Brumbálově škole… nebylo nijak těžké podřídit ho mé vůli… přenesl mě zpět do těchto krajů a po čase jsem se zmocnil i jeho těla, abych zblízka dohlédl na to, jak plní mé příkazy. Můj plán však selhal. Ukrást Kámen mudrců se mi nepodařilo a nesmrtelnost jsem nezískal. Někdo totiž zhatil mé plány… opět mi zkřížil cestu Harry Potter…“

Znovu nastalo ticho. Nikde se nic nepohnulo, ani jediná jehlička na tisu. Smrtijedi stáli zcela nehybně a zářící oči pod maskami upírali na Voldemorta a na Harryho.

„Můj služebník zemřel, jakmile jsem opustil jeho tělo, a já byl opět sláb, stejně jako předtím,“ pokračoval Voldemort. „Vrátil jsem se do svého vzdáleného úkrytu a lhal bych, kdybych tvrdil, že mě v té době nesužovaly obavy, zda svou moc vůbec kdy získám zpátky… ano, to byly nejspíš mé nejčernější chvíle… nemohl jsem doufat, že mi přijde do cesty jiný kouzelník, do jehož těla bych vstoupil… a vzdal jsem se už naděje, že některému z mých Smrtijedů záleží na tom, co se se mnou stalo…“

Jeden či dva maskovaní kouzelníci rozpačitě přešlápli v kruhu, Voldemort si toho však nevšímal.

„A potom – ještě tomu není ani rok a už jsem se téměř vzdal naděje – potom se to konečně stalo… vrátil se ke mně můj služebník: Červíček. Kdysi předstíral svou vlastní smrt, aby unikl spravedlnosti, a teď byl vypuzen z úkrytu těmi, jež v minulosti pokládal za svoje přátele. Proto se rozhodl vrátit ke svému Mistrovi. Vydal se mě hledat do země, o níž už dlouho kolovaly pověsti, že se tam skrývám… samozřejmě mu pomohly krysy, které cestou potkal. On totiž s krysami měl opravdu leccos společného, že ano, Červíčku? Jeho odporní malí kamarádíčkové mu prozradili, že hluboko v albánských lesích je místo, jemuž se vyhýbají, neboť malé tvory, jako jsou oni, tam už kolikrát připravil o život temný stín, který do nich vstoupil…

Cesta za mnou se však neobešla bez překážek, je to tak, Červíčku? Když jednou večer měl hlad, ač byl na okraji lesa, kde mě doufal najít, zastavil se pošetile v zájezdním hostinci, aby trochu pojedl… a koho tam nepotkal než jistou Bertu Jorkinsovou, čarodějku z ministerstva kouzel?

Z toho vidíte, že osud straní lordu Voldemortovi. Mohl to být Červíčkův konec a s ním i konec mé poslední naděje, že se kdy znovu zrodím. Ovšem Červíček – s duchapřítomností, jakou bych od něj nikdy nečekal – přesvědčil Bertu Jorkinsovou, aby si s ním vyšla na večerní toulku. Přemohl ji… a přivedl mi ji. A z Berty Jorkinsové, která mohla vše pokazit, se místo toho stal dar, o jakém se mi v životě nesnilo… neboť – za cenu jistého přesvědčování – mi posloužila jako opravdová studnice informací.

Prozradila mi, že se letos v Bradavicích bude konat turnaj tří kouzelnických škol. Prozradila mi, že ví o věrném Smrtijedovi, který by byl víc než ochoten mi pomoci, kdybych se s ním spojil. Prozradila mi spoustu věcí… jenže prostředky, jichž jsem použil, abych zlomil její paměťové kouzlo, byly tak mocné, že když jsem z ní dostal všechny užitečné informace, její duch i tělo byly nenapravitelně poškozeny. Mému účelu už posloužila: ovládnout jsem ji nemohl, a tak jsem se jí zbavil.“

Voldemort se usmál svým hrůzným úsměvem; rudé oči měl prázdné a nelítostné.

„Ani Červíčkovo tělo se ovšem nehodilo k tomu, abych do něj vstoupil, protože ho všichni považovali za mrtvého, a kdyby ho někdo spatřil, vzbudilo by to přílišnou pozornost. Fyzicky to však byl služebník, jakého jsem potřeboval, a i když jako kouzelník za mnoho nestojí, dokázal plnit pokyny, jež jsem mu dával a jež mi vrátily jakési nedokonalé, chabé tělo. Patřilo však mně a mohl jsem v něm přebývat, zatímco jsem čekal na základní přísady potřebné k mému opravdovému znovuzrození… jedno či dvě zaklínadla, která jsem vymyslel… jistá pomoc od mého drahého Naginiho…“ Voldemortovy rudé oči utkvěly na hadovi, který se neustále plazil kolem, „lektvar připravený z krve jednorožce a hadí jed, jejž mi poskytl Nagini… To stačilo, abych zakrátko nabyl takřka lidskou podobu a byl dost silný na nadcházející cestu.

Nemohl jsem už doufat, že by se mi podařilo ukrást Kámen mudrců; věděl jsem, že Brumbál dohlédl na to, aby ho zničili. Byl jsem však ochoten přijmout znovu smrtelný život, než zase začnu usilovat o nesmrtelnost. Stanovil jsem si nižší cíl… stačilo by mi, kdybych znovu získal své dřívější tělo a dřívější sílu.

Věděl jsem, jak toho dosáhnout – onen lektvar, který mě dnes večer oživil, je staré kouzlo z černé magie – potřeboval jsem k němu tři velice účinné přísady. Jedna z nich byla už po ruce, že ano, Červíčku? Maso služebníka, darované dobrovolně…

Kost mého otce samozřejmě znamenala, že musíme přijít sem, kde je pohřbený. Ovšem krev nepřítele… Podle Červíčka by stačila krev kteréhokoli kouzelníka, že, Červíčku? Kteréhokoli kouzelníka, který mě nenávidí… a takových jsou ještě spousty. Já však věděl, čí krev musím použít, jestliže chci znovu povstat a být mocnější, než jsem býval před svým pádem. Přál jsem si krev Harryho Pottera. Toužil jsem po krvi toho, kdo mě před třinácti lety připravil o moji moc, neboť ona dávná a trvalá ochrana, kterou mu kdysi poskytla jeho matka, by tím pronikla i do mých žil…

Ale jak se dostat Harrymu Potterovi na kůži? Byl totiž chráněn líp, než on sám nejspíš tuší, chránily jej prostředky, jež kdysi vymyslel Brumbál, když na něj připadlo postarat se o chlapcovu budoucnost. Brumbál se uchýlil k starodávnému kouzlu, které mělo Harryho Pottera ochraňovat, dokud bude v péči svých příbuzných. Ani já jsem tam na něj nemohl… pak ovšem přišlo mistrovství světa ve famfrpálu… doufal jsem, že tam – daleko od příbuzných i od Brumbála – může být jeho ochrana slabší; dosud jsem však nebyl dost silný, abych se ho pokusil unést, když se kolem něj motalo tolik kouzelníků z ministerstva. A pak se zas vrátil do Bradavic, kde ho má ten blázen a obdivovatel mudlů od rána do večera na očích. Jak jsem se ho mohl zmocnit?

Nuže… samozřejmě tak, že jsem využil informací Berty Jorkinsové. Využil jsem onoho jediného věrného Smrtijeda, který už byl v Bradavicích a postaral se o to, aby se Potterovo jméno dostalo do Ohnivého poháru. S jeho přispěním jsem docílil toho, že Potter v turnaji zvítězil – že se jako první dotkl Poháru tří kouzelníků – Poháru, který můj věrný Smrtijed proměnil v Přenášedlo, aby ho přeneslo sem, z dosahu Brumbálovy ochrany a pomoci a do mé čekající náruče. Teď tu tedy stojí… chlapec, o němž jste si všichni mysleli, že způsobil můj pád…“

Voldemort se pomalu pohnul vpřed a otočil se k Harrymu. Pak zvedl hůlku. „Crucio!“

Takovou bolest Harry dosud nezakusil: i všechny kosti v těle jako by měl v jednom ohni, a hlava každou chvíli jen a jen puknout podél nachové jizvy; oči se mu kroutily v hlavě sem tam. Zoufale si přál, aby to už skončilo… aby ztratil vědomí… aby umřel…

A pak bolest ustala. Ochable visel v provazech, jež ho poutaly k náhrobku Voldemortova otce, a hleděl do černokněžníkových zářivě rudých očí skrze jakousi mlhu, jež mezi nimi stála. Nocí se rozléhal halasný chechtot Smrtijedů.

„Teď už snad vidíte, jak pošetilé bylo předpokládat, že by tenhle kluk mohl kdy být silnější než já,“ prohlásil Voldemort. „Chci však, aby v mysli žádného z vás nezůstal ani stín pochybnosti: Harry Potter mi unikl jen šťastnou náhodou a já vám svoji moc dokážu tím, že ho přímo před vašima očima zabiju, tady a teď, když tu není žádný Brumbál, který by mu pomáhal, ani jeho matka, která by pro něj položila život. Dám mu šanci. Dovolím mu, aby se mi postavil v boji, a pak už nezapochybujete, kdo z nás je silnější. Ještě chvilku počkej, Nagini,“ šeptl a had se odplazil travou tam, kde stáli Smrtijedi a dívali se na ně.

„Odvaž ho, Červíčku, a vrať mu jeho hůlku.“

34 / Priori incantatem

Červíček přistoupil k Harrymu, který se namáhavě zvedl, aby unesl vlastní tělo, až mu rozváže pouta. Červíček zvedl svou novou stříbrnou ruku, vytáhl mu z úst kus látky, který mu v nich vězel jako roubík, a pak jediným máchnutím přeřízl provazy, jež poutaly chlapce k náhrobku.

Na zlomek vteřiny Harry dokonce zauvažoval, zda nemá uprchnout; zraněná noha však pod ním podklesla, jak stál na zarostlém hrobě, a mezitím se Smrtijedi semkli kolem něj a Voldemorta v těsnějším kruhu než předtím, takže zaplnili i mezery, kde měli být ti, kteří chyběli. Červíček vystoupil z kruhu, zamířil tam, kde leželo Cedrikovo tělo, vrátil se s Harryho hůlkou a hrubě mu ji vrazil do ruky, aniž na něj pohlédl; potom znovu zaujal své místo v kruhu přihlížejících Smrtijedů.

„Chodil jsi na hodiny soubojů, Harry Pottere?“ zeptal se Voldemort tichým hlasem a rudýma očima blýskl ve tmě.

Jeho otázka Harrymu připomněla Soubojnický klub v Bradavicích, kam krátce chodil přede dvěma roky. Jako by se to stalo v nějakém dřívějším životě… jediné, čemu se tam naučil, bylo odzbrojovací kouzlo Expelliarmus, co však by mu teď bylo platné vyrazit Voldemortovi hůlku z ruky (i kdyby to dokázal), když kolem něj stáli Smrtijedi a měli převahu aspoň třicet na jednoho? Nikdy se neučil ničemu, co by ho připravilo pro takovouhle chvíli. Věděl, že bude čelit právě tomu, před čím je Moody vždycky varoval… kletbě Avada kedavra, která se nedala odrazit – a Voldemort měl pravdu – tentokrát tu nebyla jeho matka, aby za něj položila život… nechránilo ho vůbec nic…

„Teď se jeden druhému pokloníme, Harry,“ řekl Voldemort a trochu sklonil hlavu, hadí tvář však od něj neodvrátil. „No tak, musíme přece postupovat do puntíku přesně… Brumbál by si určitě přál, aby ses blýskl dobrým vychováním… pokloň se smrti, Harry…“

Smrtijedi se znovu zachechtali. Také Voldemort se usmíval bezretými ústy. Harry se nepoklonil. Nemínil připustit, aby si s ním Voldemort ještě pohrával, než ho zabije… takovou radost mu dopřát nehodlal…

„Řekl jsem pokloň se,“ přikázal mu Voldemort a zvedl hůlku – a Harry cítil, jak se mu ohýbá páteř, jako kdyby ho nějaká obrovská, neviditelná ruka do předklonu nelítostně tlačila, a Smrtijedi se chechtali ještě víc.

„Výborně,“ řekl potichu Voldemort a zvedl hůlku. Tlak, který Harryho zmáhal, okamžitě polevil. „A teď se mi postav jako muž… čestný a hrdý, ať zemřeš jako tvůj otec…

A teď – teď se spolu utkáme.“

Voldemort zvedl hůlku, a než Harry mohl podniknout cokoli na svoji obranu, než se vůbec stačil pohnout, znovu ho zasáhla kletba Cruciatus. Bolest byla tak prudká a úporná, že už ani nevěděl, kde je… doběla rozpálené nože mu probodávaly každičký kousek kůže a hlava se mu určitě musela užuž rozskočit bolestí; křičel tak, jak ještě v životě nekřičel…

A pak bolest ustala. Harry se převalil a vyškrábal se na nohy. Třásl se stejně bezmocně jako předtím Červíček s uříznutou rukou; odpotácel se k hradbě přihlížejících Smrtijedů, ti ho však přistrčili zpátky k Voldemortovi.

„Uděláme si krátkou přestávku,“ pravil Voldemort a úzké nosní dírky se mu rozšířily vzrušením, „jen kratičkou přestávku… tohle bolelo, co říkáš, Harry? Jistě si nepřeješ, abych to zopakoval, že?“

Harry neodpověděl. Věděl, že zemře stejně jako Cedric, četl to v těch nelítostných rudých očích… musel zemřít a nemohl proti tomu udělat vůbec nic… nehodlal však přistoupit na Voldemortovu hru. Nemínil poslušně plnit jeho příkazy… nehodlal prosit…

„Ptal jsem se, jestli chceš, abych to zopakoval,“ řekl potichu Voldemort. „Odpověz! Imperio!“

A Harry měl potřetí v životě pocit, jako by mu někdo z hlavy vymazal všechny myšlenky… ach, to blaho, když najednou nemusel myslet – bylo to, jako kdyby se vznášel, jako by snil… prostě odpověz NE… řekni ne… prostě odpověz NE…

To neudělám, ozval se silnější hlas někde vzadu v jeho hlavě, neodpovím mu…

Prostě odpověz NE.

To neudělám. Neřeknu to…

Prostě odpověz NE…

„TO NEUDĚLÁM!“

Vzdorná věta se mu doslova vydrala z úst. Rozlehla se po hřbitově, a sen náhle zmizel, jako kdyby ho někdo polil studenou vodou – okamžitě jím znovu projela bolest, kterou kletba Cruciatus prostupuje celé tělo – okamžitě si zas uvědomil, kde je a čemu čelí…

„Tak ty to neuděláš?“ zeptal se Voldemort tiše a Smrtijedi se přestali smát. „Ty mi neřekneš ne? Harry, poslušnost je ctnost, které tě musím naučit, než zemřeš… přidáme ještě trochu bolesti?“

Znovu zvedl hůlku, tentokrát však byl Harry připraven; bezděčným pohybem, který si nacvičil při famfrpálu, se vrhl bokem na zem a odkutálel se za mramorový náhrobek Voldemortova otce. Slyšel, jak kámen pukl, když ho kletba minula.

„Přece si tu nebudeme hrát na schovávanou, Harry,“ uslyšel tichý, chladný hlas, když k němu Voldemort přistoupil blíž a Smrtijedi se rozchechtali. „Přede mnou se neschováš. Znamená to snad, že už tě náš souboj unavil? Znamená to, že bys byl raději, kdybych to skoncoval, Harry? Vylez ven, Harry… vylez ven, hraje se dál… bude to rychlé… možná to dokonce nebude bolet… to nevím… ještě nikdy jsem totiž neumíral…“

Harry se skrčil za náhrobkem a věděl, že je konec. Neměl sebemenší naději… odnikud nemohl čekat pomoc. Ve chvíli, kdy slyšel, jak se Voldemort přibližuje, věděl jen jediné, a to už přesahovalo strach i rozum – nehodlal umřít skrčený jako děcko, které si hraje na schovávanou; nehodlal umřít vkleče u Voldemortových nohou… chtěl umřít vestoje jako jeho otec a hodlal se do poslední chvíle bránit, třebaže neměl čím…

Než černokněžník stačil vpíchnout svůj hadí obličej za náhrobek, Harry vstal… pevně stiskl hůlku, napřáhl ji před sebe a vyrazil kolem náhrobku, až stanul Voldemortovi tváří v tvář.

Černokněžník byl připraven. Jakmile Harry křikl „Expelliarmus!“,Voldemort zahřměl: „Avada kedavra!“

Z hůlky mu vytryskl proud zeleného světla, a z Harryho hůlky zároveň vyrazil proud červeného – oba se srazily ve vzduchu – a vtom se hůlka v Harryho ruce rozkmitala, jako by jí procházel elektrický náboj. Prsty se mu samy od sebe sevřely; nedokázal by ji už pustit, ani kdyby chtěl – a obě hůlky teď spojoval úzký paprsek světla, ani červený ani zelený, ale zářivě, sytě zlatý – a Harry, jenž ho užaslým pohledem sledoval, zjistil, že i Voldemortovy dlouhé bílé prsty pevně svírají hůlku, která se třásla a kmitala.

A potom – na nic takového nemohl být připraven – cítil, jak se odpoutává od země. On i Voldemort se vznesli do vzduchu, s hůlkami stále ještě spojenými nitkou mihotavého zlatého světla. Neslyšně se vzdalovali od náhrobku Voldemortova otce a poté spočinuli na kousku čisté volné půdy, kde nebyly žádné hroby… Smrtijedi křičeli a ptali se Voldemorta, co mají dělat; obklopili oba soky a znovu kolem nich utvořili kruh, had se jim plazil u nohou a někteří už se chopili hůlek…

Zlatá nit, spojující Harryho a Voldemorta, se rozštěpila: jejich hůlky zůstaly spojeny, ale na tisíc dalších praménků vyletělo obloukem do výše a křižovalo se nad nimi, dokud je neobklopily zlatou pavučinou ve tvaru kupole, jakési zářící klece, kolem níž jako šakalové pobíhali Smrtijedi. Jejich křik zněl nyní podivně přidušeně…

„Nic nedělejte!“ vyjekl na ně Voldemort a Harry viděl, jak třeští rudé oči v úžasu nad tím, co se děje. Viděl, jak se snaží přetrhnout pramen světla, jenž dosud spojoval jejich hůlky, a sám tu svou stiskl oběma rukama ještě pevněji: zlatý pramen zůstal neporušen. „Nic nedělejte, dokud vám neporučím!“ křikl Voldemort na Smrtijedy.

A pak se vzduch naplnil nadzemským, nádherným zpěvem… zněl z každičké nitky zářící pavučiny, jež se kolem nich zachvívala. Harry jej poznal, třebaže jej slyšel jedinkrát v životě… byl to zpěv ptáka fénixe…

Pro Harryho znamenal naději… byl to ten nejkrásnější a nejvítanější zpěv, jaký kdy v životě slyšel… zdálo se mu, že nezní jenom kolem něj, ale přímo v něm… ten zvuk si spojoval s Brumbálem – bylo to, jako kdyby mu přítel šeptal do ucha…

Nesmíš to spojení přerušit.

Já vím, odpověděl, vím, že nesmím… Jakmile si to však uvě domil, začalo to být mnohem těžší. Hůlka se mu rozkmitala mocněji než předtím… a také se změnil paprsek mezi ním a Voldemortem… jako by po nitce, spojující obě hůlky, klouzaly sem tam veliké kapky světla – Harry cítil, jak se mu hůlka roztřásla v prstech, neboť světelné krůpěje začaly pomalu, zato trvale klouzat k němu… paprsek teď směřoval od Voldemorta k němu a on cítil, jak zlobně se jeho hůlka zaškubala…

Jakmile se nejbližší krůpěj světla ocitla téměř u špičky Harryho hůlky, dřevo v jeho prstech se tak rozpálilo, že měl strach, aby nevzplálo plamenem. Čím víc se kapka blížila, tím víc sebou hůlka trhala; Harry si byl jistý, že jakmile na ni skápne, hůlka ten dotek nevydrží. Měl pocit, že se mu co chvíli rozštípne mezi prsty…

Soustředil se i nejmenší částečkou své mysli na to, aby krůpěj obrátil zpět k Voldemortovi. V uších mu dosud zněl fénixův zpěv a jeho oči rozlíceně utkvěly na krůpějích světla… pomalu, velice pomalu se zachvěly a zastavily a pak stejně pomalým pohybem zamířily na opačnou stranu… teď to byla černokněžníkova hůlka, která se zmítala jako posedlá, a Voldemort se tvářil užasle a vyděšeně…

Jedna světelná krůpěj se už chvěla v nepatrné blízkosti od špičky Voldemortovy hůlky. Harry netušil, proč to dělá, nevěděl, čeho tím může dosáhnout… soustředil se však jako ještě nikdy, aby ji dotlačil až k protivníkově hůlce… kanula pomalu… pomalinku… klouzala po zlaté niti stále dál… na okamžik se zachvěla… a potom se jí dotkla.

Náhle začala Voldemortova hůlka vyrážet bolestné skřeky, jež ozvěna opakovala znovu a znovu… a pak – Voldemort úlekem vytřeštil rudé oči – z hrotu hůlky vyletěla hutná, jakoby kouřová ruka a hned zase zmizela… byla to přízračná ruka, kterou vykouzlil pro Červíčka… vzápětí další bolestné skřeky… a ze špičky hůlky začaly prýštit chuchvalce hustého šedého, velice hutného kouře… byla to hlava… po ní trup a paže… bylo to tělo Cedrika Diggoryho.

Pokud by měl Harry samým zděšením hůlku upustit, pak ten okamžik právě nastal. Podvědomě ji však pevně svíral dál, takže pramen zlatého světla zůstal nepřerušen, dokonce i když se Cedrikův duch z hustého šedého kouře (a byl to vůbec duch? – vypadal tak opravdově) vynořil z konce Voldemortovy hůlky celý, jako by se soukal ven z velice úzkého tunelu… a pak si Cedrikův stín stoupl, pohlédl na pramen zlatého světla mezi Harrym a Voldemortem – a promluvil.

„Vydrž, Harry,“ řekl.

Jeho hlas zněl jako ozvěnou z dálky. Harry upřel zrak na Voldemorta… v jeho široce rozevřených rudých očích přetrvávalo zděšení… s něčím takovým ani on nepočítal… a Harry ještě velice slabě slyšel polekané výkřiky Smrtijedů, kteří pobíhali kolem zlaté kupole…

Hůlka znovu bolestně zaječela… tentokrát se z její špičky tlačil hutný stín jiné hlavy, po níž rychle následovaly paže i trup… Harry v něm poznal starce, kterého kdysi spatřil ve snu… a jeho duch, stín či co to vlastně bylo, dopadl vedle Cedrikova, opřel se o hůl a překvapeně zíral na Harryho, Voldemorta, na zlatou pavučinu i spojené hůlky…

„Takže on to byl opravdový čaroděj?“ zamručel stařec s očima upřenýma na Voldemorta. „To byl on, kdo mě zabil… jen mu dej, hochu…“

A teď se z hůlky vynořovala další šedivá hlava, jako z kouřové sochy… patřila nějaké ženě… Harrymu se třásly obě ruce, jak se snažil udržet hůlku tak pevně, aby se ani nepohnula; viděl, jak žena-stín dopadla na zem, stoupla si a stejně jako ostatní se rozhlédla…

Stín Berty Jorkinsové široce rozevřenýma očima obhlížel bojiště před sebou.

„Ne abys ho pustil!“ vykřikla Berta a její hlas, stejně jako předtím Cedrikův, k němu dolehl jako ozvěna z veliké dálky. „Nesmí tě dostat, Harry – nepouštěj ho!“

Stíny Berty, starce a Cedrika začaly přecházet podél stěny ze zlaté pavoučí sítě uvnitř kupole, zatímco Smrtijedi podél ní pobíhali zvenčí… Voldemortovy mrtvé oběti kroužily kolem obou soupeřů a šeptaly… šeptaly Harrymu slova, jež ho měla povzbudit, a na Voldemorta syčely cosi, co Harry neslyšel.

A teď se ze špičky Voldemortovy hůlky vynořovala další hlava… jen co ji Harry uviděl, okamžitě věděl, kdo to bude… jako kdyby to čekal od chvíle, kdy hůlka vydala Cedrika… věděl, že to bude ona, neboť na tu, jež se právě objevila, myslel ten večer víc než na kohokoli jiného.

Kouřový stín mladé ženy s dlouhými vlasy dopadl na zem stejně jako stín Bertin, napřímil se a pohlédl na něj… a Harry jemuž se šíleně rozklepaly ruce, hleděl do přízračné tváře své matky

„Tvůj otec už také přichází…“ sdělila tiše synovi. „Chce tě vidět… všechno dobře dopadne… vydrž…“

Přicházel… nejdřív se objevila hlava, posléze i tělo… kouřový stín Jamese Pottera, vysokého a rozcuchaného jako Harry vyplul z konce Voldemortovy hůlky, dopadl na zem a napřímil se vedle Lily Potterové. Přistoupil blíž k synovi, shlédl na něj a promluvil k němu stejně vzdáleným hlasem ozvěny jako stíny před ním. Mluvil ale tak tiše, že ho Voldemort s tváří zrůzněnou strachem, neboť jeho oběti kroužily kolem něj, nemohl slyšet…

„Až se spojení přeruší, zdržíme se jen chvilku… dáme ti ale čas… musíš se dostat k Přenášedlu, to tě dopraví do Bradavic… rozumíš, Harry?“

„Ano,“ vydechl ztěžka. Zápasil právě s hůlkou, aby ji udržel, neboť se mu smekala a prokluzovala mezi prsty.

„Harry…“ šeptl Cedrikův duch, „vezmi prosím s sebou mé tělo, odnes je mým rodičům…“

„Spolehni se,“ řekl Harry s tváří zkřivenou námahou, jak se snažil udržet hůlku.

„Udělej to teď hned,“ šeptl hlas jeho otce. „Připrav se, utíkej… teď…“

„TEĎ!“ vykřikl Harry; beztak by už hůlku neudržel ani vteřinu. Mocným škubnutím ji obrátil vzhůru – a zlatá nit se přetrhla. Světelná klec zmizela, fénixův zpěv odumřel – stínové postavy Voldemortových obětí však nezmizely, shlukly se kolem něj a úplně ho zakryly…

Harry už vyběhl a utíkal jako ještě nikdy v životě; srazil přitom dva ohromené Smrtijedy, které míjel, kličkoval za náhrobky a cítil, jak ho pronásledují jejich kletby, slyšel, jak narážejí do pomníků – vyhýbal se kletbám i hrobům a upaloval k Cedrikovu tělu. Bolest v noze si neuvědomoval, celou bytostí se soustředil na to, co musí udělat…

„Omračte ho!“ slyšel za sebou křičet Voldemorta.

Tři metry od Cedrika se vrhl za mramorového anděla, aby unikl proudům červeného světla, a viděl, jak se konec andělského křídla roztříštil na kusy, když ho kletby zasáhly. Stiskl pevně hůlku a vyřítil se zpoza pomníku…

„Impedimenta!“ rozkřikl se a divoce mával hůlkou přes rameno proti Smrtijedům, kteří se k němu sbíhali.

Podle přidušeného výkřiku odhadl, že aspoň jednoho z nich zastavil, neměl však čas se ohlížet. Přeskočil Pohár a znovu se vrhl k zemi, neboť za sebou slyšel nové výbuchy z hůlek; další proudy světla mu přeletěly nad hlavou, to však už ležel na zemi a natahoval ruku, aby uchopil Cedrikovu paži…

„Ustupte! Zabít ho musím já! Patří mně!“ křičel Voldemort.

Harry sevřel prsty Cedrikovo zápěstí; mezi ním a Voldemortem stál ještě jeden náhrobní kámen, Cedric však byl příliš těžký, aby ho unesl, a na Pohár nemohl dosáhnout…

Voldemortovy rudé oči šlehly ve tmě. Harry viděl, jak černokněžníkova ústa zkřivil úšklebek a jak zvedá hůlku.

„Accio!“ vykřikl Harry a namířil hůlkou na Pohár.

Pohár se vznesl do vzduchu, přiletěl k němu, Harry jej uchopil za ucho…

Ještě slyšel Voldemortův vzteklý výkřik, zároveň však pocítil známé škubnutí za pupíkem: Přenášedlo zabralo. Odnášelo Harryho pryč ve víru větru a barev stále rychleji a rychleji, a Cedrika s ním… Vraceli se zpátky…

35 / Veritasérum

Cítil, že dopadl na zem jak široký tak dlouhý; tváří se zabořil do trávy a nos měl plný její vůně. Celou cestu Přenášedlem nechal oči zavřené a neotevřel je ani teď. Nehýbal se; měl pocit, že mu snad někdo vyrazil dech, a hlava se mu točila tak ošklivě, až se mu zdálo, že se země pod ním houpá jako paluba lodi. Aby se udržel na místě, stiskl co nejpevněji hladké, chladné ucho Poháru tří kouzelníků i Cedrikovo zápěstí. Bál se, že kdyby jedno či druhé pustil, propadl by se do houstnoucí tmy, která se stahovala kolem jeho mysli. Ležel otřesený a vyčerpaný, vdechoval vůni trávy a čekal… čekal, že někdo něco udělá… že se něco stane… a celou tu dobu cítil jednotvárnou, palčivou bolest v jizvě na čele…

Náhle ho ohlušil a zmátl příval zvuků: ze všech stran zazněly hlasy, kroky a křik… zůstal ležet, kde byl, a zkřivil tvář, jako by všechen ten lomoz byl jen těžký sen, který zas pomine…

Potom se ho rázně chopily něčí ruce a převrátily ho.

„Harry! Harry!“

Otevřel oči.

Hleděl do hvězdné oblohy a nad ním se skláněl Albus Brumbál. Kolem se tlačily temné stíny bezpočtu lidí a přistupovaly stále blíž; Harry cítil, jak se zem pod jeho hlavou otřásá jejich kroky.

Byl zase zpátky, na okraji bludiště. Nad sebou viděl tyčit se tribuny a pohybující se siluety lidí, hvězdy na obloze.

Pustil Pohár, zato Cedrika k sobě přitiskl ještě pevněji. Volnou rukou uchopil Brumbála za zápěstí – jeho obličej viděl chvilkami jasně, chvílemi se mu však jevil celý rozmazaný.

„On se vrátil,“ šeptl. „Voldemort je zase zpátky.“

„Co se děje? Co se stalo?“

Nad Harrym se vynořil obličej Korneliuse Popletala, bílý a vyděšený.

„Můj ty Bože – Diggory!“ hlesl. „Brumbále – on je mrtvý!“

Jeho slova se rozletěla dál. Temné postavy, které je obklopovaly, je zajíkavě sdělovaly těm za sebou… a ti zas do tmy křičeli – nebo spíš vřískali „Je mrtvý!“

„Mrtvý!“

„Cedric Diggory je mrtvý!“

„Pusť ho, Harry,“ slyšel Popletalův hlas a cítil, jak se něčí prsty pokoušejí uvolnit jeho stisk, ale on Cedrikovo bezvládné tělo nepustil.

Potom se k němu přiblížila Brumbálova tvář, ještě pořád rozmazaná a neurčitá. „Teď už mu nemůžeš pomoci, Harry. Má to za sebou. Pusť ho.“

„Chtěl, abych ho vzal s sebou,“ zamumlal Harry – zdálo se mu důležité to vysvětlit. „Chtěl, abych ho přinesl jeho rodičům…“

„Dobře jsi udělal, Harry… ale už ho pusť…“

Brumbál se sehnul a silou, jakou by od tak starého a hubeného muže nikdo nečekal, zdvihl Harryho ze země a postavil ho na nohy. Harry se zapotácel. V hlavě mu bušilo. Zraněná noha ho neunesla. V davu kolem do sebe strkali, tlačili se ve tmě k němu, aby se dostali co nejblíž. „Co se stalo?“

„Co s ním je?“

„Diggory je mrtvý!“

„Musí ihned na ošetřovnu!“ halasil Popletal. „Není mu dobře, je zraněný – Brumbále, Diggoryho rodiče jsou tady, jsou na tribuně…“

„Já se o Harryho postarám, Brumbále. Odvedu ho…“

„Ne, raději bych, aby…“

„Brumbále, tamhle běží Amos Diggory… míří sem… nemyslíte, že byste mu to měl říct – dřív než uvidí…?“

„Harry, zůstaň tady…“

Děvčata ječela a hystericky vzlykala… pak se to všechno Harrymu před očima podivně rozkomíhalo…

„Už je to dobré, chlapče, držím vás… pojďte… půjdeme na ošetřovnu…“

„Brumbál říkal, že tu mám zůstat,“ vypravil ze sebe ztěžka a krev v jizvě mu tepala tak, jako by měl co chvíli začít zvracet; viděl ještě rozmazaněji než předtím.

„Potřebujete si lehnout… no tak, pojďte přece…“

Někdo větší a silnější než on ho napůl vlekl, napůl nesl vyděšeným davem. Harry slyšel, jak se všichni zajíkají, ječí a křičí, když si muž, který ho podpíral, mezi nimi razil cestu a odváděl ho do hradu. Šli přes louku, kolem jezera a kolem kruvalské lodi a jediné, co Harry vnímal, byl těžký dech muže, který mu pomáhal.

„Co se stalo, Harry?“ zeptal se konečně, když ho vynášel po kamenném schodišti. Klap. Klap. Klap. Byl to Pošuk Moody.

„Ten Pohár byl Přenášedlo,“ vysvětlil Harry, když procházeli vstupní síní. „Odnesl mě i Cedrika na nějaký hřbitov… a tam byl Voldemort… lord Voldemort…“

Klap. Klap. Klap. Po mramorových schodech nahoru…

„Byl tam Pán zla? A co se dělo potom?“

„Zabili Cedrika… zabili ho…“

„A pak?“

Klap. Klap. Klap. Po chodbě…

„Připravil si lektvar… a získal zpět své tělo.“

„Pán zla zas má své tělo? Takže se vrátil?“

„Pak přišli Smrtijedi… a utkali jsme se v souboji…“

„Vy jste se utkal s Pánem zla?“

„Unikl jsem mu… moje hůlka… udělala takovou zvláštní věc… viděl jsem svoji maminku a taťku… vystoupili z jeho hůlky…“

„Pojďte dál, Harry… pojďte dál a posaďte se… všechno bude zas dobré… tohleto vypijte…“

Harry slyšel, jak zaskřípal klíč v zámku, a cítil, že mu profesor vtiskl do rukou šálek.

„Vypijte to… udělá se vám líp… no tak, Harry, potřebuji vědět přesně, co se stalo…“

Moody mu pomohl vpravit tekutinu do krku; Harry se rozkašlal a v hrdle ucítil palčivou, pepřovou chuť. Hned nato uviděl Moodyho kabinet jasněji a profesora také… byl stejně bílý jako Popletal, a normálním i čarodějným okem upřeně zíral do jeho tváře.

„Takže Voldemort se vrátil? Jste si jistý, že se vrátil? Jak to dokázal?“

„Vzal si jisté věci z hrobu svého otce, od Červíčka a ode mě,“ odpověděl Harry. V hlavě měl jasněji a jizva už ho tolik nebolela; zřetelně teď rozeznával Moodyho obličej, i když v kabinetu byla tma. Ze vzdáleného famfrpálového hřiště ještě pořád slyšel jekot a křik.

„Co si Pán zla vzal od vás?“ zeptal se Moody.

„Krev,“ řekl Harry a zvedl paži. V místě, kudy vnikla dovnitř Červíčkova dýka, měl roztržený rukáv.

Moody vydechl. Zaznělo to jako dlouhé, tiché zasyčení. „A co Smrtijedi? Vrátili se?“

„Ano,“ přitakal Harry. „Byla jich spousta…“

„A jak se k nim zachoval?“ zeptal se Moody tiše. „Odpustil jim?“

Náhle se Harry rozpomněl. Měl o tom přece říct Brumbálovi, měl mu to povědět, hned jak ho uviděl. „Jeden je tady, v Bradavicích! Smrtijed je mezi námi! To oni vhodili mé jméno do Ohnivého poháru a postarali se, abych prošel turnajem až do konce…“

Harry se pokusil vstát, Moody ho však zatlačil zpátky do křesla.

„Já vím, kdo to je,“ řekl klidným hlasem.

„Že to je Karkarov?“ vyhrkl Harry prudce. „Kde je? Chytili jste ho? Máte ho pod zámkem?“

„Karkarov?“ zopakoval Moody a zasmál se podivným smíchem. „Karkarov uprchl dnes večer, když ucítil, jak ho na nadloktí pálí Znamení zla. Udal příliš mnoho věrných stoupenců Pána zla, než aby toužil se s nimi setkat… pochybuji ale, že se dostane daleko. Pán zla ví, jak vystopovat své nepřátele.“

„Karkarov je pryč? Utekl z Bradavic? Takže to nebyl on, kdo vhodil mé jméno do Poháru?“

„Ne,“ řekl Moody. „Karkarov to nebyl. Vhodil jsem ho tam já.“

Harry nevěřil vlastním uším.

„Ne, vy ne,“ odporoval. „Vy jste to neudělal… vy jste to nemohl udělat…“

„Ujišťuji vás, že jsem to byl já,“ řekl Moody, zakoulel čarodějným okem a upřel je na dveře: Harry věděl, že si ověřuje, zda za nimi nikdo není. Zároveň vytáhl profesor hůlku a namířil s ní na Harryho.

„Takže on jim odpustil?“ zeptal se. „Myslím těm Smrtijedům, kteří zůstali na svobodě? Kteří se dokázali vyhnout Azkabanu?“

„Cože?“ nechápal Harry.

Díval se na hůlku, kterou na něj Moody mířil. To celé musel být špatný vtip, nic jiného to být nemohlo.

„Ptal jsem se vás,“ řekl Moody potichu, „jestli odpustil té pakáži, která ho nikdy nešla ani hledat. Těm zrádným zbabělcům, kteří kvůli němu nechtěli čelit ani Azkabanu. Proradným ničemům, kteří měli dost odvahy, aby na mistrovství světa ve famfrpálu řádili v maskách, ale když uviděli Znamení zla, co jsem vypálil na oblohu, honem utekli.“

„Vy že jste vypálil… o čem to mluvíte?“

„Už jste to ode mě slyšel, Harry… říkal jsem vám to. Jestli něco nenávidím víc než co jiného, pak je to Smrtijed, který si pěkně chodí na svobodě. Obrátili se k mému Mistrovi zády, když je nejvíc potřeboval. Doufal jsem, že je ztrestá. Věřil jsem, že je bude mučit. Povězte mi, že je ztýral, Harry…“ Moodyho obličej se náhle rozjasnil nepříčetným úsměvem. „Povězte mi, že jim řekl, že já, já jediný jsem mu zůstal věrný… ochotný riskovat cokoli, jen abych mu opatřil to, co chtěl ze všeho nejvíc… vás.“

„Ale vy… vy jste – vy jste přece nemohl…“

„Kdo vhodil vaše jméno do Ohnivého poháru pod jménem jiné školy? Já. Kdo zastrašil každého, o kom jsem si myslel, že by vám mohl chtít ublížit nebo vám zabránit v tom, abyste v turnaji zvítězil? Já. Kdo ponoukl Hagrida, aby vám ukázal draky? Já. A kdo vám pomohl objevit jediný způsob, jak draka přemoci? Já.“

Moodyho čarodějné oko sklouzlo ze dveří a spočinulo na Harrym. Křivá ústa teď sešklebil, jak ještě nikdy. „Nebylo to snadné, Harry, provést vás všemi těmi úkoly, aniž to vzbudí podezření. Musel jsem použít veškerý důmysl, který mám, aby za vašimi úspěchy nebylo znát moji ruku. Brumbál by určitě pojal krajní podezření, kdybyste to zvládl příliš snadno. Věděl jsem, že když se dostanete až do bludiště, pokud možno se slušným předstihem, budu už mít šanci zbavit se ostatních šampiónů a uvolnit vám cestu. Musel jsem se ovšem potýkat i s vaší hloupostí. Tenkrát při druhém úkolu – to jsem měl největší strach, že nám to nevyjde. Sledoval jsem vás, Pottere, a věděl jsem, že jste ještě nerozluštil tajenku ukrytou v tom vejci, takže jsem vám musel dát další radu…“

„Tu jste mi přece nedal vy,“ namítl Harry chraplavě. „Tu tajenku mi prozradil Cedric…“

„A kdo řekl Cedrikovi, že má vejce otevřít pod vodou? Já. Spoléhal jsem, že vám to prozradí. Se slušnými lidmi si můžete dělat, co chcete, Pottere. Byl jsem si jistý, že se vám Cedric bude chtít odvděčit za to, že jste mu řekl o těch dracích, a skutečně to udělal. Ale stejně, Pottere, i tak to vypadalo, že to nezvládnete. Sledoval jsem vás celé dny… těch hodin, které jste strávil v knihovně… Vy jste si vážně neuvědomil, že knihu, kterou potřebujete, máte celou dobu v ložnici? Nastrčil jsem vám ji už dávno, dal jsem ji Longbottomovi, copak si nevzpomínáte? Kouzelné vodní rostliny Středozemního moře a jejich vlastnosti. Byl byste v ní našel všechno, co jste potřeboval vědět o žaberníku. Spoléhal jsem, že budete hledat pomoc u každého, kdo se namane; Longbottom by vám to řekl okamžitě. Jenže vy jste nikoho o pomoc nepožádal… máte v sobě jakousi pýchu a nezávislost a ta mohla všechno zmarnit.

Co jsem tedy měl dělat? Musel jsem vám tu radu dát prostřednictvím nějakého jiného nevinného zdroje. Při vánočním plesu jste mi řekl, že jste toho dne dostal dárek od skřítka Dobbyho. Zavolal jsem si ho proto do sborovny, aby mi odnesl vyčistit nějaké hábity, a úmyslně jsem se před ním s profesorkou McGonagallovou hlasitě bavil o zajatcích, které drží jezerní lidé, a utrousil jsem poznámku, jestli Pottera napadne použít žaberník. Váš malý přítel se okamžitě rozběhl ke skříni se Snapeovými soukromými zásobami a pak spěchal za vámi…“

Moody hůlkou stále mířil Harrymu přímo na srdce. Za jeho zády se ve slídivém kukátku pohybovaly mlhavé postavy. „Byl jste v tom jezeře hrozně dlouho, Pottere. Už jsem si myslel, že jste se utopil. Naštěstí si Brumbál vaši hloupost vyložil jako ušlechtilost a dal vám vysokou známku, takže jsem si oddechl.

Dnes večer v bludišti jste to samozřejmě měl snazší, než se patřilo,“ pokračoval profesor. „To proto, že jsem tam hlídkoval, viděl jsem skrze krajní živé ploty a mohl jsem vám kletbami odstranit z cesty řadu překážek. To já jsem omráčil Fleur Delacourovou, když mě míjela, a já jsem použil proti Krumovi kletbu Imperius, aby vyřídil Diggoryho a vy jste měl cestu k Poháru volnou.“

Harry jen třeštil oči. Vůbec nechápal, jak je to možné… Brumbálův přítel, proslulý bystrozor, který polapil tolik Smrtijedů… nedávalo to smysl… absolutně žádný smysl…

Mlhavé siluety ve slídivém kukátku se stávaly jasnější a bylo je vidět čím dál zřetelněji. Harry Moodymu přes rameno rozeznával obrysy tří lidí, kteří se blížili víc a víc. Profesor se tam však nepodíval, upíral své čarodějné oko na něj.

„Pánovi zla se nepodařilo vás zabít, Pottere, i když si to velice přál,“ pokračoval šeptem Moody. „Představte si ale, jak se mi odmění, až se dozví, co jsem pro něho udělal. Nejdřív jsem mu vás odevzdal – to potřeboval ze všeho nejvíc, aby se znovu narodil – a pak jsem vás ještě místo něj zabil. Dostane se mi větších poct než komukoli jinému ze Smrtijedů. Budu jeho nejdražším a nejbližším přívržencem… bližším než vlastní syn…“

Normální oko teď div nevylezlo profesorovi z důlku, a to čarodějné ulpívalo na Harrym. Dveře byly zamčené a Harry věděl, že by svoji hůlku rozhodně nestačil ani vytáhnout…

„Pán zla a já máme strašně moc společného,“ chvástal se Moody a vypadal teď úplně nepříčetně, jak se tyčil nad Harrym a zlovolně se šklebil. „Oba jsme například měli nemožné otce… úplně nemožné, to myslím doopravdy. Oba jsme trpěli tím ponížením, že jsme po nich dostali jméno, Harry. A oba jsme měli to potěšení… nesmírné potěšení, ujišťuji vás… že jsme je zabili, abychom zajistili další vzestup říše zla!“

„Vy jste zešílel!“ vyhrkl Harry, který se už neovládl. Jste hotový šílenec!“

„Já a šílenec?“ ohradil se Moody a nevědomky zvýšil hlas. „To se ještě uvidí! Uvidíme, kdo je šílenec, teď, když se Pán zla vrátil a já stojím na jeho straně! Je znovu tady, Harry Pottere, neporazil jste ho – zato já teď porazím vás!“

Pozvedl hůlku a otevřel ústa, a Harry honem hmátl do hábitu…

„Mdloby na tebe!“ Vyšlehlo oslnivě červené světlo, cosi zapraskalo, všude kolem svištěly třísky, dveře Moodyho kabinetu byly napadrť…

Profesora to srazilo na podlahu. Harry dosud třeštil oči na místo, kde ještě před chvílí byla Pošukova tvář, a spatřil Albuse Brumbála, profesora Snapea a profesorku McGonagallovou, jak se na něj dívají ze slídivého kukátka. A vtom už uviděl všechny tři na prahu. Brumbál stál v čele s napřaženou hůlkou.

Teprve v tu chvíli si Harry doopravdy poprvé úplně uvědomil, proč se o Brumbálovi tvrdilo, že to je jediný kouzelník, kterého se Voldemort kdy bál. Výraz, který měl ve tváři, když shlížel na bezvědomé tělo Pošuka Moodyho, byl strašnější, než by si Harry v životě dokázal představit. Laskavý úsměv z ní zmizel a v očích za brýlemi nesvítila jediná jiskřička. V každé vrásce toho letitého obličeje tepal ledový hněv. Z celé Brumbálovy postavy ovšem vyzařovala taková síla, jako by ji živil sálavý oheň.

Vkročil rázně do kabinetu, podsunul nohu pod Moodyho bezvládné tělo a kopnutím je převrátil na záda, aby mu viděl do obličeje. V patách za ním vstoupil Snape s očima upřenýma do slídivého kukátka, v němž ještě mohl vidět vlastní tvář, jak zlobně nahlíží dovnitř.

Profesorka McGonagallová zamířila přímo k Harrymu.

„Pojďte, Pottere,“ vybídla ho šeptem. V úzkých rtech jí cukalo, jako kdyby se měla každou chvíli rozplakat. „Pojďte se mnou – odvedu vás na ošetřovnu…“

„To ne,“ rozhodl Brumbál rázně.

„Brumbále, ale měl by – podívejte se na něj – dnes večer už zakusil dost…“

„Zůstane tady, Minervo! Musí pochopit, co se vlastně stalo,“ pronesl Brumbál stroze. „Pochopit je první krok k tomu, aby se s tím vším vyrovnal, a teprve až se s tím vyrovná, může se z toho dostat. Potřebuje si uvědomit, kdo mu způsobil ta muka, která dnes večer zažil, a proč.“

„Ale Moody…“ ozval se Harry, který tomu všemu pořád nedokázal uvěřit. „Jak mohl Moody něco takového udělat?“

„Tohle není Alastor Moody,“ řekl mu Brumbál klidným hlasem. „Ty jsi Alastora Moodyho nikdy neviděl. Po tom všem, co se dnes večer událo, by tě skutečný Moody nikdy neodvedl pryč. Ve chvíli, kdy to tenhle Moody udělal, mi bylo všechno jasné – a vydal jsem se za ním.“

Sehnul se k bezvládnému tělu na podlaze a hmatal v jeho hábitu. Vytáhl placatku a kroužek s klíči. Potom se obrátil k profesorce McGonagallové a Snapeovi.

„Severusi, přineste mi prosím ten nejsilnější pravdomluvný lektvar, který máte, a pak zajděte dolů do kuchyně a přiveďte sem domácí skřítku Winky. A vy, Minervo, zajděte prosím k Hagridovi. Na záhonu s dýněmi tam najdete sedět velkého černého psa. Odveďte ho do mé pracovny, řekněte mu, že za chvíli přijdu, a vraťte se sem.“

Pokud připadaly oběma profesorům jeho pokyny podivné, nedali to na sobě znát. Okamžitě se otočili a odešli z kabinetu. Brumbál zamířil k truhle se sedmi zámky, zastrčil do ní první klíč a otevřel ji. Uvnitř byla celá spousta příruček kouzelných slov a zaklínadel. Brumbál truhlu zavřel, zastrčil druhý klíč do druhého zámku a znovu ji otevřel. Knihy zmizely; tentokrát v ní byla hromada polámaných lotroskopů, nějaké pergameny a brky a ještě cosi jako stříbřitý neviditelný plášť. Harry užasle přihlížel, jak Brumbál zastrčil i třetí, čtvrtý, pátý a šestý klíč do zámků, do kterých patřily, pokaždé truhlu zase otevřel a vždycky tam našel něco jiného. Potom zastrčil do zámku i sedmý klíč, zvedl víko a Harry ohromeně vykřikl.

Hleděl do jakési šachty, do podzemní místnosti, v níž na podlaze o nějaké tři metry hlouběji ležel – očividně v hlubokém spánku a očividně vyzáblý po dlouhém hladovění – pravý Pošuk Moody. Dřevěnou nohu neměl, důlek, v němž mělo spočívat čarodějné oko, byl pod víčkem prázdný, a chyběly mu celé chomáče prošedivělých vlasů. Harry užasle přejížděl pohledem od spícího Moodyho v truhle k bezvědomému Moodymu ležícímu na podlaze kabinetu.

Brumbál vlezl do truhly, spustil se dolů, zlehka dopadl na podlahu vedle spícího Moodyho a okamžitě se k němu sklonil.

„Je omráčený – pod vlivem kletby Imperius – a strašně zesláblý,“ řekl. „Potřebovali samozřejmě, aby zůstal naživu. Harry, hoď mi sem plášť toho podvodníka! Alastor je úplně zmrzlý. Bude třeba, aby si ho vzala na starost madame Pomfreyová, ale vypadá to, že bezprostřední nebezpečí mu nehrozí.“

Harry vyhověl jeho přání. Brumbál přikryl Moodyho pláštěm, zachumlal ho do něj a vyšplhal zase nahoru. Pak zvedl placatku stojící na psacím stole, odšrouboval její uzávěr a otočil ji hrdlem dolů; na podlahu kabinetu kapala hustá, lepkavá tekutina.

„Mnoholičný lektvar, Harry,“ vysvětlil Brumbál. „Bylo to úplně prosté, a tudíž dokonalé. Poněvadž Moody vždycky pije jen a jen ze své placatky, což všichni vědí. Falešný Moody samozřejmě musel mít toho pravého neustále nablízku, aby si mohl pravidelně připravovat lektvar. Jen se podívej na jeho vlasy…“ Brumbál pohlédl na Alastora v truhle. „Náš falešný Moody mu je po celý rok stříhal, vidíš, jaké mu v nich nadělal zuby? Myslím ale, že v tom vzrušení, které přinesl dnešní večer, asi zapomněl brát svůj lektvar pravidelně… přesně v celou hodinu… a každou hodinu… to se hned dozvíme.“

Vytáhl židli od psacího stolu, posadil se a bedlivě sledoval bezvědomého Moodyho na podlaze. Harry ho pozoroval také. V tichu plynula minuta za minutou…

Pak se Harrymu přímo před očima začala proměňovat tvář muže na podlaze. Jizvy mizely jedna za druhou, až měl pokožku opět hladkou; i znetvořený nos měl znovu celý, a nadto se mu zmenšoval. Dlouhou hřívu prošedivělých vlasů nahradila čupřina slámově žluté barvy; nato hlasitě klapla dřevěná noha, odpadla a místo ní mu narostla ta původní, a v příští chvíli mu z očního důlku vypadlo čarodějné oko a vrátilo se do něj to opravdové. Čarodějné oko se odkutálelo po podlaze a dál se otáčelo na všechny strany.

Harry zíral na ležícího muže před sebou, který teď měl bledý, trochu pihovatý obličej a čupřinu světlých vlasů. Věděl, kdo to je: viděl ho v Brumbálově Myslánce. Díval se tenkrát, jak ho mozkomorové odvádějí ze soudní síně, zatímco se marně pokoušel přesvědčit pana Skrka, že je nevinný… Teď však měl kolem očí vrásky a vypadal o hodně starší…

Z chodby venku se ozvaly spěšné kroky: vrátil se Snape a v patách za ním šla Winky. Vzápětí dorazila i profesorka McGonagallová.

„Vždyť to je Skrk!“ řekl Snape a zůstal stát na prahu. „Barty Skrk!“

„Můj ty bože!“ vyjekla profesorka McGonagallová, úplně strnula a beze slova zírala na muže ležícího na podlaze.

Špinavá, rozcuchaná Winky proklouzla kolem Snapeových nohou, doširoka otevřela ústa a pronikavě zaječela: „Pane Barty, co tady děláte, pane Barty?“

Vrhla se vpřed a padla mladému muži na prsa. „Vy jste ho zabili! Vy jste ho zabili! Zabili jste pánova syna!“

„Je jenom omráčený, Winky,“ řekl Brumbál. „Uhni, prosím tě. Přinesl jste ten lektvar, Severusi?“

Snape mu podal malou skleněnou lahvičku úplně čiré tekutiny: bylo to veritasérum, kterým Harryho ještě nedávno strašil při hodině lektvarů. Brumbál vstal, sklonil se nad ležícím mužem a vsedě ho opřel o stěnu pod slídivým kukátkem, z něhož na trojici profesorů dosud zlobně shlížely jejich vlastní zrcadlové obrazy. Winky zůstala klečet na kolenou, třásla se po celém těle a rukama si zakrývala tvář. Brumbál násilím otevřel muži ústa a vlil mu do nich tři kapky lektvarů. Potom mu namířil hůlkou na prsa a přikázal: „Enervate!“

Skrkův syn otevřel oči. Tvář měl ochablou a nepřítomně zíral do neznáma. Brumbál si před něj klekl, takže měli obličeje přímo proti sobě.

„Slyšíš mě?“ zeptal se klidným hlasem Skrka.

Muž pohnul očními víčky.

„Ano,“ zamumlal.

„Chci, abys nám řekl,“ pokračoval Brumbál tiše, „jak ses sem dostal. Jak se ti podařilo z Azkabanu uniknout?“

Skrk se zhluboka nadechl, až všechny přítomné zamrazilo, a pak jednotvárným, bezvýrazným hlasem spustil: „Zachránila mě matka. Věděla, že umírá, a přiměla otce, aby mě vysvobodil. Byla to poslední laskavost, kterou jí ještě mohl prokázat. Miloval ji tak, jako mě nikdy, proto jí vyhověl. Přijeli za mnou na návštěvu a dali mi napít mnoholičného lektvaru, v kterém byl matčin vlas, a ona vypila lektvar, ve kterém byl můj; takže jsem vypadal jako ona, a matka zase jako já.“

Winky kroutila hlavou a třásla se. „Už nic neříkejte, pane Barty, neříkejte už vůbec nic, nebo z toho váš otec bude mít malér!“

Skrk se však znovu zhluboka nadechl a pokračoval stejně jednotvárným hlasem: „Mozkomorové jsou slepí. Vnímali, že do Azkabanu vstoupil jeden zdravý člověk a jeden umírající, a potom vnímali, že jeden zdravý a jeden umírající zase odešli. Můj otec mě propašoval ven přestrojeného za moji matku, pro případ, že by nás někdo z vězňů dveřmi pozoroval.

Krátce nato má matka v Azkabanu zemřela. Dbala na to, aby až do poslední chvíle pila mnoholičný lektvar. Pohřbili ji pod mým jménem, vždyť vypadala jako já a všichni věřili, že to já opravdu jsem.“

Mladému Skrkovi cosi zacukalo očními víčky.

„A co udělal tvůj otec, když tě dopravil domů?“ zeptal se Brumbál klidně.

„Předstíral, že matka umřela, a vystrojil jí tichý pohřeb s vyloučením veřejnosti. Ten hrob je prázdný. O mě se starala naše domácí skřítka, dokud jsem se neuzdravil. Potom mě museli ukrývat a mít mě pořád pod kontrolou. Otec musel použít celou řadu kouzel, aby si mě úplně podrobil. Když se mi vrátily síly, myslel jsem jen na to, jak bych našel svého Mistra… a vrátil se do jeho služeb.“

„Jak si tě otec podrobil?“ zeptal se Brumbál.

„Použil kletbu Imperius,“ vysvětlil Skrk. „Ovládl moji vůli. Musel jsem ve dne v noci nosit neviditelný plášť a naše domácí skřítka byla neustále se mnou. To ona se o mě starala a pečovala o mě. A také mě litovala: přesvědčila otce, aby mi občas dopřál nějakou radost, jako odměnu za to, že se dobře chovám.“

„Pane Barty, no tak, pane Barty,“ vzlykala Winky do složených dlaní. „Tohle jim přece neříkejte, budeme z toho mít potíže…“

„Přišel někdy někdo na to, že žiješ?“ zeptal se Brumbál potichu. „Věděl o tom ještě někdo, kromě tvého otce a vaší skřítky?“

„Ano,“ přisvědčil Skrk a víčka se mu znovu zakomíhala. „Jistá Berta Jorkinsová, čarodějka z otcova odboru. Jednou k nám přišla s papíry, které měl můj otec podepsat, ale on nebyl doma. Winky ji pozvala dál a pak se vrátila za mnou do kuchyně. Jenže Berta Jorkinsová ji slyšela, jak s někým mluví, a zvědavost jí nedala, aby nezačala čmuchat. Vyslechla dost, aby si domyslela, kdo se pod neviditelným pláštěm skrývá. Když se vrátil můj otec, vmetla mu Berta do tváře, co to udělal. Použil proti ní čaromocné paměťové kouzlo, aby zapomněla, co se dozvěděla. Zřejmě však bylo až příliš mocné. Otec říkal, že jí trvale poškodilo paměť.“

„Proč přišla čmuchat v soukromých věcech mého pána?“ vzlykala Winky. „Proč nás nenechala na pokoji?“

„Pověz mi, co se stalo při mistrovství světa ve famfrpálu,“ vyzval mladého Skrka Brumbál.

„Winky otce přesvědčila, aby mě tam vzal,“ odpověděl stále stejně jednotvárným hlasem. „Přemlouvala ho k tomu celé měsíce: že jsem už léta nevykročil z domu a famfrpál že jsem vždycky miloval. Vezměte ho s sebou, žadonila. Bude mít na sobě neviditelný plášť. Může se dívat na zápas, a taky se jednou nadýchá čerstvého vzduchu. Řekla otci, že moje matka by mi to určitě přála. Řekla mu také, že matka zemřela, aby mi dala svobodu, a ne abych trávil celý život ve vězení. A tak nakonec svolil.

Všechno jsme pečlivě promysleli. Otec mě s Winky odvedl do nejvyšší lóže už brzy odpoledne: Winky měla tvrdit, že drží otci místo, a já jsem tam měl sedět, aniž mě kdo uvidí. Z lóže jsme měli vyjít, teprve až odejdou ostatní. Všichni si měli myslet, že Winky je tam sama. Nikdo by se nic nedozvěděl.

Winky ale netušila, že mi přibývá sil. Začal jsem vzdorovat otcově kletbě Imperius a míval jsem někdy pocit, že se zase chovám jako kdysi. Občas se mi na okamžik zdálo, že už mě otec neovládá, a právě k tomu došlo i v nejvyšší lóži. Jako kdybych se probudil z hlubokého spánku: zjistil jsem, že jsem mezi lidmi a zápas že je v nejlepším, a pak jsem si všiml, že nějakému chlapci přede mnou čouhá z kapsy hůlka. Už před odsouzením do Azkabanu jsem žádnou mít nesměl, a tak jsem mu ji ukradl. Winky o ničem nevěděla. Winky se bojí výšek, proto si celou dobu zakrývala obličej.“

„Vy jste ošklivý chlapec, pane Barty!“ zašeptala vyčítavě Winky a mezi prsty se jí řinuly slzy.

„Takže jsi mu tu hůlku sebral,“ poznamenal Brumbál. „A co jsi s ní udělal?“

„Vrátili jsme se do stanu,“ vysvětlil Skrk, „a potom jsme je uslyšeli: myslím Smrtijedy. Ty, kteří nezakusili Azkaban na vlastní kůži, nikdy netrpěli pro mého Mistra a obrátili se k němu zády. Nikdo je neuvrhl do vězení jako mě, a mohli se za ním vydat a hledat ho, ale neudělali to. Zato teď si dělali legraci z mudlů. Zvuk jejich hlasů mě probudil a hlavu jsem měl jasnější než kdykoli předtím. Dostal jsem vztek a měl jsem hůlku. Chtěl jsem si to s nimi vyřídit za to, že se zpronevěřili mému pánovi. Můj otec už ve stanu nebyl; šel osvobodit ty mudly. Winky dostala strach, když viděla, jak zuřím. Použila skřítčí kouzlo, aby mě k sobě připoutala. Vyvlekla mě ze stanu a odtáhla mě do lesa, co nejdál od Smrtijedů. Snažil jsem se jí v tom zabránit, protože jsem se chtěl vrátit do kempu. Chtěl jsem těm Smrtijedům ukázat, co znamená věrnost Pánovi zla, a potrestat je za to, že se mu zpronevěřili. Použil jsem tu ukradenou hůlku a vykouzlil jsem na obloze Znamení zla.

Pak už dorazili kouzelníci z ministerstva a vysílali na všechny strany omračující kouzla. Jedno z nich proniklo i mezi stromy, kde jsme s Winky stáli, přerušilo pouto, které nás spojovalo, a oba nás omráčilo.

Když potom objevili Winky, můj otec věděl, že musím být nablízku. Prohledal křoví, kde ji našli, a zjistil, že tam ležím. Počkal, až ostatní ministerští kouzelníci z lesa odešli, znovu si mě podrobil kletbou Imperius a odvezl mě domů. Winky propustil. Nesplnila úkol, který jí dal. Dopustila, abych si opatřil hůlku, a málem mě nechala utéct.“

Winky zakvílela zoufalstvím.

„Takže pak už jsme v domě byli jenom dva, otec a já. A potom… potom…“ Skrk zakroutil hlavou a po tváři se mu rozlil nepříčetný úsměv. „Potom si pro mě přišel můj Mistr.

Dorazil k nám jednou pozdě večer, byl v náručí svého služebníka Červíčka. Dozvěděl se totiž, že jsem naživu: V Albánii zajal Bertu Jorkinsovou a mučil ji tak dlouho, až mu prozradila spoustu věcí. Řekla mu o turnaji tří kouzelnických škol. Řekla mu, že starý bystrozor Moody bude učit v Bradavicích. Mučil ji, až se mu podařilo prolomit paměťové kouzlo, které na ni uvalil můj otec. Řekla mu, že jsem uprchl z Azkabanu a že mě otec vězní, aby mi zabránil ho hledat. A tak se můj Mistr dozvěděl, že jsem stále jeho věrným služebníkem – možná nejvěrnějším ze všech. Můj Mistr pojal plán, který založil na tom, co se dozvěděl od Berty. Potřeboval mě. Přišel k nám okolo půlnoci. Můj otec mu otevřel.“

Úsměv ve Skrkově tváři byl teď ještě širší, jako by si vybavoval nejsladší vzpomínku svého života. Na Winky bylo vidět, že má úplně strnulé hnědé oči, třebaže je měla téměř schované za vějířem prstů. Vypadala příliš vyděšeně, než aby promluvila jediné slovo.

„Proběhlo to velice rychle. Můj Mistr použil proti otci kletbu Imperius. Teď to byl on, koho drželi ve vězení a ovládali jeho mysl. Můj Mistr ho donutil, aby se dál věnoval svým povinnostem a choval se, jako kdyby se nic nestalo. A já jsem se dostal na svobodu. Úplně jsem ožil. Byl jsem to zase já, tak plný sil a života, jako jsem nebyl už kolik let.“

„A co ti lord Voldemort řekl, že máš udělat?“ chtěl vědět Brumbál.

„Zeptal se, jestli jsem ochotný odvážit se pro něj všeho, a to jsem byl. Sloužit mu byl můj sen, má největší touha, a chtěl jsem mu to dokázat. Řekl mi, že potřebuje dostat do Bradavic věrného služebníka, který by Harryho Pottera provedl turnajem tří kouzelnických škol, aniž to kdo postřehne. Služebníka, který by si vzal Harryho Pottera na mušku a zařídil by, aby se do turnaje dostal, a potom proměnil Pohár v Přenášedlo, které by prvního, kdo se ho dotkne, dopravilo k mému Mistrovi. Ovšem nejdřív…“

„…jste potřebovali Alastora Moodyho,“ dořekl za něho Brumbál. Modré oči mu planuly, třebaže jeho hlas zůstával klidný.

„To jsme udělali s Červíčkem. Napřed jsme si připravili mnoholičný lektvar a pak jsme se vydali k jeho domu. Pošuk Moody nám ovšem kladl odpor a byla z toho pořádná mela. Přemohli jsme ho právě včas. Vecpali jsme ho do jednoho oddílu jeho kouzelné truhly. Vytrhl jsem mu několik vlasů, přidal jsem je do lektvaru, a když jsem ho vypil, stal se ze mě jeho dvojník. Vzal jsem si jeho nohu a oko, a když dorazil Artur Weasley, aby to vyřídil s mudly, kteří ten rámus slyšeli, byl jsem na něho připravený. Nechal jsem po dvoře poskakovat popelnice, a pak jsem Weasleymu řekl, že jsem odtamtud slyšel nějaké vetřelce, a ti že to asi způsobili. Potom jsem sbalil Moodyho oblečení a jeho detektory černé magie, přidal jsem je k němu do truhly a vydal jsem se do Bradavic. Udržoval jsem ho při životě, ovšem pod kletbou Imperius. Potřeboval jsem ho důkladně vyzpovídat, dozvědět se co nejvíc o jeho minulosti a osvojit si jeho zvyky, abych d
okázal oklamat i bradavického ředitele. Navíc jsem potřeboval Moodyho vlasy, abych si mohl připravovat mnoholičný lektvar. S ostatními přísadami to bylo snadné: kůži z hřímala jsem ukradl ve sklepení, a když mě učitel lektvarů přistihl u sebe v kabinetu, řekl jsem, že mám příkaz ho prohledat.“

„A co se po vašem útoku na Moodyho stalo s Červíčkem?“ chtěl vědět Brumbál.

„Červíček se vrátil do otcova domu, aby se staral o mého Mistra a dohlížel na otce.“

„Ovšem ten uprchl,“ namítl Brumbál.

„Ano. Po nějaké době se otec začal kletbě Imperius vzpírat stejně jako předtím já. Občas si uvědomoval, co se děje. Můj Mistr usoudil, že už není bezpečné, aby vycházel z domu. Donutil ho, aby přestal chodit do práce a posílal na ministerstvo jen dopisy, a také jim musel sdělit, že je nemocný. Jenže Červíček zanedbal svoje povinnosti: nebyl dost ostražitý, a otec uprchl. Můj Mistr si domyslel, že má namířeno do Bradavic, aby Brumbálovi úplně všechno řekl. Chtěl se přiznat, že mě potají dostal z Azkabanu.

Můj Mistr mi sdělil, že otec uprchl, a nařídil mi, že ho musím za každou cenu zadržet. A tak jsem čekal a byl jsem ve střehu. Hodně mi pomáhal plánek, který jsem Harrymu Potterovi sebral a který to málem všechno zmařil.“

„Plánek?“ zeptal se Brumbál spěšně. „O jakém plánku to mluvíš?“

„O Potterově plánku Bradavic. On mě na něm totiž našel. Jednou večer mě přistihl, jak kradu ze Snapeova kabinetu další dávku přísad do mnoholičného lektvaru. Myslel ovšem, že je to ministr Skrk, můj otec, protože máme stejné křestní jméno. Ještě toho večera jsem od Pottera ten plánek získal a vysvětlil jsem mu, že Barty Skrk nenávidí zlé černokněžníky. Potter uvěřil, že jde po Snapeovi.

Týden jsem čekal, až otec dorazí do Bradavic. Jednou večer jsem díky tomu plánku zjistil, že konečně vstoupil na školní pozemky. Oblékl jsem si neviditelný plášť a vydal jsem se mu naproti. Šel právě po okraji Zapovězeného lesa, jenže v tu chvíli se tam objevili také Potter a Krum. Čekal jsem. Potterovi jsem ublížit nemohl, toho můj Mistr potřeboval. Když se ale rozběhl pro Brumbála, omráčil jsem Kruma a otce jsem zabil.“

„To nééé!“ zakvílela Winky. „Pane Barty, pane Barty, co to říkáte?“

„Takže jsi svého otce zabil,“ poznamenal Brumbál stále týmž klidným hlasem. „A co jsi udělal s jeho tělem?“

„Odnesl jsem ho do Zapovězeného lesa a přikryl jsem ho neviditelným pláštěm. Plánek jsem měl s sebou. Sledoval jsem na něm Pottera, jak běží do hradu. Narazil tam na Snapea. Pak se k nim připojil i Brumbál. Sledoval jsem, jak Potter odvádí Brumbála z hradu. Vyšel jsem z lesa, obešel jsem je, až jsem se jim octl za zády, a pak jsem přišel za nimi. Brumbálovi jsem vysvětlil, že mi Snape řekl, kam mám jít.

Brumbál mi uložil, abych šel Bartyho Skrka hledat, takže jsem se vrátil k otcově mrtvole. Sledoval jsem plánek, a když už byli všichni pryč, přeměnil jsem otcovo mrtvé tělo v pouhou kost… Pak jsem si oblékl neviditelný plášť a tu kost jsem zahrabal do čerstvě zrytého záhonu před Hagridovou boudou.“

V místnosti se rozhostilo naprosté ticho, do něhož jen Winky vzlykala dál.

„A dnes večer…?“ ozval se konečně Brumbál.

„Nabídl jsem se, že před večeří zanesu Pohár tří kouzelníků do bludiště,“ zašeptal Barty Skrk. „Proměnil jsem ho v Přenášedlo. Plán mého Mistra se zdařil. Získal zpátky moc, a mně se dostane poct, o jakých se žádnému kouzelníkovi ani nesnilo.“

Jeho tvář znovu rozjasnil nepříčetný úsměv a pak mu hlava klesla na rameno, zatímco Winky vedle něj skučela a vzlykala.

36 / Na rozcestí

Brumbál vstal. Okamžik ještě s odporem hleděl na Bartyho Skrka, potom však znovu zvedl hůlku. Vyletěly z ní provazy, které se kolem Skrka ovinuly a pevně ho spoutaly.

Potom se obrátil k profesorce McGonagallové. „Minervo, mohl bych vás požádat, abyste tu zůstala hlídat, než Harryho odvedu nahoru?“

„Samozřejmě,“ přisvědčila profesorka McGonagallová. Vypadala, jako když je jí trochu špatně od žaludku; jako kdyby se právě dívala, jak někdo zvrací. Když však vytáhla hůlku a namířila ji na Bartyho Skrka, ruka se jí ani trochu nezachvěla.

„Severusi,“ obrátil se Brumbál k profesoru Snapeovi, „řekněte prosím madame Pomfreyové, aby sem přišla; Alastor Moody musí na ošetřovnu. Pak jděte ven, najděte Korneliuse Popletala a přiveďte ho sem. Bezpochyby bude chtít Skrka vyslechnout osobně. Řekněte mu, že kdyby mě potřeboval, asi tak za půl hodiny budu na ošetřovně.“

Snape mlčky přikývl a vyšel z kabinetu.

„Harry?“ pronesl Brumbál laskavě.

Harry vstal, ale okamžitě zavrávoral; bolest v noze, na kterou nemyslel celou dobu, co poslouchal Bartyho Skrka, se znovu ozvala. Zároveň si uvědomil, že se třese po celém těle. Brumbál ho pevně uchopil za paži a vyvedl ho do tmavé chodby.

„Chci, abys nejdřív zašel do mé pracovny, Harry,“ řekl potichu, když mířili chodbou vzhůru. „Čeká tam na nás Sirius.“

Harry přikývl. Cítil se podivně otupělý a všechno mu připadalo naprosto neskutečné, ale nezáleželo mu na tom; byl dokonce rád. Nechtěl přemýšlet o ničem, co se stalo od chvíle, kdy se poprvé dotkl Poháru tří kouzelníků. Nechtěl zpytovat své vzpomínky, které se mu nepřestávaly honit hlavou a byly čerstvé a ostré jako fotografie: Pošuk Moody ležící v truhle. Červíček, zhroucený na zemi, jak si hladí zmrzačenou paži. Voldemort, vystupující z kotle, nad nímž se vznáší hustá pára. A Cedric… mrtvý… Cedric, který ho prosil, aby ho odnesl jeho rodičům…

„Pane profesore,“ zamumlal, „kde jsou Cedrikovi rodiče?“

„Jsou s profesorkou Prýtovou,“ řekl Brumbál. Hlas, který během celého výslechu Bartyho Skrka zůstával tak klidný, se mu teď poprvé mírně zachvěl. „Byla ředitelkou Cedrikovy koleje a znala ho ze všech nejlíp.“

Právě dorazili ke kamennému chrliči. Brumbál řekl heslo, chrlič odskočil stranou a oba vyjeli po pohyblivém točitém schodišti k dubovým dveřím. Brumbál se do nich opřel a otevřel je.

Uvnitř stál Sirius. Obličej měl bílý a vychrtlý jako tenkrát, kdy uprchl z Azkabanu. Rychle přešel přes místnost. „Harry, jsi v pořádku? Já to tušil – tušil jsem, že se něco takového – co se stalo?“

Třásly se mu ruce, když Harrymu pomáhal do křesla před psacím stolem.

„Co se stalo?“ opakoval naléhavěji.

Brumbál začal Siriusovi líčit všechno, co jim Barty Skrk řekl. Harry poslouchal jen napůl. Byl tak unavený, že ho bolela každá kost v těle, a jediné, co si přál, bylo sedět tady v křesle, aby ho přitom nikdo nerušil, sedět v něm třeba celé hodiny, až konečně usne a nebude už muset na nic myslet ani cokoli cítit.

Ozvalo se tiché zašumění křídel. To se zvedl ze svého bidýlka fénix Fawkes, přeletěl pracovnu a usedl Harrymu na koleno.

„Nazdar, Fawkesi,“ řekl Harry tiše a hladil ptáka po nádherném rudozlatem peří. Fénix na něj přátelsky zamrkal; jak ho hřál a tížil ho na noze, Harryho kupodivu povzbuzovalo.

Brumbál mezitím domluvil. Usedl za psací stůl naproti Harrymu a díval se na něj, Harry se však jeho pohledu vyhýbal. Brumbál měl v úmyslu klást mu otázky: chtěl, aby to všechno prožil znovu.

„Potřebuji vědět, co se stalo od chvíle, kdy ses v bludišti dotkl toho Přenášedla, Harry,“ vybídl ho.

„Snad bychom to mohli nechat na ráno, co říkáte, Brumbále?“ ozval se Sirius rázně a položil Harrymu ruku na rameno. „Nechte ho, ať se vyspí. Ať si odpočine.“

Harry pocítil ke kmotrovi nenadálou vděčnost, Brumbál si však Siriusových slov nevšímal. Naklonil se k chlapci, který jen neochotně zvedl hlavu a pohlédl do jeho modrých očí.

„Kdybych se domníval, že ti to pomůže,“ začal vlídně, „jestliže tě teď přivedu do kouzelného spánku a dovolím ti odložit chvíli, kdy si budeš muset vzpomenout na to, co se událo dnes večer, rozhodně bych to udělal. Jenže by ti to nepomohlo. Potlačit na chvíli bolest vede jen k tomu, že bolí ještě víc, když ji pak ucítíš. Prokázal jsi takovou statečnost, že překonala vše, co bych od tebe očekával. Chci, abys nám teď svou odvahu předvedl ještě jednou. Řekni nám, jak to všechno bylo.“

Fénix vydal jediný tichý, chvějivý zvuk; chvíli se vznášel ve vzduchu a Harry měl pocit, jako by mu hrdlem sklouzla až do žaludku krůpěj horké tekutiny, která ho zahřála a dodala mu sil.

Zhluboka se nadechl a začal vyprávět. Jako by mu přitom vyvstávalo před očima vše, co se toho večera událo: viděl jiskřící hladinu lektvaru, který vzkřísil Voldemorta; viděl, jak se Smrtijedi přemisťují mezi okolní hroby; a viděl Cedrikovo tělo na zemi vedle Poháru.

Sirius dál pevně tiskl Harryho rameno a jednou dvakrát si odkašlal, jako by chtěl něco poznamenat. Brumbál však zvedl ruku, aby ho zarazil, a Harry byl rád: bylo snazší mluvit bez přerušování, když už jednou začal. Svým způsobem se mu dokonce ulevilo: měl pocit, že z něj tak odchází něco jedovatého. Mluvit o tom všem ho stálo spoustu sil, věděl ale, že až to dopoví, bude mu líp.

Když jim však líčil, jak ho Červíček bodl dýkou do paže, Sirius hlasitě vykřikl a Brumbál vyskočil ze židle jako blesk, až sebou Harry trhl. Brumbál obešel psací stůl a řekl mu, aby natáhl ruku. Harry oběma ukázal místo, kde měl roztržený rukáv, a šrám pod ním.

„Říkal, že moje krev mu dodá větší sílu, než kdyby použil krev někoho jiného,“ vysvětlil Brumbálovi. „Říkal, že tím také získá ochranu – tu, kterou mi odkázala matka. A měl pravdu – když se mě dotkl, nebolelo ho to – dotkl se mé tváře.“

V jediném prchavém okamžiku měl dojem, že se Brumbálovi v očích mihlo něco vítězoslavného. Zato v příští vteřině si byl jistý, že šlo jen o zdání. Když se Brumbál znovu usadil do křesla za stolem, vypadal tak staře a unaveně, jak ho Harry ještě nezažil.

„Co se dá dělat,“ řekl, když si sedal. „Voldemort tedy překonal i tuhle mimořádnou překážku. Pokračuj, Harry, prosím.“

Potom jim Harry vylíčil, jak se Voldemort vynořil z kotle, a zopakoval jim všechno, co si zapamatoval z jeho řeči k Smrtijedům. Popsal jim také, jak mu Voldemort dal rozvázat pouta, vrátil mu hůlku a připravil se na souboj.

Když se však dostal k tomu, jak jejich hůlky spojil zlatý paprsek světla, zadrhlo se mu hrdlo. Pokoušel se mluvit dál, jeho mysl však úplně zaplavily vzpomínky na ty, kteří vystoupili z Voldemortovy hůlky. Znovu měl před očima, jak se z ní vynořil Cedric, potom ten stařec, Berta Jorkinsová… jeho matka… otec…

Byl rád, když Sirius ticho přerušil.

„Vaše hůlky se spojily?“ zeptal se a sklouzl pohledem z Harryho na Brumbála. „Ale proč?“

Harry se znovu podíval na Brumbála, v jehož tváři se teď objevil zaujatý výraz.

„Priori incantatem,“ zamumlal.

Upřeně Harrymu pohlédl do očí, a málem jako by mezi nimi prolétl neviditelný paprsek porozumění.

„Zaklínadlo, které se obrátí proti tomu, kdo ho vyslal?“ pronesl Sirius ostře.

„Správně,“ přisvědčil Brumbál. „Harryho a Voldemortova hůlka mají stejné jádro. Obě obsahují pero z ocasu téhož fénixe. Po pravdě řečeno, tohohle fénixe,“ dodal a ukázal na rudozlatého ptáka, jenž klidně seděl Harrymu na koleně.

„Cože, to pero v mé hůlce ztratil Fawkes?“ zeptal se Harry užasle.

„Ano,“ potvrdil Brumbál. „Pan Ollivander mi napsal, že sis tu druhou hůlku koupil, hned jak jsi před čtyřmi lety odešel z jeho krámu.“

„A co se stane, když se nějaká hůlka setká se svou sestrou?“ zeptal se Sirius.

„Jedna proti druhé nebudou účinkovat, jak by měly,“ vysvětlil Brumbál. „Jestliže je ovšem jejich majitelé donutí, aby proti sobě bojovaly… stane se něco mimořádně vzácného.

Jedna z hůlek donutí tu druhou, aby vydávila kouzla, která vyslala – v opačném pořadí. Nejdřív to poslední… a pak ta, která mu předcházela…“

Harry na jeho tázavý pohled přikývl.

„Což znamená,“ pokračoval pomalu Brumbál a dál hleděl Harrymu do tváře, „že se v té či oné podobě musel znovu objevit Cedric.“

Harry znovu přikývl.

„Takže Diggory oživl?“ zeptal se Sirius ostře.

„Žádné kouzlo nedokáže vzkřísit mrtvé,“ povzdechl si ztěžka Brumbál. „Všechno, co se mohlo stát, je jen jakýsi zpětný odraz. Z Voldemortovy hůlky se zřejmě vynořil stín živoucího Cedrika… mám pravdu, Harry?“

„Promluvil na mě,“ řekl Harry a náhle se znovu roztřásl. „Ten… Cedrikův duch nebo co to bylo… na mě promluvil.“

„Jeho odraz, který si zachoval Cedrikovu podobu i povahu,“ přisvědčil Brumbál. „Tuším, že se pak objevili i další… ti, kteří se stali obětí Voldemortovy hůlky už dřív…“

„Nějaký stařec,“ řekl Harry s hrdlem stále staženým. „Berta Jorkinsová. A…“

„A tvoji rodiče?“ zeptal se Brumbál tiše.

„Ano,“ odpověděl Harry.

Sirius mu stiskl rameno tak pevně, až to zabolelo.

„Poslední vraždy, které ta hůlka spáchala,“ přikývl Brumbál. „V opačném pořadí. Kdybys to spojení dokázal udržet, samozřejmě by se objevily ještě další oběti. Tak to je. Harry, a ty odrazy, ty stíny… co udělaly?“

Harry mu vylíčil, jak postavy, jež se vynořily z hůlky, obcházely podél zlaté pavučiny, jak z nich Voldemort zřejmě měl strach, jak mu otcův stín řekl, co má dělat, a jak Cedrikův duch vyslovil svou poslední prosbu.

V tu chvíli zjistil, že o tom nedokáže dál mluvit. Ohlédl se na Siriuse a uviděl, že jeho kmotr sedí s hlavou zabořenou v dlaních.

Najednou si také uvědomil, že Fawkes už mu nesedí na koleně. Fénix se snesl na podlahu, opřel si svou krásnou hlavu o Harryho poraněnou nohu, z očí se mu řinuly perlově bílé slzy a dopadaly na ránu, kterou mu v bludišti způsobil pavouk. Bolest zmizela a kůže se zacelila – měl nohu opět v pořádku.

„Řeknu to ještě jednou,“ prohlásil Brumbál, když fénix vzlétl a znovu se usadil na bidýlku u dveří. „Dnes večer jsi prokázal takovou statečnost, že jsi tím překonal veškeré moje očekávání, Harry. Prokázal jsi stejnou statečnost jako ti, kdo zahynuli v boji proti Voldemortovi, když stál na vrcholu svých sil. Nesl jsi břímě, s nímž by měl co dělat dospělý kouzelník, a vyrovnal ses s ním – dal jsi nám už vše, co jsme od tebe měli právo očekávat. Teď se mnou půjdeš na ošetřovnu. Nechci, aby ses dnes večer vracel do ložnice. Uspávací lektvar a pár hodin v klidu… Siriusi, byl bys tak laskav a zůstal u něj?“

Sirius přikývl a vstal. Přeměnil se znovu ve velkého černého psa, vyšel s Harrym a s Brumbálem z pracovny a vydal se s nimi po schodech dolů na ošetřovnu.

Jakmile Brumbál otevřel dveře, Harry uviděl paní Weasleyovou, Billa, Rona a Hermionu. Stáli kolem ustarané madame Pomfreyové a zřejmě se dožadovali, aby jim řekla, kde Harry je a co se s ním stalo.

Když Harry, Brumbál a černý pes vešli dovnitř, všichni se prudce otočili a paní Weasleyová přidušeně vykřikla: „Harry! Ach Harry!“

Okamžitě se k němu vrhla, Brumbál se však postavil mezi ně.

„Molly,“ řekl a zvedl ruku, „buď tak hodná a chvilku mě poslouchej. Harry dnes večer zakusil strašlivé věci, a teď si to ještě musel všechno oživit, když mi to líčil. Potřebuje se vyspat, potřebuje ticho a klid. Kdyby si přál, abyste tu s ním zůstali,“ dodal a díval se přitom i na Rona, Hermionu a Billa, „nic proti tomu nemám. Nechci ale, abyste se ho vyptávali, dokud nebude připravený vám odpovídat, a určitě ne dnes večer.“

Paní Weasleyová přikývla. Byla bílá jako stěna.

Otočila se k Ronovi, Hermioně a Billovi, jako kdyby se chovali kdovíjak hlučně, a sykla: „Slyšeli jste? Potřebuje ticho!“

„Pane řediteli,“ ozvala se madame Pomfreyová a nespustila oči z velkého černého psa (což byl Sirius), „mohl byste mi vysvětlit, co má tohle…“

„Ten pes s Harrym chvíli zůstane,“ řekl Brumbál prostě. „Ujišťuji vás, že je velice dobře vycvičený. Harry – počkám tu, dokud si nelehneš.“

Harry mu byl nevýslovně vděčný za to, že všechny požádal, aby se ho na nic nevyptávali. Ne že by nestál o to, aby tu s ním byli; ovšem představa, že by to měl všechno znovu vykládat a ještě jednou to prožít, byla nad jeho síly.

„Přijdu se na tebe ještě podívat, jen co si promluvím s Popletalem, Harry,“ řekl Brumbál. „Rád bych, abys tu zůstal ještě zítra, než promluvím k celé škole.“ Poté odešel.

Když madame Pomfreyová odváděla Harryho k nejbližší posteli, zahlédl pravého Moodyho, jak leží nehybně na lůžku na opačné straně místnosti. Dřevěnou nohu a kouzelné oko měl na nočním stolku.

„Jak je na tom?“ zeptal se.

„Dostane se z toho,“ ujistila ho madame Pomfreyová, přinesla mu pyžamo a zatáhla kolem postele závěsy. Harry si sundal hábit, oblékl si pyžamo a lehl si. Ron, Hermiona, Bill, paní Weasleyová a černý pes závěsy obešli a usadili se na židlích po obou stranách lůžka. Ron s Hermionou se na něj dívali s jistou opatrností, jako kdyby se ho báli.

„Jsem v pořádku,“ řekl jim. „Jenom jsem unavený.“

Paní Weasleyové vhrkly do očí slzy a vcelku zbytečně mu ještě urovnávala postel.

Madame Pomfreyová, která se mezitím vyřítila do své ordinace, se vrátila s pohárkem a s malou lahvičkou jakéhosi rudofialového lektvaru.

„To všechno musíš vypít, Harry,“ vysvětlila mu. „Potom usneš a nic se ti nebude zdát.“

Harry si od ní pohárek vzal a usrkl několik doušků. Okamžitě na sobě pocítil, jak malátní. Vše kolem zahalila mlha. Světla na ošetřovně na něj přes závěsy kolem postele přátelsky pomrkávala a Harry se tělem bořil stále hlouběji do teplé péřové matrace. Ještě než lektvar dopil, přemohlo ho vyčerpání a usnul, aniž řekl jediné slovo.

Vtom se probudil. Bylo mu však takové teplo a byl tak ospalý, že ani neotevřel oči a chtěl spát dál. Místnost byla jen chabě osvětlená; byl si jistý, že je ještě večer, a měl pocit, že nespal nijak dlouho.

Potom zaslechl nějaké šuškání.

„Jestli s tím nepřestanou, určitě ho probudí!“

„A proč tak křičí? Nic jiného se už přece stát nemohlo, nebo snad ano?“

Harry otevřel oči, měl je však celé zalepené. Někdo mu sundal brýle. Nejasně vedle sebe rozlišil paní Weasleyovou a Billa. Paní Weasleyová stála.

„To je Popletalův hlas,“ šeptala. „A ten druhý je Minerva McGonagallová, že? Ale kvůli čemu se tak hádají?“

Teď už i Harry slyšel, jak venku někdo křičí a zřejmě spěchá k ošetřovně.

„Jistě je to politováníhodné, Minervo, ale přesto…“ říkal zvýšeným hlasem Kornelius Popletal.

„Vůbec jste ho neměl pouštět do hradu!“ ječela profesorka McGonagallová. „Až se to dozví Brumbál…“

Harry slyšel, jak se dveře na ošetřovnu rozletěly. Bill roztáhl závěsy a všichni u lůžka se upřeně zahleděli ke dveřím; nikdo z nich si nevšiml, že se Harry posadil a dal si na nos brýle.

Do místnosti právě rázně vkročil Popletal a v patách za ním následovali profesorka McGonagallová a profesor Snape.

„Kde je Brumbál?“ uhodil ministr na paní Weasleyovou.

„Tady není,“ odsekla mu rozzlobeně. „A tohle je ošetřovna, pane ministře, raději byste měl…“

To však už se dveře otevřely znovu a Brumbál vtrhl dovnitř.

„Co se stalo?“ vyjel ostře a klouzal pohledem z Popletala na profesorku McGonagallovou. „Proč tady rušíte? Překvapujete mě, Minervo – žádal jsem vás přece, abyste hlídala Bartyho Skrka…“

„Toho už nikdo hlídat nemusí, Brumbále!“ ječela profesorka. „Tady pan ministr už to zařídil!“

Harry dosud nezažil, že by se takhle přestala ovládat. Ve tvářích jí naskočily rudé skvrny hněvu, ruce svírala v pěst a třásla se vzteky.

„Když jsme panu Popletalovi sdělili, že jsme zajali Smrtijeda, který zavinil, co se tu dnes večer stalo,“ řekl potichu Snape, „usoudil patrně, že je v sázce jeho osobní bezpečnost. Přestože jsme mu to vymlouvali, přivolal si mozkomora, aby ho do hradu doprovodil. Zavedl ho do pracovny, kde Barty Skrk…“

„Já jsem mu říkala, Brumbále, že s tím nebudete souhlasit!“ vztekala se profesorka McGonagallová. „Říkala jsem mu, že byste nikdy nepřipustil, aby nějaký mozkomor vkročil do hradu, ale…“

„Vážená dámo!“ zahřměl Popletal, který také vypadal rozčilenější, než jak ho Harry znal. „Jednou jsem ministrem kouzel a je na mně, pro jaký doprovod se rozhodnu, jestliže mám vyslechnout osobu, která by mohla být nebezpečná…“

Profesorka McGonagallová ho však přehlušila.

„Ve chvíli, kdy to – TO…“ křičela, „vešlo dovnitř,“ ukazovala prstem na Popletala a třásla se po celém těle, „vrhlo se to na Skrka a – a…“

Harry ucítil v žaludku ledový chlad, zatímco profesorka hledala slova, kterými by popsala, co se stalo. Nepotřeboval, aby tu větu dokončila. Věděl, co mozkomor udělal. Vtiskl Bartymu Skrkovi smrtící polibek a ústy mu vysál duši. Bylo to horší, než kdyby zemřel.

„Buď jak buď, není ho žádná škoda!“ vztekal se Popletal. „Vždyť zavinil smrt několika lidí!“

„Jenže už nemůže svědčit, Korneliusi,“ řekl Brumbál a změřil si Popletala tak tvrdým pohledem, jako kdyby ho právě prokoukl. „Nemůže vypovídat, proč ty lidi zabil.“

„Proč je zabil? Na tom přece není nic záhadného!“ vztekal se Popletal. „Byl to naprostý šílenec! Podle toho, co mi Severus a Minerva řekli, si zřejmě myslel, že to všechno dělá na příkaz Vy-víte-koho!“

„Lord Voldemort mu ovšem příkazy opravdu dával, Korneliusi,“ řekl Brumbál. „Smrt těch lidí byla jen okrajovou součástí jeho plánu, který mu měl vrátit všechny síly, a ten plán mu vyšel. Voldemort získal své tělo zpátky.“

Popletal se zatvářil, jako kdyby dostal ránu do obličeje. Zmateně zamrkal a zíral na Brumbála tak vyjeveně, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.

Pak začal koktat: „C-c-c-cože? Vy-víte-kdo že se vrátil? T-to je přece n-nesmysl! Co to povídáte, Brumbále…“ poulil na něj oči.

„Minerva a Severus vám nepochybně řekli, že jsme vyslechli doznání Bartyho Skrka,“ trval na svém Brumbál. „Dali jsme mu totiž veritasérum a on se přiznal, že ho otec potají dostal z Azkabanu a Voldemort – který se od Berty Jorkinsové dozvěděl, že je naživu – ho přišel osvobodit. Potom ho využil k tomu, aby se zmocnil Harryho. A jejich plán bohužel vyšel. Skrk Voldemortovi pomohl, aby se vrátil.“

„Podívejte se, Brumbále,“ řekl Popletal a Harry s úžasem zjistil, že jeho tvář rozjasnil lehký úsměv. „Tomu snad – tomu ani vy sám přece nevěříte. Vy-víte-kdo že by se vrátil? Ale, prosím vás… Skrk samozřejmě mohl věřit, že jedná na jeho příkaz… ale že byste bral vážně něco, co tvrdil takový šílenec, právě vy, Brumbále…“

„Když se Harry dnes večer dotkl Poháru tří kouzelníků, ten ho odnesl přímo k Voldemortovi,“ poznamenal věcně Brumbál. „Byl svědkem toho, jak se lord Voldemort znovu narodil. Pojďte laskavě ke mně do pracovny, já vám to všechno vysvětlím.“

Ohlédl se na Harryho a zjistil, že je vzhůru, zavrtěl však hlavou a řekl: „Bohužel vám nemohu dovolit, abyste dnes večer Harryho vyslechl.“

Popletal se jen podivně usmíval.

Podíval se na Harryho, potom na Brumbála a zeptal se ho: „A vy – ehm – vy věříte tomu, co Harry říká, Brumbále?“

Na okamžik zavládlo v místnosti ticho, které porušil jen Sirius – černý pes zavrčel, naježil srst a vycenil na Popletala zuby.

„Ovšemže Harrymu věřím,“ prohlásil Brumbál a v očích mu vztekle zaplálo. „Slyšel jsem Skrkovo doznání a slyšel jsem, jak Harry líčil, co se stalo, když se Poháru dotkl. Obojí to do sebe zapadá a dohromady se tím vysvětluje všechno, co se událo od minulého léta, kdy zmizela Berta Jorkinsová.“

Popletal se podivně usmíval dál. Ještě jednou se podíval na Harryho a potom řekl: „Takže vy jste ochoten věřit, že se lord Voldemort vrátil, jenom proto, že to tvrdí nějaký šílený vrah a chlapec, který… ehm…“

Ministr na něj sklouzl pohledem, a Harry náhle pochopil.

„To máte z těch článků Rity Holoubkové, pane Popletale,“ poznamenal klidně.

Ron, Hermiona, paní Weasleyová i Bill rázem nadskočili. Nikdo z nich si nevšiml, že je Harry vzhůru.

Popletal mírně zrudl, pak se však v jeho tváři objevil vzdorný, urputný výraz.

„A co má být?“ řekl a díval se přitom na Brumbála. „Co mám dělat, jestliže jsem zjistil, že se o tom chlapci snažíte ledacos ututlat? Je přece hadí jazyk, že? A každou chvíli mívá všelijaké záchvaty…“

„Teď zřejmě máte na mysli bolesti, které Harry občas pociťuje ve své jizvě?“ zeptal se Brumbál chladně.

„Připouštíte tedy, že je mívá?“ vyhrkl Popletal. „Bolesti hlavy? Těžké sny? A možná – možná i přeludy?“

„Něco vám řeknu, Korneliusi,“ Brumbál k ministrovi přistoupil o krok blíž, a znovu jako by z něj vyzařovala ona nepojmenovatelná síla, kterou Harry vycítil, už když omráčil mladého Skrka. „Harry není o nic méně duševně zdravý než vy a já. Ta jizva na čele nemá s pomatením nic společného. Myslím, že ho bolí, když je lord Voldemort nablízku, nebo když obzvlášť touží vraždit.“

Popletal o půl kroku ucouvl, ale tvářil se stejně zatvrzele jako předtím. „Promiňte, Brumbále, ale o té jeho jizvě, kterou způsobila kletba a která účinkovala jako poplašný zvon, neslyším poprvé…“

„Ale já jsem viděl, jak se Voldemort vrátil!“ Harry se znovu pokusil vylézt z postele, paní Weasleyová ho však přiměla, aby si lehl. „Viděl jsem také Smrtijedy a mohu vám je vyjmenovat! Byl tam Lucius Malfoy…“

Snape sebou prudce trhl, ale když se na něj Harry podíval, sklouzl očima zpátky k Popletalovi.

„Malfoy byl obžaloby zproštěn!“ namítl Popletal, kterého se to očividně dotklo. „Je to velice stará kouzelnická rodina – navíc přispěli na významné akce…“

„Macnair!“ pokračoval Harry.

„I ten byl zproštěn obžaloby, a teď pracuje pro ministerstvo!“

„Avery… Nott… Crabbe… Goyle…“

„Jen opakuješ jména těch, kteří před třinácti lety byli zproštěni obvinění, že patřili k Smrtijedům!“ řekl Popletal rozzlobeně. „Možná jsi jejich jména našel v protokolech z tehdejších procesů! Pro boha živého, Brumbále – už na konci minulého roku ten chlapec přišel s nějakou potrhlou historkou – to, co vykládá, je den ze dne neuvěřitelnější, a vy mu vždycky znovu skočíte na špek – ten chlapec dovede mluvit s hady, Brumbále, a vy si ještě myslíte, že mu můžete důvěřovat?“

„Vy hlupáku!“ rozkřikla se profesorka McGonagallová. „A co Cedric Diggory? Co pan Skrk? Ty přece nezabil žádný šílenec, a k tomu čirou náhodou!“

„Nevím o ničem, co by to vyvracelo!“ rozkřikl se Popletal a samým rozčilením zrudl ve tváři stejně jako ona. „Zato se mi zdá, že jste si všichni usmysleli vyvolat paniku, která by rozvrátila všechno, o co jsme těch třináct let usilovali!“

Harry nemohl uvěřit vlastním uším. Vždycky Popletala považoval za laskavého člověka, snad trochu chvástavého a trochu nafoukaného, v jádru ale dobráka. Teď však před ním stál malý, navztekaný kouzelník, který se rozhodně odmítal smířit s tím, že by jeho pohodlný a spořádaný svět mohlo něco narušit – odmítal uvěřit, že by Voldemort znovu povstal.

„Voldemort se vrátil,“ opakoval Brumbál. Jestli před tím konečně přestanete zavírat oči, Popletale, a učiníte nezbytná opatření, snad ještě můžeme všechno zachránit. První a nejdůležitější krok je vyhnat z Azkabanu mozkomory, kteří ho teď ovládají…“

„Co je to za nesmysl!“ rozkřikl se Popletal znovu. „Vyhnat mozkomory! Kdybych to vůbec jen navrhl, okamžitě by mě z ministerstva vykopli! Polovina z nás se v noci cítí v posteli v bezpečí jen proto, že víme, že v Azkabanu hlídají mozkomorové!“

„Zato my ostatní už tak klidně nespíme, Korneliusi, když pomyslíme na to, že jste dozorem nad nejnebezpečnějšími stoupenci lorda Voldemorta pověřil tvory, kteří se přidají na jeho stranu, jakmile je zavolá,“ řekl Brumbál. „Nemyslete si, že vám zůstanou věrní! Voldemort jim dokáže nabídnout daleko větší prostor, aby uplatnili své síly a libůstky, než vy! Až se k němu připojí mozkomorové a jeho dřívější stoupenci se k němu vrátí, sotva mu dokážete zabránit, aby znovu získal takovou moc, jakou měl před třinácti lety!“

Popletal jen naprázdno otvíral a zavíral ústa, jako kdyby mu chyběla slova, jimiž by vyjádřil své rozhořčení.

„Druhý krok, který musíte podniknout – a hned,“ naléhal Brumbál, „je vyslat posly k obrům.“

„Vyslat posly k obrům?“ zaječel Popletal, jak se mu znovu vrátila řeč. „Co je zas tohle za šílený nápad?“

„Nabídněte jim přátelskou ruku, dřív než bude pozdě,“ řekl Brumbál, „nebo je Voldemort stejně jako v minulosti přesvědčí, že on jediný ze všech kouzelníků jim vrátí jejich práva a svobodu!“

„To – to přece nemůžete myslet vážně!“ zalapal po dechu Popletal, zakroutil hlavou a zacouval od něj ještě dál. „Kdyby se kouzelnická veřejnost doslechla, že jsem vešel do styku s obry – lidé je nenávidí, Brumbále – měl bych po kariéře…“

„Vás totiž zaslepuje láska k úřadu, který zastáváte, Korneliusi!“ řekl Brumbál; zvýšil teď hlas, kolem hlavy se mu rozzářila aura moci a oči mu znovu zaplály. „Přikládáte přílišnou důležitost – a dělal jste to vždycky – takzvaným čistokrevným rodům! Nechápete, že nezáleží na tom, jak se kdo narodí, ale co se z něj stane! Váš mozkomor před chvílí zlikvidoval posledního žijícího člena čistokrevného rodu, který patřil k těm nejstarším – a sám vidíte, co se svým životem Skrk udělal! Něco vám řeknu, Korneliusi – udělejte, co jsem vám navrhl, a všichni na vás budou vzpomínat jako na jednoho z nejstatečnějších a největších ministrů kouzel, které jsme kdy měli, ať už zůstanete v úřadě nebo ne. Nebo nedělejte nic – a zůstanete v dějinách jako ten, kdo Voldemortovi ustoupil z cesty a umožnil mu, aby se znovu pokusil zničit svět, který jsme se snažili obnovit!“

„Ten člověk mluví z cesty,“ šeptl Popletal. „Úplně zešílel…“

Potom se v místnosti rozhostilo ticho. Madame Pomfreyová strnule stála u nohou Harryho postele a zakrývala si dlaněmi ústa. Paní Weasleyová byla k Harrymu skloněná a ještě pořád ho držela za rameno, aby nemohl vstát. Bill, Ron a Hermiona na Popletala třeštili oči.

„Jestli jste se rozhodl před tím vším zavřít oči a necháte tomu volný průběh, Korneliusi,“ řekl Brumbál, „naše cesty se rozcházejí. Vy musíte jednat tak, jak považujete za správné. A já – já budu jednat, jak považuji za správné já.“

V jeho hlasu nezněla sebemenší výhrůžka: jako by jen shrnul, jak se věci mají. Popletal se však naježil, jako kdyby se k němu Brumbál blížil s hůlkou v ruce.

„Aby bylo jasné, Brumbále,“ řekl a pohrozil mu prstem. „Vždycky jsem vám nechával volnou ruku a vážil jsem si vás. S vašimi rozhodnutími jsem snad vždycky nesouhlasil, ale nemluvil jsem vám do nich. Jiní by vám na mém místě sotva dovolili zaměstnávat vlkodlaky, nechávat si tu Hagrida nebo sám za sebe rozhodovat, čemu budete studenty učit, aniž byste to projednal s ministerstvem. Pokud jste se však rozhodl bojovat proti mně…“

„Jediný, proti komu hodlám bojovat,“ řekl Brumbál, „je lord Voldemort. Jste-li i vy proti němu, Korneliusi, zůstáváme na stejné lodi.“

Vše nasvědčovalo tomu, že na tohle už Popletal najít odpověď nedokáže. Chvilku se pohupoval na krátkých nožkách dozadu a dopředu a točil v rukou svojí buřinkou.

Nakonec téměř prosebně zakňoural: „Přece se nemohl vrátit, Brumbále, to prostě není možné…“

Vtom vykročil vpřed Snape, prošel kolem Brumbála a už cestou si vyhrnoval levý rukáv hábitu. Napřáhl k Popletalovi paži, a když ministr pohlédl na jeho nadloktí, polekaně couvl.

„Jen se podívejte,“ řekl Snape drsně. „Takhle vypadá Znamení zla. Není už znát tak jasně jako možná před hodinou, kdy žhnulo až do černa, ale ještě vidět je. Tohle znamení vypálil Pán zla všem Smrtijedům. Jeho prostřednictvím jsme se mohli navzájem poznat, a Pán zla nás také mohl s jeho pomocí přivolat. Jakmile se dotkl znamení kteréhokoli ze Smrtijedů, musel se okamžitě přemístit tam, kde se Pán právě nacházel. Během minulého roku bylo moje znamení stále znatelnější, a Karkarovovo také. Proč myslíte, že Karkarov dnes večer uprchl? Oba jsme cítili, jak nás to Znamení pálí. Oba jsme věděli, že se Vy-víte-kdo vrátil. Karkarov se bojí jeho msty. Ví, že udal příliš mnoho jiných Smrtijedů, než aby mohl doufat, že ho zase přijmou mezi sebe.“

Popletal ucouvl i před Snapem a kroutil hlavou. Zdálo se, že nepochopil ani slovo z toho, co profesor říkal. Se zjevným odporem chvíli civěl na ošklivé znamení na Snapeově paži, pak se podíval na Brumbála a zašeptal: „Nevím, co to vy a ten váš spolek na Brumbála hrajete, ale už jsem slyšel dost. Nemám k tomu co dodat. Zítra se vám ozvu, Brumbále, a promluvíme si o tom, jak vedete zdejší školu. Teď se musím vrátit na ministerstvo.“

Byl už téměř u dveří, když se zastavil. Otočil se a vrátil se k Harryho posteli.

„Tady máš svoji výhru,“ řekl úsečně, vytáhl z kapsy veliký váček zlata a hodil jej Harrymu na noční stolek. „Tisíc galeonů. Mělo to být předáno na slavnosti, ovšem za těchto okolností…“

Narazil si buřinku na hlavu, vyšel z místnosti a zabouchl za sebou. Jakmile byl pryč, Brumbál se otočil k hloučku u Harryho lůžka.

„Čeká nás spousta práce,“ řekl. „Molly… doufám, že s vámi i s Arturem mohu počítat?“

„Ovšemže ano,“ potvrdila paní Weasleyová. Byla úplně bílá, i rty měla bezkrevné, tvářila se však rozhodně. „Artur ví, jaký Popletal je. Mého muže celá ta léta na ministerstvu držely jedině jeho sympatie k mudlům a Popletal si o něm myslí, že mu chybí opravdová kouzelnická hrdost.“

„Takže teď potřebuji poslat Arturovi zprávu,“ řekl Brumbál. „Musíme okamžitě vyrozumět všechny, kdo budou ochotni slyšet na to, jak se věci doopravdy mají, a Artur je v dobrém postavení, aby se mohl spojit s těmi na ministerstvu, kteří na rozdíl od Korneliuse vidí dál než jen na špičku vlastního nosu.“

„Já se za ním vypravím,“ prohlásil Bill a vstal. Ještě teď večer.“

„Výtečně,“ pronesl Brumbál. „Řekni mu, co se stalo. Řekni mu, že se s ním co nejdřív spojím přímo. Musí si ovšem počínat opatrně. Kdyby Popletal tušil, že na ministerstvu zasahuji…“

„Nechte to na mě,“ řekl Bill.

Popleskal Harryho po rameni, políbil matku na tvář, oblékl si plášť a spěšně vyšel z místnosti.

„Minervo,“ Brumbál se otočil k profesorce McGonagallové. „Chci, aby Hagrid co nejdřív přišel ke mně do pracovny. A také – pokud bude ochotná přijít – i madame Maxime.“

Profesorka přikývla a bez jediného slova odešla.

„Poppy,“ obrátil se Brumbál na madame Pomfreyovou, „byla byste tak hodná a zašla do kabinetu profesora Moodyho? Zřejmě tam najdete velice zoufalou domácí skřítku Winky. Udělejte pro ni, co můžete, a odveďte ji zpátky do kuchyně. Myslím, že Dobby se o ni už postará.“

„Ovšem – samozřejmě,“ řekla madame Pomfreyová užasle a odešla také. Brumbál se přesvědčil, že dveře jsou zavřené, a teprve když nebylo slyšet ani kroky madame Pomfreyové, promluvil znovu.

„A teď je načase,“ řekl, „aby si dva z nás ujasnili, kdo je kdo doopravdy. Siriusi – vezměte prosím na sebe svoji normální podobu.“

Velký černý pes pohlédl na Brumbála a v mžiku se proměnil zpět v člověka.

Paní Weasleyová vykřikla a odskočila od postele.

„Vždyť to je Sirius Black!“ zavřeštěla a ukazovala na něj.

„Nekřič, mami!“ vyjekl Ron. „To je v pořádku!“

Snape nevykřikl ani sebou neškubl, v jeho pohledu se však mísil vztek a zděšení.

„Black a v Bradavicích!“ zavrčel a civěl na Siriuse, v jehož obličeji byla stejná nechuť. „Co tady pohledává?“

„Je tu na mé pozvání,“ řekl Brumbál a hleděl z jednoho na druhého, „stejně jako vy, Severusi. Já totiž důvěřuji vám oběma. Je načase, abyste své staré spory odložili a věřili si navzájem.“

Harry si v duchu říkal, že po nich Brumbál chce hotový zázrak. Sirius a Snape se na sebe dívali s krajním odporem.

„Pro nejbližší dobu se spokojím s tím,“ řekl Brumbál s trochou netrpělivosti v hlasu, „když upustíte od otevřeného nepřátelství a podáte si ruce. Stojíte teď na téže straně. Času není nazbyt, a pokud my, kteří známe pravdu – přitom, jak je nás málo – nebudeme jednotní, nikdo z nás nemá sebemenší naději.“

Sirius a Snape na sebe ještě vrhali nasupené pohledy, jako by jeden druhému přál jen to nejhorší, pak ale k sobě pomaličku přistoupili a podali si ruce, ovšem vzápětí od sebe hned zas ucukli.

„To pro začátek stačí,“ řekl Brumbál a postavil se mezi ně. „A teď mám pro vás práci. Popletalův postoj, i když nijak nepřekvapuje, mění všechno. Siriusi, potřebuji, abyste se ihned vydal na cestu. Musíte zburcovat Remuse Lupina, Arabelu Figgovou, Mundunguse Fletchera – celou starou partu. Potom se na čas schovejte u Lupina, já se tam s vámi spojím.“

„Ale…“ namítl Harry.

Přál si, aby tu Sirius zůstal. Nechtěl se s ním tak rychle zase rozloučit.

„Uvidíme se brzy, Harry,“ otočil se k němu Sirius. „Slibuju ti to. Ale teď musím udělat, co můžu, to přece chápeš, ne?“

„Ano,“ přisvědčil Harry. „Jo… jistěže chápu.“

Sirius mu krátce stiskl ruku, kývl na rozloučenou Brumbálovi, znovu se přeměnil ve velkého černého psa, doběhl ke dveřím, tlapou stiskl kliku a byl pryč.

„Severusi,“ řekl Brumbál a otočil se k Snapeovi, „vy víte, oč vás teď musím požádat. Pokud jste ochoten to udělat… pokud jste připraven…“

„Jsem,“ řekl Snape.

„Pak tedy mnoho štěstí,“ popřál mu Brumbál a se stínem obav ve tváři ho sledoval, jak beze slova vyšel za Siriusem.

Trvalo několik minut, než Brumbál znovu promluvil.

„Musím ještě dolů,“ řekl konečně. „Musím zajít za panem Diggorym a za jeho ženou. Harry – dopij si ten lektvar. Uvidíme se později.“

Jakmile zavřel dveře, Harry sklesl zpátky na polštář. Hermiona, Ron a paní Weasleyová se na něj mlčky dívali. Drahnou chvíli nikdo z nich nepromluvil ani slovo.

„Musíš dopít zbytek toho lektvaru, Harry,“ připomněla paní Weasleyová nakonec. Jak se natahovala pro lahvičku a pro pohárek, zavadila rukou o váček zlata na nočním stolku. „Budeš dlouho a dobře spát. Pokus se chviličku myslet na něco jiného… přemýšlej, co si koupíš za tu svou výhru!“

„Já to zlato nechci,“ řekl Harry mdlým hlasem. „Vezměte si ho vy. Ať si ho vezme, kdo chce. Já jsem ho vyhrát neměl. Mělo patřit Cedrikovi.“

To, s čím zápasil od chvíle, kdy vykročil z bludiště, ho teď hrozilo přemoci. Ve vnitřních koutcích očí mu zacukalo palčivou, bodavou bolestí. Zamrkal a zahleděl se do stropu.

„Tys za to přece nemohl, Harry,“ zašeptala paní Weasleyová.

„To já jsem mu řekl, aby ten Pohár zvedl se mnou,“ namítl Harry.

Ucítil tu palčivou bolest i v krku. Přál si, aby se na něj Ron nedíval.

Paní Weasleyová postavila lektvar na noční stolek, sklonila se k Harrymu a objala ho. Nepamatoval se, že by ho kdy v životě někdo tak mateřsky sevřel v náručí. S jejím objetím jako by na něj celou tíhou dolehlo všechno, co ten večer zažil. Matčina tvář, otcův hlas, pohled na mrtvého Cedrika na zemi – to vše mu teď začalo vířit hlavou, až to téměř neunesl, až úplně zkřivil obličej, aby potlačil zoufalé zaskučení, které se mu užuž dralo z hrdla.

Pak cosi hlasitě bouchlo a Harry s paní Weasleyovou se napřímili. U okna stála Hermiona a svírala cosi pevně v ruce.

„Promiňte,“ zašeptala.

„Tvůj lektvar, Harry,“ řekla paní Weasleyová a hřbetem ruky si otřela oči.

Harry ho naráz dopil. Účinek se projevil okamžitě: převalily se přes něj mocné, nezastavitelné vlny bezesného spánku a klesl na polštář. Nepřemýšlel už o ničem.

37 / Začátek

Když pouhý měsíc nato Harry vzpomínal na dny po turnaji, zjišťoval, že mu z nich utkvělo v hlavě jen velice málo. Jako kdyby už zakusil příliš, než aby mohl vnímat ještě něco dalšího. Vzpomínky, které mu zůstaly, byly ovšem bolestné. Snad nejhorší bylo setkání s Diggoryovými druhý den ráno.

Vůbec mu nevyčítali, co se stalo. Oba mu naopak děkovali, že jim přinesl Cedrikovo tělo. Pan Diggory během jejich rozmluvy téměř stále vzlykal a paní Diggoryové na její zármutek ani nestačily slzy.

„Aspoň dlouho netrpěl,“ řekla, když jim Harry vylíčil, jak Cedric umřel. „A koneckonců, Amosi… umřel ve chvíli, kdy v turnaji zvítězil. Musel být velice šťastný.“

Když se oba zvedli k odchodu, podívala se ještě na Harryho a řekla: „Dávej na sebe pozor, chlapče.“

Harry zvedl váček zlata na svém nočním stolku a podával jí ho.

„Vezměte si to,“ zamumlal. „Měl patřit Cedrikovi, dorazil k Poháru první, tak si ho vezměte…“

Paní Diggoryová však ucouvla. „Ne, ten je tvůj, drahoušku, my bychom nemohli… jen si ho nech.“

Téhož dne večer se Harry vrátil do nebelvírské věže. Od Hermiony a Rona se dozvěděl, že měl Brumbál ráno při snídani ke studentům řeč. Požádal je, ať Harryho nechají na pokoji, nikdo ať se ho na nic nevyptává a nenaléhá na něj, aby jim vylíčil, co se v bludišti stalo. Všiml si, že ho většina studentů na chodbách uctivým obloukem obchází a vyhýbá se jeho pohledu, a domyslel si, že mnoho z nich uvěřilo tvrzení Rity Holoubkové, že je duševně narušený a může být nebezpečný. Možná si už vytvářeli své vlastní teorie, jak vlastně Cedric umřel. Zároveň si uvědomil, že mu na tom příliš nezáleží. Cítil se nejlíp s Ronem a Hermionou, když oba mluvili o něčem jiném, nebo ho nechávali mlčky sedět a sami hráli šachy. Měl pocit, že si teď spolu rozumějí i beze slov. Všichni tři čekali na nějaké znamení, na zprávu, co se děje mimo Bradavice, a nemělo smysl spekulovat, co by se mohlo stát, dokud se
nedozvědí něco konkrétního. Za celou dobu se toho dotkli jen jednou, když mu Ron líčil, jak jeho matka mluvila s Brumbálem, než odjela domů.

„Šla ho totiž požádat, jestli bys letos v létě mohl jet rovnou k nám,“ řekl. „Brumbál ale chce, aby ses vrátil aspoň na začátek prázdnin k Dursleyovým.“

„Proč?“ podivil se Harry.

„Prý k tomu má své důvody,“ odpověděl Ron a nasupeně zavrtěl hlavou. „Nejspíš musíme Brumbálovi věřit, nemyslíš?“

Jediný z celé školy, o kom si Harry říkal, že by s ním také dokázal mluvit, byl vedle těch dvou Hagrid. Protože zůstali bez učitele obrany proti černé magii, měli místo ní volno. Jednou ve čtvrtek odpoledne toho využili a vydali se k němu na návštěvu. Byl jasný, slunečný den. Jakmile se přiblížili k hájence, vyřítil se z otevřených dveří Tesák, štěkal a ztřeštěně vrtěl ocasem.

„Kdopak to je?“ ozval se Hagrid a šel ke dveřím. „Harry!“

Vyšel ven, aby je přivítal, jednou rukou k sobě Harryho přitiskl, rozcuchal mu vlasy a řekl: „To jsem rád, že tě zas vidím, kamaráde. Vopravdu, jsem moc rád.“

Když vstoupili, uviděli na dřevěném stole před ohništěm dva šálky velké jako džbery a také talířky.

„Olympa tu byla na čaj,“ řekl jim obr. „Zrovna vodešla.“

„Kdo?“ zeptal se zvědavě Ron.

„No přeci madame Maxime!“ vysvětlil obr.

„Takže vy jste se usmířili?“ podivil se Ron.

„Nevím, vo čem mluvíš,“ řekl Hagrid povzneseně a podal z příborníku další šálky. Připravil čaj, nechal kolovat talíř nedopečených sušenek a pak se zaklonil na židli a očima lesklýma jako dva švábi si Harryho zkoumavě prohlížel.

„Tak jak je? Jseš v pořádku?“ zeptal se chraplavě.

„Jo,“ přisvědčil Harry.

„Jo, kdepak!“ opáčil Hagrid. „Jasně že nejseš. Ale zas budeš.“

Harry na to nic neřekl.

„Já to věděl, že von se vrátí,“ ozval se znovu Hagrid a Harry, Ron i Hermiona se na něj polekaně podívali. „Věděl jsem to kolik let, Harry. Věděl jsem, že von tam pořád někde je a čeká na svoji chvíli. Jednou se to muselo stát. Teď se to stalo, a my se s tím budem muset nějak vyrovnat. Budeme bojovat. Třeba ho dokážem zastavit, eště než se stane dovopravdy mocnej; tak to má aspoň Brumbál v plánu. Je to velkej člověk, ten Albus Brumbál. Dokud máme jeho, nedělá mně to zas až takový starosti.“

Když si všiml nevěřícného výrazu v jejich tvářích, povytáhl své huňaté obočí.

„Nemá cenu tu sedět a přemejšlet vo tom,“ řekl. „Co má přijít, to příde, a pak se tomu postavíme. Brumbál mi vykládal, jak ses činil, Harry.“

Vypjal hruď a podíval se na něho. „Zvládnul jsi to tak, jak by to zvládnul tvůj táta, víc už tě pochválit neumím.“

Harry se na něj také usmál. Byl to jeho první úsměv po řadě dnů.

„Co po tobě Brumbál vlastně chtěl, Hagride?“ zeptal se. „Tenkrát večer… poslal přece profesorku McGonagallovou, aby tě k němu přivedla, a madame Maxime taky.“

„Dal mně takovou prácičku přes léto,“ řekl Hagrid. „Ale je to tajný. Nesmím vo tom mluvit, dokonce ani s váma ne. Možná se mnou pojede i Olympa – teda, pro vás madame Maxime. Myslím, že jo. Myslím, že už jsem ji přesvědčil.“

„Má to co dělat s Voldemortem?“

Při tom jméně s sebou Hagrid trhl.

„Možná jo,“ odpověděl vyhýbavě. „A teďka – kdo se půjdete se mnou podívat na posledního skvorejše? Ale no tak – vždyť jsem si dělal jenom legraci!“ dodal honem, když uviděl, jak se tváří.

Jen s těžkým srdcem si Harry sbalil v ložnici kufr, neboť už zítra se měl vrátit do Zobí ulice. Měl obavy z hostiny na rozloučenou, která bývala důvodem k oslavám, poněvadž při ní vyhlašovali vítěze školního přeboru. Od té doby, co se vrátil z ošetřovny se Velké síni vyhýbal, když tam bylo plno, a chodil se najíst, až když byla skoro prázdná, aby se vyhnul pohledům ostatních studentů.

Když do ní teď s Ronem a Hermionou vstoupili, zjistili okamžitě, že chybí obvyklá výzdoba. Při hostině na rozloučenou bývala Velká síň vyzdobená v barvách koleje, která získala školní pohár; dnes však na stěně za učitelským stolem visely černé závěsy. Harry si okamžitě domyslel, že je to na Cedrikovu počest.

Za stolem pro učitelský sbor seděl pravý Pošuk Moody; dřevěnou nohu a čarodějné oko měl zase na patřičných místech. Byl strašně nervózní a nadskočil, kdykoli na něj někdo promluvil. Harry mu to nijak nevyčítal: Moodyho věčný strach, že na něj někdo zaútočí, muselo desetiměsíční uvěznění ve vlastní truhle určitě ještě zvýšit. Židle profesora Karkarova byla prázdná. Když Harry usedal s ostatními studenty z Nebelvíru ke stolu, zauvažoval, kde teď Karkarov asi je a jestli ho Voldemort už dostihl.

Madame Maxime tu ještě pořád byla. Seděla vedle Hagrida a potichu se s ním bavila. Dál u stolu, vedle profesorky McGonagallové, seděl Snape. Když se na něj Harry podíval, profesorovy oči na něm na okamžik spočinuly také, ale v jejich výrazu se Harry nevyznal. Snape se tvářil stejně zakysle a nepříjemně jako vždy. Harry ho ještě chvíli se zájmem pozoroval, i když se profesor už díval jinam.

Co šel Snape na Brumbálův příkaz toho večera, kdy se Voldemort vrátil, zařídit? A proč… proč… si byl Brumbál tak jistý, že Snape je doopravdy na jejich straně? Sloužil jim jako špeh – aspoň Brumbál to v Myslánce tvrdil. Snape se stal za cenu velkého osobního ohrožení jejich špehem proti Voldemortovi. Znamenalo to snad, že v tom pokračuje? Vstoupil znovu do spojení se Smrtijedy a předstírá, že ve skutečnosti nikdy na Brumbálovu stranu nepřešel a že stejně jako sám Voldemort jen čekal na příhodnou chvíli?

Jeho zadumání přetrhl profesor Brumbál, když povstal za učitelským stolem. Ve Velké síni, kde už tak byl o dost menší hluk, než při hostinách na rozloučenou bývalo zvykem, se rozhostilo naprosté ticho.

„A máme tu konec dalšího školního roku,“ řekl do ticha Brumbál, rozhlédl se kolem a zabloudil očima k mrzimorskému stolu. Ještě než si stoupl, vládlo tam zaražené mlčení víc než u ostatních stolů a obličeje mrzimorských studentů byly nejsmutnější a nejpobledlejší v síni.

„Mám toho na srdci spoustu, co vám chci dnes večer říct,“ pravil po krátké odmlce. „Ze všeho nejdřív však musím připomenout, že jsme přišli o skvělého studenta, který by měl sedět tady…“ ukázal posunkem k mrzimorským, „a radovat se s námi při dnešní hostině. Prosím, abyste všichni povstali a pozvedli své číše na památku Cedrika Diggoryho.“

Studenti okamžitě uposlechli. Lavice zaskřípaly, jak si všichni ve Velké síni stoupli, pozvedli svorně číše a společně opakovali silným, hlubokým dunivým hlasem: „Na památku Cedrika Diggoryho.“

Harry zahlédl přes hlavy ostatních Cho, které po tváři mlčky stékaly slzy. Díval se k jejich stolu dál, když už všichni zase seděli.

„Cedric byl zosobněním mnoha předností, jimiž se mrzimorská kolej vyznačuje,“ pokračoval Brumbál. „Byl to dobrý a spolehlivý kamarád, pilný student a chlapec, který se vždycky snažil jednat čestně. Jeho smrt se dotkla každého z vás, ať už jste ho znali víc nebo míň; a proto si myslím, že máte právo přesně vědět, jak se to stalo.“

Harry zvedl hlavu a vpil se do Brumbála pohledem.

„Cedrika Diggoryho zabil lord Voldemort.“

Ze všech stran Velké síně se ozvalo ustrašené šuškání a odevšud se na Brumbála upřely nevěřícné a vyděšené oči. Profesor se však tvářil naprosto klidně a čekal, až se šepot utiší.

„Ministerstvo kouzel si nepřálo, abych vám to sdělil,“ pokračoval Brumbál. „Rodiče některých z vás možná vyleká, že jsem vám řekl pravdu – nechtějí totiž věřit, že se lord Voldemort vrátil, anebo se domnívají, že bych vám to říkat neměl, protože jste příliš mladí. Já jsem však přesvědčen, že lepší je říkat pravdu než lhát, a jakákoli snaha předstírat, že Cedric zahynul nešťastnou náhodou či kvůli nějaké chybě, které se dopustil on sám, znamená urážet jeho památku.“

Téměř celá Velká síň na něj teď hleděla ohromeně a s hrůzou… Naproti u zmijozelského stolu Harry zahlédl Draca Malfoye, jak něco šeptá Crabbemu a Goylovi, a pocítil okolo žaludku nával horoucího, zběsilého vzteku. Silou vůle od nich odvrátil zrak opět na Brumbála.

„V souvislosti s Cedrikovou smrtí se musím zmínit ještě o někom z vás,“ pokračoval Brumbál. „Mám samozřejmě na mysli Harryho Pottera.“

Ve Velké síni to zašumělo; několik hlav se obrátilo k Harrymu, hned se však zase otočily k profesorovi.

„Harrymu Potterovi se podařilo lordu Voldemortovi uniknout,“ řekl Brumbál. „Dal v sázku vlastní život, aby dostal Cedrikovo tělo zpátky do Bradavic. Prokázal v každém ohledu takovou statečnost, jakou tváří v tvář lordu Voldemortovi projevilo jen málo kouzelníků, a za to mu vzdávám čest.“

Brumbál se vážně otočil k Harrymu a znovu pozvedl svoji číši. Téměř všichni ve Velké síni ho následovali. Zamumlali Harryho jméno stejně jako předtím Cedrikovo a připili mu. Mezerou mezi stojícími studenty však Harry viděl, že Malfoy, Crabbe, Goyle a někteří další ze Zmijozelu zůstali vyzývavě sedět a svých číší se ani nedotkli. Brumbál ovšem neměl žádné čarodějné oko, takže je neviděl.

Když se potom všichni znovu posadili, Brumbál pokračoval: „Cílem turnaje tří kouzelnických škol bylo podpořit a prohloubit porozumění mezi kouzelníky. Vzhledem k tomu, že došlo k návratu lorda Voldemorta, jsou takové svazky ještě důležitější než dřív.“

Sklouzl pohledem od madame Maxime a Hagrida k Fleur Delacourové a jejím spolužákům z Krásnohůlek, a pak k Viktoru Krumovi a studentům z Kruvalu u zmijozelského stolu. Harry si všiml, že Krum je ve střehu a tváří se téměř ustrašeně, jako by čekal, že Brumbál teď o něm řekne něco nelichotivého.

„Všichni, kdo jsou v této síni přítomni jako hosté,“ prohlásil Brumbál a spočinul očima na studentech z Kruvalu, „budou u nás kdykoli znovu vítáni, jestliže budou chtít přijet. Znovu vám všem opakuji – vzhledem k tomu, že se lord Voldemort vrátil, budeme silní jen tehdy, jestliže dokážeme být jednotní, a budeme slabí, jestliže se nedokážeme dohodnout.

Lord Voldemort má obrovský dar rozsévat kolem sebe nesváry a nepřátelství. Můžeme tomu čelit jedině tím, že nás spojí stejně pevné pouto přátelství a důvěry. Rozdíly v řeči a ve zvyklostech neznamenají vůbec nic, budeme-li mít stejné cíle a otevřená srdce.

Jsem skálopevně přesvědčen – a nikdy jsem si tolik nepřál, abych se mýlil – že nás všechny čekají zlé, nelehké časy. Některým z vás, kteří tu dnes sedí, už on osobně způsobil utrpení. Mnoho vašich rodin roztrhl a rozdělil; a před týdnem jsme přišli o jednoho studenta ze svého středu.

Nikdy na Cedrika nezapomeňte. Kdyby nastala chvíle, že byste museli volit mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné, připomeňte si, co se stalo chlapci, který měl dobré srdce a byl laskavý a statečný, jen proto, že náhodou zkřížil cestu lorda Voldemorta. Nezapomeňte na Cedrika Diggoryho.“

Harry měl sbaleno a Hedvika seděla v kleci nahoře na bidýlku. Čekali s Ronem, Hermionou a s ostatními studenty ze čtvrtého ročníku v přeplněné vstupní síni, až přijedou kočáry a odvezou je na nádraží v Prasinkách. Opět byl krásný letní den. Harry si představil, že až dnes večer dorazí do Zobí ulice, bude tam horko, stromy budou plné listí a květinové záhony budou hýřit všemi barvami, ale ta představa ho nijak nepotěšila.

„Arry!“

Otočil se. Po kamenném schodišti běžela do hradu Fleur Delacourová; daleko za ní, přes luka, viděl Hagrida, jak pomáhá madame Maxime zapřáhnout dva obrovité koně. Krásnohůlský kočár měl každou chvíli odletět.

„My dva se urrčitě zasse uvidíme, doufám,“ řekla Fleur, když k němu doběhla a podávala mu ruku. „Chtěla bych si tu najít nějakou prráci, abych se zlepčila v angličtině.“

„Už teď mluvíš víc než dobře,“ řekl Ron přidušeným hlasem. Fleur se na něj usmála, zato Hermiona se zaškaredila.

„Sbohem, Arry,“ otočila se Fleur k odchodu. „Jsem rráda, že jsem tě poznala!“

Harry se za ní díval, jak uhání přes louku zpátky k madame Maxime a stříbřité vlasy jí vlají v sluneční záři, a přece jen mu to pozvedlo trochu náladu.

„To bych rád věděl, jak se dostanou zpátky ti z Kruvalu,“ nadhodil Ron. „Myslíš, že tu loď dokážou řídit i bez Karkarova?“

„Karkarov stéjně neřídil,“ ozval se za nimi chraplavý hlas. „Byl ve sve kajutě a néchaval to na nás.“ To se Krum přišel rozloučit s Hermionou. „Můžu s tebou mlúvit?“ zeptal se jí.

„Ale jo… jistěže,“ vyhrkla Hermiona trochu zmateně a společně se pak tlačili zástupem, až téměř zmizeli Harrymu a Ronovi z dohledu.

„Radši si pospěš!“ ještě za ní křikl Ron. „Kočáry tu budou každou chvíli!“

Potom ale nechal kočáry vyhlížet Harryho a sám pěkných pár minut natahoval krk, aby na Kruma s Hermionou aspoň trochu viděl. Vrátili se docela brzy; Ron si Hermionu pěkně změřil, z její tváře se však nedalo nic vyčíst.

„Měl jsem Diggoryho rád,“ řekl Krum úsečně Harrymu. „Vždycky se ke mně chovál slušně. Vždycky. I když ja byl z Kruvalu – patříl jsem ke Karkarovovi.“

„Máte už nového ředitele?“ zeptal se Harry.

Krum pokrčil rameny. Natáhl ruku, stejně jako předtím Fleur, a stiskl si ji s Harrym a pak i s Ronem.

Ron vypadal, jako kdyby sám se sebou sváděl těžký boj. Krum už byl na odchodu, když to ze sebe konečně vypravil: „Mohl bys mi dát autogram?“

Hermiona se k nim otočila zády a usmívala se na kočáry bez koní, které k nim právě mířily po příjezdové cestě, zatímco překvapený Krum se Ronovi potěšeně podepisoval na útržek pergamenu.

Teď už s nimi vlak mířil zpět na nádraží King’s Cross, a počasí, které měli, se snad ani nemohlo víc lišit od toho, které je loni v září provázelo cestou do Bradavic. Na obloze nebyl jeden jediný mráček. Harrymu, Ronovi a Hermioně se podařilo najít si kupé jenom pro sebe. Přes Papušíka opět přehodili Ronův společenský hábit, aby pořád nehoukal, Hedvika dřímala s hlavou pod křídlem a Křivonožka se stočil na volné sedadlo jako velký polštář zrzavých chlupů. Vlak s nimi ujížděl na jih a oni tři si teď mohli na rozdíl od předchozího týdne promluvit opravdu kloudně a bez ostychu. Harry měl pocit, jako by ho Brumbálův proslov během hostiny na rozloučenou zbavil zábran, které mu až dosud svazovaly jazyk. Už pro něj nebylo tak bolestné mluvit o tom, co se stalo. Teprve když dorazil vozík s obědem, přestali na chvíli debatovat o tom, co Brumbál možná právě v tu chvíli už podniká, aby Voldemorta zastavil.

Když se Hermiona vrátila do kupé a zastrkovala si peníze zpátky do školní brašny, vypadlo jí ven číslo Denního věštce, které v ní měla.

Harry se na něj podíval, ale nebyl si jistý, jestli vůbec chce vědět, co v něm stojí. Ovšem Hermiona, která jeho pohled postřehla, řekla klidně: „Není tam vůbec nic. Jestli chceš, podívej se sám, ale nic zajímavého tam není. Sledovala jsem to každý den. Akorát po třetím úkolu tam dali krátkou zprávu, že jsi v turnaji vyhrál. O Cedrikovi se vůbec nezmínili, a o všem ostatním taky ne. Já myslím, že je Popletal nutí, aby to ututlali.“

„Ritu v životě nedonutí, aby něco ututlala,“ namítl Harry. „A takovouhle story už vůbec ne.“

„Jenže Rita už od třetího úkolu nenapsala ani řádek,“ řekla Hermiona podivně přiškrceným hlasem. „Dokonce bych řekla,“ dodala a hlas se jí trochu zachvěl, „že ještě dost dlouho nic nenapíše. Ledaže by jí nevadilo, kdybych vyklopila všechno, co já vím o ní.“

„Co tím jako myslíš?“ podivil se Ron.

„Přišla jsem na to, jak se jí podařilo vyslechnout, co si lidi povídají v soukromí, když vlastně měla zakázaný vstup na školní pozemky,“ vychrlila ze sebe.

Harry měl dojem, že strašně toužila jim to říct už pěkných pár dnů, ale vzhledem k tomu všemu, co se stalo, si to nechala pro sebe.

„A jak to udělala?“ chtěl hned vědět.

„Jak jsi na to přišla?“ vyhrkl Ron a vytřeštil na ni oči.

„Totiž – vlastně jsi mě na to přivedl ty, Harry,“ řekla Hermiona.

„Cože, já?“ užasl. „A jak, prosím tě?“

„S těmi štěnicemi, víš?“ vysvětlila mu pyšně kamarádka.

„Říkala jsi přece, že v Bradavicích žádné štěnice nefungují…“

„Já nemyslím elektronické broučky,“ dodala. „Abys věděl… Rita Holoubková…“ teď v Hermionině hlasu zazněla tichá vítězosláva, „je nepřihlášený zvěromág. Dokáže se proměnit…“

Vytáhla z brašny malou skleněnou lahvičku, zalitou voskem.

„…proměňuje se v brouka.“

„Nedělej si legraci,“ řekl Ron. „Přece jsi ji… to snad není…“

„Ale je,“ prohlásila Hermiona spokojeně a zamávala jim lahvičkou před očima.

Uvnitř bylo několik větviček a listů a veliký, bachratý brouk.

„To není možné – ty si děláš legraci…“ šeptal Ron a přidržel si lahvičku u očí.

„Ale nedělám,“ a Hermiona se zářivě usmála. „Chytila jsem ji na ošetřovně, na okenním parapetu. Prohlédněte si ji opravdu pořádně a uvidíte, že ty značky, co má kolem tykadel, vypadají úplně stejně jako ty nemožné brýle, které nosí.“

Harry se podíval a zjistil, že má pravdu. Kromě toho si na něco vzpomněl. „Ten večer, kdy jsme slyšeli, jak Hagrid vykládá madame Maxime o své mamince, seděl na té soše taky nějaký brouk!“

„Přesně tak,“ přisvědčila Hermiona. „A když jsme si povídali s Viktorem u jezera, on mi pak vytáhl brouka z vlasů; a jestli se nemýlím, při té hodině jasnovidectví, kdy tě rozbolela ta jizva, seděla Rita na okenním parapetu. Celý rok bzučela kolem nás a poslouchala, aby měla o čem psát.“

„A tenkrát, když jsme viděli Malfoye pod tím stromem…“ řekl Ron pomalu.

„To ji držel v ruce a mluvil s ní,“ potvrdila Hermiona. „Malfoy to o ní samozřejmě věděl. No a takhle tedy pořizovala všechny ty roztomilé rozhovory se svými kamarádíčky ze Zmijozelu. Nevadilo jim, že dělá něco proti zákonu, jen když jí mohli o nás a o Hagridovi navykládat to nejhorší.“

Vzala si lahvičku od Rona zpátky a usmála se na brouka, který s hněvivým zabzučením narazil do skla.

„Slíbila jsem Ritě, že ji pustím, až budeme v Londýně,“ dodala ještě. „Použila jsem totiž na tu lahvičku nerozbitné kouzlo, takže se nemůže přeměnit; a řekla jsem jí, že celý rok nesmí ten svůj brk vůbec vytáhnout. Uvidíme, jestli ji to odnaučí psát o někom takové hrozné lži.“

S úsměvem plným spokojenosti zastrčila brouka v lahvičce zase do brašny.

Vtom někdo otevřel dveře do kupé.

„To bylo skutečně chytré, Grangerová,“ poznamenal Draco Malfoy.

Za ním stáli Crabbe s Goylem. Všichni tři se tvářili tak samolibě, nafoukaně a výhružně, jak je Harry ještě neviděl.

„Takže, Grangerová,“ řekl líně Malfoy, pokročil dovnitř, rozhlédl se po kupé a na rtech mu pohrával nepěkný úšklebek. „Ty jsi chytila nějakou nemožnou reportérku, a Potter už je zase Brumbálův oblíbený chlapeček. To jsi fakt udělala díru do světa, Grangerová.“

Zašklebil se ještě víc a Crabbe s Goylem škodolibě přihlíželi.

„A teď se snažíme na to už nemyslet, co?“ pronesl Malfoy potichu a přejížděl po všech třech očima. „Děláme, jako že se nic nestalo?“

„Vypadni,“ vyzval ho Harry.

Od chvíle, kdy při Brumbálově proslovu Malfoye pozoroval, jak o Cedrikovi něco šeptá Crabbemu a Goylovi, se dosud neoctl tak blízko něj. Teď cítil, jak mu hučí v uších, a vytrhl zpod hábitu hůlku.

„Vybral sis špatnou stranu, Pottere! Já jsem tě varoval! Říkal jsem ti přece, že by sis měl dávat větší pozor, s kým se stýkáš! Tenkrát ve vlaku, když jsme poprvé jeli do Bradavic! Říkal jsem ti, ať nedržíš s takovou holotou!“ a škubl hlavou k Ronovi a k Hermioně. „Teď už je pozdě, Pottere! Teď, když se Pán zla vrátil, budou na řadě první – mudlovští šmejdi a ti, co jsou zamilovaní do mudlů! Vlastně až druzí – první byl Dig…“

Jako by v kupé někdo odpálil celý ohňostroj. Harryho oslepila záře kouzel, která sršela ze všech stran, a ohlušilo ho hned několik výbuchů; jen zamrkal a podíval se na podlahu.

Malfoy, Crabbe a Goyle leželi v bezvědomí ve dveřích. Ron, Hermiona i on stáli, každý z nich použil jiné zaklínadlo. Navíc nebyli sami, kdo to udělal.

„Řekli jsme si, že se podíváme, co mají za lubem,“ vysvětlil Fred věcně, šlápl na Goyla a vešel do kupé. Hůlku ještě držel v ruce, stejně jako George, který si dal záležet, aby cestou dovnitř stoupl na Malfoye.

„Tyjó, ten ale vypadá,“ ocenil ho George, když si prohlížel Crabbeho obličej. „Kdo jste použil bolákové zaklínadlo?“

„Já,“ odpověděl Harry.

„Zvláštní,“ dodal George rozpustile. „Já použil sulcové zaklínadlo, ale asi by se ta dvě neměla míchat: vždyť mu v obličeji pučí samá chapadla. Radši je někam odklidíme, žádnou parádu nám tady nedělají.“

Dvojčata spolu s Ronem a Harrym vykopali, vykutáleli a vyvlekli bezvědomého Malfoye, Crabbeho a Goyla ven na chodbičku – vypadali teď všichni tři dost špatně po tom přívalu očarování, která je zasáhla – a pak se vrátili do kupé a zatáhli za sebou dveře.

„Nezahrajete si někdo Řachavého Petra?“ navrhl Fred a vytáhl balíček karet.

Byli už v polovině páté hry, když se Harry odhodlal zeptat se jich na jednu neujasněnou věc.

„Tak co, povíte nám už konečně, koho jste vlastně tenkrát vydírali?“ obrátil se na George.

„Jo, o tohle ti jde,“ řekl George ponuře.

„Na tom nezáleží,“ prohlásil Fred a netrpělivě zakroutil hlavou. „Nebylo to nic důležitého. Hlavně teď už ne.“

„Prostě jsme to vzdali,“ pokrčil George rameny.

Harry, Ron i Hermiona však nepřestali naléhat, až Fred nakonec řekl: „Tak dobrá, když to tolik potřebujete vědět… byl to Ludo Pytloun.“

„Pytloun?“ vyjel ostře Harry. „Chceš říct, že měl něco společného s…“

„To ne,“ odpověděl George zasmušile. „Nic takového. Na to by ten cvok ani neměl.“

„A o co teda šlo?“ zeptal se Ron.

Fred chvíli zaváhal, než odpověděl: „Vzpomínáte si na tu sázku, co jsme s ním uzavřeli na mistrovství světa ve famfrpálu? Že Irsko vyhraje, ale Krum získá Zlatonku?“

„No jasně,“ odpověděli Harry a Ron pomalu.

„Ten syčák nám zaplatil leprikónským zlatem, které posbíral, když ho irští maskoti rozhazovali.“

„No a?“

„Jak – no a?“ řekl Fred netrpělivě. „Samozřejmě že zmizelo, co jiného? Druhý den ráno bylo fuč!“

„Ale – to muselo být nějaké nedopatření, nebo snad ne?“ podivila se Hermiona.

George se trpce zasmál. „Jo, to jsme si napřed mysleli taky. Říkali jsme si, že stačí, když mu napíšem, že se spletl, a všechno nám vysolí. Ani náhodou. Vůbec nám neodpověděl. Chtěli jsme si s ním o tom promluvit v Bradavicích, ale vždycky si našel nějakou výmluvu, aby před námi utekl.“

„Nakonec už byl pěkně hnusný,“ připojil Fred. „Prohlásil, že jsme na to moc mladí, abychom uzavírali sázky, a že nám nic nedá.“

„Tak jsme ho požádali, ať nám aspoň vrátí naše peníze,“ řekl George zachmuřeně.

„Ale to snad už neodmítl?“ vyjekla Hermiona.

„Právě že ano,“ řekl Fred.

„Přece to byly všechny vaše úspory!“ namítl Ron.

„To mi povídej,“ zabručel George. „Samozřejmě jsme nakonec zjistili, co za tím je. Tátovi Leeho Jordana taky dalo spoustu práce, než z něho svý prachy vyrazil. Ukázalo se, že Pytloun je v pořádné kaši – půjčil si totiž hromadu zlata od skřetů. Hned po mistrovství ho v lese přepadli a sebrali mu všechno, co u sebe měl, a ještě to nestačilo, aby splatil všechny svoje dluhy. Proto ho sledovali až do Bradavic, aby jim neutekl. Prosázel všechno – nedá dohromady ani dva galeony. A víte, jak se ten idiot pokusil se skřety vyrovnat?“

„Jak?“ zeptal se Harry.

„Uzavřel na tebe sázku, kamaráde,“ vysvětlil Fred. „Vsadil se se skřety o těžké prachy, že turnaj vyhraješ.“

„Tak proto se mi pořád snažil pomáhat!“ pochopil Harry. „Ovšemže – a já přece vyhrál, že? Tak vám teď může všechno zaplatit!“

„Ani náhodou,“ zavrtěl hlavou George. „Skřetové jsou stejní parchanti jako on. Tvrdí, že jste na prvním místě byli ty a Diggory, ale Pytloun se vsadil, že první budeš ty. Takže Pytlounovi nezbylo nic jiného než utéct – zmizel hned po třetím úkolu.“

George si zhluboka vzdychl a začal znovu rozdávat.

Zbytek cesty proběhl docela příjemně – Harry si upřímně řečeno přál, aby trvala celé léto a vlak aby na nádraží King’s Cross vůbec nedojel… Ale jak se letos na vlastní kůži přesvědčil, čas se nezpomalí, když před vámi stojí něco nepříjemného, a tak netrvalo dlouho a spěšný vlak z Bradavic zastavil na nástupišti devět a tři čtvrtě. Na chodbičkách propukl obvyklý halas a taras, když začali studenti vystupovat. Ron a Hermiona se i s kufry protlačili ven přes Malfoye, Crabbeho a Goyla.

Harry však ještě zůstal sedět. „Frede, Georgi – počkejte chvilku.“

Dvojčata se otočila. Harry otevřel kufr a vytáhl z něj svou výhru z Poháru tří kouzelníků.

„Vezměte si to,“ vtiskl váček Georgeovi do rukou.

„Co to děláš?“ vyhrkl Fred užasle.

„Vezměte si to,“ opakoval energicky Harry. „Já to nechci.“

„Tobě snad přeskočilo,“ řekl George a pokoušel se vnutit ho Harrymu zpátky.

„Vůbec ne,“ řekl Harry. „Vezměte si je a vymýšlejte dál. To máte na ten svůj obchod s žertovnými rekvizitami.“

„Jemu fakt přeskočilo,“ vydechl Fred div ne s nábožnou úctou v hlasu.

„Víte co?“ řekl Harry naoko naštvaně. Jestli si ty peníze nevezmete, hodím je do záchodu. Nestojím o ně, ani je nepotřebuju. Zato by mě docela potěšilo, kdybych se občas mohl něčemu zasmát. Myslím, že by to potěšilo každého z nás a že to brzo budeme potřebovat víc než kdy dřív.“

„Harry,“ šeptl George chabě a potěžkával váček s penězi v rukou, „vždyť tam je celých tisíc galeonů.“

„Jo,“ zašklebil se Harry. „Představ si, kolik je to kanářích piškotů.“

Dvojčata na něj vytřeštila oči.

„Jen neříkejte mamce, odkud je máte… ačkoli, když o tom teď uvažuju, třeba jí už nebude tolik záležet na tom, abyste šli na ministerstvo…“

„Harry,“ začal Fred.

„Víte co,“ pronesl rozhodně a vytáhl hůlku. „Koukejte si ty prachy vzít, nebo vás začaruju. Znám teď pár opravdu dobrých kouzel. Ale něco pro mě přece jen můžete udělat… Kupte Ronovi nějaký jiný společenský hábit a řekněte mu, že ho má od vás.“

Vyšel z kupé dřív, než se zmohli na jediné slovo, a pečlivě překročil Malfoye, Crabbeho a Goyla, kteří dosud leželi na podlaze očarovaní všemi kouzly, která je zasáhla.

Strýc Vernon čekal za turniketem a hned vedle něj stála paní Weasleyová. Jakmile Harryho uviděla, sevřela ho v náručí a pošeptala mu:

„Myslím, že Brumbál dovolí, abys k nám během léta přijel. Brzo se ozvi, Harry.“

„Ahoj, Harry,“ řekl Ron a popleskal ho po zádech.

„Tak ahoj,“ připojila se Hermiona a pak udělala něco, co ještě nikdy neudělala – políbila Harryho na tvář.

„Harry – díky,“ zamumlal George a Fred vedle něj horlivě přikyvoval.

Harry na ně zamrkal, pak se otočil k panu Dursleyovi a mlčky za ním vyšel z nádraží. Není zatím žádný důvod k obavám, pomyslel si, když nastupoval dozadu do strýcova auta.

Jak řekl Hagrid, co má přijít, to přijde… a pak se tomu bude muset postavit.

Obsah:

1 / Raddleův statek

2 / Jizva

3 / Pozvání

4 / Zpátky do Doupěte

5 / Kratochvilné kouzelnické kejkle

6 / Přenášedlo

7 / Pytloun a Skrk

8 / Mistrovství světa ve famfrpálu

9 / Znamení zla

10 / Poprask na ministerstvu

11 / Spěšný vlak do Bradavic

12 / Turnaj tří kouzelnických škol

13 / Pošuk Moody

14 / Kletby, které se nepromíjejí

15 / Krásnohůlky a Kruval

16 / Ohnivý pohár

17 / Čtyři šampióni

18 / Převažování hůlek

19 / Maďarský trnoocasý drak

20 / První úkol

21 / Fronta osvobození domácích skřítků

22 / Nečekaný úkol

23 / Vánoční ples

24 / Sólokapr Rity Holoubkové

25 / Vejce a oko

26 / Druhý úkol

27 / Tichošlápkův návrat

28 / Šílenství pana Skrka

29 / Sen

30 / Myslánka

31 / Třetí úkol

32 / Maso, krev a kost

33 / Smrtijedi

34 / Priori incantatem

35 / Veritasérum

36 / Na rozcestí

37 / Začátek

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.